Savoy Place - 28. díl

Anotace: jeden odpočinkovější dílek :-)

Stále seděli na pohovce a ani jeden z nich se nehýbal. Nicolas pozoroval stále spící Megan. Myšlenky se mu rozbíhaly do nedávné minulosti i vysněné budoucnosti. Představoval si, jak by mohl vypadat jeho život v příštích týdnech a dokonce i letech. Všechny představy měly společné dvě věci. Vždy tam byla Megan a pokaždé se smála, nebo alespoň vypadala šťastně. Jen myšlenka na to, že by ji viděl někdy trpět, ho bolela.
Megan se probudila a ospale se posadila. Tento pomalý pohyb vrátil Nicolase do přítomnosti a přinutil ho, aby se na ni díval ještě víc. Všimla si jeho upřeného pohledu a jemně se usmála.
„Na co se koukáš?“ zeptala se téměř šeptem.
„Na tebe.“
„A nemohl by ses dívat jinam?“
„Nemohl. Moje oči se nemůžou toho pohledu nabažit.“ Jeho slova podtrhoval jasně zřetelný obdiv odrážející se v jeho očích.
„Moc vtipný. Zrovna teď musím vypadat naprosto…“ Než stačila doříct větu, skočil jí do řeči.
„Naprosto kouzelně. Jsi nádherná.“ Chtěla odporovat, ale síla jeho pohledu jí to nedovolila. Dívali se vzájemně do očí a od sebe je dělilo pouze několik centimetrů.
Jediné, na co se teď dokázal soustředit, byly dva překrásné drahokamy. Šíleně ho přitahovaly, ale zároveň se bál plně podívat. Chtěl ještě něco říct, proto přeci jen zvedl zrak o něco výš, ale v okamžiku, kdy spatřil hloubku zářících smaragdů, zapomněl všechna slova. Okolí splynulo v nevýraznou šmouhu a jeho svět představovaly pouze její oči.
Stačila chvíle a Megan se začala ztrácet v jeho očích. Čím hlouběji se nořila, tím jasněji vnímala barevnou auru tvořící se kolem jeho těla. Jako by okolní svět potemněl a vše ozařovalo pouze bílé světlo vycházející z Nicolase. Pocítila nával naprostého bezpečí a štěstí. Trochu se uvolnila, ale oční kontakt nepřerušila.
Jeho aura se začala měnit. Přibývaly do ní stříbrné a zlaté nitky. Vnímala známý pocit energie v očích a ucítila Nicolasovy pocity.
S hrůzou zavřela oči a odtáhla se, aby se dostala rychle pryč. Spěšně se nadechla, protože doteď vnímala pouze své pocity a zapomněla dýchat. Její tělo se dožadovalo kyslíku a ona mu ho konečně dopřála.
Nicolas stále seděl nehybně a díval se před sebe nepřítomným pohledem. Mísila se v něm nepopsatelná směs pocitů a jediný, který byl schopný identifikovat, byla obrovská láska k Megan. Před očima pořád viděl její oči těsně před tím, než je zavřela. Zorničky se jí začaly zbarvovat do zlata a barva stále postupovala, až v tenkých pramíncích prostoupila do duhovky. Věděl, že je to nemožné, ale přesto se mu vryl obraz do paměti.
S očekáváním se podíval na Megan a jediné, co mohl vidět byl obrovský strach a hrůza. Snažila se to zamaskovat, a proto se opřela hluboko do sedačky a na chvíli zavřela oči.
„Půjdu nám uvařit čaj. Máš nějaké speciální přání?“ zeptal se Nicolas a už stál téměř u kuchyně. Jen zavrtěla hlavou a zůstala opřená.
Potřebovali chvíli času na vzpamatování a toto byla úžasná záminka. Nicolas se automaticky pustil do výroby čaje a přitom se snažil co nejvíce uklidnit. Oba cítili hluboké spojení, ale ani jeden nevěděl, co znamenalo.
Nicolas jim naservíroval čaj ke krbu a posadil se zpět do sedačky. Zavládla chvíle rozpačitého ticha, kdy se na sebe jen dívali. Záměrně se ale vyhýbali hlubším pohledům.
