Srdce bojovnice II - 42. díl

Anotace: Thranduil volí netradiční způsob jak Riel přimět, aby si uvědomila závažnost svého činu...

Sbírka: Srdce bojovnice II

Strašně moc jsem si přála, aby ten polibek nikdy neskončil, protože pak bych nemusela znovu řešit to své dilema, jenže jako tomu bývá s většinou přání, ani to moje se nesplnilo.
Když se po chvíli Thranduil odtáhnul, neubránila jsem se tomu, abych okamžitě nespokojeně nezakňourala. Pobavilo ho to.
„Až tolik jsem ti chyběl, Riel?“ otázal se, jeho rty pořád poblíž těch mých, takže se několikrát jakoby náhodou o sebe otřely.
„To ani ne, jen jsem se tu nudila!“ odsekla jsem, protože se mi to prostě nechtělo přiznávat. Nejspíš kvůli tomu, že by tím nade mnou získal jistou moc, kterou jsem mu zatím nebyla ochotna dát.
„V tom případě je dobře, že jsem tady… Já už tě dokážu zabavit…“
Vnímala jsem, jak mi bere přikrývku a pak mě pozvolna pokládá na záda. Jeho rozpuštěné vlasy mě pohladily po holé kůži, když se nade mnou sklonil a začal mi ústy jemně dráždit bradavku. Nejspíš za to mohl ten můj stav, protože jsem si nepamatovala, že bych kdy předtím měla tak citlivá prsa. Pevně jsem ho objala kolem zad, jako kdybych se obávala, že by mi mohl zase utéct, a vychutnávala jsem si tu smršť pocitů, kterou ve mně jeho dotyky vyvolávaly. Zprvu jsem chtěla zůstat spíše chladnou, ale ke svému překvapení a lehkému zahanbení jsem se brzy přistihla, jak se proti Thrandulovi vzpínám v naléhavé prosbě, a měkkých vzdycháním žadoním o to, aby si mě vzal. Zajel mi rukou mezi stehna, aby se ujistil, že jsem na něho připravená, a já si raději strčila prst do úst, abych aspoň trochu potlačila zasténání, které tím ze mě vyloudil. Jak o tom vůbec mohl pochybovat? Toužila jsem po něm tak, že jsem měla vnitřní část stehen docela zmáčenou, čehož si samozřejmě nemohl nepovšimnout.
„Tvé tělo ale tvrdí, že se mu stýskalo, Riel…“ prohodil a jazykem mučivě pomalu přejel po mých zvlhlých záhybech.
„Pak tomu tak asi bude…“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi. „A co tobě?“ odvážila jsem se zeptat.
„Mně?“ Thranduil do mě jemně vstoupil prstem, zatímco jeho ústa s malými přestávkami dovedně dráždila můj citlivý pahorek. „Řekl bych, že tím svým odjezdem jsi ve mně probudila více emocí než jen stesk, Riel…“
„Já vím… zaslechla jsem tvůj rozhovor s lordem Elrondem… Nejspíš to pro tebe nic neznamená, ale je mi to opravdu strašně moc líto. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit…“ sdělila jsem mu, což při jeho umném laskání nebyla vůbec snadná záležitost. Bezděčně jsem pohybovala pánví, abych ještě umocnila rozkoš, jež mi způsoboval, tělo jsem měla napnuté jako tětivu na svém luku, zoufale dychtící ho přijmout.
„Toho jsem si vědom, Riel, avšak stejně už se neopovažuj tohle nikdy znovu provést, rozumíš? Najdu si tě kdekoli, i kdyby to mělo být na samém konci Ardy!“
Zaznamenala jsem, že dal svůj prst pryč a nyní se o mě otírá svým ztvrdlým přirozením. Nadzvedla jsem boky, aby do mě mohl proniknout hlouběji, jenže on toho úmyslně nevyužil. Zdálo se, že je pevně rozhodnut mě zatím pouze dráždit téměř k nepříčetnosti.
„Pokud s tím nepřestaneš, budeš si pro mne muset zajít do Mandosových síní smrti!“ upozornila jsem ho, zatímco jsem se pod ním stále bezmocně svíjela.
„V tom případě bych si měl dát pozor!“ odvětil a k mé frustraci se mě přestal dotýkat úplně.
„Tak jsem to přece nemyslela!“ zaprotestovala jsem.
„Já vím. Avšak dospěl jsem k rozhodnutí, že kvůli tvému bezpečí se nyní raději podobných aktivit zdržím. Možná na to máš jiný názor, ovšem ten mě naprosto nezajímá, protože vím daleko lépe než ty, co je pro tebe dobré. A nakonec sama musíš uznat, že mám pravdu, vždyť to činím jen proto, abych tě chránil…“ řekl Thranduil a já po těchto slovech strnula.
Neboť mi bylo ihned jasné, co tím míní… Nedělal totiž nic jiného než to, co jsem provedla já jemu. Převzal veškeré rozhodování za nás dva, aniž by se přinejmenším nejprve zeptal, co si o tom myslím já. Bylo to… nepříjemné… Jako kdyby si mě nevážil natolik, aby důvěřoval mému úsudku. Jako kdyby on byl opravdu pouze velitel a já ho musela slepě následovat. Teprve v tento okamžik jsem si plně uvědomila, čeho jsem se svým dobře míněným odchodem dopustila.
„Thranduile… můžeš mi to mé pochybení vůbec někdy odpustit?“ hlesla jsem sklesle.
„Ale ano," sdělil mi velkoryse. „Pokud přijmeš svůj trest…“