Midraen: Cesta osudu - Po stopách démona

Anotace: Po trochu delší pauze další kapitola knihy - již čtrnáctá.

Sbírka: Midraen: Cesta osudu

Melian vzbudil Veena brzy ráno. Chlapec se ospale protáhl a s přimhouřenýma očima hleděl z okna. Slunce sotva začalo stoupat k obloze. Rozespalý Veeno dal najevo svou nelibost, poprvé po dlouhé době spal v posteli a ani si to pořádně neužil. Ani nevěděl, kdy usnul. Večer se snažil zůstat vzhůru a dávat pozor na Meliana, jenže spánek ho přemohl dříve, než se muž vrátil.
„Proč musíme, u bohů, vstávat tak brzy?“
„Musíme se vydat na cestu,“ odpověděl klidně Melian, aniž by se přestal věnovat balení svých věcí.
„Na jakou cestu,“ z úst se mu vydralo zívnutí. „To nemůže ještě pár hodin počkat? Vždyť sotva svítá.“
„Čím dříve vyrazíme, tím lépe. Chci odjet z Casenienu co nejdříve, nezapomínej, že je na tvou hlavu stále vypsaná odměna.“
Odpovědí mu bylo další remcání.
„Sbal si vše potřebné, za chvíli půjdeme.“
Veeno otráveně sáhl po vaku s věcmi, který dostali od Enjiho. Až doposud ležel v rohu pokoje a Veeno na něj ani nepomyslel. Otevřel ho a prohrabal věci, které byli uvnitř. Nalezl přikrývku, nůž, několik pruhů látky, prázdný měch na vodu, který tam uklidili, malý kotlík s pokličkou a nějaký příbor. Na samém dně nalezl malý balíček, zabalený do plátna a nemotorně zavázaný. Ihned poznal co to je. Opatrně balíček vytáhl, patřil Oruovi, který si do něj ukládal různé harampádí z jejich cest. Držel ho v rukou a smutně na něj hleděl, chystal se jej otevřít, ale zastavil svou pravou ruku těsně nad uzlem, váhal. Ruka se mu nepatrně chvěla, což Veena trochu překvapilo, předtím se mu nikdy nic takového nestalo.
„Veeno.“
Pohlédl na Meliana a spěšně uklidil balíček spolu s ostatními věcmi zpět do vaku, oblékl si svůj plášť a vak přehodil přes rameno. Melian již netrpělivě čekal u dveří. Veeno s mírnou nevolí popadl otcův meč a šel za Melianem. Sestoupili po schodech dolů. Výčep hostince byl prázdný, jen na pultě odpočívala kočka. S vrznutím dveří vyšli na ulici.
Melian je vedl úzkými uličkami se značnou jistotou, zato Veeno se pochvíli přestal orientovat a nechápal, jak mohou lidé žít v takovém labyrintu. Z ulic nebylo vycházející slunce téměř vidět a tak byly zahaleny pochmurným, kovově šedým nádechem. Melian s Veenem jen zřídka míjeli další lidi. Komu by se také chtělo vstávat tak brzy ráno, říkal si Veeno.

Když procházeli kolem jednoho z mnoha casenienských hostinců, opouštěla ho skupinka opilých vojáků, kteří se sotva drželi na nohou. Veeno si jejich tváře pamatoval ze včerejška. Podíval se napravo, vedle dvou starých sudů bylo na zdi a na zemi trocha zaschlé krve. Tělo chlapce tu však již nebylo. Veeno se obrátil zpět k vojákům, než však stihl udělat nějakou hloupost, zarazil ho Melian.
„Ovládej se, nemá žádný smysl pouštět se do nějakých zbrklostí.“
Veeno potlačil hněv a když vojáci zmizeli za rohem, zeptal se nazlobeně Meliana.
„Copak si podle vás nezaslouží trest?“
„Možná ano, ale to není moje a ani tvoje starost.“
Tichou ulicí se k nim nesl tlumený zpěv vojáků, vracejících se z nočního flámu.
