Kronika Keronie 15. kapitola

Anotace: Sebastian vypráví příběh, jak Richard přišel v boji ke své první jizvě.

Sbírka: Kronika Keronie

Po odchodu komorné se v pokoji rozhostilo nepříjemné ticho. Richard dál hleděl do ohně a Veronika se Sebastianem seděli u stolu.
„Jste připravená poslechnout si příběh o Richardově první jizvě, má paní?“ zeptal se jí Sebastian a koutkem oka zpozoroval, že Richardův ležérní postoj se změnil v masu kamene. Jakoby ztuhl na místě a čekal, co jeho paní odpoví.
Veronika byla ráda, že Sebastian prolomil ticho. „Ano, jsem velmi zvědavá. Neposadíme se ke krbu? Začíná mi být trochu chladno.“
„Jistě, má paní,“ odpověděl. Uchopil jejich číše s vínem a následoval Veroniku ke krbu.
Sedla si do prostředního křesla, natáhla nohy na kožešinu a s vděkem přijala nabízenou číši. Upila z ní a pohledem spočinula na Richardovi. Ten stále hleděl do krbu, ale aspoň už neměl ve tváři ten rozčílený výraz. Plápolající oheň mu na obličeji vytvářel tajuplné stíny a jeho oči vypadaly jako dva uhlíky.
Prudce otočil hlavu jejím směrem a zahleděl se jí do očí. Veronika neměla šanci uhnout pohledem, byla jako přikovaná k těm černým korálkům. Jeho pohled byl tak divoký, až jí začalo být srdce rychleji. Nechápala co se to s ní dělo. Proč od něj nemohla odtrhnout oči? Proč jejím žaludkem probíhá chvění a zadrhává se jí dech v hrdle?
Netušila jak dlouho takhle na sebe hleděli, ale ukončilo to jemné Sebastianovo zakašlání. Veronika zmateně zamrkala a snažila se uklidnit. Pohlédla na Sebastiana a ten se na ni jen uculil. Podívala se znovu na Richarda, ale ten se už vydal ke stolu, aby si vzal svou číši a šel si k nim přisednout.
Veronika tak byla obklopena oběma muži. Z levé strany Richardem a zprava Sebastianem. Pořád se cítila zmateně. ,Co se to stalo mezi mnou a Richardem? Co měl znamenat ten jeho pohled?‘
„Stalo se to v čase našeho raného pobytu zde, kdy jsme byli vybráni, abychom se stali učni Bratrstva,“ začal vyprávět Sebastian. „Byli jsme stejně staří, ale byly mezi námi rozdíly. Nejen vzhledové a povahové, ale i svým zařazením mezi učně. Richard byl totiž už od počátku brán jako Ochránce. Kdežto já jsem měl být jen obyčejný řádový bratr.“ Odmlčel se, aby se mohl napít vína a v jeho vyprávění pokračoval Richard.
„Od začátku bylo jasné, že se my dva nesneseme. Kdykoliv jsme byli někde spolu, buď jsme se prali, nebo si vyváděli navzájem lotroviny. Jednoho dne to přerostlo v ošklivou rvačku, museli nás odtrhnout až učitelé. To byla poslední kapka pro Radu starších. Aby nás potrestali, udělali z nás spolubojovníky. Pokaždé, když jsme měli cvičit boj s mečem nebo jinou zbraní, mohli jsme jen mezi sebou. Starší doufali, že tak otupí naší vzájemnou nevraživost a stanou se z nás přátelé.“ Přestal mluvit a zahleděl se do plamenů.
Veronika nemohla vydržet to ticho, které pak nastalo. „Co se poté stalo?“
Slova se opět chopil Sebastian. Bylo mu jasné, že Richardovi se do vysvětlování moc nechtělo.
„Trvalo to tak pět let. Byla to těžká doba pro nás pro oba. Nesmět bojovat s jiným učněm nás dokonale sehrálo. Věděli jsme jaký výpad, krok či sek ten druhý udělá, jako bychom si četli myšlenky. Mělo to své výhody, díky tomu, že jsme mohli bojovat jen mezi sebou, jsme se učili pilněji než jiní učni. Svůj vztek a nenávist jsme uplatňovali během tréninku. Pomohlo nám to stát se velmi dobrými v ovládání jakékoliv zbraně. Cvičili jsme do úmoru, abychom si dokázali, že jsme lepší než ten druhý. Vzájemně jsme se hecovali a předváděli, co všechno umíme.“ Opět se odmlčel, aby se napil z číše.
