Forsaken - 191. díl

Anotace: Čím se Izabele podařilo Riela naštvat?

Sbírka: Forsaken

Jo, na nákupy! Kdo z vás tušil, že zase skončíme u Toma, tak jste zřejmě bystřejší než já. Mně to došlo, až když jsme se přiblížili k tý dosti povědomý bráně.
„Nemyslím si, že z nás bude mít radost...“ zamumlala jsem skepticky, když se Riel prokázal vojákovi, co měl zrovna hlídku, a vjel do areálu.
„Neměl radost z tebe, proti mně nic nenamítá,“ odvětil galantně a já se neubránila tomu, abych se za jeho zády pekelně nezašklebila. Jo, bylo zřejmý, že už mu je mnohem líp!
A v zásadě se ani nemýlil... když ho Tom spatřil v jeho novým fajnovým ohozu, rozhodně se na žádný námitky nezmohl. Jenom nevěřícně vykulil oči a pak se s mohutným výbuchem smíchu sklátil k zemi.
„Jo, zdar, Tome!“ pronesl Riel, poněkud otrávený jeho reakcí. „Potřeboval bych nějaký hadry.“
„Fakt? Když já...“ Následovala nová salva hurónskýho řevu a já se přistihla, že se uculuju taky. „... asi nebudu mít nic, co by ti k tomu... ladilo!“
„To nevadí, spokojím se s černou!“ snažil se ho Riel zchladit svým mrazivým tónem, kterej dával více než jasně najevo, že už ho to vážně přestává bavit, ale Tom si tím svý veselí zkazit nenechal.
„Pověz mi...“ vypravil ze sebe s námahou. „To tě do toho navlíkla tady tvá slečinka a nebo tě přepadli a tys přišel o svý šaty? I když... v tom případě bych spíš tipoval, že bys sem radši přijel nahej než v tomhle!“
„Já v tom rozhodně prsty nemám!“ bránila jsem se tomu sprostýmu nařčení okamžitě a Tom se znovu tázavě zadíval na Riela.
„Tak co se to tu děje?“ vyzvídal a bylo zřejmý, že nedá pokoj, dokud tomu nepřijde na kloub. A Riel si to zřejmě uvědomil taky.
„Šlo o sázku, jasný?“ zabručel a mně ho v tu chvíli bylo skoro líto. „Můžeš mi něco sehnat? Tohle není zrovna moc pohodlný!“
„Jakou sázku?“ nenechal se tak snadno odbýt Tom, ale poslušně zamířil směrem do skladu. „Mně to připadá spíš jako maškarní!“
Vzpomněla jsem si na ta tanga a musela jsem se kousnout do rtu, abych se nerozchechtala nahlas. Kdyby Tom jenom věděl...!
Ale ten už zalezl za svůj pultík a jal se snášet požadovaný věci na hromadu. Riel ho netrpělivě pozoroval s výrazem malýho děcka, který se nemůže dočkat, až si rozbalí svůj vánoční dárek.
„Hoď mi tam taky nějaký spodky, jo?“ prohodil jakoby nic.
„Jako dlouhý zateplený?“
„Ne, stačí obyč,“ odvětil Riel s lehkými rozpaky a Tom na něho vrhnul velmi zvláštní pohled.
„Radši se ani neptám...“
„Já to oceňuju.“
„Což ale neznamená, že nejsem zvědavej...“
„Jo, to je mi jasný,“ pronesl můj společník natolik odměřeně, že to nenechávalo prostor žádným dotazům. Což pochopil i Tom.
„Dobrá... Tak snad už tam máš všechno...“ zavrčel zklamaně a začal nepříliš šetrně cpát všechny věci do báglu.
„S tím se ani nenamáhej, vezmu si to hned na sebe!“ zarazil ho Riel a Tom lhostejně pokrčil rameny.
„Jak chceš.“
„Je tu nějaký místo, kde bych se mohl převlíct?“ rozhlížel se útrpně kolem a bylo na něm patrný, že celkem lituje, že přece jen radši nejel do toho nákupního centra. A já se celkem dobře bavila.
„Nějaký místo?“ opáčil Tom skoro nechápavě. „Nejseš nějakej stydlivej? Jednou se navlečeš do buzerantskýho vohozu a už chceš vlastní kabinku, ne?“
„Jenom jsem nechtěl pohoršovat tady dámu,“ procedil mezi zubama Riel.
„Neboj, dáma se klidně otočí,“ uchichtla jsem se, protože jsem nepochybovala o tom, že jestli na sobě přece jen má ta tanga, tak to vbrzku poznám z Tomovy reakce.
„A to si fakt myslíš, že ti to uvěřím, jo?!“ zavrčel Riel nepřívětivě. „Uhni!“ odsunul svýho známýho z cesty a zalezl za plentu mezi regály. Moc místa tam nejspíš neměl a navíc nás tím připravil o parádní podívanou.
„Doufám, že Vy žádnej mundúr nepotřebujete...“ poznamenal mezitím Tom směrem ke mně a já ho uklidnila záporným potřesením hlavy.
„Fajn.“ Trochu se zamračil. „Určitě v tom nemáte prsty Vy? V životě bych neřekl, že by si něco takovýho na sebe vzal dobrovolně!“
„A já snad vypadám na to, že bych ho k tomu snad byla schopná přinutit?“ ušklíbla jsem se pobaveně.
„Přinutit? To asi ne, ale ženský používaj rafinovaný fígle, s jejichž pomocí klidně udělaj z jakýhokoli chlapa totálního debila.“
„Sice mi lichotíte, ale v tomhle případě si vystačil docela sám. Asi nechtěl urazit svýho kamaráda, kterej mu tohle ošacení koupil...“ dodala jsem ještě poťouchle a pohled na Toma, jemuž viditelně poklesla čelist, mi poněkud vynahradil ten zuřivej, jenž na mě zpoza něho vrhnul Riel.
Jeho oči slibovaly pomstu... a já si říkala, jestli si tu rovnou nemám nafasovat kanady. Tohle vypadalo na hodně dlouhej běh lesem...