Meč Úsvitu-4.kapitola

Anotace: Cesta na sever pokračuje… ale vyskytnou se obtíže spojené s Temnými vojáky.

Sledovali jsme, schováni za vyvýšeninou u úpatí hor Úsvitu, shon na mostě u Helgixu. Podle toho, co jsem byl odsud schopen vidět, se na mostě pohybovaly dobré dvě desítky Temných vojáků. Museli jsme doufat, že se na noc, kdy jsme chtěli proklouznout kolem nich a přejít přes most, jejich počet sníží. Kdybychom museli bojovat, proti takové přesile bychom neměli šanci.
Zatímco se začalo stmívat, ke stavení, ve kterém hlídači mostu přespávali, přijel na koni muž v černém. Seskočil z koňského hřbetu a okamžitě vpadl do budovy, aniž by si všímal vojáků, kteří stáli venku. Za chvíli vyšel muž ven v doprovodu dalšího, který něco gestikuloval k ostatním. Dalších sedm vojáků se sebralo, naskočilo na koně, kteří byli přivázáni za budovou, a společně s těmi dvěma muži odjeli. U mostu tedy zbylo zhruba dvanáct vojáků.
Pod námi proběhla po chvíli hromadná večeře, kdy zůstala venku jedna dvojice, která byla posléze vystřídána jinou.
Jakmile se setmělo, jedna dvojice vojáků se vydala na druhý konec mostu a jedna zůstala na naší straně. Ostatní zůstali ve stavení, aby se vyspali. Hlídky rozdělali ohně, aby lépe viděli a byli v teple. To se nám ale nelíbilo, protože plameny ozařovaly konce mostu po celé šířce, takže bylo nemožné se kolem nich proplížit.
„Mohla bych je zastřelit, aniž by si toho všimli,“ napadlo Tori. „Zatímco oni nemohou prohlédnout tmu, protože jejich oči jsou přizpůsobené záři ohně, já je vidím zcela jasně.“
„Mohli by zaslechnout svist šípu nebo by druhý mohl vyvolat poplach dřív, než bys ho trefila,“ sýčkoval jsem, protože jsem měl strach.
„Myslím, že by bylo lepší se k nim zezadu připlížit a provést to chladnokrevně,“ navrhl Darren. „Bude u toho trochu víc krve, ale je to nejjistější způsob, jak zabránit tomu, aby zburcovali ostatní.“
„Asi máš pravdu,“ připustila elfka. „Hlídku na této straně mostu ale nemůžeme zabít nepozorovaně, protože hlídka se dívá ven. Budu se muset spolehnout na svůj luk. Stačí, když se dostaneme co nejblíž to půjde, abych měla větší jistotu smrtícího zásahu.“
„Nevšimnou si ti na druhé straně mostu, že hlídka padla?“ obával jsem se. Měl jsem stále strach. Ještě jsem nebyl se zbraní tak jistý, abych si troufl někoho zezadu podříznout. Zatím se mi podařilo přežít jen díky štěstí, ne kvůli bojovým schopnostem.
„Podívej, hlídky k sobě sedí zády,“ uklidňovala mě Tori. „Pokud chce někdo most přejít, musí k němu nejdřív přijít, proto obě hledí ven a ne dovnitř.“
Jakmile elfka usoudila, že je dostatečná tma pro útok, vydali jsme se potichu dolů ze svahu k mostu. Tori šla jako první, protože viděla ve tmě stejně jako ve dne, a vybírala nejschůdnější cestu. My jsme šli v jejích stopách a snažili jsme se nadělat co nejméně hluku.
Doplížili jsme se asi deset metrů od hlídky, když elfka usoudila, že dál už by to bylo riskantní, protože nepřítel by nás mohl zaslechnout.
Sundala potichu z ramen luk a založila šíp. Namířila na nejbližšího z dvojice a vypustila jej. Hlídač sebou jen trhl, když mu hrot přerazil vaz. Než stačil druhý zburcovat poplach, skončil tak, jak jeho společník.
Potichu jsme se proplížili kolem mrtvol a vydali se pomalu přes kamenný most k druhé hlídce. Tiše jsme našlapovali po hladkém kameni. Měli jsme měkké boty, takže naše kroky nebyly vůbec slyšet.
Z druhou hlídkou to bylo mnohem jednodušší. Potichu jsme se k nim připlížili a pak jim rychle podřízli krky. Nechali jsme těla ležet, zatímco jim z prořízlých hrdel vytékala krev a tvořila pod jejich těly rudé kaluže.
Zmizeli jsme ve tmě a zamířili k Helgixu, jehož pouliční lampy svítili v dálce do noci.


