Forsaken - 232. díl

Anotace: Boj začíná...

Sbírka: Forsaken

S hrůzou jsem koukala, jak se země před náma prostě rozevřela, jako kdyby byla jenom na zip, ta nemožně široká trhlina se táhla až kam jsem dohlídla a nebyla vůbec žádná šance se jí nějak vyhnout nebo ji dokonce přeskočit.
Riel udělal zřejmě to jediný, co mu v tý situaci zbejvalo... prudce uhnul do strany. Netuším, jestli to způsobily otřesy, který zachvátily půdu pod náma, a nebo by se to stalo i tak, ale další, co si vybavuju, je, že jsem sebou tvrdě třískla o zem a ještě pár metrů po ní jela, než jsem zůstala bezvládně ležet.
Nejdřív jsem myslela, že je po mně, jenže to by mě všechno tak strašlivě nebolelo. Zkusmo jsem pohnula rukou a měla jsem pocit, že asi omdlím. Procítěně jsem aspoň zařvala. Když na mě vzápětí padnul něčí stín, ani jsem se nenamáhala otočit hlavu, abych zjistila, kdo to je. Protože to mohl bejt jedině ten hajzl Ariel, kterej se přišel popást na mým utrpení a pak mě dorazit. Fakt anděl milosrdenství!
„Jsi celá?“ zaslechla jsem namísto toho Rielův ustaranej hlas a hned nato poklekl u mě a pátravě si mě prohlížel. „Nepraštila ses do hlavy?“
Zaznamenal jsem šrám na jeho tváři a taky to, že je zčásti pokrytej jemným pískem, kterej tady byl snad docela všude, ale jinak vypadal celkem v pořádku. Aspoň někdo...
„Hlava je dobrá, zbytek je horší,“ zkonstatovala jsem věcně, protože právě teď nebyl čas se litovat, i když mě to k tomu strašlivě svádělo. Prostě si jenom lehnout a na všechno se vykašlat. Jenomže to bych nesměla slyšet ten rámus, kterej k nám zazníval z místa, kde mě předtím Ariel držel. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo zvuk kulometu... ne teda že bych ho někdy v životě slyšela jinde než ve filmech, ale určitě to byla nějaká střelná zbraň. A to mě dost děsilo.
„Alex se na ně trochu vyzbrojil,“ vysvětloval Riel, zřejmě, aby mě uklidnil, jenže způsob, jakým co chvíli tím směrem koukal, to vyloženě kazil.
„Fajn... tak jdeme za ním!“ pronesla jsem rozhodně, spíš proto, že jsem se potřebovala vybudit k nějaký aktivitě, než že bych se snažila přesvědčit Riela. Ostatně on spolupracoval líp než mý tělo, když mi bez požádání a za občasnýho syknutí z mý strany pomohl na nohy. A tehdy jsem si to uvědomila.
„Doprčic, ztratila jsem ty ampule!“ vyjekla jsem polekaně a zpanikařeně se rozhlížela na všechny strany, jestli to pouzdro náhodou někde neuvidím. „Musely mi vyklouznout z ruky...“ Měla jsem děsnou chuť brečet.
„Nevadí, Alex bude mít nějaký u sebe!“ zarazil mý fňukání ještě v zárodku Riel a rázně mě před sebou postrkoval k motorce. A tam jsme ho spatřili.
S lehkým úsměvem si prohlížel Rielův stroj, kterej se poněkud ledabyle povaloval na zemi, a pak se zadíval na nás. Jeho chladný oči slibovaly smrt a přestože nedržel v rukou žádnou zbraň, a podle mě neměl ani žádnou u sebe, já tomu příslibu věřila.
„Neměl bys na tom jezdit, když nedokážeš pořádně udržet rovnováhu,“ poučil Riela blahosklonně, skoro jako kdyby byl jeho otcem. „Jeden malý otřes a co to s vámi provede... možná bych vám toho mohl předvést ještě víc... ze staré známosti, co myslíš, Izabelo?“
„To byla tvoje práce?“ zeptala jsem se poměrně zbytečně.
„Ano. Není to úžasné?“ Petrův úsměv se ještě rozšířil, když se znovu obrátil na mého ochránce. „Když jsme se setkali naposledy, byl jsem ve značné nevýhodě... byl jsem živý... ale mezitím jsem ten drobný handicap odstranil... Otázkou ale je, jestli si na mě pořád ještě troufáš...“
„Na tebe kdykoliv!“ procedil Riel mezi zuby a tasil svou katanu, což přimělo Petra, aby se burácivě zasmál.
„Tohle proti síle, která dříme v nitru Země? Nepřipadáš si poněkud směšný?“ poznamenal a pohrdavě si svého protivníka přeměřoval.
Snad už postý jsem se pokusila aspoň o malý, docela malilinkatý blesk, ale jedinej výsledek byl, že mě úporně rozbolela hlava. Skvělý, vážně skvělý...
Bezmocně jsem sledovala, jak Petr soustředěně přimhouřil oči, a zem pod našima nohama se začala povážlivě chvět. Riel neváhal a rovnou se na něho vyřítil, jen aby byl vzápětí zastaven prasklinou, která se znenadání vytvořila těsně před ním. Obratně uskočil a chtěl pokračovat ve svém útoku, ale Petr taky nelenil, takže namísto boje byl nucen opět uhýbat před novou trhlinou.
„Vidím, že sis uměla vybrat, Izabelo, podle toho, co tu předvádí, je opravdu zdatný tanečník!“ smál se škodolibě. „Naneštěstí tohle nejsou taneční závody, ale boj o život...“ upozornil nás, než máchnul rukou a ta puklina se poslušně rozběhla tím směrem, kterým ukázal, což znamenalo přímo proti Rielovi. A nešlo o žádnou vláskovitou prasklinku, tohle byla průrva snad tři metry široká, a jemu pomalu ale jistě docházel prostor, kam by před nimi mohl utíkat.
„Ještě mi zatanči!“ zvolal Petr vesele a vyschlá půda pod jeho velením začala pukat hned na několika místech zároveň.
A Riel namísto toho, aby si odtamtud pospíšil co nejrychleji pryč, zasunul katanu zpátky do pouzdra a zastavil se přímo naproti němu.