Část1 putování za štěstím

Anotace: Inspirace z Tolkienovy tvorby.

Sbírka: Vzestup a pád Santurie

Část 1: Putování za štěstím
Toho rána bylo chladno více než jindy. Skupina poutníků pomalu kráčela hustým lesem, u kterého se zdálo, že snad nemá konce. Koně táhnoucí těžké vozy byli již vyčerpáni a i lidé byli se silami v koncích. Putovalo se celou noc, noc prosvětlenou ůplňkem, který poutníci stejně přes vysoké stromy neviděli, ačkoli by dali cokoli za trochu světla, které by jim ukázalo cestu ke štěstí, za kterým putovali už déle než tři měsíce. Vysněný kraj, kde věčně svítí slunce a kde je hojnost všeho potřebného se stále nezjevoval. Lidé zabalení v hustých dekách chránících je před vlezlou zimou již začínali pomalu pochybovat o svém budoucím štěstí. Zbraně a brnění byly již dávno odloženy na již tak těžké vozy a ženy i děti musely putovat po svých, jednak pro to že již na vozech nebylo místo a jednak pro to, že sedíc by je zima skolila rychleji než v chůzi. Cesta lesem se zdála být nekonečnou a okolní stereotip stále stejných stromů dováděl lidi již k šílenství. Reptání a nespokojenost již bylo součástí výpravy a už i sám vůdce začal pochybovat o svém rozhodnutí opustit zemi kde dosud spokojeně žili. Náhle se z lesa ozval podívný zvuk, válečníci rychle hledali ve vozech své zbraně. Na brnění již nebyl čas a stejně bylo tak chladné a ztuhlé že by se ani nechtělo nikomu ho nasazovat, jen válečníkovi ztěžovalo rychlé pohyby při boji. Z kolony vykročil na koni muž silnější postavy s hustou beranicí na hlavě a silným kožešinovým pláštěm omotaným kolem krku a sahajícím až ke kolenům. Byl to sám vůdce celé skupiny. Kolem něj se seskupilo asi dalších 10 mužu, co již našli ve vozech své zbraně. Vůdce chvíli sledoval obzor, pak se obrátil k jednomu ze svých velitelů a řekl. " Ty, vem si 5 mužů a jděte prozkoumat zdroj tohoto podivného zvuku" a otočiv se na zbytek skupinky rozkázal, " vy půjdete se mnou, ostatní tu zůstanou a budou hlídat ženy, děti a majetek." Pak vykročil kupředu aby prozkoumal cestu dále. Ženy a děti jen sledovaly vzdalujícího se vůdce a tísnil je špatný pocit strachu, který ani trochu nezmírňovala skutečnost že je hlídá více než pět set ozbrojených mužů. Tuto chvíli bylo nutno využít k vytouženému odpočinku. Děti rozradostněné touto náhlou zastávkou začaly dovádět jakoby neputovali celou noc a snažili se využít zastávku ke hrám, jež jim dopřály alspoň trochu radosti a uvolnění nehledě na nebezpečí jež na ně mohlo číhat za každým tmavým stromem. Matky se je snažily krotit aby nedělali takový hluk ale v téhle chvíli se to zdálo jako neproveditelná věc. Po chvíli marných snah matky uklidňování vzdaly a samy zabředly do rozhovorů o budoucnosti skupiny a výpravy samotné. Bylo to nyní žádané téma. Každý věděl že v této situaci spánek znamená smrt a tak na něj nikdo ani nepomyslel. Po několika hodinách se náhle v dáli zjevily temné postavy. Muži hlídající skupinu zpozorněli a byli připraveni bránit se do posledního dechu, i děti si přestaly hrát a doteď vášnivé rozhovory utichly. V lese zavládlo hluboké ticho, jen nějáký z koní si občas spokojeně odfrkl. Začalo drobně sněžit a tak se postavy blížící se z mlhavé dáli rodícího se rána zdály zlověstné. Když se stíny přiblížily tak, že bylo možno rozeznat obrysy tváří, sklonili muži zbraně a napětí, které tak náhle ve skupině zavládlo opadlo, to vůdce se vrátil se svou skupinou z průzkumu. Uvolnění, panující ve skupině bylo takové, že si málokdo všiml druhé skupiny vracející se z lesa. Velitel zamířil přímo k vůdci a požádal ho, jestli by nemohli jít koustek stranou, že pro něj má nějáké zprávy z průzkumu. Vůdce souhlasil i přes to, že se mu v hlavě zjevovala otázka, co může být tak důležitého že to velitel nemůže zdělit i ostatním. Když se přesunuli kousek dále od skupiny, velitel pravil vůdci.
" Pane, dorazili jsme na konec lesa, který tímto směrem není daleko, avšak našli jsme jen hlubokou propast, to by samo o sobě nebylo nic zajímavého ale v mlhavém oparu dna propasti bylo možno vidět zelenající se pole a jakoby tisíce odlesků světla, to by mohla býti řeka." náhle ho vůdce přerušil silným a důrazným hlasem: " a to mi říkáte takhle stranou? to je snad zpráva pro všechny" a hlasitě se rozesmál šťastným smíchem. Velitel ho ale přerušil a začal tahat z vaku cosi nevábně vonícího a tmavého. " pane, tohoto tvora jsme našli na okraji, jako by dával někomu signály dolů do propasti, nevíme co to je a ani kde se to tu vzalo, víme jen, že na nás zaůtočil a nebýt naší pohotovosti, jistě by nás všechny zabil" Pytel s hlavou onoho tvora předal vůdci a ten do něj s odporem nahlédl. Náhle zvedl hlavu od pytle a nachystal se k otázce, však velitel byl rychlejší a odpověděl mu dřív než se stačil zeptat. " touto zbraní na nás zaůtočil a uměl ji ovládat s velikou silou avšak bylo naprosto zřejmé, že jistě před ním patřila někomu jinému neboť on sám ji uměl používat velice nemotorně." předal vůdci nádhernou diamanty vykládanou dýku, která se v jeho rukou stříbrně leskla jako zářící hvězda. Vůdce na ni hleděl s ůžasem, jaký v jeho tváři ještě nikdo nikdy nespatřil.
