VAT - 2. kapitola

Anotace: Druhé pokračování sci-fi románu o přátelství, nenávisti a životě na Vesmírné akademii Teres.

Jídelna se nacházela v samotném středu korábu a tvarem připomínala sešlápnutý kopací míč. Do jejích útrob by se bez sebemenších problémů vešla asi tisícovka lidí, což se často využívalo k různým společenským večerům, koncertům a podobným aktivitám. V době školy se však prostora vyplnila nesčetným množstvím stolů a křesel, kde studenti jedli, učili se, nebo jen tak klábosili. Když Lucas vešel dovnitř, ovanul ho nasládlý pach palačinek a karamelu. Zhluboka se nadechl a nechal tu vůni lehce polechtat jeho čichové vjemy.
„Hej, Luku, co tam stojíš jak pako. Pojď si k nám sednout,” zavolal kdosi a Lucas okamžitě věděl o koho kráčí. Na nic tudíž nečekal a vydal se za známým obličejem.
„Zdravím Rone, já se asi přeslech, jakže si mi to řekl?” Pobaveně ho dloubnul do žebra a těžkopádně zabral jedno z volných křesel u stolu. Cameron, výsměšně nazývaný Ron, byl asi metr osmdesát vysoký čahoun s postavou hodnou kluka jeho věku. Byl známý především svou vtipnou náturou, kterou předváděl kdykoliv a kdekoliv. S Lucasem kamarádil asi rok, brzo po jejich prvním shledání se z nich stali nejlepší přátelé.
„Brácho, co plánuješ na dnešek hm? Výběr Miss Teres je velká akce to je ti doufám jasný. A bude tu spousta pěknejch roštěnek,” důležitě pokýval hlavou směrem ke stolku akademických roztleskávaček, zabraných do příprav na nadcházející večer. Lucas se musel smát.
„Seš blázen Camerone, tyhle holky si tě ani nevšimnou, natož aby si s tebou někam vyšly. Navíc musím psát, zítra je uzávěrka a já zatím nenapsal ani řádku,”
„Já už jsem ti několikrát říkal, co si o tom tvém psaní myslím, že ano. A teď ti povídám, že to není dobrej nápad. Aspoň ne dneska. Navíc - neměl si tam náhodou doprovodit Adrianet?” Měl a plně si to uvědomoval. Jenže celý týden nedokázal hodit na papír ani tisícovku slov, což bylo na jeho poměry skutečně zvláštní, a zítra byla uzávěrka místního plátku Teres News, do kterého pravidelně přispíval. Tudíž muselo jít všechno ostatní stranou.
„Ty tam s ní fakt nejdeš?”
„Nemůžu, nemám prostě čas. Jestli ti to tak moc vadí, vezmi jí tam ty. Určitě uvítá takový doprovod,” odsekl a přestal mu věnovat pozornost. Cameron si dotčeně odfrkl a dal se do vřelého rozhovoru s ob křeslo sedící slečnou.

