Melien Edhel - LXXI. kapitola - část 1/2

Anotace: Dokáže Rúmil odolat pokušení? A jak se vede Glorfindelovi?

Sbírka: Melien Edhel

LXXI. KAPITOLA
Lidianna se vydala potemnělou chodbou, kudy ji ochotně nasměrovala jedna ze služebných, a v duchu si říkala, jestli by nebylo moudřejší vyčkat do rána. Vlastně o tom ani nepřemítala, byla si naprosto jistá, že by to tak bylo mnohem lepší, jenže stejně dobře věděla, že by beztak po celou noc oka nezamhouřila. Musela se ho zeptat… zjistit, jestli může počítat s jeho pomocí… ubezpečit se, že on je tím, který ji dostane zpátky do jejího světa… tam, kam patří.
Se srdcem bušícím jako o závod se zastavila přede dveřmi, o nichž jí bylo řečeno, že vedou do jeho komnaty, i když to bylo zřejmě dost vznešené označení pro místnost, která se nacházela v části domu vyhrazené pouze pro uskladnění nejrůznějších zásob a poměrně dost daleko od pokojů určených obyvatelům a návštěvníkům Imladris. Panovalo tam ticho… a nebýt rozsvícené lucerny v její chvějící se ruce, vše by bylo pohrouženo do absolutní temnoty…
Mimoděk si vzpomněla na pár filmů, které kdysi viděla v televizi, a kde hrdinka vprostřed noci bloudila po strašidelném panství pouze v bělostné noční košili a s očima navrch hlavy, a pokoušela se odhalit původ prapodivných zvuků, které ji probudily z jejího neklidného spánku… Tehdy se jí ty příběhy zdály spíše směšné a hle, nyní ona sama opustila podobně oděna bezpečí své ložnice, aby vyhledala Rúmila, přestože ji její smysly varovaly, že s tím ellonem není všechno docela v pořádku. Ale byl její jedinou nadějí… a tak neměla příliš na výběr, pokud ovšem nechtěla až do smrti zůstat v tom pro ni zcela cizím světě, izolovaná a opuštěná.
S novým odhodláním pozvedla volnou ruku, aby zaklepala, avšak než tak stihla učinit, ozval se zpoza dveří bez jakéhokoli varování tichý chraplavý hlas šeptající její jméno. Mohl snad patřit Rúmilovi, ovšem vylekal ji natolik, že slabě vyjekla a těžká lucerna jí vyklouzla ze strachu ztuhlých prstů a s takřka ohlušujícím zařinčením třískla o zem.
Drobný plamínek se bázlivě zatřepotal a Lidianna na něho znepokojeně pohlédla a mlčky ho prosila, aby to ještě nevzdával. Jenže sotva se sklonila, aby lucernu opět zvedla, zaslechla, jak v zámku zarachotil klíč a dveře před se ní pozvolna otevřely. Závan ledového vzduchu krátce pohladil její pouze lehce zahalené tělo, než se kamsi vytratil, a spolu s ním se ztratilo i to malé světélko, které ji až dosud chránilo před nelítostnou náručí temnoty.
„Lidianno…“
Rúmil hladově hltal drobnou dívku, která tam stála vprostřed chodby, takřka jako nějaké zjevení, dočista sama a tak svůdně bezbranná, že tomu prostě nešlo odolat. Beze slova si ji přitáhl do své náruče a ona se tomu nijak nevzpouzela, pouze bezmocně zalapala po dechu. Na své holé hrudi cítil její srdce, bušilo hlasitěji než lecjaký zvon, zmítalo se jako malé ptáče, které někdo hrubě lapil do hrsti. Mohl ho pustit… a nebo ještě zesílit stisk svých prstů… drtit ty křehké kůstky, dokud se ta malá hromádka peří nepřestane chvět bázní… a nevydechne naposledy…
Ztěžka polkl a zoufale se snažil opanovat, ale Lidianna mu to nijak neulehčovala, když mu zdráhavě ovinula paže kolem krku a přitiskla své prochladlé tělo k jeho. Příčilo se jí, čeho se právě chystá dopustit, nicméně byla odhodlaná udělat cokoliv, aby si Rúmila naklonila. Cokoliv, aby se dostala domů…
„Čehožpak tu činíš, princezničko?“ otázal se, zatímco se pokoušel uchlácholit tu krvežíznivou bestii v sobě. „Ty již dávno spáti bys měla.“
„Bylo mi smutno…“ zašeptala Lidianna tónem, který měl být původně svádivý, ovšem v jejím podání vyzněl spíše jako ustrašené zajíknutí. Aby to selhání napravila, směle vztáhla jednu svou ruku k Rúmilovu uchu, aby polaskala jeho zašpičatělý vrcholek, což, jak zjistila během svého soužití s Legolasem, se nikdy neminulo účinkem. Jaké však bylo její překvapení, když ten namísto slastného vzdechu, syknul bolestí.
