Oči mlčenlivých II.

Anotace: Nechcete mě někdo zavřít do koncentráku? Nebo mě vzít za nevolníka? Těžko se popisuje něco co jsem neprožila, takže jsem na tom raději ani knihu nestavěla... ale ohodnoťte sami... :) Jinak jsem vděčná za každý komentář :)

Kapitola druhá: Otroctví

Žaludek mi vyletěl až do krku. Obrovskou rychlostí se řitím dolů. Každou chvíli musím narazit na zem a ukončit tak svůj krátký život. Ale dno jámy bylo v nedohlednu a první nával smrtící hrůzy odezníval. Rozhlédla jsem se, ale nic jsem neviděla. Všude byla tma, tak hustá, že jsem neviděla ani Ondru, či někoho jiného z naší skupiny, co skočila se mnou.

Je těžké orientovat se, když nic nevidíte, ale žaludek mi pomalu klesal zpět na své původní místo a podle toho jsem usoudila, dost nelogicky, že jsem přestala padat. Octla jsem se snad ve vzduchoprázdnu? Byl to samozřejmě nesmysl. Ale nyní jsem byla schopna věřit čemukoliv a zejména tomu, že všechno tohle je sen. I přes to, že jsem měla zmrzlý zadek od mokrých kalhot a chtělo se mi zvracet.

Nevím jak dlouho jsem se vznášela v temnotách, když jsem zahlédla světlo. *Světlo na konci tunelu? Že bych byla mrtvá?* Nepřipadal jsem si tak. Ne že bych věděla jak se mrtví cítí, ale očekávala jsem nějakou bolest, nebo alespoň vědomí příčiny smrti.

Světlo se blížilo. Nebo já k němu? Každopádně netrvalo dlouho a rozeznala jsem svěží zelenou trávu, malé stromky, vysoké hory a modré nebe bez mráčku a také známé postavy stojící kolem otvoru.

S bušícím srdcem jsem vystoupila z temnoty. Jaké bylo mé překvapení, když zároveň se mnou vyšel i Ondra. Byla jsem přesvědčena, že v temnotě se mnou nikdo nebyl, ale tma byla asi tak hustá, že jsem ho neviděla. Přestala jsem řešit tyto nejasnosti. Celý tenhle den byl padlý na hlavu a bylo načase se s tím smířit.

Zavrávorala jsem na pevné půdě a žaludek se mi nebezpečně zhoupnul. Naštěstí jeho obsah se mi podařilo nevyklopit. Dívala jsem se na ostatní unesené. Byli pobledlí s očima strachy nepřirozeně otevřenýma dokořán. *Doufám, že taky vypadám tak strašně.* Řekla jsem se v duchu ironicky.

Za mnou se ozvali kroky. Otočila jsem se. Jako poslední ze vznášející se černé neidentifikovatelné hmoty vystoupil náš tlusťoch a trpaslík v jedné osobě, Heres. Silný studený, horský vítr, jenž tu vál mi odhalil jeho postavu, když odhrnul jeho plášť a vystavil na obdiv pupek vylézající z pod hnědých úzkých kalhot a volné košili, jako měl lord Keprty. *To mají snad všichni stejného krejčího? Nebo je to jejich uniforma.* Zamračila jsem se. *Jsem někde, neznámo kde s lidmi, taktéž neznámými. Unesená a ztracená s nejasným osudem a já řeším takové hovadiny, jako to, že všichni mají stejné oblečení. To je fakt důležitá informace!* Byla jsem sama sebou znechucena. Místo abych se snažila dostat z této svízelné situace, nebo alespoň o ní přemýšlela, tak hloupě, jako ovce, stojím a čekám na to až mě popraví. *Ale co můžu dělat? Když ovládají mé tělo? Nic.*

Vydali jsem se údolím ohraničeném majestátnými skálami. Slunce teple svítilo, až mi bylo v mé zimní bundě vedro. Rozepínám si jí a mračím se při tom na slunce. Ještě nedávno bych za něj byla vděčná, ale teď když jsem byla oblečená do mrazů v české republice, bych dala nevím co za to, kdyby na chvíli zalezlo.

