The final battle - 1. kapitola

Anotace: Kapitola první - Příběh o hrdinovi, ve kterého už ani nikdo nedoufal...

Kdysi dávno, když ještě svět obývali prazvláštní tvorové a nadpřirozené bytosti, se odehrála na Zemi největší bitva dobra a zla, která definitivně rozhodla o dalším osudu celého lidstva. Trvala celé 3 staletí, byla krutá a vyžádala si mnoho obětí. Ale pak se naplnila věštba, která zlu naháněla strach a do srdcí dobrých lidí zasévala naději. Narodil se hrdina, zatím nic netušící o svém poslání.

V jedné malé vesničce, v Dubovém Údolí, do tmavé noci zněly bolestivé ženské výkřiky. Malá pětiletá holčička se krčila v koutě a sledovala, jak stará žena pobíhá s dekami a ručníky kolem postele, na které ležela její matka. Opodál stál mladý muž a koukal se z okna. Byl zjevně nervózní a třásly se mu ruce. Chvílemi přešlapoval od jednoho okna k druhému a neustále něco drmolil. Maminka opět vykřikla bolestí a žena ji chlácholila a utřela jí pot z čela.
„To bude dobré, nebojte se paní. Tak jdeme na to. Teď zatlačte, jak nejvíce to půjde ano? Připravena?“
Vysílená žena přikývla a zatlačila.
„Ještě trošku, ještě kousek…to zvládnete, nebojte. Tááák, už to máte za sebou. Je to chlapeček a je moc krásný. Chcete si ho pochovat?“
Maminka vyčerpaně přikývla a usmála se. Dalo to práci, ale její chlapeček byl na světě.
„Ahoj drobečku. Tak tě tu vítám.“
Řekla šťastná matka a muž, který až do té doby stál u okna, se konečně otočil a šel políbit svoji milovanou ženu a syna.
„Strašně moc vás miluju. Rebeco, pojď k nám. Podívej, máš bratříčka.“
Zavolal táta na holčičku, která se stále krčila v koutě. Rebeca nejistě vstala a zamyšleně se dívala na své rodiče. Po chvilce se odvážila přiblížit k posteli a zvědavě nakoukla do náruče maminky. Tam ležel malý uzlíček a trochu připomínal člověka. Ale jeho kůžička byla zmačkaná, scvrklá a moc červená. Rebeka se lekla a ustoupila. Maminka na ni vlídně pohlédla a řekla:
„Neboj se Becky. Víš, taky jsi takhle vypadala, když jsi vylezla z mého bříška. Je to tvůj bráška a ty jsi jeho velká sestra. Ještě mu musíme vymyslet jméno. Tak co třeba Leopold?“

„To nemyslíš vážně, Gabrielo. Vždyť se mu budou smát.“
Nesouhlasil se svou ženou John.
„Co třeba Richard? To zní vznešeně.“
„Ano, to bude lepší. Viď Becky?“
Odpověděla Gabriela a podívala se na Rebecu. Ta se usmála a přikývla.

Uplynulo 9 zim od doby, kdy Rebeca poprvé spatřila svého brášku Richarda. Vyrostl z něj pěkný klučina. Měl sametově hnědé husté vlasy, modré zasněné oči a červené tváře od toho, jak neustále celé dny běhal po loukách a lesích kousek od vesnice. Občas provedl nějakou tu lumpárnu, ale jinak to byl hodný a slušný chlapec. Špatné vlastnosti byste u něj hledali jen stěží, ale přesto mu otec jednu vyčítal. Byl totiž tak trošku líný. Moc rád si k ránu přispal a bylo často velmi těžké ho přimět k tomu, aby vstával včas do školy. Proto ho všichni v Dubovém Údolí začali přezdívat „Opozdílek“. Richarda to ovšem štvalo, ale jeho touha po spánku byla silnější. Alespoň o prázdninách měl na spánek čas. Ve skutečnosti se mu totiž zdály úžasné sny o tom, jak bojuje jako velký válečník proti všem možným nestvůrám, jaké si dokážete představit, a vždycky se už nemohl dočkat, až se zase uloží ke spánku a on znovu bude tím válečníkem. Tyto své představy si ale nechával jen pro sebe a nikomu se nesvěřil.

