Melien Edhel - LXXIII. kapitola - část 1/2

Anotace: A jedeme dál... :-)

Sbírka: Melien Edhel

LXXIII. KAPITOLA
Povolně spočívala v jeho pažích a kdyby ji nedržel, jistě by už dávno klesla bezvládně na lůžko. To, že je dosud při vědomí, prozrazoval pouze slabý třas, jenž co chvíli probíhal jejím dokonale vláčným tělem, a její zběsile bušící srdce.
Bála se... to cítil zcela zřetelně, ale neodvažoval se učinit nic, čím by ji upokojil. Ostatně... jak by toho také docílil? Jediné, co ji mohlo uklidnit, bylo, kdyby ihned opustil místnost, a k tomu neměl dostatek vůle. A to nejen kvůli té šelmě, která hrozila, že nad ním co nevidět převezme vládu docela, ale i kvůli sobě. Neboť bylo tak neuvěřitelně příjemné svírat tu lidskou dívku v náruči...
Nač si nalhávat něco jiného? Chtěl ji... Chtěl ji jako muž ženu... a copak na tom bylo něco špatného? Vždyť ona s tím přece souhlasila! Navíc se sama rozhodla odejít od Legolase, jenž ji beztak už dříve zapudil, nemusel mít tedy vůbec žádné výčitky, že se dopouští něčeho nepřístojného. Tak proč ho stejně trápí svědomí? Proč ho sužuje ten podivný strach? Nechtěl jí ublížit... nechtěl ji získat takovýmto podlým způsobem. Jistě, byla ochotná vzdát se mu dobrovolně, avšak ani tak by mu podobný čin nesloužil ke cti. Vždyť zneužívá jejího zoufalství... mohl by snad za toto být na něho jeho bratr hrdý?
Zhluboka se nadechnul a snažil se vyplést svou mysl z neviditelných spárů té šelmy ve svém nitru. Byl přitom Lidianně vděčný za ten naprostý nedostatek odporu z její strany, který mu umožňoval aspoň na krátký čas nabýt nad sebou opět kontrolu. Pravda, bylo to poměrně riskantní, avšak on by si nikdy neodpustil, kdyby podlehl a zcela bezohledně se jí zmocnil. Ne tedy, že by po tom netoužil... v tom právě tkvěla ta největší obtíž. Neboť musel vzdorovat hned dvěma nepřátelům zároveň, z nichž tím jedním byl jeho vlastní chtíč.
Beze spěchu, aby to monstrum v sobě nevyprovokoval k nějaké neuváženosti, stáhnul své ruce a ulevilo se mu, když Lidianna zůstala ve stále stejné pozici. Linie jejího zadečku přímo vybízela k polaskání, avšak on se opanoval a pomalu vstal z lože a krok za krokem couvnul až k oknu.
„Kela (Odejdi)!“ pronesl poněkud nezřetelně, neboť měl přitom křečovitě sevřené čelisti. „Sii´ (Hned)!“
Koutkem oka zaregistroval, že se posadila a natočila k němu hlavu, třebaže měsíc, který se dosud skrýval za temnými mraky, jí neumožňoval spatřit víc než jeho nepříliš zřetelnou siluetu.
„Ale proč? Myslela jsem si, že máme dohodu...“ namítla mírně. V jejím hlase zachytil náznak úlevy, avšak zároveň i znepokojení, neboť nejspíš plně spoléhala na jeho pomoc a teď netušila, co si počít.
„My dva zrána si promluvíme, však nyní již odejdi!“ nařídil jí nesmlouvavě a doufal, že konečně uposlechne. Jenže to ji ani nenapadlo.
„Tys nikdy neměl v úmyslu mi pomoct, že ne?!“ vyjela na něho namísto toho, aby využila příležitosti a co nejrychleji se ztratila z jeho dosahu. A nejen to! Ona dokonce vyskočila z lůžka a namířila si to rovnou k němu, jako kdyby neměla ani ten sebemenší pud sebezáchovy! „Udělals to proto, abys na mě mohl donášet Legolasovi?! Je to tak?!“ obořila se na něho, veškerý její strach rázem ustoupil nezměrné zlosti pramenící z toho, že se nechala tak snadno napálit.