„Musíš mít určitě hlad. Něco ti udělám. Teda, pokusím se.“ Nicolas vyskočil na nohy a než dořekl větu, zmizel v kuchyni. Megan se pomalu vydala za ním a konečně měla možnost prohlédnout si jeho byt.
Nicolas bydlel s matkou v jednom z těch bytů, které zabírají celé patro. V jeho případě vlastně hned patra dvě. Prošla přes nádherně zařízenou jídelnu do kuchyně a tu si s obdivem prohlížela. Opřela se o pracovní ostrůvek a se zájmem pozorovala, jak Nicolas podrobně prozkoumává obsah každé skřínky.
Vítězně se na ni otočil se sáčkem těstovin a omlouval se, že toho víc asi nenajde.
Společně se pustili do přípravy jídla. Společná práce a smích je dokázal uvolnit a zničit rozpaky. Už za chvíli si pochutnávali na večeři a nepřestávali se smát.
Vrátili se ke krbu a dívali se do vyhasínajícího ohně. Teprve teď si všimli netknutých studených čajů. Megan si vzala hrnek do ruky a chtěla vyzkoušet, jestli přece jen nezůstal trochu teplý. Při této myšlence ucítila známé mravenčení v prstech a doslova cítila energii, která jí vycházela z prstů.
Okamžitě hrnek položila na stůl, jako by si popálila ruce. Při tomto prudkém pohybu rukou shodila cukřenku na zem a ta se roztříštila na stovky kousíčků a zasypala podlahu svým obsahem.
„Strašně se omlouvám. Já to uklidím. Vážně promiň,“ omlouvala se Megan a s provinilým výrazem se kousala do rtu.
„Vždyť se nic nestalo. Je to jen blbá cukřenka,“ namítl Nicolas.
„Omlouvám se. Asi bych už měla jít domů. I tak jsem se zde naotravovala až dost.“
„Neblázni. Dneska už nikam nejdeš. Je dost pozdě. Pokud ti to nevadí, ustelu ti u mě v pokoji. Vážně se tam spí dobře.“
Megan chtěla odporovat, ale jeho nesmlouvavý a napůl prosebný pohled jí to nedovolil. Usmála se a přikývla.
„Chceš už jít nahoru?“ zeptal se Nicolas a už stál na nohou. Megan přikývla a chtěla obejít sedačku i rozbitou cukřenku.
„Co to děláš?“
S nechápavým výrazem se zastavila a podívala se na něj.
„Nebudeš tu chodit bosá, ještě se zraníš.“ Sotva to dořekl, dal jí ruku pod kolena a vzal ji do náruče.
„Neblázni. Nicolasi, pusť mě dolů,“ smála se Megan a snažila se vykroutit z jeho sevření. Nic takového samozřejmě neudělal a dál se vyhýbal ležícím střepům. Prošel nebezpečnou oblastí a pokračoval ke schodišti.
„Už mě můžeš pustit,“ namítla Megan tiše. Představa, že ji pustí a ona nebude cítit blízkost jeho těla, se jí ale vůbec nelíbila.
„Ale nechci.“ Jeho odpověď ji těšila mnohem víc, než si byla ochotná připustit.
Teprve až stáli v jeho pokoji, postavil ji pomalu na zem. Ukázal jí svou koupelnu a sám si odešel dát sprchu do dolní koupelny.
Megan ale ještě chvíli zůstala v jeho pokoji a prohlížela si ho. Byl moderně zařízený a vše bylo sladěno do odstínů bílé, šedé a zelené. Většina prvků byla ve skleněném nebo kovovém provedení. Ale i přesto z místnosti vyzařovalo jakési teplo. Teplo domova a lásky.
Dala si rychlou sprchu, která uvolnila všechny její svaly i myšlenky, a opět si oblékla Nicolasovu košili.
Když se vrátila do pokoje, svítilo pouze tlumené světlo na nočním stolku. Okamžitě uviděla proč. Bílé závěsy na stěně, kterým předtím nevěnovala žádnou pozornost, zmizely a prosklená stěna odhalila pohled na okolní svět. V němém úžasu došla blíž a ohromeně se koukala na noční Londýn. Opatrně položila ruku na sklo a snažila se vstřebat tu nádheru.