Nanonanti

Anotace: Jedná se o 1. kap. a část 2. z mojí knihy Nanonanti. Děj se proplétá s minulostí a pokračuje do roku 2009. Prosím napište mi svoje ohlasy! Kniha je určena pro dospělejší publikum. Omlouvám se za chyby! Rád bych ji vydal v nějakém vydavatelství.

Stručně k ději:

V hlavním městě Praha se před necelými dvaceti lety zrodila pro většinu Pražáků tajná společnost IS. Zdejší společnost financují ze své kapsy daňový poplatníci Ameriky! Thomasův a Elisiný výzkum Nanonantů probíhá dlouhých dvacet let. Po několika náhlých změnách - pomalu, ale jistě přicházejí v roce 2008 do konečné fáze jejich bádání. Chycený pokusný králík Jiří je jim důkazem, že jsou v cíly. Jiří hraje důležitou roli – svůj holý život jim nedobrovolně vydává k tajnému plánu, jenž má změnit svět…
Jiří patří ke správným hrdinům, jen z počátku neví kde je – svojí minulost ztratil před 2 lety, ale díky zásahu IS a Nanonantů si postupem času vzpomíná. Vzpomínky mu přicházejí ve snech a díky nim se čtenář dozvídá, kdo vlastně Jiří je.
Zachrání se? Zabrání katastrofě?

1.
Poslední zářivka v laboratoři pohasla, do místnosti se dostávaly pouze odrazy světel od aut, lamp a okolních domů. Tmavé stíny se rozprostíraly po celé místnosti. Nejstrašidelnější stín házel na zeď elektronový mikroskop s vedle stojícími drobnostmi. Mikroskop sám o sobě není nijak nebezpečný, ale jeho stín zdejším obyvatelům naháněl ukrutný strach. Ze zvláštního úhlu světla a jeho dopadu mikroskop vrhal stín jako kočka, či nějaký jiný predátor.
Chytré krysy dobře věděly, že je nic nemůže ohrozit, neboť oni jsou pevně zavřeny ve svých klecích, ale pro jistotu byly mnohem opatrnější než dříve. Ani jedna se neopovážila přijít k okraji klece a jen tak vykouknout ven.
V každé z pěti standardních klecí žila jedna bílá krysa. Donedávna se jednalo o obyčejné krysy, ale v posledních několika hodinách byly obdařeni speciálními nano roboty. U každé z klecích stála malá minikamera s nočním viděním. Kamery všechny obyvatele každičkou vteřinu nahrávaly. Pokud se stala nějaká nepředvídatelná událost, kamera dokázala pomocí počítače poslat signál do vedlejší místnosti, kde se již nacházel profesor Thomas King s jeho asistentkou Elis.
Život v klecích ze začátku žil standardní nocí. Krysy občas pobíhaly, nebo se jen tak válely ve svým pelíšku. Někdo spal. Někdo pil. Někdo jen tak přemýšlel jak se dostat ven, ale nikdo z nich neměl tušení, že dostali první várku nano robotů!
K ránu kamera v kleci s číslem pět a krysou číslo jedenáct zapípala na poplach! Zahlásila na informačním pultu u Thomasovi hlavy, že se něco děje. Pult pípal, avšak Thomas stále spal nevšímající se zdejšího zvonění. Po necelých deseti vteřinách pískavého, až nesnesitelného vysokého zvuku se Elis na malé pohovce probírá a pult vypíná. Probouzí i s rozhořčením a s pochmurnou náladou profesora lehkým šťouchnutím. Po několika vteřinách koukají do velké obrazovky a sledují co se v kleci děje…
Krysa – zrovna jejich nejoblíbenější – se zmítá v bolestech a naráží do stěn klece, nedbaje svých životních ztrát. Krysa jedenáct piští pobíhá ze strany klece k druhé, zmítá se v bolestech a snaží se ze sebe neznámé předměty dostat. Hryže se do svých nohou a břicha, až z jejího kožichu létají cáry bílých chlupů…