„Nikolivěk! A já dosud tobě pomoci ochoten jsem, aniž bych za to čehokolvěk žádal, však nyní mne o samotě zanech!“ vypravil ze sebe lehce udýchaně, protože ta stvůra v něm začala dost nevybíravě ukazovat drápy a on netušil, na jak dlouho ji dokáže zadržet.
„Já ti ale nevěřím! Když jsem tě přišla požádat o pomoc, řekl jsi mi cenu za takovou službu! A teď mi chceš namluvit, že bys to udělal jen tak?!“ Lidianna přistoupila ještě blíž a hrubě sevřela jeho předloktí. „Proč jsi tak najednou změnil názor?! Chceš to snad nahlásit králi?!“
„Já o tomto nikomu vyprávěti nehodlám, Lidianno, a nyní se již ztrať! Však jsi mi dostatečně jasně najevo dala, že si sblížení podobného se mnou nepřeješ!“
Rúmil se jí prudce vyškubnul a raději zabořil prsty do kamenné římsy okna, aby ho nesvádělo přejet jimi po hebké kůži jejích dosud odhalených ramen. Chlad v místnosti způsoboval, že jí bradavky vyvstávaly v tvrdých hrotech a on zoufale toužil je obemknout svými rty.
„A kdybych si to přála?“ Lidianna natáhla ruku a zkusmo ho pohladila po zádech, zastavila se teprve, když sklouzla na pevné polokoule jeho zadku.
Nepřestávalo ji překvapovat, kde všude byl zarostlý jemnými chloupky, mezi lidmi by to samozřejmě bylo docela normální, ovšem v porovnání s Legolasem se jí to zdálo nezvyklé, asi jako kdyby zkoušela srovnávat člověka s opicí. Ale nevadilo jí to... spíše naopak... připadalo jí, jako kdyby byla s nějakým docela obyčejným klukem ve svém světě... a ta představa jí skoro vehnala slzy do očí.
„Ty nevíš, čeho chceš!“ syknul Rúmil tiše, avšak neučinil nic, aby uniknul jejímu dotyku. Spíš se musel přemáhat, aby neuchopil její ruku a nepřitiskl si ji na své nedočkavě se vzpínající mužství.
„Jenom nechci, abys mi ubližoval...“ zašeptala a její prsty mu zlehka přejely podél páteře, skoro jako kdyby byla hudebnicí a on jejím nástrojem.
A nutno říct, že ho její nesmělé hlazení nenechávalo chladným. Ve chvilkovém polevení sebekontroly ji přimáčknul ke zdi hned vedle okna a jeho tělo se nedočkavě přitisklo k jejímu.
„Pak raděj odejíti bys měla!“ poradil jí, než jazykem obkroužil lákavou lasturku jejího ouška a vzápětí zuby polaskal hedvábnou kůži, která se nacházela hned za ním. Zachvěla se a trochu se zajíkla.
„Děláš tohle všechno, abys mě od sebe odehnal? Proto se mě pokoušíš vystrašit?“ hlesla a objala ho kolem krku, její prsty se opatrně probíraly měkkými chloupky, kterými měl porostlá ramena. Kupodivu ji nijak neodpuzovaly, pouze ji fascinovalo, že podobné ochlupení nepokrývá i jeho paže, ty byly s výjimkou předloktí zcela holé.
„Toho si vskutku myslíš?“ Rúmil se krátce a dosti nuceně zasmál. „Ty tušení nemáš, s čím si to vlastně zahráváš, princezničko! Kdybys měla, pak bys tu takto klidně nestála!“
„Nejsem zas tak naivní, jak si myslíš!“ namítla nedůtklivě. „Už mi došlo, že jsi jiný než ostatní!“
„Pozoruhodné, kterak bystrou jsi!“ zavrčel tlumeně a žádostivě se o ni otřel svými slabinami. „Možná tobě též došlo, že něžnosti mne nezajímají! A ni prosebné oči tvé, jichž ty na mě upíráš, na tom ničeho nezmění!“
„Moje oči?“ Lidianna nechápavě svraštila čelo. „Jak to můžeš vědět? Vždyť je tu naprostá tma!“
„Pouze pro tebe... já i v ní zcela zřetelně vidím...“ svěřil se jí a hladově sledoval, jak si nervózně olízla rty.
