Forsaken - 243. díl

Anotace: Alex vyzval Ariela na souboj...

Sbírka: Forsaken

„Proč? Co třeba proto, že se někomu nezamlouvají způsoby, jakými váš Nejvyšší vše řídí?“ pronesl táta odměřeně. „Umřelo už příliš slušných lidí. A nač vlastně? Kvůli jeho rozmaru a pro pobavení jeho nohsledů?!“
„A odkdy zrovna ty se zajímáš o blaho lidí, Alexeji? Copak vám neslouží jenom jako potrava? Copak neopovrhujete jejich malostí? Jejich strachem?“ posmíval se mu Ariel. „Možná, že zabíjíme víc lidí než dřív, ale pořád vám jich necháváme víc než dost! A smrt od nás je aspoň dopředu nezatracuje!“
„Ne, zatraceni jsou, až když se vám znelíbí, co?! Nemáte právo brát životy těch, kterým to nebylo předurčeno!“
„A jak můžeš vědět, že jim to nebylo předurčeno, drahý Alexeji? Ty do našich seznamů nevidíš. Naším úkolem je udržet na Zemi pořádek a přesně to děláme. Tak proč váš druh nemůže konečně vymřít a přestat špinit její povrch jako nějaká odporná plíseň?!“ syknul záštiplně.
„Máme právo tu být... stejně jako vy!“
„Opravdu? A k čemu? Neděláte nic jiného, než že parazitujete na lidském pokolení! Jste jako mšice živící se na rostlině, ale na rozdíl od nich už nejste nikomu nijak prospěšní! Váš zánik je nevyhnutelný... je to součást evoluce... a ani váš ubohý vzdor na tom nic nezmění!“ prohlásil Ariel s odporem.
„To se ještě uvidí!“ utnul jeho nenávistný proslov táta. „Každopádně se zdá, že tu máme menší problém! Ty odmítáš nechat Izabelu jít a já zase nedovolím, abys ji s sebou odvedl! Navrhuji souboj... jenom my dva... tak jako tehdy v noci... ať zvítězí ten lepší!“
„Natolik si věříš, Alexeji? Jako upír stárneš pomaleji než lidé, ale přece jen stárneš! Na rozdíl ode mne!“
„Na tebe ještě stačím!“ odseknul táta a nesmlouvavě se zadíval na jednoho z andělů v přední řadě. „Meč!“
„Dobrá tedy...“ přijal Ariel jeho výzvu a poté, co odhodil svůj kabát, vytrhnul nejbližšímu z andělů meč z ruky. „Překvapuje mě sice, že se k tomu stavíš sám, když jsi poslední dobou pro podobné účely využíval Riela nebo Marcella, ale budiž, já s tím potíže nemám!“ řekl pevně a gestem naznačil tomu andělovi, kterýho si táta vybral, aby mu předal svůj meč.
„Než začneme, rád bych si ještě něco vyjasnil!“ ozval se znova táta, zatímco se seznamoval se svou novou zbraní. Byl to bohatě zdobenej kousek, kterej už od pohledu vypadal dost těžce, ale on s ním kupodivu mával, jako kdyby nevážil skoro nic. A taky s lehkostí, která prozrazovala, že podobnou zbraň netřímá v ruce poprvý.
„Copak mezi námi dvěma není už dávno ve všem jasno, Alexeji?“ otázal se Ariel poněkud znuděně, meč zatím držel hrotem k zemi.
„Chci se jenom ujistit, že pokud vyhraji, bude nám třem umožněn bezpečný odchod z tohoto místa!“
„Domníval jsem se, že to se rozumí samo sebou!“ podotkl Ariel a v jeho hlase zazníval náznak rozhořčení.
„Jenom jsem si chtěl být jistý, to mi nemůžeš zazlívat!“
„Já ti toho můžu zazlívat mnoho, Alexeji, především to, že jsi mne připravil o Annu, ale myslím, že tvoje smrt ten prohřešek smaže a já nebudu usilovat o naprosté vyhlazení tvé rodiny, třebaže by to byla zasloužená odplata!“ hrál si Ariel na milosrdnýho.
Táta na to zareagoval tak, že namířil hrot meče na jeho prsa. „Moje smrt?“ pousmál se, jakoby pobaven tím nápadem. „Zatím jsem ještě naživu a hodlám tak také zůstat! Spíše si dělám starost o tebe… Kolikrát už jsme tě zabili? Proč to konečně nevzdáš a pořád se vracíš? Co si od toho vlastně slibuješ?“
„Že tě jednou uvidím zhebnout!“ vztekle procedil mezi zuby Ariel a bez varování na něj zaútočil.
Tátu tím ale nepřekvapil. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak ten mocný úder zručně vykryl a rovnou začal zasypávat svého soka nijak mírnými ranami. Andělé se jim klidili z cesty a vytvořili kolem nich jakýsi půlkruh, kterej jsem uzavírala já s Rielem, k němuž jsem se ihned pohotově přidružila.
„Zvládne to?“ vydechla jsem úzkostlivě, aniž bych z těch dvou spustila oči.
„Měl by. Pokud ale Ariel nechystá nějakej podraz,“ odvětil prostě a ani se nenamáhal skrývat své obavy. Stejně jako se neobtěžoval skrýt svou katanu.
„Je mi to strašně líto… tohle jsem fakt nechtěla…“ hlesla jsem nešťastně, avšak jeho mlčení dávalo tušit, že moje omluva nebyla přijata.
Ani jsem se mu nedivila, jestli tu dnes kvůli mně někdo umře, tak si to sama nikdy neodpustím. I když… budu žít vůbec natolik dlouho, abych toho mohla litovat?