„Jenže nikdo jiný to neudělá, jaký význam má pak spravedlnost, všechny ty soudy, nařízení. Když ti co mají ostatní chránit, klidně někoho zabijí.“
„Myslíš, že ten chlapec bude někomu chybět? Tohle je Casenien, Veeno. Zdejší lidé jsou vynikající v ignorování utrpení ostatních, jestliže na tom nemohou vydělat. Nikdo si nevšimne, že tu ten chlapec dnes není. Pro ně neexistoval ani za života. Tak to chodí všude. Zde je to pouze mnohem znatelnější.“
Melian hovořil o tom chlapci naprosto lhostejně. Veenovi připadalo, že pro toho muže nemá lidský život žádny význam. Čím déle s ním Veeno byl, tím zvláštnější mu Melian přišel. Byl z něj nervózní a stále ho nedokázal pochopit.
„Není to správné,“ zamumlal, Melian si ho však již nevšímal. „Lidé by si měli pomáhat.“
Vysoko nad hlavami se ozvalo ostré zavřískání. Veeno rozpoznal zvuk, který včera zaslechl v chrámu. Podíval se na oblohu, směrem, odkud vřískot přicházel. K městu se snášel pták, byl však neuvěřitelně velký. Opeřenec mířil ke chrámu Nebeských kněží. Když byl níž, Veeno si všiml, že na jeho hřbetě sedí člověk.
„Co to je?“
Melian se ohlédl směrem kam Veeno ukázal.
„Orkis, jeden z mála prastarých tvorů, který přežil do dnešních dnů. Ačkoliv je lidé často loví, neboť jim pustoší dobytek. Nejvíce je asi podobný orlům. Nebeští kněží je umí cvičit a používají je k přesunu po celém Midraenu, neboť je mnohem rychlejší než kterýkoliv kůň. Dnes žijí pouze na strmých stěnách velkého kráteru nedaleko od Casenienu, kam se k nim lidé nedostanou.“ Melian se bez zájmu otočil zpět. „Pojď, nemáme mnoho času.“
Veeno pomalu kráčel za Melianem, zrak měl stále upřený na majestátného tvora. Blížili se k okraji města. Jak čas postoupil, potkávali mnohem více lidí. Většina si jich nevšímala, jen někteří o ně zavadili pohledem. Obzvláště nepříjemný byl Veenovi pohled vysokého muže, s velikou jizvou na levé tváři. Muž byl oděn do starých obnošených věcí. Jeho obličej byl vybledlý s malými jizvami, takže vypadal, jako by ho poštípalo hejno komáru. To vše podtrhávaly zplihlé černé vlasy. Když si Veeno všiml, že ho muž pozoruje, opětoval mu pohled, avšak nevydržel to příliš dlouho a sklopil hlavu. Muž měl chladný pohled, v jeho lesklých očích se skrývala krutost a nenávist. Veenovi připomněli Melctiena. Oklepal se, jak mu při té myšlence přeběhl mráz po zádech. Poupravil si vak, předstíraje, že si muže nevšiml, a hlavu opět zvedl, až byli značný kus za ním.
Na okraji města se Melian zastavil před velikou budovou čtvercového půdorysu. Oba prošli masivními dřevěnými vraty na malý dvůr vprostřed stavení. Budova sloužila jako stáj pro koně a jiná zvířata návštěvníků města. Po celých hranicích Casenienu bylo desítky, možná stovky, takových stavení, a mnoho dalších sloužilo bohatým a vlivným občanům města. Důvodem jejich existence bylo nařízení zakazující, až na některé výjimky, vjezd zvířat do centrálních částí. Zvířata a povozy totiž často úzké uličky zcela zablokovaly a na jejich ustájení nebylo ve městě příliš místa, nehledě na znečištění, které bylo již tak veliké.
„Co tu vlastně hledáme?“
„Nehledáme tu nic,“ odpověděl Melian, „já tu mám ustájeného koně a tobě tu snad nějakého seženeme.“
„Koně? To chcete říct, že budu muset jet na koni?“
Melian si Veena změřil tázavým pohledem, jako by nevěděl, zda tu otázku myslel vážně nebo to byl pouhý žert.
