Návštěvnost
Tajuplný Příběh Fredericka Taylora
Tajuplný Příběh Fredericka Taylora
Anotace: Kapitola Desátá - Hádanka: Frederick Taylor má jak už jistě víte doopravdy zajímavý příběh. V této kapitole odhalíme jednu hádanku, která některým okusovala mozkovnu už déle jak šest kapitol. Jako vždy se omlouvám za pravopisné chyby, podobnost s Potterem
KAPITOLA DESÁTÁ
Hádanka
„Jacku! Jdi otevřít!“ štěkla Emily na manžela, který právě s vysavačem v pravici obcházel celý obývák. Jack popuzeně vytrhl elektrickou šňůru ze zásuvky a vykročil směrem ke dveřím. Emily právě s malým čtyřměsíčním Frederickem v náruči, běhala sem a tam po kuchyni a nevěděla co dřív dělat. Nakonec se rozhodla položit Fredericka do malé sedačky a rychle odběhnout k plotně, kde se jí z ocelového kastrólku řinula bílá pěna.
Když Jack otevřel dveře, stál tam v krajině ponořené do bílého sněhu, Frederickův pradědeček George. Měl už řídnoucí hnědé vlasy a pomalu se podepíral o hůl. Venku bylo neuvěřitelné ticho. Každý byl patrně doma a vychutnával si vánoční atmosféru. Z komínů rodinných domků, rozesetých v celém okolí, stoupaly šedé obláčky dýmu. Tu a tam projelo po Evansově ulici nějaké to auto, ale brzy zahnulo za roh a zmizelo.
„Díky, že jsi přišel. Každá pomoc se teď hodí. Pojď dál,“ pobídl Jack George. George jen pokynul hlavou, otřepal si o zeď domu boty a překročil práh vyhřátého domu, ve kterém panovala sklíčená atmosféra. Jack ihned odběhl za roh a dal se znovu do vysávání.
„Dobrý den Georgi!“ křikla na něj Emily z kuchyně, kde právě stála s telefonem opřeným o rameno, do kterého hlasitě nadávala, přičemž ještě umývala nádobí.
„Nazdar Emily, tak kdepak je náš mladý Taylor?“ zajímal se ihned, když si z krku odmotával svou sametovou šálu. Na tohle setkání se moc těšil. Už byl zvědavý, jak Frederick vypadá, to že se narodil, věděl zatím pouze přes telefon. Emily ukázala prstem na malou sedačku, z níž vyčuhovaly pouze dvě malé ručičky, dožadující se alespoň trochu pozornosti. George si sundal kabát, pod kterým měl bílý svetr s červeně vyšitými soby a zamířil k Frederickovi. Frederick se na tu podivnou shrbenou osobu podíval svýma velkýma očima a natáhl k ní ruce. George se rozzářil. Uchopil Fredericka pod pažemi a vyzvedl ho vysoko do vzduchu. Frederick se hlasitě rozesmál.
„Říkala jsem na středu! Na Středu! Nejste snad hluchej, že ne?!“ křičela Emily do telefonu tak hlasitě, že to přehlušilo dokonce i zvuk vysavače. Jack rukou naznačil, že by měl George s Frederickem jít nahoru. Gorge si položil Fredericka na rameno, popadl menší tašku s Frederickovými věcmi a po schodech vyšlapal do druhého poschodí, kde zavládl vytoužený klid. Na chodbě byly jen jedny pootevřené dveře, jejíž skulinou George zahlédl malou postýlku a usoudil, že to bude Frederickův pokoj. Pokoj se až na pár detailů jako dětská postýlka, přebalovací pult a pár chrastítek vůbec nezměnil. Byla tam už dokonce i televize, která Frederickovi v pozdějších letech, alespoň trochu zlehčovala domácí vězení. Ach kdyby Frederick věděl co ho v budoucnosti čeká. Měl teď pouhopouhé čtyři měsíce a vůbec netušil co to jsou kouzla.
„Tak co by jsi rád dělal, hmmm?“ promluvil na něho George, když ho posadil na přebalovací stolek. „chceš si hrát s autíčky? Ne na to si ještě moc malý. Co bych s tebou měl asi tak dělat…“ přemýšlel, přičemž se rozhlížel po pokoji, jestli nezahlédne alespoň něco, čím by Fredericka zabavil. „Ti rodiče tě ale drží zkrátka. No co, budu ti muset číst,“ poznamenal nakonec, znovu Fredericka zvedl do výše a pak ho pomalu uložil do postýlky. „Počkej tady, jen si pro něco odskočím,“ řekl a odchvátal z pokoje zase pryč. Frederick se cítil, jakoby ho všichni opustili a byl ve velkém pokušení, aby se nerozbrečel. Už už natahoval a krčil obličejík, když George vrazil do pokoje s knížkou v jedné ruce a malým, kulatým, zabaleným dárkem v druhé.
„Jo mimochodem, tady jsem ti něco přinesl. Teď to sice moc nevyužiješ, ale věřím, že brzy přijdeš na to, jak se to ovládá,“ podotkl George, dárek polož na malý stolek vedle postýlky a přitáhl si židli od psacího stolu, na kterou se naproti Frederickovi posadil a otevřel poměrně obtloustlou knížku s velkými obrázky.
„Tohle mi četl můj děda před spaním,“ usmál se na Fredericka a nalistoval první dvoustranu. „O králíčkovi Karlíčkovi a neposedném zaklínadle,“ přečetl nadpis. „Králíček Karlíček bydlel pod Dubovým hájem a platil tam za jedno z nejpodivnějších zvířátek. Když si něco přál, stalo se to. Když mu někdo ukradl z jeho záhonu mrkev, ještě ten den tomu zloději vyrostli z uší dvě takové stejné mrkve. Když někdo potřeboval pomoct, Karlíček přispěchal a každého zachránil. Jednou však do Dubového háje přicestoval krtek, který taky uměl ovládat kouzla, jenže naproti Karlíčkovi je zneužíval k uspokojení vlastní touhy. Každý den navštěvoval Karlíčka a vykládal mu o svém příjemném životě a neustále se chlubil, jak si umí vyčarovat nový létající koberec, který mu široko daleko v celém okolí všichni závidí, nebo jak si jednou přičaroval tunu zlata, ze kterého si nechal udělat všechen nábytek. Pak když krtek odjel, řekl si králíček Karlíček, že nikomu neuškodí, když si pro jednou za pomocí kouzel udělá sám radost. A tak si Karlíček přičaroval nový dostavník. Byl velký ještě pro dalších devět zvířátek a táhli ho jednorožci. Dostavník se Karlíčkovi tak zalíbil, že ho ihned musel ukázat všem ve vesnici a když viděl jak mu ostatní závidí, musel si k tomu dostavníku taky vykouzlit honosné sídlo.