* * *

Zabušil jsem na dveře jediného hostince v Helgixu. Věděl jsem, že pokud nás budou Temní vojáci pronásledovat, v prvé řadě nás budou hledat tady. Začalo pršet, takže nám nic jiného nezbývalo.
Ve dveřích se po chvilce otevřela špehýrka. „Co chcete, teď v noci?“ ozval se hlas hostinského.
„Dva pokoje na jednu noc,“ opáčil jsem klidně. Snažil jsem se mluvit tak, aby mě hostinský považoval za přátelského člověka.
Nakonec jsem hostinského přesvědčil, protože se otevřely dveře. Za nimi stál vysoký muž svalnaté postavy. Jeho tvář, rámovaná černými krátkými vlasy a pokryta černými vousy, byla přívětivá.
„Pojďte rychle dovnitř,“ vyzval nás muž. „Ať vás nikdo nevidí. Nikdy nevíte, kde mají Temní uši.“
Nenechali jsme se pobízet a vešli do útulné hospůdky, kterou vyhříval obrovský krb. Šenk byl naprosto prázdný. Nebylo ještě tak pozdě, aby hospoda zela prázdnotou. V Argosu by touhle dobou byl narvaný. Jenže od té doby, co krajem putovaly desítky Temných, všichni se raději zavírali doma, než aby si vyšli za kamarády do hospody. Navíc mnozí lidé si už ani pivo dovolit nemohli.
„Jak vidíte, moc lidí sem nechodí,“ nadhodil hostinský, který šel před námi. „Často se tu zastavují Temní vojáci a vyzvídají. Proto mají místní strach a raději zůstávají doma.“
Hostinský nás zavedl nahoru na poschodí, kde nám ukázal dva pokoje. Pokoje byly uklizené a byly v nich čisté postele.
„Málokdy se stane, že by se tu někdo zastavil na noc,“ prohodil muž. „Někdy tu přespí pocestní jako vy, ale i oni se raději vyhýbají městům, kde by je mohli chytit Temní. Už to není jak bejvávalo. Měl jsem tu narváno desítkami pocestných, obchodníků a také žoldáků. Teď už nikdo necestuje, aby je nechytili vojáci a nezabili jen proto, že se chtějí pobavit.“
„Doufám, že vám pokoje vyhovují?“ převedl řeč na jiné téma.
„Samozřejmě.“ Usmál jsem se. Moc jsem jich zatím neviděl, ale tento by určitě patřil mezi nejlepší. Na to, že sem nikdo nechodí, se hostinský o hospodu dobře stará. Co by taky celé dny dělal, když sem nepáchne ani noha, že?
„Až budete chtít snídani, přijďte dolů, něco vám připravím,“ řekl hostinský předtím, než odešel.
Byli jsme oba unaveni, a tak jsme se ani nesvlékali a rovnou padli do postele. Sice to s kroužkovou košilí nebylo moc pohodlné, ale o to bezpečnější. Nebyli bychom první, které probodli ve spánku. Místnímu hostinskému jsem ale věřil. Kdyby se tu zastavili Temní vojáci, on by jim určitě nic neřekl. Pokud by ho nepřinutili.