2.
Slunce svítilo, ale v podzimních dnech moc nehřálo. V noci v ulicích stověžaté Prahy klesala teplota i pod bod mrazu, přestože ještě ani kalendářní zima nezačala, už měla na svědomí několik mrtvých bezdomovců.
V jedné malé zapadlé uličce, kousek od Karlova Mostu, vedle odpadky přetékající popelnice a kupy nanoseného bordelu, ležel muž vypadající pro mnohé procházející, jako bezdomovec. Několik dní se potuluje zdejšími popelnicemi a snaží se přežít. Nevoní zrovna vábně, ani umytý není, přesto na ulici nepatří. Ve skutečnosti se jedná o Jiřího, který při násilném incidentu ztratil paměť.
Popelnice patřila blízké restauraci, ze které bezdomovci získávali zbytky nesnědených jídel. Jiří pobývá ve městě necelé dva roky, za tuto dobu nenabyl žádných vzpomínek, nepamatuje si ani na své jméno. Mnohým bezměšťákům, jak jej dříve nazýval, připadá jako pomatenec, ale spíše jako blázen. V posledních dnech se mu většina bezdomovců vyhýbá, ale ani on je nemá v lásce. Stále mu na nich něco neskutečně smrdí, ale on si neuvědomuje co.
Bylo právě kolem deváté hodiny večerní sedmého listopadu roku dvatisíceosm. Ve zdejší malé v tuto hodinu temné uličce - kde právě spal Jirka v roztrhaných zimních svršcích - se tu procházel hrozivě vyhlížející muž, hledající obětního beránka. Na hlavě se mu tyčil velký tmavý klobouk a dlouhý napůl otevřený černý plášť mu v krocích vlál. Jeho boty klapaly o dlažební kostky. Ťapající zvuky se rozléhaly do prázdné uličky. Muž procházel obezřetně, sledoval detaily ulice, přesto jeho rázný dupot prozrazoval kdo je tu teď pánem! Jeho drsný a rozšklebený obličej nepřinášel mnoho dobrého, ten kdo by jej zahlédl, buď by se lekl. Možná i trošku narušený občan, by z jeho pohledu zešílel. Cizincův výraz nepatřil ke každodenní mimice, zdejší pohled využívá od včerejška.
Měl k tomu sakramentsky dobrý důvody, jeho firma vyžadovala provedení jednoho velmi důležitého a na pohled jednoduchého úkolu; ale jak to někdy bývá všechno nemusí být tak, jak se na první pohled zdá. Mazanej Karl prožíval prohru, jenže za svůj život se s ní mnohokrát nesetkával, pokud ano, tak vždy si našel způsob jak osud odvrátit. Proto si na porážku nikdy nezvykl, ale ani na nepatrný neúspěch. Raději pracoval, aby neúspěch odvrátil, a protože se mu nedařilo pro něj dlouhých čtrnáct dní, tak proto se poslední dva dny na jeho tváři usídlil sám ďábel.
„Karle přiveď mi jednoho zdravého a mladého bezdomovce!“ zněl rozkaz od šéfa.
„Rozkaz šéfe!“ odpověděl před čtrnácti dny Karl, ale to ještě netušil jak složitý to úkol jest.
Nejprve se vydal na známá místa bezdomovců, ale žádného vhodného tam nenašel. Potřebuji někoho zdravého a relativně mladého. Prozkoumával jemu známé bejváky bezdomovců, což byly mosty, azylové domy, napadla ho i nádraží, jenže až tam si uvědomil, že sebrat bez větších povyků potřebného človíčka prostě nemůže. Navíc na nádražích je spousta kamer a ještě více lidí. Zásadní problém Karla byl od prvého okamžiku, kdy úkol dostal, neboť nikdy neuvažoval o klidném a přátelském rozhovoru, kde by neznámého nalákal třeba za pár korun, nebo za nabídkou práce, či něčeho jiného. On prostě od prvého okamžiku myslel jen nad násilným přepadením, nebo odvlečením.
Možná kdyby Parker tedy šéf společnosti IS poslal pro králíka (jak tomu hledanému bezdomovci někdy říkal) někoho jiného – mohlo to být úplně jinak… Společnost by nemusela čekat na bezdomovce dlouhých čtrnáct dní (výzkum by se urychlil a finanční situace utichla), ale také by mohla přijít k větším újmám, protože kdyby se ztráta bezdomovce rozhlásila u policie, mohli by přijít k nim a zabrat jim všechno co vybudovali.
Z počátku Karl sledoval, každičký detail, ale po dnešním namáhavém dni mu mnoho věcí unikalo. Sice přešel bez povšimnutí bezdomovce - možná díky osudu, či plánované události ze shora - pár metrů za jeho zády uslyšel z ničehošnic tvrdé, dlouhé a hluboké.
Chrrrr… Hrr… Rrrr..
Karl pohlédl k odpadky přetékající popelnici, kde uviděl Jiřího, jak hluboce oddychuje. Za pomocí světla od vzdálené lampy pozorně si prohlédl místo a usoudil, že zdejší vidlák je nejvhodnějším kandidátem na všemi tak očekávanou zkoušku… S ohromnou radostí zjistil, že zase nakonec nad nepříznivou situací vyhrál.
Nejprve přemýšlel, jak bezdomovce získat. Uvažoval o různých postupech od riskantních, až po úplné banality. Dobře věděl, že poškozený bezdomovec je jim naprosto k ničemu, hlavně zlomeniny či větší oděrky jsou pro výzkum obrovským rizikem. Nakonec se rozhodl pro nejednoduší variantu.
Vzal telefon, napsal krátkou SMSku Elišce.

