Tajuplný Příběh Fredericka Taylora
Tajuplný Příběh Fredericka Taylora
Anotace: KAPITOLA ŠESTÁ - Jakmile si Frederick Taylor myslel že ho všechny trable minuli obloukem objevilo se něco podivného. Tak podivného že to doslova odstartovalo novou éru Frederickova života.
KAPITOLA ŠESTÁ
Tajemná zář
Od Frederickova příchodu do Létající ryby uběhl zhruba týden. Za těch sedm dní se toho o kouzelnickém světě dost dověděl, jako například že tam nežijí jen lidé, skřetové a podivné ještěrky, ale taky trpaslíci, elfové, skřítci, jednorožci a upíři. Kouzelnická říše prostě úplně přesně odpovídala Frederickovým představám a to ve všech směrech. Nedaleko odtud byl například začarovaný les a v něm chaloupka s ježibabou, která lákala děti na perník. Pravda byla však taková, že tam bydlela stará nemocná čarodějka, která si hledala společnost tak, že dětem podstrkovala sladkosti. Fredericka zřejmě nejvíc popuzovalo, jak se Susan a ostatní členové personálu Létající ryby dívali na jeho neustupující otázky okolo všeho, co se týkalo kouzel. Hodně zajímavý rozhovor mezi ním a Susan proběhl asi dva dny poté, co se u Létající ryby ubytoval.
„Ty, Susan?“ vyptával se asi posté Frederick.
„Ano Frede,“ odpověděla mu mdle, protože jí už Frederickovy otázky lezly krkem.
„Proč bylo na středisku kouzel tolik dveří?“
„Ale blbost. Na středisku kouzel musí být hodně dveří… jinak by to vypadalo blbě,“ odpověděla znaveně, bylo totiž už kolem půl druhé ráno.
„A proč jsem tam skoro nikoho nepotkal, když do střediska každou chvíli někdo chodil?“ ptal se zaujatě dál.
„Páč skoro nikdo nešel na středisko kvůli kouzelnické licenci. Jakmile projdeš dveřmi, hodí tě středisko pouze a jedině tam, kam máš namířeno,“ řekla potichu. Znělo to spíš jako by zívala, nežli mluvila.
„A, a proč byla v chodbě vedoucí k čekárně taková tma?“
„Protože proto!“ odsekla Susan a usnula.
Frederick to bral jako hranici své zvědavosti. Nebylo sice jeho parketou odstrčit nějakou otázku jen tak stranou, rozhodl se však, že už svými řečmi nebude Susan obtěžovat.
Bylo opět jedno ze zamračených ran, panujících v kouzelnickém světě od doby, co se v jedněch místních novinách objevil nepřehlédnutelný nadpis: Portál v Auch la Lonches Zmizel! Frederick právě ze strachu, že se zakousne do švába, pečlivě přebíral rohlíky v košíku s pečivem. V jídelně nebyly jenom osiřelé děti. Jak už název: Hostinec U Létající ryby napovídal, mohl se tam ubytovat kdokoliv, kdo jel kolem. Každý den tam přijížděli a zase odjížděli různí lidé s různými vzorky něčeho, co mělo rozhodně uniknout očím hlídačů. Společně se skřeticí Arabelou Lowbranktusovou se o dům staral Messiah, což byl velice zvláštní… nikdo nevěděl jestli člověk, protože mu z kudrnatých černých vlasů trčely malé výrůstky podobné rohům a také podezřele kulhal na pravou nohu. Když se Frederick Messiaha zeptal, co se mu stalo, komentoval to pouze jakousi vymyšlenou historkou o nepovedeném kouzlu, ačkoliv panovaly pomluvy, že Messiah zaprodal duši ďáblu. Další, kdo u létající Ryby pracoval, byla Dolores Tolkmanová, neuvěřitelně nahluchlá padesátnice s milým, ale tupým obličejem. O té se zase tvrdilo, že utekla z nedlandovského blázince, do kterého ji zavřeli kvůli tomu, že tvrdila, podle tamních doktorů, nějaké nesmysly o dveřích do jiného světa. A poslední, kdo patřil k personálu, byl pan McGregor, což byl na rozdíl od ostatních úplně normální člověk. Frederick se s ním potkával každé ráno, když šel do jídelny. Tenhle muž byl asi ten nejzodpovědnější člověk pod sluncem. Každý den procházel po celé Létající rybě a snažil se všemožně vyspravit její škatulku. Nejhorší na tom bylo, že se jeho práce podobala boji s větrnými mlýny, protože dům vypadal, jako by si chtěl hnít dál. Jakmile se z domu vystrnadil všechen hmyz, prasklo potrubí. Jakmile se opravilo všechno potrubí, do domu nalezl hmyz a tak to bylo pořád dokola.
No nicméně jednou nastal v domě po Frederickově zmínce o tom, že se blíží pátek třináctého, obrovský chaos a zmatek. Frederick ani trochu netušil, čím by to mohlo být. Znal sice tu pověst o pátku třináctého, ale netušil, do jak velké míry je brán v kouzelnické říši.
„Ty to nechápeš! Každý rok na pátek třináctého se budí k životu smolokřesové. To jsou stvoření, která se ti doslova pověsí na záda a celý den ti přinášejí obrovskou smůlu. Na smolokřesy platí pouze, když máš neoblomně dobrou náladu. A nebo jednorožcův roh, ale ten není k sehnání,“ vysvětlovala vystrašeně Susan, když se s Frederickem vraceli po schodech do pokoje.
„To jako vážně? A Jak to proboha dělají?“ vyptával se Frederick.
„Prostě sabotují každou věc, kterou uděláš,“ hlesla.
„To bych chtěl vidět,“ ušklíbl se Frederick, když otevřel dveře od pokoje.
„Taky že uvidíš. Bude to náročný den,“ prorokovala zamyšleně Susan a ostražitě se rozhlédla přes okno po zahradě. „Jednou mě smolokřes kousl přímo při vyučování do zátylku. Když jsem zaječela bolestí, učitel to bral jako napovídání a dal mi F,“ vyprávěla Susan, v jejíchž očích zaplál plamínek nenávisti.
„Proč jsi neřekla, že to byl smolokřes?“ ozval se znovu Frederick.
„Smolokřesy nikdo nevidí, jenom cítíš, jak po tobě lezou,“ zasténala Susan a s úlevou si lehla na postel.
„A dá se jim aspoň zabránit, aby vlezli do domu?“
„No, je to celkem těžké, když je nevidíš,“ zamumlala.
„Víš ty vůbec, že je to přesně v ten den, kdy mají být přijímačky?“ opáčil Frederick.
„No právě,“ vypravila ze sebe. „Jo a mimochodem, zítra bychom měli jít podat tu přihlášku, takže si nic nedomlouvej!“
Frederick nebyl moc nadšený představou, že by mu měla po krku lozit neviditelná stvoření smůly. Všemožně se snažil vymyslet plán, jak se smolokřesům vyhnout. Jedinou jeho nadějí byla zřejmě dobrá nálada, ale ať už se snažil jakkoliv, nemohl vymyslet, jak by takovou náladu dostal. Vzhledem k nedávným událostem po Frederickovi nemohl nikdo chtít, aby měl dobrou náladu. Vždyť si přece tolik prožil. Navíc doopravdy stál o to, aby si dokázal najít čas trochu procvičit kouzla. Nad otázkou, kde najít dobrou náladu, zůstával rozum stát.
„Ty, Frede, chci se na chvíli trochu prospat,“ řekla po chvíli Susan. Popravdě toho nestačila moc naspat, neboť se každý den pozdě do večera soustředila na vyhánění švábů a jiné havěti z pokoje.
