Pod křídly draka - 4. část

Anotace: Volně inspirováno upírskou ságou Jenny Nowak

Sbírka: Pod křídly draka

Lilith vyprávěla do večera, ale zatím se nedostala ani k té, kterou Tom už podle jejích slov zabil. Zatím se zabývala životem svého stvořitele. Se zapadajícím sluncem ale své vyprávění přerušila. Postavila se a protáhla. Automatickým pohybem si urovnala pomačkanou sukni a kabátec a sklepala prach. Když slunce opustilo oblohu a po všem se začala natahovat temnota, konečně se i ona začala cítit lépe. Malátnost snadno odehnala a v celém těle se ozývala touha po volném pohybu na čerstvém vzduchu, po svobodě dýchání, po radosti z lovu, který byl nezbytnou součástí její existence, jež Lilith nenáviděla.
Venku z vězení, do kterého se pro svou touhu přestat existovat uzavřela, by se mohla beze studu projet na koni. Zajela by k vesnici a počkala, až se budou děti vracet od rybníku… Připadala si ubohá, že takovým touhám nemůže odolat, ale když se její mysl podvolila, Lilith si ten pocit lovu a svobody užívala plnými doušky. Usmála se nad tou představou. V noci si prohlédne hrad a zjistí, které místnosti jsou obyvatelné. Musí pro svého „hosta“ sehnat pokoj s krbem a slušnou postelí. Hned jí napadla její stará komnata, kterou pro ni Vlad dal zařídit ještě když skutečně žila. Měla by mu obstarat i něco k jídlu a jiné šaty. Při pohledu na jeho košili, na které zaschla malá skvrna od krve, se jí na chvíli vydrala na povrch mysli představa horké, rudé a kovově sladké tekutiny proudící jeho žilami. Musela ji odehnat. Teď nemůže a přece ani nechce… Ona se snad umí aspoň trochu ovládat.
Podívala se na Toma. Ten si zívnul a natáhnul se po poháru s vodou. Celou dnešní historii, kterou právě slyšel, znal aspoň povrchně z hodin dějepisu, vše o Vladu Napichovači, rumunském hrdinovi, který vyhnal ze země Turky, ale musel přiznat, že ho živý výklad dívky oslovil. Jen byl natolik unavený, že stěží udržel oči otevřené. Tom si oblékl svou bundu, která aspoň pořádně vyschla po včerejším dešti, a začal se dívat do svého batohu po něčem k jídlu. K jeho nemilému překvapení, našel jen poslední balíček sušenek. Nechá si je spíš na snídani, potom třeba přemluví Lilith, aby ho na chvíli pustila aspoň nakoupit.
Pokoj, ve kterém seděli, se opět změnil v ono černošedé místo plné prachu, jak ho včera Tom našel. Celý den bylo venku horko a tak bylo v místnosti stále příjemně teplo, ale se zapadajícím sluncem se vkrádala lezavá zima. A zatímco Tom usínal únavou, Lilith ožila chladem, tmou a touhou po lovu. Ačkoli se kvůli tomu sama sobě hnusila, nemohla si pomoci a těšila se jako dítě na dárky pod vánočním stromkem. Zaháněla představy na to, že Toma nechá usnout a potom se k němu pomalu připlíží, zakloní mu hlavu, aby se mu tepna na krku pěkně rýsovala v měsíčním světle a potom… Zaklepala hlavou, aby zaplašila tu myšlenku. Uvědomovala si, že se Tom musí bát přesně takové situace.
„Budeš spát tady, jestli jsi unavený. Já…,“ na chvíli zaváhala, jak to jen vyjádřit, aniž by ho vyděsila. „Já se půjdu projít. Seženu ti něco k jídlu, jestli chceš.“
„Děkuju, už tu nemám skoro nic.“
Slunce zapadlo úplně a venku bylo příjemné ticho. Ptáci přestávali zpívat, Tom jenom doufal, že se neozve žádný vlk; k příběhu, který poslouchal celý den, by se taková zvuková kulisa víc než hodila. Lilith otevřela dveře, ale hned je zase přivřela a podívala se zpříma na Toma.
„Neutečeš? Mohla bych ty dveře zamknout, ale…“
„Já se zase bojím, abych se dožil zítřejšího rána,“ ztěžka se na ni usmál a doufal, že to vypadalo aspoň trochu přátelsky. Když viděl, že dívka stále pochybuje, dodal, že nemůže odejít, aniž by neslyšel konec příběhu.