A tak se stalo, že do Karlíčkova života vstoupila podivná chloubnost a pýcha, kvůli které měl méně a méně kamarádů. Každý den si králíček Králíček užíval jako král. Když někdo volal o pomoc, zůstal Karlíček radši doma a přičaroval si nový gramofon, aby místo toho jekotu, mohl poslouchat příjemnou muziku. Když mu někdo z tak dobře opečovávaného záhonku ukradl mrkvičku, Karlíček si radši přičaroval novou a tak se stávalo, že zloději chodili na Karlíčkův záhon častěji a častěji, až si řekli, že nemusí okrádat jenom Karlíčka, ale také celý Dubový háj. Uběhl jeden měsíc, dva měsíce, tři měsíce, až už to bylo půl roku a Karlíček pořád dřepěl doma, kde zatím co všichni potřebovali pomoct, pěkně tloustl. Za ten půlrok taky vyčaroval mnoho kouzel a jeho nora teď vypadala spíše jako zpustlé doupě nějakého loupežníka. Jednou když venku vysvitlo slunce a zasvítilo Karlíčkovi do očí, rozhodl se Karlíček, že už nechce, aby slunce svítilo a tak mávl rukou a slunce zhaslo. Od té doby už pořád jenom pršelo a pršelo tak dlouho, až v celém okolí propukli záplavy. Zatímco se všichni obyvatelé Dubového háje odstěhovali, občaroval králíček Karlíček svůj dům zaklínadly, které nedovolovali vodě, aby se dostala k jeho domu. A pak, jednoho dne uslyšel Karlíček ve snu, ať se podívá do zrcadla. Karlíček po perné noci vstal do dalšího deštivého rána a jak mu nařídil sen, přistoupil k zrcadlu. Spatřil tam nějakého tlustého, zanedbaného, pocuchaného králíka, který se šťoural v nose. A pak králíček Karlíček přišel na to že to on se šťourá v nose a došlo mu, že to podivné stvoření v zrcadle je vlastně on sám. Zhrozil se natolik, že první co ho v tu chvíli napadlo, bylo to, že se musí pomocí kouzel vylepšit. Bohužel jeho kouzla nefungovali. Jediné co mohl dělat, bylo odvolat všechna ta kouzla, kterými se celý půlrok konejšil. A tak chodil po své velké noře a všude volal Revers. Jenže kouzel bylo tolik, že by se snad umluvil k smrti dřív než by je všechny odčaroval. A tak, jak už měl ve zvyku, si práci zase chtěl usnadnit. Vztyčil svou tlapku nad hlavu a pronesl: „Alles Reversum!“ A najednou se jeho nora smrskla, zmizel z ní všechen pozlacený nábytek, šestnáct dostavníků taženo jednorožci, taky zmizelo, ale co se nestalo. Kouzla zabraňující vodě vylít se na Karlíčkovi pozemky, taky povolila. A tak se Karlíček, vinnou své lehkomyslnosti utopil. Do Dubového háje se zpátky přistěhovali původní obyvatelé a začali slavit Karlíčkův den, na připomenutí, že pýcha předchází pád. Konec.“
Frederick ležel na zádech ve své posteli na Gymnáziu Ignácia Strašinožky a lapal po dechu, jako kdyby doběhl běžeckou soutěž. Trvalo mu pár minut než mu došlo že je ráno. Okamžitě rozhrnul závěsy své postele a natáhl se po nočním stolku. Jeho hodinky ukazovaly přesně sedm hodin. Všichni dokola ještě spali. Frederick si promnul oči a snažil se sen, který se mu před chvílí zdál, udržet co nejdéle ve své paměti. Bohužel detaily, které tak potřeboval, se mu z hlavy vypařovali takovou rychlostí, až si dokázal vzpomenout pouze na to, že byl doma ve Winchesteru s pradědou Georgem, který mu vyprávěl nějakou pohádku. Ale i to stačilo k tomu, aby si Frederick uvědomil jednu podstatnou věc. Konečně věděl, odkud se mu v hlavě vzal Revers. Dávalo to smysl. Prvotní impuls k sebezáchově mu nadhodil dlouho ztracenou vzpomínku na odvolávací zaklínadlo, které mu nejednou pomohlo vyhnout se nějakému nepříjemnému zranění. A ještě jednu věc Frederick pochytil. Jakmile si vzpomněl na své dětství, vybavila se mu i ukolébavka, kterou George Frederickovi hrával na hrací skříňce, když nemohl usnout. Ano, jistě, byla to přesně ta melodie, která se linula z Doloresiny hrací skříňky a to znamenalo jediné. George jistojistě musel vědět o kouzelnickém světě. Těžko říct, jestli zde i bydlel, ale každopádně znal některé kouzelníky a to taky vysvětlovalo, proč Frederick viděl strýce Williama tak málo, patrně pracoval jako ochránce v Nedlandově. Frederickovi se z takto narychlo zodpovězených otázek zatočilo v hlavě. Byl si stoprocentně jistý, že zanedlouho taky přijde na to, jak velkou roli v celé té hádance, hrají jeho hodinky, které teď skálopevně označovali Williamův největší poklad. Frederick s hodinkami všemožně točil, kroutil, přehýbal je, ale nic, vteřinová ručička se jen dál pokojně nesla v trhavém pohybu. Frederick si povzdechl a navlíkl si je na ruku. Dnešek měl patřit k jednomu z významných dnů v jeho životě. Zhruba za hodinu ho čekala první hodina a to BKVP – bojová kouzla v praxi. Hodně ho zajímalo co přesně se bude učit. Pomalu vstal a nohy vsunul do bačkor, které měl položené vedle postele. Párkrát se poškrábal na hlavě, rozhlédl se dookola a vydal se k zataženým okenicím. Venku bylo po hodně dlouhé době zase slunečné ráno. Stíny už se z toho, jak vycházelo slunce, začali pomaloučku zmenšovat. Frederick měl z okna nádherný výhled. Přímo pod okny byly skleníky a záhony obrostlé popínavými, kouzelnickými bylinami. Kousek dál bylo zase jezero, jenž vypadalo na první pohled malé, ale pokud jste se zadíval na třpytivou hladinu, od které se teď odrážely první paprsky slunce, zjistili jste, že je až neuvěřitelně rozsáhlé. Na druhé straně jezera bylo zase něco, co až podezřele připomínalo fotbalové hřiště. Zvláštní ale bylo, že ze země čouhaly tu a tam dřevěné kůly. A z pravého pohledu na hřiště byl temný les. Vlastně ani nebyl tak velký, ale stromy tyčící se do vzduchu až do výšky patnácti metrů, kolem sebe vrhaly děsivou pohlcující tmu. Když v tom se v obrovské vstupní bráně utvořila malá škvíra. Někdo, vzrůstově nic moc, zahalený v plášti od hlavy až k patě, se obezřetně prosmýkl úzkým průsmykem a vydal se rychlím krokem po cestě směřující ke škole. Fredericka by zajímalo kdo to tak mohl být, takhle brzo ráno přece ještě každý spal. Osoba zamířila kolem truhlíků, lemující každou cestu, k temnému lesíku, v němž to i tak brzo po ránu, nahánělo pěknou husí kůži. Pak se však stalo něco hodně zvláštního. Zakuklenec sebou trhl a zastavil se. Vypadalo to, jakoby přemýšlel co dál. Frederick ho podezřívavě sledoval svýma modrýma očima a najednou se spotácel na zem a byl mimo.
„Neměli bychom ho zavést na ošetřovnu?“
„Radši ne, myslím, že by nám nepoděkoval, kdybychom ho nechali zmeškat první školní den,“
„To byla jako ironie?“
„Hele zmlkni. Podívejte! Už se probírá,“
Frederick přes svá mdle pootevřená oční víčka zpozoroval pouze čtyři rozmazané siluety, které se nad ním krčili a něco si mumlali. Jediné co dokázal vnímat, byla tepající bolest na čele. Všechny myšlenky měl rozházené. Ať se snažil, seč mohl, neuměl si je seřadit tak, aby dávaly alespoň trochu smysluplnosti.
„Já- kde-? Co-? Jak-?“ koktal Frederick.
„Páni! Musel schytat pěknou šlupku,“ poznamenal Richardův hlas někde z výše.
„Pomožte mu vstát. Tak dělejte,“ pobídl všechny Morfl. Elfias podepřel Fredericka pod pažemi a vyzvedl ho společně s Jamesem na nohy. Frederick se nebezpečně zapotácel a ihned co se dotkl nohou něčeho, co podle něho alespoň vzdáleně připomínalo židli, usedl.
„Restum,“ vydechl James. Frederickovi zasvítilo v očích. Trochu se už probral. Všiml si, že má ruce od saze, a hned na to taky že sedí na kamnech, naštěstí pro něj na vychladlých kamnech.