Richard stále hleděl do plamenů, ale vypadal, že je myšlenkami úplně někde jinde. Palcem pravé ruky si přejížděl přes spodní ret a levou rukou držel číši s vínem. Na první pohled to vypadalo, že byl uvolněný, ale opak byl pravdou. Dokazoval to stisk prstů kolem číše, až mu zbělely klouby na ruce.
Veronika je oba střídavě pozorovala. Sebastian měl pravdu v tom, že oba byli vzhledově rozdílní. Jako den a noc. Richard s černýma očima a vlasy působil už zdálky nebezpečně a odtažitě. Kdežto Sebastian se zelenýma očima a blond vlasy byl upřímnost sama. Působil přátelsky a uvolněně. Pochopila, proč se nesnášeli. Byli si tak protikladní, jak jen to bylo možné.
„Když nám bylo oběma patnáct let, Rada starších rozhodla, že bylo načase, abychom dostali první úkol. Měli jsme z dálky pozorovat jeden menší oddíl vojáků, kteří hlídali průchod v Hadí soutěsce. Bylo to v době, kdy na trůn usedl nynější vládce Goran. Země byla plná takovýchto oddílů, které měli zabezpečit hladký průběh prvních dnů jeho panování. Samozřejmě jsme Radu starších neuposlechli a mysleli si, že když půjdeme blíže, můžeme přinést nové informace, o kterých Bratrstvo ještě neslyšelo. Navíc jsme se dohadovali navzájem, že ten druhý z nás nemá dost odvahy k tomu, aby to udělal. Počkali jsme, až nastane noc a vyrazili k jejich stanovišti. Má paní, musíš pochopit, že jsme tehdy byli lehkovážní a neměli jsme potřebnou trpělivost a taktické zkušenosti. Stalo se tedy to, co se stát muselo. Když jsme se přiblížili k jejich stanům, všiml si nás jeden voják, co byl na stráži a svým hlasem zburcoval celý oddíl.“
„Ve své namyšlenosti jsme totiž zapomněli dávat pozor na hlídky,“ skočil mu do řeči Richard. „Neměli jsme ani čas se pořádně zorientovat a vrhli se na nás dva vojáci, co nám byli nejblíže. Ostatní tam stáli a dívali se, jak nad námi pomalu vítězili. Viděli, že jsme jen dva kluci. Mysleli si, že nás jednoduše zapíchnou,“ vyprávěl a nevědomky si začal třít jedno místo na levém předloktí.
„Ano. Byli jsme v tu dobu velmi namyšlení, má paní,“ promluvil opět Sebastian, „ale v boji jsme se vyrovnali i starším učňům a některé jsme dokonce předčili. To ale odbíhám. Náš boj zpočátku nebyl moc vyrovnaný. Oba vojáci byli větší a silnější než my. Ale měli jsme výhodu, o které oni nevěděli. Byli jsme v šermu vážně dobří. Takže počáteční neúspěch jsme brzo vyrovnali. Snažili jsme se ustupovat dál od tábora směrem k lesu, kde jsme měli šanci uniknout a schovat se. Bojovali jsme zády k sobě. V jednom okamžiku jsem uslyšel bolestné zasténání a špička meče se mihla kolem mého obličeje. Z boku se k nám přiblížil třetí voják. Kdyby si ho Richard nevšiml a nesklonil jeho ránu mečem svým předloktím, byl bych o hlavu kratší a…“
„Ale nebyl. Možná bys přišel jen o ucho,“ skočil mu do řeči Richard a ušklíbl se.
