Tajuplný Příběh Fredericka Taylora

Anotace: KAPITOLA PÁTÁ - Frederick měl konečně vystaráno, ale čekala ho ještě jedna obtížnější zkouška. Kouzelnická říše teda nebyla tak pohostiná jak Frederick čekal.

Sbírka: Tajuplný Příběh Fredericka Taylora

KAPITOLA PÁTÁ
Po zkouškách

Vše se zalilo neprostupnou tmou. Frederick opět došlápl na kamennou podlahu v bludišti. Stál teď na patnáct metrů od dveří. Do očí se mu na pár vteřin zaryl pradědečkův zklamaný obličej, který ve skutečnosti neviděl pěknou řádku let. Nebyl schopen soustředit se na vidění ve tmě a ani na jiná kouzla. Byl tak neuvěřitelně omámený vzpomínkou, která v něm před malou chvílí uhasla, až málem zapomněl, že je stále v bludišti. Skoro poslepu došel ke dveřím a zatlačil na kliku. Vstoupil do dlouhé tmavé chodby, kterou procházel, když prolezl krbem. Na dveřích, kterými vstoupil, byl zlatý štítek, na němž byl vyrytý nápis: Úložný prostor. Už věděl, že má vykročit směrem doprava. Měl pocit, jako by všechny ty neviditelné oči, jež ho pronásledovaly celou dobu, byly pryč. Pomalu míjel všechny dveře, jejichž význam mu byl v tu chvíli naprosto ukradený, až se zastavil u jedněch, na kterých byla místo nápisu pověšená číslice 23. Jakmile je otevřel, pocítil opět ty nechutně známé paprsky světla, jež jakoby naschvál měly oslepit každého, kdo se odhodlá vstoupit do místnosti. Stařík byl dávno pryč, místo něj tam teď seděla vyhublá paní v plátěné róbě a za ruku držela svého šestiletého syna. Frederickovy dvě cestovní tašky ležely vedle kanape, stejně jako je tam před dvěma hodinami zanechal. Už se trochu vzpamatoval, neustále se snažil ukojit myšlenkou na čarodějnickou licenci. Tentokrát ho čekaly poslední dveře a to byly zřejmě ty nejdůležitější dveře, jakými měl ten den projít.
V místnosti už seděli jen Jasnovlas, Artur Wallerey a Averielma Deepová.
„Posaďte se prosím,“ pobídl ho Jasnovlas.
Frederick se jako předtím usadil na židli za řečnickým pultem.
„Nuže,“ ujal se slova Wallerey, „na složení zkoušek jste potřeboval ustanovených devadesát bodů. Vy jste jich získal sto šedesát sedm. To je vcelku hodně dobrý výkon a stačil by i na složení druhého stupně kouzelnické licence,“ přisvědčil uznale. Frederick nemohl uvěřit vlastním uším. Jelikož se mu Susan celou dobu dušovala, jak je nesmírně náročné složit zkoušky, připadalo mu to celé až nějak moc jednoduché.
„Takže dostanu druhý stupeň kouzelnické licence?“ zeptal se rozradostněně Frederick.
„Ano, přesně tak,“ přisvědčil Jasnovlas lhostejně. Pocity, které se ve Frederickovi míchaly od složení zkoušek, byly náhle pryč.
Zamravenčilo to v něm, jako kdyby ho někdo polechtal v žaludku. Měl přesně takovou radost, s jakou byste dokázali uběhnout na jeden nádech i celých pět mil.
„K vašim schopnostem,“ pokračoval Wallerey. „První zkouška byla zaměřena na vaše instinkty. Impulsivní jev, který vyvolal vaše retrooptické vidění, byl vskutku impozantní. Váš souboj s duchy…“
Duchy? To byli duši? Frederick o nich slyšel jenom v pohádkách a v příbězích, ale nikdy netušil, že by mohli doopravdy existovat.
„…přinesl poněkud nelichotivý závan diskvalifikace, neboť jste na ně použil odvolávací formuli, což nebylo při zkouškách povoleno. Vskutku jste byl první, koho to napadlo, proto jsme se rozhodli vám za vaše originální jednání připsat dvaadvacet bodů. Dále následovala ohňová brána. Tam jste ztratil pár bodů za dlouhé vyčkávání, ale ani to nějak neohrozilo vaše výborné skóre. Další byla Jenga, převzatá z nekouzelnických stolních her…“ Tak nakonec měl Frederick pravdu.
