Melien Edhel - LXVII. kapitola - část 1/2

Anotace: Dohadování mezi Rúmilem a Elrondem pokračuje...

Sbírka: Melien Edhel

LXVII. KAPITOLA
„Cože?! Toť zcela vyloučeno jest!“ zvolal lord Elrond hněvivě a jeho oči nelítostně probodávaly zakuklenou postavu, která si dovolila podobný nesmysl pronést. „Toho já nedovolím! Ona Imladris opustiti nesmí!“
„Já obávám se, že tohoto na Vás nezáleží, heru,“ odtušil Rúmil chladně a kdyby neměl kápi tak hluboce staženou, bylo by patrné, že mu na rtech pohrává lehce posměšný úsměv. „Přesto těší mne, že jste náklonnosti podobné k jednomu z vojáků mých pojal…“
„Já jsem přec…“ začal Elrond ohromeně, než mu došlo, že si ho ten drzoun pouze dobírá. Jeho! Bývalého imladriského lorda a jednoho z mála Eldar, kteří přímo komunikují s Valar! Jak se jen opovažuje?! Zhluboka se nadechl, aby trochu zkrotil svůj hněv, neboť mu odmítal dopřát to potěšení vidět, že se jeho narážka neminula účinkem. „Znovu opakuji, že tohoto v úvahu nepřichází, lady Lidianna zde zůstane! A toto slovo mé poslední jest!“
„Toho těší mne, heru, neb toto záležitostí, o níž debatovati by se dalo, není. Lady Lidianna si hned zrána odjeti přeje a nikdo, ni Vy, jí v tom zbraňovati práva nemá. Či snad důvodů závažných, proč ona by tak činiti neměla, znáte?“
„Ovšem, že znám!“ prohlásil Elrond příkře. „Však ty já pouze jí sděliti hodlám, neb Vás se toto ni v nejmenším netýká!“
„Že ne? Ona na starost dána mi byla a tudíž všeho, čeho jí se týká, i záležitostí mou jest. A proto buď mi jich nyní sdělíte, heru, a nebo se skutečností smířiti nucen se budete, že já ji dne zítřejšího sám vyprovoditi půjdu, byste jí v odjezdu zbraňovati nemohl.“
Lord téměř zalapal po dechu nad tou drzostí. Ruka se mu zachvěla v nutkání toho opovážlivce okamžitě ztrestat, jenže si dobře uvědomoval, že tím by se pouze připravil o svou důstojnost a ničeho by stejně nedocílil. Proto se raději opět chopil poháru a pomalu z něho upíjel, aby získal čas se aspoň trochu uklidnit.
„Nu, pokud Vy ničeho dalšího se mnou probírati nemíníte, heruamin, pak bych se s dovolením Vaším opět vzdálil. Já již dočkati se nemohu, až koupele osvěžující si dopřeji…“ prohodil Rúmil arogantně a doufal, že tohle na toho prudérního a etiketu uctívajícího lorda konečně zabere. Beztak to bylo zajímavé… v minulosti se mu ho párkrát podařilo nechtěně rozhněvat téměř až k nepříčetnosti a nyní, když se o to usilovně snaží, se zrovna nebývale ovládá! Bylo to takřka k zlosti!
„Koupel Vaše ještě posečkati musiti bude, neb my tohoto jsme dosud neuzavřeli!“ prohlásil Elrond, když usoudil, že již nad sebou nabyl dostatečnou kontrolu, aby toho proklatého ellona na místě neuškrtil. „Já trvám na tom, že Lidianna nikam nepojede a tohoto si i před králem Thranduilem obhájím, pokud zbytí nebude! Však Vy byste nadšení svého poněkud krotiti měl, pokud nechcete, bych si mu na Vás stěžoval!“
„A načpak byste si mu stěžovati chtěl, heru? Že rozkazů jeho plním? Nejspíše časů zde v Imladris se změnilo, když toto jako prohřešek posuzováno jest!“ opáčil Rúmil natolik pokojně, až to v Elrondovi vzbudilo jisté podezření.
„Poslušnost prohřeškem není, však toho, čeho Vy zde předvádíte, bych já rozhodně poslušností nenazýval! Čehož se chováním svým neomaleným vlastně docíliti snažíte?! Cožpak nikdo nesdělil Vám, že radno není, hněvu mého pokoušeti?!“
„Pokud chování mého se Vám nezamlouvá, pak přec se mnou času svého marniti nemusíte, heruamin,“ odvětil Rúmil a záměrně přitom ignoroval lordovu otázku.
