1.Do bezpečí ghetta

Anotace: Rok 2196. Mezi bělochy na celém světě se začala šířit nemoc, které nikdo nedokázal zabránit. V Americe převzali moc černoši, v Evropě Židé, Asii vládne Čína. Poslední svobodnou bělošskou zemí je Austrálie. A běloši žijí ve vlastních čtvrtích, v ghettech.

Vítr sebral ze země zašpiněný list papíru a energicky ho zvedl do vzduchu. Na okamžik ho zastavil, jako by ho držel před obličejem nějakému neviditelnému čtenáři, potom s ním zatočil a nesl ho ulicí pod zamračeným nebem. List prolétl kolem vysokého stromu. V celém městě byste těžko našli někoho, kdo by věděl, co je to za strom, ale byl to obyčejný dub, který stál vedle jednoho z domů už celá desetiletí. Vítr naposledy zatřepotal papírem, potom ho jeho hračka zřejmě přestala bavit. Znuděně ji odhodil na šedivou silnici. Papír tiše vklouzl do tmavé louže, kterou vytvořil déšť spolu s nevelkým výmolem v cestě. Vzápětí na list dopadla noha v černé sportovní botě. Člověk, kterému noha i ta bota patřily, se odrazil, a aniž si papíru třeba jen všiml, pokračoval ve své cestě…

Jeremy William Booth, mladý muž s tmavým obličejem a černými vlasy, přešel, či spíše přeběhl ulici a skrčil se ve stínu, který vrhala vysoká budova. Úkosem se rozhlédl, hnědé oči rozšířené částečně strachem, částečně dlouhým během. Opřel se o zeď a snažil se popadnout dech. Na druhé straně silnice se z postranní uličky vyhrnulo několik černochů. O něco víc se přikrčil. Banda se zarazila a rozhlížela se.
„Támhle je!“ vykřikl náhle jeden a ukázal směrem k Jeremymu. Mladík se naposledy zhluboka nadechl a znovu se dal do běhu. Celá banda se rozběhla za ním. Bolestivě mu bodalo v plicích, nohy se mu únavou pletly, ale věděl, že jeho život závisí na tom, aby vydržel běžet déle než oni. Sklonil hlavu a chvíli se nedíval na cestu. Do někoho vrazil. Ta rána je oba srazila na zem. Zamumlal omluvu a znovu se vymrštil na nohy. Obětoval další vteřinu, aby zjistil, jak velký má náskok před svými pronásledovateli. Bylo to jen pár metrů. Muž, kterého srazil, ho popadl za loket a zastavil ho. Jeremy zvedl hlavu k jeho tváři, i když už tušil, co uvidí. Byl to černoch. Stejně jako muži, kteří ho honili.
„Nechte toho kluka na pokoji,“ pravil klidně, když se před nimi Jeremyho pronásledovatelé zarazili.
„Ale reverende,“ začal jeden z nich, ale starší muž se jen pousmál.
„Mám to říci vašim rodičům?“ zeptal se. Mladík zavrtěl hlavou.
„Nechceme mu ublížit, ale měli bychom ho zavřít do ústavu, než někoho nakazí,“ snažili se ospravedlnit.
„Přestaňte je týrat. Nemůžou za to. Jak by se vám líbilo, kdyby vás někdo tloukl a honil jen tak ze zábavy,“ ptal se reverend.
„Ale tenhle má obličej jako my,“ oznámil jeden z mladíků, ten, který už mluvil předtím. Pravděpodobně vůdce skupiny. Znělo to jako by žaloval. Reverend, stále držíce Jeremyho za loket, udělal několik kroků ke kádi, která stála u stěny jednoho z domů. Než se mladík stačil vzpamatovat, strčil mu muž hlavu do špinavé smradlavé vody a přidržel ji tam. Jeremy se snažil přesvědčit sám sebe, aby se nepokoušel nadechnout. Zoufale lapal po vzduchu. Konečně tlak vyvíjený na jeho zátylek povolil. Mladík dopadl na zem a začal vykašlávat vodu. Zvedl hlavu ke svým pronásledovatelům. Šokovaně na něj zírali. Ze světlých vlasů a bledého obličeje odkapávala kromě vody i černá barva, možná krém na boty. Vytřel si ten sajrajt z očí. Spolu s barvou se zbavil i čoček. Stále měl tmavé oči, ale už ne hnědé, ale modré.
„Je to úplný běloch,“ oznámil jeden z černých mladíků vyjeveně.
„Možná Australan,“ poznamenal jiný znechuceně.
„Jsem Američan. Jako vy,“ řekl Jeremy a znovu vyplivl několik kapek špinavé vody. Rozesmáli se.
„Vůbec nejsi jako my. Nesaháš nám ani po kotníky. Jsi jen zvíře. Omyl přírody,“ překřikovali se.
„Jako Abraham Lincoln?“ zeptal se pohrdavě.
„Nemáš právo o něm mluvit. On byl naším prvním prezidentem. Zakladatelem našeho státu,“ oznámil vůdce bandy.
„Blbci, Abe byl běloch. Jako já. A vy jste byli jen prašiví otroci,“ Jeremy se rozesmál, sotva popadal dech.
„To odvoláš, ty zmetku!“ vyštěkl jeden z černých mladíků a udělal dva kroky k němu. Běloch nečekal, až ho uhodí. S rychlostí, kterou v něm vycvičily roky na útěku, se vymrštil na nohy a dal se do běhu. Věděl, že pár bloků odtud je ghetto. Věděl, že tam se ho pronásledovat neodváží. Jen se tam musel dostat. Viděl několik desítek metrů před sebou bránu. Ještě přidal. Jeho vyčerpané tělo zaprotestovalo. Nebyl ani tři metry daleko, když se mu pod nohy připletl kámen a on se poroučel na zem. Zůstal ležet. Slyšel za sebou křik svých pronásledovatelů. Popadly ho čísi ruce. Jako v mlze vnímal, co se děje kolem něj. Zatáhli ho do bran. Skupina prudce zabrzdila na hranici.
„Táhněte, odkud jste přišli,“ hulákali na ni muži, kteří Jeremyho donesli do ghetta. Banda je poslechla. S nadávkami a výhružným křikem couvali černí mladící zpátky do ulic města, kde byli v bezpečí. V mnohem větším bezpečí, než tady. Na hranicích civilizace a divočiny. Brána do ghetta se s vrznutím uzavřela. Té noci mohl Jeremy klidně spát. Do nepřátelské čtvrti se nikdo z města neodvážil, pokud za sebou neměl bezmála armádu. A i s tou by našlapoval opatrně, aby výbušné bělochy nepohněval.