„…pěkný výkon, ale jednodušší by asi bylo prolézt přes otvor na vrcholu. A poslední, nejvíce bodovaná zkouška, vás zanesla do vaší minulosti. Nebýt těch kouzel na veřejnosti, nasbíral byste ještě tak o patnáct bodů více. Důležité však bylo, že jste se vzdal kouzel na úkor jiné osoby a to se cení více než jakékoliv sebepovedenější kouzlo. Sečteno podtrženo jste složil zkoušky potřebné pro vydání kouzelnické licence, jež vám umožní beztrestně kouzlit a začít chodit do kouzelnické školy.“

Kouzelnická škola? To byla další věc, pro kterou se Frederick zlobil na Susan, že mu o ni neřekla.
„Teď budeme potřebovat váš vlastnoruční podpis tady na tento spis z komisního jednání a je to,“ domluvil Wallerey s úsměvem a rukou ukázal na jeden z papírů, na který právě Averielma Deepová dopisovala poslední slova.
„Slečno Deepová,“ pobídl ji Jasnovlas netrpělivě. Drobňučká zapisovatelka doškrábala posledních pár slov a lejstro, které už bylo od jejího přejíždění po papíře celé zmuchlané, mu podala. Frederick přelétl očima celou stránku, aby to vypadalo, že si všechno ještě jednou pro jistotu kontroluje, a podepsal se do kolonky pod textem.
„Tak a ještě jedna poslední věc,“ oznámil neadresně Wallerey, stoupl si, odešel kamsi za tribunu a za pár chvil se vrátil i s velikým zlatým přístrojem, vyhlížejícím z dálky jako starodávná pokladna. Bylo ohromně legrační sledovat, jak se zavalitý Wallerey potýkal s přístrojem, se kterým se vláčel jako se stokilovým závažím (ne že by nebylo) napadlo Fredericka. Frederick vstal a i s podepsaným papírem došel k lavici, v níž byli teď vmáčknutí všichni tři zbývající členové komise. Averielma Deepová si podpis pečlivě zkontrolovala a pak si celý stoh papírů, které stačila popsat, vložila do malého kufříku u jejích nohou.
„Vložte svůj ukazovák pravé ruky tady do tohoto malého otvoru,“ nařídil mu Wallerey, jen co položil přístroj na stůl, s prstem směřujícím někde pod hrozivé zubaté kolo zavěšené za pružinový zub. Frederick nejistě přikývl.
„Hlavně neškubněte,“ dodal Jasnovlas, když zpozoroval Frederickův nervózní výraz. Wallerey uchopil silnou páku, jež byla na boku přístroje, a třikrát za ni zatáhl. Všechny pružiny a ozubená kolečka se daly za skřípavého zvuku do pohybu. Frederick pocítil, jako by se mu kolem prstu omotal had a pevně, ale bezbolestně ho stiskl. Wallerey na závěr zakroutil jakousi klikou, načež stroj utichl a zastavil se. Frederick opět mohl hýbat s prstem, na němž se mu právě leskl nádherný zlatý prsten s emblémem dvou zkřížených mečů, přes které se táhlo jeho jméno a pod ním v závorce číslo dvě.
„Vaše znamení vykazuje velkou odvahu, ale taky horkokrevnost a paličatost,“ přisvědčil nechutně vychytralým hlasem Jasnovlas. Frederickovi se Jasnovlas zdál být od té doby, co se s ním poprvé setkal, méně a méně sympatický. Připadal mu, jako by byl vzdáleným příbuzným madame Sinisterové, kterou už tak nemohl vystát. Škoda byla jen, že si Frederick nevšiml, jaký emblém měla na licenci Susan.
„Tak to by bylo všechno. Můžete jít a kdybyste něco potřeboval, obraťte se na Lorie, naší sekretářku,“ rozloučil se rychle Wallerey, z jehož tónu vyplývalo, že si všiml Jasnovlasova nevlídného přístupu a rozhodl se celé zasedání co nejrychleji ukončit. Frederick poděkoval a s nově udělenou kouzelnickou licencí se vydal zpátky ke dveřím. Jakmile za sebou zavřel, ozval se z kliky opět ten přísný vysoký hlas:
„Pan Brian McCloskey,“ zahučel.