„Toho bych též nečinil, pokud bych možnosti jiné měl! Však jelikož Vás a mužů Vašich do kobek uvrhnouti se prozatím nechystám, pak ničeho jiného mi nezbývá, než-li s Vámi se dohodnouti pokusiti…“ kapituloval Elrond neochotně a mlčky přešel k oknu, aby byl ke svému společníkovi zády, až započne se svým povídáním, a jeho emoce tak zůstaly utajeny.
„Jistě již zaslechl jste o roztržce, k níž mezi Lidiannou a Legolasem došlo, a za okolností normálních bych se do vztahu jejich nevměšoval, neb tohoto si pouze oni sami urovnati musí, však vůle Valar káže mi jinak…“ promluvil zdráhavě a když na to Rúmil nijak nereagoval, posléze pokračoval. „Čeho Vám nyní povím, dosud víceméně neznámo jest, však nepochybně vbrzku se toho beztak rozkřikne, tudíž důvodu nevidím, proč Vám toho rovnou nevyjeviti… Jakožto veliteli jedné z hlídky, jež Imladris chrániti má, Vám jistě sděleno bylo, čeho tu především strážíte… a že… věc ta… již dlouho nevydrží…“
„Tímto Vy kámen onen v podzemí míníte?“ otázal se Rúmil tiše, neboť stav Arkenstonu mu vpravdě činil velké starosti.
Občas, když tu zrovna pobýval, se na něj zašel podívat… a byl znepokojen tím, jak se puklina, jež se přes něj táhla jako nějaká jizva, neustále rozšiřuje. Věděl, že pokud se něco nestane, ochrana, již jim poskytoval, zanedlouho zmizí a oni budou vrženi přímo do nehostinného světa Edain. Edain, kteří se jistě budou pozastavovat nad jeho neobvyklým zjevem… a možná ho také budou chtít ukamenovat, jako v oné lidské vesnici, kterou kdysi projížděl…
„Přesně ten,“ přitakal Elrond a byl rád, že v tomhle ohledu nemusí nic vysvětlovat. „Kámen ten však vyměniti nutno jest a Valar vzkázali nám, bychom po novém ve světě druhém pátrali. Přesněji řečeno… by toho jeden z nás, jehož sám Ilúvatar určí, vykonal. A ku podivu všech on pro to právě Legolase vyvolil…“
„Tohoto jeho nepochybně velmi potěšiti muselo… konečně tak králi dokázati mohl, že uznání jeho hoden jest…“ prohodil Rúmil přejícně, než si uvědomil, že tahle poznámka není zrovna příliš moudrá. A Elrond mu to potvrdil hned vzápětí.
„Zdá se, že vy dva si poměrně blízcí jste…“ podotkl překvapeně a on si pospíšil, aby to rázně popřel.
„To jen zdání pouhého jest, heruamin, my sotva párkráte spolu slova prohodili, však tohoto vskutku přehlédnouti nešlo,“ vymluvil se a v duchu se vyčinil, že nebyl opatrnější a nedržel jazyk za zuby.
„Když toho říkáte…“ přijal to vysvětlení naoko lord. „Však já domníval se, že právě on Vám o té zkratce, kterou jste se s Lidiannou vybral, pověděl.“
„Možné to jest… již jsem pozapomněl, odkud toho jsem zvěděl…“
„Toho stává se,“ přikývnul Elrond souhlasně, zatímco si dělal mentální poznámku, že se na tohle musí Legolase rozhodně zeptat. „Kdepak vlastně skončil jsem…?“ otázal se s předstíraným zmatkem.
„Vy sdělil jste mi, že Legolas vyvoleným jest,“ připomněl mu Rúmil a ve svém zamyšlení docela zapomněl ho titulovat. Což jenom potvrdilo Elrondovo prvotní podezření, že mezi těmi dvěma je užší pouto, než by se mohlo na první pohled jevit.
„Vpravdě tak,“ nedal na sobě nic znát, neboť by to podle jeho soudu stejně nikam nevedlo. „Vy jako velitel nepochybně dobře víte, že pro úspěch poslání znalost prostředí klíčovou jest, a z důvodu tohoto já chci, by Lidianna s Legolasem usmířili se a ona mu všeho, čeho za užitečné považovati bude, o světě svém rodném povyprávěla.“
„Takto to tedy jest? Však cožpak by lepším nebylo, kdyby ona jeho tam přímo doprovodila?“ navrhnul Rúmil, protože představa, že by se aspoň na čas zbavil pokušení, které pro něho představovala, byla nevýslovně lákavá.