„Co-? Co se to stalo?“ ptal se omámeně.
„Víš… To nikdo neví. Slyšel jsem pouze to, jak si dopadl na zem,“ přisvědčil Elfias a podal mu sklenici vody, aby se napil. Frederick sklenici čapl a vyhodil její obsah přímo na svou hlavu.
„Podívejte, z té saze a vody se vytvořila pasta,“ ukázal ohromě Morfl na zem pod Frederickovi vody. Richard s nevěřícným výrazem ve tváři sklonil Morflovu ruku dolů a poplácal ho po rameni.
„Fredericku, prosím tě nesnaž se tady dělat co největší binec,“ zahučel James a jedním mávnutím ruky uklidil všechen nepořádek.
„Moje hlava,“ zasyčel bolestně a přitiskl si pravici na čelo, aby tak alespoň trochu utlumil bolest.
„Patrně jsi schytal pěkně mířené pohlavkové zaklínadlo,“ přiznal Morfl. „Počkej, na to je nejlepší výtažek z Micrantotvora,“ dodal a odběhl ke skříni se svými věcmi, ze které vytáhl lahvičku plnou zlatavé tekutiny. Frederick takovou tekutinu neviděl poprvé, už dříve mu tím Dolores Tolkmanová hojila popáleniny na rukou. Na chvíli zase málem ztratil vědomí, ale zachránila ho skutečnost, že mu někdo právě na čelo neošemetně přitiskl navlhlý šátek vonící po medu. „Tohle si tu chvíli drž, do pár minut ten otok splaskne,“ zamumlal Morfl.
„Hele kluci je za deset minut osm,“ zanadával James, jakmile se podíval na své hodinky.
„Kruci, nechci přijít hned první školní den pozdě,“ opáčil Richard.
„Zvládneš to Fredericku?“ zeptal se ho s trochou falešné starosti Elfias.
„Jo jasně, jděte se už převlíknout, já to zvládnu,“ vypravil ze sebe, vstal a pomalu se dopotácel ke své almaře, do které si minulý den uložil všechny své věci.
Netrvalo ani pět minut a v pokoji už zbyl jenom Frederick, který zápasil s knoflíky na své školní uniformě. Už mu bylo o něco líp. Šátek, který měl doposud ovázaný kolem hlavy odhodil na noční stolek a znovu si promnul čelo. Mohutná boule byla tatam. Konečně byl oblečený a mohl se vydat na první hodinu. Vyšel z pokoje, proutíkal chodbou, smykem se vyhnul partě starších studentů, spěchajících stejně tak jako on na první hodinu, rozrazil dveře od klubovny a sprintem seběhl po schodech vedoucích z věže. Až už byl dole uvědomil si, že vlastně vůbec neví, kde se BKVP konají. Když v tom ho něco napadlo. Přiběhl k prvním dveřím které uviděl, sklonil hlavu a zeptal se: „Prosím, kde se tady vyučují BKVP?“
Klika nereagovala. Frederick zarmouceně povzdechnul. Už se vžíval do chvíle, kdy předstoupí před vyučujícího a bude muset předkládat pádné argumenty proč se tak zdržel.
„To je ale pěkná řádka let co se mnou nikdo nepromluvil!“ ozval si čísi písklavý hlas nakvašeně. Frederickovi poskočilo srdce.
„Prosím vás kde tady -,“
„Jistě BKVP, slyšel jsem. Hodina Bojových kouzel v praxi se jistojistě bude konat v lesíku bojových kouzel v praxi,“ přisvědčila poklidně klika. Frederickovi bylo jasné, že lesík bojových kouzel v praxi bude přesně ten lesík, ke kterému kráčela osoba zahalená v plášti, která mu pravděpodobně uštědřila pořádnou ráno pohlavkových zaklínadlem.
„Tak díky,“ hlesl Frederick, otočil se na podpatku a sprintem vběhl do jedné z chodeb. Za svými zády slyšel už pouze hlesnou: „Tak zase někdy na slyšenou!“ a už se ocitl na rozcestí před jídelnou. Nemohl uvěřit, jak rychle mu trvalo dostat se ze své ložnice až sem, když minulý den hledal cestu asi půl hodiny. Všude už bylo ticho. Skoro za každými dveřmi, kolem kterých Frederick proběhl, šly slyšet tlumené hlasy profesorů, jenž své studenty jistě právě vítali v novém školním roce. Na konci chodby byly konečně východové dveře. Frederick je doslova rozrazil, až málem vypadly z pantu, přičemž srazil jakousi postarší studentku s dvěma truhlíky v každé ruce, naplněny podivnými kaktusy.
Ta se sesypala na zem a jakoby zázrakem dokázala zachránit obě dvě podivné rostliny. Frederick to moc nevnímal, jen se za běhu spěšně omluvil a dál pokračoval k temnému lesíku, před kterým, jak už to viděl z dálky, stála skupina studentů, a díky bohu bez učitele. Stála tam i Susan obklopena čtyřmi dívkami, které značně komentovali každého, kdo na shromaždišti stál. Netrvalo ani pět sekund a Frederick se připojil k Elfiasovi, Jamesovi a Morflovi, kteří zaujatě diskutovali o nadcházejících hodinách. Když v tom si Frederick všiml jak se Susan vyklonila ze skupinky svých nových kamarádek a gestem mu naznačila, aby k ní přišel. Frederick neotálel, řekl kamarádům, že nechvíli zaskočí za Susan a vykročil jejím směrem.
„Ahoj. Tak co?“ vyptával se jí ihned Frederick.
„Celkem v pohodě. Tyhle holky jsou fajn, většina z nich mě obdivuje, protože pocházím z Nedlandova, ale najde se tu i pár pěkných kr-,“
„Ehm… Ehm…“ zazpíval čísi líbezný hlas dožadující se pozornosti. Před skupinou studentů prvního ročníku se zničehonic objevila profesorka Turmanová, která pohledem ihned přejela přes celou třídu desetiletých kouzelníků, přičemž si každého prohlédla od hlavy k patě. Pár napohled podlézavých hochů v popředí se dokonce postavilo do pozoru.
„Jak už jistě víte, jmenuji se profesorka Uršula Turmanová a pro tento rok budu vaší třídní vyučující…“ Frederickovi poskočilo srdce. Už v den kdy se konali přijímací zkoušky, na něj zapůsobila tato zhruba
35-letá učitelka velmi seriózním a sympatickým dojmem. To že se stala třídní učitelkou prvního ročníku už bylo jen další příjemné překvapení. „…Nadále vás budu učit Bojová kouzla v Praxi a Přírodomluvu. Student, který v mé hodině bude chtít promluvit, se buďto přihlásí nebo zdvořile požádá o slovo. Tuto hodinu jsem si pro vás připravila malé překvapení. Pokud nám zbude čas, zahrajeme si zábavnou seznamovací hru, jenž vám, ať už chcete nebo ne, vštípí jména všech vašich spolužáků. Tak jsme všichni? Dobrá pojďme tedy,“ vyzvala je, otočila se a vykročila k lesu, který jak už zde bylo mnohokrát zmiňováno, všude dokola rozléval zlověstný stín. „A, málem bych zapomněla. Při průchodem lesem, nevybočujte mimo zvýrazněné stezky,“ dodala. Frederick si se Susan vyměnil nechápavý pohled a s rouškou očekávání vstoupil do studeného lesního stínu. Dokonce i nejužvaněnější Susaniny spolubydlící najednou zmlkli. Jakmile překročily práh lesa, Fredericka uchvátila nepříjemná tísnivá atmosféra panující všude okolo. Na stezce, po které šly, vystupovali sem a tam trsy trávy, jenž při každém kontaktu s něčím chodidlem nepříjemně zapraskaly.Všechno zde bylo ještě zahaleno do jinovatky. Frederick si všiml, že sem všem začalo kouřit od úst. Na to, jak byli všichni oblečeni, byla v lese opravdu velká zima. Sem a tam šlo slyšet zpoza temných a podivně pokroucených stromů, nějaké to klopýtnutí či zařachtění něčeho co mělo jistojistě rádo tmu a zimu a jak už Frederickovi jeho instinkty napovídali, jednalo se o něco, co nemá rádo společnost. Bylo až neuvěřitelné, že na to jak velký vypadal lesík zvenku, byl tak nepochopitelně rozsáhlý. Ještě párkrát zamrazilo Fredericka v zádech, když zahlédl něco lesklého a stříbrného, co mu ihned nadhodilo vzpomínku na duchy ze zahrady penzionu u Létající ryby, než celá třída v popředí s profesorkou Turmanovou dorazilo na rozcestí. Šlo poznat, jak profesorka od vstupu do lesa změnila svůj přístup, protože teď mluvila o hodně víc potišeji a zřetelně.