„Důvěra,“ otevřela dveře Lilith, „nebyla nikdy moje silná stránka.“ Tom ji viděl, jak je pomalu za sebou zavírá, ale místo zaklapnutí zámku, uslyšel, jak dívka dodává: „Ale asi na tom budu muset zapracovat. Já budu důvěřovat tobě a ty zase na oplátku mně.“
Usmál se pro sebe a rozestlal si na zaprášené matraci. Neuběhlo ani pár minut a spal.

Přestože se jí v hlavě myšlenka na krev převalovala a bouřila, Lilith nejprve prošla celý hrad, každou místnost, nechávala ožít vzpomínky. Promlouvali k ní a přemlouvali, vůbec se jim nebránila. Dělalo jí radost, že vidí Vlada, jak na ni čeká na nádvoří na osedlaném koni, Gina, povzbuzující ji k tanci s mladíkem v modrém kabátci, Mariku vytahující kartáč, aby jí mohla rozčesat vlasy… Neslyšela ani jednu z hádek, které jinak byly na denním pořádku.
Našla odlehlou místnost s oběma okny na západ. Byl to pokoj Mariky, ale ta už ho nikdy nebude potřebovat. V krbu bylo stále připravené dřevo. Postel s nebesy se pro muže nehodí, ale je daleko lepší než obyčejná matrace pohozená do prachu. Malý stolek, na kterém ještě byla lahvička s Maričiným parfémem, stál vedle dveří a naproti posteli. Lahvička sice byla vyschlá, ale stále dráždící vzpomínky svou exotickou vůní orchidejí. Lilith ji otevřela a se zavřenýma očima přivoněla. Bylo to jako pohlazení, i když to bolelo. Radši parfém položila zpět na stolek a začala prozkoumávat zásuvky. V jedné byl nepopsaný dopisní papír, ve druhé malý balíček se vzpomínkami z různých cest, na které je Vlad brával; Itálie, Francie, Anglie, Německo, Amerika… Dokonce našla jeden obrázek, jak se nechala Marika portrétovat v Paříži od mladého malíře… Dole byl podpis, skoro nečitelný. Jméno začínalo na T…
Z jejího pokoje přešla do svého, kde na stole našla dopis. Jediné, co bylo možno přečíst, byl podpis schovaný pod knihou, která na něm z části ležela, jinak bylo písmo tak vybledlé od slunce, které na něj dopadalo každé ráno, že z něj nezbylo téměř nic. Zbylo jen: „rok“ a „Vlad“… Z toho celý dopis dohromady nedáš, povzdechla si Lilith, ale nezničila ho, jen ho přehnula a pečlivě zastrčila pod korzet.
Vladův pokoj byl prázdný, nebyl v něm ani náznak, po tom, co obsahoval dříve, okenní tabulky vysklené a dveře vyražené. Ale pokoj Giny na tom byl nejhůř. Celý strop byl propadlý, postel spálená, stolek rozlámaný a půlka zdi chyběla stejně jako dveře na protější straně.
Když vyšla na měsíčním svitem zalité nádvoří a rozhlédla se, z očí ji vyhrkly slzy. Hrad byl v troskách. Za nějakých sto let, od doby, co ho viděla naposled, podlehl všem vlivům přírody, řádění času a lidské zlobě. Z hlásné věže zbyla půlka, sesunula se na část hlavního paláce, útočná věž spadla a zavalila přední bránu, vnější hradby, které odolávaly nejen obléhání Turků, teď byly pobořené. Byl to smutný pohled i pro toho, kdo tu nikdy nežil. Lilith se to pokusila nevnímat a představit si, jaké to bylo v dobách největší slávy, ale nedařilo se jí to ani se zavřenýma očima. Až když z lesů zavyl vlk, se Lilith vrátila barva. Aspoň tato dávná připomínka.
Když se odtrhla od té smutné, černé scenérie a našla bezpečnou cestu ven, vydala se k vesnici. Na chvíli zalitovala, že nemá svého koně, ale nemusela se aspoň držet stezky. Dokonale vychutnávala svobodu ducha divoké zvěře. Nasála chladný vzduch a nechala ho dlouhou dobu uzavřený v plicích, potom s rozkoší vydechla a znovu se nadechla stejně hluboce. Vnímala všechny vůně, které jí les poskytoval, pach lesní zvěře, teplého dřeva, ze kterého se uvolňovala pryskyřice, všech lesních plodů od borůvek po houby.