„Jo, klidně, za celých sedm dní jsem nebyl venku, asi se půjdu trochu rozhlédnout po okolí,“ přitakal Frederick a zkoušel zapnout mobilní telefon, který si s sebou přibalil, ale nemohl chytit žádný signál.
„Hmm... A nezapomněl jsi u paní Lowbranktusové vyzvednout týdenní kapesné?“ ozvala se ospale Susan a dlouze zívla. Frederick velmi potěšený novinkou o kapesném, které nikdy nedostával, sestoupil po schodech do hlavní síně, kde se právě u rezidenčního stolu zapisoval nějaký zakrslý kouzelník. U nohou mu ležela provlhlá krabice s dírami, ze kterých se ozývalo nějaké hluboké sípavé dýchání. Kouzelník mrskl po Frederickovi podezřelým pohledem, přitáhl si krabici blíž k sobě a vzal si od staré skřetice klíč od svého pokoje.
„Paní Lowbranktusová, vyrážím do města, dala byste mi mé týdenní kapesné?“ požádal Frederick a natáhl k ní ruku. Její oči se stáhly v úzké štěrbiny.
„Jistě,“ přitakala rozpačitě. Zpod stolu vytáhla kožený váček naplněný stříbrnými mincemi a vtiskla mu ho do ruky. „Pěkně si ho užij chlapče!“ štěkla po něm, sedla si na svoji stoličku a něco si pro sebe rozzlobeně mumlala. Frederick se to pokoušel ignorovat. Váček s penězi si zastrčil hluboko do své kapsy u džínsů. Jelikož nechtěl sahat ani na jednu kliku v domě, všechny dveře si otevíral kouzly. Venku bylo sychravo, ale nepršelo. Frederick nechápal, jak by v takovém prostředí měl nabrat dostatek dobré nálady, který by mu vystačila na celý pátek třináctého. Nasadil si svou černou čepici, kterou si zabalil na cestu, a vydal se jednou ze špinavých cest do centra. Cestou se po něm všichni ohlíželi, nebyli asi zvyklí na lidi, co chodili v džínsech a mikinách s kapucí. První zastávkou, kterou si Frederick dopřál, byl tedy obchod s oblečením. Jedna z velkých zajímavostí kouzelnického světa byla ta, že tam používali stejné písmo jako lidé v Nedlandově. Frederickovi to bylo sice divné, ale nehodlal se tím zatěžovat. Vtom si uvědomil, že ani nemá ponětí, kolik peněz to přesně dostal. Napočítal osm červených mincí, dvanáct stříbrných a jednu zlatou. Neměl ponětí, kolik to tak mohlo být. Peníze si zastrčil zpátky do kapsy a zabočil za roh Ztroskotancovy ulice. Před Frederickem se táhla dlouhá čtvrť zaplněná nejrůznějšími trhy. Stály tam stánky s různými kouzelnickými předměty jako například: falešná mluvící klika ke dveřím, kouzelnický létající koberec, křišťálové koule, konzervy s pavoučími nožičkami nebo netopýřími křídly, kouzelnické hůlky, karty budoucnosti a další všelijaké věci. Kousek od člověka, který předváděl svůj nepochybně nefungující sprej na smolokřesy, stál jeden pestrobarevný stánek s řadou stojanů, na kterých byly pověšeny různobarevné pláště a róby. Frederick hledal levnou variantu, jak zakrýt své nezvyklé nedlandovské oblečení, a proto si vyhlédl jeden ze stojanů až úplně vzadu. U obchodu stál hnědovlasý brýlatý kouzelník s červenou buřinkou na hlavě a na sobě měl pověšeny různé vzorky látky. Jak Frederick za pár chvil poznal, muž nebyl ani v nejmenším tak milý, jak vypadal. S výsměchem ho vyhodil poté, co zpozoroval malý počet mincí ve Frederickově natažené ruce, a hned nato se zase věnoval o něco bohatěji vyhlížejícím zákazníkům . Bylo tedy jasné, že obchodníci v kouzelnické říši byli úplně stejní jako ti v Nedlandově.
Frederick se procházel alespoň hodinu kolem všech stánků, až zaostřil svou pozornost na něco zcela jiného. U jednoho obchodu se mačkal převeliký počet lidí, kteří evidentně zírali na něco, co bylo vystaveno ve výloze. Jelikož ho zvědavost hnala dál, pomalu se propracoval mezi dav vzrušených kouzelníků a čarodějek až k výloze, ve které byl na pódiu pod skleněným kvádrem vystaven jeden opravdový jednorožčí roh, posázený kusy stříbra. Zavalitý kouzelník blokující výhled uhnul stranou, takže se Frederickovi zjevila tabulka, která pod rohem stála.
Jedinečná nabídka!
Je před vámi neuvěřitelně levný roh jednorožce, jenž je jedním z nejcennějších kouzelnických artefaktů. Není jenom neuvěřitelně nádherný,
je také neuvěřitelně spolehlivý a účinný.
Uvažujete o namíchání odvaru lidskosti?
Potřebujete v těchto těžkých časech účinnou zbraň proti smolokřesům?
Chcete si zajistit váženost bohaté šlechty?
Pak je tento neuvěřitelný jednorožčí roh právě pro vás. Jeden tento roh stojí pouze 5000 maginů. Neváhejte!
Pět tisíc maginů… Frederick nemusel ani moc přemýšlet, aby mu došlo, že maginy jsou kouzelnické peníze. Jestli byl jeden magin ta zlatá mince, co mu právě ležela hluboko v kapsách, bylo teď celkem jedno, protože by jich musel sehnat ještě takové množství, že by musel u Létající ryby pobírat kapesné alespoň ještě celý svůj život. Do hlavy, ramen i boků dostával od všech lidí, mačkajících se k výloze, pěknou sodu. Rozhodl se tedy, že se ztratí, dokud je čas. Chápal lidi, kteří by vyměnili celoživotní úspory za jeden pitomý jednorožčí roh, ale… Frederick zahlédl nějakého otrhaného člověka za rohem ulice v jedné zapadlé úzké chodbě mezi domy, jak v ruce svírá něco dlouhého zabaleného v kusu zešedlého hadru. Muž na něj namířil svůj prohnaný pohled, párkrát syknul a ztratil se za popelnicemi. Frederick to bral jako přivolávací gesto, neváhal tedy a za mužem se rozběhl. Muž se ve starém záplatovaném kabátu krčil u jedné krabice a rozkládal před sebou kus hadru, který ještě před chvílí tak pevně svíral ve své náruči. Frederick se pomalu přiblížil. Měl neuvěřitelný strach, že na něj pomatený muž vylítne.
„Jen pojď blíž, chlapče, pojď blíž,“ lákal ho k sobě muž. Z hadru vypadl kus něčeho, co vypadalo jako bílý banán. „Vidíš tohleto? Je to načerno získaný jednorožčí roh! Prodám ti ho skoro zadarmo!“ vypravil ze sebe a začal kolem rohu dělat rukou pořádek.
„Za kolik?“ slyšel Frederick říct sám sebe. Nemohl tomu uvěřit. Ať byl proti loupežím a nelegálním obchodům postaven pevnou vůlí, měl chuť si roh doopravdy koupit. Nevěděl, jestli ho hnala zoufalost z pátku třináctého, jehož strach na něj pomalu taky přecházel, nebo to, že to byla tak neuvěřitelně výhodná nabídka, až by se z toho jeden rozplakal.