* * *

Kolem půlnoci mě probudilo bušení na dveře. Rychle jsem vyskočil s postele a tasil meč. Darren se na druhé posteli posadil a začal mumlat nějaké nesmysly.
„Sakra, vstávej, někdo tu je!“ vykřikl jsem. V tu chvíli byl Darren na nohou, meč v rukou, plně bdělý.
Otevřel jsem dveře a ustoupil dovnitř, meč připravený.
Za dveřmi stál hostinský a netrpělivě přešlapoval. V pravé ruce držel lampu, která ozařovala jeho napjatý obličej.
„Rychle, před hostincem jsou Temní vojáci,“ vyhrkl. „Nemusíte mi nic vysvětlovat. Vím, že jdou po vás. Nikdo jiný tady není.“
„Schovám vás ve sklepě, tam vás hledat nebudou.“ Za jeho zády jsem spatřil elfku, na které nebylo vůbec poznat, že by ji někdo zrovna vytrhl ze spánku. Nikdy nepochopím, jak to elfové dělají.
Sešli jsme rychle po schodech do šenku a dál do kuchyně. Hostinský odtáhl několik pytlů s moukou a odkryl dřevěný poklop. Nadzvedl ho a rychle nás nahnal po schodech dolů. Zabouchl za námi a natahal zpátky pytle, aby vstup do sklepa zase zakryl.
Sešli jsme dolů po schodech do chladné místnosti, kde byly uskladněny sudy s pivem, láhve vína ve stojanech a další teplu neodolné potraviny. Škvírami v prknech stropu prosvítalo chabé světlo. Na to, jak byla místnost velká, tu bylo málo věcí. Dovedl jsem si ale představit, že v lepších dobách tu bylo plno sudů z pivem, aby žádný pocestný neodešel s prázdnou.
Napjatě jsme čekali, co se bude dít. Stáli jsme ve tmě pod schody, zbraně připravené, kdyby Temní objevili náš úkryt.
Jednou jsme uslyšeli dusot kroků nad našimi hlavami, jak Temní prolézali kuchyň a hledali nás. Prsty na jílci meče se mi sevřely. Vstup do sklepa ale naštěstí nikdo neobjevil.
Pak bylo dlouhou dobu ticho, když se nad námi najednou ozval hlas Temného vojáka, který silným hlasem udílel rozkazy. „Nikde tu nejsou. Buď se, i přes naše očekávání, Helgixu vyhnuli nebo je vzal na noc domů někdo z místních. Musíme do rána prohledat celé město, dům od domu. Hned!“
Podle rychlého dusotu nohou vojáci ihned uposlechli rozkaz, jak se od nich očekávalo.
Když nad námi bylo už asi deset minut naprosté ticho, zaslechli jsme, jak nad námi někdo odsouvá pytle. Pak se poklop otevřel a já jsem povolil stisk na jílci meče. Byl to hostinský.
„Pojďte rychle ven,“ vyhrkl. „Temní prohledávají celé město. Pak se určitě vrátí sem. Někoho by přitom mohlo napadnout, co je pod těmi pytli s moukou.“
„Musíme co nejdřív pryč,“ rozhodla elfka. „Tady je to moc nebezpečné. Nechceme vám přidělávat starosti. Jsme rádi, že jste nám pomohl. Každý jiný by nás raději hned vydal Temným, než aby riskoval jejich hněv.“
„Každý, kdo se nebojí postavit Temným, je mým přítelem,“ odvětil hostinský rozhodně. „Pustím vás zadním vchodem. Dostanete se do úzké uličky, která prochází celým městem mezi zdmi domů. Tam by vás Temní neměli chytit, pokud to někdo z místních neprozradí.“
Prošli jsme celou hospodou až dozadu, kde byla umývárna nádobí. Hostinský otevřel nízká dvířka, kterými jsme se dostali do úzké neosvětlené uličky, jak říkal. Popřál nám ještě hodně štěstí na naší cestě a pak za námi zavřel.
Vydali jsme se mezi zdmi na sever. Nikdo netušil, proč jsou tady a klidně je nechají prohledávat vlastní dům, než aby se jim postavili na odpor.
Úzká ulička vedla až na severní konec města, jak hostinský říkal, kde končila asi dvoumetrovou zdí. Nejdřív jsme se zaposlouchali do zvuků, které přicházely z druhé strany, ale bylo tam naprosté ticho.
Schovali jsme meče do pochev, vytáhli se na zeď a na druhé straně tiše seskočili na zem. Když se nic nedělo, rozběhli jsme se tiše do tmy.