Frederickovi se hlavou jako obvykle honily stovky otázek a aniž by si to uvědomil, prošel se zavazadly krbem do velké přívětivé místnosti, kde stál kancelářský stůl pohřbený pod hordou papírů.
„Promiňte? Promiňte?!“ zavolal Frederick na úřednici, která se zase hrabala ve stohu obrovské hromady něčeho, co vypadalo jako zatykače.
„Ano? Potřebujete něco?“ zeptala se svým skvěle nadhozeným medovým hláskem.
„Pan Wallerey mi říkal, že jestli budu něco potřebovat, mám jít za vámi,“ pověděl ji Frederick, jehož v hlavě opět svěděla jedna z neodbytných otázek, které se chovaly, jako by se chtěly provrtat lebkou.
„Ano, to vám řekl správně. Tak co tedy potřebujete?“ přitakala nervózně a začala rychle bubnovat prsty do stolu.
„Víte, ono je to trochu blbé ale…“
„Prosím vás, rychleji, mám tady před sebou ještě strašně moc práce,“ houkla na něho popuzeně.
„Já nemám kde bydlet… a nemám ani žádné peníze… Popravdě vůbec nevím, co mám dělat,“ povzdechl si Frederick.
„Ach tak. Pro takové případy tady máme fond pro děti bez domova. Stačí, když se zapíšete v hostinci u Létající Ryby, tam se o vás postarají,“ ujistila ho taktně.
„Kde to je?“ zeptal se snad s trochu lepší náladou.
„Na Ztroskotancově 110. Lepší ale bude, když požádáte někoho, aby vás tam dovedl,“ poradila mu. „A málem bych zapomněla,“ vyhrkla nahlas, když už se Frederick otáčel k východu. „Tady. Tohle je letáček o výcviku, přečtěte si ho, až budete mít čas.“
„Tak děkuji,“ poděkoval Frederick, vzal si letáček a zamířil ke dveřím. Měl z toho všeho hodně smíšené pocity. Na jednu stranu byl velice rád, že konečně dosáhl svého, ale na druhou se měl právě potýkat s mnohem větším problémem. Sice měl střechu nad hlavou, ale pořád ještě netušil, co bude dál, a to byla otázka, které se Frederick nejvíce bál. Na Susan spoléhal jako na svého hlavního rádce, ale zatím to vypadalo, jako by ho do něčeho zatáhla a pak ho v tom nechala. Byl velice zvědav, jestli ji ještě vůbec někdy uvidí. Stál teď před okrasným živým plotem u střediska kouzel a rozhlížel se do všech stran. Venku mezitím trochu potemnělo, ale pořád bylo nádherně vidět. Bylo velice zvláštní, že do střediska kouzel pořád někdo vcházel a někdo z něj vycházel, protože se Frederick za celou dobu – tedy kromě mrňouse a jeho otce, vycházejících z čekárny – s nikým nepotkal. Když se trochu vzpamatoval, zamířil zpátky na náměstí, kde stál portál číslo šest. Dav kouzelníků stojících u fontány trochu prořídl. Frederick si pomyslel, že čím dřív začne hledat, tím dřív tenhle den skončí. Od ukazováčku s čerstvě udělenou kouzelnickou licencí mu sice proudila radost, ale někde v oblasti žaludku se srážela s těžkým pocitem deprese. Neměl vůbec chuť s někým se teď vybavovat, rozhodl se tedy, že zkusí Ztroskotancovu 110 najít sám. Problém byl však v tom, že náměstí vypadalo z ptačí perspektivy jako klubko nití a to znamenalo, že najít správný směr bylo asi tak lehké, jako najít jehlu v kupce sena. Navíc tam nikde nebylo návěstí s šipkami, které by ukazovaly správnou cestu.
„Nehledáš někoho chlapče?“ zeptal se Fredericka muž v modrobílém hábitu s vysokým čtverečkovaným kloboukem a obrovskými slunečními brýlemi, sedící na něčem, co vypadalo jako přerostlá ještěrka s červenými ostny na končetinách.