„Zcela zřetelně?“
„Uma (Ano)...“ přisvědčil chraplavě. V uších mu začínalo hučet, pohled na ten malý růžovounký plátek ho pomalu ale jistě zbavoval veškerých zábran.
Skoro se mu zdálo, že slyší vítězoslavné zaskučení své nenasytné společnice, než si uvědomil, že ten zvuk přichází odkudsi za ním. Prudce se otočil a zabořil své lesknoucí se oči do žlutavých zorniček toho malého vlčete. Sedělo na podlaze, zuby lehce obnažené, avšak spíše než bojovně, vyhlíželo ustrašeně.
„Co se děje?“ Lidianna se odlepila od stěny a pokoušela se prohlédnout temnotou, která se kolem ní omotávala jako hustě tkaný šál z lepkavých černých pavučin. „Rúmile?“
Astalder znovu zavrčel, ovšem ani tentokrát to nevyšlo podle jeho představ. Ač se snažil sebevíc, pořád to znělo jako kňučení bezbranného mláděte. A podle posměšného výrazu toho divného tvora to nebyl jen jeho subjektivní pocit. Spěšně se zvednul a naježil se, aby aspoň vypadal o něco větší, nicméně mu bylo jasné, že ani tímhle na něho neudělá pražádný dojem. Možná se neměl zdržovat nějakým varováním a rovnou ho měl rafnout do nohy, to by si potom ty své úšklebky odpustil! Nu, což! Nikdy není pozdě to napravit, třebaže se připravil o cenný moment překvapení. A aniž by déle otálel, vyrazil Astalder směle vpřed.

„Já nepamatuji, že by tok tento kdy rozvodněným byl!“ potřásl Thranduil nedůvěřivě hlavou a toužebně se zahleděl na druhý břeh, kam se nutně potřebovali dostat, pokud chtěli do Mithlondu dorazit ještě před polednem.
„Mne toho již nepřekvapuje, neb noci této snad všeho státi se může!“ poznamenal Legolas značně rezignovaně, neboť poté, co nenašli ani stopu po dvou mostech, které tuto říčku měly přetínat, upínali veškeré své naděje k tomuto brodu. Brodu, který byl ovšem zcela pohřben pod přívaly rozběsněné vody. V duchu si říkal, jestli by nebylo lepší, kdyby se vrátili do Imladris, neboť bylo více než zřejmé, že Námo s pomocí Ulma podnikne cokoliv, jen aby jim jejich putování znepříjemnil, pokud rovnou docela nepřekazil, ale otcův sveřepý výraz mu zabránil tyto své obavy vyřknout nahlas. „Já pocitu mám, že o kousek níže ještě mostu jednoho se nacházelo,“ zadumal namísto toho, protože se mu ani trochu nelíbil pohled, s jakým si král přeměřoval rozbouřený tok říčky. Jako kdyby to byl sok, se kterým se hodlá utkat...
„O kousek níže?“ opáčil Thranduil poněkud zlostně. „My již hodin několika bloumáním marným po břehu tomto ztratili a zjevným jest, že pokud zde mostů dalších bylo, pak jich my dva neobjevíme. Podle mne tu možnosti jediné zbývá...“ A jeho oči se opět ponořily do zpěněných vln, snad aby je svou neochvějností pokořily a přiměly k poslušnosti.
„Adar, pokud Námo tohoto způsobil, pak moudrým mi nepřipadá, do koryta nyní vstupovati. Třebas s mostem dalším my štěstí většího míti budeme...“ snažil se mu to Legolas vymluvit.
„Pak k mostu dalšímu zamiř! Však já řeky této zde překročím!“ pronesl Thranduil neústupně a jeho hřebec hlasitě zafrkal, jako kdyby mu chtěl dát za pravdu.