* * *

Celý den jsme pochodovali, aniž bychom někoho zahlédli. Věděli jsme, že Temní vojáci narazí na naše stopy a ráno se za námi vydají, ale zatím tomu nic nenasvědčovalo.
Blankytně modré nebe bylo poseté malými nadýchanými obláčky, které po obloze proháněl svěží vítr. Slunce hřálo akorát tak, aby mi nebylo chladno a zároveň abych se nepotil pod kroužkovou košilí.
Cestovali jsme na severoseverozápad k Elvienforestu liduprázdnou krajinou, kterou pokrývala jen bujná tráva a sem tam osamocený keř nebo strom. Cestu nám také často přehrazovaly říčky, které se probíjely trávou a tvořily tak vodní síť, která přiváděla zásoby vody do veletoku království, řeky Darlin.
Kolem poledne jsme si začali dělat starosti se svými pronásledovateli. Bylo to už půl dne, co jsme opustili Helgix. Ne, že by nám chyběli, ale cítil jsem tady nějaký problém. Temní vojáci nás určitě pronásledují. Museli nalézt naše stopy na sever od města. Mají koně, takže by měli být mnohem rychlejší než my. Zatím to ale vypadalo, že kromě nás není v této pustině nikdo. A to bylo divné.
Zastavili jsme na oběd u malého jezírka, které vytvářela jedna z nespočetných říček.
Přestože to stále vypadalo, že jsme sami, zůstali jsme ostražití a během jídla jsme se bedlivě rozhlíželi kolem sebe.
„Pozítří bychom měli za soumraku dorazit na hranice Elvienforestu,“ nadhodila Tori během jídla. „Od hranic je to pak dalších šest dní do Elvienu, sídla elfího knížete.“ Zamyslela se. „Opravdu máte v úmyslu cestovat do Gristadu podél řeky Darlin? Víte, kolik se tam potuluje Temných vojáků?“
„To víme, ale nic jiného nám nezbývá,“ povzdechl jsem si.
„Možná by tu byla jedna možnost,“ nadhodila Tori. „Mohli byste projít Elvienforestem.“
Myslel jsem, že špatně slyším. „Vždyť v Elvienforestu ještě nikdy žádný člověk nebyl. Jak bychom mohli projít my?“
„Přimluvím se za vás. Pomohli jste mi z Temnými vojáky, kteří napadli naše osady. A navíc každý, kdo bojuje proti Temným, by měl být naším spojencem.“
Byl jsem zvědavý, jestli si to budou myslet i ostatní elfové.
„Elvien se vám bude líbit. Jediné město, které se mu mohlo rovnat, byl Darlingar.“
Při elfčiných slovech mě zamrzelo, že jsem nemohl nikdy velkolepé sídlo darlienských králů spatřit.
„Babička mi říkávala, že elfové žijí na stromech,“ prohodil Darren. Můj společník si podle babiččiných vyprávění o elfech představoval tuto rasu jako osoby s neposkvrněnou krásou a dlouhým životem, mnohdy i přes pět set let. Elf je považován za dospělého teprve po dosažení sta let, což je věk, kdy je už většina lidí mrtvá.
„Ano, některé naše vesnice jsou vystavěny na stromech,“ odvětila elfka s úsměvem. „Převážně se jedná o vesnice na hranicích s lidským královstvím, kde může docházet k bojům. Stromové domy jsou pak velice účinné při obraně, kdy ostřelujeme ze stromů nepřátele dole na zemi.“
„Babička mi také říkala, že se dožíváte i pět seti let,“ vyzvídal dál můj společník.
„Ano, někteří z nás se dožívají věku pěti set let.“
„A kolik je tobě?“ osmělil se Darren zeptat se na choulostivou otázku, kterou mnoho žen neslyší rádo.
„V zimě mi bylo sto,“ prozradila Tori. „V lidském počítání tedy tolik co vám.“
„Jak vypadá Elvien?“ zajímalo mě. Chtěl jsem se dozvědět, jak asi vypadal Darlingar, když byla tato dvě města svou velkolepostí srovnatelná.
„Je celý vystavěný ze světlezeleného mramoru, takže je mezi stromy špatně viditelný. Darlingar byl naopak z bílého mramoru, který byl na stovky kilometrů vidět, protože od jeho stěn se odráželo slunce. Palác elfího knížete stojí uprostřed města a jeho věže ční nad vrcholky okolních stromů. Na Elvienu je zajímavé, že tam nikde nenajdete žádnou cestu. Všude je tráva. Město králů naopak mělo síť světlešedých silnic a dvě hlavní silnice s blyštivě šedého mramoru, které vedly ze všech čtyř světových stran ke královskému paláci, který stál uprostřed města. Byl vidět hned, jakmile jste vstoupili do města. Jeho bílé věže se hrdě vypínaly k obloze.“