„Jistěže ano. Snad bys nechtěl chodit stále pěšky?“
Ze stájí, které zabíraly většinu budovy, vyšel hubený muž v umazané košili a špinavých kalhotách. Melian došel až k němu a krátce s ním promluvil. Za několik málo okamžiků muž vyváděl ze stájí dva koně i se sedly. Jeden byl celý černý. Druhý, o něco málo větší a robustnější měl kaštanově hnědou barvu. Hnědák měl i sedlové brašny. Muž si vzal váček s penězi a zmizel ve stájích. Melian přivedl oba koně k Veenovi, který čekal u vrat.
„Ten hnědák je tvůj, není to žádný výstavní kus, ale na cestu to bude stačit,“ řekl, když mu podával uzdu. „Věci z vaku si přendej do brašen.“
Veeno si hnědáka nervózně prohlížel. Když k němu natáhl ruku, hnědák si odfrkl a pohodil hlavou. Melian mezitím připevnil brašny svému vraníkovi.
„Co se děje, Veeno?“
„No,“ vypravil ze sebe nesměle, „víte, já ještě nikdy na koni nejel. Vlastně jsem u něj nikdy nebyl takhle blízko. Nevím pořádně, co mám dělat.“
„Hlavně se ho neboj, nic ti neudělá. Zatím si přendej věci, jak jsem ti řekl.“
Když s tím byl Veeno hotov, Melian mu vysvětlil, jak má správně sedět, aby nespadl a hlavně jak ho má řídit. Potom oba nasedli. Veeno se v sedle cítil celý nesvůj, uzdu pevně sevřel v rukou.
„Raději bych dal přednost chůzi.“
Melian již na nic nečekal a vyjel na cestu, mířili dále na jih. Veeno jel pomalu za ním, seděl křečovitě v sedle a nedovolil hnědákovi jet příliš rychle, jeho pohyb mu nebyl ani za mák příjemný. Takhle jeli asi hodinu, Casenien nechávali pomalu za zády. Cesta se lehce vlnila mezi poli, na kterých se líně pohupovaly dozrávající klasy obilí. Na cestě již panoval čilý ruch v obou směrech, do města i z města proudily vozy naložené jídlem i drahým zbožím ze všech koutů Midraenu. Melian sjel z cesty a čekal než ho Veeno znovu dojede.
„Nemohl bys jet o něco rychleji,“ otázal se netrpělivě, „takhle se nedohrabeme k cíli ani za týden.“
„Nikdy jsem na koni nejel,“ uraženě odpověděl. „Co čekáte? Že budu ihned jezdit s větrem o závod? A když už jsme u toho,“ začal opět Veeno a nepustil tak Meliana ke slovu. „Kde vůbec je ten náš cíl? Pořád jste mi neřekl, kam jedeme.“
„Vše se dozvíš, až bude vhodná příležitost. Zatím je tu příliš mnoho ruchu na nějaké odpovědi. Zhruba hodinu,“ Melian okamžik váhal, „pro nás spíše dvě hodiny cesty, je křižovatka, tam již bude provoz podstatně menší.“ Otočil se a pobídl koně. „Odtamtud bys snad mohl jet i rychleji,“ popíchl Veena, když se od něj pomalu vzdaloval, ten v duchu Melaina proklínal a otráveně jel za ním.
Za více jak dvě hodiny se ocitli na veliké křižovatce, kde se křížilo pět cest z různých směrů. V jednom prostoru mezi cestami byl vtěsnán ohromný zájezdní hostinec. Byl vytažený do výšky, neboť stejně jako v Casenienu, ani zde nebylo příliš místa. A většinu prostoru spotřebovali koně a povozy. Hluk, který uvnitř panoval, k nim doléhal již několik metrů před hostincem. Melian se nezastavoval a mířil dál jednou s cest na jihovýchod. Přesně jak řekl, provoz zde již byl mnohem menší. Cesta, kterou se vydali, navíc vypadala jako méně používaná. Za celý den tu potkali jen několik málo vozů. Melian toho využil a naučil Veena lépe jezdit na koni. Pozdě odpoledne byl již schopný jet klusem.
