Až za hrob (28.)

Anotace: Hmf, tak je to pět měsíců, co tu přibyla poslední část. Mám chuť vlastnoručně se za to zpranýřovat, ale krize je zažehnána. navíc 1.srpna to byl rok, co jedné letní noci vznikla první kapitola. Doufám,že se tahle bude líbit a omlouvám se za přerušení. :)

Sbírka: Až za hrob

„Na počátku bylo slovo.“ pronesl Pankrác hlasem vysokoškolskýho bezzubýho profesora a po očku se po mně podíval. Rozezleně jsem vylítla do sedu, ale když mi zakřupalo v páteři, zase jsem sebou neškodně plácla do polštářů a spokojila jsem se s vražedným pohledem.
„No jo, promiň.“ špitnul Pank a sedl si, aby na mě líp viděl. „Tak co všechno chceš vlastně vědět?“
„Všechno!“ vyhrkla jsem trochu moc horlivě. „O co vlastně jde? Proč je Gertův táta živej, proč sebou fláknu, kdykoli si Bergeron, nebo Max potřebujou s někým pokecat, kde vlastně jsou, a co jsou zač. Je toho hodně.“ Uznala jsem s hlavou na stranu a zadívala jsem se na něj. Vjel si prstama do prapodivnýho rozcuchu a zatvářil se mírně vyděšeně. Asi se mu představa celonočního bdění s doprovodnými vysvětlovacími jevy moc nezamlouvala, ale řekla bych, že mrtvý puberťáci maji trochu času nazbyt, takže jsem jeho zděšení okázale ignorovala.
„No..“ houknul trochu nejistě. „Je to docela složitý.“
„Když to nebudou zlomky, zvládnu to.“ Mrkla jsem s úsměvem. Jen se rozpačitě zaksichtil a zul si boty, aby se mohl usadit s větším pohodlím.
„Čím chceš začít?“
„Co třeba Maxovým očkovacím průkazem?“ nadhodila jsem. „Co je vlastně Max za zvířátko?
„Težko říct.“ pokrčil Pank rameny. „Každej tvrdí něco jinýho. Každej si trochu přidal, ale všichni se shodujou na tom, že není mrtvej.“
„Upír?“ zeptala jsem se s nehraným zájmem, kterej si dokáže vštípit jen zarytej ochránce páně Vlada Tepese.
„Draculu vynech.“ pousmál se Pank a ani se nesnažil zakrýt, že mi vytrvale rabuje myšlenky.
„Vypadni mi z hlavy.“ zavrčela jsem, ale bylo mi celkem jasný, že tahle forma komunikace v obrazech značně usnadní pochopení mýho složitýho vyjadřování. Nebylo zrovna snadný přemejšlet nad otázkama z oblasti, se kterou jsem se pobratřila pomocí výletů do dálek, a to před poměrně krátkou dobou.
„Není to tak lehký, jak si myslíš.“ poznamenal tiše. „Zacpání uší moc nepomáhá. Je to asi takový, jako by vedle tebe horoval Hitler. Ať už souhlasíš, nebo ne, je to docela hypnotický.“
„Dobře, budu se snažit moc nemyslet. Neměl by to bejt zas až takovej problém.
