Midraen: Cesta osudu - Aielské pláně

Anotace: Druhá kapitola. Další brzy přibudou

Sbírka: Midraen: Cesta osudu

Nakonec urazili ještě malý kousek cesty, než se utábořili. Ne však mnoho, Veeno a Oru byli znavení celodenním putováním, stejně tak Ifthir byla velmi vyčerpaná. Nehledě na jejich střet s ghyrseny, který se podepsal zejména na Veenovi. Zastavili na kopci, krátce po setmění. Nedaleko ležela malá vesnice. Černé siluety domů ostře kontrastovali s tmavě modrou, téměř až do fialova zabarvenou, noční oblohou. Vesničané se pomalu ukládali ke spánku, v některých domech již vládla tma.
Trojice si mezitím vyhlédla místo ke spánku, na něj však zatím neměli ani pomyšlení. Všichni měli totiž děsný hlad, zejména Oruův žaludek se ozýval velice často. Když ho Veeno začal škádlit, Oru se nenechal.
„No co? Jsem ještě ve vývinu, a tak musím hodně jíst. Nechci být tak malý jako ty.“
„Co to zase povídáš? Náhodou jsem stejně vysoký, jako každý jiný v mém věku,“ dodal rozhodně Veeno.
„Ale jsi děsně slabý a pomalý, vždycky se kvůli tomu dostaneš do nějakých problémů.“
Jejich pošťuchování ještě nějakou chvíli pokračovalo. Ifthir je mlčky sledovala, občas se jí na tváři mihl i úsměv. Většinou ale zmizel dříve, než si toho mohli oba chlapci všimnout. Častokrát také pátravě hleděla do okolí. Zdálo se, že jí něco dělá starost.
„No,“ začal Veeno a postavil se na nohy. Všechny hvězdy již dávno svítily a měsíc se schovával za hustými mraky. „Myslím, že je čas vyrazit pro něco k snědku.“
„Hmm,“ zamručel Oru.
Oba vyrazili směrem k vesnici, Ifthir je zarazila.
„Počkejte. Já… Mohu jít s vámi.“
Veeno na ní nechápavě hleděl. „Za chvíli budeme zpět, ne-musíš se strachovat,“ dodal. V dálce se ozývalo vytí vlků. Ifthir to dost vyplašilo.
„Nechci být sama,“ odpověděla tiše. Veeno s Oruem si vy-měnili tázavé pohledy a Veeno nakonec pokrčil rameny.
„Tak dobrá, nemělo by to ničemu vadit.“
Vesnici tvořily převážně roubené stavby nedbale roztroušené kolem potoka a navzájem propojené cestičkami prošlapanými do trávy. Vesnice stála mimo hlavní cestu, obklopená lány ječmene a pšenice. Nebylo tedy třeba příliš širokých a kvalitních cest.
Když dorazili k prvním stavením, Oru se vydal na průzkum dvorků. Veeno a Ifthir kráčeli s odstupem za ním. Pár psů začalo štěkat.
„Ale to je přece krádež, to co děláte. Ti lidé musí těžce praco-vat, aby mohli mít kus chleba nebo pár vajíček. Nemáte právo jim je brát.“
Veeno nevěděl, co má odpovědět a nakonec trochu podráž-děně odvětil: „Vždy obejdeme několik domů, abychom uškodili co nejméně. A pak, nevykládej mi, jak je život těžký. Ty ses jen někde zatoulala, ale pořád máš rodinu, která se o tebe stará a čeká na tebe. Jestli nechceš jíst tak nemusíš, ale hlad tě brzy donutí změnit názor na to co je dobré a špatné.“
Ifthir se na tvářích zatřpytilo několik slz. Sedla si na zem a tiše plakala. Neoponovala, ani se mu to nesnažila nějak vysvětlit. Veeno byl zmatený. Nevěděl, co by měl říct. Zrudl v obličeji a trochu se styděl. Neměl v plánu jí ublížit, ale její slova ho zasáhla a všechen vztek, který se v něm hromadil, se prostě vyvalil ven. Nakonec si zamumlal pro sebe: „Ať si zkusí jíst týden jen jablka, to by pak neohrnovala nos.“
Sílicí štěkot donutil Veena k pozornosti, Oru se k nim řítil plnou rychlostí. Za ním se hnal zuřivý pes.
„Bráško!“ Zahalekal Oru přidušeně, aby náhodou někoho nevzbudil.
„Nemám rád psy,“ poznamenal si Veeno sám pro sebe. Oru hodil bratrovi posbírané jídlo, ten ho bez zaváhání chytil a podal Ifthir. Nakonec popadl Orua za ruku a pomohl mu přes plot. Pes se odrazil, skočil Veenovi po pravé paži a zakousl se do ní. Ifthir pole-kaně vyjekla.
