V.A.M.P. - Kapitola 2. - Upgrade

Anotace: 2. Kapitola V.A.M.P.u vás zahryzne ještě lépe, než první.

Sbírka: Projekt V.A.M.P.

Přemluvit George k tomuto kroku jim zabralo několik hodin. Nebylo to snadné, avšak jakmile se rozhovor stočil k jeho bratru Johnovi, George to vzdal. Teď ležel v posteli, a uvažoval o tom, jak to ovlivní jeho život. V krvi se mu množily viry velkou ryhlostí. Za týden bude bez nejmenších problémů zvedat šedesátikilovou činku v jedné ruce, ne dvěma jako nyní. Podle toho, co o tomto viru věděl, byl bezpečný, uvědomoval si však, že je možné, že mu něco zatajili. Když přišel ráno na snídani, všiml si, že Leoně se již průstřel ruky zacelil a nebyla po něm ani stopa.

Zdálo se, že si ho všimla, jelikož změnila svou původní dráhu směrem k němu. „Snad sis nemyslel, že se mi ruka nezahojí.“ usmála se Leona. „Jak sis dokázala zvyknout na to, že jsi nezranitelná? Něco takového si neumím představit.“ otázal se na rovinu George. „Nejsem nezranitelná. Stačí kulka do srdce, nebo do hlavy, a regenerace mi je na nic. Na ten zbytek se ale dá časem zvyknout.“ odpověděla bez emocí. „Co vlastně je náplní tvé práce?“ Usmála se a pak odvětila: „Myslela jsem, že se nezeptáš. Je to prosté, chytáme experimenty, které se vymkly kontrole. Naše experimenty se málokdy nezdaří, ale konkurence je na tom trochu hůře. Obohacujeme svůj výzkum o to, co jim ,pláchne´.“

George potřeboval o mnoho věcech přemýšlet, a tak se hned po snídani vrátil zpět, do pokoje, který mu dali. V hlavě se mu myšlenky neuspořádaně srážely. „Nu co,“ řekl si nakonec „podepsal jsem smlouvu, přijal jsem vir, již není cesty zpět.“ Celý týden poté posiloval, opět následovaný vědci, kteří zkoumali každou výchylku na svých hadičkovitých a drátovitých přístrojích. Jeho pohyby se zrychlovali, síla rostla. Každý den dostával transfuzí jednu jednotku krve, prý, aby se virus rychleji množil, užíval pravidelně tablety obsahující hliník, a dělal ,svému viru´ dobře přísunem dalších potřebných látek.

Po tomto týdnu již vědci přestali zkoumat vývoj viru. Poslali ho nyní za Walterem. Walter byl podle jeho názoru netypický brýlatý vědec. Měl smysl pro humor, někdy až přespříliš černý humor, avšak vyvolával v Georgovi pocit, že s ním může jednat na rovinu. „Přišel čas, abych tě představil tvému týmu.“ řekl mu dobráckým hlasem. „Nemyslím, že se ti budou moc líbit, ale to bude oboustrané.“ S těmito slovy otevřel dveře, u nichž stáli.

Za dveřmi seděli na židlích dva muži, a jedna žena – Leona. Jeden z mužů byl zřejmě, podle vzhledu, svalstva i chování soudě, voják, ale takový typ vojáka, kterého by si žádný poddůstojník nepřál mít na starost. V jeho očích byla vidět nedůvěra, pohrdání, a hlavně posměch. Dlouhé hnědé vlasy a vousy zcela dávaly na jevo, co si jejich majitel myslí o předpisech a morálce.

Oproti tomu ten druhý nevypadal jako voják, byl poměrně hubený, a působil poměrně uzavřeně. „Pánové, dámo, tohle je nový člen vašeho týmu, George O´Mourn. Je to jeden z nejlepších vůdců jaké jsem vám mohl sehnat. V Iráku měl za sedmadvacet dosti obtížných misí jedinou ztrátu.“ Ten svalnatější z chlápků si odplivl. „Waltere, vážně si myslíš, že tahle padavka může jen z části nahradit Thomase? Ten měl vůdcovství v krvi... Tenhle... pch, George, je jen chabej odraz nejlepšího vojáka U.S., Thomase.“

„Iane,“ oslovila Leona muže „laskavě zavři zobák. Thomas byl nenahraditelný, ale my vůdce potřebujeme. Já ani ty na tuhle práci nemáme výcvik, a tady Fred,“ pokynula hlavou směrem k druhému muži ze skupiny „..jak dobře víš, sice má výcvik, ale není velitelský typ.“ George byl na tohle připravený. Věděl, že stejně jako v Iráku, si bude muset vydobít postavení, získat jejich úctu.