„Tohoto v úvahu nepřipadá, neb lord Manwë pravil, že pouze jediný z Eldar se tam vypraviti smí a tím Legolas jest.“
„Vzhledem k tomu, že lady Lidianna rodu lidského jest, pak nevidím, kterak by se toho přání Valar protivilo,“ odtušil stroze. „Ostatně s pomocí její pravděpodobnost vyšší jest, že kámen vhodný včas nalezen bude.“
„Mne těší, že přinejmenším v tomto my zajedno jsme,“ pronesl Elrond ne bez sarkasmu a konečně se odlepil od okna a upřel svůj chladný zrak na toho tajemného ellona. „Legolas s Thranduilem tudy ve spěchu projeli a do přístavů zamířili, však já jist si jsem, že záhy se opět sem navrátí… Snad tedy uznáváte nyní, že Lidianna nikam odjeti nesmí?“ otázal se a založil si ruce na prsou, což v kombinaci s jeho dlouhou tmavou róbu působilo nesmírně důstojně. A on ten dojem navodil úmyslně, neboť věděl, že mu Rúmil bude nucen dát za pravdu, a hodlal si ten okamžik plně vychutnat.
Chvíle vítězství… napadlo ho a ve skrytu duše se pousmál. Škoda, že jich je poslední dobou tak málo… zalitoval. To ještě netušil, že i jeho nynější radost bude vzápětí docela zkalena.
„Se vší úctou, heru, pokud Vy ty dva dohromady přivésti chcete, tím spíše lady Lidiannu odjeti nechati musíte,“ oznámil mu Rúmil skálopevně.
„Cožpak Vy o rozum jste přišel?! Kterak Vás tohoto jen napadnouti mohlo?!“ rozkřiknul se na něho Elrond, veškerá jeho důstojnost náhle tatam.
„Kterak? Toť jednoduchým zcela jest, heruamin, neb na návnadu živou Vy toho více nalákáte. Pokud kořisti své zdání ponecháte, že dosud svobodnou jest a ničeho jí nehrozí, pak pudy její promluví a ona se jim brániti nebude… a přesně tam půjde, kam Vy chcete… pokud však návnady vhodné máte…“ pronesl s přesvědčením, jako kdyby nebyl ani tak vojákem, jako především lovcem.
A Elrond musel uznat, že na této logice, jakkoli poněkud nevhodně podané, neboť nazývat prince kořistí a jeho choť návnadou, bylo v jasném rozporu s etiketou, něco je.
„Mně připadá, že Vy již představy máte, kampak bychom jich nasměrovati měli, či se snad mýlím?“ zeptal se a Rúmila překvapilo, s jakou lehkostí ho zahrnul do svých plánů a dokonce ho hned požádal o radu. Překvapilo ho to a potěšilo… potěšilo ho to a znepokojilo… neboť oni dva již nikdy nesmí být spojováni… a to ani v tomto případě, kdy se jedná o Legolasovo blaho.
„Toť zajisté mám…“ přisvědčil a povstal z křesla, aby lordovi naznačil svůj úmysl odejít. „Lórien… či Vy snad místa lepšího pro usmíření jejich znáte, heruamin?“
„Nu ovšem! Místo, kam oni po obřadu se odebrali! Kterak příhodné pro toto!“ zvolal Elrond natolik potěšeně, až to Rúmila zaujalo.
„Zdá se, že Vám na tomto vskutku záleží, heruamin…“ prohodil už na cestě ke dveřím. Lordova další slova ho však doslova zmrazila na místě, jako kdyby se ho dotkla sama lady Nienna svou ledovou ručkou.
„Kterak také ne, vždyť on rodinou mou jest!“

Legolas přiložil pár dalších větví na oheň a dával přitom dobrý pozor, aby plameny nešlehaly příliš vysoko a nespálily tak zajíce, kterého nad ním opékal.
„Pročpak již neposadíš se?“ otázal se král z místa, kam mu prve pomohl a kde seděl opřen o nízký kámen a pozoroval neúnavné pobíhání svého syna. „Vždyť ty sám jsi na odpočinku pro koně naše a nás trval, tak proč se mu nyní vyhýbáš? Či já to snad jsem, komus se vyhnouti chceš?“
Princ uchopil silný klacek a nejprve přihrábnul přehořelé kousky dřeva zpátky do ohniště, než konečně ke svému otci vzhlédnul.