Teprve po soumraku vystřídal les lány obilí a zeleniny, Veeno byl z celodenního pobytu v sedle značně rozlámaný. Celý ztuhlý opatrně sklouzl ze sedla, protáhl se a s chutí se prošel a nasbíral dříví na oheň. Když se vrátil, Melian již měl rozdělaný oheň a koně stáli přivázaní kousek od nich. Za několik málo okamžiků se kolem rozléhalo jen praskání dřeva a hučení cikád. Melian naplnil kotlík vodou a pustil se do vaření polévky. Veeno se natáhl u ohně a zahltil ho další vlnou otázek.
„Tak řeknete mi už, co máte vlastně v plánu.“
„Ty si vážně nedáš pokoj, co?“
„Mého brášku zabil muž, o kterém tvrdíte, že je démon, a navíc unesl dívku, se kterou jsem strávil spousty času. A jediné co mohou dělat, je že budu věřit vám, přestože o vás nic nevím. A fakt, že mi neustále něco zamlčujete, rozhodně na důvěře příliš nepřidá.“
„Líbí se ti?“ zeptal se Melian.
„Co…,“ Veeno nasadil nechápavý výraz, přesto nedokázal skrýt rozpaky. V obličeji byl celý červený. „Co to má s tím co dělat?“
Melian seděl u ohně a klidně míchal polévku, za celou tu dobu se na něj ani nepodíval. Veeno by přísahal, že zahlédl na jeho tváři lehký úsměv. Než mu Melian odpověděl, trochu si nabral a ochutnal. Klid s jakým jednal, přiváděl Veena k šílenství, měl silné nutkání vyskočit a vrazit mu jednu do nosu.
„Trpělivost Veeno. Míříme na jih a zhruba pozítří bychom měli dojet do Masilaru na břehu Velkého jezera. Tam se nám možná podaří získat nějaké informace, ale stejně budeme muset počkat na zprávu od mého známého. Ten dopis, co jsem odeslal z Casenienu byl pro něj,“ odpověděl na nevyřčenou otázku. „Potom snad budeme vědět o Melctienově místě pobytu více.“
„Více? Já myslel, že jedeme přímo za ním. Copak nevíte kde je?
„Ne, nevím,“ odpověděl Melian jakoby nic.
„Co,“ vykřikl šokovaný Veeno, „tak, co tedy… co tu,“ stěží ze sebe vykoktal větu. „Tak co tu, sakra, dělám. Já myslel, že víte, kde je. Jen mě vodíte za nos!“
„Kdybych věděl, kde se Melctien nachází,“ zchladil ho Melian, „myslíš, že bych tu s tebou ztrácel čas.“
„Myslel jsem, že mi chcete pomoct.“
Melian nadzvedl obočí. „A co podle tebe dělám?“
„To bych taky rád věděl,“ zamumlal uraženě Veeno.
„Sledují jeho stopu již velmi dlouho, Veeno. Ale Melctien je jako stín, stejně jako ostatní démoni žije ve skrytu. On je navíc jedním z nejmocnějších, má ohromnou moc a spousty nohsledů. Nedovedeš si ani představit, jak obtížné je o něm získat byť jen nějaké informace. Je to jako hledat jehlu v ohromné hromadě sena. Podle stop, co jsem sesbíral, by měl momentálně sídlit někde na jihozápadní hranici centrálního Midraenu. Ale i tak tu hovoříme o tisících čtverečních kilometrů.“
„A jak ho hodláte nalézt, pokud se nedozvíme žádné nové informace?“
„No, ještě mám v záloze jeden plán, ale raději bych se obešel bez něj.“
„A proč ho nepoužijeme rovnou, jen takhle ztrácíme čas. Může Ifthir kdykoliv ublížit!“ Vyštěkl rozhněvaně, Melian s ním neustále zacházel jako s nějakou věcí a nic se mu neobtěžoval sdělovat. Fakt, že neví, kde se Melctien nachází, byl poslední kapkou.