Walter předstíral jako by Ianovi urážky směrované Georgovi neslyšel, a řekl: „Jak vidím, dokážete se představit sami. Rád bych se zdržel, ale musím dohlížet na jeden projekt...“ S těmito slovy prošel dveřmi. „Hele, ty Georgi,“ řekl Ian, „možná žes' velel vojákům v Iráku, ale mě poroučet nebudeš.“ a s těmito slovy odešel, stejnou cestou, jako Walter. Leona ho následovala. V místnosti zůstali jen George, a muž, o kterém Leona hovořila jako o Fredovi.

Ten vstal ze svého místa a oslovil George: „Buď v klidu, O'Mourne, když sem Ian přišel, taky si myslel, že mu nikdo nebude rozkazovat. Nakonec z něj a Thomase byli nejlepší přátelé.“ George se ho zeptal: „A co se vlastně tomu Thomasovi stalo?“ Fred chvíli mlčel, jako by rozmýšlel, jak to říci, a poté odpověděl: „Vyslali ho na sólovou akci za získáním vyvíjené výbušniny. Úspěšně se mu to podařilo, ale při návratu se něco stalo a vrtulník explodoval...“ ke konci byl jeho hlas již dost roztřesený. Zasalutoval a poté i on odešel.

Vědci si George předvolali k pár testům. Bylo to opravdu zajímavé, tentokrát nebyl na žádných hadičkách připojen, jediné, co ho monitorovalo byl běžící pás. Jeden z vědců se usmál. „Tak co, kolik tak poběžíš?“ zeptal se. George si vědce prohlédl. Výraz v jeho očích naznačoval, že je v tomto projektu čerstvě. Rozběhl se. Na pásu okamžitě naskočila rychlost třicet kilometrů za hodinu, a i ta rostla. Během chvíle dosáhl čtyřiceti, pak dokonce na chvíli dvaačtyřiceti kilometrů za hodinu. Vědci na něj hleděli tak nějak zmateně. Někteří si něco zapisovali, jiní jen vyvaleně hleděli na měřič rychlosti. Usmál se. „Vytřu jim zrak ještě víc.“ řekl si v duchu.

Vědci totiž neměli ani ponětí, že na akademii byl nejrychlejším běžcem na krátkou trasu. Jeho výsledky - sto metrů za dvanáct vteřin bývaly dosti působivé. Vir mu dodával mnohem více síly a kyslíku, a tak překonal očekávání vědců.

Na měřiči rychlosti se objevilo krásné číslo čtyřicet osm kilometrů za hodinu. Běžel dál. Cítil, jak mu dochází síla, ale byl rozhodnutý ještě naposled vyvolat jejich překvapený výraz. Čtyřicet devět kilometrů v hodině. Čtyřicet devět a půl... „Dost!“ ozval se Walterův náhle hlas spoza něj. „Co to tu děláte? Víte přeci, že ještě nedostal karbonitové vystužení. Mohlo mu to vyvolat nenapravitelné poškození kloubů, páteře i kostry.“ řekl naštvaně. „Pane. On běžel devětačtyřicet za hodinu. Nikdy jsme sem nezapojili skutečného běžce. Tedy až na Thomase, ale ten tu byl ještě před námi. “ řekl jeden z vědců.

„Neměli jsme měřitelné údaje, podle kterých bychom si ověřili naši teorii, že nejvíce užívané svaly jsou virem nejvíce podporovány, a to teď máme. Leona, jak víte má problémy dát dvaatřicet, Fred se seká už na třiceti, a Ian... Ian je Ian. Tohle naprosto vyvrací náš dosavadní pohled na...“ Walter vědce přerušil. „Podívej Scotte, to je sice opravdu zajímavé, ale nemohl jsi počkat dva dny? Po karbonito...“

„Ticho.“ řekl George. Scott i Walter sebou škubli a pohlédli na George. „Tak, teď bych rád věděl co je ta karbonizace.“ Vědec, jmenovitě Scott, se zašklebil. „Karbonizace je proces vzniku uhlí, ale to nemáš na mysli, že? Chtěl ses zeptat co je to karbonitové vystužení.“ „Dobrá.“ odvětil nepřesvědčivým hlasem George. „Jedná se o zpevnění kostí pomocí uhlíkových vláken tak, aby bylo těžší je poškodit, či zlomit.“

„Virus ti natolik posiluje svaly, že by to při nadměrném užívání nadlidské síly a nadlidské rychlosti mohlo zdeformovat kosti, i vyvolat zlomeniny. My tomuto nevratnému poškození zabraňujeme tím, že těmi téměř nezničitelnými vlákny obalíme kost, a dostaneme je i dovnitř kostí. Operace jsou tři, každá trvá téměř šest hodin. Nejprve dostaneme uhlík do kloubů a páteře, pak během druhé operace obalíme uhlíkem kosti ve tvé ruce, a nakonec kosti nohou – lýtkové. Stehení kosti zpevníme jen zevnitř a...“ „Bla, bla, bla.“ přerušil ho rázně George. „Ve mně se vrtat nebudete.“

Walter se usmál. „Operace je bezbolestná. Sice trvá dva dny, ale teď už patříš do V.A.M.P.u, za dvanáct hodin po poslední operaci se ti rány zacelí a za dva dny nenajdeš jizvy. Docela malá cena za to, že do smrti nebudeš mít zlomeniny, a do konce projektu budeš moci běhat jak se ti zlíbí, ne?“ úspěšně argumentoval.

Po další hodině George na operaci přistoupil a dokonce se nechal, k Walterovu úžasu, Scottem přesvěčit k absolutnímu zpevnění kostí, takovémnu stupni, který neměl nikdo z VAMPu. Když se probudil, ležel v nějaké místnosti, která se podobala nemocničnímu pokoji a nad ním stáli Walter, a Scott. „Po tomhle ti projektil z samopalu nepronikne skrz kost, nanejvíš se po ní sveze na stranu.“ pravil Scott. „Počkej alespoň devět hodin, než začneš cvičit a běhat.“ řekl mu ještě Walter, a poté oba odešli z této, jak se George později dozvěděl, pooperační místnosti.

Právě si četl knihu, kterou mu donesli, když tu se dveře opět otevřely. Dovnitř vešel usmívající se Fred. „Ještě šest hodin a připojíš se k nám ve výcviku.“ řekl zamyšleně. „Slyšel jsem o tvých výsledcích v běhu. Už se nemůžu dočkat, až to sám uvidím.“ „Frede?“ zeptal se George. Chtěl toho co nejvíc vědět o svém týmu. „Čím jsi byl před tím, než tě zapojili do VAMPu?“ Fred se usmál. „Jedním z nejlepších ostřelovačů Spojených států. Ostatně v týmu zastávám tuto funci stále. Dokázal jsem na šest set metrů zneškodnit jiného ostřelovače, aniž bych ho zabil.

Jestli tě zajímají další informace o nás, povím o tom Walterovi, a ten ti je sem dá, aby sis nás mohl nastudovat. Uvidíme se na tréninku.“ S těmito slovy se zvedl, a odešel. Později mu Walter skutečně donesl vytisknuté informace o celém jeho týmu, a tak začal studovat. Nicméně jakmile mohl, rozhodl se, že se procvičí.

George se právě procvičoval ve střelbě, když za ním přišel Walter. „Není čas na výcvik, máme ostrou akci, O´mourne.“ řekl na rovinu. „Může to posílit vašeho týmového ducha. Hlavně se nenech zabít, pak bys jejich uznání dobíjel zpět jen velmi těžko.“ George se usmál.

Leona, Fred, i Ian byli už ve zbrojnici. Leona na sobě měla zvláštní kevlarový oblek, který měl krýt zranitelná místa, a přitom umožňovat co nejsnazší pohyb. Ian si místo toho vzal úplný krunýř z kevlaru a uhlíkových vláken, který ho chránil téměř všude, ale musel být hrozně těžký. Fred měl na sobě vojenské oblečení, zvláštní brýle, a batoh.

Ian se usmál. „Heleme se, šéfík se nám dostavil. Doufám, že tě v armádě naučili, jak si vybírat výstroj, protože tady na výstroji visí tvůj život.“ George sáhl po kevlarové vestě a helmě s tvrzenými brýlemi. „Nezapomeň na chránič spodku, teda jestli chceš mít někdy děti.“ pošeptala potichu Georgovi Leona.

Poté se ještě ozbrojili. Leona si vzala své oblíbené devítky, které však měly projetily s větší průrazností, a byly upraveny pro větší sílu, a ještě dva malé samopaly typu Scorpion. Ian si vzal samopal americké výroby s zvýšenou rychlostí střelby i silou, Fred si vzal nějakou ostřelovačskou pušku, a George sáhl po M 116, zdokonalené verzi zbraně M16.