„Dnešní hodinu bych ráda zahájila pár upozorněními. Takže zaprvé. Jak už jste si určitě všimli, v tomto lese nejsme sami. Jelikož byla tato část odstřižena z Mlhavé Hůrky, zůstalo v ní také všechno, co se v divočině Longtárijských pralesů skrývá. Ráda bych vás upozornila na šotky, což jsou velice nepříjemní, malí, zelení tvorečkové se dvěma páry ostrých kusadel, kterými dokážou přeštípnout i stehenní kost. Nejčastěji se ukrývají v norách, podobných krtincům. Pokud takovouto noru najdete, tak se ji nesnažte eliminovat nějakým zaklínadlem. Pod zemí se vždy ukrývá celé hnízdiště, ve kterém se nalézá až sto takovýchto šotků. Zadruhé, kamkoliv se hnete, jste Hejkali považování za cizince co vstupují na jejich půdu. Hejkalové se v tomto lese už moc nevyskytují, ale kdybyste náhodou na nějakého narazili, upozorňuji že se nejčastěji schovávají v křovinách a korunách stromů, zacpěte jim co nejrychleji je to možné ústa umlčovacím zaklínadlem. Pokud se tak nestane, Hejkalí hlas vás na vzdálenost jednoho metru dokáže uvrhnout do hlubokého bezvědomí, z nějž už se nemusíte probrat. Zatřetí a v neposlední řadě, v lese žije dost hmyzáků a pokud se vytratíte ze stezky, je dost dobře možné, že vlezete do jedné ze sítí Obrspínií a věřte mi, jakmile do vás jednou tahle obluda vrazí svůj jedový hrot umístěný na zadní části těla, už nikdy nespatříte světlo. Začtvrté, v lese je kromě těchto tvorů i hodně nepříjemných překážek. Většina z nich je sice zabezpečena kouzli, ale apeluji na váš zdravý rozum a věřím, že si ve špatných chvílích nebudete hrát na hrdiny. Pokud se něco stane, vystřelte do vzduchu paprsky první pomoci, všichni to zaklínadlo jistě znáte. Když na konci hodiny zavolám k odchodu, všichni přerušíte to co máte právě v tu chvíli na práci a následujete mě k odchodu. Pokud se někdo nevrátí, nemůžeme se pro něj vracet. Vlastně pokud porušíte jedno z mých pravidel, už teď jste nebožtíci,“ domluvila profesorka. Frederickovi samotného poněkud spadlo srdce někam hluboko do žaludku. Dokola všichni zbledly jako stěna. Trvalo ještě minimálně pět minut, než Frederick sebral odvahu a jako první prolomil ustrašené ticho, které tam až dosud panovalo.
„Paní profesorku? Říkala jste hmyzáci?“
„Tvé jméno?“ odvětila profesorka Turmanová.
„Frederick Taylor,“ vypravil ze sebe, opět měl totiž ten nechvalně známý pocit očí v zádech.
„Určitě jsi z Nedlandova co? Je mi líto co se tu teď děje s portály, ale to je teď jedno. Hmyzák je hmyz zvětšený špatně provedenými kouzly na několikanásobek své původní velikosti. Uhádnu, na co teď myslíš. Už si někdy slyšel o obřích pavoucích že? Přesně tak, byli to hmyzáci. Nepovedená díla černokněžníků stvořená k jedinému účelu a to terorizovat vše co jim vleze do cesty. Varuji tě! Nikdy jim nekřiž cestu,“ upozornila ho sveřepě profesorka. Většina studentů se teď až podezřele často začala ohlížet kolem sebe a nikdo patrně nevěděl co má dělat.
„A ještě paní profesorko. Opravdu v lese nežijí ještě nějací další tvorové?“ zeptal se s trochu podezřívavým tónem.
„Jak to myslíš?“ nechápala. Frederick si ale všiml, jak nahodila falešný výraz nechápavosti a rád by věděl proč.
„No tvorové s poněkud… lidštějšími rysy…“ zamumlal, přičemž si ji pořád trochu podezřele prohlížel.
„To není možné…“ gradovala. „Kdo by zde v lese chtěl přenocovat, když má za humny celé město?“ dodala. Frederick nemohl uvěřit tomu, jak rychle se mu z jeho vědomí vytratila skutečnost, že vlastně stojí v lesíku uzamčeném mezi čtyřmi vysokými hradbami Gymnázia Ignácia Strašinožky. „Nuže má někdo ještě nějaké otázky?“ zeptala se po chvíli ticha profesorka. Celý hlouček studentů sborově odpověděl „Ne,“
„Dobrá tedy. V dnešní lekci bojových kouzel v praxi se naučíme jedno účinné obrané zaklínadlo sloužící především k odhalení nepřítele. Jistě si ho mnozí z vás zkoušely už na přijímací zkoušky, proto by to pro vás neměl být problém. Jedná se o Deffendovo zaklínadlo.“ Frederick věděl, o jaké zaklínadlo jde. Moc dobře si pamatoval, kdy ho poprvé použil. Bylo to v pátek třináctého v penzionu u Létající ryby, když se chtěl ujistil jestli na něj pod schody nečíhá smolokřes, což se podle jeho zjištění taky potvrdilo. „Tato formule slavila svůj úspěch v dobách válek, kdy se takto odhalovali špióni. Tak tedy, Deffendovo zaklínadlo vytvoříte pomocí lehkého a plynulého mávnutí ruky, kterou ve vzduchu opíšete dva pravoúhlé trojúhelníky. Nezapomeňte si přitom však v hlavě pobroukávat: Číháš na mě? Vidím tě, však jen počkej. Chytím tě! Je zde nějaký dobrovolník, který by chtěl toto zaklínadlo vyslat mezi stromy a ujistit se, jestli je bezpečné tamtudy projít?“ zeptala se profesorka a porozhlédla se po celé třídě. Ruku zvedl kromě Fredericka taky Morfl a dalších pár chlapců, ale žádné dívky. „Ale no tak dámy, přece v téhle hodině nenecháte skórovat pouze chlapce,“ pobídla je s úsměvem profesorka Turmanová, načež zvedlo ruku asi pět studentek, mezi nimiž byla i Susan.
„Výborně. Tvé jméno?“ oslovila Susan profesorka a obdařila ji rozzářeným úsměvem.
„Moonová. Susan Moonová,“ odpověděla ji Susan.
„Moonová? Pěkné jméno. Tak pojď sem dopředu,“ Susan pomalým, ale sebejistým krokem zamířila k profesorce. „Takže zaklínadlo vyšli mezi támhlety dva stromy,“ nařídila ji profesorka a svým prstenem posázeným ukazováčkem zamířila na dva vzdálenější jehličnany. Susan nejistě přikývla. Soustředěně natáhla ruku, zavřela oči a rukou začala ve vzduchu opisovat pravoúhlý trojúhelník. Stalo se něco co nikdo, ba dokonce ani profesorka nečekala. V keři mezi stromy se ozvalo jíknutí. Silné a písklavé, ale nikoliv nemohlo patřit nějakému zvířeti, či hmyzákovi.