Udělal jsem si zhruba obrázek toho, jak vypadal Darlingar za dob své slávy. Jakmile bude všemu konec, nechám ho postavit znovu, ještě velkolepější.
Vydali jsme se dál k severoseverozápadu. Stále za námi nikdo nebyl v dohledu. Začal jsem uvažovat nad tím, jestli nás někdo vůbec pronásleduje. Nedával jsem této úvaze ale moc velkou naději, protože Temní nezapomínají a už vůbec neodpouštějí.
Pak mě ale napadlo, že nás Temní nepronásledují proto, že ví, kam máme namířeno, a tak nám někde nachystají past.
Během odpoledne ale k ničemu nedošlo. Žádné pronásledovatele jsme do soumraku nespatřili. Jen jednou se elfce zdálo, že na obzoru něco zahlédla. Hned se to ale ztratilo, takže nestihla určit, co to bylo.
Mírný větřík ohýbal stébla bujné trávy pod našima nohama a strašidelně šuměl v korunách osamělých stromů. Občas jsme v přibývající tmě vystrašili zajíce ukrytého v trávě, který, jakmile nás uviděl, odhopsal pryč.
Když už byla taková tma, že jsme nemohli pokračovat dál, rozbili jsme tábor. Rozložili jsme si přikrývky dokola a najedli jsme se. Oheň jsme si netroufli rozdělávat, protože, i když jsme žádného z pronásledovatelů nespatřili, záře by byla vidět desítky kilometrů daleko.
Asi hodinu poté, co jsme povečeřeli, se na noční nebe vyhoupl měsíc, který svým svitem ozářil celou krajinu, takže už nebyla taková tma.
„Vezmu si první hlídku,“ rozhodla Tori. „Vy se zatím vyspěte. Za čtyři hodiny mě, Riane, vystřídáš. Jasné?“
Už jsem se těšil, až se trochu prospím, a tak jsem s radostí souhlasil. Darren už ležel a pomalu usínal, takže také souhlasil.
Můj společník už spokojeně pochrupoval, když se i mě podařilo usnout posilujícím spánkem.
Tori zatím svým zrakem propátrávala okolí. Nic podezřelého nespatřila, ale přesto zůstávala pozorná.
Zdálo se mi, že neuplynula od té doby, co jsem usnul, ani půlhodina, když mě probudilo zahoukání sovy. Sáhl jsem okamžitě po jílci meče, který jsem měl položený vedle sebe, ale zarazil mě elfčin hlas: „Klid, to jsem jen já. Máš hlídku.“
Posadil jsem se a promnul si unavené oči. „Něco podezřelého?“ Pokud bylo něco k vidění, elfčiny oči to určitě spatřily.
„Ne, vůbec nic A to je divné. Temní vojáci by nás nenechali jen tak vyklouznout. Neodpouštějí a pokud se vyskytne sebemenší pokus o odpor, tak ho potlačí.“
„Myslíš, že na nás někde nachystají past? Třeba nás v Helgixu někdo zahlédl a nahlásil Temným, že míříme na sever. Muselo je napadnout, že elfka si to namíří přímo do Elvienforestu.“
„Nevím. Domů ale musím. Mám povinnost nahlásit úspěch výpravy.“
Uložila se na svou přikrývku. „Buď pozorný. Ve tmě může číhat cokoli. Musíš se spolehnout na svůj sluch,“ nabádala mě než usnula.
Překřížil jsem nohy a přes kolena si položil meč tak, abych ho měl hned po ruce, kdyby se něco podezřelého přihodilo.
Nesnažil jsem se prohlédnou tmu, která teď byla hustá, protože zašel měsíc za mraky. Napnul jsem uši.
Několik kroků ode mě prohopkal zajíc. Nad hlavou mi přeletěla sova. V trávě se ozval cvrček. Naprosto obyčejné zvuky noci.
Asi po půlhodině začal Darren chrápat, tak jsem se posunul dál, aby mě chrápání nerušilo na hlídce.
Tiché šelestění trávy mě ukolébalo, takže jsem odplul do říše snů. Opět.


* * *

Když jsem se probudil, s hrůzou jsem zjistil, že jsem usnul. Taková potupa. Snad se nic v noci nestalo. To bych si neodpustil.
Vrátil jsem se na tábořiště. Tedy místo, kde ještě včera bylo. Teď tam byla jen zválená tráva a nikde nikdo.
Zaklel jsem.
V noci se tu očividně objevili Temní vojáci a unesli Tori i Darrena. Neviděl jsem nikde žádné stopy krve, tak snad nebyl nikdo raněn.
Myslel jsem, že se propadnu hanbou.
Temní vojáci tu sice všechny věci nechali, ale zásoby rozšlapali a pokrývky roztrhali na kusy, takže jsem tam musel všechno stejně nechat.
Vydal jsem se na sever. Temní jeli na koních, takže se dali celkem lehce sledovat. Asi měli za to, že ti, kteří je napadli u mostu, byli jen dva, tak se s maskováním stop v trávě nijak nezdržovali.
Výprava za vysvobozením mých společníků začala.