Forsaken - 205. díl

Anotace: Iz začíná uskutečňovat svůj malý plán... a zatím ne příliš úspěšně...

Sbírka: Forsaken

„Není ti nic?“ otázal se mě Riel o dva dny později nad obědem.
„Ne, proč?“ hrála jsem si na neviňátko, i když jsem samozřejmě tušila, co má na mysli. Ale proč kazit veškerou srandu?
„Protože mi připadá, že musíš mít horečku... chováš se naprosto... atypicky.“
„Jo?“ Rychle jsem na vidličku nabodla kus knedlíku, opatlala ho v guláši, kterej jsme si dopřávali, a šoupla si ho do pusy, abych zamaskovala, že mi začínaj cukat koutky.
„Jo. Už se se mnou ani nedohaduješ. Posloucháš mě na slovo a nečílila ses ani když jsem ti nařídil půlhodinu běhu.“
„A to mi zazlíváš?“ zatvářila jsem se udiveně. A lehce ublíženě.
„Ne, to ne... ale rozhodně se ti to nepodobá... Co tě přimělo k takovýhle radikální změně postoje?“
„No... trochu jsem o tom přemejšlela... a uvědomila si, že se chovám jako spratek... Navíc... myslíš to se mnou dobře a já ti to jenom ztěžuju. Tak jsem se rozhodla bejt uznalejší... a rozumnější...“ zdůvodnila jsem mu to a když podezřívavě přimhouřil oči, na okamžik jsem se obávala, jestli jsem to s tou kajícností nepřehnala.
„Uznalejší a rozumnější, jo? Má to nějakou souvislost s Fidži?“
Chvilku mi trvalo, než mi docvaklo, o čem to vlastně mluví. „Jo, Fidži... to byl jenom takovej žert... Ráda jsem koukala na Červenýho trpaslíka...“ přiznala jsem.
„Fakt? Tak fajn. Za to, že seš poslední dobou taková hodná, skončíme dneska dřív a pustíme si Trpaslíka. Míval jsem ho taky rád... akorát už je to nějakej čas, co jsem na něj naposled koukal...“ pronesl s nádechem nostalgie a měl přitom natolik zranitelnej výraz, že by mě to hnedle oblblo a přesvědčilo, abych se s ním vážně koukala. Jenže já už mu nemínila znova propadnout.
„Díky za nabídku, ale možná bys mě mohl odměnit nějak jinak...“ navrhla jsem.
„A co by sis tak představovala? Další vyjížďku? To není problém.“
V duchu jsem zaklela. Tohle je fakt bezvadný! Celou dobu ho uháním o malej kousíček pozornosti a ve chvíli, kdy se na to vykašlu a víceméně ho ignoruju, sám vyhledává mou společnost. Kdybych na to šla takhle hned od začátku, nemusela jsem se zbytečně ztrapňovat a třeba bych se i dostala dál. Ne, že by na tom teď záleželo…
„Vyjížďku ne, už ses mi dneska věnoval víc než dost. Máš přece taky nárok na nějakej čas sám pro sebe, nemusíme bejt na sebe neustále nalepený jako siamský dvojčata. Spíš jsem myslela, že bych si udělala vlastní program…“
Jestli předtím vyhlížel Riel podezřívavě, tak teď už si byl očividně naprosto jistej, že chystám nějakou kulišárnu. A že se mu to nebude ani trochu zamlouvat.
„Vlastní program? Chceš si snad udělat babskej večer?“
„Tak trochu…“
„No, pokud se toho nebudu muset zúčastnit, tak pro mě za mě,“ povolil mi to kupodivu bez námitek. „Ale moc to neprotáhněte. Nespolíhej na to, že tě kvůli tomu budu zejtra šetřit.“
„To by mě ani nenapadlo!“ poznamenala jsem dřív, než jsem se stihla opanovat.
„Tohle zní skoro jako náznak mý starý dobrý Jezabel…“ povšimnul si toho i Riel.
„Myslela jsem to tak, že by mě ani nenapadlo něco takovýho po tobě žádat…“ snažila jsem se rychle napravit škodu, kterou jsem svou impulzivností napáchala. „Seš už takhle strašně hodnej, že mě vůbec někam pustíš…“
„Že tě někam pustím?“ zopakoval nedůvěřivě. „O čem to mluvíš?! Zatím jsi mě informovala akorát o nějakým babským dejchánku! Hodláš toho snad podnikat víc?!“
„Ne… jenom jsem ten dejchánek plánovala venku... potřebuju konečně na vzduch...“ sdělila jsem mu a když se nevlídně zachmuřil, pochopila jsem, že jeho předchozí benevolence byla způsobena pouze nedorozuměním z jeho strany. Takhle už jsem ho dokonale poznávala...
„Zapomeň na to, že bys někam šla bez mýho doprovodu! Nehodlám Alexovi vysvětlovat, proč je jeho jediná dcera mrtvá!“ oznámil mi důrazně a zcela nekompromisně.
„Ale no tak... nic se přece nestane... jenom na jedno kafe...“ ukecávala jsem ho, i když jsem dopředu tušila, že si tím nijak nepomůžu.
„Kafe si můžem dát i doma! Tohle si na triko fakt nevezmu!“
„Fajn,“ povzdechla jsem si. „Tak nic...“
„Pozvi si je do domu, jestli ti na tom tak záleží. Proti tomu nic nemám, teda... nebudu mít, až si je prověřím.“
„Chceš prověřovat mý kamarádky?!“ Trochu jsem se zamračila, tohle se prostě potlačit nedalo.
„Jo. Jistota je jistota, nikdy nevíš, kde můžou mít andělé své lidi.“
„Bezva... Víš, co? Nech to plavat... dám si to kafe holt jindy...“ řekla jsem a v mé mysli už se rýsoval velice konkrétní plán, jak přimět Riela, aby mě pustil ven.