Jednoho letního rána si Richard jako vždy přispal a kdyby ho táta neprobudil, nejspíš by propásl Rebeččiny narozeniny.

„Vstávej, ty ospalče. Rebeca má dneska narozeniny. Máš ty vůbec pro ni nějaký dárek? Aby to pak nedopadlo jako loni, když jsi na ni zapomněl. Vzpomínáš?“

Zazněl Richardovi do ucha tátův přísný hlas. Ríša se probudil a promnul si oči. A sakra! Proč ho táta musel vzbudit zrovna v tom nejlepším? Ještě chvilku a už by byl toho kamenného trolla zničil.

„Cože to ten táta vlastně povídal? Nějaké narozeniny? Jé Rebeca! A já pro ni nemám žádný dárek!
Otče? Já…já….já vážně žádný dárek nemám. Ale nemám žádné zlaťáky, abych jí něco koupil.“

„No, myslel jsem si to. Ale ještě můžeš vše napravit. Za každý dobrý skutek, co učiníš, ti dám zlaťák. Ale pospěš si, ať to stihneš na oslavu a řádně přivítáš maminku. A to ti povídám, žádné lumpárny, slyšíš?“

„Ano, tati. Už běžím.“

Ano. Ten den se měla maminka vrátit z jedné důležité cesty, kvůli Rebece. Jak ona říkávala, z obchodní mise. Ríša se moc těšil. Neviděl maminku už přes týden. Tentokrát byla na té misi nějak dlouho. No co? Hlavní je, že přijede a dneska!
¨

Šel pomalu po prašné cestě na náměstí, když najednou uslyšel tichý pláč. Nedalo mu to a vydal se za ním. Pak ji uviděl. V trávě pod dubem seděla Anička od sousedů a plakala.

„Ann, copak se ti stalo?“
„Jjjá nnnemůžu nnajít R-R-ossie…“ Zavzlykala Anička.
„Kdo je to Rossie?“
„Můj medvídek. Včera jsem si s ním hrála a dneska jsem ho už nenašla.“
„Neboj. Určitě se najde. Jestli ho někde najdu, donesu ti ho, ano? A neplač, to ti nesluší.“

Řekl Ríša a na Aničku se usmál. Ta se nakonec usmála také a slíbila, že už plakat nebude.

„Děkuju ti, Ríšo. Poznáš ho podle toho, že má na zádech modrou záplatu. Tak zatím ahoj…“

Richard pokračoval po své cestě na náměstí a rozhlížel se, jestli někde neuvidí Rossie. Když v tom na něj zamával nějaký muž.

„Héj hochu! Nemohl bys mi pohlídat tyhle bedny? Musím si odskočit. Jenom tu stůj a hlídej, aby někdo nějakou neukradl nebo nepoškodil. Za pár minut jsem tady.“
„Ano pane, pohlídám.“ Odpověděl Ríša a stoupl si jako stráž k bedýnkám.

Za malou chvilku se k němu přiloudal nějaký kluk a začal na Ríšu pokřikovat.

„Haló, Opozdílku co tady děláš?“
„Hlídám.“ Odpověděl klidným hlasem Ríša.
„Hele ten frajer teď tady není, tak se můžeme kouknout, co je v těch bednách, ne?“
„Ne, to nemůžeme, to by byla krádež!“
„Ale já si nic nechci vzít, jen se chci podívat. Neříkej, že nejsi zvědavej, co v nich je?
Jenom nakoukneme, tak jednu otevři…“

Ríša si toho kluka dál nevšímal a dělal, jako kdyby tam nebyl.

„Tak teda nechtěj no! Ale jsi pěknej srábek. Děláš chybu, abys věděl. Srabe, srabe!!“

Muž, celý uřícený přiběhl zpátky, sotva popadal dech.

„Uufff. Říkal jsem si, aby tě nenapadlo je otevřít. Ale jak koukám, jsi dobrý hlídač. Mockrát ti děkuju. Zmíním se tvému otci, jakého má skvělého syna. Tak ahoj.“
„Nashledanou…“

Ríša se cítil skvěle a měl radost, že mohl někomu pomoci. Konečně dorazil na náměstí, když tu na něj zavolala paní Raskouová.

