Savoy Place - 21. díl

Anotace: po delší době další pokračování...

„Co… jak… jak jsi to udělal?“ ptala jsem se téměř neschopna slova. Samuel se jen smál mé překvapenosti a táta se ujal vysvětlování.
„Přenos… není to zrovna nejjednodušší, ale s trochou koncentrace a znalostí předchozího místa je to hračka.“ No to jistě. Stále jsem byla ohromena tím jeho přenosem. Četla jsem o naší moci i magii spoustu knih a velmi často jsme o tom doma mluvili, ale vidět to na vlastní oči to bylo… prostě jiné.
Táta pomalým krokem přešel ke krbu a na malý stoleček položil obě schránky. Než jsem k němu došla, v krbu hořel oheň a celou místnost zalilo teplo. Posadila jsem se a mlčky si prohlížela skříňky. Obě byly z vyřezávaného tmavého dřeva a vypadaly velice staře. Velikostí se podobaly asi krabičce od čaje, ale vypadaly tak dokonale, že jsem se jich bála jenom dotknout.
Otevřel jednu z nich a s úsměvem na rtech si do dlaní vložil mou ruku. Na prsteníček pravé ruky mi navlékl kroužek z chladného kovu a poté ho políbil.
„Konečně plně patříš do rodiny,“ usmál se a pustil mou ruku, abych si mohla prsten prohlédnout. Uviděla jsem zlatý prsten zdobený erbem rodu. Na první pohled měl obrovskou cenu, natož pokud kořeny rodu sahaly tak daleko.
„To nemůžu,“ protestovala jsem a chtěla si ho stáhnout z prstu. Táta nesouhlasně zakroutil hlavou a položil ruku na tu mou. „Ale tati…“
„Žádné ale. Mně se neodmlouvá. Nechápu, proč ho nechceš. Nebo… jestli už nechceš být spojována s touto rodinou a odejít, pak…“
„Ale tati. Jak si to vůbec můžeš myslet. Já jen, že musí být vzácný a já si ho rozhodně nezasloužím,“ poslední slova jsem jen zašeptala a oči se mi zase zaleskly.
„Co tě to napadá, maličká. Kdo by ho pak měl dostat, když ne ty? Dostává je každý člen rodiny při dosažení plnoletosti. U tebe jsem to bohužel propásl, tak ti to chci aspoň trochu vynahradit. Budu tě rozmazlovat, to se neboj.“ Jeho smích byl nakažlivý, proto jsem se k němu s chutí přidala.
„Tak co je v té druhé?“ ptala jsem se se smíchem a oči mi hořely zvědavostí. Znala jsem tátu. To nejlepší si nechával vždy na konec.
„Myslím, že nemá smysl čekat na ostatní. Hlavně pokud jsou zprávy od tvého přítele pravdivé. Jen ještě jeden malý detail,“ zadíval se na stoleček a mě se zmocnil stejný pocit, jako při přenášení skříněk. Podvědomě jsem se zatřásla a objala tělo pažemi.
„Děje se něco? Jsi v pořádku?“ staral se táta.
„Já nevím. Nedokážu to popsat. Mám hodně divný pocit. V celém těle cítím jakési mravenčení a vibrace.“ Starostlivě mě pozoroval, dokud jsem se nepřestala třást. Snažila jsem se uvolnit, ale tentokrát to nezmizelo, jen ubralo na intenzitě.
„Odložíme to a půjdeš si odpočinout,“ rozhodl táta a zavřel právě přenesenou knihu.
„Ne, jsem v pořádku. Co to ale bylo?“
„Je možné, že si cítila proudění energie při přenosu. Není to zrovna běžné, ale asi budeš citlivější na magii v tvém okolí. Jsi si jistá, že to chceš dokončit?“
„Blázníš? Jasně, že jo. Konečně se mám něco dozvědět, tak sem s tím,“ smála jsem se. Tátu jsem ale neoklamala.
„Počkej. Vidím, že se bojíš a rozhodně ti to nezazlívám. Je to naprosto přirozené.“ Posadil se za mnou na sedačku. Krátce mě objal a podíval se mi do očí. „V žádném případě tě nechci do ničeho nutit. Vím, že jsme vás do toho od malička tlačili. Bere se to jako samozřejmost, že přijmeš povinnosti vůči Torrintu. Ale… ale ty sis toho už prožila dost a my jsme ti tolik ublížili. Musím ti proto dát alespoň šanci na volbu. Proměna už začala, takže tu bych nezastavil, ale mohl bych hned poté svázat tvoji moc. Nebylo by to nic jednoduchého, ale radil jsem se s jedním přítelem a určitě by se to povedlo.
Je mi jasné, že toho je teď na tebe moc, ale musíš se rozmyslet rychle. Sama jsi slyšela svého přítele.“
Musela jsem se usmát nad tou ironií. Před pár dny bych po této nabídce skočila bez váhání, ale teď jsem si nebyla vůbec jistá.
Pomyšlení na normální život je krásný a… kouzelný. Až moc neskutečný.
Seděla jsem mlčky a zvažovala všechna pro a proti.
Vzpomněla jsem si na babičku a hlavně na její dopis, který jsem dostala po její smrti.
Byla jsem rozhodnutá.
„Tati a ty bys tu nabídku přijal být na mém místě?“ zeptala jsem se, protože jsem chtěla vědět jeho názor. Já už jsem se stejně rozhodla.
„Asi ne. Celý život jsem žil v tomto světě a tvá babička pro mě byla obrovskou oporou a tím nejlepším příkladem. Ale musíš se rozhodnout sama. Nechci na to mít žádný vliv.“
„Já chci… chci to dokončit. Narodila jsem se s tím, tak to přijmu.“
„Byl jsem přesvědčený, že si vybereš jinak. Proč?“ Táta byl zřejmě zaskočen.
„Já ani nevím. Možná díky babičce. Byla úžasná. Napsala mi dopis a já díky němu hodně věcí pochopila.“ Usmála jsem se a vzpomínala na jednu určitou pasáž.

„V životě Tě čeká spousta překážek a nástrah. Vždy se rozhoduj správně a podle svého nejlepšího svědomí. Není dobré jednat impulzivně, ale ne vždy to jde dodržet.
Každá překážka jde obejít nebo přelézt. Každým skokem neuvěřitelně riskuješ, protože nikdy nevíš, jaký bude dopad. Ale nikdy nedovol, aby ti strach a nedostatek odvahy zabránil ve skoku. Určitě je jednodušší zůstat stát pevně na zemi. Ale právě strach a usnadňování ti může zabránit cítit ten skvělý pocit, když letíš.
Každé rozhodnutí má stejně jako skok svůj konec. Ale záleží jen a jen na tobě, jak tvrdě dopadneš.…“

„Jsi si vážně jistá?“ ptal se znovu táta. S odhodlaným úsměvem a vzpomínkami na babičku jsem přikývla.
Podal mi druhou krabičku a já jsem ji opatrně vzala do rukou. Pomalu jsem si ji prohlížela a táta na mě nijak nespěchal. Věděl, že to je jakýsi mezník v mém životě a já potřebuji trochu času.
Otevřela jsem ji a uviděla jsem další prsten. Od toho prvního se ale značně lišil. Byl to zlatý kroužek s oválným čirým kamenem. V průměru mohl mít tak dva centimetry a jeho okraj zdobilo zlato.
Třesoucími prsty jsem prsten osvobodila ze saténové podložky a prohlížela si ho. Byl naprosto nádherný. Zároveň masivní a křehký, třpytivý a mdlý. Na první pohled vzbuzoval obrovský respekt.
Uviděla jsem na něm vybroušená písmena. I když jsem neznala tento jazyk, se zvláštní samozřejmostí jsem to přečetla. Nechápala jsem to, ale rozuměla jsem jim. Byly tam dva nápisy, každý po boku jedné strany.
Spravedlnost, čest a víra.
Láska, cit a pochopení.
Táta si ho ode mě jemně vzal a nasadil mi ho na prst.
Připadalo mi, že se prsten rozzářil a začal pálit. Když jsem na něj ale sáhla podruhé, byl studený. Zatřepala jsem hlavou, abych tu nesmyslnou myšlenku dostala pryč z hlavy.
„To… to už je všechno?“ zeptala jsem se zmateně.
„Ne, ještě musíš přečíst jeden odstaveček a přísahat na dodržování jeho slov.“ S těmito slovy mi podal otevřenou knihu a ukázal mi, kde začít číst.
„Jak mám na přísahat na něco, co nedokážu přečíst?“
„Ale dokážeš. Nápisy na prstenu jsi si taky přeložila. Uděláš to automaticky.“
„No tak dejme tomu, že jo. Ale co když to přečtu a budu teda přísahat,ale přeložím si to až pak a nebude se mi to líbit?“ měla jsem nevyčerpatelnou zásobu otázek.
„Prvně to přečteš a až pak budeš souhlasit. Stačí nebo máš ještě nějaké otázky?“ ptal se se smíchem.
„Mně to moc vtipný nepřipadá. To jsou prostě důležité informace,“ protestovala jsem. K jeho smíchu se přidal i Samuel, na kterého už jsem dočista zapomněla.
„Meggi, tak honem. Nemám na tebe celej den. Prostě všechno odkývej, zopakuj a přemýšlej až pak,“ radil mi Sam stále plný humoru.
„Fajn, fajn,“ kapitulovala jsem a vzala si knihu. Písmo mi přišlo přece jen trochu povědomé. Přemýšlela jsem, kde jsem ho už viděla.
„Jo, je to ono. Popsala sis s ním minule nohu. Tak už to přečti,“ naléhal Samuel.
,Ne, to jsem nemyslela. Bylo i na té kašně, nějaký vyrytý text.‘
„Kašně?“
,Vždyť víš. Teda vlastně asi ne. Pohádali jsme se a já ti to ani neukázala. Je to divný, ale asi to tak bude. No to je teď jedno, pak ti to ukážu.‘
„Ne. Prosím, já mrknu jenom na to a ty to zatím přečteš.“
,Tak jo no.‘ Snažila jsem se ulehčit mu hledání vzpomínky předchozími událostmi a zbytek nechala na něm.
Radši jsem se pustila do čtení.