„Běžte dál, já vás potom doženu,“ zamumlal Veeno. Ifthir nechápavě hleděla na právě se odehrávající scénu. Oru přikývl a odvedl i zmatenou Ifthir, která se dožadovala nějakého vysvětlení. Ve vedlejším domě se objevilo světlo svíčky. Veeno nemotorně přelezl plot, ačkoliv mu to pes značně stěžoval. Když se ho chystal přelézt, pes ho stáhl dolů. Ozval se zvuk trhající se látky a Veeno dopadl na záda. Jeho levý rukáv nyní zdobila ohromná díra, táhnoucí se po celém předloktí. Veeno potichu zaklel a odtáhl psa stranou, úkryt nalezl za jedním z domů. Pes se ho stále držel a upozorňoval ho na sebe výhružným vrčením. Veeno ho ignoroval a opatrně sledoval světlo v okně.
Necítil žádnou bolest. Pravou ruku měl již od dětství zmrza-čenou. Byla celá černá, jakoby to snad ani nebyla lidská paže. Ve většině lidí vzbuzovala při pohledu odpor, proto jí nosil neustále zahalenou. Přesto jí však mohl používat jako normální paži, pouze v ní neměl žádný cit. Necítil bolest, chlad, ale ani lidský dotek. Jako-by ta paže byla mrtvá.

„Ifthir,“ zeptal se Oru, když utíkali zpět k jejich úkrytu, „kde vlastně je tvoje rodina?“ Ifthir se zarazila, Oru na ní překvapivě po-hlédl. „Kam tě máme vůbec dovést?“
„Do Casenienu,“ odvětila, po chvíli váhání neochotně.
„Co?“ podivil se Oru. „Tak daleko? Bráška nebude rád, až tohle uslyší.“
Zpomalili a dál šli již krokem.
„Bude Veeno v pořádku? Myslím, to s tím psem…“
Oru šel mlčky vedle, Ifthir připadalo, že se zdráhá odpovědět. „Víš, on bráška má tu ruku vlastně… no zmrzačenou. Necítí v ní žádnou bolest a ani nic jiného,“ dořekl smutně.
Ifthir promluvila znovu až po nějaké době: „Vy jste opravdu bratři? Chci říct, nevypadáte moc jako sourozenci.“
Oru se usmál a opověděl: „Ne, nejsme skuteční příbuzní, Veeno mě před dvěma lety zachránil. A jelikož ani jeden nikoho ne-máme, cestujeme spolu. Jsme si navzájem rodinou, proto mu říkám bráško.“
„Já myslela, že Veenův otec žije?“
„No… to ano, ale on si ho nepamatuje. Odešel od rodiny, když byli Veenovi tři roky a teď ho zkouší najít. Cestujeme tak od města k městu v naději, že se nám o něm podaří něco zjistit.“
Oru po návratu z vesnice rozdělal oheň a ve žhavých uhlících ohříval několik vajec, které ukořistil. Každé mělo na vršku malý otvor, aby neprasklo.
„Konečně něco jiného než jablka,“ rozplýval se Oru při po-hledu na vařící se vejce. Byl to právě on, kdo většinou připravoval jídlo, Veeno v tom nebyl příliš dobrý.
„Jak jste se vůbec poznali?“
„Bráška mne zachránil v Maenolu. Byl jsem na tom tehdy dost špatně, několik dní jsem neměl nic pořádného v puse a tak jsem se pokusil ukořistit nějaký chleba…“

Oru utíkal s ukradeným chlebem před vzteklým pekařem, seč mu síly stačily. Toho rána dorazil do Maenolu v naději, že se konečně nasytí. Byl vychrtlý a zesláblý, jeden z mnoha sirotků toulajících se světem. Přestože válka dávno skončila, lidé a Midraen se z ní zota-vovali jen velmi pomalu. Na cestách a v lesích bylo stále mnoho ne-bezpečí. Lidé na vesnicích byli odkázáni jen sami na sebe. Vlastně měl štěstí, že došel sám až tak daleko. Proplétal se uličkami a snažil se pekaře setřást za každou cenu, bohužel hlad a strádání na cestách si vybral svou daň a Oru nebyl dostatečně rychlý. Zaběhl za roh, před ním se tyčila vysoká, hrubě omítnutá zeď. U ní stálo jen nějaké ha-rampádí a starý vůz. Hledal nějakou skulinku, kterou by mohl utéct z právě se zavírající pasti, ale už bylo pozdě. Za chlapcovými zády se ozvalo sípání rozhněvaného pekaře.
„Já ti dám, pacholku. Takhle okrádat poctivé lidi.“ Pekař se rozhodl, že ho řádně potrestá, aby se už nikdy neodvážil krást. „Tohle tě odnaučí,“ dodal, když si sundal kožený řemen a blížil se k vyděšenému chlapci. Ten se strachem očekával výprask.
Jedna za druhou dopadaly rány na jeho tělo. Pekař ho řezal řemenem hlava nehlava. Oru se tiskl ke zdi, kolena stažená k sobě a ruce chránící hlavu, pomalu rudnuly pod náporem ran. Křičel a naříkal bolestí. Doufaje v nějakou pomoc.