Zarazila jsem se. Tedy, alespoň v myšlenkách. Zastavit tělo jsem nemohla. *Počkat! Tady je jaro nebo léto, ale měla by být zima. Měla by být noc, avšak slunce stojí vysoko na obloze. Kam jsem se to proboha dostala? Teleportovali nás snad do Austrálie, či kam? Panebože, tady nás rodiče v životě nenajdou.* Rodiče. To slovo mě bodlo u srdce. Tak ráda bych byla s nimi v bezpečí domova ve své posteli, u svého notebooku a s knížkami. Ale to se nikdy nestane. Začínala jsem si uvědomovat, že toto je realita. Žádné prásknutí dveřmi, jenž by mě vytrhlo ze snění, nepřijde.

Vstoupili jsem na horskou cestičku akorát tak širokou pro dva lidi. Byla nezpevněná a sráz pod ní mi naháněl hrůzu. Držela jsem se co nejvíc u stěny hory a zároveň co nejvíc u Ondry. Jeho přítomnost mi dodávala útěchu. Nebyla jsem sama. On byl jediný kdo mě držel před úplným propadnutím do zoufalství a apatie. Nemusel nic říkat, ale vědomí toho, že je tu někdo na kom mi záleží a o koho se musím postarat mi dodávalo síly.
„Nechápu proč nemůžeme bránu udělat blíž. Ušetřili by jsem si všechno tohle trmácení.“ mumlal pobouřeně Heres jinému muži, jenž byl pravděpodobně jako on mistrem, po hodině namáhavé chůze do kopce. Jejich učedníci šli v uctivé vzdálenosti za nimi. Byla jsem vděčná za vysoké hory, jenž nás chránili před horkým slunečným dnem.
„Moc dobře víš, že jede o bezpečnosti, Herese. Kdyby nějaký Serienťan vešel do nicoty, mohl by nás sledovat. Dovedli by jsme je přímo do naší pevnosti.“ zamračil se muž a vypadal dost otráveně. Tipovala bych, že toto téma neřeší poprvé.
„Ale vždyť se na nás nikdo nechystá. Zvědy jsme nepotkali přes půl roku. Myslím, že nás už nechají na pokoji. Co jsem slyšel tak mají dost problémů sami se sebou, co král zemřel.“ kňoural. „Jedna z mála věcí, které Kerpy opravdu umí, je otrávit.“ dodal potichu.
„To že jsme žádné zvědy nenašly, ještě neznamená, že tu nejsou. Informace o našich aktivitách prosakují do ostatních zemí. Slyšel jsem to od lorda Kerpyho. Je tím dost znepokojený.“ zamračil se mluvčí.
„O lordovi je všeobecně známo, jak je paranoidní. A i kdyby věděli co chystáme, tak jim do toho nic není. Nijak se jich to netýká.“ arogance v trpaslíkově hlasu drásala mou duši a podle mého pozorování, i duši jeho společníka.
„Jistě že se jich to týká!“ muži již docházela trpělivost a zvyšoval hlas. „Kdyby se nám náš experiment nevydařil, mohlo by to mít katastrofální následky. Mohlo by to zničit celý náš svět a možná i jiné! Určitě by to schytala přinejmenším planeta Země. Je s námi nejsilněji spoutána.“
„Už začínáte být stejný pesimista jako Kerpy!“ postěžoval si. „Podle krále nám zbude dost času na útěk do jiného světa.“
„Nejsem pesimista, to jen vy jste tak naivní.“ odsekl tiše společník. Heres ho musel slyšet, když stál těsně vedle něj, ale dělal, že to přeslechl. Jejich rozhovor jsem poslouchala s napnutým ušima. Určitě byl velice důležitý i když mi nedával téměř smysl. Vyrozuměla jsem z toho, že naši věznitelé chystají něco co by mohlo zničit tenhle svět a že už se nenacházím na Zemi. Mráz mi přeběhl po zádech, při myšlence, co hrozí nic netušícím rodičům a obyvatelům mého světa. Zemřít pro chybu někoho jiného a nikdy to nezjistit je kruté. Se strachem jenž teď ovládal každý kousek mé bytosti a zabraňoval mi myslet, jsem automaticky kladla jednu nohu před druhou.

