Kronika Keronie 26. kapitola

Anotace: Veronika opět navštíví louku v údolí. Co se jí tam přihodí? A jaké zjištění jí to přinese? Přeji pěkné počtení ;).

Sbírka: Kronika Keronie

EDIT:
Ve všech uveřejněných kapitolách jsem provedla mírné „kosmetické“ úpravy. Jednalo se o odstranění překlepů, chyb a sjednocení času. Také jsem někde něco vymazala a někde zase něco připsala ;). Hlavní informace však zůstávají neměnné.


Následující dny probíhaly ve stejném složení. Dopoledne měla překlad run a odpoledne výuku šermu či jízdu na koni.
Veronika byla z šermu tak unavená, že jakmile večer ulehla do postele, prospala celou noc. Ani jednou se nevzbudila a proto netušila, zda se k ní onen neznámý muž opět vplížil či nikoliv.
V šermu ji Richard pomalu učil i kroky nohou jako postup, ústup, chůzi stranou a pohyby trupu jako klony a úhyby. Postupně přidával i polohy meče – střehy, vbodnice a kryty.
Její pokrok byl velmi pomalý. Za celý týden co s výukou začala, si do paměti vryla pouze základní pohyby nohou, rukou a trupu. Zatím si nebyla schopna zapamatovat si více. Ale i přesto byly hodiny velmi náročné. Ke konci ji pomalu museli do pokoje odnášet, jak byla unavená. Avšak jedno pozitivum to mělo. Zbraň v její ruce jí už nepřipadala tak těžká jako na začátku a lépe s ní uměla pracovat.
Třináctý den jejího pobytu v Keronii vstala stejně jako už několik dnů za sebou. Tedy časně ráno. Po rychlé očistě a převléknutí se do kalhot a volné namodralé tuniky se vydala na rychlou snídani a poté do knihovny.
Překlad už měla skoro hotový, zbývalo jí už jen pár posledních stránek.
Zkontrolovala, kde přesně včera přestala a pustila se do luštění. Zanedlouho se k ní přidal Sebastian se svým překladem a v poklidném duchu oba pracovali na svých úkolech.
Právě když překládala poslední větu, přišel k nim Richard. Udělala tečku za slovem a zvědavě na něj pohlédla. Bylo totiž ještě brzo na to, aby je vyzvedl na oběd, tak byla zvědavá, co tam pohledává.
„Skončila jsi, má paní?“ ptal se jí a v očích měl zneklidňující jiskřičky veselí.
Veronika si ho nejprve podezřívavě prohlédla, než odpověděla.
„To záleží na tom, co mi chceš sdělit, Richarde.“
Usmál se na ni a řekl: „Celý týden ses plně učila a došel jsem k názoru, že ti neuškodí trocha volna.“
„Opravdu?“ nemohla věřit svým uším. Bude mít konečně volno.
„Co bys říkala tomu, že bychom si vyjeli na koních na obhlídku okolí? Oběd bychom vzali sebou.“
Překvapeně zamrkala. Už si představovala, jak si po obědě zaleze do postele a bude odpočívat s nějakým tím menším svazkem z knihovny. Teď byla nucena volit mezi jejími nejoblíbenějšími činnostmi zde - četbou a ježděním.
Frustrovaně si povzdechla.
„Dobře. Sejdeme se na nádvoří, musím si ještě pro něco skočit do pokoje.“
Vyprovázel ji Richardův široký úsměv, z kterého se jí rozbušilo srdce, a zčervenaly tváře. Urychleně opustila knihovnu a svižným krokem mířila do převlékárny.
Tam si vybrala tmavě modrý plášť se stříbrnou přezkou u krku. Poté si v pokoji vyzvedla svůj meč. Musela si na něj zvykat při všech příležitostech a brát ho sebou. Snad kromě návštěv toalety, při pobytu v knihovně a v době jídla ho neměla připnutý u pasu.
Ve stájích osedlala Aladara a dalo ji větší práci ho udržet v klidu. Neboť se na něj zřejmě přeneslo její počínající nadšení nad nadcházejícím volným odpolednem.