Veeno procházel městem a snažil se nemyslet na hrozný hlad, který ho trápil. Z úzké uličky nedaleko slyšel přicházet zoufalé výkři-ky. Vydal se zjistit, co se děje. Při pohledu na muže surově bijícího malého chlapce se ho zmocnil vztek. Rozběhl se rychle k němu a chytl mu opasek, kterým ho bil.
„Nech ho být!“
„Pusť, ty prevíte,“ okřikl Veena pekař. „Jak se opovažuješ,“
Pekařova silná paže odhodila Veena. Zády narazil do vozu, než se vzpamatoval, dopadla mu na obličej první rána. Veeno v puse ucítil chuť krve. Instinktivně se kryl pravou rukou a chytl opasek. Být to zdravá ruka, vykřikl by bolestí. On však žádnou bolest necítil. Druhá ruka sáhla po meči, čepel lehce vyklouzla z rudé pochvy a opsala ve vzduchu malý oblouk. Překvapený pekař se svalil na zem, v ruce svíral zbytek koženého řemene. Veeno na něj mířil špičkou meče a odhodil stranou druhou část řemene.
„Odejdi, nechci ti ublížit“ promluvil klidně Veeno. Pekař na nic nečekal a dal se s vyděšeným výrazem na útěk. Veeno přistoupil blíže k chlapci, ten se stále choulil v rohu a plakal, chléb ležel kousek od něj.
„Jsi v pořádku?“
Oru přikývl.
„Pojď, raději bychom měli zmizet,“ řekl a podal mu levou ruku. Chlapec popadl bochník a společně vyběhli do rušných ulic. Úkryt našli ve staré věži v severní části hradeb. Dostatečně daleko od pekaře i ostatních lidí se s chutí pustili do čerstvého chleba.
„Díky za záchranu.“
Veeno s plnou pusou něco zamumlal.
„To nestojí za řeč,“ dodal, jakmile polkl.
„Jak se vůbec jmenuješ?“
„Veeno,“ odpověděl na otázku a dál pokračoval v jídlu.
„Já jsem Oru,“ nečekal na stejnou otázku a představil se. „Ty Veeno, nemohl bych jít s tebou?“
„Ne.“
„A proč ne?“
„Protože cestuji sám.“
„Co? Co je to za hloupou odpověď? Vždyť jsi sirotek jako já, nebo ne? Proč bychom tedy nemohli dál pokračovat spolu?“
„Protože bys mě akorát zdržoval. A navíc jdu jiným směrem.“
„To jsou ale hloupé výmluvy, vždyť ani nevíš, kam mám na-mířeno.“ Veeno neodpověděl. „Mohl bych nám obstarávat jídlo.“
„Říkám, že ne.“
„Ty jsi ale paličák,“ zamumlal Oru a více ho nepřesvědčoval.
Veeno chtěl opustit město se svítáním, kdy se otevíraly měst-ské brány. Kráčel ulicemi města, s odstupem několika metrů za ním šel Oru. Mířili na jih, podzim obarvoval listí na stromech podél cesty a roznášel ho do kraje. Brzy ho vystřídá zima a vše pokryje bílý sníh. Veenovi došla trpělivost kolem poledne, když došel na rozcestí.
„Řekl jsem ti přece, že s tebou nechci cestovat?“
„Ale já nejdu s tebou,“ odpověděl mu lhostejně Oru. „Jdu několik metrů za tebou, takže vlastně cestuji sám za sebe, jen máme náhodou stejnou cestu.“
„Nech toho, vím, že mne sleduješ.“
„Mám právo si jít, kam se mi zachce, ale když už máme stej-nou cestu, tak bychom mohli cestovat spolu, ne?“
„U bohů, ty jsi ale tvrdohlavý.“ Dopáleně pokračoval: „Ne-stojím o společnost. A už vůbec ne o společnost někoho tak otravné-ho jako si ty.“
„Ale…“
„Žádné ale. Tady se naše cesty rozcházejí. Ať jdeš kamkoliv, já mířím na opačnou stranu.“
Posadil se do trávy a čekal, až si Oru vybere jednu ze dvou cest. Ten se, místo toho, posadil naproti němu.
„No co, musím si nejdřív rozmyslet, jako cestou se vydám.“
Seděli tam asi půl hodiny. Veeno si netrpělivě pohrával s mečem, zatímco si ho Oru zvědavě prohlížel.
„Proč nosíš ten kožený rukáv, Veeno?“
„To není tvoje starost.“
„Taky by ti neuškodilo, kdyby si byl trochu přátelštější.“
Veeno si povzdechl, tahle hra ho unavovala.
„Tak co, už sis vybral?“
„Hmm, ano. Myslím, že půjdu vpravo…,“ vstal a přešel k cestě napravo. „Ne, vlastně raději vlevo…“
Veeno vstal a přešel k rozcestníku.