„Kolik máš?“ vyptával se otrhanec netrpělivě a nervózně se rozhlížel kolem.
„Moc ne,“ přisvědčil Frederick a vytáhl si z kapsy váček s penězi.
„To bude stačit,“ zamumlal muž a váček z Frederickovy natažené ruky si strčil někam do vnitřních kapes pláště a roh k němu přistrčil. Frederick podřepl. Stále se ohlížel, jestli někdo nenakukuje. Byl to pocit, jaký neznal. Zdálo se mu sice divné, proč muž prodává roh tak levně, ale nehodlal se tím zabývat. Popadl jej a zastrčil si ho do pravé kapsy tak agresivně, až si málem urval opasek.
„Díky ti, příteli. Teď se rychle ztrať,“ houkl na Fredericka muž a jako Susan, tehdy v altánu ve Winchesteru, zmizel. Frederick rychle vstal. Roh stále třímal v ruce v kapse. Už se tak moc neohlížel, rozběhl se temnou uličkou zpátky. Byl jako v transu. Ačkoliv mu svědomí pořád opakovalo stůj nebo proč běžíš? nemohl se ani zaboha zastavit. Lapal po dechu a chytal se za bok. Lidé se za ním otáčeli více, než když si to kráčel do centra předtím. Ani sám nevěděl, proč běží. Každý den, každou hodinu, každou minutu a vteřinu provede někdo na světě zločin, proč by měl být právě on ten, kdo to nejvíc schytá? V dálce už viděl zchátralý hostinec. Věděl, že tam bude Susan. Ta Susan, kterou považoval za svého ochránce. Ale vždyť neprovedl nic hrozného, tak proč se pořád tak bál? Bylo to snad kvůli slibu, který dal kouzelnické radě? Už byl skoro u plotu. Na zahradě stál pan McGregor a vyháněl útrouskonosky z vyhloubených nor. Přede dveřmi zametal podlahu Messiah. Frederick nebyl s to pochopit, proč pořád utíkal, i když byl už dávno mimo dosah nebezpečí. Zastavil se až přede dveřmi. Messiah svraštil obočí a oči se mu stáhly ve dvě štěrbiny. Opět to vypadalo, že někoho až pozoruhodně rychle prokoukl. Frederick jen kývl hlavou na pozdrav a rozrazil dveře Létající ryby. Ignoroval skřetičiny nakvašené řeči, oběhl dva mohutné kouzelníky v dlouhých sametově zelených hábitech a vyběhl po schodišti až do prvního patra. Potichu si otevřel dveře a skočil na postel. Roh ho nepříjemně bodnul do stehna. Susan spala pod peřinou otočená k oknu a tlumeně chrápala. Frederick konečně vyndal roh ze své kapsy a položil ho opatrně před sebe na polštář. Opravdu nevypadal jako ten ve výloze, ale co. Jestli byla právě tohle ta tajná pojistka, která mu měla zajistit bezproblémové napsání přijímacích zkoušek, byl ochoten ji i přes velké riziko použít. Jak se asi budou tvářit ostatní budoucí žáci školy, když uvidí na otrhaném chlapci, bydlícím u Létající ryby, jednorožčí roh mající cenu alespoň pět tisíc maginů. Pátek třináctého… taková hloupost. V Nedlandově brán pouze jako synonymum pro svátky, při kterých se přehloupě usmíváte, když se náhodou něco z toho, co den předurčoval, vyplní. Samozřejmě že v Nedlandově bylo taky o hodně jednodušší opatřit si antismolný předmět jako například čtyřlístek, podkovu nebo pavouka chyceného v předvečer osudného dne. Kdesi slyšel, že nejúčinnější zbraň proti smůle je živý Leprikón, ten bohužel jak se zdálo v Nedlandově neexistoval. Na roh se díval přibližně deset minut, než se zezdola ozval zvon volající k obědu. Susan se naštvaně obudila a zabručela: „Ať dá s tím zvonkem pokoj.“
Frederick to bral jako signál rychle schovat jednorožčí roh a dělat, jako by celou dobu jen mdle odpočíval. „Aaaaaahhhhh. Teď už neusnu!“ zaječela Susan a napřímila se. Frederick radši zarytě mlčel. Jakmile se Susan upravila, sešli spolu dolů do jídelny a naobědvali se. Zbytek dne pak strávili zavřeni v pokoji s řečí zavedenou na školu, její výhody a zápory.
Opět bylo kolem půlnoci. Frederick ležel na boku pod peřinou a snažil se usnout. Susan nedělalo problém usnout do pěti minut poté, co ulehla. Je nutno poznamenat, že měl Frederick posledních pár dnů velmi nepříjemné noční můry. Zdálo se mu například o prázdném pokoji s černovlasou dívkou sedící uprostřed na železné židli. Vůbec se nehýbala. Pak zvedla svůj znetvořený obličej. Frederick se lekl a zacouval, ona vstala, natáhla ruce a jako mumie z příběhů se k němu blížila kolébavým krokem. Frederick se pokoušel o útěk, ale nohy mu při každém kroku zpomalovaly a zpomalovaly, až se zastavily a dívka ho dohnala. Co bylo dál? Jen okno, na nic dalšího si Frederick nevzpomínal. Další jeho častá noční můra byla o čase, kdy Nedlandov ovládla zlá čarodějka, která vraždila všechny nekouzelníky. Poslední a nejhrozivější Frederickova noční můra byla ta, při které máte při probuzení pocit, že byla nikoliv snem, ale skutečností. Frederick v ní stál se svým otcem Jackem na nějakém prázdném náměstí uprostřed rozbořeného města a ukrýval se v jednom příkopu před podivnými blesky padajícími z nebe. Jack se odhodlal prokličkovat až k domu, kde by se ukryl. Pokaždé, když se o to pokusil, ho však odchytila parta zvrácenců, jejichž šéf vždy přikázal vzít Jacka na mučení.