„Tákže,“ protáhnul se Pank, „Max umřel v roce 1568. Bylo to přece jen bezpečnější, než dál provozovat svojí malou černou živnost s netopýrama a riskovat, že skončí na hranici.“
„Moment.“ zvedla jsem ruku a cítila jsem, jak mi uprostřed čela naskočila nechápavá vráska. „Neříkal jsi náhodou, že je živej?“
„Ne, říkal jsem, že není mrtvej.“
Možná si budeš myslet, že mám místo mozku chuchvalec růžový žvejkačky, ale neznamená to náhodou to samý?“
Pank si jen povzdechnul a na okamžik zavřel oči. „Jo, mohlo by se to zdát stejný, ale možná, že když mě necháš říct aspoň tři věty bez přerušování, vyhneme se určitejm momentům, kdy si já budu připadat zbytečně, ty pitomě a tenhle rozhovor ztraceně. Doufal jsem, že vyklopim co vim, a ty mě pak necháš odpočívat v pokoji, což si teoreticky doslova zasloužim.“
„No dobře, dobře. Tak se nedurdi, vypadáš jako nakrknutej plameňák.“
„Díky, tobě ty ušatý rukavice taky moc sluší.“ Poznamenal, a když mi oči nechápavě zabrousily k dlaním, uteklo mu zahihňání. Odolala jsem spáchání vraždy za pomoci tabulky s názorným grafem mých teplot a s notnou dávkou sebeovládání jsem přes zuby přecedila tichý: „tak dál.“
„Max nebejval tím, čím je teď. Doufám, že věříš na pohádky, usnadní nám to spoustu věcí. Teoreticky se dá říct, že Max, stejně jako později Bergeron, se kterým už jsi měla nepochybně taky tu čest, bývali mágové.“
„To jako středověkej Harry Potter?“ ujelo mi, ale hned jsem si přikryla dlaní pusu, abych se vyhnula vražednýmu pohledu.
„Ty mě vůbec neposloucháš.“ Zakroutil hlavou, jako by před ním stálo neposlušný dítě. „Víš jakej je rozdíl mezi mágem a kouzelníkem?“
„Jasně.“ Kejvla jsem.
„Fakt?“
„Hm…ne.“
„Bezva,“ zahučel Pankrác s poměrně jasnou stopou zklamání v obličeji.
„Vysvětlíš mi to?“
„Neskonale rád.“ zazubil se. „Hlavní rozdíl je v tom, že zatímco kouzelník jen využívá magii k nějakým svým ohňostrojům a nafukováním žab, mág samotnou magii utváří, pomáhá zdokonalit její nedomyšlený oblasti, jakožto zprostředkovávání síly pro takový paka, jako jsou kozelníci, nebo víly a podobný zrůdičky, který pak jen lusknou prstem a nedopatřením tak někomu vypíchnou oko. Je to jako by někdo dal dohromady třeba televizi, a ty bys pak jen přišla a zmáčkla čudlík. Je to prostě zásadní rozdíl, mezi zprostředkovatelem magie a jejím uživatelem. Chápeš to?“ zeptal se nejistě a spustil do klína ruce, kterýma až dosud celkem divoce šermoval.
„Hm, celkem jo.“ Přikývla jsem. „Až na fakt, že vůbec netušim, v kterým okamžiku svýho života jsem se zbláznila. Kouzelníci?! Víly?! Nafukovací žáby?!! Jestli se ke mně někdo z nich přiblíží, dostane po držce! Nenechám se děsit svýma vlastníma halucinacema.“
Pank si zamnul ruce a s potutelným úsměvem se postavil. „Tak sleduj, ty skeptiku.“ Párkrát zamáchal rukama a mezi prsty se mu vyloupla kytička fialek. Pobaveně mi jí podal. „Pozornost podniku.“ Pronesl do ticha a kochal se mým ohromením.
„Tomu nevěřim.“ Řekla jsem a pevně jsem si založila ruce na prsou. S přimhouřenýma očima jsem zírala na fialky, když přes ně Pank položil dlaň.
„A teď?“ optal se a ruku odtáhnul. Na dece seděl gigantickej motýl a zavíral a zase otevíral křídla. Na každým měl skvrnu, která vypadala jako kvítek fialky.