„Uklidni se. Neublíží jí, zapomínáš, jak je pro něj důležitá. Zatím nějaký čas máme.“
„To je jedno, pro mě je taky…,“ zarazil se uprostřed věty, v obličeji opět celý rudý. Melian ho sledoval a počkal, až se uklidní. Potom se opět věnoval polévce.
Veeno si přitáhl kolena k sobě a opřel si o ně hlavu, hleděl sklesle do plamenů, snažil si urovnat myšlenky, ale byl rozčílen, a proto vždy obrátil pozornost na něco jiného. Již ho z toho začala bolet hlava, a tak to vzdal. Zaposlouchal se do ticha. Melian odložil lžíci, se kterou míchal polévku. Prsty levé ruky poklepával o jílec svého meče.
Něco bylo špatně, to ticho ho mělo varovat. Melian se překulil na bok a rychle vyskočil na nohy. Tam kde před chvílí seděl, byl zapíchnutý šíp.
„Veeno, pozor.“
Veeno však nestihl zareagovat včas. V jediném okamžiku do osvětleného kruhu vyskákalo několik postav. Dva muži se vrhli na Veena. Černí jezdci, napadlo ho nejprve. Pak si všiml, že tihle nemají masky. Melian vytáhl dýku a hodil jí někam do tmy.
Ozvalo se bolestivé zakřičení.
Veeno hmátl po svém meči a s obtížemi vykryl první ránu. Podíval se útočníkovi do tváře, hleděl do chladných lesklých očí. Útočník byl muž, který si ho prohlížel dnes ráno v Casenienu. Lekl se a povolil obranu. Muž opět zaútočil a jen o vlásek minul. Veeno koutkem oka zahlédl Meliana, který bojoval s dalšími třemi. Jeho meč se pohyboval kolem jeho těla se smrtící jistotou. Jednomu z nich pronikl meč celým tělem, aby vzápětí ukončil život dalšího.
Veeno ustupoval a snažil se vykrývat jejich rány. Pokoušel se zůstat na živu za každou cenu. Těžce oddychoval. Meč ho zasáhl do pravé paže. Zavrávoral, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Za sebou zaslechl výkřik, ale nemohl se tam podívat, aby zjistil co se děje. Rychle se přikrčil. Nad hlavou mu zasvištěla čepel. Do další rány dal veškerou svou sílu, svého protivníka tím překvapil a ten ránu jen s obtížemi vykryl. Druhého útočníka mezitím zlikvidoval Melian, který již pobil ostatní. Poslední muž zanechal boje a dal se na útěk. Melian na nic nečekal a utíkal za ním. Dostihl ho na hranici světla a tmy. Rukou ho chytl za rameno a obrátil směrem k sobě.
„Dost!“ vykřikl Veeno.
Melianův meč probodl muži břicho. Ten hlasitě zachroptěl a v posledních zoufalých křečích se snažil Meliana zachytit, aby nespadl. Nakonec s vyděšeným výrazem klesl k zemi. Melian si otřel meč o jeho plášť. Veeno stál za ním a zhluboka dýchal.
„Jsi v pořádku?“
„Proč jste ho zabil? Vždyť se dal na útěk, nepředstavoval žádnou hrozbu.“
„Slyšeli příliš mnoho, museli zemřít. Nepřežil jsem do dneš-ního dne proto, že bych projevoval soucit, Veeno.“
„Ale on se vzdával. Byla to chladnokrevná vražda.“
„Byla to sebeobrana. Sám si již několikrát zabil, abys ochránil své přátele. Měl by sis na to rychle zvyknout.“
„Já…,“ ve skutečnosti nikdy nechtěl nikoho zabít. Vždy jednal instinktivně, nepřemýšlel při tom. To kvůli tomu tak špatně spal. Tváře lidí, které připravil o život, se mu ve snech neustále vracely.