To byl tedy důvod Frederickovy nespavosti. Vždy když uslyšel Susanino chrápání, rozsvítil si svou usušenou svítilnu a při světle se pokoušel zabrat. Jelikož však ve svítilně došly baterky už předevčírem, byl nucen usínat až za svítání. Dnes mělo být ale všechno jinak. Frederick už nevydržel tupě zírat do zdi a tak vstal a přešel k zavřenému oknu. Chvíli kroužil pohledem po zatměné zahradě, až si něčeho všiml. Za jedním javorem se objevil mdlý záblesk něčeho stříbrného a matně lesklého. Frederick zaostřil své rozespalé oči, než si však dovedl uvědomit co viděl, bylo to pryč. Opět ten neznámý záblesk, tentokrát za jiným javorem. Nemohl tam jenom tak stát. Záblesky se opět objevovaly a za vteřinu zase mizely za všemi stromy na zahradě, jako kdyby chtěly Fredericka vylákat ven. Říct odpoledne někdo Frederickovi, že se bude o půlnoci toulat kdesi po zahradě, nejspíš by musel být blázen. Frederick na nic nečekal, popadl všechny zbytečnosti, o kterých si myslel, že by mu mohly nějak posloužit, a vyrazil po schodech dolů do předsíně. Všude byla opravdová tma. Jediné, co bylo slyšet, bylo nechutné cupitání odporného hmyzu po podlaze. Frederick si zase vzpomněl na svou třídní učitelku madame Sinisterovou a opět dokázal vidět ve tmě. Na stole byla vyhaslá svíčka a vedle ní seděla opřená o lokty Arabela Lowbranktusová, což ještě více posílilo Frederickův názor na její přehnanou předpojatost vůči hlídacím zařízením, která v kouzelnické říši existovala stejně jako v Nedlandově. Naštěstí pro Fredericka měla zavřené oči a očividně spala. Pronesl se kolem ní jako stín a ačkoliv se to zdálo nemožné, potichu si otevřel dveře. V kabátu vyšel na zápraží. Na zahradě byla ještě větší tma, než se zdála z okna. Ostražitě přeskočil zahradní plot a dopadl na neuvěřitelně provlhlou a měkkou zeminu, zanechávaje v ní stopy jako v tekoucím betonu. Záblesky se ve tmě míhaly jako světlušky. Měl nefalšovaný strach. Nevěděl, co ho čeká, a šestý smysl mu už dlouho našeptával, že to určitě nebudou světlušky. V jeho červeném oku se zase zavlnily žluté stíny. Měl chuť rozběhnout se ihned zpátky, ale když už byl tam… Ze tmy vyletěl první duch, stejný jako ten při zkouškách, a pomalu k němu plachtil. Frederick se bál možná víc utíkat než zůstat a bojovat, jenže to bylo horší. Za duchem se vynořil další duch a další a další a další. Za chvíli už byl Frederick uvězněn v obklíčení zářivě světélkujících duchů. Strach mu zase vyhnal všechno vidění ve tmě z očí. Teď si připadal, jako by stál v kruhu tvořeném vlnícími se prostěradly z podivného nematného materiálu. V dlaních se mu náhle objevily podivné tvary plápolajícího ohně. Jak ho tak duchové svírali, dostal z ničeho nic náhlý záchvat hrdinství. Otáčel se a do všech směrů vystřeloval ze svých rukou ohnivé koule, čímž zapaloval duchy a nechával je shořet. Nestačilo to. Přes bezvládná doutnající těla duchů, ležících na zemi, se čím dál rychleji přibližovaly další a další zástupy duchů. Hrdinský pud v něm mu napovídal další variantu obrany. Frederick poklekl do navlhlé trávy a sevřel dvě ty hořící koule v rukou, spojil je dohromady a tak to dělal i s dalšími koulemi. Duchové se už přiblížili na délku paže. Frederick povstal a roztrhl obrovskou planoucí kouli, která vznikla z těch malých. Ozvala se dělová rána. Fredericka šlupka zabořila po kotníky do zeminy. V okolí pěti metrů všechno hořelo. Duchové odletěli stranou a rozbili se o stromy a plot. Jenže to nestačilo, další zástupy se k němu blížily jako řady nezaměstnaných na pracovním úřadě. Byl vyčerpaný, všechnu svou moc, co měl, už využil. Nezmohl by se teď už ani na obyčejné přenášecí kouzlo. Ze všech sil poslední svou moc soustředil do odvolávací formule Revers, která duchy alespoň na chvíli dokázala zparalyzovat. Už bylo ale pozdě. Duchové kolem něj stáli stejně jako před chvílí. Frederick už pomýšlel na to nejhorší, když vtom zahlédl nad hlavami duchů tajemnou stříbrnou záři. Všichni duši se rázem zastavili a otočili své beztvárné obličeje ke světlu. Záře ze světla se zvětšovala a zvětšovala, až vypadala jako vycházející slunce. Pak se ozvala další šlupka. Světlo podobající se stonásobku slunečního paprsku pohltilo Fredericka i celé okolí do neprostupné běloty. Zahřmělo to a světlo zmizelo. Frederickovi trvalo aspoň dvě minuty, než mu z očí zmizely všechny barevně blikající fleky. Neuvěřitelně se motal.
„Frede! Co tam děláš?!“ křikla na něj z okna na smrt vyděšená Susan. Nebyla sama, kdo na přelomu dne vyhlížel na zahradu. Z oken ho pozoroval tucet ohromených obličejů. Všechny zřejmě záře a randál probudil. Kolem Fredericka bylo ohromné množství zparalyzovaných nebo čoudících duchů. Zezadu ho někdo popadl za paži a vlekl ho zpátky do domu. Frederick byl velice zmatený. Ve svých oslněných očích rozpoznal pouze rozmazanou siluetu pana McGregora. Frederick ucítil pod svýma nohama, že stoupá po schodech. Vůbec nedržel rovnováhu, každou chvíli padal na stranu nebo klopýtl o schod. Uslyšel zvuk otvírajících se dveří. Pan McGregor ho položil na postel. Frederick kolem sebe slyšel pouze nezřetelný rozhovor skupiny lidí. Připadal si, jako by měl všechny končetiny nejmíň o tři kila lehčí. Cítil vlastní srdce, jak mu vzrušeně poskakovalo v hrudi. Ruce ho bolely. Stačil si všimnout, že na nich měl slabé popáleniny. Kolena i celé nohy měl zmazané od hlíny. Celá páteř, když se narovnával, mu připadala jako sbitá z prken.
„Fredericku? Jsi v pořádku?“ vyptávala se starostlivě Dolores Tolkmanová a prohlížela si ho ze všech možných úhlů. „Panebože! Tvé ruce! Arabelo! Ten chlapec potřebuje na ošetřovnu!“ zaječela se zakrytými ústy, když uviděla jeho spáleniny.
„Ošetřovnu tady nemáme od osmdesátého devátého,“ přisvědčil skřetičin hlas někde zezadu davu, který se tlačil ve dveřích.
„U sebe mám nějaké obvazy. Za chvíli jsem zpět,“ houkl na Dolores pan McGregor. A rychlým krokem vyšel z Frederickova a Susanina pokoje. Frederickovi se už trochu vyjasňovalo. Ve dveřích stála převážná množina různě velkých kouzelníků a čarodějek v dlouhých bílých nočních košilích a sedm vyděšených osiřelých dětí, které bydlely v Létající rybě už nějakou dobu.
Co byla ta tajemná záře, která Fredericka vysvobodila ze spárů smrti? Jediný, kdo na to uměl odpovědět, byl málomluvný Messiah, který to charakterizoval jako nesmírně náročné nekromantické kouzlo.
„Takže to znamená, že někdo šel jen tak kolem a zachránil mi život?“ nechápal Frederick, když si vsedě na posteli mnul svou tvář.
„Spíš bych se zabývala tím, co tady dělali ti duši,“ opáčila Susan, která z nervozity kráčela po pokoji sem a tam.
„To je teď jedno! Napřed se potřebujeme zbavit těch zparalyzovaných duchů,“ pronesl Messiah a vyšel z pokoje. Pár velikých kouzelníků se vydalo za Messiahem.
„Susan?“ šeptl Frederick.
„No?“ ozvala se hned.
„Jdeme spát.“
„Zbláznil ses? Spát? Teď? Já už neusnu!“
„Všichni duši už jsou přece mrtví.“
„Ducha nemůžeš zabít!“ Konečně se zastavila, na vteřinu pohlédla z okna a posadila se na židli k vratkému stolu. Dolores to brala jako signál, aby všechny čumily vystrnadila z jejich ložnice. Pan McGregor přichvátal se změtí obvazů v jedné ruce a podivnou desinfekcí v druhé. Dolores popadla Frederickovi ruce, vzala si z McGregorových rukou podivně zapáchající desinfekci a trochu té zlatavé tekutiny mu nastříkala na rány. Frederick měl chuť vyjeknout. Štípalo to neuvěřitelně, skoro jako by mu někdo řezal ruce. Rány se v mžiku zacelily, zůstaly po nich jenom malé jizvičky. Dolores mu ruce ještě zamotala do obvazů a s přáním na dobrou noc odešla. Pan McGregor ji následoval.