„Vlastně počkat, přeci jen půjdu vpravo.“
„Ne to tedy nepůjdeš,“ zuřil Veeno, „zvolil sis cestu vlevo, tak jdi vlevo. Vpravo jdu já.“
„Jenže já seděl naproti tobě, takže moje pravá a levá strana je opačně k tvé.“
„To je mi jedno, ty chceš tudy,“ ukázal Veeno na cestu za ním, „a já tudy,“ kývl před sebe.“
„To není pravda…“
„Jdi už,“ okřikl ho Veeno.
Oru na něj smutně hleděl, Veeno se na patě otočil a mířil pryč. Oru udělal pár kroků jeho směrem. Veeno se znovu ohlédl.
„A nechoď za mnou, slyšíš!“
Oru se pomalu otočil a zamířil na opačnou stranu. Pohled měl upřený do země, jen občas se ohlédl za Veenem.

„Jakmile mi bráška zmizel z dohledu, otočil jsem se a opatrně ho sledoval po další dva dny.“
„Jo, a sledoval bys mne neustále, kdybych se nakonec nesmi-loval,“ skočil mu do řeči Veeno, který se již také vrátil a přisedl si vedle bratříčka.
„Co si pamatuji, tak si nesehnal po ty dva dny nic pořádného k jídlu,“ dráždil ho Oru. „Beze mne bys určitě někde umřel hlady, pořád se jen dostáváš do problémů.“
Ifthir se usmála. Veeno zrudnul až za ušima a díval se raději do země.
„To není pravda, jenom se mi tenkrát příliš nedařilo. To já tě musím pořád zachraňovat. Například, když jsme byli v Kaskádovém městě.“
„No dobrá bráško. Tak už toho nechme a raději se pusťme do jídla.“
Noc proběhla klidně, jen v dálce bylo slyšet vytí a štěkot psů. Veeno nemohl dlouho usnout, neboť ho bolela rána způsobená ghyr-seny. Ráno se sbalili brzy po lehké snídani a vyrazili opět na cestu. Když se Veeno dověděl, že se Ifthir potřebuje dostat až do Casenienu, který byl podle jeho odhadu tak měsíc cesty na východ, nebyl, jak předpověděl Oru, příliš nadšený. Ale jelikož sám nevěděl, kde by měl hledat svého otce, rozhodl se, že je lepší mít alespoň nějaký cíl než žádný. Kromě toho slyšel, že Casenien je ohromné město, ve kterém lze nalézt téměř vše. Tvrdilo se, že je postaveno v samém středu Midraenu a je tak jeho hlavním městem. Doufal, že tu alespoň nalezne informace o svém otci.
Během poledne téměř vyšli z lesa a k obědu se přiblížili k další vesnici. Z domů se kouřilo a vypadala klidně, ale Veenovi se přesto něco nezdálo. Když došli až na náves, došlo mu, co to bylo. Vesnice byla až příliš klidná.
„Co si myslíš, že se tu stalo, bráško?“
„Nevím.“
„Vesnice určitě opuštěná být nemůže,“ zapojila se do rozho-voru Ifthir, „z komínů stoupá dým, takže v nich musí někdo topit.“ Veeno přikývl a odpověděl.
„Myslím však, že bychom měli být opatrní.“ Přešel náves a došel až ke dveřím největšího domu. Rozhlédl se kolem a zabouchal na dveře. Chvilku čekal a naslouchal, přestože mu nikdo neotevřel, slyšel zevnitř hlasy. Zabouchal proto znovu.
„Haló, je tam někdo? Prosím, otevřete nám,“ volal Veeno, Oru s Ifthir ho pozorovali. „Chceme se jen zeptat na cestu.“
Dveře se konečně pohnuly a objevil se v nich obličej postar-šího muže, avšak neotevřel je úplně, ale jen tak aby mu škvírou byla vidět hlava. Očividně se něčeho obával.
„Kdo jste? A co tu chcete?“
Muž si prohlédl Veena, jeho oči se zastavili i na jeho meči, který držel v levé ruce. Když spatřil i Orua a Ifthir, otevřel dveře úplně a pravil: „Tohle není vhodná doba na toulání, děti.“
„Co se tu děje?“ skočil mu do řeči Veeno. „Proč jsou všichni zabarikádovaní ve svých domech?“
„Vy jste to snad včera v noci neslyšeli?“
„A co jako?“ nechápal Veeno.
„Vytí. To strašlivé vytí ghyrsenů.“
„Ghyrsenů,“ vydechli všichni tři společně. Muž vypadal skutečně vystrašeně.
„Lidé se teď bojí chodit ven, když se tu potulují ty bestie. Taky byste udělali dobře, kdybyste někam zalezli.“ Muž se na chvíli odmlčel. „Tak co jste chtěli? Povídals hochu, že potřebuješ znát ces-tu.“
„Ano, potřebujeme se dostat do Casenienu. Mohl byste nám prosím říct směr?“
„Casenien. To máte před sebou dlouhou cestu. Kdo ví, možná tam ani nedojdete,“ po další odmlce muž pokračoval. „Jděte touto cestou na východ, dostanete se na Aielské pláně. Když budete pokra-čovat stále po cestě, dostanete se do Tallanu, tam vás již navedou.“
„Děkujeme,“ odvětila Ifthir.