Melian prohledal mrtvé a vzal si peníze, které u nich našel. Přešel ke koním, aniž by na Veena pohlédl a řekl:
„Rychle se najez. Není tu bezpečno, pojedeme dál.“
„Co? Jak chcete jet takhle v noci, vždyť neuvidíme na cestu.“
Vyhlídka na další jízdu v tak krátkém čase se mu ani trochu nezamlouvala. Navíc byl unavený a nedovedl si představit, jak dlouho bude schopný zůstat vzhůru.
„Pospěš si,“ okřikl ho Melian.
Veeno dále neodmlouval. V rychlosti zhltl trochu polévky, Melian mezitím balil jejich věci a připravil koně. Když byl hotov, obsahem kotlíku zalil ohniště. Nasedli na koně a vyjeli do tmy, Melian je vedl. Veeno usuzoval, že tuto oblast dobře zná, neboť je vedl se stejnou samozřejmostí jako ráno v Casenienu.
Uháněli temným lesem, mezi korunami stromů pronikalo stříbrné světlo měsíce a jen neznatelně osvětlovalo cestu. Stromy na jejím okraji vrhaly v měsíčním třpytu strašidelné stíny. Veeno v dálce zaslechl vytí vlků. Předkloněný se křečovitě držel v sedle. Bál se, že spadne a ztratí tak Meliana. Teprve po nějaké chvíli si dovolili zpomalit a pokračovali dál volnějším tempem.
Veenovi se začali zavírat víčka, hlava mu klesla na prsa. Probudil ho až chlad o několik hodin později, třásl se po celém těle. Melian jel vedle něj a vedl jeho koně.
„Brzy zastavíme,“ řekl mu, aniž by spustil oči z cesty.
Veeno mechanicky přikývl. Téměř ho ani nevnímal, byl promrzlý a unavený. Když o pár minut později zastavili, vzal si jen přikrývku a téměř okamžitě usnul.
Ráno bylo chladné. Na jejich věcech se třpytila rosa a v ohništi doutnalo několik posledních žhavých uhlíků. Tenký proužek dýmu stoupal přímo k obloze. Veeno se rozhlédl kolem. Byli na malé mýtině, kterou od cesty odděloval potok. Meliana nikde neviděl. Jejich koně byli přivázaní u stromu a klidně se pásli. Vstal a přiložil zbytek dřeva na oheň ve snaze ho přivést trochu k životu. Po chvilce snažení drobné plamínky olizovaly těch několik málo větví.
Koně zařehtali, za ním se ozvalo prasknutí větvičky. Žaludek mu poskočil, polekaně se podíval tím směrem. Ze stínu lesa se vynořil Melian s náručí plnou dřeva, které položil vedle ohně a ihned několik větví přihodil. Veeno se pokusil u ohně trochu ohřát.
„Já jsem toho muže, co nás včera napadl, znal,“ řekl po chvíli, jako by nic. Melian se mu podíval do očí.
„A odkud?“
„Včera, při naší cestě z Casenienu, jsem ho potkal na ulici. Pečlivě si mě prohlížel.“
„Zřejmě tě poznal,“ odpověděl Melian klidně, „a chtěl snadno zbohatnout.“
„Co když po mne půjdou lidé pořád?“
„Obávám se, že tomu se nevyhneme.“
Veeno zvedl hlavu a sledoval zvolna plující mraky, myslel na Ifthir. Přemýšlel, kde asi je a zda je v pořádku. Doufal, že jí najde a zachrání. Už se na ni nezlobil, nedokázal to. Nechtěl ji ztratit, tak jako Orua.
Vyjeli ihned po snídani. Veeno byl stále zmožený ze včerejší jízdy, ale přeci jen už jel rychleji, a tak urazili mnohem delší vzdálenost. Cesta se nyní zvedala a vedla je přes zalesněnou vrchovinu, která byla jen řídce obydlená. Během cesty na jih ani jeden moc nemluvil, ale Veenovi vrtala hlavou již od včerejšího večera jedna otázka.