„Potřebuju si pročistit hlavu. Musím jít spát. Jestli chceš, tak si tu seď, já už toho mám za celý den dost,“ zamumlal, lehl si a do dvou minut usnul.
Tajemná zář
Od Frederickova příchodu do Létající ryby uběhl zhruba týden. Za těch sedm dní se toho o kouzelnickém světě dost dověděl, jako například že tam nežijí jen lidé, skřetové a podivné ještěrky, ale taky trpaslíci, elfové, skřítci, jednorožci a upíři. Kouzelnická říše prostě úplně přesně odpovídala Frederickovým představám a to ve všech směrech. Nedaleko odtud byl například začarovaný les a v něm chaloupka s ježibabou, která lákala děti na perník. Pravda byla však taková, že tam bydlela stará nemocná čarodějka, která si hledala společnost tak, že dětem podstrkovala sladkosti. Fredericka zřejmě nejvíc popuzovalo, jak se Susan a ostatní členové personálu Létající ryby dívali na jeho neustupující otázky okolo všeho, co se týkalo kouzel. Hodně zajímavý rozhovor mezi ním a Susan proběhl asi dva dny poté, co se u Létající ryby ubytoval.
„Ty, Susan?“ vyptával se asi posté Frederick.
„Ano Frede,“ odpověděla mu mdle, protože jí už Frederickovy otázky lezly krkem.
„Proč bylo na středisku kouzel tolik dveří?“
„Ale blbost. Na středisku kouzel musí být hodně dveří… jinak by to vypadalo blbě,“ odpověděla znaveně, bylo totiž už kolem půl druhé ráno.
„A proč jsem tam skoro nikoho nepotkal, když do střediska každou chvíli někdo chodil?“ ptal se zaujatě dál.
„Páč skoro nikdo nešel na středisko kvůli kouzelnické licenci. Jakmile projdeš dveřmi, hodí tě středisko pouze a jedině tam, kam máš namířeno,“ řekla potichu. Znělo to spíš jako by zívala, nežli mluvila.
„A, a proč byla v chodbě vedoucí k čekárně taková tma?“
„Protože proto!“ odsekla Susan a usnula.
Frederick to bral jako hranici své zvědavosti. Nebylo sice jeho parketou odstrčit nějakou otázku jen tak stranou, rozhodl se však, že už svými řečmi nebude Susan obtěžovat.
Bylo opět jedno ze zamračených ran, panujících v kouzelnickém světě od doby, co se v jedněch místních novinách objevil nepřehlédnutelný nadpis: Portál v Auch la Lonches Zmizel! Frederick právě ze strachu, že se zakousne do švába, pečlivě přebíral rohlíky v košíku s pečivem. V jídelně nebyly jenom osiřelé děti. Jak už název: Hostinec U Létající ryby napovídal, mohl se tam ubytovat kdokoliv, kdo jel kolem. Každý den tam přijížděli a zase odjížděli různí lidé s různými vzorky něčeho, co mělo rozhodně uniknout očím hlídačů. Společně se skřeticí Arabelou Lowbranktusovou se o dům staral Messiah, což byl velice zvláštní… nikdo nevěděl jestli člověk, protože mu z kudrnatých černých vlasů trčely malé výrůstky podobné rohům a také podezřele kulhal na pravou nohu. Když se Frederick Messiaha zeptal, co se mu stalo, komentoval to pouze jakousi vymyšlenou historkou o nepovedeném kouzlu, ačkoliv panovaly pomluvy, že Messiah zaprodal duši ďáblu. Další, kdo u létající Ryby pracoval, byla Dolores Tolkmanová, neuvěřitelně nahluchlá padesátnice s milým, ale tupým obličejem. O té se zase tvrdilo, že utekla z nedlandovského blázince, do kterého ji zavřeli kvůli tomu, že tvrdila, podle tamních doktorů, nějaké nesmysly o dveřích do jiného světa. A poslední, kdo patřil k personálu, byl pan McGregor, což byl na rozdíl od ostatních úplně normální člověk. Frederick se s ním potkával každé ráno, když šel do jídelny. Tenhle muž byl asi ten nejzodpovědnější člověk pod sluncem. Každý den procházel po celé Létající rybě a snažil se všemožně vyspravit její škatulku. Nejhorší na tom bylo, že se jeho práce podobala boji s větrnými mlýny, protože dům vypadal, jako by si chtěl hnít dál. Jakmile se z domu vystrnadil všechen hmyz, prasklo potrubí. Jakmile se opravilo všechno potrubí, do domu nalezl hmyz a tak to bylo pořád dokola.
No nicméně jednou nastal v domě po Frederickově zmínce o tom, že se blíží pátek třináctého, obrovský chaos a zmatek. Frederick ani trochu netušil, čím by to mohlo být. Znal sice tu pověst o pátku třináctého, ale netušil, do jak velké míry je brán v kouzelnické říši.
„Ty to nechápeš! Každý rok na pátek třináctého se budí k životu smolokřesové. To jsou stvoření, která se ti doslova pověsí na záda a celý den ti přinášejí obrovskou smůlu. Na smolokřesy platí pouze, když máš neoblomně dobrou náladu. A nebo jednorožcův roh, ale ten není k sehnání,“ vysvětlovala vystrašeně Susan, když se s Frederickem vraceli po schodech do pokoje.
„To jako vážně? A Jak to proboha dělají?“ vyptával se Frederick.
„Prostě sabotují každou věc, kterou uděláš,“ hlesla.
„To bych chtěl vidět,“ ušklíbl se Frederick, když otevřel dveře od pokoje.
„Taky že uvidíš. Bude to náročný den,“ prorokovala zamyšleně Susan a ostražitě se rozhlédla přes okno po zahradě. „Jednou mě smolokřes kousl přímo při vyučování do zátylku. Když jsem zaječela bolestí, učitel to bral jako napovídání a dal mi F,“ vyprávěla Susan, v jejíchž očích zaplál plamínek nenávisti.
„Proč jsi neřekla, že to byl smolokřes?“ ozval se znovu Frederick.
„Smolokřesy nikdo nevidí, jenom cítíš, jak po tobě lezou,“ zasténala Susan a s úlevou si lehla na postel.
„A dá se jim aspoň zabránit, aby vlezli do domu?“
„No, je to celkem těžké, když je nevidíš,“ zamumlala.
„Víš ty vůbec, že je to přesně v ten den, kdy mají být přijímačky?“ opáčil Frederick.
„No právě,“ vypravila ze sebe. „Jo a mimochodem, zítra bychom měli jít podat tu přihlášku, takže si nic nedomlouvej!“
Frederick nebyl moc nadšený představou, že by mu měla po krku lozit neviditelná stvoření smůly. Všemožně se snažil vymyslet plán, jak se smolokřesům vyhnout. Jedinou jeho nadějí byla zřejmě dobrá nálada, ale ať už se snažil jakkoliv, nemohl vymyslet, jak by takovou náladu dostal. Vzhledem k nedávným událostem po Frederickovi nemohl nikdo chtít, aby měl dobrou náladu. Vždyť si přece tolik prožil. Navíc doopravdy stál o to, aby si dokázal najít čas trochu procvičit kouzla. Nad otázkou, kde najít dobrou náladu, zůstával rozum stát.
„Ty, Frede, chci se na chvíli trochu prospat,“ řekla po chvíli Susan. Popravdě toho nestačila moc naspat, neboť se každý den pozdě do večera soustředila na vyhánění švábů a jiné havěti z pokoje.