„Není zač, ale raději si vezměte mou radu k srdci a někam se schovejte. Časy jsou zlé. Vrací se smrt a válka.“ S těmi slovy muž zabouchl dveře. Veeno tam chvíli stál a hleděl do nich, než se a otočil a šel pryč. Před odchodem z vesnice se ještě napili a doplnili vodu v měchu. Vydali se na východ, přesně jak jim muž poradil.
Nedlouho potom, co opustili vesnici, se krajina změnila. Nerostli tu téměř žádné stromy, a kam oko dohlédlo, byly travnaté pláně. Mezi tou zelenou záplavou se klikatila hnědá cesta, jako nějaký had. Dalším poznávacím znamením Aielských plání byl silný vítr, který foukal téměř bez ustání. Rozléval se po celých pláních a ohýbal trávu, která navozovala zdání vln. Takže pláně vypadaly, jako nekonečné zelené moře. Na cestě strávili celý další den, avšak za celou tu dobu nikoho nepotkali ani nezahlédli žádné stavení. Pokusili se utábořit u jedné skupinky stromů, které jim poskytovali alespoň minimální ochranu před dotěrným větrem a něco málo dřeva na oheň. Oru a Veeno se ho velmi dlouho pokoušeli rozdělat, ale marně. Silný vítr jim to nedovolil. Veeno byl navíc celý rozmrzelí kvůli ráně na paži, která ho za celý den nepřestala bolet. Noc strávili namáčknutí na sebe, aby se trochu zahřáli. Ifthir usnula jako první, Veeno s Oruem ji vzali mezi sebe, takže měla největší pohodlí.
„Bráško?“ zeptal se rozespale Oru a vytrhl tak Veena z jeho myšlenek. „Víš, přemýšlel jsem o těch ghyrsenech a o tom co říkal ten muž tam ve vesnici.“ Veeno vypadal, že ho téměř neposlouchá, přesto Oru pokračoval: „Nevěřil jsem, že existují, víš. Totiž podle toho co se říká v legendách, by to měli být psi démonů. Lovečtí psi. A prý ten, koho sledují, přináší na ostatní jen neštěstí.“
„To jsou jen pohádky,“ odvětil Veeno a pohlédl na lehce od-dechující Ifthir s hlavou opřenou o jeho pravou paži. Najednou si přál, aby měl v ruce cit, aby mohl cítit její teplo a něžný dotek. Při-padal si sám více, než kdy předtím. Sedí tu s těmi dvěma, namačkaní na sebe, ale on to ani necítí. Ifthir sebou často nervózně vrtěla a přes tvář se jí mihl vystrašený výraz. Jak tak na ní Veeno hleděl, dostal nutkání ji pohladit po vlasech, ale jeho ruka se jen nepatrně pohnula. Povzdechl si a pokračoval v rozhovoru s Oruem. „Jsou to jen pohádky na strašení dětí. Viděl jsi sám, že jsou to bytosti z masa a kostí, ne nějaké démonické bestie. A to s tím neštěstím je jen pověra.“
„Ale viděl jsi přece, jak ti vesničané byli vystrašení.“
„Ano, uznávám, že mohou být ghyrseni nebezpeční, neboť se tolik nebojí lidí jako vlci, ale to díky těm povídačkám jsou tak vystrašení.“
„Já nevím, třeba na tom skutečně něco bude, vždyť ghyrseny až do teď nikdo neviděl a…“
„Jestliže o tom takhle budeš uvažovat, tak skončíš jako ti vesničané. Spoután vlastním strachem. Viděl si je mrtvé,“ Veeno zívnul, „to by ti mohlo stačit.“
Oru zamumlal něco na souhlas a zeptal se Veena na něco jiného: „Bráško, proč jsi nechtěl Ifthir vzít s sebou? Vždy jsi přece pomáhal slabším.“
Veeno chvíli přemýšlel, ticho narušovalo jen kvílení větru. Po chvilce váhání odpověděl: „Nechtěl jsem tě ohrozit.“
„Ohrozit?“
„Podívej se, kde teď nocujeme. To protože se snažíme dostat do Casenienu. Nemáme téměř co jíst a kde tu budeme shánět vodu taky nevím. Nechtěl jsem, abys musel takhle trpět. Další krk navíc, znamená pouze další útrapy a nebezpečí.“
Oru se usmál a odpověděl: „Ale no tak, bráško, touláme se spolu světem již dva roky. Za tu dobu jsme nenašli žádné místo, kterému bychom mohli říkat domov. Na nocování pod širým nebem jsem si již zvykl a na prázdný žaludek také. Ale pokud je tu nějaká možnost někomu pomoci, tak věřím, že je to naší povinností. My jsme rodiče ztratili a nechci, aby je ztratil i někdo další. Ona si to nezaslouží.“
„Snad máš pravdu. Přesto jsi ještě dítě, nečekám, že pochopíš, jak se cítím,“ odpověděl s úsměvem Veeno.