Po dalších dvou hodinách dost pomalé chůze jsme došli do rozlehlého údolí. Stromy zde byli o něco vyšší a tráva hustší. Na jeho konci se nacházelo město. Domy byli postaveny z kamene hory u jejíž úpatí stály. Vytvořili tak nad městem téměř hladkou stěnu, v níž byli vytesané otvory a schody. Pravděpodobně tam bydleli další lidé. Nebylo to kdo ví jak krásné město, ale vypadalo čistě a domy byli seřazeny v přesných půlkruzích směřující ke skále. Vládl tu řád.

Čekala jsem, že zamíříme přímo k tomuto městu, ale jakmile jsem sešli do údolí, nevydali jsme se k němu. Zahnuli jsme podél skály, kterou jsme teď obcházeli. A zahlédla jsem kam jsme mířili a našla jsem tak zdroj skřípavého nepříjemného randálu, jenž se nesl celým údolím.

Před námi se vznášel obrovský oblak prachu a kouře a v něm se nacházelo další městečko postavené zvláštně do kopce, nebo spíš to vypadalo jak nějaký dělnický tábor. I zdálky bylo vidět, že ulice jsou plné kamení a prachu, kterým se brodili špinavý vyhublý muži v roztrhaným oblečení a táhli dřevěné vozy plné kamení. Všechny tyto vozy mířili k obrovským budovám v příšerném stavu, které tvořili celé město.

Jak jsme se blížili k našemu cíli. Zahlédla jsem i několik žen a děti. Ti však nosili jen kýble nebo prostě někam shrbeně a se skloněnou hlavou jen tak spěchali. Všichni však vypadali dost podvyživeně, špinavě a ve špatným zdravotním stavu. Ztěžka jsem polkla. Před očima jsem měla svůj osud. Pohlédla jsem na Ondru. Mračil se a viděla jsem v jeho očích strach, který byl znát na každém z unesených.

Ondra vycítil můj pohled. Znepokojeně mi pohled oplácel. Tohle nevypadalo dobře. Vzpomněla jsem si na koncentrační tábory ve druhé světové válce, o kterých nám tolik vyprávěli, a kolik lidí tam umřelo. Modlila jsem se za to, aby tady životní podmínky byli lepší. Nějak jsem o tom pochybovala.

Vstoupili jsme do tábora. A zamířili rovnou k malé a nejlépe vypadající budově na kraji. Všichni dělníci se nám obloukem vyhýbali a skláněli hlavy. Lord Kerpy zabušil dost silně na dřevěné dveře budovy, až se zachvěli v pantech. Po chvíli se zevnitř ozvalo klení a pak se dveře rozlítli dokořán.

