Pirátská povídka (10. část)

Anotace: Je tu desátá část tohoto příběhu. Děj se trochu komplikuje, ale snad se neztratíte.

Celou noc jsem spal neklidně. Místnost, která nám byla vykázána byla chladná a slamníky nedobré a zatuchlé. Ráno jsem vstával brzo.
Kapitán Flaundry na tom byl podobně. Chvíli jsme jen tak zevlovali, povídali si o tom, co nás čeká.
Vzápětí jsme ztratili trpělivost s mrzkou komorou. Nechtělo se nám čekat, až se tu objeví slouha, aby nám dal nějaké hnusné jídlo, a tak jsme se rozhodli vyrazit do města na vlastní pěst. Naneštěstí však byly dveře ven zamčené a klíč nikde.
“Teď by se nám hodil Temur a jeho paklíče,” povzdechl si rezignovaně kapitán.
Já však neztrácel naději a brzy jsem objevil malý klíček nahoře na polici. Překvapivě pasoval přímo do dveří. Vyšli jsme na ulici.
V zatuchlé uličce byla tma. Slunce se na východě ještě neukázalo. Na dlažbě tu nocovalo několik lidí a s nimi i celý jejich majetek. Uprchlíci. Někteří byli notně zbědovaní. Jeden muž k nám přistoupil a žádal o peníze. Rychle jsem toho žebráka odbyl.
Rozhodli jsme se zamířit do hostince “U Kamenného trolla,” který jsme včera minuli. Vevnitř ve výčepu byl pořádek. Pár lidí už bylo vzhůru a choulilo se u stolů. Přišli jsme k pultu. Hostinský, hora chlap, mi vzhledem připoměl typického vyhazovače v Kel – Aru. Seděl na staré rozvrzané židli a pomale upíjel z velké láhve. Zíral nepřítomně před sebe.
“Nějaké jídlo by nebylo?” optal se Flaundry.
Hostinský jen nepřítomně pozvedl hlavu: “Jestli jsou peníze, bude i jídlo.”
Brzy jsme seděli u stolu a pojídali chleba s uzeninou a zapíjeli to pivem.
S časem lidí v hostinci přibývalo. Po lokále už kolovala novina, že v noci, brzo k ránu, udeřili pirátské hordy na několik opěrných bodů v blízkém okolí pevnosti. Avšak jejich útok se nesetkal s valným úspěchem. Dobře připravení vojáci je dokázali na mnoha místech odrazit. Všem to viditelně zvedlo náladu.
Pozdě ráno jsme se vrátili zpět do domu. Kupodivu nikomu nevadilo, že jsme byli pryč. Jakmile kapitán spatřil Zawira, dali se do řeči, z níž vyplynulo, že i přes nepřízdnivé okolnosti posledních hodin se nic nemění. Brzy se dáme do plnění našeho "velkého úkolu".

Ryšavec posedával a kouřil dýmku. Nebyl nadšen, že se útok na pozice okolo pevnosti nezdařil. Mezi kapitány už rostla nespokojenost. Mnozí chtěli domů. Kořisti už měli dost, tak co tady. Všichni si byli vědomi, že tohle území nemohou udržet.
“K čertu s nimi!” zlobně si zašeptal pod vousy. I mu bylo jasné, že udržet si tohle území nejde, on s tím ani nepočítal. Klíčové bylo něco uplně jiného. Nešlo o to, dobýt Stronghel, ale napadnout ho...
Někdo zaklepal na dveře. “Dále!”
Dovnitř vstoupil starý holohlavý muž v černém hávu. Jeho holá lebka byla nažloutlé barvy a zdobily ji vytetované symboly, jejichž smysl byl oobyčejnému smrtelníku utajen.
“Mistře Otisi, čemu vděčím za vaší návštěvu?” uctivě se mistru poklonil.
Mistr však tajuplně mlčel a usedl do nabízeného křesla.
“Ano, vím, že nastaly jisté komplikace... ale to se snad spraví... s vaší pomocí...”
Mistr se jen ušklíbl.
“Kladli silnější odpor, než jsme očekávali. Moji muži skutečně udělali vše, co bylo...”
Mistr znenadání přerušil nesmyslné blábolení svého žáka: “Hlupáku, tvoji muži nejsou víc než odporní darmožrouti. Dalo se počítat s tím, že neuspějí! Živí jsou k ničemu... ale mrtví...”
“Ano pane,” vyhrkl Ryšavec potěšeně. “Nařídil jsem, aby s sebou vzali zpět co nejvíce padlých. Těl už je spoustu. Také stovky mrtvých královských vojáků z bitev před několika dny.”
Mistr Otis nejevil známky uspokojení a Ryšavec znejistěl. Ale nakonec mistr promluvil: “Dnešní noc je ještě necháme v klidu, ale příštího večera udeříme...”

Celý den a noc pak uběhly v klidu. Ale potom...

Vesnice, která byla před několika dny opuštěná, se přeměnila v malou pevnůstku. Barikády z harampádí a palisády se strážními věžmi teď chránily přístupové cesty na náves. Všude po prostranství uprostřed domků hořely ohně. Kolem posedávali vojáci, někteří hráli v kostky, jiní podřimovali, unavení ze strážní služby. Hlídky na věžích a na okrajích vesnice však byly neustále bdělé. Minulou noc se nic nedělo.
Ta pirátská cháska se možná stáhla, říkali jedni, ale druzí si mysleli, že si jen dávají načas a připravují opravdu tvrdý úder.
Blížilo se k půlnoci. Obloha byla jasná a svítil měsíc. Ve vzduchu něco viselo. Vojáci na stráži zneklidněli.
“Hej, Dare! Myslím, že tamhle se něco hnulo,” drbnul strážce do svého kolegy.
Dar se podíval tím směrem, kam jeho kamarád ukazoval, ale nic neuviděl.
“To, nic nebylo, buď v pohodě. Až to přijde, tak to přijde. Však to jsou jen ludrovští bukanýři. Minule se neprobili, teďka se jim to taky nepodaří.”
Sotva to dořekl, potemnělou nocí se rozlehlo vzdálené vyzvánění zvonu.
“V Polné, zvoní na poplach!” ozval se křik ze severní věže.
Vojáci, kteří podřimovali v staveních a na návsi se začali probouzet. Setník zařval, ať posílí hlídky na barikádách a dával příkazy konkrétním mužům. Stráže na věžích zpozorněly.
Proto jim taky neunikl pohyb, který se objevil ve tmě nedaleko vesnice.
Voják se jménem Dar nelenil a hodil tím směrem pochodeň. Na hranici jejího chabého svitu udušeného v porostu se objevilo několik postav. Postavy se pomalu blížily k opevněné vísce.
Dar, ač to předtím nikdy neviděl, poznal o co se jedná.
“Poplach!” zařval hlasem s panikou v hlase. “Nemrtví! Na západní straně!”
Ostatním chvíli trvalo, než pochopili, že to není legrace...