Elis posly posly k restauraci Velka Huba u Karlaku. Nasel jsem toho pravyho.
PS: Potichu!! Spi! Cekam na ne u parkoviste. Hoj

Za chvíli zapípal telefon s odpovědí.

Budou u tebe za 5 min. Hoj

Než si temný lišák Karl dokouřil cigaretu, přiběhli k němu dva zřízenci. Oba oblečeni do stejnokroje firmy IS. Jeden byl trošku větší než druhý, ale druhý zas o dost tlusčí než první, ale jinak si byli velmi podobní, skoro jako bratři.
„Nazdárek šéfe!“ promluvil jeden z nich.
„Hele nehulákej mi tu! Radši vezměte síť a zabalte ho do ní! V rychlosti ho odkliďte do auta, ať nás nikdo nevidí!“ hrubým rozkazovačným hlasem zašeptal Karl.
„Rozkaz šéfe!“ přitakali dvojhlasně.
„A kde je?“ zeptal se druhý.
„ Chrápe vedle popelnice. Jo a nejdřív jej injekcí uspěte, ať nám tu nic nevyvede.“ odpověděl Karl a v klidu se brouzdal k autu.
Než si Karl pohodlně sedl do auta, už měli Jirku uspaného injekcí. Během chvilky ho zabalili do sítě a jako pytel brambor jej táhli do auta. Přestože stačilo balíček odnést jen pár metrů, neznámí jim spadl na chodník a zasténal hlasitým
ÁÁÁÁÁ…!
„Vy blbouni, vy kreténi, vy hovada, jestli mu něco provedete, osobně vás zabiju!!“ říkal si polohlasně Karl, když viděl jak mu ti dva dávají na budku.
Znovu jej zvedli a neohrabanými kroky ho dovlekli do Tranzitu, naštěstí jim už nespadl.
Měli velkou kliku, že v ulici nikdo nebyl, proto si malé zdržení i vcelku velkou chybu mohli dovolit. Jeden z těch dvou si zasedl za volat, druhý hlídal bezdomovce v nákladním prostoru Fordu Transit. Auto se rozjelo a oni si to mířili k nejvyššímu mrakodrapu v Praze, vedle malého leč útulného parku, dnes většinou zvaného jako Popraviště.

