Kapitola třetí -

Anotace: Pro tuto kapitolu nemám název, kdyby vás nějaký napadl, tak jej prosím napište do komentáře

Sbírka: Glorie Craven

Půl roku jsem pátrala, ale bez výsledku. S ovládáním mé žízně jsem se tolik zlepšila. Byla jsem na sebe tak hrdá že jsem nezabila už žádného jiného člověka. Ano člověka již nezabiji, člověka ne. Znovu mnou projel nával zuřivosti. Jak to že nemůžu toho zpropadeného Marcuse najít? Moje zuřivost stoupala a já sem se rozhodla jít znovu na lov něž provedu nějakou hloupost. Svoje pátrání jsem rozšířila i na Cedrika a jeho blízké. Chtěla jsem je najít, už mě nebavilo cestovat sama, ale obávala jsem se že i oni neexistují, že to byla další z Marcusovo lží. Na jednu stopu jsem narazila, ale nemohla jsem si být jistá že jsou to oni, a i kdyby, přijali by mě? Vždyť já jsem Marcuse nenáviděla. Bála jsem se toho že jakmile by to zjistili zabili by mě, ale byla jsem tak sama. Už mě otravovalo být stále sama a povídat si jen se sebou. Začínala jsem z toho magořit. Seděla jsem na vrcholku útesu. Zapadalo slunce a já si říkala že je ta nejkrásnější věc. Kéž bych tu byla s někým s kým bych se o tu krásu mohla podělit. Slunce zapadalo za obzor a kolem něj pluly červánky jak pára nad hladinou. Na 26 sekund jsem se cítila šťastná, pak mi ovšem podvědomí hlas začal hlodat. Jak bych mohla být šťastná když jsem sama. NE Glorie začínáš už šílet, čas s tím přestat. Rozkázala jsem si a zvedla se a šla na lov. Poslední dobou jsem chodila na lov víc než bylo zdrávo. Ale co jsem měla dělat? Byla to jediná situace při které jsem nemyslela na to že jsem stále nenašla Marcuse a že jsem tak moc osamělá že mi to leze na mozek! Tentokrát jsem běžela jinam. Začalo to být nápadné že v okolí Paříže najednou přibývalo uhynulé zvěřě. Ano Praříž, město plné lidí, tak plné že jsem se cítila méně osamocená, to ovšem byl důvod proč jsem musela odjet, bylo tu tolik lidí a tolik pozorných lidí že hrozilo že by mě někdo odhalil. Běžela jsem hodně daleko, běh jsem milovala, naplňoval mě pocitem euforie a nespoutanosti. Najednou jsem se zastavila, co to...?V dáli jsem uslyšela křik, prosbu o pomoc tak naléhavou že jsem se bezhlavě rozeběhla za tím hlasem. To co jsem spatřila mě uvedlo do stavu strnulosti. Ta scéna před mnou byla děsivá. Na trávě ležela dívka a ta postava nad ní, bože, ohýbala a lámala jí ruce a libovala si v jejím utrpení. ,, Si jí tak podobná, to co bych udělal jí jí udělat nemohu avšak tobě ...‘‘ rozezněl se bláznivý smích. Najednou mi bylo jasné kdo to je. Projel mnou záchvěv zuřivosti jaký snad ještě nikdy. Nahrbila jsem se a z mé hrudi se ozývalo vrčení. ,,Marcusi ‘‘ to slovo z mých úst znělo jako ta nějhorší nadávka, jako kdyby samotné její vyslovení bylo urážlivé i pro toho kdo jí řekl. Marcus se otočil a zaujal stejnou pozici jako já. Z jeho úst se ovšem nedralo vrčení jako z mých, smál se bláznivým smíchem, v tom smíchu byl ale i osten bázlivosti. ,,Haha.. Glorie ‘‘ Moje zuřivost byla tak velká že jsem měla skoro černo před očima...... ,,Marcusi jaké je tvé poslední přání?‘‘ procedila jsem skrz zuby. ,,Co?..Mé poslední přání ? to mi prosím tě vysvětli!‘‘ výsměšně mi odpověděl a sledoval jak mnou projela další vlna zuřivosti. ,,Myslím že jsi to pochopil dokonale!‘‘ při mých slovech se opět rozesmál ,,Nebuď směšná Glorie, ty mě nezabiješ, nemáš na to odvahu!‘‘ projel mnou další nával zuřivosti, tentokrát tak velký že jsem sebou trhla. ,,Rozmyslela jsem si to Marcusi, žádné poslední přání nebude‘‘ jeho očima projel děs, až moc pozdě pomyslela jsem si, ale to už jsem se na něj vrhla. Měla jsem vědší sílu než on, ještě stále jsem byla novorozená....lesem se ozval jekot, ten ale rychle ustál, už bylo slyšet jen trhání, škubání a páčení jak jsem rychle a systematicky trhala jeho tělo na kusy a ty ještě na menší dokud jsem nebyla přesvědčena že už to stačí. Zapálila jsem oheň a všechny kusy jsem do něj naházela. Nachový dým stoupal k nebi a já jsem pocítila nával zadostiučinění, mával radosti a štěstí. Smála jsem se tak nahlas.Všichni ptáci z okolí vylétly ze stromů.........pak jsem si vzpomněla na to že tu nejsem sama. Ta dívka...zírala na mě strnule ale v očích neměla běs, nebála se mě. Byl to spíš výraz díku, oddanosti. To jsem nechápala, ona se mě musela přeci bát, to bylo přirozené. Pozorně jsem si jí prohlédla, obě nohy měla zlomené nadvakrát a její levé rameno bylo určitě vykloubené...ležela tam tak bezvládně....zatřásla jsem hlavou, bože co m to napadá....já lidi nezabíjím....,,Hej , jak se jmenuješ?‘‘ oslovila jsem jí...stále na mě šokovaně zírala, ale po tváři jí tekl potůček slz.....,,Rosalia....‘‘ pomalu to jméno vyslovila.....,,Rosalia neboj se mě, tobě já neublížím....‘‘ Rosalia však dál plakala, pláč nabíral na intenzitě. Všimla jsem si, že jí ty rány velmi krvácí....,,já se nebojím...‘‘ to jsem nechápala.,,tak proč pláčeš?‘‘ tázala jsem se jí.. ,,všechno to tak bolí, pomoz mi, bolí to!‘‘ poslední slova div nevykřikla. Po tváři jí najednou tekl pramínek krve a ona byla bledší a bledší, naslouchala jsem jejímu srdci, to začalo zpomalovat a vynechávat....ztrácela vědomí....musím něco udělat...on zemře, ale věděla jsem že by nepřežila kdyby jsem ji donesla k nějakému lékaři.....navíc by mě mohla prozradit..., ale něco na ní mi přišlo tak povědomé,, připomínala mi mojí sestřičku Victorii. Musím jí zachránit, ale jak? Jednu dlouhou minutu mi trvalo něž mi došlo jaký je jediný způsob jak jí zachránit, musím z ní udělat to co jsem já....části mě se to zamlouvalo protože bych už nebyla tak sama, ale jiná část říkala že to nejde, neudělám z ní stvůru jakou jsem já a jiná část zas přemýšlela nad tím jak bych to udělala. Pak jsem si vzpomněla na to co my říkal Marcus, snad tohle byla pravda, že přeměnit člověka na upíra dokáže jen upíří jed a ten se dostane do jejího těla jen tak že jí kousnu, ale dokázala bych přestat? Ovládla bych se? zvuk jejího srdce slábnul, už nemám moc času. I kdyby jsem dokázala přestat, bolest kterou by ona prožívala, to bych nepřála nikomu, ale ona je tak podobná mé sestřičce a já už nechci být sama.....Rozhodla jsem se, přeměním jí, dokázal to Marcus a konec konců i ten kdo přeměnil jeho, dokážu to i já. Opatrně jsem jí zhrnula vlasy z tváře a z krku, tak bezvládně tam ležela, znovu jsem se ujistila že mi nic jiného nezbívá a sklonila svojí hlavu nad její. Své rty a zuby jsem měla jen centimetr od její kůže na krku. ,,Promiň mi, to co teď zažiješ nebude příjemné, bude to hrozné, ale jinak by jsi zemřela.‘‘ naposled jsem se na ní podívala a kousla jsem jí do krku, přímo do krkavice, automaticky jsem začala pít její krev, ale nebyla tak silná jako krev toho člověka co jsem zabila, toho jediného člověka a to mi připomělo co vlastně dělám, musím přestat, nesmím jí zabít, jí ne, musím v sobě najít sílu, sakra Glorie přestaň vždyť jí zabiješ, přikázala jsem si. Najednou jsem si uvědomila, že to nechci, nechci aby se ze mě stalo monstrum. NE já jí nezabiju. Najednou to pro mě bylo jednoduché, přestala sem, zvedla jsem svojí hlavu nad její a byla jsem na sebe hrdá že jsem se ovládla. Asi tak za dvě sekundy má hrdost opadla, Rosalia sebou začala lehce trhat, následující tři dny budou hrozné, nesnesitelné jak pro ní tak pro mě.....