Jen co ho vyvedla ven na volné prostranství, strhli na sebe veškerou pozornost. Během posledních dnů se pozornost jejich směrem vyskytla jen ojediněle, proto jí to teď tak překvapilo.
Zaraženě se zastavila a sledovala pomalu houstnoucí dav, který se shromažďoval kolem nich. Nikdo se k nim ale nepřiblížil příliš blízko, všichni stáli v uctivé vzdálenosti od Aladara a zvědavě vše sledovali.
Veronika si znechuceně odfrkla. ,Čekají snad na nějaké divadlo? Na nějaké drama?‘ Poplácala Aladara po krku a zašeptala pár uklidňujících slov, neboť sebou několikrát prudce škubl. Jako mávnutím kouzelného proutku se po jejím dotyku a slově uklidnil a na přihlížející shlížel svým temným netečným pohledem.
Aby mohla koně více ovládat, vyšvihla se do jeho sedla. Z davu se ozvalo zalapání po dechu a sem tam i obdivné výkřiky. Veronika se je snažila ignorovat a dál uklidňovat Aladara, neboť se mu současná situace líbila čím dál tím méně.
Zástup lidí se po její levé ruce rozevřel, aby uvolnil cestu jinému jezdci na koni. Byl to Richard s Hektorem. Muž se výhružně mračil a přejížděl zhrocený dav pohledem. Ten se za malou chvilku začal rozcházet. Až na prostranství zůstali jen oni se svými koňmi. Richard na Veroniku kývl a vyrazil s Hektorem vpřed přes prostranství k otevřené železné bráně a dále na přístupovou cestu. Veronika je spolu s Aladarem následovali.
Klusali pomalým tempem kolem srázu. Veronika se místo koukání po okolí věnovala ovládání svého koně. Netoužila spadnout do propasti pod nimi. Uvolnila se tehdy, když dojeli do míst, kde se od stezky oddělovala pěšina, která vedla do údolí. Matně si vybavovala, že to byla ta samá pěšina, po které onehdy jeli s Richardem, když jí poprvé ukazoval okolí.
Cesta se někde mírně a jinde prudce svažovala. Musela zde dávat bedlivý pozor na větve stromů, které sem tam dosahovaly až k nim. Po nějaké době se před nimi konečně vynořil vodopád.
Bylo pravé poledne a sluneční paprsky vytvářely na odpadávající vodní tříšti překrásnou barevnou duhu. Zastavila Aladara a kochala se tou nádherou. Připadalo jí, že všechny rostliny kolem ní, kameny, tráva a i ta voda a duha jsou barevnější a živější než si pamatovala. Netušila, že po dvou týdnech, co z Melhoky nevystrčila ani paty, ji okolní svět přijde tak jiný a odlišný.
Pobídla Aladara a vydali se po svahu dolů, kde se jim mezi větvemi stromů pomalu ztrácela Richardova záda. Za chvíli ho dohonili a pokračovali v jeho stopách.
Projížděli tu samou trasu co minule, opět jeli kolem těch zvláštních keřů s růžovofialovými plody, které měly zelené skvrny, až dorazili ke břehu řeky. Přebrodili ji po těch samých kamenech co minule a vylezli na místě, kde rostly ony vrby.
Jen co se ocitli na druhé straně větví, Veronika pobídla Aladara do klusu a vyrazili na projížďku po louce. Udělali několik koleček a smyček až se oba udýchaní ale radostní vrátili k Richardovi čekajícímu na okraji louky.
Nechali koně volně se popásat a sami zamířili do jejího středu. Tam Richard rozprostřel na trávě velkou deku a usadili se na ni. Mezi nimi ležel objemný pytel plný jídla.
Postupně z něj vyndali několik chlebových placek, kousky studeného masa, sýrů, zeleniny i ovoce. Byl tam dokonce kožený vak s vínem i s dvěma skleničkami.
Veronika se pohodlně na zemi usadila, skrčila nohy pod sebe a začala do sebe cpát jídlo. Nikdy nepochopila, jak bylo možné, že když jedla venku, měla vždy větší hlad než jinde.