Ve vchodu stál snad dvoumetrový chlápek s tvrdým výrazem, cynickým úšklebkem a vyraženým předním zubem. Na sobě měl špinavé vyspravované kalhoty a zažloutlou halenu, jenž určitě znala lepší časy.
„Aaa! Copak mi to neste, lorde?“ trochu posměšně se uklonil. Přelétl pohledem celou skupinu a jeho dravčí oči se zastavili na mě. „Dobytek na porážku?“ štěkavě se zasmál až se zakuckal. Podrážděně si odplivnul. Ušklíbla jsem se. Byl nechutný. Dokonalý případ ztracené existence.
„Nová pomocná síla. Nějak rychle vám tu otroci umírají. Znepokojuje nás to. Takže s tím koukejte něco udělat! Shánění nových otroků je riskantní.“ nikdy jsem nemyslela, že Kerpy má nějak milí hlas, avšak z jeho tónu nyní zazněl takový chlad a jeho oči vyzařovali tolik nenávisti, že se mi z toho srdce málem strachy zastavilo. Tihle chlapíci měli nějaké nevyřízené účty a bylo lepší se mezi ně neplést.
„Jistě.“ znovu si odplivl, tentokrát na Kerpyho vyleštěné boty. Ten se zatvářil znechuceně a obličej mu zrudl vztekem. Dřív než mohl lord protestovat, dozorce zařval.
„Tak pohyb vy nevděčný nenažraný krysy. Běžte dovnitř. Dáme vám práci a jestli se budete táhnout jako smrad, tak nedostanete nic k žrádlu a chcípněte hlady!“ zařval přímo Kerpymu do ucha. Už mu docházela trpělivost s takovým nezdvořáctvím. Všimla jsem si jak mu žíla na krku vzteky pumpuje. Než však stihl otevřít pusu. „Pohyb!“ další výkřik ho donutil zakrýt si uši a než se nadál celá skupina včetně mě doběhla do budovy a venku zůstali jen podráždění únosci.

V celé místnosti, která tvořila spodní patro budovy, se nacházela jen jedna obrovská zaprášená skříň a jeden dost sešle vypadající stůl. Dozorce se za něj ztěžka posadil, až židle zasténala. Vytáhl ze zásuvky stoh papírů, brk a inkoust. *Copak jsme se vrátili do středověku?* Nevěřícně jsem se koukala na brk.
„Tak dělejte! Seřaďte se do fronty, co na mě čumíte jak stádo telat! Ať máme to odporné papírování za sebou.“ poslušně jsem se urychleně seřadili. Všichni jsme měli strach, ale když jsme věděli co dělat, hned to bylo lepší. Jistota okamžiku. „Každý mi nahlásí jméno, já mu přiřadím číslo a vezme si oblečení s příslušným číslem. Je to jasný?“ probodl pohledem chudáka, jenž byl první na řadě. Byl to hubený mladík s nagelovanými vlasy a růžovou košilí.

Dozorce ho chvíli upřeně pozoroval a když se kluk neměl k odpovědi vyštěk. „Ano, pane!“ zakřičel až mu z pusy vylétávali sliny. „Je tak těžké odpovědět? Čekám od vás absolutní poslušnost! Něco tak primitivního by mohl zvládnout i váš slepičí mozeček.“ znechuceně si odplivl vedle židle. Dělalo se mi z toho pohledu na zvracení. „Jméno!“ další vyštěknutý rozkaz, při kterém jsme sebou všichni polekaně trhli. Ještě párkrát takhle zařve a dostanu infarkt.
„Lukáš Novák.“ vyhrkl. Dozorce si to poznamenal.
„543“ řekl monotónním hlasem, což byla úleva po tom řvaní a zas ho upřeně pozoroval. Když se Lukáš nehýbal a jen si nervózně mnul předloktí. Věděla jsem co přijde, ale přesto jsem se neubránila leknutí. Začínalo mě to už štvát.
„Co na mě poulíš ty svoje volský bulvy? Jdi si pro oblečení do skříně. Myslel jsem, že pokyny byli jasný a srozumitelný. Dělej!“ s posledním slovem se vymrštil ze židle a malým bičíkem, jenž schovával pravděpodobně pod stolem, jej uhodil do tváře. Lukáš zařval a chytil se za bolavé místo. Do očí mu vyhrkli slzy. „Neječ a makej!“ další rána, tentokrát do zad.

Nemohla jsem uvěřit co se to tady děje. Jak s námi můžou jednat jak s dobytkem? Vždyť jsme děti demokracie, ksakru! Ale přesto se to dělo. Už jsme nebyli doma v naší milované České republice, na kterou jsem tak ráda nadávala. Dala bych cokoliv za to, abych se konečně probudila z toho šíleného snu.

