Srdce bojovnice II - 66. díl

Anotace: Jaké mají Valar s Riel plány?

Sbírka: Srdce bojovnice II

„Čekání?“ opáčila jsem s jemným náznakem znechucení. „Tak to je nejspíš jediná věc, která mi jde vcelku dobře. Připadá mi, že celý svůj dosavadní život stále jen na něco čekám…“
„Skutečně?“ Estë se na mě hřejivě usmála. „A já měla spíše za to, že bys šla i hlavou proti zdi, než abys ztrácela čas jejím obcházením. Ale možná ještě není pozdě, aby ses naučila trpělivosti. Do budoucna se ti to bude rozhodně hodit.“
„Co tím míníte?“
„Však jednou pochopíš…“
Z jejího tónu bylo zřejmé, že mi již nic víc v této záležitosti neprozradí, a tak jsem dále nenaléhala. Na to jsem měla spousty jiných otázek, než abych svou příležitost takto promarnila.
„Ten můj zrak… uvidím ještě, až se probudím?“ otázala jsem se a se zatajeným dechem visela na Estëiných rtech.
„Ne,“ odvětila prostě, bez jediné známky lítosti.
„Ale Vy jste přece léčitelka… copak s tím nemůžete nic udělat?!“ naléhala jsem neodbytně a oči se mi zalily slzami z představy, že zase zůstanu uvězněná v té naprosté nicotě. Tolik jsem si přála spatřit znovu Thranduilovu tvář… prohlédnout si naše dítě, až se narodí… A nyní mi tahle bytost téměř chladně oznámí, že mi nic z toho nebude dopřáno?
„Opět se lituješ, Lothíriel? Je mnoho jedinců mezi Eldar i Edain, ke kterým byl osud neúprosný, avšak oni se přesto nevzdali. A tobě bylo dáno více než-li jim. Láska… přátelství… a přízeň Valar… Cožpak ti to není dosti?“ pronesla káravě a přes tvář se jí mihnul stín nelibosti.
„Já si toho všeho cením… ale je tak strašné nevidět… Jak mám čelit nepřátelům a další nepřízni osudu, když je vše zahaleno do černého roucha?“
„Já rozumím tvému znepokojení, dítě, ale věř mi, že pomoci ti nemohu. Ztráta tvého zraku není bezdůvodná… a až splní svůj účel, možná ještě někdy prozřeš. Však ne dříve.“
„Takže to bylo vaše dílo?! Myslela jsem si, že nás máte chránit, ne mrzačit!“ vyjela jsem na ni nenávistně a stříbřité světlo, které z ní vyzařovalo, lehce pohaslo, stejně jako její vlídný výraz.
„Nezkoušej na mne tento tón, Lothíriel. My máme za úkol vést vaše kroky, když váháte, kudy se vydat dál, však stále jsou to jen vaše rozhodnutí a vaše životy, do nichž my nemáme právo zasahovat. Pokud ovšem Eru nepřikáže jinak.“
„Takže váš mocný Eru si přál, abych oslepla?! Však proč?! Je to snad nějaký trest?! Čím jsem se provinila, že mi tohle způsobil?!“ nepřestávala jsem na ni útočit. Když jsem si vzpomněla, jakými útrapami jsem si musela projít, vztek ve mně jen vřel. A byla jsem si zcela jistá, že zhola nic nemůže podobnou surovost ospravedlnit.
„Nejspíše usoudil, že aby tě přiměl konečně otevřít oči, musí tě nejprve připravit o zrak. A ono to kupodivu zabralo… přestala jsi utíkat a přijala jsi Thranduilovu nabídku… jak bylo předurčeno.“
Zlostně jsem se zamračila. „Takže tohle všechno bylo jen kvůli našemu sňatku?! Copak nestačilo říct, že jsme si souzeni?!“
„Já přece neřekla, že to bylo pouze kvůli sňatku… Potřebujete jeden druhého… a tvé dítě potřebuje otce jako je on…“ pronesla Estë tiše a natáhla ruku, aby pohladila králíčka, jenž k ní bez bázně přihopkal.
„Ale pokud to bylo jen proto, pak mi můžete zase zrak vrátit! Vždyť se budeme brát! Navíc jak mám konat hrdinské skutky, když nic nevidím?!“ zaprotestovala jsem důrazně.
„Já však netuším, jaký skutek vykonáš… Není vyloučeno, že zrak k němu nebudeš vůbec potřebovat. Mám pro tebe nicméně i jednu dobrou zprávu… je to dar od mého chotě…“
„Ano?“ pobídla jsem ji, když se na okamžik odmlčela.
„Kdykoli usneš a budeš si to přát, ocitneš se tady… v Lórienu… a budeš si moci vychutnat všechny zrakové vjemy, které jsou ti v bdělém stavu odpírány,“ přislíbila mi Estë a její stříbřitá záře se opět rozsvítila naplno.
„Všechny vjemy? A co když je to Thranduil, koho chci spatřit?“
„Pak stačí, když na něho budeš myslet… a on se tu objeví…“ sdělila mi prostě.
„A bude to skutečně on? Nebude to jen nějaký přelud?“ vyptávala jsem se podezíravě.
Estë odvrátila zrak. „Bude tak reálný jako vše tady… Copak to nestačí?“
„Jako vše tady?“ opáčila jsem zklamaně. „Vždyť celé tohle místo je pouhou iluzí… jen nádherným snem… ničím víc! Když se ráno probudím… všechno, co by se tu událo… všechno, co bych mu tu řekla, o ničem z toho by nevěděl, že ne?“
„Ne,“ potvrdila mi bez vytáček mé podezření.
„Tak nač by to celé bylo?“ zasmála jsem se hořce. „Raději budu s ním, aniž bych ho mohla vidět, než abych se dívala na něco, co ve skutečnosti neexistuje!“
„A v tom tkví právě ta moudrost, Lothíriel…“