„Haló, chlapče! Neviděl si mého manžela? Kde zase vězí? Já se mu tu starám o děti a domácnost a co mi za to dává? Nic! Určitě se někde tahá s tou barmankou. Kdybys ho někde viděl, dáš mi vědět, viď? „
„Ehmmm, jistě paní… zatím nashledanou…“

„Tolik práce…. No, zkusím se podívat po Rossie, kde by tak asi mohla být?“

„Dámy a pánové, přistupte blíže! U mě si můžete koupit to, na co máte právě chuť. Mám tu dobroty pro velké i malé. A pro zvláštní příležitosti tu mám vynikající čokoládovou bonboniéru….“


Vyhlašoval potulný obchodník, který stál u svého trakaře, přeplněného různými dobrůtkami a Ríšovi se protočily panenky. Tolik sladkostí! Tak rád by si na nějaké pochutnal, ale neměl žádné zlaťáky. Co takhle třeba jednu si vzít potají? Richardovi se sbíhaly sliny a představoval si, jak mlsá turecký med. Ale ne! Přece slíbil tatínkovi, že se do ničeho nenamočí a přece si to nezkazí krádeží. Ríša spolkl uličnickou slinu a pokračoval v hledání Rossie. Najednou si všiml nějakého hluku za hospůdkou. Starší výrostek si dokazoval své síly na malém chlapci.

„Pomoc. Prosím, to bolí… Nech mě být. Pomoc.“ Křičel zoufale bránící se kluk.
„Co si myslíš ty posránku, že tě nechám na pokoji? To ani náhodou a přestaň řvát jo, nemám na tebe nervy!!!“

Malý hošík si všiml přicházejícího Ríši a se zoufalým výrazem v očích na něj zavolal.

„Héj, pomoz mi prosím. On je zlý, nadává mi a nechce mě pustit domů…“
„ Vymýšlí si, to není pravda, jenom se zastávám svojí sestry. On ji včera praštil a sebral jí medvídka!“

Oponoval drze starší kluk. Richard se jen napřímil a vzpomněl si na brečící Ann. Pak rázně promluvil:

„Myslím, že sis to trochu upravil, co?“ A podíval se na machrujícího týpka.
„Na to jsi přišel jako jak? No, a kdyby, tak co? Chceš se snad se mnou prát?“
„To by ti udělalo radost, že jo? Ale k tomu já se nesnížím.“
„Pche, prej nesnížim. Bojíš se, to je všechno! Jsi srab!“

Richard jen pevně sevřel rty a pěst a stále zůstával klidný, i když to v něm docela slušně vřelo.
Ale kolonát se nechtěl jen tak vzdát a Ríšu provokoval dál.

„Tak co srabe, nechceš vzít radši nohy na ramena? Říkám to pro tvé dobro, víš? Protože za chvíli se ti kolena tak roztřesou, že nebudeš moci ujít ani dva kroky.“
„Mě jen tak nerozčílíš a vrať toho medvídka, tvá sestra pro něj moc pláče.“
„Myslíš, že mě zajímá, jak je mojí sestře? Ta pořád kvůli něčemu řve, jestli toho zatracenýho medvěda chceš, tak si pro něj pojď!“

Ríša přemýšlel, jak by bez boje získal medvídka pro Aničku, ale nic ho nenapadalo. Tak se napřáhl a pořádně tomu frajírkovi jednu ubalil.
Výrostka to zjevně řádně rozhodilo.

„Hééj, co to děláš? Toho medvěda si vem, aaaa už mě nebij. Auuu, bolí to jak čert.“
Naříkal a hodil Rosie do trávy. Pak vzal nohy na ramena a byl tatam.

„Děkuju ti, Ríšo. Už ti nikdy neřeknu Opozdílku. Víš, včera jsem si s Ann a s Rosie hrál a pak jsem ji našel v trávě, ale pak mě ten surovec chytil a medvídka mi vzal. Řekl, že mu utrhne hlavu a několikrát mě praštil. Na, vezmi si Rosie a vrať ji Aničce, aby už neplakala. S tebou bude v bezpečí.“
„Vrátím. Neboj, ten se jen tak nevrátí, ahoj.“ l

Ríša měl radost, že má konečně pro Aničku medvídka a tak si začal pobrukovat písničku. A jak tak šel, zaslechl zpoza křoví podivný hluk. Opatrně za něj nahlédl a zůstal stát s pusou dokořán. Pan Raskou tam objímal a ocucával paní z hostince. Ríša se zaksichchtil a oklepal se. Jak se mu může líbit taková rašple? V tu chvíli ho však oba zahlédli a pan Raskou začal koktat.

