Savoy Place - 25. díl

Anotace: omlouvám se za větší prodlevu, ale snad se polepším :-)

Už od první chvíle jsem se chtěla táty zeptat na vše o mém bratrovi. A hlavně na důvod, proč mi jeho existenci zatajili.
Ale ještě jsem neměla příležitost. Hned ten první víkend jsem nechtěla vytahovat na světlo záležitost starou přes dvacet let a od té doby se mi táta úplně vyhýbá.
Vždy má moc práce. Není ani možnost jakéhokoli rozhovoru při jídle, protože si ho nechává nosit k sobě do pracovny. Maximálně mi po někom pošle další várku knih a přání krásného dne.
Musela jsem zjistit něco nového a pokud mi to nechtěl táta říct, byla jsem nucena zjistit si to jinou cestou. Využila jsem příležitosti, kdy jsem nesla matce do pracovny nějaké dopisy.
Věděla jsem jistě, že máma odjela i s Elenou do města vyřídit něco ohledně zásnubního večírku. I přesto, že jsem nic neslyšela a měla jsem volné pole působnosti, snažila jsem se být co nejtišší a hlavně nejrychlejší.
Sama jsem nevěděla, co hledám. Ale musela jsem už něco udělat, protože jsem chtěla znát pravdu.
Pár minut jsem se bezcílně probírala papíry a na nic nenarazila. Prohlédla jsem všechny možné i nemožné poličky a stále nic. Jediné, co jsem našla byly složky s důležitými osobními dokumenty a fotoalba. Vše bylo ale pouze dvakrát. U svého fotoalba jsem se na chvíli zastavila a prohlížela jsem si první fotky.
S úsměvem jsem pozorovala tátu, jak opatrně drží ten malý uzlíček zabalený v dečce. Vypadal zde tak šťastně. S melancholickou náladou jsem album zavřela a hned v tom okamžiku, mi došla věc, co mi celou dobu neseděla.
Znovu jsem prozkoumala fotku, kde je pouze táta s miminkem. Miminko bylo zabaleno do bílé dečky, ale přesto byla vidět i část dupaček. Když jsem se podívala pozorně, okamžitě jsem si toho všimla.
Byly to jiné dupačky, než na předchozích fotkách celé rodiny.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Tolikrát jsem si prohlížela ty fotky a až teď jsem zjistila, že tam jsou dvě různé děti.
S obrovskou láskou a něhou jsem hypnotizovala tělíčko mého bratra. Vzala jsem si celé album a téměř se slzami opouštěla pokoj.
Až u dveří jsem uviděla ještě jednu prosklenou skříň. Zvědavost mi nedala a já se šla podívat blíže. Obsahovala hodně bílých složek o různé tloušťce. Vzala jsem si jednu z nich a přečetla si její označení. Byl zde napsán rok a měsíc. Podívala jsem se i na ostatní složky a byl zde zastoupen každý měsíc v rozmezí několika let. Otevřela jsem některé z nich a překvapením přestala dýchat.
Musela jsem se přemlouvat k dalšímu nádechu a i tak šel velmi těžce.
Nemohla jsem tomu stále uvěřit. Byl zde zaznamenán každý můj krok za posledních několik let. Probírala jsem se tím nepřeberným množstvím fotografií, fotokopií mých školních prací, nebo složkami o mých přátelích.
Dojetí okamžitě vystřídal hněv a překvapení.
Když jsem přecházela do pracovny přidržovala jsem se stěn, ale vztek jako by mi vlil do žil novou krev a sílu. Rázně jsem vpadla do tátovy pracovny. Došla jsem k jeho stolu a hodila před něj několik složek.
„Vážně? To myslíte opravdu vážně?“ snažila jsem se o vyrovnaný a klidný hlas, ale neobelhala jsem ani sebe.
„Co se stalo? Co je to?“ ptal se překvapeně táta, ale já mu nevěřila. Ignorovala jsem jeho otázky a pokračovala. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho ještě udržím slzy.
„Už jsem se smířila s tím, že mi prostě nevěříte a že jste mi neřekli o bratrovi, ale tohle… to už je moc. Žádala jsem…ne, prosila jsem vás o jednu jedinou věc. A vy jste to stejně porušili. Nechápu, proč jsem se vůbec vracela. Jako by se mohlo něco za ty roky změnit… Proč jsem byla tak naivní a věřila ti? Proč?“ poslední slova jsem na něj už skoro křičela. Rychle jsem si setřela několik slz vytvářejících si na tváři cestičku. Ale hned je nahradily další.
