Na scestí 6.

Anotace: Tak trocha té rodinné zábavy...:D

Kapitola 6. – Pobláznění

„Co to s tebou je?“ Zeptala se mě starostlivě Cecil a přisedla si vedle mě na barovou židličku. Dělávala to často, myslím, že se strachovala. Vždycky to projevovala ustaraným výrazem a pozorným nasloucháním našich problémů, kterých jsme měli až až. Už jen matně jsem si pamatovala vlastní mámu, i když je to sotva pár let, co jsem zmizela. Jen vím, že rozhodně nebyla jako Cecil. Moje pravá matka byla workoholička, zatímco Cecil je matka na plný úvazek.
„Jen jsem se zamyslela,“ mávla jsem rukou.
„Nad něčím vážným?“ Vyzvídala jemně.
„Ani ne,“ zalhala jsem a zlehka se usmála.
„Kdyby něco tak za mnou klidně přijď ve dne i v noci, ano?“ tak přesně o tomhle jsem mluvila. Chtěla mít jistotu, že se máme dobře. A já se vážně měla dobře, ale představa mé budoucnosti mě nenechávala v klidu. Přemýšlela jsem o tom poprvé od chvíle, kdy jsem se stala součástí téhle rodiny. „Mimochodem hezký motýl.“
„Moc hezký,“ přikývla jsem. Po chvilce sletěl na stůl přede mnou a zkoumal desku stolu. „Měl bys letět.“ Domlouvala jsem mu.
„Zdravím,“ pozdravil mdle pan Stepen, jinak to ani neuměl.
„Jak se máte?“ Vzhlédla jsem.
„Včera večer tu bylo nějak rušno, ne?“ Namazal si pečivo.
„Ani mi nepřišlo,“ odpověděla jsem nejistě.
„To je zvláštní, vy upíři byste přeci neměli mít tak tvrdý spánek,“ zamyslel se. Plna očekávání jsem čekala, co přijde na řadu. „Nemůžu najít Brandina, tak až ho uvidíš vyřiď mu, že jsem na návštěvě ve starém srubu v lese.“
„U Médi?“ Hlesla jsem.
„Pro vás je to pan Briendel,“ sebral se a odešel zadními dveřmi.
„No nazdar,“ svěsila jsem ramena a pozorovala motýla, jak přistál na jedné z těch okrasných slunečnic, co tu Cecil pěstuje.
„Nevím zda je to dobrý nápad,“ vtrhl Don za Cecil do kuchyně.
„Ale jistěže je,“ přikývla neoblomně paní domu.
„Ale ona o nás nic neví,“ namítl.
„My o ní také ne,“ usmála se na Dona.
„Jo jenže v tom je trochu rozdíl, ne?“
„Neboj,“ zalistovala v kuchařce. „Uvařím něco slavnostního.“
„Cecil,“ zaúpěl, ale i tak bylo jasné, že prohrál.
„Co se děje?“ Vložila jsem se do toho.
„Donova dívka k nám přijde na večeři.“
„Cože?“ Vyjekla jsem.
„Přesně tak,“ přidal se ke mě Don. „Cože?“ Napodobil mě až moc přehnaně.
„Jen klid, všechno proběhne hladce, už se o to postarám.“
„Ale, to přeci nejde! Co kdyby viděla některé věci, o čem by bylo radši nevědět?“ Mlela jsem rychle.
„Nebojte se, když se budete držet podle scénáře, budeme za tu nejdokonalejší rodinku pod sluncem.“ Don to vzdal a rezignovaně odešel pryč a stále si něco mumlal. I já se zvedla k odchodu, když ke mě přilétl motýl a usadil se na své místo v mých vlasech. Vzdychla jsem a pokrčila rameny. Asi se s tím budu muset smířit. Motýl, který se drží upíra. Dost divná představa.
„Stane ty víš co se chystá?“ Ptal se ho šokovaně Don v obývacím pokoji.
„Bohužel,“ přisvědčil.
„Jak to můžeš dovolit?“
„Znáš Cecil, když si postaví hlavu, nedá se s ní hnout,“ pokýval smutně hlavou. „Jdu si ven zakouřit.“ Pomalým krokem vyšel z domovních dveří.
„Jak já se těším!“ Zvolala madame Teschová. „Konečně nějaká spolešenská událost v tomto nudném domě!“ A místností se ozval její francouzský ostrý smích.