„Chla-chlapče, co-co-co tu děláš? T-to není tak jj-jak to vypadá, vážně. Paní se tady u-udělalo nevolno a-a-a já jí jen pomáhal to rozdýchat, víš? Podívej, nech si to pro sebe, jo? Bude to jen mezi námi chlapi, dám ti zlaťák, když to nebudeš nikde vykládat. Tak plácneme si?“

Ríša se zadíval na třpytící se minci v Raskouově dlani. Byla tak překrásná a dokonce nová. Pak se podíval přímo do očí pana Raskoua a zavrtěl hlavou.

„Ne pane, děkuji. Ale já úplatky neberu.“
„Počkej jaké úplatky? To je jen dohoda. Ale dobře, když nechceš, nechtěj. Stejně, co by taky tak mohl dělat takový kluk, jako jsi ty se zlaťákem. Ale neviděl jsi mě ano?! Tak padej už.“

Ríša se otočil a šel si svou cestou. Přemýšlel o paní Raskouové. Chudák ženská. Stará se mu o domácnost a on jí to takhle oplácí. Ne, není správné, aby mlčel. Musí paní Raskouové říct, že ji manžel podvádí. Tak si zamířil rovnou k jejich domu. Paní Raskouová právě věšela prádlo.

„Dobrý den, paní.“ Řekl trochu nesměle.
„Dobrej mladej pane. Našel jsi mého manžela?“
„Ano paní. Ale asi se vám to nebude moc líbit. Je s jinou ženou.“
„Já to věděla!!! Kde je ten bídák?!“
„Za kostelem, schovávají se v keřích.“
„Děkuju ti hochu. Konečně mu to vytmavím, to si za rámeček nedá. To si piš!“

Paní Raskouová se rozeběhla ke kostelíku s koštětem v ruce. Ríša to představení celé se zájmem sledoval. Za chvilku vyběhl pan Raskou a za ním křičící a mávající koštětem jeho žena. Lidé se zastavovali a nevěřícně zírali. Když pan Raskou běžel kolem Ríši, tak na něj zakřičel:

„Bavíš se dobře, co? Ty šmíráku!!!“

Ríša se trochu lekl a raději pokračoval v cestě. V dálce uviděl Aničku, jak smutně sedí pod dubem.
Rychle se k ní rozeběhl a mával na ní s medvídkem v ruce. Anička se ohlédla a Ríša už sotva popadal dech.

„Ahoj, Ann. Podívej, co pro tebe mám.“
„Jééé, díky Ríšo! Jsi úžasnej.“ Řekla Anička a na Ríšu se zeširoka usmála.

Pak Ríša Aničce zamával a zamířil domů. Táta právě dokončoval narozeninovou výzdobu pro Rebeku.

„Ahoj tati.“
„Zdar hrdino! Slyšel jsem od sousedů, jak ses dneska činil. Musím tě pochválit Ríšo. A tady máš zasloužené zlaťáky.“
„Děkuju. Teď můžu Becky koupit nějaký dárek.“

Ríša se rozeběhl ke kupci. Na chvíli se zastavil a rozevřel dlaň. V ní se třpytily čtyři zlaťáčky. Ríša se na ně zadíval a představoval si, co by si za to mohl koupit. Pak ale dlaň zavřel a vzpomněl si na sestřičku. U cesty stál kupec a nabízel nejrozmanitější věci a dobrůtky. Podíval se na Ríšu a usmál se pod vousy.

