Cesta ke Zlu, kapitola 4.

Anotace: Snad vás neurazí zavěrečná část....díky za komentáře.

Když do maturitního plesu zbývali dva dny, dali jsme si s Elenou pauzu od zkoušení mé schopnosti. Sám bych řekl, že jsem to už ovládal velice dobře, vždyť už je to byl než co týden co jsem denně trénoval. Ten den byl čtvrtek a já nešel do školy. Seděl jsem u počítače a poslouchal jsem muziku, když mi přišla smska, která mě v tu chvíli zaskočila. „Pojď na icq,“ bylo v ní, ale já jsem nevěděl, od koho ta sms je, protože se ta dotyčná osoba nepodepsala. Šel jsem tedy k počítači a přihlásil jsem se na icq. Přemýšlel jsem nad tím, že by to mohla být Elena, ale ta by buď přišla ke mně domů, nebo by zavolala.

„Jsem rád, že jsi tady,“ napsal Mirek, když jsem se přihlásil.

„Copak my dva se spolu bavíme?,“ divil jsem se. Vždyť od toho dne, kdy jsme poprvé uviděli Elenu a kdy jsem poprvé použil svou schopnost jsme se spolu nebavili.

„Nemůžu se s tebou bavit, ale to neznamená, že nejsme přátele. Jen to chce klik, otec vyhrožoval, že jestli se s tebou budu bavit, tak tě udá! Ty víš, za co.“

Byl jsem v šoku. Jeho otec mu vyhrožoval. Nešlo o nioc velkého, šlo o to, že jsme byli s Mirkem jednou v bance vybrat peníze z konta. A ten den jsme tam našli deset tisíc. Vrátili jsme je, ale jeho otec říká, že jsem si je nechal já, protože v tu dobu jsem dostal nový mobil.

„Jsem rád, že jsme pořád přátelé,“ napsal jsem mu.

„Musíme se sejít a promluvit si!,“ odepsal mi.

„Dobře, co třeba dneska večer u hřbitova na našem místě?“

„Dobře,“ souhlasil Mirek.

Do té doby jsem seděl doma. Šetl jsem si noviny a zaujal mě jeden článek.

Vzácný obraz ukraden

Z místního muzea, kde byla včera výstava malíře Pabla Picasssa, kde byl jeden z jeho nejdražších obrazů ukraden. Nikdy z přítomných nechápe, jak se to mohlo stát. „Všichni jsme se na ten obraz dívali, pak se otočíme a obraz už tam nebyl,“ řekla jedna z obdivovatelek Picassa. Ani policie tohle nechápe. Obraz měl tu nejvyšší ochranu, různé alarmy nejnovější techniky, nechápu jak se to mohlo stát,“ prohlásil majitel výstavy. Cena obrazu se odhaduje přes 50 milionů.

Zamyslel jsem se nad tím. Představoval jsem si, jak jsem na té výstavě a jak té loupěži zabraňuju. „Přeci už můžu pomáhat lidem díky mé schopnosti,“ řekl jsem si. Jenže jsem znal odpověď. Podle Eleny je nutné, abych tu schopnost ovládal dokonale, jinak bych mohl někomu ublížit.

Večer jsem deděl na lavičce u hřbitova a čekalj sem na Mirka.

„Máš zpoždění,“ řekl jsem mu, když přicházel.

„Já vím,“ pozdravil mě.

„Tak jak se máš?, “ zeptal jsem se ho.

„Já se mám celkem dobře, ale co ty?“

„Já?,“ divil jsem se, „já se mám fajn. „

„Vážně? Já bych řekl pravý opak.“

„A proč?“

„Jsi úplně jiný. Už to není ten Marek Fish, kterého jsem znal. Co se s tebou děje?“

„Semnou? Nic, vážně,“ zalhal jsem svému nejlepšímu kamarádovi, připadal jsem si jako ten největší hajzl.

„Ale já vím, že se něco děje. A to všechno začlo v ten den, kdy jsme potkali Elenu, když jsi ji zachránil.“

„A proč od toho dne?“

„Byl jsem sice zraněný, ale měl jsem zraněnou nohu, ne oči. Viděl jsem co se stalo.“

„Nevím o čem mluvíš,“ lhal jsem mu dál.

„Ale notak Marku. To jsme přátelé? Vždyť mi můžeš věřit. Viděl jsem jak jsi toho chlápka odhodil aniž by ses ho dotknul.“

Byl jsem v šoku. Mirek o tom celou dobu věděl. V tu chvíli mi spal kámen ze srdce.

„Takže ty to celou dobu víš?“

„Jo, ale nevím o co přesně jde.“

Když jsem mu to všechno vysvětlil a ukázal jsem mu, jak má schopnost funguje, usmíval se.

„Víš co s tím můžeš všechno dokázat? Můžeš býýt hrdina!“

„To chci být, chci pomáhat lidem,“ byl jsem nesmírně šťastný, že si o tom můžu popovídat s někým jiným než jen s Elenou.

„Hrdino, měli bychom už jít,“ řekl a já souhlasil.