„Promiň… nechtěla jsem ti ublížit…“ omlouvala se spěšně a chtěla ho konejšivě pohladit po tváři, on ale nepříliš šetrně sevřel její zápěstí a zadržel ji tak.
„Ublížit? Ty mně ublížiti nemůžeš, princezničko… však opatrnou býti bys měla, bych já tobě neublížil… Cožpak lekce jedné tobě nestačilo?!“
„Proč bys mi měl ublížit? Copak jsem ti něco udělala?“ nechápala Lidianna.
Marně se pokoušela v té tmě cokoliv rozpoznat, posléze to vzdala a raději se soustředila na to, jak se jeho tělo žádostivě tiskne k tomu jejímu a jak jeho zrychlený dech ovívá její krk. Uvědomovala si, že je napůl nahý, a to zjištění ji proti její vůli vzrušovalo, stejně jako skutečnost, že ho tentokrát nehalí žádná kápě a tudíž kdyby ji ta lucerna tak podle nezradila, mohla by si konečně prohlédnout jeho tvář.
„Odkudpak jsi, princezničko? Cožpak dosud nevíš, že někteří i zcela bezdůvodně druhým ubližovati mohou?“ vysmíval se jí, zatímco se opájel její sladkou vůní s jemnou příměsí strachu. Byla opojná… dráždivá… a on zapřísahal sám sebe, aby tu dívku poslal ihned pryč… aby ji od sebe odstrčil a zamknul se opět v pokoji, ovšem jeho vůle byla slabá… příliš slabá…
„To vím, ale nepovažuju tě za někoho takového…“ vypravila ze sebe Lidianna tiše a jelikož konečně pustil její ruku, využila toho a objala ho kolem zad. Poněkud ji zaskočilo, když její zvídavé prsty narazily na asi decimetr široký pás chloupků, který se táhnul podél jeho páteře, nicméně nedala na sobě nic znát a pokračovala ve svém hlazení.
„A vsadila bys na úsudek svůj života svého?“ zeptal se Rúmil a naklonil se kupředu, aby mohl jazykem přejet po jemné kůži jejího krku, přesně na tom místečku, kde pod ní divoce pulzovala krev uvězněná v tepně, přímo ho vybízející, aby ji osvobodil a plnými doušky okusil…
„Ano…“ přisvědčila a trochu zvrátila hlavu nazad, aby mu umožnila lepší přístup ke svému úzkostí staženému hrdlu, které s takovou náruživostí dráždil svými ústy a zuby. „Protože můj život je zcela v tvých rukou…“
„Vpravdě tak,“ konstatoval Rúmil prostě a jeho ostré zuby se zaryly ještě o něco hlouběji, dokud mezi rty neucítil horký příval Lidianniny sladké krve.

Když uslyšel její volání, vysoukal se opatrně zpod lůžka, na němž v těsném objetí spali ti dva ellyn, jež se ho ujali, a potichounku se vyplížil ven.
Stála hned pod schody a z jejího hlasu rozpoznal, že ji něco tíží. Bez váhání se k ní vypravil a spokojeně zamručel, když k němu poklekla a láskyplně ho pohladila po hlavě. Přesně to dělala i ta dívka, jenže od té chvíle, kdy odjela, si připadal značně opuštěný. Ne, že by ho ti dva tmavovlasí Eldar úplně zanedbávali, avšak více času trávili prozkoumáváním se navzájem, a on se přistihl, že na ně žárlí.