„Taky nic. Jen jsem se zbláznila. To bude v pohodě. Pár dní zírání do zdi to napraví.“
„Tak naposled. Jen si dej pozor, bude kousat.“ Poznamenal a znovu přikryl motýla dlaní. Bylo mi záhadou, jak ho zvládnul svojí malou rukou celého schovat, ale byla jsem trochu moc zvědavá, co se objeví tentokrát, takže jsem nad velikostí fialkovýho motýla nechtěla nijak zvlášť uvažovat. Pank se mi díval do očí. Trochu se mu zaleskly, než je na vteřinu zavřel, bylo to jako ospalý mrknutí. Oči mi sklouzly znovu k dece, na který se tentokrát pod Pankovou rukou třepal podivně zmrzačenej tvor. Vypadalo to nejvíc na hodně mrňavého dráčka, nebo poměrně velkou fretku. Každopádně to něco bylo extrémně dlouhý, extrémně chundelatý a extrémně hnusný. Po páteři, až na konec Dlouhýho ocasu se tomu něčemu táhla řada tmavých lesklých ostnů, který teda na mlíčný zoubky ani trochu nevypadaly. Hlavu to mělo protáhlou, trochu moc hranatou, a abych byla upřímná, odpornou, asi jako by někdo obyčejný fretce nacpal hlavu do krabičky od krbovejch zápalek. Oči to mělo po obou stranách hlavy, a to v dlouhý řadě. Když jsem napočítala šest, přestala jsem. Z poměrně malý tlamy vykukovaly dva dlouhý špičáky, který přesahovaly tomu něčemu přes hlavu o dobrej centimetr, což by v našem normálním světě nejspíš ďábelsky přitahovalo všechny zubaře světa. Potvůrka na mě koukala svým nepřeberným množstvím očí a vydávala tichounký zvuky, jako když zvlášť opatrně cinkáte lžičkou o skleničku.
Pank opatrně odtáhnul ruku a příšerka se kvapem rozběhla po záhybech deky až na můj klín, kde se stočila a nastavila mi šerednou hlavu, očividně v přesvědčení, že na ní někdy v životě sáhnu.
„Páni.“ vydechla jsem. „jak se ta zrůdnost..“
„Ocitla tady?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jak se jmenuje?“
Pankovi trochu zasvítilo v očích, když si dřepnul na kraj postele a podrbal šereďáka v místě, kde s největší pravděpodobností sídlilo levý ouško.
„Tohle je Fanda.“ Představil mi Pank hrdě svýho mazlíka, ale ten se na něj jen nevrle podíval a přimáčknul se mi ještě víc k břichu. „No dobře, sklopil hlavu Pank, „Byl to Fanda, ale teď je to Fanynka, trochu se nám to vymklo, viď.“ Kejvnul na tvora, a když zase zacinkal jako sklenička, usmála jsem se.
„Je to bezpečný?“ otázala jsem se s rukou deset čísel vysoko nad Fanynčinou hlavou.
„Jasně, je očkovaná, za koho mě máš.“ Mrknul na mě Pank a já jsem tu malou hrůzu pohladila po hlavě. Prvním párem očí se na mě podívala, zatímco dalšíma brousila po pokoji. Vypadalo to, že by se tu nejradši porozhlídla.
„Co je vlastně zač?“ vydechla jsem.
„Tehle potvůrek pobíhá dole jenom pár, je to démonek, obecně se jim říká dirmové.“
„Tvůj mazlík?“
„Jo, je to můj kámoš. Tam dole se, moc dětí nepoflakuje.“ Pokrčil rameny. „Tak co, už mi věříš všechno o magii?“ zeptal se a s úsměvem sledoval, jak drbu Fanynku na chundelatým bříšku.
„Spíš jo.“ uznala jsem, ale pořád mi nebylo úplně jasný, jak všechna ta magická pakáž „tam dole“ vlastně funguje.
„Promiň, že se ti zase hrabu v hlavě,“ začal Pank.
„Zvládnu to.“ Usmála jsem se na něj. „Tak povídej, jak to vlastně chodí?“
„Náš svět, stejně jako ten tvůj je rozděleném na území. Každý území má svýho vládce, a právě to je funkce, kterou u nás zastávaj Max a Bergeron.“
„Takže teoreticky každej je hlavou svýho státu?“ zeptala jsem se, zatímco mi Fanynka žužlala prst.
„teoreticky jo, až na to, že u nás nemáme státy. My těm územím říkáme prostě panství, něco jako anglický hrabství, akorát, že u nás se takhle dělí veškerá obyvatelná půda.“
„Obyvatelná půda.“ Zopakovala jsem po něm šeptem. „Zníš jako rolník.“
„Všichni jsme rolníci.“ Poznamenal Pankrác celkem záhadně a zadíval se z okna, za kterým se pomalu začínaly rozsvěcet pouliční lampy.
„Ještě pořád nevim, co je Max za stvoření.“ Poznamenala jsem, abych ho vrátila duchem do páchnoucího nemocničního pokoje. Neotočil se, ne sebou maličko trknul, jako by mu někdo nedopatřením šlápnul na nohu.
„Max byl mág, ale aby se vyhnul Smrti, zaprodal se jí.“ Zašeptal a jeho dech se srazil na okně. Zvednul ukazovák a začal do orosený šmouhy kreslit nesouměrný obrazce.
„Nechtěl umřít. Nebál se, jen se mu prostě nechtělo přijít o pocit žijící bytosti. Ale domluvou se Smrtí o ten pocit stejně přišel. I když mu srdce pořád tluče, zpomalilo. Krev už mu v žilách skoro neproudí, jen se líně převaluje. Je to stejný, jako by zemřel, ale jen po fyzický stránce. Je to stejný, jako by duši dal nesmrtelnost, výměnou za pomalou nekonečnou zkázu těla. Jednou se srdce zastaví, ale ani potom nebude schopnej umřít. Svým způsobem je nesmrtelnej, ale co se týče duše, umřel už dávno.“ Pankrác to řekl s ponurým zavrtěním hlavou a opřel si čelo o chladný sklo.
„Může Max zabít sám sebe?“ zeptala jsem se opatrně.
„Může, ale neudělá to.“
„A proč ne?“
Pank znovu dýchal na sklo. „Protože přísahal, že nikdy nikomu nevezme život. Přísahal, že život bude jenom dávat.“
„A to nemůže sám u sebe udělat výjimku. To je přece jen trochu jiná situace, vražda a sebevražda jsou jako nebe a dudy, prostě něco jiného, nebo ne?“ zvedla jsem obočí a ignorovala jsem příšerku Fanynku, která mi na klíně spala hlubokým spánkem a smáčela mi ruce proudem nažloutlých slin.
„Pro Maxe ne.“ Řekl Pank a konečně se otočil čelem ke mně. „Dokud žije jedinej člověk, kterýmu Max život dal, nemůže umřít, ale zabít svoje oživený kamarády taky nemůže, je to proti jeho přesvědčení. Jenže problém je v tom, že kdo jednou umřel jako člověk a byl u nás znova vtaženej do života, na toho už Smrt znova nemá nárok. Prostě oživení nemůžou znova umřít, leda by se o to postaral ten, kdo je stvořil. Dokud jedinej z oživenejch žije, žije i jeho stvořitel. Max se dostal do smyčky, kterou nenávidí, ale nemůže jí změnit.“
Zamyšleně jsem zírala do rohu, aniž by mi to usnadňovalo pochopení těch prapodivných zákonitostí, kterýma mě Pankrác svým pohřebním vyprávěním zasypal. Jediný, co mi prolítlo hlavou a zanechalo tam jakousi mizivou stopu bylo spojení: Max = chudák.
„Ještě chceš vědět, co je Max zač?“ zeptal se Pank a vypadalo to, že celý to představení bylo jen připravováním půdy pro slovo, který má v samým finále přijít. Nechtěla jsem mu to zkazit, a tak jsem kývla. Pank se s obřadním výrazem narovnal a zřetelně, jako by recitoval modlitbu, která vyléčí všechny nemoci světa, vyslovil: „Nekromant.“