Na opačném konci jídelny seděla Lea a utěšovala stále plakající Adrianet,
„Pošli ho k vodě Adri, vidíš že za to nestojí. Nestojí ani za jednu slzu, takže hrdost holka a úsměv na tváři chci vidět,” pohladila jí po vlasech. Na jednu stranu chápala Adrianin vztek, na druhou Lucasův chtíč. Oba pro ni byli nejdůležitějšími osobami v životě a bylo těžké rozhodnout v něčí prospěch.
„Nenávidím ho. Jak já ho nenávidím,” vydechla Adrianet a otřela si slzy do rukávu školního stejnokroje. Ta soutěž pro ní byla stejně důležitá jako pro Lucase psaní. Připravovala se dlouhé týdny, pilovala volnou disciplínu, s Leou šila šaty, učila se tančit. Všechno měla dokonale naplánované. A pak stačila minuta a vše se zhroutilo jako domeček z karet.
„Tak se zkus zeptat někoho jiného, já nevím, třeba Camerona,” nadhodila Lea. Ten určitě nebude chtít, pacholek, ale já ho donutím, honilo se jí hlavou, když horečně cvakala na svém ultrafonu zprávu. O několik vteřin později se místnost rozezněla do tolik známých tónů skupiny Insane a jejich největšího hitu Fool. Nenápadně sledovala, jak Cameron vytáhl ultrafon, chvilku na něj zíral a pak se ošil. Za chvilku se i její komunikační přístroj radostně rozezněl z nově příchozí zprávy. V ní stálo:
Za pet minut na ctyrce. A nevyhrozuj, nebojim se te prcku. C.
„To je vůl,” řekla více nahlas, než-li chtěla, čehož ihned využila Adrianet k další záplavě slz. Ty jí stékaly po červeňoučkých lících a dopadali na hedvábný šátek elegantně uvázaný kolem útlého krku.
„Ale no tak, přestaň už. Někoho ti seženu, slibuji. Zatím jdi k sobě a připravuj se. Stavím se za tebou,” usmála se a cvrnkla jí do nosu. Adrianet zvedla hlavu statečně úsměv opětovala.
„Dobře, budu tebe čekat.” Vstala a vydala se z jídelny. Když procházela kolem Lucase, otočila hlavu na druhou stranu a hrdě vypnula hruď. Lea to celé sledovala se spokojeným výrazem na tváři. Máš co sis zasloužil, prolétlo jí hlavou. Spěšně se podívala na hodinky. Čas vyrazit. Lehce se vyhoupla z křesla a urovnala si sukni. Ani nevěděla, kdy jí měla naposledy na sobě. Většinou nosívala dlouhé kalhoty nebo šaty, sukním příliš neholdovala.
Chodba vedoucí na opačnou stranu od jídelny, byla liduprázdná. V době oběda tomu nebývalo jinak ani v jiné dny, všichni byli na obědě nebo ve studovně. Ta se nacházela kousek za jídelnou a byla rozdělena na několik sektorů. Nejvíce frekventovaný byl ten první, nejméně čtvrtý. A právě tam se scházela zdejší postpubertální mládež.
Když Lea dorazila na místo, Cameron již seděl v jednom z polstrovaných křesel, kterých bylo kolem dokola asi deset. Byl k ní otočený zády a ani nepostřehnul, že dorazila. Díval se kamsi z okna, pohroužen do svých myšlenek.
„Takže Camerone,” nahodila neodolatelně sladký tón a posadila se do křesla naproti němu. Všimla si, jak sebou mírně cuknul, asi ho právě probrala ze snění.
„Přišla jsem vyjednávat a nebojím se použít hrubou sílu.” Obličej se jí zkřivil do škaredého tvaru, kterého by se jistě bálo nejedno dítě při Halloweenu. Ale Cameron se jenom pousmál.
„Za pokus to stálo Leo, ale musím tě zklamat. Já se na tuhle akci chystám pouze jako svobodný doprovod stejně orientovaných slečen, které hledají partnera na večer. A věř nebo ne, na mém seznamu úkolů není žádný večer s Adrianet. Nejsem tvůj bratr,” řekl neutrálním hlasem, pohled stále upřený kamsi. Lea povolila obličejové svaly.
„Víš jak moc jí na tom záleží. A Luc je paličák, to přece moc dobře víš. Nejsi můj bratr ale jsi můj dobrej kamarád a Adrianin taky. Tak obětuj jeden večer pro kamarádku. Kolikrát ti už ona pomohla, tak se nechovej jako rozmazlenej hajzlík,” utrhla se na něj s citelnou ironií v hlase. Cameron stočil pohled do jejích očí a chvilku mlčel.
„Eleonoro, tohle mám sakra u tebe. V sedm jí vyzvednu ale budu mít smaženek celej večer,” řekl nakonec. Nevypadal nadšeně ale to jí bylo v tu chvíli jedno. Měla radost sama ze sebe, jak dokáže na lidi vyvinout nátlak.
„Mám tě ráda Rone, ať si říká kdo chce co chce,” vstala a líbla ho na tvář. Muselo ho to vyvést z míry, protože se na ní nechápavě podíval a mírně zrudnul. Projela mu rukou vlasy a vydala se ke dveřím.
„Leo, proč ses vlastně do Miss Teres nepřihlásila ty,” ozvalo se za jejími zády. Otočila se úsměvem na tváři.
„Protože bych pro ně nebyla žádnou konkurencí,” mrkla na něj a prošla portálem do útrob studovny.