„Ovšem, že nikoliv, Adar, však Vy odpočinku více než-li já potřebujete a proto práce za nás oba zastati musím. Však já již pouze koní zkontroluji a zakrátko k Vám se připojím. Maso ostatně již vbrzku hotovo bude.“
„Koní již po dvakráte kontroloval jsi, Legolasi,“ upozornil ho král mírně. „Já nedomnívám se, že by se jim od návštěvy tvé poslední čehos zlého přihodilo. Však pokud Morelena neustále vyrušovati nepřestaneš, pak za něho ručiti nemohu, neb on nesnáší, když někdo během krmení jeho kolem něho se promenáduje.“
„Dobrá tedy,“ vzdal to princ a usadil se na zem, na druhou stranu ohně, než se nacházel Thranduil.
Samozřejmě, že tomu poselství obsažené v tomto bezděčném činu neuniklo, avšak jelikož chtěl se svým synem hovořit o něčem docela jiném, raději to zanechal bez komentáře.
„Nu, kterak zdá se, již zanedlouho se do světa Edain vypravíš,“ pronesl namísto původně zamýšlené výčitky. „A já chtěl bych, bys věděl, že na tebe vskutku hrdý jsem… a zároveň tebe požádati chci, bys ni kvůli úkolu tomuto života svého všanc nedával. I kdyby ses třebas s prázdnou navrátiti měl, ty pořád synem mým zůstaneš a já tebe naprosto stejně rád míti budu,“ sdělil mu upřímně.
Zvláštní… poté, co se k tomu jednou odhodlal, mu již nepřipadalo tak obtížné dát své city najevo. Neboť někdy v průběhu jejich společného trmácení se za Nimloth pochopil, že ačkoli Glorfindel pro Legolase opravdu hodně znamená, přesto on je kupodivu tím, jehož ocenění a náklonnost se pokoušel získat. Ne tedy, že by je vždy neměl.
„Vy domníváte se, že já selžu?“ zamračil se princ nedůtklivě a vrhnul na svého otce vyčítavý pohled. „Vy nepochybně klidnějším byl byste, kdyby tam Glorfindel vyslán byl, není-liž pravda?“
„V tomto nemýlíš se, však nikoliv ze strachu, že bys selhati mohl, nýbrž z obavy, že by ses již navrátiti nemusel, Legolasi,“ snažil se mu to král okamžitě vysvětlit. „Kdoví, čeho tebe tam očekává…“
„Já jist si jsem, že Elrond mi všeho, čeho zná, poví.“
Thranduil se poněkud hořce zasmál. „A v tom právě potíž ta tkví, nin-ion, neb on toho o nynějším světě Edain příliš neví. Cožpak pozapomněl jsi již, kterak oděna k nám Lidianna dorazila? Podle názoru mého pouze ona tobě čehos užitečného prozraditi může. Pokud ovšem chtíti bude.“
„Já doprošovati se jí nebudu, Adar, toho po mne nikdo žádati nemůže!“ ohradil se princ prudce, už jen ta pouhá představa stačila k tomu, aby se mu tvář zkřivila zjevnou nevolí. „Pokud ona odplouti se rozhodla, pak já jí v tom zbraňovati nehodlám!“
Král jen lehce potřásl hlavou. Nač se také zlobit? Vždyť jeho syn se chová naprosto stejně jako on! Ta jejich zatracená pýcha… není snad jednodušší uznat svou chybu rovnou, než se vše ještě více zkomplikuje?
„Já vzpomínám si, kterak naposledy jsem tu tábořil…“ pronesl s nádechem nostalgie, neboť vcelku rychle pochopil, že další rozhovor o Lidianně by vůbec nikam nevedl a naopak by svým naléháním mohl akorát všechno pokazit. „To tu opodál dosud hobiti v norách svých žili… Kterak ti jen veseliti se dokázali! Hned mne i družinou mou na oslavu zvali… jež až do hodin ranních se protáhla. Jídla a pití nadbytek a hudby tolik nepodobné naší a přesto o tolik upřímnější, na niž oni bujaře tančili. Někdy připadá mi, že s odchodem jejich se smích veškerý vytratil...“
A s tímto Legolas nemohl jinak než souhlasit.