„Hlavně, že ty jsi dospělý,“ dodal nazlobeně Oru, „často se chováš hůř jak já. Jsi jen tvrdohlavý mezek, který si musí stát za svým a neustále se vrhat po hlavě do všech možných problému. Copak neumíš brát ohled taky na druhé, sakra. Pořád myslíš jen na sebe. Ty, ty jsi prostě… prostě hrozný, Veeno. Beze mě bys skončil, kdo ví kde.“
Veeno s úsměvem poslouchal výčet jeho špatných vlastností a urážek na jeho osobu, které na něj Oru vychrlil vždy, když Veeno provedl nějakou hloupost. A Veeno byl rád, že tu má někoho kdo ho dokáže usměrnit. Po pravdě si nedokázal představit, co by bez Orua dělal.
Ráno bylo zas o něco horší, než to předešlé. Veenova rána se nelepšila a navíc se cítil značně mizerně. Zkřehlá trojce brzy znovu vyrazila na cestu. Veeno se držel vpředu, Oru s Ifthir šli spolu několik kroků za ním. Kolem poledne se Ifthir přidala k Veenovi.
„Já, chtěla bych ti poděkovat, za to že jsi mi zachránil život.“
„To nic nebylo,“ odvětil bezmyšlenkovitě Veeno.
„Tak…,“ Ifthir na chvíli zaváhala, „proč vlastně hledáš svého otce?“
Veeno si povzdechl. „Opustil mě a mou matku, když mi byli tři. Matka později umřela, nechal nás prostě na pospas osudu. Nezajímalo ho, co se stane s jeho rodinou. Byl to sobec a za to ho nesnáším, až ho najdu tak mu to všechno řeknu. Chci, aby cítil bolest jako já.“
„Nechceš mu ublížit, že ne,“ polekala se Ifthir.
„Ne. Nechci. Chci jen, aby mu bylo líto, co udělal. Pokud tedy dokáže litovat.“
Ifthir se očividně ulevilo a pokrčovala dál zvědavě v rozhovoru: „A potom?“
Mlčel.
„Nevím, nikdy jsem nepřemýšlel, co bude potom.“
„Odkud máš vlastně ten meč?“
„Ten je otce. Matka mi ho dala, když umírala. Řekla, že ho tu otec nechal pro mě, až budu velký. Je to jediná památka na něj a jediná stopa jak ho najít.“ Ifthir se odmlčela, jakoby váhala, zda má pokračovat v rozhovoru. „A co tvoji rodiče,“ zeptal se Veeno, „proč jsi vlastně tady a ne doma?“
„Já… No, já vlastně téměř rodiče neznám,“ odvětila smutně Ifthir.
„Co?“
„Otec má mnoho práce, vlastně jsem ho viděla jen několikrát. Příliš často mě nenavštěvoval. Matce dovolil se mnou zůstat jen prvních několik let. Pak se pohádali a mě svěřili do péče chůvy, která mě vychovává. Matku jsem od té doby neviděla.“
„Co, jak můžou něco takového rodiče udělat. Vždyť to je…,“ ale nevěděl, co má říct.
Ifthir chvilku jen mlčky šla vedle něj, než znovu pokračovala: „Ne. Mají jen málo času, a očekávalo se ode mne mnoho věcí. Proto mě otec svěřil do péče někoho jiného. Chápala jsem to, ale v poslední době toho na mě bylo moc, několik let jsem neviděla otce. Pořád jsem musela studovat a chůva mě držela velmi zkrátka… Byla jsem neustále zavřená doma. Chtěla jsem se podívat po světě, o kterém jsem tolik slyšela.“ Veeno se na ní podíval, na tváři se jí zaleskly slzy. Ifthir se je pokusila otřít a zastavit pláč, ale nové a nové jí stékaly po růžových tvářích. Veeno se opět cítil provinile. Když se Ifthir trochu uklidnila, opět pokračovala: „Rozhodla jsem se, že uteču. Ale nějací lidé mne potom unesli. Strašně jsem se bála. Nevím, co se stalo. A pak, pak jsem se dostala z ničeho nic neznámo kam. Potom se objevili ghyrseni a… V životě jsem se tak nebála. Myslela jsem na domov, já… Vím, že jsem udělala chybu.“
„Chybu? Jak se můžeš chtít vrátit ke svým rodičům, když o tebe vůbec nejeví zájem,“ rozčiloval se Veeno.
Ifthir začala znovu plakat, Veeno neměl tušení co by měl dělat. Zatím vždy, když se s Ifthir bavil, ji dovedl k slzám. Cítil se rozhořčeně, ale zároveň se styděl a bylo mu Ifthir líto. Nedokázal však pochopit, jak se mohou takhle chovat něčí rodiče. Jeho matka ho vždy milovala, byla na něj hodná a vždy ho dokázala utěšit. Když potom zemřela, plakal celý den u jejího hrobu. I když pršelo, nedokázal odejít, nedokázal jí opustit. Vesnici vlastně opustil až několik dní po pohřbu, když už ho tam nic nedrželo.
„Jsou to mí rodiče, má rodina. Mám k nim povinnosti. A vím, jak nevhodně jsem se chovala.“
„To ale není omluva, pro chování tvého otce a…“
„Ty nic nechápeš, Veeno! Ty prostě… Ty už si nepamatuješ jaké to je mít rodinu! Mít závazky vůči někomu, kdo se o tebe stará. Mít nějakou zodpovědnost. Je to má rodina a vždy bude. Ty se jen,“ přemýšlela, co má říct. „Ty se jen touláš světem.“
„Jen se toulám! Vždyť ty jsi jen rozmazlená holka, která si chtěla užít trochu dobrodružství. Co ty můžeš vědět o zodpovědnosti a o tom, jaké to je nemít střechu nad hlavou. Nechápu, jak můžeš říct, že se o tebe tvoji rodiče starají,“ rozčílil se Veeno, „vždyť oni…“ Sykl bolestí, neboť ho Oru zezadu nakopl do lýtka. Zlostně se na něj otočil s výhružným pohledem.
„No tak, Veeno. Nech už toho. Copak nevidíš, že tím Ifthir ubližuješ,“ káral ho šeptem Oru. Veeno zrudl a ohledl se zpět na Ifthir, která teď seděla u cesty a plakala. Povzdechl si a sedl si naproti ní. Oru se posadil vedle něho.
„Neměl by ses omluvit, bráško,“ šeptal Oru, aby ho Ifthir neslyšela.
„Co? Za co bych se měl omlouvat? Za chování jejích rodičů, vždyť jsi to slyšel. Copak ty s ní souhlasíš?“
„Nevím, bráško. Možná už opravdu nevíme, jaké to je někam patřit.“ Oru se chytl pod koleny a opřel si o ně bradu. Mlčky sledoval plakající Ifthir. „Víš, celou tu dobu co jsem na cestě, toužím po domově. Nemůžeš jí to mít za zlé.“
„Vy jste se snad na mě domluvili.“ Aniž by řekl cokoliv dalšího, Veeno vstal a pokračoval dál v cestě. Šel pomalu, aby měl Oru s Ifthir čas se také zvednou.
Oru celou tu dobu myslí na domov, mluvil si sám pro sebe Veeno. A co já. Copak si myslí, že mě domov nechybí. Stiskl otcův meč v levé ruce, jakoby se chtěl ujistit, že tam stále je. Ode dne, kdy odešel, touží po domově. Po tom znovu vidět matku. Mít někoho, komu se může svěřit. Hněv se v něm opět začínal vařit, začal znovu ze všeho obviňovat otce. Jak si Ifthir může vůbec myslet, že nevím, jaké je to mít rodinu. Mám přeci bratříčka. On je teď má rodina. A mám také vůči němu povinnosti, ale nikdy bych mu neublížil. Ne tak jako Ifthiřini rodiče. Zastavil a pohlédl na obzor, bílá oblaka se táhla oblohou a pomalu je provázelo slunce. Za několik hodin zase zapadne a je čeká další chladná noc. Ohlédl se zpět na Orua a Ifthir, když se jeho oči potkali s Oruovými, usmál se. Oru mu úsměv oplatil.
Po další noci strávené na Aielských pláních si Veeno přál, aby na ně nikdy nevkročili. Po celý den nebyli schopni najít žádnou vodu a ani s jídlem na tom nebyli o moc lépe. Veeno navíc trpěl horečkou. Když se dotkl své rány, projela jeho paží ostrá bolest. Zranění se vůbec nelepšilo, spíše naopak, téměř kvůli němu nezamhouřil oka. Navíc po celou noc slyšel vytí vlků. Oru se všiml jeho ustaraného výrazu.
„Co se děje, bráško? Nevypadáš zrovna nejlépe.“
„Jsem v pořádku,“ zalhal Veeno, „jen mi dělá starosti ta voda, to je vše.“
Oru se netvářil zrovna přesvědčeně, ale přikývl. Veeno šel vpředu, od jeho posledního rozhovoru s Ifthir se snažil vyhnout i prostému pohledu na ní. Nechtěl se omluvit, za to co řekl.
Přeci jen to není moje vina, pomyslel si.
Několik hodin po poledni našli nedaleko cesty malý pramen, u kterého se zastavili a chvíli si odpočali. Veenova horečka se dále zhoršovala, byl teď velmi bledý. Seděl schoulený, stranou od Orua a Ifthir. Celý se třásl zimou a modlil se k bohům, aby opustili Aielské pláně co nejdříve. Směrem na východ se něco zablýsklo. Zaměřil svůj zrak tím směrem, ale již nic dalšího neviděl. Považoval to za halucinace způsobené jeho horečkou. Jeho přátelé ho po očku sledovali. Ifthir, která s ním od jejich poslední hádky nepromluvila ani slovo, seděla vedle jeho mladšího brášky.