„Proč démoni nevládnou světu?“
„Prosím,“ odpověděl Melian a trochu zpomalil, aby mohl jet Veeno vedle něj, ten zopakoval svou otázku.
„Jak to myslíš?“
„No když jsou tak mocní, ovládají magii a tak. Tak proč nevládnou světu? Zotročit lidstvo by pro ně jistě nebyl problém.“
„To jistě ne, ale bohové by nepřipustili, aby získali takovou převahu. Kdyby začal nějaký démon otevřeně využívat svou moc, jistě by ho zlikvidovali. Přesto většina z nich využívá svých znalostí a dlouhověkosti a zastává tak mnoho vlivných pozic. Pouze nevystupují otevřeně.“
Jak Melian předpokládal, následujícího rána dojely na jižní úpatí vrchoviny. Shlíželi dolů na Velké jezero, jeho temně modrá hladina zabírala téměř veškerý výhled, jižní a západní břeh se ztrácel kdesi za obzorem. Přímo před nimi ležel na břehu jezera Masilar, přikrytý ranním oparem. Melian pobídl koně a pomalu sjížděl z kopce dolů, Veeno na nic nečekal a jel těsně za ním. Melian však nemířil do města, jak si Veeno myslel, ale po nějaké době zatočil doprava a nasměroval si to k rozsáhlým vinicím a klášteru ležícím v jejich středu. Veeno trochu popohnal koně, aby ho dojel.
„Proč nejedeme do města?“
„Jak jsi sám poznamenal. Je možné, že je na tebe vypsaná odměna. Nechci zbytečně riskovat.“ Melian zastavil a otočil se k Veenovi. „Máš nějaké obvazy?“ Veeno nechápavě kývl na souhlas. „Dobře, vyndej si je a zabal do nich svůj meč. Byl bych raději, kdybys ho moc neukazoval, dokud budeme v klášteře.“
„Proč? Komu ten klášter patří?“
„Nebeským.“
„Nebeským? Myslíte řád Nebeských kněží?“
„Ano, přesně ten mám na mysli. Tvůj meč by mohl vyvolat zbytečné otázky.“
„Jak to?“
„Není mnoho lidí, kteří u sebe nosí prastarý tenkai.“
„Není to nebezpečné? Nebudou nás chtít zajmout, po tom co se stalo v Casenienu?“
„To by neměl být problém.“
Melian se otočil zpět ke klášteru a tím tuto diskuzi ukončil, Veena však jeho poslední slova spíše znervóznila, než aby ho uklidnila.
„Jak to, že má řád klášter i zde?“
„Nebeští mají mnoho sídel téměř po celém centrálním Midraenu, nejvíce zde na jihu. Mají však i několik sídel severně od Ca-senienu. Dokonce až v Tallanu.“
„Žádného kláštera jsem si tam nevšiml.“
Melian se lehce usmál.
„Ne všechny jejich sídla vypadají jako to Casenienu. V Tallanu mají jen malý kostel a pár pozemků. Jedná se ale o velmi bohatý a vlivný řád, podle mnohých zažil největší rozkvět za minulého patriarchy. Zhruba když ti bylo pět, řekl bych.“
Projížděli vinicí a pomalu se přibližovali k masivní dubové bráně. Z jedné strany byla ke klášteru napojená zahrada, oddělená menší kamennou zdí a s klášterem spojena malými okovanými dveřmi. Samotný klášter se skládal s rozlehlého hospodářského dvora, kde byly vinné sklepy, sklady a vše potřebné pro péči o vinici a výrobu vína. Za ním byla přistavěna kaple a obytné budovy, taktéž oddělené zdí a bránou.