Nové jméno dostal park před rokem, kdy se tu stala jedna nečekaná událost. Psal se rok dvatisíce sedm, byl podzimní večer devatenáctého října. Slunce již za humny zapadalo a země se pomalu ochlazovala. Pestrobarevné listy stromů v slunci zářily sytými barvami. Sami na sebe prozrazovaly, že zima přijde brzy.
Po cestičkách parku se potulovalo pár pejskařů. Několik psů pobíhalo volně bez vodítka, ale většina jich byla uvázána. Když po události vypovídali jejich majitelé co a jak se stalo, každý neopomněl popsat zvláštní chování svého psa. Několik z nich jen prý štěkalo a byli dost nervózní (většina malých plemen – knírači, jezevčíci, jorkšíři a další; jiní zůstávali u svého páníčka, jako kdyby jej hlídali a bránili (udatná plemena – německý ovčák, ohař, vlkodav, ale i dobrman; dokonce jeden labradorský retrívr poprvé svému majiteli utekl - jeho majitel postarší pán kolem šedásáti let, svého pejska už nikdy neviděl, i když se snažil sebe víc. Volal na něj, nabádal ho k zastavením, ale šestiletý vycvičený Labradorský retrívr si z toho hlavu nedělal, běžel dál! Zřejmě sílou osudu, nebo souhrou náhod Kastor (to je ten retrívr) zaplatil za své chování životem. Vyšetřující komisař usoudil, že zvířata obdržela šestý smysl (možná sedmý), díky němuž už věděla, že něco špatného přijde.
V centru parku u hlavní fontány, pobýval hlouček feťáků. Každý z nich prožíval jednu ze svých halucinací. Michalovi se zdálo o květinovém dýchánku, kde kytky voněly po psích hovnech. Feťačka Barbora do spisu uvedla, že viděla pouze bílého ducha a nic víc. Duch se pohyboval velmi rychle a když běžel, jako by štěkal. Feťák Jindra prozradil, že spal, ale probudilo ho přijíždějící prase a rozjíždějící kocour. Komisař Zelený (zabýval se zdejším brutálním činem) po dlouhých a nesouvislých rozhovorů, zjistil co kocour a prase znamenají, ale to se jim ještě v dlouhých výsleších přimotali hurvínek, eso a bobina. Nejprve si myslel, že se jedná o pouhé zhovadilosti, které si Jindra vymýšlí, ale nakonec zjistil, že v halucinacích v parku proplulo několik českých lokomotiv, a protože se Jindra jimi dříve zabýval používal jejich přezdívky.
Před parkem, ještě v ulici Květinová, stála jedna puberťáka parta. Skupinka hochů a dívek čítala sedm členů. Mezi sebou si povídali a v klídku popíjeli alkoholické nápoje, přestože některým nebylo ani osmnáct let. Nikdo se nebál, že by je někdo práskl, nebo zavolal policii, protože do téhle čtvrti žádní policajti nechodili. Občas se tu nějaký ukázal, ale to patřilo k výjimečným událostem. Ulice i park si žily vlastním životem, ale od dnešního dne se celá čtvrť změnila k nepoznání.
Když poslední paprsky slunce zapadaly a hustá tma přicházela z druhé strany země, nastával osudný okamžik. Zatím pro nic netušící a bavící se omladinu, nastávaly poslední minutky jejich života. Na protější straně ulice, pod starou zhaslou lampou stál jeden jejich kamarád. Všichni z ulice jej dobře znali, ale než zemřeli uvědomili si jak se šeredně mýlili.
Mladík s přezdívkou Plašmuška, jak mu většina vrstevníků říkala, se vlastním jménem jmenoval Pepa Muška (zřejmě si myslíte, že se správně jmenoval Josef Muška, ale opak je pravdou i v občanském průkazu s jeho datumem narození 19.9.1991 měl uvedené křestní jméno Pepa). Chlapec byl na svůj věk velmi malý, měřil necelých stopadesát centimetrů, za to hýřil svalnatou postavou. Pleš pod nakrátko ostříhanými vlasy mu zářila ze světla od pouličních lamp. Jednu ruku měl schovanou pod kabátem, druhou v jeho kapse. Parta si ho nevšímala, ale což byla jejich osudná chyba. Jestli jejich chování zapříčinil alkohol, nebo jen souhra náhod vědí pouze oni.
Pepa k nim, přišel s rudou tváří a drobnými kapky na čele. Nikdo z party si ho nevšímal, mezi sebou se překřikovali a bavili se o minulé kalbě. Měli k tomu dobré důvody, neboť se nikdo Pepy nebál. Sice s ním měli nedávno menší roztržku, kterou zapříčinil souboj mezi ním a Dominikem (vůdce celé party), ale většina omladiny brala Pepu jako onuci.
Ten osudný den, kdy pohár přetekl vyndal Pepa z pod kabátu policejní pistoli – sebranou z otcovy skříně – napřáhl se s ní a z pár centimetrů vystřelil! Hlasitý úder, rána a jedna jeho kamarádka leží v kaluži krve! Hlouček opilých mladiství neví co dělat dál. Různě po sobě překřikují a snaží se utéci, ale marně.
„Nikdo se ani nehne, nebo z vás udělám fašírku!“ zařval rozkazovačným tónem Plašmuška. Skupinka lidí zkoprněla.
„Nikdo ze mě neudělá sluhu! Nejsem žádný hadr! Zasraný svině! Nesnáším vás!“ Pepův burácející hlas se rozléhal po celé ulici. Mladíci a mladice se báli, celé těla se jim třásla. Stály tam a hleděli na něj svýma ustrašenýma očima.
Pepa už od začátku nezamýšlel, že by někdo přežil, a proto do stojících terčů znovu vypálil! Dvakrát vystřelil a zabil další kamarády!
Než se stačili všichni vzpamatovat, další leželi v kaluži krve. Na zemi se již válelo pět mrtvol. Patřit mezi paint ballisty se mi vyplatilo, přestože je večer střílím jako ve dne! To bych nabral bodů! Jásalo jeho nitro.
„Aůůůů.“ zařval ohromnou bolestí Pepa - zbraň znovu vystřelila, ale tentokrát do prázdna. Kastor k němu přiběhl a vší silou ho kousl do ruky držící pistoli CZ75D Compact PCR. Mládencova ruka se roztřásla a znovu vystřelila, tentokráte nešťastnou náhodou strefila předposledního bývalého kamaráda, který pomáhal těžce zraněné přítelkyni.
Žádný hrdina mezi kolemjdoucími nebyl, pouze pár důchodců zavolalo policii a záchranku.
Zatím co Pepa bojoval se psem, jeho největší nepřítel Dominik utíkal opileckým během k sobě domů. Netrvalo dlouho a Pepa nad psem vyhrál. Podařilo se mu přehodit zbraň do druhé ruky a psa usmrtit jednou kulkou.
Ale to už z dálky několika bloků všichni slyšeli houkat sirény od záchranek a policie.
Pepa vědom si svých činů, se vší bolestí a rychlostí běží za Dominikem.
„Nesnáším tě ty svině! Ty hajzle! Nenávidím tě!“ řval na Dominika. Pepa běžel vší silou a tlustého a brzo poraženého vůdce doháněl. Z dálky sotva metr a půl vystřelil na vůdce, který se svojí vahou potácel k zemi.
Za svými zády Plašmuška uslyšel – „Stát policie! Nebo budeme střílet!“ – ale celou větu už nikdy neuslyšel. Vzal kvér k levému spánku, protože pravou ruku měl poškozenou od boje se psem a vystřelil poslední kulku, která mu v pistoli zbyla. Svůj krátký život ukončil rychlou smrtí, co ho k tomu vedlo nikdo přesně neví.
Žádný z postřelených nepřežil. Dodnes se neobjasnily příčiny jejich sporu. Jako vzpomínku na oběti zdejší tragédie, stojí v centru parku pomník s fotkami obětí. Říká se „O mrtvých jen v dobrém“, ale nemohli si za svůj osud sami? Mohl tomu někdo zabránit? I takhle probírali noviny jejich tragické osudy. Nejeden bulvár šmátral o historii mrtvých – snaživ se na události co nejvíce vydělat. Dny ubíhají a lidé zapomínají, ale změněný název parku se v jejich paměti uchytil. Snad ten nejbulvárnější bulvár nazval park Popraveným parkem. Lidé si ale název upravili a dnes se parku neřekne jinak než Popraviště.

„Herdek, vy jste takový volové! To jsem dlouho neviděl! Můžete mi říci pánové… proč vám spadl??“ rozhněvaným a uřvaným hlasem promlouval k nim Karl.
„To mi nechtěli šéfe… to on… za to může. Začal se nám mlít!“ zakřehotali dvouhlasně.
„Nekecejte mi tu nesmysli! Jste banda naprostých tupounů! Jestli jste mu něco udělali, tak si mě nepřejte! Vy snad nevíte jak je pro nás důležitý?“ zeptal se Karl a z nervozity si vytáhl z kapsy kabátu další cigaretu. Škrtl škrtátkem u zapalovače a popotáhl cigaretu. Dým a vůně tabáku se rozprostřela po celém vozidle.
„Víme…“ odpověděli.
„Alespoň, že to víte, pokud jste mu něco zlomili, je pro nás naprosto nepoužitelný! Chápete! Měli byste se začít modlit panové! Pokud dostanu od Elišky špatnou zprávu, osobně se o vás postarám! Pánové!“ koukl na ně a najednou mu přišli o dost menší, než ve skutečnosti byli.
Po jeho výstupu jeli všichni mlčky. Jediný zvuky co jejich uši slyšely, byly kapky deště, jak se rozpršelo, a burácení dvoulitru. Jen Karl jim ničil poklidnou atmosféru, popotahoval cigaretu a ukrutným smradem jim způsoboval dráždivý kašel. Nedbaje jejich zdraví kouřil Karl dál a přemýšlel co se stane…
Zajeli přes malou vrátnici do nízké podzemní garáže, kde zaparkovali vedle zavřeného výtahu. Zřízenci odnesli bezvládné tělo do výtahu a odjeli s Karlem do 12. patra. Z něj všichni zamířili ke schodišti, po schodech se vydali do hořejšího patra číslo 13. - naštěstí cestou k zakázanému patru jim ani jednou nespadl.
Zdejší podlaží není vyznačené ve výtahu z pověrčivostí lidí, neboť třináctka přináší smůlu. Tak zde majitel firmy Parker nechal zřídit tajné laboratoře, a aby se do zdejších místností nedostal nikdo nepovolaný, je hlavní vstup označen jako uklízecí kumbály. Pro jistotu jsou dveře chráněny několika bezpečnostními zařízeními, jako je sítnicový scanner ukrytý na bezpečném místě. Dále to jsou elektronické zámky chipových karet a v neposlední řadě dlouhý šestnáctimístný kód.
Do zdejšího patra mělo vstup pouze několik vyvolených jedinců a zrovna ti dva do něj přístup neměli.
„Nechte mi ho tady.“ zařval na ně burácejícím hlasem plného respektu. „Já se o něj postarám!“
„Rozkaz šéfe, ano šéfe! Naschle šéfe!“ řekli dvojhlasně a odešli zpět do dvanáctého patra.
Až uslyšel, že v dolejším patře zaklaply dveře, pootevřel Karl neviditelnou schránečku v nedobytných železných dveří, kde na něj vykoukl sítnicový scanner. Naklonil se zakoukal hrozivě otevřenýma modrýma očima na čočku scanneru, zařízení zapípalo a identifikovalo Karla. Dále přistoupil k čipové čtečce, zamával svojí elektronickou kartou a ze dveří vyjel pinový pultík. Muž na něm vyťukal šestnáctimístný kód, který si Karl pamatoval za každých okolností. Otevřeli se dveře a z nich to pozoruhodně až nepříjemně zapáchlo.
Karl koukl do malé chodby s šesti číselně označenými dveřmi. Zaklepal vlevo na dveře s číslem jedna, a hned vstoupil.
Dostal se do malé laboratorně a lékařsky vybavené místnosti, ve které se nacházela Eliška v jejím typickém bílém plášti.
Její dlouhé zrzavé kudrnaté vlasy v blízkosti malého větráku vlály klidným houpavým pohybem. Neviděl ji přímo do obličeje, ale její krásný profil znal nazpaměť. Její kukuč velmi miloval, hrozně jej vzrušovala, i přes své malinké vady na kráse. Nepochybně myslel její výšku, která činila necelých stošedesát centimetrů. No a prsa neměla nějak velké, ale vždycky si říkával, kdyby byla má, zaplatím ji i tu nejdražší plastiku. Eliška o něj nejevila zájem. Popravdě se ji ani nedivil, se svojí kuřáckou povahou a ne zrovna atletickou postavou… Stejně se obával, že se jí na něm nejvíce nelíbí jeho tvář s dlouhou hlubokou, až nechutně rozšklebenou jizvou přes skoro celý obličej.
I když nevypadal Karl zrovna špatně i jizva nepatřila k nejhoršímu – Elis se nelíbila jeho povaha. Karl patřil k rváčům a násilníkům, ale jednou snad ze zvědavosti, či sílou osudu svolila k jedné schůzce.