„Brzy již s ní opět budeš… já tebe tam vezmu…“ promluvila a on k ní zmateně vzhlédl. Nechápal, proč se tváří tak zarmouceně, vždyť on by nejraději vyskakoval samou radostí do vzduchu! A proč se jí v očích lesknou slzy?
Opřel si packy o její koleno a opatrně jí slízal těch pár slaných krůpějí, které brázdily její tvář, a ona ho za to k sobě jemně přivinula.
„Tys nejmilejším ze všech… však já jista si nejsem, zda úkolu, jehož před tebou jest, nad síly tvé není… Lidianna pomoci tvé potřebuje… však ten, před nímž ji ochrániti máš, velmi nebezpečným jest…“
Astalder tlumeně zavrčel, až příliš dobře věděl, o kom jeho paní hovoří. A představa, že ten tvor by mohl té lidské dívce, která mu stihla nebývale přirůst k srdci, ublížit, ho naplňovala zuřivostí.
„Já sama zasáhnouti bych mohla, však potom zvěděl by, že o něho se zajímám… navíc střet náš by ho zřejmě život stál… a toho já nechci. On čehosi lepšího zasluhuje, vždyť zaviněním jeho není, k čemu on hnán jest.“
Vlče vycenilo zuby, aby jí naznačilo, že o něm smýšlí docela jinak, a Nienna se lehce pousmála.
„Já věřím, že dobro v něm dosud navrch má a že pokud zjevíš se tam, on upamatuje se na to, že Lidianna jemu nepatří a dobrovolně odejíti ji nechá. A pokud nikoliv, pak zbytí nebude, než abych já sama jemu paměti osvěžila…“

Nimloth neúnavně přecházela po předpokoji Glorfindelovy ložnice a co chvíli ustaraným pohledem zalétla ke dveřím, jež od léčitelova příchodu zůstávaly tvrdošíjně zavřené.
„Pročpak neposadíš se, lirimaer? Já jist si jsem, že on v pořádku bude,“ prohodil Gildor ve snaze ji uklidnit, ale jediné, čeho se dočkal, bylo její nevlídné zamračení.
„Já pocitu zbaviti se nemohu, že toto zaviněním naším jest!“ sdělila mu ostře, jako kdyby to všechno byla pouze jeho chyba, a lord se hbitě zvednul ze svého místa a polapil ji do svých paží, přestože se mu ihned pokusila vytrhnout.
„Kterakpak by toho zaviněním naším býti mohlo, Nimloth? My přec za činy jeho zodpovědni nejsme a pokud nemýlím se, pak zranění jeho přímo od kohos z Valar pochází. Či snad mi některak jinak vysvětliti dokážeš, kterak on by ruce a tvář mrazem sežehnuty míti mohl, když zde na pobřeží slunce žhavého pálí?“
Tohle byl argument, proti kterému se nedalo nic namítnout, a tak Nimloth pouze povolně přisvědčila a vděčně se přitiskla ke svému nastávajícímu.
„Já nechápu, proč mě nenechali, bych jeho sama ošetřila! Vždyť též léčitelkou jsem! Co když ellon onen čehosi zanedbá?! Možná raděj dovnitř zajíti bych měla a jeho sledovati, by chyby nějaké se nedopustil…“
„Na to zapomeň, drahá má, on o něho zajisté dobře se postará. Cožpak ty nyní ve stavu jsi, bys pro bratra svého čehosi učiniti mohla? Vždyť ruce tobě docela se chvějí… a vyhlížíš, jako kdybys omdlíti měla…“ domlouval jí Gildor, zatímco ji konejšivě hladil po vlasech.
Byl to on, kdo se postaral o Glorfindela, když je křik vojáka upozornil, že se něco přihodilo, a přivolal k němu. Na zlatovlasého lorda schouleného v písku byl strašlivý pohled. Kůži na obličeji a dlaních měl zarudlou a plnou krvácejících boláků a jeho výraz dával tušit, jak velké utrpení právě prožívá. Nimloth se zmohla akorát na to, že si přitiskla ruku na ústa, aby nevykřikla nahlas, a v šoku zírala na svého bratra, aniž by ji napadal jediný způsob, jak zmírnit jeho bolest.