„Záleží ti na něm hodně, že?“
Oru přikývl. Ačkoliv Veeno nic nepřiznal, věděl, že není něco v pořádku. Za ty dva roky, co spolu cestovali, ho Oru znal velmi dobře. Veeno nebyl nikdy příliš dobrým lhářem či podvodníkem. Neuměl to.
„Nikoho jiného nemám. V Maenolu mi zachránil život,“ mluvil pomalu. Z jeho hlasu byla znát starost. „Přestože ztratil domov před mnoha lety, je stále laskavý a má dobré srdce. Je to sice tvrdohlavý mezek a nikdy nepřizná svou chybu,“ smutně si povzdechl, než pokračoval, „ale je to má rodina. Doufám proto, že bude v pořádku.“
Ifthir ho objala kolem ramen. Chápala Oruovy obavy, taktéž si nepřála, aby se Veenovi něco stalo. I když se s ním jen hádala, měla ho svým způsobem ráda a navíc jí zachránil život.
Nedaleko se ozvalo vrčení a štěkot, Ifthir polekaně vzhlédla k obzoru na západě, odkud přišli. Tři rudí psi se přes něj rychle přehnali a mířili směrem k nim. Každý z nich měl tři ocasy, které kmitaly ve vzduchu. Ifthir polekaně vykřikla, to již byl na nohách také Veeno s Oruem.
„Utíkejte,“ křikl Veeno.
Ghyrseni je rychle doháněli, Oru s Ifthir se drželi vpředu. Veeno utíkal za nimi, horečka mu však sebrala většinu sil. Ohaři je zastihli uprostřed ničeho, nebylo kam se ukrýt. Veeno slyšel jejich funění za jeho zády. Utíkal, seč mu síly stačili, ale docházel mu dech. Tělo měl v jednom ohni, sotva se držel na nohou. Nedokázal utéct.
Tasil otcův meč a prudce se otočil. Vedoucí ghyrsen mu právě skočil po krku. Meč zanechal na jeho boku hlubokou ránu. Tělo ghyrsena svou vahou srazilo Veena k zemi. Ten těžce dopadl a snažil se popadnout dech. Meč uvázl pod mrtvým ohařem. Druhý ghyrsen po něm skočil zleva. Jeho ostré zuby se zaryly hluboko do Veenova ramene. Nesnesitelná bolest donutila Veena ke křiku. Svaly měl křečovitě sevřené, z očí se mu valily proudem slzy. Za sebou zaslechl křičet Orua.
Vše se odehrávalo ve zlomku vteřiny. Jeho pravá ruka na-hmátla otcův meč. Veeno se ho snažil v agonii vypáčit z pod mrtvého ghyrsena. Čepel konečně povolila a pronikla ghyrsenovi mezi žebry. Veeno ucítil škubnutí v rameni. Stisk zubů povolil, jak zvíře vydalo bolestivé zavytí. Bolest a strach teď řídili Veenovi pohyby, srdce mu divoce bušilo. Přišlo mu, jakoby ho měl až v krku. Sotva zabodl meč do hrudi druhého ghyrsena, poslední se zakousl do jeho pravého předloktí.
Veeno sebral veškerou svou zbývající sílu. S námahou začal tahat meč z mrtvého ghyrsena. Zápasil s posledním psem. Bolest v levém rameni ho otupovala, snad jen vůle přežít ho udržovala stále při vědomí. Začal vidět rudě, vnímal teplou krev unikající z jeho těla a zvláštní mravenčení rozlévající se mu po celém těle.
Ifthir se směsicí strachu a překvapení ustoupila o několik kroků. Oru na ní zmateně pohlédl, potom se otočil zpět k Veenovi. Chtěl mu pomoci, ale neměl jak. Mohl jen bezmocně přihlížet jejich souboji.
Meč pomalu vyjížděl z těla, centimetr po centimetru. Ghyrsen tiskl čelisti k sobě a snažil se bránit ležícímu Veenovi v pohybu, přesto byl nucen pomalu ustupovat stranou. Veeno slábl, i jeho křik pomalu zanikal, z rány se mu valila rudá krev. Lesklá čepel, ostřejší než břitva vyjela z mrtvého těla. Veeno jí v ruce otočil, co to šlo, a zabodl jí hluboko do slabin zvířete.
Poslední ghyrsen padl, Veeno však nepřestával tlačit na meč. Položil se na něj celou svou vahou. Točila se mu hlava a viděl rozmazaně. Cítil se zesláblí jako nikdy předtím. Třásl se po celém těle, dokonce cítil mravenčení i v jeho pravé paži. Přestal vnímat své okolí. Oru a Ifthir k němu běželi a cosi křičeli. Jeho ruce sklouzly z meče a Veeno se skácel na mrtvého ghyrsena.