Táta vypadal možná ještě zmateněji než já. Začal si prohlížet jednu ze složek a tvářil se stále nechápavě.
„Opravdu nevím, co to je. Kde jsi to našla?“ ptal se a v jeho hlase bylo jasně zřetelné překvapení.
„U matky v pracovně… neříkej, že o tom nevíš.“ Představa, že by v tom byl nevině se mi drala do hlavy a potěšila mě.
Do pokoje vstoupil profesor Stone s knihou v ruce a nejistě zůstal stát mezi dveřmi.
„Omlouvám se, nebudu rušit.“ Položil knihu na otcův stůl a chystal se odejít.
S jeho příchodem se dostavil i známý nepříjemný pocit z magie. Mravenčení se mi rozlévalo po celém těle. Když mě konejšivě pohladil po ruce, mnohonásobně to zesílilo.
Okamžitě jsem ucukla, ale beze změny.
„Nevím, co děláte, ale hned toho nechte,“ zakřičela jsem na něj hystericky a ustupovala dozadu. Už jsem to nedokázala déle snášet a s novou dávkou slz jsem vyběhla na chodbu. Seběhla jsem schodiště a posadila se na poslední chod. Potřebovala jsem dopřát tělu chvilku na odpočinutí a zklidnění. Ruce se mi nezvladatelně třásly a já si sotva střela slzy z obličeje.
Slyšela jsem pana Stona, jak přesvědčoval tátu, aby za mnou nechodil, že chci být sama.
„Jak to mohla udělat? Toto nebylo fér. Copak jí nestačilo, že jsme věděli, že je zdravá a snad šťastná? Musela se jí rýpat v životě? Jakoby si toho neprotrpěla už dost… a jak se mohla Megan dozvědět o bratrovi? Měl jsem jí to říct už dávno. Věděl jsem, že zatajováním ničeho nedosáhnu.“ Tátův hlas znal velice nešťastně a rozrušeně. Slyšela jsem, jak přechází po místnosti a stará dřevěná podlaha mu vrže pod nohama.
„Možná máš pravdu, měli jsme jí to říct. Ale teď je to už stejně jedno. Sice se s ní spojil, ale jejich sbližování nebude pokračovat. Sám moc dobře víš, co se mohlo stát, kdyby byli vychováváni spolu. Buď rád, že se nám to podařilo. Nemělo by z jeho strany hrozit už žádné nebezpečí, ale i přesto se rada rozhodla ho odstranit.“
„Odstranit?“ zalapal táta po dechu a já s ním.
„Ano, byl převelen do jiného světa na nějakou bezvýznamnou práci.“ Pronesl to tak ledovým tónem, až mi přeběhl mráz po zádech.
„Jak se opovažujete?! Rada nemá právo dělat jakákoli rozhodnutí bez mého jednoznačného souhlasu. A pokud mi ještě paměť slouží, neposlal jsem svého syna do žádné díry bez civilizace, kde není vůbec jisté, že přežije následující den. Několikrát dokázal, že je obrovským přínosem pro celý Torrint.“
„Možná párkrát pomohl a nezpochybňuji, že je jedním z nejmocnějších členů, ale to je právě ten problém. Nemůžeme mu věřit. Nevíme, čeho je schopný, nebo jestli nepracuje pro druhou stranu. Rada měla své důvody a já jsem zastoupil funkci nejvyššího. V tomto případě jsi neobjektivní a rada uznala mé argumenty, proto jsme ho přesunuli do Amarionu.“
„Neopovažuj se ho obviňovat ze zrady nebo něčeho podobného. Prošel nejobtížnějšími zkouškami, aby dokázal své schopnosti a loajalitu. Amarion? Jak jste mohli vybrat zrovna toto území?! Moc dobře znáš místní situaci. Země je zpustošená, vládnou tam nepokoje, občanské války a před několika lety svrhli královskou rodinu. Je to snad nejhorší země, kterou dosud známe.“
„Moc dobře to vím, proto jsme ji vybrali. Nemá tam co zkazit. Nezáleží na tom, kam jsme ho poslali. Nejdůležitější je, že Samuel už nebude tvou dceru kontaktovat a nehrozí od něj žádné nebezpečí. Není pravděpodobné, že by se mu podařilo vrátit do tohoto světa, natož do Anglie. Od teď můžeš považovat Samuela za mrtvého.“