Frederick se na něj díval jako na sochu z čokolády. „Slyšíš? Tak hledáš někoho, nebo ne?“ promluvil na něj znovu.
„Pardon…Ehm… Kde je tady prosím Ztroskotancova 110?“ ozval se Frederick po chvíli trapného ticha, kdy tupě zíral podivnému stvoření do žlutých očí.
„Ano vím, jestli chceš, vezmu tě tam. Hoď si tašky do kufru,“ pobídl ho muž a zahleděl se kamsi do dálky.
Frederick měl prvně chuť se rozesmát, když ale trochu naklonil hlavu, uviděl, že má zvíře nad ocasem přivázaný proutěný koš.
Muž zapřáhl a ještěrka se dala do pohybu, Frederick kráčel vedle nich.
„Budu hádat, rodiče máš nekouzelníky a nechtějí s tebou nic mít?“ vyptával se pak.
„Tak nějak…“ přisvědčil Frederick, jako by mu to bylo jedno. „Promiňte, že se tak ptám, ale… co vy jste vlastně zač?“ otázal se Frederick. Stále totiž nemohl uvěřit vlastním očím.
„Já jsem přece hlídač. Tys nikdy neviděl hlídače?“ Frederick svraštil obočí.
„Takže vy jste něco jako policie?“ nechápal.
„Nevím sice, co je to policie, ale jestli myslíš ty směšné strážce zákona v Nedlandově, tak ano. Až na to, že my nejsme tak neschopní,“ přikývl muž s úsměvem na rtech a pošoupl si směšně velké černé brýle blíž k nosu.
„V Nedlandově?“ zopakoval nechápavě Frederick.
„Pane bože. Ty budeš prvních pár dnů strašně ukecané dítě,“ zasmál se hlídač.
„Nedlandov je přece místo, odkud pocházíš,“ vysvětlil mu.
„Já pocházím z Winchesteru,“ nesouhlasil Frederick.
„Ale ne Winchester… celá ta vaše… aliance?“
„Myslíte Zemi?“
„Já věděl, že se to tak jmenuje,“ zamumlal hlídač.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se zhruba po pěti minutách Frederick, kterého už po dlouhém dni začínaly bolet nohy.
„Moc daleko ne,“ ujistil ho hlídač. Čím dál byli od náměstí, tím více se měnil vzhled kouzelníků, které potkávali. Kolem se toulala otrhaná děcka a prosila o almužnu každého bohatě vyhlížejícího člověka, který tam procházel. Na schodech od vysokých šedých domů seděli bezdomovní kouzelníci s dlouhými vousy a zčervenalými nosy. Název Ztroskotancova ulice byl tedy dosti výstižný, pomyslel si Frederick. Na konci ulice stál malý hostinec, nad jehož střechou se tyčil velký blikající název:

U Létající ryby

„Tak jsme tady,“ oznámil hlídač, sestoupil z ještěrky a vytáhl z proutěného koše Frederickova zavazadla.
„Díky,“ hlesl Frederick, vzal si bágly a přešel ke starému dřevěnému plotu, který byl místy dosti poničený. Hlídač nasedl zpátky do sedla, zamával a na ještěrčině hřbetu odjel zpátky po cestě k náměstí.
Frederick si myšlenkami otevřel vrata a pak i staré prožrané dveře sedící jen na jednom pantu. Vnitřek budovy byl snad ještě horší než vnějšek. Ze zdi se odlepovaly pruhy tapet, podlaha skřípala jako staré koleno, z odpočívadel trčely pružiny a lampy byly pokryty dost dlouhým závojem pavučin. Napravo od dveří stál stůl se zvonkem, dosti hrubou návštěvní knihou a svící, jejíž vosk se roztékal po celé desce stolu. Frederick si obě své cestovní tašky položil na jeden vzácný nezaprášený kus země a zazvonil na zvonek. Nikdo se neozýval. Znovu zazvonil.
„Přeješ si něco, milánku?“ oslovil ho něčí starý skřípavý hlas. Frederick se ohlížel na všechny strany, ale nezahlédl vůbec nikoho.
„Halo? Halo? Je tu někdo?“ vyptával se Frederick s pohledem kroužícím teď kdesi v temném rohu místnosti, kde se něco pohnulo.
