5. Plukovník

Anotace: Pořád jenom blábolili o tom, že ghetta a lynčování není rasismus, ale pouze ochrana před ‚nečistou rasou, nikoli původem, nýbrž nemocí‘. Plukovník vážně pochyboval, že v Americe si vůbec někdo pamatuje na jméno Adolf Hitler.

Muž klidně sešel po schodech z letadla a poposunul si na nose sluneční brýle. Vmžiku před ním stálo několik ozbrojených mužů a mířilo na něj samopaly. Pomalu vytáhl ze zadní kapsy průkazku a podal ji nejbližšímu z nich. Ten na ni chvíli hleděl, potom mu ji vrátil a zasalutoval.
„Vítejte v Americe, plukovníku,“ zamumlal, „Měl jste dobrou cestu?“
„Strávil jsem osm hodin v letadle. Jsem unavený,“ přes tmavé brýle nebylo muži vidět do očí. Vojáci, kteří ho dříve zadrželi, s očividnou zvědavostí civěli na jeho kůži, sice ošlehanou od větru a slunce, ale přesto podstatně světlejší, než byla jejich. Posměšně se na ně ušklíbl.
„Přestaňte na něj mířit!“ nařídil jejich velitel. Váhavě sklonili zbraně.
„Vy budete můj řidič, předpokládám…“ muž se uculil na toho, který se tvářil nejvyděšeněji. Ten jen polkl.
„Slyšel jste. Odvezete plukovníka do hotelu a pak se budete hlásit zpátky tady,“ velitel na něj hleděl přimhouřenýma očima. Oba, nešťastník i cizinec nasedli do auta.
„Přejete si odvézt někam do bělošské čtvrti, pane?“ špitl řidič. Muž se zasmál.
„Přeji si odvézt do nějakého pěkného slušného hotelu. Nevadí, když bude drahý. Platí vaše vláda…“ pravil cizinec.

Plukovník David Charmoni, zvláštní agent Mosadu z Tel Avivu seděl v hotelové restauraci, na nose stále tmavé brýle a pobaveně sledoval ostatní hosty. Někteří na něj civěli nenápadně, jiní zcela nepokrytě. Od zpoceného a vystrašeného číšníka si objednal místní specialitu s důrazem na to, že rozhodně nestojí o vepřový steak, k pití sklenici zázvorové limonády, a vrátil se k pozorování ostatních. Až do teď mu připadalo nemyslitelné, co se v Tel Avivu vyprávělo o poměrech mezi americkými rasami. Ghetta? Plukovník měl pocit, že přes ghetta už se lidé přenesli. Přesunul pozornost k výhledu na město. Washington tepal vlastním životem, příliš uspěchaným a chaotickým, než aby se mohl návštěvníkovi zalíbit. S jistou nostalgií vzpomínal na město, ve kterém vyrůstal a ve kterém ještě včera mluvil se svojí manželkou a hrál si se synem. Z Tel Avivu už dávno vymizely i poslední památky na bělošské čtvrti a už celé roky se neobjevil případ Bílého moru. David se už na škole učil, že pronásledování Židů ve 20. století by se nemělo stát znovu, pouze s výměnou rolí. Pořád jenom blábolili o tom, že ghetta a lynčování není rasismus, ale pouze ochrana před ‚nečistou rasou, nikoli původem, nýbrž nemocí‘. Plukovník vážně pochyboval, že v Americe si vůbec někdo pamatuje na jméno Adolf Hitler. Z myšlenek ho vytrhlo malé asi pětileté dítě, které procházelo kolem jeho stolu. Zastavilo a zamyšleně na něj hledělo.
„Mami?“ zavolal drobeček. Plukovník ho tiše pozoroval. Matka přispěchala ke svému synovi, zvedla ho do náruče a utíkala s ním pryč. Agent stihl ještě zaslechnout poslední větu dítěte: „Proč toho bělocha ještě nezastřelili?“ Přeběhl mu mráz po zádech.

Nechal studenou vodu, aby mu natekla do spojených dlaní. Potom si v ní opláchl obličej. Nebyl v téhle zemi ani den a už se mu z ní zvedal žaludek. Pocítil silnou touhu smýt ze sebe všechen ten prach a špínu. Chvíli na sebe jen tiše hleděl do zrcadla. Objektivně vzato, David Charmoni ani zdaleka nevypadal na svůj věk. Málokdo by mu z jeho tmavých hnědých vlasů a sršících černých očí tipoval víc, než pětatřicet, ačkoli pravdou bylo, že byl téměř o deset let starší. Ale v některých chvílích, třeba když byl unavený a smutný jako teď, jakoby náhle dohnal svůj rodný list. Shodil ze sebe oblečení upocené po parném dnu i dlouhém letu a vstoupil do sprchy. Otočil staromódně se tvářícím kohoutkem. Nad jeho hlavou vytryskl proud vařící vody. Sykl, když mu poprvé dopadla na široká ramena, potom jen stál a nechal kapky, aby mu masírovaly záda. Oči měl zavřené a zhluboka vdechoval páru. Cítil se unaveně. Unavenější, než za posledních deset let svého života. Koneckonců, v Tel Avivu byly čtyři hodiny v noci. Stále ještě si nepřeřídil hodinky. Chtěl vědět, kolik hodin má právě jeho rodina. Sáhl po hotelovém šampónu a vmasíroval si ho do vlasů. Páchl chemikáliemi, ale alespoň osvěžil a trochu plukovníka probral.

Když později seděl nad papíry, které mu strčili do ruky spolu s letenkou do Washingtonu, stále ještě přemýšlel, kde se vzal ten propastný rozdíl mezi Amerikou a zbytkem světa. Vlády, jak ta v Tel Avivu, tak i ta v Pekingu, už celé roky uvažovaly o globálním zrušení ghett a návratu Austrálie do mezinárodní politiky. A Davida Charmoniho vyslala jeho vláda, aby zjistil, jestli je možné pro tuto ideu získat i Spojené státy. A ačkoli se vyslanec zatím nesešel s žádnou ze špiček americké vlády, už teď pochyboval, že xenofóbní země by byla schopna setřít rozdíly mezi rasami. Plukovník v rámci svého výcviku studoval dějiny jak otázek židovských, tak i černošských a čím víc toho věděl, tím víc ho znepokojovalo, že je mezi všemi těmito lidmi jediný jiné rasy. Pokládal jen za otázku času, než se proti němu rozběhne rozvášněný dav.