„Vítej, chlapče. Tak na copak máš chuť?“

Ríša se rozhlédl a přemýšlel, co koupit. Na všechno se mu sbíhaly sliny. Ale věděl, že zlaťáky mu stačí jen na jednu věc a to na dárek pro Rebecu. Tak si povzdychl a odvětil:

„Sestra má dneska narozeniny, tak bych potřeboval nějaký dárek.“

Kupec se usmál ještě víc a řekl:

„Tvoje sestra má štěstí, že má takového bratra. Pro takovou příležitost tu mám čokoládovou bonboniéru. Stojí jen tři zlaťáky.“
„Výborně, tak bych jednu prosil, pane. Tady jsou peníze.“
„Děkuji, a tady jí máš.“ Podával kupec Ríšovi pěkně zdobenou krabičku se zlatým nápisem.“
„Mockrát děkuju, pane. Nashledanou.“
„Počkej ještě chvíli hochu. Tady máš něco sladkého za to, že tak myslíš na někoho jiného než na sebe. To se dneska už jen tak nevidí.“

Zavolal prodavač a dal Ríšovi do ruky kousek tureckého medu.
Ríša slušně poděkoval a podal hodnému pánovi ruku. Rozloučil se a zamířil si to na pole, kde by si prý měla hrát Rebeka. Po cestě mlsal med tak, až se mu dělaly boule za ušima. To má ale dneska super den!
U cesty byl malý potůček a tak si Ríša trochu smočil vlasy, do kterých mu vší silou pálilo slunce.
Po chvíli došel k dřevěnému plotu, který lemoval zorané políčko. Spatřil Rebeku, jak poskakuje kolem strašáka a něco si hvízdá.

„Ahoj Becky!“ Zavolal z plných plic.
„Jé Ríšo, ahoj. No ne, ty jsi už vstal? A co tak brzo? Do večera je ještě čas…“ utahovala si z brášky Rebeka.
Ríšu to trochu rozzlobilo a otočil se k sestře zády.
„Ale no ták, brácha. To byla přece legrace. Tak promiň.“ Omluvila se mu a pohladila ho po rameni.
„Já se přece neurážím,“ řekl uraženě Ríša. Pak se ale otočil čelem k Rebece a usmál se na ní.
„Hele Ríšo, zdál se mi zvláštní sen. Povídali jsme si na poli, ty jsi mi pak něco dal a pak… pak se stalo cosi…, ale nemůžu si vzpomenout co. No nic. Jdeš si hrát?“
„Tak jo, ale předtím bych ti ještě chtěl dát dárek k narozeninám. Tak všechno nejlepší Becky.“ Řekl Ríša a podal Rebece bonboniéru.
„Děkuju ti, bráško. Udělal jsi mi tím velikou radost. Máš babu, Ríšo!“ Zavolala Becky a začala zběsile utíkat. Ríša se ji pokoušel chytit, ale jeho sestřička byla velmi rychlá a kluzká jako úhoř.
Pak se nakonec opřel o plot a udýchaně řekl:

„Becky, vzdávám se. Už nějak nemůžu.“
„Hmm, taky mě to vyčerpalo. Víš co, půjdeme domů, ať neprošvihneme maminčin návrat, jo?
„Tak jo, jdeme.“

V momentě, kdy už děti chtěly otevřít branku, uslyšely strašný křik. Nějaký muž utíkal ze sousední vesnice a cosi křičel, ale nebylo mu moc rozumět. Teprve, když přiběhl trochu blíž, tomu děti porozuměly.

„Utíkééééjté!!! Zachraňte se kdo můžetééé!!! Banditi, banditi jsou už skoro tady!!! Bandit---“
Pak muž padl zasažen šípem do zad na prašnou cestu a bylo ticho, které vmžiku vystřídal bojovný křik banditů.
Děti napůl zkamenělé hrůzou stály jako přikované a tiše hleděly na raněného muže, který ležel jen pár metrů od nich. Rebeka se rychle vzpamatovala a chytla Ríšu kolem ramen.