„Tak tedy ucho, ale stejně by to bolelo. Když byla prolita první krev, rozzuřili jsme se. Vrhli jsme se do boje s novým zápalem a postupně ty tři vojáky zatlačili tak, abychom mohli utéci. Mělo to ovšem háček. Richard ztratil hodně krve a byl velmi unavený. Musel jsem ho cestou k lesu podpírat. Ale přesto se nám podařilo utéct jim. Asi byli překvapení, že jsme je porazili. Sice nás pronásledovali, ale ve tmě jsme se jim v lese brzo ztratili. Zastavili jsme se jen na tak dlouho, abych mu ránu obvázal a pokračovali jsme dál. Až jsme si byli jistí, že pronásledovatele máme daleko za sebou, zastavili jsme se u řeky a vysílením padli na její břeh. Richard byl skoro v bezvědomí. Podíval jsem se na zranění a v měsíčním světle jsem spatřil hlubokou ránu. Znovu jsem mu ji zavázal už zakrváceným kusem látky a šel nasbírat bylinky. Za okamžik jsem se vrátil a ošetřil mu zranění. Naštěstí krve z rány už nevytékalo tolik a za chvíli přestala téct úplně. Richard vysílením a ztrátou krve omdlel a já jsem k tomu neměl daleko. Ráno jsme se vydali zpátky na Melhoku. Od té doby bylo vše jinak. Stali se z nás nejlepší přátelé a dávné spory byly zapomenuty. Doufám, že jsem vás nenudil, má paní,“ ukončil své vyprávění Sebastian.
Veronika ani nepostřehla, že ke konci vyprávění zadržovala dech. Bolestivě se nadechla a pomalu vydechla. Příběh byl neobyčejně silný a hluboký. Připomínal ji legendy o bájných rytířích a jejich přátelích, jak si navzájem zachránili životy a do konce svých dnů je pojilo pouto přátelství. ,Ovšem tady to není legenda, ale holý fakt. Opravdu se to stalo,‘ přemítala v duchu.
„Ne Sebastiane, nenudil. Děkuji vám oběma, že jsem ho mohla slyšet,“ odpověděla mu a napila se vína, na které od začátku vyprávění zapomněla. Pohodlně se v křesle uvelebila a zahleděla se do ohně.
Popíjela sladké víno a sledovala tanec ohnivých jazýčků, které pomalu ale jistě stravovaly dřevěná polena v krbu. Přejela si po čele levou rukou a prsty nahmatala malý strup. Naštěstí modřina už nebolela, jen jí teď bude hrát všemi barvami. Rukou si odhrnula pramen vlasů za ucho a pocítila bolest v dlani. Stejně jako na víno zapomněla i na ránu na ruce. Podívala se na ni, ale žádnou prosakující krev neviděla. Položila si ji do klína a znovu se zahleděla do krbu. Bylo jí příjemně. Po vydatné večeři a uklidňujících účinků vína se cítila uvolněně. Jakoby z ní spadla tíha jejích budoucích činů. Možná za to mohli Richard se Sebastianem. Jejich přítomnost ji uklidňovala a dávala ji pocit, že v tomto místě, či v celé Keronii, nebyla sama. Že měla přátele, na které se mohla obrátit a kteří jí pomohou. Sice nechápala, jak bylo možné, že to tak jistě věděl, když jednoho znala dva dny a druhého jeden. Ale věděla jistě, že se nemýlila.
Ještě nějakou dobu takto všichni seděli a v tichu popíjeli víno ze svých číší. Veronice se už skoro únavou zavírala víčka, když ji z jejího usínání vyrušil Richardův hlas.
„Měli bychom tento večer ukončit. Jistě jsi unavená, má paní, zítra tě čeká dlouhý den.“
„Opravdu? A co budu dělat?“
„Dokončíme prohlídku Melhoky a blízkého okolí.“
„Dobře, už se těším,“ zvedla se z křesla, odložila číši na stůl a řekla: „Přeji vám dobrou noc, pánové.“
Oba dva se postavili, uklonili se jí a odvětili jako jeden muž: „Tobě taky, má paní.“
Veronika poté opustila místnost, vydala se do koupelny a pak do svého pokoje.
Na posteli již ležela připravená noční košile v barvě jarního nebe a v krbu vesele praskala hořící polena.
Naštěstí jí Richard šněrovačku nezavázal na několik uzlů, ale na mašli, takže se svlékáním neměla problém. Jen jí to trvalo trochu déle, díky zraněné ruce. Přetáhla si přes hlavu košili a šla ke komodě, kde ráno zanechala hřeben a zrcadlo. Rozčesala si vlasy a přešla ke krbu, aby si v zrcadle prohlédla modřinu na čele. Jak si sama myslela, začínala se barvit hnědočerně. ,Aspoň že se začala hojit,‘ pomyslela si. ,Do týdne by měla zmizet. Snad.‘
Odložila zrcátko na komodu a ulehla do postele. Zachumlala se do přikrývek a usínala s nadějí, že dnešní noc se jí nebude zdát nic zlého.
Doufala marně.