Několik mnichů pracujících na vinici si je se zájmem prohlíželo. Byli oděni do bílých sutan stejně jako jejich bratři v Casenienu. Dojeli až k bráně, Melian sesedl z koně a zabušil na bránu. V postraních dveřích, které byly součástí brány, se otevřel průzor. Mnich si skrze něj důkladně prohlédl oba návštěvníky a prohodil s Melianem několik slov. Veeno ovšem z jejich rozhovoru nic neslyšel. Melian si sáhl ke krku. Průzor se s klapnutím opět zavřel. Po chvíli se s hlasitým vrzáním otevřela hlavní brána. Mnich se Melianovi poklonil a vpustil je dál.
„Pojď,“ řekl Melian Veenovi a vedl koně do dvora.
Veeno sesedl a prošel také branou. Melian na něj čekal na dvoře a podal mu uzdu svého koně.
„Napoj je a počkej tu na mne. Za chvíli budu zpátky.“
Melian společně s mnichem prošli vnitřní branou vedoucí skrze mohutnou zeď s arkádovým ochozem. Ochoz propojoval třípatrovou obytnou budovu ve tvaru písmene L a věž se zvonicí, která se nacházela v těsné blízkosti kaple. Veeno s povzdechem uvázal koně u napajedla a sedl si vedle nich, zvědavě se rozhlížel po dvoře. Cítil, jak jsou na něj upřeny pohledy mnichů. Byl z toho značně nervózní, takže raději vstal a zamířil k vnitřní bráně. Všiml si Meliana, kterak hovořil s jedním mnichem nahoře na arkádovém ochozu. Zdálo se, že ho mnich chová ve velké úctě. Veenovi to připomnělo mnichy v Casenienu, když hovořili s Ifthir. Pomalu zamířil k vnitřnímu nádvoří, minul dvojící mnichů, kteří mu však nevěnovali žádnou zvláštní pozornost. Prošel branou. Ocitl se na malém obdélníkovém nádvoří, kde trénovalo několik mladších mnichů boj se sudlicí. Opřel se o zeď a se zájmem sledoval mnichy, jak trénují. Cvičili vždy ve dvojících a po nějaké chvíli se vždy vystřídali se skupinkou, která stála na kraji nádvoří.
Zaslechl konec Melianova rozhovoru: „Takže také nic nevíš? Je to těžší než jsem si myslel.“
„Buďte opatrný. Jeho není radno podceňovat.“
„To je moje starost. Doufám, že tento rozhovor zůstane jen mezi námi.“
„Máte mé slovo.“
Když Melian sešel ze schodů a všiml si Veena a trochu se za-mračil, ten dál sledoval mnichy jakoby nic.
„Neříkal jsem snad, že máš počkat u koní,“ pokáral ho, když byl u něj. Veeno jen otráveně zamručel. „Žádné všetečné otázky jako vždycky?“ pokračoval Melian.
„Stejně byste mi neřekl nic kloudného,“ odvětil otráveně Veeno. „Proč tu vůbec jsme, ztrácíme jen čas.“
„Neztěžuj si pořád. Právě jsme na odchodu.“
Sotva byli několik desítek metrů od hlavní brány, Melian se obrátil na Veena:
„Příště bych byl raději, kdybys dělal, co se ti řekne.“
„Čekáte, že vám budu věřit, když přede mnou pořád něco tajíte. Například jak je možné, že se k vám ty mniši chovají tak přívětivě? Co jste mu tam u brány ukázal?“
„Nevím, co máš na mysli. Nebeští jsou velmi ochotný řád.“
„A proč tedy trénují boj?“
„Nezapomínej, komu slouží,“ odpověděl potichu Melian, „nebeští jsou jejich oči a ruce. Neustále se připravují na válku.“
„Válku? Neříkal jste, že je pro obě strany nepřijatelná?“
„Zatím. Poměr sil ale nebude stejný věčně. Nikdo neví, jak dlouho bude příměří trvat, ale jednou určitě skončí. Nebeští se na válku připravují už od jejich založení. To je jejich pravý účel.“
„A co teď, kam máme namířeno?“
„Pokračujeme v naší cestě, odpověď nás dostihne jinde. A také tě budu muset naučit zacházet s mečem. Teď se to začne komplikovat a já tě nebudu schopen neustále ochraňovat.“