Rozeběhla se po cestičce, kterou by stěží vnímala i srnka, ale Lilith se přesto bezpečně vyhýbala každé větvičce, pařezu a výmolu, věděla, že se tudy dostane do vsi, a nemohla se dočkat, až mine rybníček a před sebou uvidí první chaloupky rolníků. Měsíc jí svítil na cestu, ale jen místy se dostal mezi husté větve až na zem. Ale to pak jeho stříbrné světlo dopadalo v paprscích a vykreslovalo na keřících a v trávě strašidelné a zároveň kouzelné obrazce. A Lilith se toho nemohla nabažit. Musí si najít mladou krev, která by na delší chvíli zaplašila divoké zvíře v jejím těle, zahnala ho do kouta a nechala ho si líně odpočinout. Ta trocha, kterou si vzala od Toma, by neuhasila žízeň ani komára, usmála se sama pro sebe.
Už jen pár stromů a uvidí na rybníček, ve kterém se koupou za takovýchto nocí chlapci ze vsi, a kousek za ním bude první chalupa. Už z dálky slyšela výskání, radostné pokřikování a šplouchání vody a dokázala rozeznat hlasy a spočítat, kolik jich je, byly s nimi i dívky, což ji trochu překvapilo. Pět mladíků a dvě dívky, nazí a užívající si mládí, křičelo v chladné vodě za svitu měsíce.
Lilith se jako divoká šelma přikrčila ve stínu stromu a pozorovala jejich dovádění. Čekala, až jeden vyleze z vody, beze svědků, zatímco ostatní si budou dál užívat. Nebo naopak, až zůstane ten poslední... Konečně se jeden oddělil od zbytku, ale okamžitě ho následovala jedna z dívek, a se smíchem zmizeli ostatním z očí. Lilith teď sledovala, jak se oblékají a vzdalují od skupinky, a zároveň čekala na toho jediného, který bude její.
Za chvíli zašel měsíc za jeden z mráčků líně plujících po obleze; slyšela dívku se smíchem vykřiknout, pleskání dlaní do vody, smích ostatních chlapců, potom něco, co bezpečně odhadla na klopýtajícího z vody. Podle zadýchaného hlasu poznala jednoho ze zbývajících mladíků. Přikrčila se ještě víc, i když věděla, že nemůže být spatřena, zorničky se jí rozšířily a dýchání se prohloubilo. Vypadala jako velká kočkovitá šelma na lovu. Připlížila se a ještě chvíli zůstala ve stínu. Poslouchala, jestli ho nebude nikdo následovat, ale zdálo se, že bude sám.
Vyšel znovu měsíc a odhalil nahotu mladíka, který se se spěchem otírá trikem a natahuje si kalhoty. Lilith sledovala jeho pružné tělo, cítila vůni jeho horké krve rozbouřené chladivou koupelí a vyčkávala na nejvhodnější příležitost k útoku. Když už chtěla vystoupit ze stínu a skrýt jeho ústa rukou, aby nekřičel, její sluch ji varoval, že i ostatní lezou z vody. Vyběhli na břeh mezi stromy a rychle se otírali a oblékali. Dívka se oblékala tak blízko u ní, že Lilith skoro přestala dýchat a jen se ještě víc přikrčila. Kdyby ji spatřila, stačila by ji stáhnout do stínu a umlčet dřív než by křikem zburcovala ostatní? Ten, co vylezl z vody jako první, byl již oblečený, jenže hledal druhou botu, takže ho ostatní rychle předběhli a se zlomyslným smíchem se mu ztratili ve tmě. Lilith je slyšela ještě dlouho po tom, co zmizeli, kdy už na ně mladík nevolal, aby počkali, protože jeho sluch je již nebyl schopný zaregistrovat. Beze strachu se postavila ze svého úkrytu ve stínu a po chvíli z něj vystoupila. Prohlížela si mladíka, který byl tak zaneprázdněný hledáním ztracené boty, že ji nevnímal.
Naschvál zlomila větvičku, která se jí připletla pod nohy, až se mladík vyděsil a otočil se.
„Ahoj!“ řekl jen a začal se zase zaobírat obuví. „Vyděsila jsi mě, trochu… Nevidíš někde mojí botu?“
„Ne,“ zalhala Lilith a skryla ji za svou širokou sukní. Při pohledu na mladíka si uvědomila, že musí ve sto let starých šatech vypadat podivně. Dokonce si všimla, že se i dívky nasoukaly do nohavic přesně jako chlapci.