Ani nevím, proč mě to napadlo, ale seběhla jsem dolů do sklepení. Mistr psal u rozžehnuté svíčky do nějaké knihy. Jakmile mě spatřil, rychle knihu zavřel a upřeně se na mě podíval. V tom pohledu byla jakási křeč. Naštěstí po chvilce vymizela. Pokynul rukou, abych se posadila k jeho stolu. Mistr vlastnil dvě místnosti z rozsáhlého sklepení. Jedna z nich byla i tato pracovna. Nikdy jsem nepochopila, co ho na těchto studených provlhlých místnostech přitahuje, ale zdálo se, že je tady spokojený. V jiných částech sklepení jsem jaktěživ nebyla. Mistr mi dokonce párkrát kladl na srdce, abych se neopovažovala chodit dál od jeho pracovny. Dřív jsem toužila ty záhadné kouty prozkoumat, ale postupem času se mi začaly hnusit. Na upíra jsem prostě měla ráda denní světlo a suché teplé prostředí.
„Chtěla bych slyšet víc,“ vypálila jsem rovnou.
„Co máš na mysli?“ Soustředěně se opřel o opěradlo své židle a ruce si spojil těsně pod bradou. Takže teď mi připadal jako velevážená osoba.
„Žijete více než čtyři sta let, jak jste žil před příchodem sem k Cecil a Stanovi?“
„Ach tohle,“ vzdychl a na chvilku zavřel oči. „Jinak.“ A mlčel.
„Jak jinak?“ Zajímalo mě.
„Není vhodná doba,“ přísně se zatvrdil a svým pohledem mi dával najevo, že to jsou věci, které mi nehodlá říct. Na které bych se ani neměla ptát.
„A kdy bude?“
„Až pochopíš víc věcí,“ pomalu se předklonil. „A nebudeš tak hloupá žačka.“
„To je hloupá výmluva,“ naštvala jsem se.
„Asi jako ty,“ takového jsem ho neznala. Najednou byl tak chladný a odměřený. Choval se vysloveně arogantně a vysmíval se mi. Na výsměch jsem nebyla zvyklá. Většinou zuřil, když jsem udělala něco nepatřičného, ale výsměch?
„Jak myslíte,“ zvedla jsem se, ale ode dveří jsem se otočila. „Možná nejsem tak chytrá jako vy, ale jsem upír. A i ti se dají ranit. Zvlášť ti hloupí.“ Viděla jsem v jeho očích údiv, nikdy jsem mu nic podobného neřekla.
„Běž,“ řekl přesto až příliš tvrdě.
„Jak si přejete Mistře,“ sevřela jsem čelist, jak to ve mě vřelo. Pokud jsem věděla pan Stepen řekl Brandinovi všechno o svém životě. Stejně tak i lady Packettová své Nice. Jen já netušila nic z Mistrovi minulosti.
„Měla by ses jít vhodně převléct,“ upozornila mě Cecil, jakmile jsem se ocitla v obýváku. S prachovkou v ruce stírala nečistoty, aby na tu neznámou dívku udělala dojem. Připadala jsem si, že se všichni kolem mě zbláznili. Začínali jsme vyjíždět z kolejí. Něco se měnilo. A bylo to dost nepříjemné.
„Do čeho?“ zahučela jsem otráveně.
„Do něčeho pěkného,“ pohladila mě po tváři a pokračovala v předchozí činnosti.
„Tohle je hezké,“ namítla jsem a ukázala na mojí oblíbenou béžovou sukni ke kolenům, pod které jsem si natáhla legíny a černou mikinu.
„To jistě, ale ne slavnostní.“
„To je cavyků s nějakou holkou,“ vzdychla jsem a namířila do pokoje. Ještě jsem si chtěla prolistovat knížku od Mistra, ale stačilo se na ní jen podívat a vybavil se mi rozhovor před pár minutami. Moje kroky směřovaly ke skříni. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, nic slavnostního jsem v šatníku neměla. Po rezignaci jsem se natáhla na postel a pustila si do uší hudbu, ze které jsem za chvilku uvolnila.
Cecil nazdobila stůl a hezky prostřela. Když nás zavolala dolů, už bylo všechno hotovo. Když jsme scházeli společně dolů, mohla jsem si všimnout, jak se Tommy tváří pobaveně. Don měl džíny a svetr s límečkem. Vážně byl najednou jiný. Takový vážný. Nika scházela dolů ve svých hezkých kytičkovaných šatech a vypadala veledůležitě. Užívala si to. Vždycky se ráda fintila.