Hádanka
„Jacku! Jdi otevřít!“ štěkla Emily na manžela, který právě s vysavačem v pravici obcházel celý obývák. Jack popuzeně vytrhl elektrickou šňůru ze zásuvky a vykročil směrem ke dveřím. Emily právě s malým čtyřměsíčním Frederickem v náruči, běhala sem a tam po kuchyni a nevěděla co dřív dělat. Nakonec se rozhodla položit Fredericka do malé sedačky a rychle odběhnout k plotně, kde se jí z ocelového kastrólku řinula bílá pěna.
Když Jack otevřel dveře, stál tam v krajině ponořené do bílého sněhu, Frederickův pradědeček George. Měl už řídnoucí hnědé vlasy a pomalu se podepíral o hůl. Venku bylo neuvěřitelné ticho. Každý byl patrně doma a vychutnával si vánoční atmosféru. Z komínů rodinných domků, rozesetých v celém okolí, stoupaly šedé obláčky dýmu. Tu a tam projelo po Evansově ulici nějaké to auto, ale brzy zahnulo za roh a zmizelo.
„Díky, že jsi přišel. Každá pomoc se teď hodí. Pojď dál,“ pobídl Jack George. George jen pokynul hlavou, otřepal si o zeď domu boty a překročil práh vyhřátého domu, ve kterém panovala sklíčená atmosféra. Jack ihned odběhl za roh a dal se znovu do vysávání.
„Dobrý den Georgi!“ křikla na něj Emily z kuchyně, kde právě stála s telefonem opřeným o rameno, do kterého hlasitě nadávala, přičemž ještě umývala nádobí.
„Nazdar Emily, tak kdepak je náš mladý Taylor?“ zajímal se ihned, když si z krku odmotával svou sametovou šálu. Na tohle setkání se moc těšil. Už byl zvědavý, jak Frederick vypadá, to že se narodil, věděl zatím pouze přes telefon. Emily ukázala prstem na malou sedačku, z níž vyčuhovaly pouze dvě malé ručičky, dožadující se alespoň trochu pozornosti. George si sundal kabát, pod kterým měl bílý svetr s červeně vyšitými soby a zamířil k Frederickovi. Frederick se na tu podivnou shrbenou osobu podíval svýma velkýma očima a natáhl k ní ruce. George se rozzářil. Uchopil Fredericka pod pažemi a vyzvedl ho vysoko do vzduchu. Frederick se hlasitě rozesmál.
„Říkala jsem na středu! Na Středu! Nejste snad hluchej, že ne?!“ křičela Emily do telefonu tak hlasitě, že to přehlušilo dokonce i zvuk vysavače. Jack rukou naznačil, že by měl George s Frederickem jít nahoru. Gorge si položil Fredericka na rameno, popadl menší tašku s Frederickovými věcmi a po schodech vyšlapal do druhého poschodí, kde zavládl vytoužený klid. Na chodbě byly jen jedny pootevřené dveře, jejíž skulinou George zahlédl malou postýlku a usoudil, že to bude Frederickův pokoj. Pokoj se až na pár detailů jako dětská postýlka, přebalovací pult a pár chrastítek vůbec nezměnil. Byla tam už dokonce i televize, která Frederickovi v pozdějších letech, alespoň trochu zlehčovala domácí vězení. Ach kdyby Frederick věděl co ho v budoucnosti čeká. Měl teď pouhopouhé čtyři měsíce a vůbec netušil co to jsou kouzla.
„Tak co by jsi rád dělal, hmmm?“ promluvil na něho George, když ho posadil na přebalovací stolek. „chceš si hrát s autíčky? Ne na to si ještě moc malý. Co bych s tebou měl asi tak dělat…“ přemýšlel, přičemž se rozhlížel po pokoji, jestli nezahlédne alespoň něco, čím by Fredericka zabavil. „Ti rodiče tě ale drží zkrátka. No co, budu ti muset číst,“ poznamenal nakonec, znovu Fredericka zvedl do výše a pak ho pomalu uložil do postýlky. „Počkej tady, jen si pro něco odskočím,“ řekl a odchvátal z pokoje zase pryč. Frederick se cítil, jakoby ho všichni opustili a byl ve velkém pokušení, aby se nerozbrečel. Už už natahoval a krčil obličejík, když George vrazil do pokoje s knížkou v jedné ruce a malým, kulatým, zabaleným dárkem v druhé.
„Jo mimochodem, tady jsem ti něco přinesl. Teď to sice moc nevyužiješ, ale věřím, že brzy přijdeš na to, jak se to ovládá,“ podotkl George, dárek polož na malý stolek vedle postýlky a přitáhl si židli od psacího stolu, na kterou se naproti Frederickovi posadil a otevřel poměrně obtloustlou knížku s velkými obrázky.
„Tohle mi četl můj děda před spaním,“ usmál se na Fredericka a nalistoval první dvoustranu. „O králíčkovi Karlíčkovi a neposedném zaklínadle,“ přečetl nadpis. „Králíček Karlíček bydlel pod Dubovým hájem a platil tam za jedno z nejpodivnějších zvířátek. Když si něco přál, stalo se to. Když mu někdo ukradl z jeho záhonu mrkev, ještě ten den tomu zloději vyrostli z uší dvě takové stejné mrkve. Když někdo potřeboval pomoct, Karlíček přispěchal a každého zachránil. Jednou však do Dubového háje přicestoval krtek, který taky uměl ovládat kouzla, jenže naproti Karlíčkovi je zneužíval k uspokojení vlastní touhy. Každý den navštěvoval Karlíčka a vykládal mu o svém příjemném životě a neustále se chlubil, jak si umí vyčarovat nový létající koberec, který mu široko daleko v celém okolí všichni závidí, nebo jak si jednou přičaroval tunu zlata, ze kterého si nechal udělat všechen nábytek. Pak když krtek odjel, řekl si králíček Karlíček, že nikomu neuškodí, když si pro jednou za pomocí kouzel udělá sám radost. A tak si Karlíček přičaroval nový dostavník. Byl velký ještě pro dalších devět zvířátek a táhli ho jednorožci. Dostavník se Karlíčkovi tak zalíbil, že ho ihned musel ukázat všem ve vesnici a když viděl jak mu ostatní závidí, musel si k tomu dostavníku taky vykouzlit honosné sídlo.