„Tady dole!“ odpověděl hlas tiše. Frederick se nahnul přes pult a vykulil oči. Na malé židličce se tam krčila skřetice se zahnutýma ušima, ze kterých jí trčely ohromné chomáče šedých chlupů.
„Ehm… já… tohle je ubytovna pro děti bez domova?“ zeptal se pro jistotu Frederick.
„Jestli jsi dítě bez domova, tak ano,“ zaskřehotala. „Mé jméno je Arabela Lowbranktusová a jsem ředitelka Létající ryby už úctyhodných sedmdesát osm let.“
„Aha… no… Já jsem Frederick Taylor, mí rodiče jsou nekouzelníci a žijí v… Nedlandově,“ vypravil ze sebe Frederick.
Skřetice se postavila na stoličku a s napětím všech žilnatých svalů rozevřela mohutnou zaprášenou knihu na stole. Pod sebe se tam řádkovaly stovky podpisů, které podle rukopisu jistojistě napsaly děti.
„Zapiš si své jméno, datum narození a dnešní datum tady do toho sloupce,“ vyhrkla a ukázala svým zeleným palcem se žlutým nehtem na tabulku, jež byla až na poslední dvě okýnka úplně zaplněna. Frederick popadl staré plnicí pero, které tam bylo založené, a vší silou naškrábal své jméno a ostatní formality na tvrdý navlhlý papír.
„Denní rozpis je támhle v tom výklenku,“ zamumlala s rukou nataženou směrem k díře ve zdi, která spíše než výklenek navozovala vzpomínku na nějakou příhodu se špatným koncem. „Tvůj pokoj je v prvním patře, číslo 9.A,“ zamumlala nezřetelně a zpod stolu mu podala starý zrezivěly a ohnutý klíč. „Koupelna je pak v přízemí. Než tam půjdeš, musím se ujistit, zdali jsi očkovaný proti tetanu, malárii, tuberkulóze, černému kašli, zarděnkám a tyfu,“ počítala na prstech.
„Myslím že a-ano,“ zakoktal se. „Jo a… Ehm… díky,“ poděkoval Frederick s důrazem na poslední dvě slabiky. Co si vzpomínal, neměl takové problémy s vyjadřováním od doby, co hrál Romea ve školním představení. Popadl své cestovní tašky za popruhy a přehodil si je přes rameno. Skřetice se za ním dívala, dokud nezabočil na prohnilém schodišti za roh. Frederick měl velké potíže neotřást se odporem ze špíny, jaká v domě byla. Nejvíce ho však rozladila skupina švábů zalézající na chodbě v prvním patře za omítku. Pomalu vsunul klíč do zámku a otevřel si. V pokoji stály dvě nemocniční postele s obrovskými nadýchanými peřinami, jeden nízký zpuchřelý stolek, dvě židle, obrovská zplesnivělá almara a knihovna, v níž bylo naskládáno převážné množství zaprášených knih se zažloutlými stránkami. Vzhledově pokoj vypadal dost žalostně na to, že tam měly bydlet osiřelé děti.

„Tadá!“ vykřikla Susan skrývající se do teď za postelí a vrhla se Frederickovi kolem krku.
„No tohle? Susan?!“ nemohl uvěřit vlastním očím Frederick.
„Vítám tě u Létající ryby!“ hulákala na něj.
„Co ty tady proboha děláš?“ vyvalil Frederick na Susan oči.
„Stejný příběh jako ty,“ hlesla.
„Ale, ale…“ nedořekl Frederick.
„Počkej, všechno ti povím, napřed si odlož věci. Už jsem ti z peřin vyhnala všechny úpěnky rezavonosívé,“ přisvědčila s obvykle dobře nacvičeným přesvědčivým tónem.
„Počkat, není to zase to, jak potom řekneš: Ty taky všemu uvěříš?“ napodobil Frederick její hlas.
„Ne,“ odvětila suše. Frederick už zase poměrně zblednul. Opatrně si položil obě zavazadla na zpuchřelý stůl a pomalu si sedl na židli s jednou kratší nohou, která vypadala nejbezpečněji z celého pokoje.
„Takže. Proč je tu krucinál taková špína?!“ zděsil se Frederick.
„To víš… nemáme moc peněz,“ zalitovala Susan.