Lukáš odběhl ke skříni. Div se nepřerazil o vlastní nohy a na řadu přišli další. Šlo to rychle. Neboť nás nebylo mnoho. Nakonec přišla i řada na mě.
„Sandra Horáková.“ zapsal si to a sjel mě nepříjemným pohledem.
„Nevím jestli není zbytečné dávat ti číslo. Moc dlouho tu nevydržíš. I když.“ znovu mě sjel pohledem a nepatrně se zastavil na hrudníku. „Možná bych výměnou za tvou společnost ti mohl nabídnout určité výhody.“ jeho úsměv byl nechutný. Mimoděk jsem o krok ustoupila.
„Ne, děkuji za nabídku, pane. Ale raději zemřu s ostatníma.“ snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas. Vztek, který ve mně nabídka vyvolala, mi v tom celkem pomohl. I když zavinil, že jsem vypustila z pusy takovou hovadinu. Nebyla jsem ani zdaleka ochotna zemřít.
„No, alespoň to vidíš realisticky.“ štěkavě se zasmál. Nenáviděla jsem ten smích. „Je to škoda, ale co nadělám. Mám rád své společnice dobrovolné. Kdybys sis to rozmyslela. Stačí říct. 450“ šla jsem ke skříni a snažila se o vyrovnaný krok. Nechtěla jsem na sobě nechat znát jak mě jeho nabídka rozhodila.


Poté co jsme dostali oblečení, jenž se skládalo ze špinavé roztrhané košile, která byla tak dvakrát velká jako já a kalhoty, ženy sukně, asi tak ve stejném stavu, měla jsem nepříjemný pocit, že to oblečení stáhli mrtvím, nám přidělili práci. Krom našeho dozorce, jenž se jmenoval Gerry tu byli další jemu podobní. Bylo jich tu dost. Každý byl stejně nepříjemný, nechutný a krutý. Všichni muži v naší skupině, dostali práci v dole. Měli tam těžit nějaký kameny. Co s nimi pak dělali dál, nemám zdání. Já a další žena, Mirka, jsme jim nosili vodu a jídlo. Čímž jsme si vysloužili privilegium na popravu. Jakmile se nějaký jídlo ztratí, byť jen jediný chleba mezi tisíci. Byli jsme vlastně mrtví.

Podmínky v táboře byli strašné. Smířila bych se s tím, že spím na vlhké kamenné podlaze a na mytí také můžu zapomenout, natož vůbec na nějaký praní. Horší to bylo se stravou a vykonávání potřeby. Každý tu trpěl hlady. Ženy a děti, jenž tu byli a měli na starosti pouze lehčí práce, dostávali poloviční příděly, které už tak byli dost skromné. Dostávali jsme ráno a večer krajíc suchého, nechutného chleba a vodu, která páchla jak voda ze stoky.

Uběhli tři týdny od té doby co jsme sem přišli. Všichni jsme zhubli. Jak bych byla ráda, kdybych teď na svém břiše našla alespoň kousíček tuku z něhož bych se dřív tak vztekala. Ondřej však na tom byl mnohem hůř než já. Tvrdá práce v zaprášeném dole bez dostatečného přísunu čerstvého vzduchu se na něm krutě podepsala. Už od pohledu jste mohli spočítat každou kost v jeho těle. Tváře, schované pod nánosem prachu a špíny, byli propadlé a oči skelnaté. K tomu všemu jsme si všimla, že se u něj objevil ošklivý kašel, jenž jeho i mě večer budil. Dělal jsme si starosti. Za tu krátkou dobu, co jsme tu byli, jsem viděla už spoustu lidí s těmito příznaky. Buď za pár dní zemřeli vysílením, nebo je postihla nějaká nehoda v dole. Nebyl na tom ještě tak špatně jako někteří, věřila jsem, že má šanci se uzdravit, ale potřeboval energii. Potřeboval jídlo.

Jednoho večera, jenž mě opět probudil jeden z Ondrových záchvatů kašle, který byl snad nejhorší za poslední dny, když jsem se dívala na to jak těžce oddechuje. Jak si tiskne ruce plné mozolů a puchýřů k prsům, jsem se rozhodla.