A tak se stalo, že do Karlíčkova života vstoupila podivná chloubnost a pýcha, kvůli které měl méně a méně kamarádů. Každý den si králíček Králíček užíval jako král. Když někdo volal o pomoc, zůstal Karlíček radši doma a přičaroval si nový gramofon, aby místo toho jekotu, mohl poslouchat příjemnou muziku. Když mu někdo z tak dobře opečovávaného záhonku ukradl mrkvičku, Karlíček si radši přičaroval novou a tak se stávalo, že zloději chodili na Karlíčkův záhon častěji a častěji, až si řekli, že nemusí okrádat jenom Karlíčka, ale také celý Dubový háj. Uběhl jeden měsíc, dva měsíce, tři měsíce, až už to bylo půl roku a Karlíček pořád dřepěl doma, kde zatím co všichni potřebovali pomoct, pěkně tloustl. Za ten půlrok taky vyčaroval mnoho kouzel a jeho nora teď vypadala spíše jako zpustlé doupě nějakého loupežníka. Jednou když venku vysvitlo slunce a zasvítilo Karlíčkovi do očí, rozhodl se Karlíček, že už nechce, aby slunce svítilo a tak mávl rukou a slunce zhaslo. Od té doby už pořád jenom pršelo a pršelo tak dlouho, až v celém okolí propukli záplavy. Zatímco se všichni obyvatelé Dubového háje odstěhovali, občaroval králíček Karlíček svůj dům zaklínadly, které nedovolovali vodě, aby se dostala k jeho domu. A pak, jednoho dne uslyšel Karlíček ve snu, ať se podívá do zrcadla. Karlíček po perné noci vstal do dalšího deštivého rána a jak mu nařídil sen, přistoupil k zrcadlu. Spatřil tam nějakého tlustého, zanedbaného, pocuchaného králíka, který se šťoural v nose. A pak králíček Karlíček přišel na to že to on se šťourá v nose a došlo mu, že to podivné stvoření v zrcadle je vlastně on sám. Zhrozil se natolik, že první co ho v tu chvíli napadlo, bylo to, že se musí pomocí kouzel vylepšit. Bohužel jeho kouzla nefungovali. Jediné co mohl dělat, bylo odvolat všechna ta kouzla, kterými se celý půlrok konejšil. A tak chodil po své velké noře a všude volal Revers. Jenže kouzel bylo tolik, že by se snad umluvil k smrti dřív než by je všechny odčaroval. A tak, jak už měl ve zvyku, si práci zase chtěl usnadnit. Vztyčil svou tlapku nad hlavu a pronesl: „Alles Reversum!“ A najednou se jeho nora smrskla, zmizel z ní všechen pozlacený nábytek, šestnáct dostavníků taženo jednorožci, taky zmizelo, ale co se nestalo. Kouzla zabraňující vodě vylít se na Karlíčkovi pozemky, taky povolila. A tak se Karlíček, vinnou své lehkomyslnosti utopil. Do Dubového háje se zpátky přistěhovali původní obyvatelé a začali slavit Karlíčkův den, na připomenutí, že pýcha předchází pád. Konec.“
Frederick ležel na zádech ve své posteli na Gymnáziu Ignácia Strašinožky a lapal po dechu, jako kdyby doběhl běžeckou soutěž. Trvalo mu pár minut než mu došlo že je ráno. Okamžitě rozhrnul závěsy své postele a natáhl se po nočním stolku. Jeho hodinky ukazovaly přesně sedm hodin. Všichni dokola ještě spali. Frederick si promnul oči a snažil se sen, který se mu před chvílí zdál, udržet co nejdéle ve své paměti. Bohužel detaily, které tak potřeboval, se mu z hlavy vypařovali takovou rychlostí, až si dokázal vzpomenout pouze na to, že byl doma ve Winchesteru s pradědou Georgem, který mu vyprávěl nějakou pohádku. Ale i to stačilo k tomu, aby si Frederick uvědomil jednu podstatnou věc. Konečně věděl, odkud se mu v hlavě vzal Revers. Dávalo to smysl. Prvotní impuls k sebezáchově mu nadhodil dlouho ztracenou vzpomínku na odvolávací zaklínadlo, které mu nejednou pomohlo vyhnout se nějakému nepříjemnému zranění. A ještě jednu věc Frederick pochytil. Jakmile si vzpomněl na své dětství, vybavila se mu i ukolébavka, kterou George Frederickovi hrával na hrací skříňce, když nemohl usnout. Ano, jistě, byla to přesně ta melodie, která se linula z Doloresiny hrací skříňky a to znamenalo jediné. George jistojistě musel vědět o kouzelnickém světě. Těžko říct, jestli zde i bydlel, ale každopádně znal některé kouzelníky a to taky vysvětlovalo, proč Frederick viděl strýce Williama tak málo, patrně pracoval jako ochránce v Nedlandově. Frederickovi se z takto narychlo zodpovězených otázek zatočilo v hlavě. Byl si stoprocentně jistý, že zanedlouho taky přijde na to, jak velkou roli v celé té hádance, hrají jeho hodinky, které teď skálopevně označovali Williamův největší poklad. Frederick s hodinkami všemožně točil, kroutil, přehýbal je, ale nic, vteřinová ručička se jen dál pokojně nesla v trhavém pohybu. Frederick si povzdechl a navlíkl si je na ruku. Dnešek měl patřit k jednomu z významných dnů v jeho životě. Zhruba za hodinu ho čekala první hodina a to BKVP – bojová kouzla v praxi. Hodně ho zajímalo co přesně se bude učit. Pomalu vstal a nohy vsunul do bačkor, které měl položené vedle postele. Párkrát se poškrábal na hlavě, rozhlédl se dookola a vydal se k zataženým okenicím. Venku bylo po hodně dlouhé době zase slunečné ráno. Stíny už se z toho, jak vycházelo slunce, začali pomaloučku zmenšovat. Frederick měl z okna nádherný výhled. Přímo pod okny byly skleníky a záhony obrostlé popínavými, kouzelnickými bylinami. Kousek dál bylo zase jezero, jenž vypadalo na první pohled malé, ale pokud jste se zadíval na třpytivou hladinu, od které se teď odrážely první paprsky slunce, zjistili jste, že je až neuvěřitelně rozsáhlé. Na druhé straně jezera bylo zase něco, co až podezřele připomínalo fotbalové hřiště. Zvláštní ale bylo, že ze země čouhaly tu a tam dřevěné kůly. A z pravého pohledu na hřiště byl temný les. Vlastně ani nebyl tak velký, ale stromy tyčící se do vzduchu až do výšky patnácti metrů, kolem sebe vrhaly děsivou pohlcující tmu. Když v tom se v obrovské vstupní bráně utvořila malá škvíra. Někdo, vzrůstově nic moc, zahalený v plášti od hlavy až k patě, se obezřetně prosmýkl úzkým průsmykem a vydal se rychlím krokem po cestě směřující ke škole. Fredericka by zajímalo kdo to tak mohl být, takhle brzo ráno přece ještě každý spal. Osoba zamířila kolem truhlíků, lemující každou cestu, k temnému lesíku, v němž to i tak brzo po ránu, nahánělo pěknou husí kůži. Pak se však stalo něco hodně zvláštního. Zakuklenec sebou trhl a zastavil se. Vypadalo to, jakoby přemýšlel co dál. Frederick ho podezřívavě sledoval svýma modrýma očima a najednou se spotácel na zem a byl mimo.
„Neměli bychom ho zavést na ošetřovnu?“
„Radši ne, myslím, že by nám nepoděkoval, kdybychom ho nechali zmeškat první školní den,“
„To byla jako ironie?“
„Hele zmlkni. Podívejte! Už se probírá,“
Frederick přes svá mdle pootevřená oční víčka zpozoroval pouze čtyři rozmazané siluety, které se nad ním krčili a něco si mumlali. Jediné co dokázal vnímat, byla tepající bolest na čele. Všechny myšlenky měl rozházené. Ať se snažil, seč mohl, neuměl si je seřadit tak, aby dávaly alespoň trochu smysluplnosti.
„Já- kde-? Co-? Jak-?“ koktal Frederick.
„Páni! Musel schytat pěknou šlupku,“ poznamenal Richardův hlas někde z výše.
„Pomožte mu vstát. Tak dělejte,“ pobídl všechny Morfl. Elfias podepřel Fredericka pod pažemi a vyzvedl ho společně s Jamesem na nohy. Frederick se nebezpečně zapotácel a ihned co se dotkl nohou něčeho, co podle něho alespoň vzdáleně připomínalo židli, usedl.
„Restum,“ vydechl James. Frederickovi zasvítilo v očích. Trochu se už probral. Všiml si, že má ruce od saze, a hned na to taky že sedí na kamnech, naštěstí pro něj na vychladlých kamnech.
„Co-? Co se to stalo?“ ptal se omámeně.
„Víš… To nikdo neví. Slyšel jsem pouze to, jak si dopadl na zem,“ přisvědčil Elfias a podal mu sklenici vody, aby se napil. Frederick sklenici čapl a vyhodil její obsah přímo na svou hlavu.