„Dobrá tedy,“ nepřel se s ním princ dál, protože poznal, že jeho otec už je pevně rozhodnut. „Však nejprve nechte mne, bych lana přes tok tento napnul, třebas nám ještě vhod přijde.“
„Nám?“ Thranduil se na svého potomka pátravě zadíval. „Já domníval se, že ty mostu vyhledati se chystáš...“
„Bych zábavy veškeré zmeškal?“ Legolas se slabě pousmál. „Tohoto přec ujíti nechati si nemohu!“

Erestor pevně semknul víčka, avšak temnota, která okamžitě pohltila celý jeho svět, ho znepokojovala snad ještě více, proto oči posléze opět otevřel a upřel je poněkud rozpačitě na Finroda.
Netušil, jestli se vůbec sluší, aby ho pozoroval, pohled na tmavovlasého kapitána, jak uveleben mezi jeho stehny dychtivě saje jeho k prasknutí naběhlé přirození, zatímco jeho zručné prsty ho o kousek níže připravují na jejich první milování, byl pozitivně nemravný. A o to více vzrušující, třebaže se do toho občas vmísily i pochyby a mírné obavy.
A také lehký úžas, jak se k něčemu takovému mohl vůbec uvolit. Mezitím už si na cizí dotyk na tak intimním místě stihnul trochu zvyknout, protože Finrod rozhodně nikam nespěchal a snažil se, aby i přes to, že byl v tomhle směru dosud zcela nezkušený, nezakoušel žádné nepříjemné pocity. Připadalo mu to... divné... možná i nepřirozené... avšak zatím ho nepřekvapil jediný náznak bolesti, za což mu byl neskonale vděčný, protože z bolesti měl vždy strach. A jeho druh si toho byl dobře vědom.
„Sut tyava lle (kterak cítíš se), korkoamin?“ zajímal se, když ho na chvíli pustil ze svých úst, i potom ho však dál třímal ve své ruce a neodpustil si, aby občas zálibně nepřejel jazykem po jeho vrcholku.
„Quanta (Pln),“ přiznal rádce a on se tlumeně zasmál.
„Toho zatím pouze prstů dvou mých jest, pomysli, kterak pln cítiti se budeš, až čehos jiného použiji,“ pronesl chraplavě, už jen ta představa, že zanedlouho vstoupí do těsné svatyně Erestorova těla, kterou nikdo před ním neokusil, na něho působila jako to nejsilnější afrodisiakum.
„Toho též se obávám...“ zamumlal Erestor, ovšem hned lítostivě sevřel svůj spodní ret mezi zuby a přál si, aby svá zbabělá slova mohl vzít zpět. Vždyť Finrod byl bojovník a jako takový jistě netoužil po někom, kdo se mu bude úzkostlivě třást v náruči. Chtěl někoho sobě rovného, to mu přece dal už více než jasně najevo, tak proč si v jeho společnosti pořád připadá tak slabý a nekompetentní?
„Obav netřeba, korkoamin, pouze důvěry ke mně měj a já o tebe se již postarám...“ přislíbil mu kapitán s potutelným výrazem, který se změnil v široký úsměv, když ho konečky prstů vědoucně polaskal, a jeho plachý havran se s přidušeným zasténáním vzepjal proti němu.
„Zamlouvá se toho tobě? Věz, že až do tebe vstoupím, pak místa tohoto ještě intenzivněji stimulováno bude... pokud však rozkoše té unésti dokážeš...“ dobíral si ho mírně a znovu přejel po tom patrném hrbolku v jeho těle.
„Vskutku?“ zalapal Erestor po dechu a zvrátil hlavu nazad, oči doširoka rozevřené ve slastné extázi. „Proč tedy otálíš?“
„Neb na spojení naše dosud připraven nejsi, korkoamin, a já nerad bych tebe zbytečně zranil. Jen trpělivosti měj... a zakrátko hvězd spatříš...“ přislíbil mu Finrod a jak se mohl rádce tu noc hned několikrát přesvědčit, nebyly to jen plané sliby.