„Lovila jsi, že jo?“ Natočil se ke mě Don.
„Co blázníš?“ Vyjela jsem na něj. Takové narážky jsem nesnášela.
„Jen aby se nestala nějaká nehoda,“ bránil se hned.
„Starej se radši o ostatní,“ zastavila jsem se a nechala je odejít. Ohlédla jsem se ještě nahoru. Vrtalo mi hlavou, kam se poděl Brandin a doufala jsem, že nevyvádí hlouposti. V kuchyni už byli všichni dospělí i Mistr, kterého jsem se snažila přehlížet a nevšímat. To šlo ale dost těžko, když na mě pořád civěl těma svýma mrtvolnýma očima. Tenhle pohled jsem vyloženě neměla ráda. Cítila jsem se jako v pasti, jako když analyzuje všechny moje pohyby.
„Madame Teschová, nic jiného nás nenapadlo,“ domlouval Stan dotyčné osobě, která stála u stěny a zamračeně se dívala na obrovský květináč.
„Tohle je vrrchol,“ urazila se a otočila se ke květináči zády.
„Chcete tu zůstat nebo ne?“
„To ovšem neznamená, že se mnou budete zacházet jako s nějakou potrrchlou kytkou!“
„Ale vy jste strom,“ Stan byl na pokraji zoufalství. „Nemůžete s námi sedět u stolu!“
„Madame Teschová prosím,“ klekl si Don před ní na kolena. „Prosím!“
„Tochle je pod mou úrroveň!“ Nedala se. „To se mám na váss koukát, jak do ssebe ládujete to jídlo? To je pršeci tak nevychované!“
„Buď to nebo jděte ven!“ Řekl nekompromisně Stan.
„A vy pane Tibali,“ domlouvala Cecil jinou záležitost.
„Vždyť já vím,“ přitakal souhlasně. „Nenápadně vytahovat jazyk a co nenápadněji polykat.“ Usmál se.
„A pan Kalinovsky? Víte o něm něco?“ Pokračovala Cecil.
„Tady jsem,“ zmiňovaný se objevil ve dveřích. Náš „oblíbený“ pisálek. Na tváři měl opět tu svoji šílenou bílou masku, která mu zakrývala půlku obličeje. Vypadal jako fantom opery. Až na ty kratší vlasy. V jedné ruce hůlku, o kterou se opíral a na hlavě klobouk, kterého se nehodlal vzdát. Dobelhal se ke svému místu a dosedl.
„Prosím vás, žádné narážky na to, co jsme, jasné?“ Cecil čekala až rozmrzele kývne.
„Doufám, že z toho nevyvázne tak lehce,“ zasmál se hrubiánsky. Nikdy nikomu nic nepřál. Po té politováníhodné události se zkrátka musel smířit, že dobře našlápnutá kariéra novináře je v tahu. Takže, když osud nepřál mě, tak proč by měl jiným, ne?
„Lady,“ obrátila se ještě Cecil na učitelku Niky. „Mohla byste?“
„Ale jistě, má drahá,“ usmála se vlídně a zase přetočila svou hlavu o sto osmdesát stupňů na správné místo. „Nebojte všechno dopadne na výbornou.“ Uklidňovala ji.
„Všichni v klidu, ano?“ Objela pohledem celou místnost a čekala na každé přikývnutí. „Počkat chybí Brandin.“ Zarazila se.
„Je na návštěvě ve srubu,“ omluvil ho pan Stepen.
„U Médi Bédi?“ Vyklouzlo mi.
„Ale no tak!“ Napomenul mě Stan.
„Ano, dorazí trochu později.“
„Zajímalo by mě, jestli jste nadělali takový humbuk i kvůli mě,“ zavrčel Kalinovsky.
„Ach bože,“ zvedl oči v sloup Don a jelikož jsme u sebe stáli blízko, mohla jsem jen já zaslechnout dovětek. „Kdo ho sem zval?“ U dveří se ozval zvonek. Všichni strnuli.
„Jdeme na to,“ řekla odhodlaně Cecil a vyšla s Donem ke dveřím. Stan se ještě ohlédl. Madame Teschová uraženě zakroutila hlavou a vlezla do květináče a zabořila se do hlíny.
„To je odporrné,“ zanaříkala.