„Podívejte, z té saze a vody se vytvořila pasta,“ ukázal ohromě Morfl na zem pod Frederickovi vody. Richard s nevěřícným výrazem ve tváři sklonil Morflovu ruku dolů a poplácal ho po rameni.
„Fredericku, prosím tě nesnaž se tady dělat co největší binec,“ zahučel James a jedním mávnutím ruky uklidil všechen nepořádek.
„Moje hlava,“ zasyčel bolestně a přitiskl si pravici na čelo, aby tak alespoň trochu utlumil bolest.
„Patrně jsi schytal pěkně mířené pohlavkové zaklínadlo,“ přiznal Morfl. „Počkej, na to je nejlepší výtažek z Micrantotvora,“ dodal a odběhl ke skříni se svými věcmi, ze které vytáhl lahvičku plnou zlatavé tekutiny. Frederick takovou tekutinu neviděl poprvé, už dříve mu tím Dolores Tolkmanová hojila popáleniny na rukou. Na chvíli zase málem ztratil vědomí, ale zachránila ho skutečnost, že mu někdo právě na čelo neošemetně přitiskl navlhlý šátek vonící po medu. „Tohle si tu chvíli drž, do pár minut ten otok splaskne,“ zamumlal Morfl.
„Hele kluci je za deset minut osm,“ zanadával James, jakmile se podíval na své hodinky.
„Kruci, nechci přijít hned první školní den pozdě,“ opáčil Richard.
„Zvládneš to Fredericku?“ zeptal se ho s trochou falešné starosti Elfias.
„Jo jasně, jděte se už převlíknout, já to zvládnu,“ vypravil ze sebe, vstal a pomalu se dopotácel ke své almaře, do které si minulý den uložil všechny své věci.
Netrvalo ani pět minut a v pokoji už zbyl jenom Frederick, který zápasil s knoflíky na své školní uniformě. Už mu bylo o něco líp. Šátek, který měl doposud ovázaný kolem hlavy odhodil na noční stolek a znovu si promnul čelo. Mohutná boule byla tatam. Konečně byl oblečený a mohl se vydat na první hodinu. Vyšel z pokoje, proutíkal chodbou, smykem se vyhnul partě starších studentů, spěchajících stejně tak jako on na první hodinu, rozrazil dveře od klubovny a sprintem seběhl po schodech vedoucích z věže. Až už byl dole uvědomil si, že vlastně vůbec neví, kde se BKVP konají. Když v tom ho něco napadlo. Přiběhl k prvním dveřím které uviděl, sklonil hlavu a zeptal se: „Prosím, kde se tady vyučují BKVP?“
Klika nereagovala. Frederick zarmouceně povzdechnul. Už se vžíval do chvíle, kdy předstoupí před vyučujícího a bude muset předkládat pádné argumenty proč se tak zdržel.
„To je ale pěkná řádka let co se mnou nikdo nepromluvil!“ ozval si čísi písklavý hlas nakvašeně. Frederickovi poskočilo srdce.
„Prosím vás kde tady -,“
„Jistě BKVP, slyšel jsem. Hodina Bojových kouzel v praxi se jistojistě bude konat v lesíku bojových kouzel v praxi,“ přisvědčila poklidně klika. Frederickovi bylo jasné, že lesík bojových kouzel v praxi bude přesně ten lesík, ke kterému kráčela osoba zahalená v plášti, která mu pravděpodobně uštědřila pořádnou ráno pohlavkových zaklínadlem.
„Tak díky,“ hlesl Frederick, otočil se na podpatku a sprintem vběhl do jedné z chodeb. Za svými zády slyšel už pouze hlesnou: „Tak zase někdy na slyšenou!“ a už se ocitl na rozcestí před jídelnou. Nemohl uvěřit, jak rychle mu trvalo dostat se ze své ložnice až sem, když minulý den hledal cestu asi půl hodiny. Všude už bylo ticho. Skoro za každými dveřmi, kolem kterých Frederick proběhl, šly slyšet tlumené hlasy profesorů, jenž své studenty jistě právě vítali v novém školním roce. Na konci chodby byly konečně východové dveře. Frederick je doslova rozrazil, až málem vypadly z pantu, přičemž srazil jakousi postarší studentku s dvěma truhlíky v každé ruce, naplněny podivnými kaktusy.
Ta se sesypala na zem a jakoby zázrakem dokázala zachránit obě dvě podivné rostliny. Frederick to moc nevnímal, jen se za běhu spěšně omluvil a dál pokračoval k temnému lesíku, před kterým, jak už to viděl z dálky, stála skupina studentů, a díky bohu bez učitele. Stála tam i Susan obklopena čtyřmi dívkami, které značně komentovali každého, kdo na shromaždišti stál. Netrvalo ani pět sekund a Frederick se připojil k Elfiasovi, Jamesovi a Morflovi, kteří zaujatě diskutovali o nadcházejících hodinách. Když v tom si Frederick všiml jak se Susan vyklonila ze skupinky svých nových kamarádek a gestem mu naznačila, aby k ní přišel. Frederick neotálel, řekl kamarádům, že nechvíli zaskočí za Susan a vykročil jejím směrem.
„Ahoj. Tak co?“ vyptával se jí ihned Frederick.
„Celkem v pohodě. Tyhle holky jsou fajn, většina z nich mě obdivuje, protože pocházím z Nedlandova, ale najde se tu i pár pěkných kr-,“
„Ehm… Ehm…“ zazpíval čísi líbezný hlas dožadující se pozornosti. Před skupinou studentů prvního ročníku se zničehonic objevila profesorka Turmanová, která pohledem ihned přejela přes celou třídu desetiletých kouzelníků, přičemž si každého prohlédla od hlavy k patě. Pár napohled podlézavých hochů v popředí se dokonce postavilo do pozoru.
„Jak už jistě víte, jmenuji se profesorka Uršula Turmanová a pro tento rok budu vaší třídní vyučující…“ Frederickovi poskočilo srdce. Už v den kdy se konali přijímací zkoušky, na něj zapůsobila tato zhruba
35-letá učitelka velmi seriózním a sympatickým dojmem. To že se stala třídní učitelkou prvního ročníku už bylo jen další příjemné překvapení. „…Nadále vás budu učit Bojová kouzla v Praxi a Přírodomluvu. Student, který v mé hodině bude chtít promluvit, se buďto přihlásí nebo zdvořile požádá o slovo. Tuto hodinu jsem si pro vás připravila malé překvapení. Pokud nám zbude čas, zahrajeme si zábavnou seznamovací hru, jenž vám, ať už chcete nebo ne, vštípí jména všech vašich spolužáků. Tak jsme všichni? Dobrá pojďme tedy,“ vyzvala je, otočila se a vykročila k lesu, který jak už zde bylo mnohokrát zmiňováno, všude dokola rozléval zlověstný stín. „A, málem bych zapomněla. Při průchodem lesem, nevybočujte mimo zvýrazněné stezky,“ dodala. Frederick si se Susan vyměnil nechápavý pohled a s rouškou očekávání vstoupil do studeného lesního stínu. Dokonce i nejužvaněnější Susaniny spolubydlící najednou zmlkli. Jakmile překročily práh lesa, Fredericka uchvátila nepříjemná tísnivá atmosféra panující všude okolo. Na stezce, po které šly, vystupovali sem a tam trsy trávy, jenž při každém kontaktu s něčím chodidlem nepříjemně zapraskaly.Všechno zde bylo ještě zahaleno do jinovatky. Frederick si všiml, že sem všem začalo kouřit od úst. Na to, jak byli všichni oblečeni, byla v lese opravdu velká zima. Sem a tam šlo slyšet zpoza temných a podivně pokroucených stromů, nějaké to klopýtnutí či zařachtění něčeho co mělo jistojistě rádo tmu a zimu a jak už Frederickovi jeho instinkty napovídali, jednalo se o něco, co nemá rádo společnost. Bylo až neuvěřitelné, že na to jak velký vypadal lesík zvenku, byl tak nepochopitelně rozsáhlý. Ještě párkrát zamrazilo Fredericka v zádech, když zahlédl něco lesklého a stříbrného, co mu ihned nadhodilo vzpomínku na duchy ze zahrady penzionu u Létající ryby, než celá třída v popředí s profesorkou Turmanovou dorazilo na rozcestí. Šlo poznat, jak profesorka od vstupu do lesa změnila svůj přístup, protože teď mluvila o hodně víc potišeji a zřetelně.