„Jo, klidně, za celých sedm dní jsem nebyl venku, asi se půjdu trochu rozhlédnout po okolí,“ přitakal Frederick a zkoušel zapnout mobilní telefon, který si s sebou přibalil, ale nemohl chytit žádný signál.
„Hmm... A nezapomněl jsi u paní Lowbranktusové vyzvednout týdenní kapesné?“ ozvala se ospale Susan a dlouze zívla. Frederick velmi potěšený novinkou o kapesném, které nikdy nedostával, sestoupil po schodech do hlavní síně, kde se právě u rezidenčního stolu zapisoval nějaký zakrslý kouzelník. U nohou mu ležela provlhlá krabice s dírami, ze kterých se ozývalo nějaké hluboké sípavé dýchání. Kouzelník mrskl po Frederickovi podezřelým pohledem, přitáhl si krabici blíž k sobě a vzal si od staré skřetice klíč od svého pokoje.
„Paní Lowbranktusová, vyrážím do města, dala byste mi mé týdenní kapesné?“ požádal Frederick a natáhl k ní ruku. Její oči se stáhly v úzké štěrbiny.
„Jistě,“ přitakala rozpačitě. Zpod stolu vytáhla kožený váček naplněný stříbrnými mincemi a vtiskla mu ho do ruky. „Pěkně si ho užij chlapče!“ štěkla po něm, sedla si na svoji stoličku a něco si pro sebe rozzlobeně mumlala. Frederick se to pokoušel ignorovat. Váček s penězi si zastrčil hluboko do své kapsy u džínsů. Jelikož nechtěl sahat ani na jednu kliku v domě, všechny dveře si otevíral kouzly. Venku bylo sychravo, ale nepršelo. Frederick nechápal, jak by v takovém prostředí měl nabrat dostatek dobré nálady, který by mu vystačila na celý pátek třináctého. Nasadil si svou černou čepici, kterou si zabalil na cestu, a vydal se jednou ze špinavých cest do centra. Cestou se po něm všichni ohlíželi, nebyli asi zvyklí na lidi, co chodili v džínsech a mikinách s kapucí. První zastávkou, kterou si Frederick dopřál, byl tedy obchod s oblečením. Jedna z velkých zajímavostí kouzelnického světa byla ta, že tam používali stejné písmo jako lidé v Nedlandově. Frederickovi to bylo sice divné, ale nehodlal se tím zatěžovat. Vtom si uvědomil, že ani nemá ponětí, kolik peněz to přesně dostal. Napočítal osm červených mincí, dvanáct stříbrných a jednu zlatou. Neměl ponětí, kolik to tak mohlo být. Peníze si zastrčil zpátky do kapsy a zabočil za roh Ztroskotancovy ulice. Před Frederickem se táhla dlouhá čtvrť zaplněná nejrůznějšími trhy. Stály tam stánky s různými kouzelnickými předměty jako například: falešná mluvící klika ke dveřím, kouzelnický létající koberec, křišťálové koule, konzervy s pavoučími nožičkami nebo netopýřími křídly, kouzelnické hůlky, karty budoucnosti a další všelijaké věci. Kousek od člověka, který předváděl svůj nepochybně nefungující sprej na smolokřesy, stál jeden pestrobarevný stánek s řadou stojanů, na kterých byly pověšeny různobarevné pláště a róby. Frederick hledal levnou variantu, jak zakrýt své nezvyklé nedlandovské oblečení, a proto si vyhlédl jeden ze stojanů až úplně vzadu. U obchodu stál hnědovlasý brýlatý kouzelník s červenou buřinkou na hlavě a na sobě měl pověšeny různé vzorky látky. Jak Frederick za pár chvil poznal, muž nebyl ani v nejmenším tak milý, jak vypadal. S výsměchem ho vyhodil poté, co zpozoroval malý počet mincí ve Frederickově natažené ruce, a hned nato se zase věnoval o něco bohatěji vyhlížejícím zákazníkům . Bylo tedy jasné, že obchodníci v kouzelnické říši byli úplně stejní jako ti v Nedlandově.
Frederick se procházel alespoň hodinu kolem všech stánků, až zaostřil svou pozornost na něco zcela jiného. U jednoho obchodu se mačkal převeliký počet lidí, kteří evidentně zírali na něco, co bylo vystaveno ve výloze. Jelikož ho zvědavost hnala dál, pomalu se propracoval mezi dav vzrušených kouzelníků a čarodějek až k výloze, ve které byl na pódiu pod skleněným kvádrem vystaven jeden opravdový jednorožčí roh, posázený kusy stříbra. Zavalitý kouzelník blokující výhled uhnul stranou, takže se Frederickovi zjevila tabulka, která pod rohem stála.
Jedinečná nabídka!
Je před vámi neuvěřitelně levný roh jednorožce, jenž je jedním z nejcennějších kouzelnických artefaktů. Není jenom neuvěřitelně nádherný,
je také neuvěřitelně spolehlivý a účinný.
Uvažujete o namíchání odvaru lidskosti?
Potřebujete v těchto těžkých časech účinnou zbraň proti smolokřesům?
Chcete si zajistit váženost bohaté šlechty?
Pak je tento neuvěřitelný jednorožčí roh právě pro vás. Jeden tento roh stojí pouze 5000 maginů. Neváhejte!
Pět tisíc maginů… Frederick nemusel ani moc přemýšlet, aby mu došlo, že maginy jsou kouzelnické peníze. Jestli byl jeden magin ta zlatá mince, co mu právě ležela hluboko v kapsách, bylo teď celkem jedno, protože by jich musel sehnat ještě takové množství, že by musel u Létající ryby pobírat kapesné alespoň ještě celý svůj život. Do hlavy, ramen i boků dostával od všech lidí, mačkajících se k výloze, pěknou sodu. Rozhodl se tedy, že se ztratí, dokud je čas. Chápal lidi, kteří by vyměnili celoživotní úspory za jeden pitomý jednorožčí roh, ale… Frederick zahlédl nějakého otrhaného člověka za rohem ulice v jedné zapadlé úzké chodbě mezi domy, jak v ruce svírá něco dlouhého zabaleného v kusu zešedlého hadru. Muž na něj namířil svůj prohnaný pohled, párkrát syknul a ztratil se za popelnicemi. Frederick to bral jako přivolávací gesto, neváhal tedy a za mužem se rozběhl. Muž se ve starém záplatovaném kabátu krčil u jedné krabice a rozkládal před sebou kus hadru, který ještě před chvílí tak pevně svíral ve své náruči. Frederick se pomalu přiblížil. Měl neuvěřitelný strach, že na něj pomatený muž vylítne.
„Jen pojď blíž, chlapče, pojď blíž,“ lákal ho k sobě muž. Z hadru vypadl kus něčeho, co vypadalo jako bílý banán. „Vidíš tohleto? Je to načerno získaný jednorožčí roh! Prodám ti ho skoro zadarmo!“ vypravil ze sebe a začal kolem rohu dělat rukou pořádek.
„Za kolik?“ slyšel Frederick říct sám sebe. Nemohl tomu uvěřit. Ať byl proti loupežím a nelegálním obchodům postaven pevnou vůlí, měl chuť si roh doopravdy koupit. Nevěděl, jestli ho hnala zoufalost z pátku třináctého, jehož strach na něj pomalu taky přecházel, nebo to, že to byla tak neuvěřitelně výhodná nabídka, až by se z toho jeden rozplakal.
„Kolik máš?“ vyptával se otrhanec netrpělivě a nervózně se rozhlížel kolem.
„Moc ne,“ přisvědčil Frederick a vytáhl si z kapsy váček s penězi.