Když konečně nastal „den D“, den kdy probíhal maturitní ples, byl jsem velice nervózní. Těšil jsem se na něj, ale měl jsem trému z toho, že budu muset tančit s Elenou. Stál jsem před zrcadlem oblečený černém obleku a v oranžové košili s červenou kravatou a snažil jsem si nějak učesat vlasy, ale žádný účes se mi nelíbil.

„Vypadáš dobře, až teď vidím, že už jsi muž,“ přišel ke mně otec.

„Díky, jen jsem trochu nervózní.“

„To je normální, ale nemáš důvod být nervízní. A tady mám něco pro tebe,“ řekl a dal mi do ruky klíčky od jeho auta.

„Cože?“, nemohl jsem tomu uvěřit, „ty mi dáváš své auto?“

„Ne, nedávám, jen ti ho půjčuju,“ usmál se.

„Díky tati.“

„Hodně štěstí,“ řekl a odešel.

Šel jsem pro Elenu, v ruce jsem držel kytku růži, zazvonil jsem. Otevřela a já jsem na chvíli zkameněl. Stála tam v červených šatech s velkým výstřihem, vlasy měla rozpuštěné a ty její oči mě nutili políbit ji. Já to však nedokázal. Dal jsem ji pusu a podal ji růži.

„Jsi krásná,“ řekl jsem ji.

„Děkuju, taky vypadáš dobře,“ začervenala se.

Sedli jsme si do auta, ale já měl pocit, že nedokážu řídit. Stále jsem se na ni díval.

„Jsem šťastný, že jdu právě s tebou,“ řekl jsem ji.

„Taky jsem ráda, že tam jdu s tebou, aspoň tě poznám jako tanečníka.“

„No, snad půjde poznat, že jsem chodil do tanečních.“

Zastavili jsme před tělocvičnou, kde se ples odehrával. Vešli jsme spolu dovnitř ruka v ruce. Tělocvična byla všeljak vyzdobena a na pódiu hrála živá kapela. Už tam byli skoro všichni. Všichni se na nás dívali.

„Děje se něco?,“ divila se Elena.

„Ano, závidí mi tě,“ řekl jsem a pozval jsem ji k tanci.

„Waltz?,“ usmála se.

„Jo, jeden z mých oblíbených.“

„Tančili jsme spolu, dívali jsme se do očí, bylo to, jako bychom existovali jenom my dva, všehcno mě svádělo k tomu. Abych ji políbil, ale já to nedokázal. Později jsme sedělu u baru a přišel Mirek.

„Mirku, tohle je Elena jak víš,“ představil jsem mu ji, „a Eleno, tohle je Mirek.

„Těší mě,“ usmál se na ni Mirek.

„Taky mě těší.“

„Marku, snad by ti nevadilo, kdybych tě pozval na jednoho panáka?,“ zeptal s emě Mirek a já souhlasil.

„Kamaráde, ta Elena je nádherná!,“ řekl mi, když jsme odešli od Eleny.

„Díky, já vím. Je to hrozné jen se na ni dívat.“

„A proč jen se dívat? Výdyť ta po tobě taky jede.“

„Co si dáte mladíci?,“ zeptal se barman.

„Dvakrát teqiulu, prosím,“ objednal Mirek.

Když jsme si připili, tak jsem ucítil takový zvláštní pocit v sobě. Začínal hrát ploužák, tak jsem šel k Eleně.

„Smím prosit, krásná slečno?,“ usmál jsem se na ni.

„No, pokud mi nepošlapeš boty tak jo,“ usmála se taky.

Začli jsme tančit, držel jsme ji kolem pasu a díval jsem se jí do očí. Cítil jsem jak se chvěje, něco ve mně se uvolnilo a já ji chytil za zadek, přitáhl jsem ji k sobě. Tančili jsme tělo na tělo. Její rty se náhl dokýkaly mých a já ji začal líbat. Nejdříve jemně, ale pak jsem se neudržel. Líbali jsme se divoce, až jsme narazili na zeď.

„Počkej, nepůjdeme k tobě?,“ zeptal jsem se ji a opět jsem ji líbal.

„Jo, pojďme do auta.“

Seděli jsme v autě a jeli jsme rychle k ní, žádná předepsaná rychlost nás nezajímala. Když jsme dorazili k ní, zůstali jsme v obývacím pokoji. Stáli jsme a líbali jsme se. Pomalu jsem ji položil na sedadací soupravu a pomalu jsem ji začal sundávat šaty a ona mi tričko.Hned potom mi sundala kalhoty a oba dva jsme tam na sobě leželi jen ve spodním prádle a stále jsme se líbali, jako nic nedokazalo rozdělit naše rty. Cítil jsem se skvěle, sundal jsem ji kalhotky a podprsenku a ona mi pomalu sundala trenýrky. Cítil jsem každé její chvění, cítil jsem vůni jejího těla, líbal jsem její rty a pak jsem pomalu líbal její tělo směrem dolů, krk, prsa, břicho......

Myslím, že tohle by stačilo, tahle noc změnila vztah mezi mnou a Elenou.