Právě si z prstů olizovala sladkou šťávu z ovoce připomínající broskev, když vzhlédla a přistihla Richarda, jak na ni zírá. Strnula s ukazováčkem dotýkajíc se spodního rtu a tázavě zvedla obočí.
Jeho hluboký pohled, který na ni upíral z malé vzdálenosti, ji zrychlil tep. Spustila ruku dolů a dál na něj hleděla.
Nemohla popřít, že se jí Richard líbil. Z jeho chování a kradmých pohledů, kterých si občas všimla, jí začínalo docházet, že zřejmě nebude takový tvrďas, jak se snažil působit na okolí. Jeho starostlivě zkřivený obličej kdykoliv nevykryla jeho ránu mečem a dostala zásah plochou stranou, ji dokazovaly jeho obavy o ni.
Avšak to jak se jí opatrně dotýkal, když jí ukazoval správný postoj, jakoby se jí bál dotknout, v ní vyvolávalo myšlenku, že se mu hnusilo, když ji musel vše učit. Jeho odměřený postoj by tomu odpovídal. Ale pokaždé, když ležela vyčerpáním na zemi a neuměla se skoro hnout, k ní přišel, a když se nad ní naklonil, aby ji pomohl vstát, byla mu v očích vidět bolest a plno dalších pocitů, které nebyla schopna rozluštit.
Byla z něho zmatená. Vídala ho u oběda a to málokdy a poté každý den na cvičišti. Vždy byl odtažitý a skoro se neusmíval. Kromě pokynů co má dělat, na ni nepromluvil skoro žádné jiné slovo. Nechápala, co se s ním stalo. Když ho na začátku poznala, byl úplně jiný.
To vše se jí honilo hlavou, zatímco na sebe hleděli. Zničehonic se k ní Richard naklonil a rukou se lehce dotkl jejího levého koutku úst.
Pod jeho dotykem se zachvěla, jakoby dostala ránu elektrickým proudem. Hleděla na něj a myslela si, že jí vyskočí srdce z hrudi.
Pak se Richard usmál svým neodolatelným úsměvem, dal ruku pryč a řekl: „Měla jsi tam odrobinku, má paní.“
Zaraženě ho pozorovala a nebyla schopna ze sebe vydat hlásku. Červenajíc sklopila oči a všimla si, že nervozitou krčila konec její tuniky. Přehnaně pomalu ji začala narovnávat, aby se na něj nemusela dívat. Když si byla jistá, že opět seděl na svém místě, zvedla k němu zrak a zašeptala: „Děkuji.“ Když ji obdařil dalším úsměvem hollywoodské hvězdy, zčervenala ještě víc a popadla vak s vínem, aby se nějak zaměstnala.
Richard ji mátl čím dál tím víc. Vůbec nevěděla co si má o něm myslet.
Jak tak upíjela ze své číše, rozhlížela se po okolí a hledala změny, které se zde udály od její poslední návštěvy. Tráva, která ji minule sahala pomalu do pasu, byla nyní rozhodně nižšího vzrůstu, okolní stromy jí připadaly ještě zelenější a listnatější než předtím.
Oči jí samovolně zabloudily k místu, kde stála ona bříza, co jí minule spoutala svými větvemi. V poledním slunci ji nepřipadala tak nebezpečná jak opravdu byla. Přimhouřila oči a upřeně ji sledovala, neboť se jí zdálo, že se její větve pohybují samy od sebe, i když nefoukal žádný vánek, který by je mohl rozhýbat. Pořádně si prohlédla i ostatní stromy a všechny se jakoby mírně vlnily.
Otřásla se z toho, jaké pocity to v ní vyvolalo. Předtím si to neuvědomila, ale teď slyšela pomalu sílící šepot stovky hlasů a cítila energii proudící z okolních stromů. Byla to silná zemitá síla, která ji jakoby tlačila více a více k zemi. Měla pocit, že se propadá do země, tráva ji celou zarůstá a slyší, kromě šepotu jí neznámých slov šustění lístečků, které ucpávají všechny skulinky a zabraňují proudění kyslíku.