„To bude stačit,“ zamumlal muž a váček z Frederickovy natažené ruky si strčil někam do vnitřních kapes pláště a roh k němu přistrčil. Frederick podřepl. Stále se ohlížel, jestli někdo nenakukuje. Byl to pocit, jaký neznal. Zdálo se mu sice divné, proč muž prodává roh tak levně, ale nehodlal se tím zabývat. Popadl jej a zastrčil si ho do pravé kapsy tak agresivně, až si málem urval opasek.
„Díky ti, příteli. Teď se rychle ztrať,“ houkl na Fredericka muž a jako Susan, tehdy v altánu ve Winchesteru, zmizel. Frederick rychle vstal. Roh stále třímal v ruce v kapse. Už se tak moc neohlížel, rozběhl se temnou uličkou zpátky. Byl jako v transu. Ačkoliv mu svědomí pořád opakovalo stůj nebo proč běžíš? nemohl se ani zaboha zastavit. Lapal po dechu a chytal se za bok. Lidé se za ním otáčeli více, než když si to kráčel do centra předtím. Ani sám nevěděl, proč běží. Každý den, každou hodinu, každou minutu a vteřinu provede někdo na světě zločin, proč by měl být právě on ten, kdo to nejvíc schytá? V dálce už viděl zchátralý hostinec. Věděl, že tam bude Susan. Ta Susan, kterou považoval za svého ochránce. Ale vždyť neprovedl nic hrozného, tak proč se pořád tak bál? Bylo to snad kvůli slibu, který dal kouzelnické radě? Už byl skoro u plotu. Na zahradě stál pan McGregor a vyháněl útrouskonosky z vyhloubených nor. Přede dveřmi zametal podlahu Messiah. Frederick nebyl s to pochopit, proč pořád utíkal, i když byl už dávno mimo dosah nebezpečí. Zastavil se až přede dveřmi. Messiah svraštil obočí a oči se mu stáhly ve dvě štěrbiny. Opět to vypadalo, že někoho až pozoruhodně rychle prokoukl. Frederick jen kývl hlavou na pozdrav a rozrazil dveře Létající ryby. Ignoroval skřetičiny nakvašené řeči, oběhl dva mohutné kouzelníky v dlouhých sametově zelených hábitech a vyběhl po schodišti až do prvního patra. Potichu si otevřel dveře a skočil na postel. Roh ho nepříjemně bodnul do stehna. Susan spala pod peřinou otočená k oknu a tlumeně chrápala. Frederick konečně vyndal roh ze své kapsy a položil ho opatrně před sebe na polštář. Opravdu nevypadal jako ten ve výloze, ale co. Jestli byla právě tohle ta tajná pojistka, která mu měla zajistit bezproblémové napsání přijímacích zkoušek, byl ochoten ji i přes velké riziko použít. Jak se asi budou tvářit ostatní budoucí žáci školy, když uvidí na otrhaném chlapci, bydlícím u Létající ryby, jednorožčí roh mající cenu alespoň pět tisíc maginů. Pátek třináctého… taková hloupost. V Nedlandově brán pouze jako synonymum pro svátky, při kterých se přehloupě usmíváte, když se náhodou něco z toho, co den předurčoval, vyplní. Samozřejmě že v Nedlandově bylo taky o hodně jednodušší opatřit si antismolný předmět jako například čtyřlístek, podkovu nebo pavouka chyceného v předvečer osudného dne. Kdesi slyšel, že nejúčinnější zbraň proti smůle je živý Leprikón, ten bohužel jak se zdálo v Nedlandově neexistoval. Na roh se díval přibližně deset minut, než se zezdola ozval zvon volající k obědu. Susan se naštvaně obudila a zabručela: „Ať dá s tím zvonkem pokoj.“
Frederick to bral jako signál rychle schovat jednorožčí roh a dělat, jako by celou dobu jen mdle odpočíval. „Aaaaaahhhhh. Teď už neusnu!“ zaječela Susan a napřímila se. Frederick radši zarytě mlčel. Jakmile se Susan upravila, sešli spolu dolů do jídelny a naobědvali se. Zbytek dne pak strávili zavřeni v pokoji s řečí zavedenou na školu, její výhody a zápory.
Opět bylo kolem půlnoci. Frederick ležel na boku pod peřinou a snažil se usnout. Susan nedělalo problém usnout do pěti minut poté, co ulehla. Je nutno poznamenat, že měl Frederick posledních pár dnů velmi nepříjemné noční můry. Zdálo se mu například o prázdném pokoji s černovlasou dívkou sedící uprostřed na železné židli. Vůbec se nehýbala. Pak zvedla svůj znetvořený obličej. Frederick se lekl a zacouval, ona vstala, natáhla ruce a jako mumie z příběhů se k němu blížila kolébavým krokem. Frederick se pokoušel o útěk, ale nohy mu při každém kroku zpomalovaly a zpomalovaly, až se zastavily a dívka ho dohnala. Co bylo dál? Jen okno, na nic dalšího si Frederick nevzpomínal. Další jeho častá noční můra byla o čase, kdy Nedlandov ovládla zlá čarodějka, která vraždila všechny nekouzelníky. Poslední a nejhrozivější Frederickova noční můra byla ta, při které máte při probuzení pocit, že byla nikoliv snem, ale skutečností. Frederick v ní stál se svým otcem Jackem na nějakém prázdném náměstí uprostřed rozbořeného města a ukrýval se v jednom příkopu před podivnými blesky padajícími z nebe. Jack se odhodlal prokličkovat až k domu, kde by se ukryl. Pokaždé, když se o to pokusil, ho však odchytila parta zvrácenců, jejichž šéf vždy přikázal vzít Jacka na mučení.