Mladík se na ni podíval a hned také poznamenal, co si myslí o jejích šatech: „Ty jsi od těch filmařů tady, co dělají ten dokument?“
Lilith neodpověděla, jen se usmála. Díky svým cestám měla aspoň částečné znalosti většiny evropských jazyků, francouzsky, německy a rumunsky mluvila plynule, vždy se jí to hodilo, ať už byla živá nebo neživá. Dnešním termínům ale tak úplně nerozuměla. Začala si rozvazovat šněrování… „Chtěla jsem se vykoupat. Nechcete se ještě jednou se mnou namočit.“
Mladík ze sebe začal stahovat kalhoty a nervózně blekotal cosi o tom, že sice chtěl být doma dřív než otec, ale nemůže ji přece nechat se utopit za takové krásné noci.
Lilith spustila k zemi i sukni a vydala se k vodě jen v košilce, kterou měla pod šaty. Mladík ji doběhl nahý a odvážně se po ní natáhl: „Tady se koupeme nazí, jak nás Bůh stvořil. Nestydíme se před ostatními.“
Lilith si uvědomila svou šanci a se zrychleným dechem a rozšířenými zorničkami lovící šelmy k němu přistoupila docela blízko. Pochopila svou výhodu už dávno: Muž opilý touhou se nebrání…
„Já se přece nestydím. Jen jsem si přála, abyste mi to mohl svléknout vy,“ vyslovila ta dráždivá slova svým medovým hlasem, co nejsvůdněji dovedla. Přistoupila k mladíkovi tak blízko, až se jejich těla dotýkala. Zhluboka se nadechla té opojné vůně mladého těla.
„Je ti zima?“ zeptal se zadýchaně. V duchu se musela usmát nad poznáním své moci nad mladíkovým tělem. Věděla, že i on si musí uvědomit, jak je její neživé tělo studené, oproti tomu jeho, což není příliš vzrušující, ale co on ví...
„Tak mě zahřej,“ zašeptala.
Našel její ústa a vnímal, jak ho vášnivě přijímají. Hladil ji po vlasech, po zádech a to, že neznal její jméno, ho vzrušovalo ještě víc. Její rty se však brzo přestaly zajímat o jeho a sklouzávaly stále níž po bradě na krk. První scvaknutí ostrých zoubků o sebe bral spíš jako projev vášně. V Lilith se teprve teď začala probouzet skutečná šelma, hladová, bažící po krvi, nenasytná a zabíjející. Přesto ji ještě nenechala vynořit se na povrch a trochu se od mladíka odtáhla. Vzrušeně dýchal a ani Lilith nemohla popřít, že by se jí jeho polibky nelíbily, ale přesto jako vždy myslela na Vlada a nemohla se zbavit dojmu, že ho tím podvádí, ať už je kdekoli a ať se k ní zachoval jakkoli. Na chvíli zavřela oči a vzpomínala na jeho tvář, na dech zrychlený vzrušením, na chladivé polibky a doteky. Slova lásky znějící z jeho úst tak smyslně… Neslyšně vyslovila jeho jméno. Zatápala znovu po mladíkových rtech, ale její mysl se už nenechala oklamat. Místo touhy se v ní probouzel odpor.
Rychle se zvedla a přešla k vodě. Nejdříve do ní vstoupila po kolena, a když si byla jistá, že ji následuje, ponořila se celá. Jemnými doteky ho přiváděla k šílenství a sama si toho byla vědoma, což ji naplňovalo částečným uspokojením. Bylo příjemné vědět, že se muži i přes dlouhá staletí nemění.
Nemělo smysl déle prodlužovat neodvratitelné.
Když ucítil první nápor bolesti od ostrých zubů, které právě prokously jemnou kůži na jeho krku a neomylně se zabodly i do tepny plné horké, vzrušené krve, jen slabě vykřikl. Ani si nestačil uvědomit, co se děje, a Lilith zkrotila jakýkoli možný odpor. Klečel teď ve vodě, vnímal jen naprostou bolest prostupující jeho žilami, které rychle opouštěl všechen život. Uplynula jen chvilka, než ztratil vládu nad svými svaly, už neklečel z vlastní vůle, teď ho ta dívka musela podpírat. Začal ztrácet vědomí.
Lilith si ani nevšimla přesné chvíle, kdy jí v náručí ztěžknul a zvláčněl, hlavu měla plnou jediné představy … krev tekoucí z jeho hrdla, i když stále pomaleji. Přesto bylo zvíře v ní stále v pohotovosti a bolestně vnímalo každou chvilku vyrušení jiným nočním lovcem.
Když mladík upadl do vody a jen malá kapička krve stekla a smísila se s ní, Lilith se už zahanbeně rozhlédla. Věděla, že teď nezbytně přijdou výčitky svědomí. Smutně pohlédla na chlapce. Ani se mu pořádně nepodívala do obličeje, ten však byl již pod vodou a bez života.