" Kdo mohl vyrobit něco tak ůžasného jako tato dýka? a jak se mohla tato překrásná dýka dostat do rukou tak odporného tvora? Nikdy jsem nic podobného neviděl, ta práce, ty nádherné zvířecí vzory prokládané diamanty a ta čepel, jako by byla ukována z měsíčního svitu, žádný kovář na světě by nemohl vyrobit něco tak nádherného a přeci to držím v ruce právě já Theodor Darvilský!!! "
Dlouho od ní nemohl odtrhnout oči ale když se mu to podařilo, zeptal se velitele, "kdo tomu tvorovi zasadil smrtelnou ránu?"
"já" odpověděl velitel, "zemřel až po tom, co jsem mu odsekl hlavu od těla i když měl hluboké rány po celém těle a ze všech silně krvácel pane, hruď měl chráněnu jakýmsi plátem, který se nám podařilo probodnout jen s velkou námahou pane." Na to mu vůdce Theodor předal dýku a pravil " ty jsi zsadil poslední ránu a zabil si tohoto odporného tvora, dýka je tudíž tvoje, nech si ji a važ si ji jako té nejcenější trofeje jakou jsi kdy získal." Velitel se hluboce poklonil, poděkoval a vrátil se ke své skupině.
Chvíli po tomto rozhovoru se vůdce Theodor rozhodl předstoupit před svůj lid a oznámit jim tuto novinu. Pronesl: " Mí věrní, můj velitel mi právě zdělil, že byla oběvena naše zem zaslíbená, zem, po které všichni vroucně toužíme, zem, při jejímž hledání jsme prošli mnohými utrpeními" Jásot, který se náhle rozlehl po planině byl obrovský, lidé se objímali a poskakovali štěstím, vůdce Theodor jen pokynul rukou a vše zase ztichlo. " Naše cesta za tímto nálezem však bude velice nebezpečná a nikdo neví, co nás může potkat" při těchto slovech vytáhl hlavu tvora z vaku a pravil dále " Tento odporný tvor, zdá se, obývá tuto část země a bezdůvodně a bez varování zaůtočil na naše lidi, jsou nebezpeční a zdá se i ozbrojení, podle všeho jsou to lidé ale zlí lidé, které jejich temná duše změnila do těchto monster. Těm se my budeme muset postavit abychom si zasloužili naše vysněné místo za kterým tak dlouho putujeme." Ozval se tichý šepot a bylo vidět, že se přehnal po tvářích lidí strach z neznámého nebezpečí a zároveň odpor nad hlavou neznámého tvora. Vůdce pokračoval " Dnes zde rozbijeme tábor, postavíme stany a rozděláme oheň, v tomto počasí nemůžeme pokračovat a nepřítel nás také neuvidí neboť vítr kouř rozfouká a vánice a les zakryjí světlo. Potřebujeme nabrat spousty síly na další putování. Na hlídce bude vždy po 10 mužích kolem celého tábora rozmístěných po dvojících a střídání stráží bude co každou hodinu aby se mohl každý aspoň trochu vyspat. Každý voják si nasadí své brnění a dnes v něm všichni vojáci budou i spát, nevíme kolik těchto tvorů zde ještě pobíhá, tak musíme být připraveni. Zbraně mějte nachystané hned po ruce kdyby se něco stalo." Když vůdce pronesl poslední větu, lidé se rychle pustili do práce. Muži vykáceli několik stromů a vytvořili tak planinu kde již za pár chvil stály postaveny stany, v každém z nich byl rozdělán oheň. Z vykácených stromů byly osekány větve, které se použijí na oheň a byly vyslány ženy pod dohledem několika vojáků, které sbíraly ještě další dříví, aby se v noci nemuselo hledat další na zátop. Bylo rozděláno několik strážních ohňů a postavena provizorní vozová hradba, která víc než před nepřáteli chránila před větrem a sněhem. Kmeny stromů byly rozloženy v kruhu podél celého tábora tak, aby nepříteli co nejvíce znepříjemnily ůtok a dali tak čas střelcům k zasažení cíle. Zbytky silných větví byly také osekány do špičky, aby nepřítele co nejvíce zranily při překonávání překážky, Koně byli umístěni do zvláštního stanu kde mohli odpočívat kryti před nepříjemným počasím. Lidé se radovali a slavili, i když hostina to žádná nebyla jelikož se zásoby za tři měsíce putování značně ztenčili, ale lovcům se podařilo skolit pár divokých zvířat jichž tu byla na první pohled hojnost a tak něco na zub přecijen bylo. I přes značnou ůnavu lidé slavili až pozdě do noci a každý si snažil užívat každou chvíli této "hojnosti" Kolem půlnoci tábor ztichl a jen koně nervózně přešlapovali jakoby tušíce nějáké neviditelné zlo blížící se k táboru ve skrytu tmy............