„No, řekl bych, že je v zájmu města, aby dalo trochu více financí na domov, kde bydlí děti bez rodin,“ zamumlal. Susan to pouze komentovala kývnutím ramen.
„Aspoň buď rád, že máš kde bydlet…“
„A kde zemřít,“ dokončil za ni Frederick sarkasticky.
„Co hodláš dělat?“ zeptala se ho po chvíli Susan, jakmile zavřela okenice, protože se venku začalo velmi rychle stmívat a ochlazovat.
„Abych pravdu řekl, vůbec nevím. Čekal jsem, že mi to řekneš ty,“ připustil Frederick a smetl ze židle po svém boku hordu odhozených plechovek, něčeho, co vypadalo jako konzerva s instantní polévkou.
„Tak hele, rozhodl ses sám, že chceš žít v kouzelnickém světě, tak na mě neshazuj všechnu zodpovědnost,“ vykřikla na něj Susan a sehla se pro lampičku, ležící převrácená na zemi.
„Promiň. A máš vůbec něco v plánu?“ opáčil Frederick.
„Jak asi víš, tady v kouzelnické říši žiju už čtyři roky, chodila jsem tady do kouzelnické základky, ale… kousek odtud je internátní gymnázium. Jsou na něho dost náročné přijímačky, to jo. Myslela jsem si, že bych podala přihlášku. Asi by to bylo lepší bydlet tam než tady,“ přiznala potichu a na chvíli se zahleděla přes okno na zaplevelenou zahradu.
„A co ti v tom brání?“ zajímal se Frederick.
„Nejde o to, co mi v tom brání. První dny jsem byla nadšená a tak, jako že jsem čarodějka, ale teď… každý den trochu lituju, že jsem se nerozhodla pro druhou možnost,“ přiznala.
„Susan. Vždyť oba máme stejný příběh… vždy, když jeden z nás zapochybuje, ten druhý ho musí podržet, ano?“ zapřísáhl Frederick.
„Dobře,“ hlesla a otřela si rukávem slzu z koutku oka.
„Ty, Susan, nezačal už náhodou školní rok?“ zeptal se asi za pět minut Frederick mezi tím, když si vybaloval věci ze zavazadel a vkládal je do jedné z poliček v nazelenalé skříni.
„Tady je to trochu jinak. Nemáme dvanáct měsíců, ale pět, z níž každý má sedmdesát tři dní. Tady nejsi v Nedlandově, ale v kouzelnické říši. Obě kultury se vyvíjely úplně odlišně,“ vysvětlila mu Susan, „takže školní rok začíná až za třicet tři dní,“ dodala.
„Páni. A jak se ty měsíce teda jmenují?“
„První je Zimník, pak Blátivec, Vedrník, Stromopleš a nakonec Ledotvorec.“
„Příhodná jména,“ přisvědčil Frederick zamyšleně.
„To jo no,“ ušklíbla se Susan. „A málem bych zapomněla. Jak jsi dopad u zkoušek?“
„No, bylo to tak tak… Ale mám druhý stupeň kouzelnické licence!“ zahulákal radostně Frederick. Susan se zatvářila, jako by prohrál její oblíbený tým. „Co je?“ nechápal Frederick.
„Ale… jen že máš štěstí,“ opáčila falešně radostným tónem.
„Tobě to vadí?“ zeptal se Frederick nechápavě.
„No… ne, ale spíš… asi žárlím. To je nejspíš tím, že já se na ty zkoušky připravovala půl roku a…“
„Měl jsem více štěstí, to je všechno. Vykašli se na to Susan, vždyť na tom nezáleží,“ odmlčel se Frederick.
„Asi máš pravdu,“ vypravila ze sebe.
„Měli bychom to tu trochu uklidit co?“ změnil téma Frederick a vstal.
„Jestli to má cenu,“ poznamenala Susan s úsměvem. Frederickovi neuniklo, že ji pořád ještě něco trápí, ale nechtěl do toho teď moc šťourat.
Zbytek dne strávili Frederick a Susan tím, že se snažili zvelebit svůj pokoj, spát šli až další den v jednu hodinu ráno. Frederick prožil bezesnou noc, a ráno, ještě než se Susan probudila, přemýšlel nad nadcházejícími třiceti dvěma dny, které stráví v kouzelnickém světě, než možná nastoupí do kouzelnické školy.