To byl tedy důvod Frederickovy nespavosti. Vždy když uslyšel Susanino chrápání, rozsvítil si svou usušenou svítilnu a při světle se pokoušel zabrat. Jelikož však ve svítilně došly baterky už předevčírem, byl nucen usínat až za svítání. Dnes mělo být ale všechno jinak. Frederick už nevydržel tupě zírat do zdi a tak vstal a přešel k zavřenému oknu. Chvíli kroužil pohledem po zatměné zahradě, až si něčeho všiml. Za jedním javorem se objevil mdlý záblesk něčeho stříbrného a matně lesklého. Frederick zaostřil své rozespalé oči, než si však dovedl uvědomit co viděl, bylo to pryč. Opět ten neznámý záblesk, tentokrát za jiným javorem. Nemohl tam jenom tak stát. Záblesky se opět objevovaly a za vteřinu zase mizely za všemi stromy na zahradě, jako kdyby chtěly Fredericka vylákat ven. Říct odpoledne někdo Frederickovi, že se bude o půlnoci toulat kdesi po zahradě, nejspíš by musel být blázen. Frederick na nic nečekal, popadl všechny zbytečnosti, o kterých si myslel, že by mu mohly nějak posloužit, a vyrazil po schodech dolů do předsíně. Všude byla opravdová tma. Jediné, co bylo slyšet, bylo nechutné cupitání odporného hmyzu po podlaze. Frederick si zase vzpomněl na svou třídní učitelku madame Sinisterovou a opět dokázal vidět ve tmě. Na stole byla vyhaslá svíčka a vedle ní seděla opřená o lokty Arabela Lowbranktusová, což ještě více posílilo Frederickův názor na její přehnanou předpojatost vůči hlídacím zařízením, která v kouzelnické říši existovala stejně jako v Nedlandově. Naštěstí pro Fredericka měla zavřené oči a očividně spala. Pronesl se kolem ní jako stín a ačkoliv se to zdálo nemožné, potichu si otevřel dveře. V kabátu vyšel na zápraží. Na zahradě byla ještě větší tma, než se zdála z okna. Ostražitě přeskočil zahradní plot a dopadl na neuvěřitelně provlhlou a měkkou zeminu, zanechávaje v ní stopy jako v tekoucím betonu. Záblesky se ve tmě míhaly jako světlušky. Měl nefalšovaný strach. Nevěděl, co ho čeká, a šestý smysl mu už dlouho našeptával, že to určitě nebudou světlušky. V jeho červeném oku se zase zavlnily žluté stíny. Měl chuť rozběhnout se ihned zpátky, ale když už byl tam… Ze tmy vyletěl první duch, stejný jako ten při zkouškách, a pomalu k němu plachtil. Frederick se bál možná víc utíkat než zůstat a bojovat, jenže to bylo horší. Za duchem se vynořil další duch a další a další a další. Za chvíli už byl Frederick uvězněn v obklíčení zářivě světélkujících duchů. Strach mu zase vyhnal všechno vidění ve tmě z očí. Teď si připadal, jako by stál v kruhu tvořeném vlnícími se prostěradly z podivného nematného materiálu. V dlaních se mu náhle objevily podivné tvary plápolajícího ohně. Jak ho tak duchové svírali, dostal z ničeho nic náhlý záchvat hrdinství. Otáčel se a do všech směrů vystřeloval ze svých rukou ohnivé koule, čímž zapaloval duchy a nechával je shořet. Nestačilo to. Přes bezvládná doutnající těla duchů, ležících na zemi, se čím dál rychleji přibližovaly další a další zástupy duchů. Hrdinský pud v něm mu napovídal další variantu obrany. Frederick poklekl do navlhlé trávy a sevřel dvě ty hořící koule v rukou, spojil je dohromady a tak to dělal i s dalšími koulemi. Duchové se už přiblížili na délku paže. Frederick povstal a roztrhl obrovskou planoucí kouli, která vznikla z těch malých. Ozvala se dělová rána. Fredericka šlupka zabořila po kotníky do zeminy. V okolí pěti metrů všechno hořelo. Duchové odletěli stranou a rozbili se o stromy a plot. Jenže to nestačilo, další zástupy se k němu blížily jako řady nezaměstnaných na pracovním úřadě. Byl vyčerpaný, všechnu svou moc, co měl, už využil. Nezmohl by se teď už ani na obyčejné přenášecí kouzlo. Ze všech sil poslední svou moc soustředil do odvolávací formule Revers, která duchy alespoň na chvíli dokázala zparalyzovat. Už bylo ale pozdě. Duchové kolem něj stáli stejně jako před chvílí. Frederick už pomýšlel na to nejhorší, když vtom zahlédl nad hlavami duchů tajemnou stříbrnou záři. Všichni duši se rázem zastavili a otočili své beztvárné obličeje ke světlu. Záře ze světla se zvětšovala a zvětšovala, až vypadala jako vycházející slunce. Pak se ozvala další šlupka. Světlo podobající se stonásobku slunečního paprsku pohltilo Fredericka i celé okolí do neprostupné běloty. Zahřmělo to a světlo zmizelo. Frederickovi trvalo aspoň dvě minuty, než mu z očí zmizely všechny barevně blikající fleky. Neuvěřitelně se motal.
„Frede! Co tam děláš?!“ křikla na něj z okna na smrt vyděšená Susan. Nebyla sama, kdo na přelomu dne vyhlížel na zahradu. Z oken ho pozoroval tucet ohromených obličejů. Všechny zřejmě záře a randál probudil. Kolem Fredericka bylo ohromné množství zparalyzovaných nebo čoudících duchů. Zezadu ho někdo popadl za paži a vlekl ho zpátky do domu. Frederick byl velice zmatený. Ve svých oslněných očích rozpoznal pouze rozmazanou siluetu pana McGregora. Frederick ucítil pod svýma nohama, že stoupá po schodech. Vůbec nedržel rovnováhu, každou chvíli padal na stranu nebo klopýtl o schod. Uslyšel zvuk otvírajících se dveří. Pan McGregor ho položil na postel. Frederick kolem sebe slyšel pouze nezřetelný rozhovor skupiny lidí. Připadal si, jako by měl všechny končetiny nejmíň o tři kila lehčí. Cítil vlastní srdce, jak mu vzrušeně poskakovalo v hrudi. Ruce ho bolely. Stačil si všimnout, že na nich měl slabé popáleniny. Kolena i celé nohy měl zmazané od hlíny. Celá páteř, když se narovnával, mu připadala jako sbitá z prken.
„Fredericku? Jsi v pořádku?“ vyptávala se starostlivě Dolores Tolkmanová a prohlížela si ho ze všech možných úhlů. „Panebože! Tvé ruce! Arabelo! Ten chlapec potřebuje na ošetřovnu!“ zaječela se zakrytými ústy, když uviděla jeho spáleniny.
„Ošetřovnu tady nemáme od osmdesátého devátého,“ přisvědčil skřetičin hlas někde zezadu davu, který se tlačil ve dveřích.
„U sebe mám nějaké obvazy. Za chvíli jsem zpět,“ houkl na Dolores pan McGregor. A rychlým krokem vyšel z Frederickova a Susanina pokoje. Frederickovi se už trochu vyjasňovalo. Ve dveřích stála převážná množina různě velkých kouzelníků a čarodějek v dlouhých bílých nočních košilích a sedm vyděšených osiřelých dětí, které bydlely v Létající rybě už nějakou dobu.
Co byla ta tajemná záře, která Fredericka vysvobodila ze spárů smrti? Jediný, kdo na to uměl odpovědět, byl málomluvný Messiah, který to charakterizoval jako nesmírně náročné nekromantické kouzlo.
„Takže to znamená, že někdo šel jen tak kolem a zachránil mi život?“ nechápal Frederick, když si vsedě na posteli mnul svou tvář.
„Spíš bych se zabývala tím, co tady dělali ti duši,“ opáčila Susan, která z nervozity kráčela po pokoji sem a tam.
„To je teď jedno! Napřed se potřebujeme zbavit těch zparalyzovaných duchů,“ pronesl Messiah a vyšel z pokoje. Pár velikých kouzelníků se vydalo za Messiahem.
„Susan?“ šeptl Frederick.
„No?“ ozvala se hned.
„Jdeme spát.“
„Zbláznil ses? Spát? Teď? Já už neusnu!“
„Všichni duši už jsou přece mrtví.“
„Ducha nemůžeš zabít!“ Konečně se zastavila, na vteřinu pohlédla z okna a posadila se na židli k vratkému stolu. Dolores to brala jako signál, aby všechny čumily vystrnadila z jejich ložnice. Pan McGregor přichvátal se změtí obvazů v jedné ruce a podivnou desinfekcí v druhé. Dolores popadla Frederickovi ruce, vzala si z McGregorových rukou podivně zapáchající desinfekci a trochu té zlatavé tekutiny mu nastříkala na rány. Frederick měl chuť vyjeknout. Štípalo to neuvěřitelně, skoro jako by mu někdo řezal ruce. Rány se v mžiku zacelily, zůstaly po nich jenom malé jizvičky. Dolores mu ruce ještě zamotala do obvazů a s přáním na dobrou noc odešla. Pan McGregor ji následoval.
„Potřebuju si pročistit hlavu. Musím jít spát. Jestli chceš, tak si tu seď, já už toho mám za celý den dost,“ zamumlal, lehl si a do dvou minut usnul.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.