Srdce bojovnice II - 20. díl

Anotace: Ani další Rielino setkání s kapitánem neprobíhá docela hladce...

Sbírka: Srdce bojovnice II

„V tom případě bys měla raději zůstat v armádě!“ ozvalo se za mnou.
Prudce jsem se otočila a vyčítavě jsem po Nimloth loupla očima. Také se mohla uráčit mě varovat, že se kapitán blíží! Jenže podle jejího tumpachového výrazu jsem vzápětí usoudila, že ji jeho příchod zaskočil stejně jako mě.
„Pane,“ sklonila jsem lehce hlavu a doufala, že moje planoucí tváře zchladnou dřív, než k němu budu muset opět vzhlédnout.
„Tak se mi zdá, že mě tituluješ pouze tehdy, když se ti to hodí, Riel!“ poznamenal Glorfindel chladně a aniž by se namáhal sundat si kožené rukavice, ukazovákem mi pozvedl bradu a přinutil mne tak čelit jeho tvrdému pohledu.
„Titulovala bych Vás důsledněji, avšak dosud jste mi nebyl představen!“ odsekla jsem a Nimloth vedle mne šokovaně zalapala po dechu.
„Troufalost ti rozhodně cizí není! Ovšem zdravého rozumu se ti poněkud nedostává, že?“ Kapitán se krátce zahleděl na Nimloth, která naši malou výměnu názorů nezakrytě hltala a jejíž oči více než cokoli jiného připomínaly svou velikostí střelecké terče. „Můžeš jít!“ sdělil jí mírným tónem, ovšem i tak bylo dosti zřejmé, že je to rozkaz. A ona si toho byla plně vědoma.
S drobnou úklonou se vydala pryč a Glorfindel důsledně vyčkal, dokud nám zcela nezmizela z dohledu, než opět promluvil.
„Postačí, když se ti představím sám a nebo požaduješ větší formálnost?!“ navázal sarkasticky na mou předchozí poznámku.
„Jakkoli to uznáte za vhodné, pane.“
„Jak velkorysé od tebe! Dobrá. Jsem Glorfindel, kapitán imladriských vojsk. A pokud mě budeš i nadále takto provokovat, pak i tvá nejhorší noční můra!“ dodal a výhrůžně se na mne zamračil.
„Nevím o tom, že bych něco takového dělala, pane,“ zadívala jsem se na něho docela nevinně.
„Ovšem. A na tenhle pohled ti Thranduil skočil? Domníval jsem se, že je bystřejší!“
„Pokud mohu být tak smělá, proč vůbec vedeme tento rozhovor, pane? Vždyť jste se beztak již rozhodl, že mne ve svém mužstvu nechcete. Či se snad mýlím?“
„Ještě jsem tě docela neodepsal, Riel! Ale pokračuj ve svém dosavadním chování a budeš se muset ty rostliny přece jen naučit rozpoznat, protože to bude jediná činnost, kterou tady budeš smět ještě vykonávat!“
Na tohle jsem raději ani nijak nereagovala. Obávala jsem se, že by kapitán ohodnotil jakoukoli mou odpověď jako další provokaci.
„A teď mi laskavě vysvětli ten svůj dotaz na onu elleth! Co to mělo znamenat?! Ty snad už nechceš být vojákem?!“
„Ona elleth má jméno, pane! Jmenuje se Nimloth a je to švadlena! Nepochybně jste se s ní již několikrát setkal!“ oznámila jsem mu odměřeně, neboť mě dopalovalo, jak přezíravě o ní mluví.
„Ona elleth,“ zopakoval kapitán a dal na ta dvě slova neobyčejný důraz. „... mne naprosto nezajímá a na jejím jménu mi nesejde! Hodláš mne snad za to soudit?! Protože bych tě v tom případě rád upozornil, že ve vojsku je tu několik stovek vojáků a já je všechny znám jménem. O kolika z nich to můžeš říct ty, Riel?“
„Nu... jsem tu zatím pouze krátce...“ vymlouvala jsem se, ale neochotně jsem musela připustit, že na jeho slovech něco bude.
„To máš pravdu. Předpokládám tedy správně, že v Eryn Galen jsi znala veškeré vojáky jménem, ano?“ dotíral dál, docela jako vlk, který zachytil krvavou stopu...
„Ne tak docela, pane...“
„Takže odpověď zní ne?“
Zarytě jsem mlčela. A nadávala jsem si, že jsem tuhle hloupou debatu v prvé řadě vůbec začala.
„Řeknu to tedy jinak. Když jste jeli na nějakou výpravu... znala jsi jménem všechny spolubojovníky?“
Téměř neznatelně jsem zavrtěla hlavou.
„Chceš mi tvrdit, že znáš jméno kdejaké švadlenky, ale ani ses neobtěžovala vyzvědět jména ostatních vojáků? A to ani těch, na kterých v boji závisel tvůj život a jejich zase na tobě?“ otázal se a z jeho hlasu bylo patrné, jak je pro něho pouhá taková představa zcela nemyslitelná.