„Dnešní hodinu bych ráda zahájila pár upozorněními. Takže zaprvé. Jak už jste si určitě všimli, v tomto lese nejsme sami. Jelikož byla tato část odstřižena z Mlhavé Hůrky, zůstalo v ní také všechno, co se v divočině Longtárijských pralesů skrývá. Ráda bych vás upozornila na šotky, což jsou velice nepříjemní, malí, zelení tvorečkové se dvěma páry ostrých kusadel, kterými dokážou přeštípnout i stehenní kost. Nejčastěji se ukrývají v norách, podobných krtincům. Pokud takovouto noru najdete, tak se ji nesnažte eliminovat nějakým zaklínadlem. Pod zemí se vždy ukrývá celé hnízdiště, ve kterém se nalézá až sto takovýchto šotků. Zadruhé, kamkoliv se hnete, jste Hejkali považování za cizince co vstupují na jejich půdu. Hejkalové se v tomto lese už moc nevyskytují, ale kdybyste náhodou na nějakého narazili, upozorňuji že se nejčastěji schovávají v křovinách a korunách stromů, zacpěte jim co nejrychleji je to možné ústa umlčovacím zaklínadlem. Pokud se tak nestane, Hejkalí hlas vás na vzdálenost jednoho metru dokáže uvrhnout do hlubokého bezvědomí, z nějž už se nemusíte probrat. Zatřetí a v neposlední řadě, v lese žije dost hmyzáků a pokud se vytratíte ze stezky, je dost dobře možné, že vlezete do jedné ze sítí Obrspínií a věřte mi, jakmile do vás jednou tahle obluda vrazí svůj jedový hrot umístěný na zadní části těla, už nikdy nespatříte světlo. Začtvrté, v lese je kromě těchto tvorů i hodně nepříjemných překážek. Většina z nich je sice zabezpečena kouzli, ale apeluji na váš zdravý rozum a věřím, že si ve špatných chvílích nebudete hrát na hrdiny. Pokud se něco stane, vystřelte do vzduchu paprsky první pomoci, všichni to zaklínadlo jistě znáte. Když na konci hodiny zavolám k odchodu, všichni přerušíte to co máte právě v tu chvíli na práci a následujete mě k odchodu. Pokud se někdo nevrátí, nemůžeme se pro něj vracet. Vlastně pokud porušíte jedno z mých pravidel, už teď jste nebožtíci,“ domluvila profesorka. Frederickovi samotného poněkud spadlo srdce někam hluboko do žaludku. Dokola všichni zbledly jako stěna. Trvalo ještě minimálně pět minut, než Frederick sebral odvahu a jako první prolomil ustrašené ticho, které tam až dosud panovalo.
„Paní profesorku? Říkala jste hmyzáci?“
„Tvé jméno?“ odvětila profesorka Turmanová.
„Frederick Taylor,“ vypravil ze sebe, opět měl totiž ten nechvalně známý pocit očí v zádech.
„Určitě jsi z Nedlandova co? Je mi líto co se tu teď děje s portály, ale to je teď jedno. Hmyzák je hmyz zvětšený špatně provedenými kouzly na několikanásobek své původní velikosti. Uhádnu, na co teď myslíš. Už si někdy slyšel o obřích pavoucích že? Přesně tak, byli to hmyzáci. Nepovedená díla černokněžníků stvořená k jedinému účelu a to terorizovat vše co jim vleze do cesty. Varuji tě! Nikdy jim nekřiž cestu,“ upozornila ho sveřepě profesorka. Většina studentů se teď až podezřele často začala ohlížet kolem sebe a nikdo patrně nevěděl co má dělat.
„A ještě paní profesorko. Opravdu v lese nežijí ještě nějací další tvorové?“ zeptal se s trochu podezřívavým tónem.
„Jak to myslíš?“ nechápala. Frederick si ale všiml, jak nahodila falešný výraz nechápavosti a rád by věděl proč.
„No tvorové s poněkud… lidštějšími rysy…“ zamumlal, přičemž si ji pořád trochu podezřele prohlížel.
„To není možné…“ gradovala. „Kdo by zde v lese chtěl přenocovat, když má za humny celé město?“ dodala. Frederick nemohl uvěřit tomu, jak rychle se mu z jeho vědomí vytratila skutečnost, že vlastně stojí v lesíku uzamčeném mezi čtyřmi vysokými hradbami Gymnázia Ignácia Strašinožky. „Nuže má někdo ještě nějaké otázky?“ zeptala se po chvíli ticha profesorka. Celý hlouček studentů sborově odpověděl „Ne,“
„Dobrá tedy. V dnešní lekci bojových kouzel v praxi se naučíme jedno účinné obrané zaklínadlo sloužící především k odhalení nepřítele. Jistě si ho mnozí z vás zkoušely už na přijímací zkoušky, proto by to pro vás neměl být problém. Jedná se o Deffendovo zaklínadlo.“ Frederick věděl, o jaké zaklínadlo jde. Moc dobře si pamatoval, kdy ho poprvé použil. Bylo to v pátek třináctého v penzionu u Létající ryby, když se chtěl ujistil jestli na něj pod schody nečíhá smolokřes, což se podle jeho zjištění taky potvrdilo. „Tato formule slavila svůj úspěch v dobách válek, kdy se takto odhalovali špióni. Tak tedy, Deffendovo zaklínadlo vytvoříte pomocí lehkého a plynulého mávnutí ruky, kterou ve vzduchu opíšete dva pravoúhlé trojúhelníky. Nezapomeňte si přitom však v hlavě pobroukávat: Číháš na mě? Vidím tě, však jen počkej. Chytím tě! Je zde nějaký dobrovolník, který by chtěl toto zaklínadlo vyslat mezi stromy a ujistit se, jestli je bezpečné tamtudy projít?“ zeptala se profesorka a porozhlédla se po celé třídě. Ruku zvedl kromě Fredericka taky Morfl a dalších pár chlapců, ale žádné dívky. „Ale no tak dámy, přece v téhle hodině nenecháte skórovat pouze chlapce,“ pobídla je s úsměvem profesorka Turmanová, načež zvedlo ruku asi pět studentek, mezi nimiž byla i Susan.
„Výborně. Tvé jméno?“ oslovila Susan profesorka a obdařila ji rozzářeným úsměvem.
„Moonová. Susan Moonová,“ odpověděla ji Susan.
„Moonová? Pěkné jméno. Tak pojď sem dopředu,“ Susan pomalým, ale sebejistým krokem zamířila k profesorce. „Takže zaklínadlo vyšli mezi támhlety dva stromy,“ nařídila ji profesorka a svým prstenem posázeným ukazováčkem zamířila na dva vzdálenější jehličnany. Susan nejistě přikývla. Soustředěně natáhla ruku, zavřela oči a rukou začala ve vzduchu opisovat pravoúhlý trojúhelník. Stalo se něco co nikdo, ba dokonce ani profesorka nečekala. V keři mezi stromy se ozvalo jíknutí. Silné a písklavé, ale nikoliv nemohlo patřit nějakému zvířeti, či hmyzákovi.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk