Návštěvnost
Cizinec - Dědic
Cizinec - Dědic
Hromoval, největší lidské město, se hrdě tyčí na kopci. Město je obehnáno třemi kruhy masivních hradeb s cimbuřím a věžičkami s okýnky pro lukostřelce. Uprostřed města, v nejužším kruhu hradeb, leží hrad čtvercového půdorysu. V každém jeho rohu stojí kulatá věž s kuželovou střechou. Na všech věžích divoce vlaje vlajka trojúhelníkového tvaru. Každá vlajka nese erb království Kormarie, bílou růži na červeném pozadí. Věže se vyjímají vysoko nad městem, jako jeho čtyři andělé strážní. Kdo jiný by v tomto velkolepém hradu žil, nežli samotný král? Vně města najdete spoustu malých vesniček, farem a statků.
Kormarie je rozsáhlé království, sjednocující téměř všechen známý lid pod jednu korunu. Zem zelená, bohatá na přírodní zdroje. Uplynulo právě pět let od doby, kdy král Nakrold připojil ke Kormarii poslední malé vzdorující království na východě. Povstalci nakonec vzdali poslušně hold novému vládci a v zemi zavládl mír... Král dosáhl svého cíle a zřekl se života válečníka. Byl už starý a potřeboval klid na spravováni své převeliké země. Pořádal velkorysé hostiny, spravoval cesty a staral se o jejich bezpečnost, rozdával dary chudým... A přes to všechno se jedné noci stal ve městě ohavný zločin. Každá pohádka jednou končí. Kormarie má své zlaté časy, těch pár let klidu a míru, zdá se za sebou.
Vraťme se k hradu - naneštěstí v něm totiž nyní žádný král nepřebývá. Král neodjel - kdepak, dnes, na výročí míru, chtěl zůstat na hradě u svého lidu a zahájit slavnost. Pokud se tento hrad opět stane domovem pro krále, rozhodně ne krále Nakrolda. Nad Nakroldem právě lidé prolévají slzy. Kormarie zůstala bez vládce, řízena radou.
Sluneční kotouč z poloviny vystoupil nad obzor a zdi Hromoval dostaly bronzový nádech. Úsvit přináší nový den. Den po noci, během níž naposledy vydechl král. A tady začíná náš příběh.
Tajemní zabijáci, ohavní zločinci, vyvrhelové společnosti, jenž sebrali králův život, pronásledují králova syna Girma, právoplatného nástupce trůnu. Girm neměl už v noci patřit mezi živé stejně jako jeho otec, dle plánu zabijáků.
Ulice Hromovalu již pomalu ožívají, jako každý den v tuto dobu. Zvědavci vyhlížejí z oken a vycházejí před své domy, aby zjistili, kdože dnes ráno tropí tolik hluku.
Girm se žene dál a dál městem, s tajemnými zabijáky v patách. Snaží se co nejčastěji měnit směr, aby své pronásledovatele setřásl. Z mladíkovy tváře lze vyčíst beznaděj. Ve spěchu poráží několik měšťanů, nemá však čas na ohlížení.
Únikovou cestu zatarasil jeden z pronásledovatelů. Girm zaklel, když se vydal jinou cestou kterou mu nadběhl další nepřítel, a okamžitě hledal další únikovou cestu. Naštěstí málokdo znal město dobře jako on - znal všechny uličky, spletité jako bludiště.
Na poslední chvíli si všiml zakuklence na střeše domu připraveného ke skoku. Útočník stál proti slunci, takže mladík viděl pouze zabijákovu matnou siluetu. Girm dokázal s heknutím těsně uskočit, když se mu útočník chtěl vrhnout za krk. Ten minul cíl a s žuchnutím se za Girmem svalil na zem.
Někteří královští vojáci, často opilí, se zmateně motali po ulicích, jiní se zabijákům snažili postavit na odpor. Žel bohu - zabijáci, mrštní jako lasičky, vojákům snadno ladnými pohyby klouzali takřka mezi prsty nebo se jimi naopak prosekávali jako máslem.
Králův syn věděl, že se pro něj město, jeho vlastní domov, může snadno stát pastí, ze které není úniku. Nacházel se v nejnižší části města, v chudinské čtvrti, obklopený posledními hradbami. Zamířil směrem k bráně - věděl, že pokud chce vyváznout, musí pryč z města. Za pozdější denní doby, kdy je město plné lidí, by mohl Girm snadno splynout s davem, nyní však ulice téměř zely prázdnotou. Zabijáci si svou nemalou výhodou ve městě byli dobře vědomi. Rozdělili se a spěchali obsadit všechny východy. Stráže otevřely brány teprve před chvílí, zavíraly se totiž přes noc kvůli bezpečnosti.
Opilý strážný zatarasil Girmovi východ, aby se zeptal, kam má namířeno. Mladík nevypadal, že chce zastavit. Jak se blížil k bráně, rostl překvapený a současně bojácný výraz v hlídačových očích.
Girm stačil na strážného ještě křiknout: „Uhni, to jsem já, princ!“
Ačkoli ne úmyslně, prudce strážného smetl. Strážný se válel na zemi. Upustil své kopí a měl nakřivo nasazenou helmu. Girm jednal rychle. Popadl kopí, otočil se a divoce jím mrštil. Trefil cíl. Jeden z pronásledovatelů zařval když mu ostrý hrot pronikl hrudí. Girm poprvé v životě zabil člověka. Za jiných okolností by se jemu samotnému onen čin příčil, nyní však neměl čas se podobnými myšlenkami zabývat. Koneckonců, musel se bránit. Povalený hlídač zaklel, když se přes něj za Girmem prohnali bránou ještě tři zakuklenci.
Girm běžel dlouho překonávajíc sám sebe. Nyní se hnal přes rozlehlé pole vně hradeb.V noci se strhl prudký liják, takže se mu na boty lepilo bahno. Musel dávat pozor, aby neuklouzl. Proběhl řídkým lesíkem a za ním změnil směr. Vběhl do slepé uličky tvořené křovím. Za zády měl stále své pronásledovatele. Přesto že už nebyli ve městě, které se snadno mohlo stát pastí, nyní příroda hrála v jeho neprospěch. Na okamžik zpomalil, aby se ohlédl, pak přelétl očima po okolí. Neměl na výběr. Zavřel oči, chránil si je rukama a pln odhodlání dostat se přes hradbu trní vyrazil vpřed. Potrhal si své bohatě zdobené šaty. Ale na tom nesešlo. Nesměl dále otálet, protože jinak by ho chytili. Když se dostal skrz trní, po celém těle ucítil nesnesitelní pálení krvavých škrábanců. Utíkal dál doufajíc, že tajemní pronásledovatelé nebudou pokračovat za ním. Sotva lapal po dechu. Najednou se ozval za jeho zádama výbuch, který udělal v trní otvor dostatečně velký, aby ním bez problémů prošel člověk. Zemina se rozlétla okolo, dopadala až před běžícího Girma. Když se mladík ohlédl, uviděl ve zvednutém prachu tři nepřátele ženoucí se otvorem a doutnající křoví okolo. Prach mladíka nutil ke kašli. Podivil se, co onen výbuch způsobilo. Dorazil k prudkému srázu. Zahnul proto doprava a utíkal po úzké kamenité horské pěšině, která se kroutila dolů po úpatí kopce. Ozvala se další rána, tentokrát uhodila do skály nad ním, ze které se s rachotem sesypalo kamení a zahradilo pěšinu. Stěží dokázal zabrzdit a nevehnat se pod padající lavinu balvanů. Ocitl se v bezvýchodné situaci. Za zády pronásledovatelé. Svah prudký na to, aby se dal sejít. Hromada balvanů přes pěšinu. Co teď? Ze zoufalosti se vrhl dolů po prudkém srázu. Kotrmelci se skutálel dolů a zůstal nehybně ležet na zádech, div si nevyrazil dech. Pronásledovatelé už byli na místě. Teprve teď si Girm pořádně prohlédl muže kteří ho honili:
Každý z vrahů byl oděn v rudém rouchu s černou kápí. Kápě spolu s rouškou jim dokonale maskovaly obličej. Každému z nich obepínal pas kus černé látky vyšívaný zlatými vzory. Za pasem se každému leskla rukojeť krátkého meče se zvlněnou čepelí. Rukojeť představovala hlavu hada, dva rubíny tvořily hadovy oči.
Jeden vrah kráčel pomalu k bezmocnému Girmovi a sahal rukou k pasu, aby tasil meč. Mladík na okamžik zadoufal, ačkoli v hloubi duše cítil beznaděj, že nastane nějaký zvrat, díky kterému bude dál dýchat.
Tyto bláhové myšlenky ho rázem opustily. Celý život mu přelétl před očima. Vzpomínal na svou matku Trixanu, jak mu jako malému klukovi vyprávěla pohádky a jak ho učila číst a psát. Na to, jak zemřela kvůli nemoci když Girmovi bylo devět. Na svou starší sestru Leu, se kterou se rádi škádlili a niž učil šermu. Na otce, kterého v noci zavraždili tajemní zabijáci kteří dostanou i jeho, i když ne hladce jak si představovali. Girm už nekladl žádný odpor. Byl na pokraji sil, ležel a čekal, až ho zabodnou. Neměl chuť ani sílu, důvod proč vzorovat, když se mu během několika hodin zhroutil svět. Kdyby měl po ruce zbraň, zabil by se možná sám. Těch několik vteřin pro něj trvalo neuvěřitelně dlouho. Zavřel oči. Čekal na smrt, která měla každým okamžikem přijít. A pak se stal zázrak.
Kormarie je rozsáhlé království, sjednocující téměř všechen známý lid pod jednu korunu. Zem zelená, bohatá na přírodní zdroje. Uplynulo právě pět let od doby, kdy král Nakrold připojil ke Kormarii poslední malé vzdorující království na východě. Povstalci nakonec vzdali poslušně hold novému vládci a v zemi zavládl mír... Král dosáhl svého cíle a zřekl se života válečníka. Byl už starý a potřeboval klid na spravováni své převeliké země. Pořádal velkorysé hostiny, spravoval cesty a staral se o jejich bezpečnost, rozdával dary chudým... A přes to všechno se jedné noci stal ve městě ohavný zločin. Každá pohádka jednou končí. Kormarie má své zlaté časy, těch pár let klidu a míru, zdá se za sebou.
Vraťme se k hradu - naneštěstí v něm totiž nyní žádný král nepřebývá. Král neodjel - kdepak, dnes, na výročí míru, chtěl zůstat na hradě u svého lidu a zahájit slavnost. Pokud se tento hrad opět stane domovem pro krále, rozhodně ne krále Nakrolda. Nad Nakroldem právě lidé prolévají slzy. Kormarie zůstala bez vládce, řízena radou.
Sluneční kotouč z poloviny vystoupil nad obzor a zdi Hromoval dostaly bronzový nádech. Úsvit přináší nový den. Den po noci, během níž naposledy vydechl král. A tady začíná náš příběh.
Tajemní zabijáci, ohavní zločinci, vyvrhelové společnosti, jenž sebrali králův život, pronásledují králova syna Girma, právoplatného nástupce trůnu. Girm neměl už v noci patřit mezi živé stejně jako jeho otec, dle plánu zabijáků.
Ulice Hromovalu již pomalu ožívají, jako každý den v tuto dobu. Zvědavci vyhlížejí z oken a vycházejí před své domy, aby zjistili, kdože dnes ráno tropí tolik hluku.
Girm se žene dál a dál městem, s tajemnými zabijáky v patách. Snaží se co nejčastěji měnit směr, aby své pronásledovatele setřásl. Z mladíkovy tváře lze vyčíst beznaděj. Ve spěchu poráží několik měšťanů, nemá však čas na ohlížení.
Únikovou cestu zatarasil jeden z pronásledovatelů. Girm zaklel, když se vydal jinou cestou kterou mu nadběhl další nepřítel, a okamžitě hledal další únikovou cestu. Naštěstí málokdo znal město dobře jako on - znal všechny uličky, spletité jako bludiště.
Na poslední chvíli si všiml zakuklence na střeše domu připraveného ke skoku. Útočník stál proti slunci, takže mladík viděl pouze zabijákovu matnou siluetu. Girm dokázal s heknutím těsně uskočit, když se mu útočník chtěl vrhnout za krk. Ten minul cíl a s žuchnutím se za Girmem svalil na zem.
Někteří královští vojáci, často opilí, se zmateně motali po ulicích, jiní se zabijákům snažili postavit na odpor. Žel bohu - zabijáci, mrštní jako lasičky, vojákům snadno ladnými pohyby klouzali takřka mezi prsty nebo se jimi naopak prosekávali jako máslem.
Králův syn věděl, že se pro něj město, jeho vlastní domov, může snadno stát pastí, ze které není úniku. Nacházel se v nejnižší části města, v chudinské čtvrti, obklopený posledními hradbami. Zamířil směrem k bráně - věděl, že pokud chce vyváznout, musí pryč z města. Za pozdější denní doby, kdy je město plné lidí, by mohl Girm snadno splynout s davem, nyní však ulice téměř zely prázdnotou. Zabijáci si svou nemalou výhodou ve městě byli dobře vědomi. Rozdělili se a spěchali obsadit všechny východy. Stráže otevřely brány teprve před chvílí, zavíraly se totiž přes noc kvůli bezpečnosti.
Opilý strážný zatarasil Girmovi východ, aby se zeptal, kam má namířeno. Mladík nevypadal, že chce zastavit. Jak se blížil k bráně, rostl překvapený a současně bojácný výraz v hlídačových očích.
Girm stačil na strážného ještě křiknout: „Uhni, to jsem já, princ!“
Ačkoli ne úmyslně, prudce strážného smetl. Strážný se válel na zemi. Upustil své kopí a měl nakřivo nasazenou helmu. Girm jednal rychle. Popadl kopí, otočil se a divoce jím mrštil. Trefil cíl. Jeden z pronásledovatelů zařval když mu ostrý hrot pronikl hrudí. Girm poprvé v životě zabil člověka. Za jiných okolností by se jemu samotnému onen čin příčil, nyní však neměl čas se podobnými myšlenkami zabývat. Koneckonců, musel se bránit. Povalený hlídač zaklel, když se přes něj za Girmem prohnali bránou ještě tři zakuklenci.
Girm běžel dlouho překonávajíc sám sebe. Nyní se hnal přes rozlehlé pole vně hradeb.V noci se strhl prudký liják, takže se mu na boty lepilo bahno. Musel dávat pozor, aby neuklouzl. Proběhl řídkým lesíkem a za ním změnil směr. Vběhl do slepé uličky tvořené křovím. Za zády měl stále své pronásledovatele. Přesto že už nebyli ve městě, které se snadno mohlo stát pastí, nyní příroda hrála v jeho neprospěch. Na okamžik zpomalil, aby se ohlédl, pak přelétl očima po okolí. Neměl na výběr. Zavřel oči, chránil si je rukama a pln odhodlání dostat se přes hradbu trní vyrazil vpřed. Potrhal si své bohatě zdobené šaty. Ale na tom nesešlo. Nesměl dále otálet, protože jinak by ho chytili. Když se dostal skrz trní, po celém těle ucítil nesnesitelní pálení krvavých škrábanců. Utíkal dál doufajíc, že tajemní pronásledovatelé nebudou pokračovat za ním. Sotva lapal po dechu. Najednou se ozval za jeho zádama výbuch, který udělal v trní otvor dostatečně velký, aby ním bez problémů prošel člověk. Zemina se rozlétla okolo, dopadala až před běžícího Girma. Když se mladík ohlédl, uviděl ve zvednutém prachu tři nepřátele ženoucí se otvorem a doutnající křoví okolo. Prach mladíka nutil ke kašli. Podivil se, co onen výbuch způsobilo. Dorazil k prudkému srázu. Zahnul proto doprava a utíkal po úzké kamenité horské pěšině, která se kroutila dolů po úpatí kopce. Ozvala se další rána, tentokrát uhodila do skály nad ním, ze které se s rachotem sesypalo kamení a zahradilo pěšinu. Stěží dokázal zabrzdit a nevehnat se pod padající lavinu balvanů. Ocitl se v bezvýchodné situaci. Za zády pronásledovatelé. Svah prudký na to, aby se dal sejít. Hromada balvanů přes pěšinu. Co teď? Ze zoufalosti se vrhl dolů po prudkém srázu. Kotrmelci se skutálel dolů a zůstal nehybně ležet na zádech, div si nevyrazil dech. Pronásledovatelé už byli na místě. Teprve teď si Girm pořádně prohlédl muže kteří ho honili:
Každý z vrahů byl oděn v rudém rouchu s černou kápí. Kápě spolu s rouškou jim dokonale maskovaly obličej. Každému z nich obepínal pas kus černé látky vyšívaný zlatými vzory. Za pasem se každému leskla rukojeť krátkého meče se zvlněnou čepelí. Rukojeť představovala hlavu hada, dva rubíny tvořily hadovy oči.
Jeden vrah kráčel pomalu k bezmocnému Girmovi a sahal rukou k pasu, aby tasil meč. Mladík na okamžik zadoufal, ačkoli v hloubi duše cítil beznaděj, že nastane nějaký zvrat, díky kterému bude dál dýchat.
Tyto bláhové myšlenky ho rázem opustily. Celý život mu přelétl před očima. Vzpomínal na svou matku Trixanu, jak mu jako malému klukovi vyprávěla pohádky a jak ho učila číst a psát. Na to, jak zemřela kvůli nemoci když Girmovi bylo devět. Na svou starší sestru Leu, se kterou se rádi škádlili a niž učil šermu. Na otce, kterého v noci zavraždili tajemní zabijáci kteří dostanou i jeho, i když ne hladce jak si představovali. Girm už nekladl žádný odpor. Byl na pokraji sil, ležel a čekal, až ho zabodnou. Neměl chuť ani sílu, důvod proč vzorovat, když se mu během několika hodin zhroutil svět. Kdyby měl po ruce zbraň, zabil by se možná sám. Těch několik vteřin pro něj trvalo neuvěřitelně dlouho. Zavřel oči. Čekal na smrt, která měla každým okamžikem přijít. A pak se stal zázrak.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk