Až za hrob (33.)

Anotace: trošku oddechovka, ale nenechte se mýlit, tohle je jen klid před bouří. :) Nevim, jestli se to k tomu hodí, každopádně jsem psala u písničky Move Along, kapelka The All American Rejects. Vřele doporučuju. Jo a komenty potěší. ;)

Sbírka: Až za hrob

„Maio.“ Špitnul někdo těsně u mýho ucha. „Maio, vstávej.“ Někdo se mnou dost drsně zacloumal, což jsem se snažila přerušit máváním rukou, ale nějak to nezafungovalo. S neuvěřitelným sebezapřením jsem rozlepila oči, který mi po chvilkovým mžourání spočinuly na Pankově obličeji. Vypadalo to, že se jeho pohled snaží něčemu vyhnout, a když mi došlo, že je to moje nahý tělo, chňapla jsem po sukni, kterou Gert nezvládnul odhodit moc daleko. Rychle jsem si ten hadr přehodila přes klín a zalovila jsem po něčem, čím bych dokázala zakrýt mnohem víc.
„Kolik je hodin?“ zašeptala jsem, i když mi to momentálně bylo šumafuk. Chtěla jsem jen Pankovu pozornost odvést někam jinam, ale jeho oči to zřejmě nechtěly pochopit.
„Mohla by sis něčím zakrýt ty prsa, než se pustíš do ranní konverzace?“ optal se s mírným odkašláním šeptem. „Obleč se a přijď vedle.“ Přikázal pořád ještě šeptaně a odešel. Rychle jsem se nasoukala do šatů, který mi minulýho večera někde nakrad, pohladila jsem spícího Gerta po nahých zádech a vyrazila jsem po Pankových stopách. Našla jsem ho v kuchyni zírat z okna do ranní blednoucí temnoty.
„Ehm… kolik je hodin?“
„Za chvilku bude šest. Můžeme jít?“ zeptal se a podle všeho byl celkem rád, že mezi mým tělem a jeho pohledem figuruje ještě vrstva látky.
„Jo, hned,“ zazubila jsem se, „jen mu ještě napíšu vzkaz.“ Došla jsem k lednici, kde měl Gert poházený magnetický písmenka, kterýma si běžně psal, na co nesmí zapomenout. V rychlosti jsem poskládala písmena i číslice, a když se Pank nedíval, dopsala jsem PS. Kriticky jsem od ledničky poodstoupila a přečetla si v duchu nápis:

NÁVŠTĚVNÍ HODINY 13.00 – 18.00
NÁVŠTĚVNÍ HODINY PRO TEBE – NEUSTÁLE.
PS: MILUJU TĚ TAK MOC, AŽ JE TO PODEZŘELÝ
MAIA

Pank za mnou vyprsknul v dušeným smíchu, takže by bylo i nakládaný řepě jasný, že se mi hrabe v hlavě. Zpražila jsem ho pohledem, došla jsem do předsíně, otevřela jsem vchodový dveře a vytáhla klíče ze zámku. Nacpala jsem je do dveří z vnitřní strany bytu a tiše jsem se bavila představou Gerta, kterak leze sem tam a zběsile je hledá, protože musí co nejdřív odejít do práce. Pak jsem se vrátila do kuchyně, tiše kejvla na Panka, kterej mě trochu moc ostýchavě chytil kolem pasu a proplul se mnou zdí.
„Chceš to probrat?“ zeptala jsem se ho, když jsme se zčistajasna vyloupli v nemocničním pokoji. Pank se zatvářil zděšeně a s trochou koktání z něj vypadlo, že rozmnožovací akty celkem chápe, i přesto, že je tuhej, načež následoval můj smích, jeho rozpačitost, doprovázená rudnutím tváří a konečný ujištění, že jsem měla na mysli události večera, ne noci.
„Co se vlastně potom s Filipem dělo?“ zeptala jsem se, když mi konečně přestala celá situace připadat natolik směšná, abych se popadala za břicho dalších několik minut.
„Max ho seřval, sebral mu kalcit a vydal se nahoru, srovnat všechno s těma chlápkama, který Filip zmasakroval.“
„Bezva.“ Vydechla jsem a zachumlala jsem se do deky, když jsem se znova ocitla jen v pyžamu. „Co je ten kalcit?“
„Průhlednej kalcit,“ řekl věčně Pank a sáhnul do kapsy, odkud vytáhnul to cinkátko, kterým večer prováděl různý hokuspokusy. „Je to dvojlomnej minerál, což znamená, že při průchodu štěpí paprsek na dva.“
„Ty toho víš podezřele moc.“ Konstatovala jsem udiveně a vzala jsem Pankovi kalcitový cinkátko z prstů.
„Jen proto, že při přenosu pomocí kalcitu je to podobnej princip. Kalcit dostane tebe, jako jednotnýho člověka, ale když se chceš procedit přes zeď, rozdělí tě na tělo a duši. Když jsou tyhle dvě složky tebe zvlášť, daj se s tebou dělat děsivý věci.“ zasmál se a ukázal na kalcit v mých dlaních. Tiše cinkal o sebe. „S tímhle teď máme oproti Filipovi pekelnou výhodu.“
„Aspoň že tak.“ Zamumlala jsem a vrátila jsem ty kouzelný minerální šutry Pankovi. Ten si je hodil znova do kapsy, přešel k sousední posteli a natáhnul se na ní. Vypadal tak unaveně, jak jsem se já cítila. Sáhla jsem nad sebe a zhasla jsem ostrý světlo zářivky. Do vizity zbejvala asi hodina, kterou jsem hodlala využít druhou nejlepší činností, hned po pojídání müsli, tedy spánkem.

Většinu dne jsem prospala. Byla jsem po včerejšku utahaná jako kotě, takže se nebylo čemu divit, že jsem byla značně nepoužitelná. Pank vedle mě spokojeně chrupal, i když se pokojem v rámci vizity prohnala parta bílých plášťů a slíbila mi, že mě druhej den konečně pustí.
Odpoledne za mnou přišla Anna s horkýma novinkama ze školy, ale kupodivu mi bylo tak trochu jedno, kdo s kým randí, a kdo dostal košem. Můj svět se smrsknul jen na Gertovu ochranu, takže šlo všechno ostatní absolutně mimo. Úplně jasně jsem si uvědomovala, jak rychle jsem se dokázala vzdálit od světa, ve kterým bylo nejtajemnějším faktem známkování písmenek z češtiny. Připadala jsem si na hony vzdálená od Anny a jejích šaškovských nálad a najednou mi přišlo hrozně líto, že jí nemůžu vůbec nic říct. Ne, že by mi to snad někdo zakazoval, v tomhle jsem měla absolutní volnost, ale poprvý v životě jsem naprosto vážně uvažovala o tom, že mě Anna nepochopí. Poprvý v životě jsem si připadala nechutně zamilovaná, a přesto hrozně opuštěná.
„Ahoj vílo.“ ozvalo se a do dveří strčil hlavu Gert. An se zatvářila značně překvapeně, protože jsem jí po Gertově dramatickým odchodu stihla sdělit, že prásknul do bot, ale nijak jeho vpád nekomentovala. Trochu rozpačitě se se mnou rozloučila s tím, že jí v šest jede poslední autobus a zmizela.
„Moc hezký.“ Ohodnotila jsem Gertovu pořezanou tvář, když si sednul na okraj mojí postele. Krvavá stopa po ostří vypadala vcelku odporně. Táhla se od Gertova pravýho ucha a klouzala přes celou čelist až pod bradu. K podříznutí moc nescházelo.
„Díky,“ zakřenil se, „konečně vypadám jako drsňák.“
„Nebo jako někdo, kdo se neumí bránit.“
„No dovol?!“ urazil se na oko, „Chceš říct, že..“
„Dobřé, drsňák.“ zarazila jsem ho s úsměvem a naznačila jsem mu, aby si ke mně lehnul. Když se natáhnul vedle mě a vzal mě za ruku, položila jsem si hlavu na jeho prsa a poslouchala jeho srdce. Bylo absolutně klidný a dunivě živý, vzhledem k faktu, že se po světě potuloval tvor, kterej toužil ten absolutní život v Gertově hrudi umlčet.
Gertovy prsty se mi motaly do vlasů. Stejně jako včera večer, jsem si i teď připadala absolutně bezpečně. Možná k tomu hodně dopomáhal fakt, že se Max naštval a sebral Filipovi kalciový cinkátko, díky kterýmu mohl dělat různý brikule, každopádně se mi ten klidnej stav začínal podezřele zamlouvat. Dala bych cokoliv za to, aby se už nedělo nic pitomně dobrodružnýho, jenže to na všední nudu nevypadalo. S tou myšlenkou jsem si povzdechla a přehodila jsem ruku přes Gertovo tělo.
„Co se děje?“ zeptal se konejšivě a trochu se odtáhnul, aby mi viděl do obličeje.
„Nic,“ usmála jsem se okamžitě a bylo mi jasný, že ta ukvapenost určitě nasvědčuje tomu, že se vážně vůbec, ale vůbec nic neděje. Podíval se na mě jako na blbečka, což by mě za normálních okolností rozesmálo, ale tentokrát mě to přinutilo nezapírat.
„Mám strach, že to příště nezvládnem.“ Povzdechla jsem si.
„Děláš si sradnu? To říká člověk, kterej se pověsil na krk mrtvole?“ Gert se zasmál. „Bylo to působivý, vílo.“
„Ještě řekni, že sis to divadlo užil.“
„A víš, že jo? Byla to ta nejakčnější věc, kterou jsem zažil, a to už je co říct.“
Jeho optimismus se mi proti mojí vůli nasoukal do mozku. Bála jsem se, že bude vykolejenej ze setkání s Filipem, jakožto záhrobním taťkou, ale Gert se tvářil, jako že je v naprostým klidu, což bylo mnohem znepokojivější, než kdyby vyšiloval.
„Co všechno vlastně ještě nevim?“ zeptal se Gert s drsňáckým úsměvem a já musel chtě nechtě uznat, že mu ten šrám ve tváři celkem sluší.
„Nevíš spoustu věcí.“ pokejvala jsem se záhadným úsměvem.
„Tak jinak: co všechno ještě nevim ohledně tátova zmrtvýchvstání?“
„Pořádně se uveleb,“ poradila jsem mu s trochu nejistým úsměvem, „je toho celkem dost.“
„No, snad to zvládnu.“ Mrknul na mě a ignoroval, když jsem ho šťouchla do žeber.
„Podle toho, co vim, je tvůj táta vážně technicky pořád mrtvej. Nějakým prapodivným rituálem, na podrobnosti se radši neptej, se jednomu pánovi, jménem Bergeron, povedlo nacpat duši tvýho táty zpátky do jeho těla, a Voilá!, tvůj táta je zpátky.“
„Bezva, co je ten Bergeron zač, že zvládne takový složitý recepty?“
„Nekromant.“ Řekla jsem jednoduše s rozhozením paží, načež Gert kejvnul, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.
„Jak to, že tě zatím vůbec nic nerozhodilo?“ zeptala jsem se udiveně. „Já bych byla přinejmenším hysterická.“
„No, je to celkem složitý vysvětlit.“ Ošil se s nervózním úsměvem. „Když jsi přišla s tou historkou o ožívání a podobnejch věcech, vyděsilo mě to, protože jsem tomu věřil.“
„Tak proč jsi na mě ječel? Proč sis to nevyslechl celý?! Ušetřilo by to spoustu nepříjemnejch chvilek.“
„Ty bys mě chtěla poslouchat, kdybych říkal, že mrtvej člen tvojí rodiny hoří touhou po tom, aby tě zabil?“
„Dobře, máš bod, asi bych zdrhla.“
„Bingo.“ Kejvnul Gert. „Přesně to jsem taky udělal, jenže potom v noci se mi zdály dost divný sny.“
„No, jestli myslíš, žes měl halušky, tak o těch už něco vim.“
„Tohle nebyly halušky.“ Zavrtěl zamyšleně hlavou. „Zdálo se mi, že jsem byl s tátou. Procházeli jsme všechny kouty, který jsme měli rádi, když byl ještě živej.“ Neurčitě si pohrával s mojí dlaní a než pokračoval, musel si odkašlat. „Když jsem se uprostřed noci vzbudil, byl jsem oblečenej a vedle mě na polštáři bylo z kamínků poskládaný slovo: „BRZY.“ Ty kamínky jsme sbírali s tátou. Tvrdil, že z každýho místa bych si měl něco odnést, takže jsem si pokaždý šoupnul do kapsy malej kamínek. Když táta umřel, hrabal jsem se v nich donekonečna. Měl jsem jich plnou krabici, vždycky byla zašoupnutá pod postelí, ale když jsem se tam díval včera ráno, byla pryč.“
„Působivý,“ špitla jsem uznale, „tvůj táta má očividně smysl pro dramatičnost situace.“
„No, aspoň to mu po smrti zůstalo, když už se zbavil jasnýho uvažování.“
Opatrně jsem se uchechtla, pro případ, že by Gert tuhle situaci neshledával tak vtipnou jako já, ale on se rozřehtal naplno. „Víš, díky tomu, že umřel, jsem ho měl celej život mnohem radši, než by si asi zasloužil.“ Poznamenal Gert. „Nebyl to zrovna vzornej živitel rodiny.“
„On vás mlátil?“ zeptala jsem se ostražitě a doufala jsem, že se v Gertových vzpomínkách na Filipa nerejpu moc hluboko.
„Ne, to nikdy,“ ujistil mě Gert a já si oddechla, „jen, pořád někde coural, jednou na půl roku zmizel do Angoly, jindy se rozhod, že se pokusí s padákem přistát v Amazonský nížině.“ Gert se usmál. „Můj táta byl prostě adrenalinovej blázen, což se s rodinnou pohodou moc neshodovalo.“
„No, doufám, žes to nezdědil.“ Usmála jsem se a pohladila jsem ho po zdravý tváři. „Mám jen jednu otázku.“ Zvedla jsem ukazováček, abych si pojistila Gertovo plný soustředění. „Když jsi měl ten sen, nebo co to vlastně bylo, proč si mě sakra před tou hospodou znova seřval?! Vždyť ti muselo bejt dávno jasný, že na tý báchorce nejspíš trocha pravdy bude.“
„Jak řeší chlapi problémy?“ zeptal se Gert místo odpovědi.
„Silou?“
„Ignorací.“
„Bohužel.“ zkonstatovala jsem trochu nakvašeně.
„Na sílu taky dojde, jak jsi po tom řevu názorně viděla, ale ignorace je trochu moc pohodlná na to, aby jí člověk nevzal v úvahu.“
„Takže na mě pokaždý budeš ječet, když se ti jiný řešení bude zdát nepohodlný?!“ zeptala jsem se a zvedla jsem se na loktech, abych mu pořádně viděla do obličeje.
„Tak jsem to nemyslel.“ Odpověděl nešťastně a provinile zároveň. „Byl jsem na mraky, navíc se mi ve snech, a kupodivu i v bytě hrabal mrtvej táta, promiň, že o tom teď mluvim, ale mám dojem, že by tě to nejspíš taky trochu rozhodilo.“
„Dobře, smažem to,“ kejvla jsem s přezíravým úsměvem, „ale příště si tyhle hlasitý scény radši odpusť.“
„Domluveno.“ Zaculil se a na stvrzení dohody mi vlepil pusu.
„A teď k věci,“ pronesl rozhodně, „Co se vlastně stalo po tom, co ten Bergeron tátu oživil?“
„Chvilku byli kámoši, jenže pak se to zvrtlo, tvýmu tátovi hráblo, došlo mu, že mu hrozně chybíš a rozhodl se, že tě najde, i kdyby měl umřít …. Myslim znova umřít.“ Zakřenila jsem se.
„A sebral se a zdrhnul?“
„Hm, tak jednoduchý to taky neměl.“ Odpověděla jsem. „Aby se vůbec dostal mezi živáky, musel ukecat Bergerona, nebo jinýho nekromanta, aby mu pomohl nahoru, jenže Bergeron je posera a udělat to nechtěl, takže se Filip, jako tvůj táta, vydal za dalším nekromantem, a to byl Maxim Ivan Demjanin, kterej to ale hraje na dvě strany.“ Dovykládala jsem a řádně jsem se nadechla, abych mohla spustit další palbu. „Není to na tebe moc rychlý?“ zeptala jsem se Gerta, kterej se dost ošklivě mračil na zeď asi metr nad zemí.
„Ne, v pohodě, zatím zvládám.“ Pousmál se. „Jak to ten Demjanin hraje na dvě strany?“
„Demjanin, nebo-li Šílenej Max slíbil tvýmu tátovi, že mu pomůže, pokud se potom táta i s tebou dáte do jeho služeb.“
„Parchant prodejnej!“ vyhrknul Gert
„Zadrž s tou slovní vendetou.“ Poradila jsem mu. „Zatímco Max tohle tvýmu tátovi slíbil, zároveň se domluvil se mnou na tom, že tebe společnýma silama zachráníme a až bude po všem, on získá do svý malý perverzní skupiny oživlých mrtvol dalšího přítulného kamaráda, a ty získáš vlastní život a srdce jedné nejmenované mladé, krásné a odvážné dámy.“ Zaculila jsem se.
„Ááá, takže jackpot!“ zavýsknul Gert a ruce mu vylítly vzhůru.
„Blbečku..“ zpražila jsem ho a zakroutila jsem hlavou v pohoršení.
„Co je vlastně to, čím ti Šílenej Max pomůže?“ zeptal se Gert a změřil si mě žárlivým pohledem, kterej mě přinutil k smíchu.
„Á, už se dostáváme k tomu podstatnýmu.“ Zazubila jsem se. „Vzpomínáš si, jak jsem včera říkala, že jsem se svezla s kámošem, když ses ptal, jestli jsem taky prolezla zdí?“
„Jo, na to si ještě pamatuju, jestli na tebe sáhne, rozbiju mu hubu!“ vyhrknul Gert a pěstí zasádrovaný ruky udeřil do dlaně druhý v bojovým gestu.
„Roztomilý.“ ocenila jsem jeho zápal a vyhrabala jsem se z postele. Došla jsem k sousednímu lůžku, kde Pank s několika malýma bdělýma přestávkama celej den vyspával, a zatřásla jsem mu s ramenem. Probudil se skoro okamžitě.
„Můžeš se ukázat i jiným lidem?“ zeptala jsem se ho myšlenkou, abych Gerta neděsila dialogem s prázdnou postelí, a když Pankrác kejvnul, otočila jsem se zpátky ke Gertovi.
„Dovol mi, abych ti představila Pankráce, mojí tajnou zbraň.“ Prohlásila jsem a bavila jsem se Gertovýma očima, který začínaly zaostřovat na postavu, která se před jeho zrakem pomalu objevovala.
„Panku, oficiálně ti představuju mýho milýho, kterýho mi tak hezky pomáháš chránit, Gert Jeroným.“
„Teší mě, kámo,“ zavrčel Gert nepřátelsky, což svědčilo o úplným opaku, „ale jestli se jí dotkneš,“ dodal, „vlastnoručně tě zardousim.“
„Taky tě rád poznávám.“ Zapředl Pank roztomile, pak se na mě otočil a se slovy: „Sakra, to je vůl,“ se znova zachumlal pod deku.