„Ríšo, Ríšo! Děje se to tak, jak se mi to zdálo! Všechno se mi to teď vybavuje. Musíš se schovat, nesmí tě nikdo vidět! Honem schovej se tady do keřů a nehni se odtud ať se děje co se děje. Rozumíš?! Zůstaň tady!!! Já dojdu pro rodiče. Slib mi, že tady zůstaneš, Richarde!!!“

Ríša roztřeseně přikývl a přitiskl se k zemi. Rebeka se rozeběhla k domovu a Ríša ji nadobro ztratil z dohledu. Ríša tam ležel a ani nedutal, kolem běhali krvelační bandité a stříleli na bezbranné lidi šípy a mávali kolem sebe meči. Začalo se smrákat a jeho nejbližší se stále nevraceli. Jen do tmy zněly strašlivé bolestivé výkřiky a nářek raněných lidí. Teprve až za úplné noční tmy, kdy nářek pomalu utichal, se Ríša odvážil vystrčit hlavu ze křoví. Všude kolem šlehaly plameny od zápalných šípů a do ticha už jen znělo zlověstné praskání dřeva. Ríša se dal do pláče a vyhýbal se ohni, jak jen to šlo. Běžel po cestičce a zakopával o kameny. Hledal někoho, kdo by mu pomohl, ale nacházel jen mrtvá a ohořelá těla. Uviděl muže visícího ze stromu a poznal v něm pana Raskoua. Už mu nebylo pomoci. Vyčerpaný doběhl k domovu, ze kterého také šlehaly plameny. Ríša byl v koncích. Tak moc by chtěl obejmout maminku, pohladit sestru po vlasech, nebo číst tátovi noviny. Tak moc by chtěl vědět, že je jeho rodina v pořádku. Ríša se šoural po cestě, ani nevěděl kam. Začalo pomalu svítat, když Ríša uviděl zakrváceného muže ležícího v trávě. Sevřel se mu žaludek a cítil, že je mu ten muž blízký. Opatrně k němu došel a pohlédl mu do tváře. Ríšovi se málem zastavilo srdce. Byl to jeho otec. Jeho tvář byla nehybná a sinalá. Ríša do něho vší silou bušil a s pláčem volal, ať se probudí. To však bylo marné. Jeho otec byl mrtev.

Ríšovi se zhroutil celý svět. Během pár okamžiků přišel o všechno, co měl a o všechny, co miloval. Bylo mu jen devět let a byl sám.

Ríša se pomalu probouzel. Slyšel cvrlikot ptáčků a na tváři ucítil lehký závan větru. To byl strašný sen, pomyslel si Ríša a chtěl otevřít oči. Ale nějak to nešlo. Moc ho pálily a bolely. Ríša se je snažil trochu promnout a ano, pomohlo to. Ale co to? Proč leží venku a čeho se to drží? Ríša se podíval vedle sebe a prudce ucukl. Právě teď mu to došlo! To vůbec nebyl sen! Oči měl opuchlé od pláče a v ruce svíral ruku svého mrtvého otce. To bylo nejstrašnější probuzení, jaké může člověk zažít! Pak se najednou proti němu vyřítil raněný bandita s nožem v ruce. Ríša si schoval hlavu do dlaní a přikrčil se co nejvíce k zemi. Věděl, že je s ním amen a tak jen zavřel oči a čekal. Pak uslyšel zvláštní zvuk a útočící bandita padl vedle něj mrtev. Ríša zvedl hlavu a spatřil muže ve zvláštním hábitu se světélkujícím tetováním na tváři a neodvážil se pohnout. Muž se na Richarda upřeně zadíval a pak na něj houkl.

„No co tam tak sedíš? Není tu bezpečno, banditi zničili celou vesnici a možná se ještě vrátí. A jemu stejně už nepomůžeš.“

Ukázal pohledem na Ríšova tátu. Ríša se na tatínka podíval a s velkým úsilím potlačoval pláč. Nechtěl před tím mužem vypadat jako slaboch.
Jenže záhadný cizinec uměl dobře číst v lidech a mezi řádky a tak pochopil, že syn nejspíš oplakává svého otce.

„Promiň, chlapče. Ale nemá cenu, abys tu seděl a užíral se zármutkem. Pojď se mnou, jinak tu taky zahyneš.“

Řekl už trochu vlídněji a podal Ríšovi ruku. Richard nepatrně ucukl a přemýšlel, jestli má tomu divnému chlapovi věřit. Co když je to bandita a nastražil na něj léčku? Ale proč by pak zabíjel toho druhého banditu?! No co, stejně nemá kam jít. A tak mu ruku podal. Najednou se kolem nich objevila jakási modrá záře a v tu ránu se ocitli na místě, které Ríša nikdy neviděl. Všude se rozpínaly husté lesy a uprostřed stál obrovský hrad. Nevídaná stavba!