Nemohla dýchat. Tlak hlíny na její hruď ji vymačkával všechen vzduch z plic.
Byla pohřbena zaživa a nemohla proti tomu bojovat, neměla čím. Nešlo to. Vzdala se. Nemělo cenu bojovat.
Pak pocítila, že tlak na její hrudi klesá a ona zase mohla volně dýchat. Šepot utichl a ona slyšela jen tlukot svého rychle bijícího srdce. Pomalu otevřela oči a uviděla nad sebou jasně modrou oblohu bez mráčků. Chvíli ji trvalo, než si uvědomila, že ležela na zemi.
Zmateně se začala kolem sebe rozhlížet a snažila se posadit. Zadržely ji však ruce, které ji jemně zatlačili zpět.
Otočila hlavou a uviděla Richarda, který se na ni starostlivě díval. Klečel u ní a ji napadlo, proč si ho ihned nevšimla. Tyčil se nad jako velká hora.
„Co se stalo?“ zachraptěla. Měla v ústech úplně sucho.
Podal jí číši naplněnou až po okraj a pomohl jí napít se, až poté odpověděl.
„Zničehonic jsi úplně ztuhla, má paní, a vypadalo to, že jsi v nějakém transu. Nemohl jsem tě probudit.“ Jeho hlas zněl nejistě, jakoby sám nevěděl, jak její stav správně popsat.
Zavřela oči a snažila si vzpomenout. Pamatovala si, že se dívala po okolních stromech a pak najednou neuměla dýchat a propadala se tmou.
Otevřela oči a zadívala se na Richarda, který si ji stále prohlížel ustaraným pohledem a posadila se i přes jeho nesouhlas.
„Co je tohle přesně za místo?“ tušila totiž, že zde není vše tak, jak má být. Měla pocit, že v onom svazku, který překládala, byl jeden krátký příběh o tajuplné a magicky nabité louce, na jejímž místě byl popraven poslední právoplatný král.
„Proč se ptáš? Je to obyčejná louka, kde se sice nachází více magických stromů, než kde jinde v Keronii, ale jinak není ničím výjimečná.“
,To je zvláštní, že by o tom nikdo nevěděl? Určitě musí mít nějaké záznamy, ohledně smrti jejich posledního krále. Raději si to nechám pro sebe a provedu nejprve pátrání na vlastní pěst, než to někomu sdělím,‘ dumala v duchu.
„Já jen že pokaždé když jsem zde, něco se mi přihodí. Snad se to už nebude opakovat.“ Odložila vypitou číši a vstala, rozhodnutá přijít té záhadě na kloub. Procházela se po louce, a hledala nějaké známky toho, co se zde před dávnými léty možná událo. Věděla, že pravděpodobně nic nenajde, ale musela to aspoň zkusit.
Richard ji pozoroval ze středu louky a nevěděl co si má o tom všem myslet.
Po pár minutách chůze ji to přestalo bavit a zastavila se u Richarda.
„Vím, že jsem měla mít dneska odpoledne volno, ale dal bys mi další lekci šermu? Začínám se tu nudit,“ prosebně se na něj zahleděla a ten neměl jinou volbu než jí vyhovět.
Následujících pár hodin se věnovali šermování a Veronice se po prvotních nezdarech začínalo konečně dařit. Čím dál tím více se uměla vyhnout Richardovým sekům a bodům a párkrát se ji i podařilo je zablokovat a odrazit.
Jak se blížil večer, začínala být unavená a po sérii otoček a úhybů zakopla o vlastní nohu a upadla na zem. Zůstala tam ležet a snažila se zklidnit svůj dech.
„Myslím, že mi to dneska stačilo, Richarde.“
„Taky si myslím, má paní,“ pousmál se a vydali se společně ke koním.
Když pak večer usínala v posteli, pomyslela si, že se dneska opravdu dověděla zajímavé věci a už se nemohla dočkat, až svou domněnku ohledně mýtiny potvrdí či vyvrátí její další bádání v knihovně.