To Gildor se dlouho nerozmýšlel. Pádnou ranou, kterou si ve skrytu své duše náležitě vychutnával, ho zbavil vědomí a pak ho bez dlouhých okolků zvednul a vyrazil s ním směrem k domu, následován vyděšenou Nimloth. A toho strachu se nezbavila dosud, přestože byl přivolán nejlepší léčitel, který v okolí Mithlondu přebýval, aby zraněného lorda ošetřil.
„Neb jsem čehos podobného nikdy předtím nespatřila… omrzlin ano, však tohoto mi zcela neznámým jest… Vždyť on dosud krystalů ledu pod kůží zarytých měl!“ vyjekla zhrozeně. „Teplota těla jeho sama by jich přec rozpustiti měla! A přec se toho nestalo!“
„Možná více k tomu nám řekne, až vědomí nabude,“ poznamenal Gildor věcně, aniž by ho úděl Glorfindela nějak zvlášť trápil. Jediné, čeho se obával, bylo, aby kvůli té události nebyl pozdržen jejich odjezd do Amanu.
„Jsi si jist, že tys jeho přespříliš neudeřil?“ starala se Nimloth a on k sobě jemně pozvedl její tvář, aby mohl svými rty pohladit ty její.
„Přespříliš? Z čehožpak mne to podezíráš, lirimaer? Vždyť přec vím, kterak tobě na něm záleží, a já ničeho bych neučinil, bych tebe zarmoutil,“ chlácholil ji, ústa stále důvěrně přitisknutá k jejím.
„Já prostě představiti si nedovedu, čehožpak on spáchati musel, by trestu takovéhoto zasloužil! A kdo z Valar natolik krutým býti mohl!“ pronesla rozhořčeně, neboť bratrovo zmučené sténání bylo něčím, co od něho slyšela poprvé. A také doufala, že naposledy.
„Možná, že toto trestem za chování jeho k tobě jest...“ prohodil Gildor nenuceně a Nimloth prudce trhla hlavou, jako kdyby jí svými slovy vlepil políček.
„Ty jeho souditi práva nemáš! On toho pro mě učinil… a nebýt jeho, pak bychom spolu nyní takto zde nestáli… Vděčím mu za mnoho… a ty ostatně též, nemyslíš?“ zastala se ho okamžitě, přestože vzpomínky na její uvěznění, které se jí současně vynořily v mysli, způsobily, že se slabě zachvěla.
„Vděčit jemu? Domníváš se snad, že bych tebe i proti vůli jeho nezískal? Ty takto podceňovati bys mne neměla, Nimloth…“ varoval ji a jemně sevřel její spodní ret mezi svými zuby.
Znovu se zachvěla, tentokrát se zcela jiných důvodů a vmáčkla se ještě těsněji do jeho náruče. Jeho blízkost ji uklidňovala, měla pocit, že když je s ním, nemůže se nic zlého stát, vždy působil tak suverénním dojmem, jako kdyby měl naprosto všechno pod kontrolou. A ona uvítala, že má vedle sebe někoho, kdo si ví v každé situaci rady. Vždyť kdyby nebylo jeho, dosud by snad stála na pobřeží a dívala se, jak její bratr trpí! A to má tu drzost nazývat se léčitelkou?! Žádný div, že Gildor navrhnul, aby raději počkala venku s ním… uvnitř by jistě nebyla vůbec nic platná.
„Já jeho zklamala,“ hlesla provinile a plaše skryla svou tvář na jeho rameni. „Kdykoliv jsem já pomoci potřebovala, on tu pro mne byl, a jednou jedinkrát tomu naopak jest, a já příležitosti mám, bych jemu všeho splatila, a já praničeho neučiním… Selhala jsem…“ zaštkala zlomeným hlasem, před očima stále bratrovu zkrvavenou tvář.
„Neselhala, Nimloth. Pouze jsi zaváhala, toho se přec každému přihoditi může. A pokud tobě se tím uleví, pak až Glorfindel uzdraví se, já jemu zranění nějakého způsobím, bys jeho ošetřiti mohla. Platí?“ navrhnul jí škádlivým tónem, který jí na rtech vykouzlil drobné pousmání.
„Raděj polib mne…“ požádala ho a nedočkavě mu nabídla svá ústa, aby se vzápětí nechala docela vtáhnout do vášnivého víru toho smyslného spojení.