Kronika Keronie 33. kapitola

Anotace: Jak dopadne rozhovor s Arturem a bude mít rána mečem nějaké následky? Přeji pěkné čtení a Richardovi vše nej k svátku :D

Sbírka: Kronika Keronie

Neměla v úmyslu mu cokoliv povědět. Nechtěla, aby se dověděl o jejích problémech s místními muži. Zvlášť pokud se jednalo o Sariela. Vzpomněla si však, že Rada starších o noční příhodě s Marcusem věděla. Arturovi muselo dojít, odkud ty modřiny měla.
Díky své nově nabyté schopnosti vnímala, že ke stejnému názoru dospěl i Mág. Zato Anabel vůbec nechápala, o čem byla řeč. Předpokládala, že modřiny byly následkem jejího tréninku s mečem. Nikdy se nebyla podívat na její cvičení a nevěděla tak, že Richard své výpady vždy dokončoval plochou stranou čepele a pokaždé svůj úder zmírnil, takže na své kůži cítila jen slabou ránu. Skoro nikdy jí nevznikla modřina. Tohle ovšem Anabel netušila a byla teď notně zmatená a těkala očima mezi Mágem a svou paní.
Veronika otevřela oči, ne kvůli Arturovi, ale kvůli své komorné. Vnímala totiž její neklid a starosti, které zaplňovaly její nitro, a chtěla předejít jejímu případnému bezdůvodnému trápení.
V jejích velkých modrých očích zahlédla náznak zděšení a lítosti, když dospěla k dalšímu mylnému úsudku, který neměl s výukou šermu nic společného. Veronika ihned uhádla, na co myslela a podruhé litovala, že pravou rukou nemohla pohnout, aby jí stiskla ruku a tak ji uklidnila.
„Je to v pořádku, Anabel, nic se nestalo,“ mírnila její zděšení. „K tomu nedošlo, rozumíš? Vnímáš, co ti říkám?“ musela se jí zeptat, protože jí připadala duchem nepřítomna.
Ta zamrkala a trochu se otřásla, jakoby se jí vybavilo něco hodně nepříjemného. Pohlédla jí pak do očí a Veronika byla ráda, že se od svých nepříjemných představ vrátila zpět do přítomnosti.
„Rozumím, má paní,“ přitakala dívka, ale nezabránila tomu, aby se jí nezaleskly oči.
Proto raději sklopila hlavu a upřeně se dívala na své propletené ruce stále ležící na okraji postele.
Veronika ji chvíli pozorovala a vnímala, že se její rozbouřené pocity aspoň trochu uklidnily.
Poté už nemohla déle otálet a zadívala se na Vrchního mága. Ten jí pohled oplácel stejnou měrou, byl však ve výhodě. Díky své výšce se nad ní tyčil, ale to jí nezabránilo v tom, aby se na něj mračila. Mág jen tázavě pozvedl obočí.
„Jistě sis už musel za tu dobu, co jsem zde, všimnout, že nejsem zrovna nejšikovnější a několikrát se mi tedy stalo, že jsem při šermu zakopla o vlastní nohy a spadla na zem. Od toho pocházejí všechny ty modřiny. Není to přece nic strašného,“ snažila se mluvit klidně a věcně. Doufala, že se nezačervenala.
Ve lhaní se moc nevyžívala, ale když bylo třeba, uměla lhát, jako když tiskne. Ovšem záleželo také na tom, komu lhala.
Nějak vytušila, že tuto lež jí Artur neuvěří, nevěděla však, co jiného by mohla v tak krátké době vymyslet, aby to mělo hlavu a patu.
Mág ji dlouze zkoumavě pozoroval a v očích mu viděla poznání. Uhodl, že lhala, nic jí na to ovšem neřekl.
Usoudila, že to bylo kvůli Anabel. Zřejmě jí také nechtěl přidávat důvod k trápení. Věnoval jí však velmi výmluvný pohled, kterým jí jasně naznačil, že tímto jejich rozhovor neskončil a že v něm budou pokračovat později, až zde Anabel nebude.
Veronika se na Mága slabě usmála, čímž mu dávala najevo, že jeho pohledu plně porozuměla a on jí úsměv opětoval.
Po předcházejícím rozhořčení nebylo ani památky. Byla ráda, že se debata odsunula na neurčito. Musela si promyslet, co vše Arturovi řekne. Byly věci, o nichž rozhodně vědět nemusel.
„Měla by sis na chvíli zdřímnout, má paní,“ řekl a hodlal z pokoje odejít.
„Děkuji ti,“ pohlédla na něj, když už byl skoro u dveří.
Ten se na ni otočil, mírně se poklonil a opustil místnost.
„Nemusíte se ničeho bát, má paní,“ promluvila Anabel a urovnávala jí přikrývku. „Zůstanu tady celou dobu, můžete si odpočinout. Nejlepším lékem je přece spánek,“ pousmála se na ni a šla přiložit do krbu.
Veronika si vzala její slova k srdci a i přes bolestivé škubání v pravé ruce se jí nakonec podařilo usnout neklidným spánkem.


Probudil ji zvuk pobíhajících nohou okolo její postele. Nechápala, co se děje a snažila se proto otevřít oči. Jen co se jí to povedlo, ucítila bolest ze světla, které se do nich zabodlo ze svitu svíček. Pár sekund proto nechala oči zavřené, než si uvědomila, že jejím tělem proběhl třes a po něm hned další. Začínala se celá klepat a zuby jí drkotaly. Cítila strašnou zimu, deroucí se do každé části jejího těla.
Maličko pootevřela oči a spatřila nejasný obrys nějaké velké postavy, která stála u jejího lůžka.
„Zi…ma, je… mi zim…a,“ podařilo se jí říct mezi zadrkotáním zubů.
Postava se k ní rychle sklonila. Veronika ucítila teplou dlaň na svém čele. Uslyšela zvuk hlasu, nebyla však schopná porozumět tomu, co říkal.
Najednou na ni něco dopadlo. Chvíli netušila, co to je, ale pak si uvědomila, že to byla další pokrývka, kterou jí přikryli. Nevěděla, jak dlouho se třásla zimou, ale jakmile to přešlo, začalo její vědomí pomalu upadat do spánku…


**********************
Tatínek ji jako malou choval v náručí a broukal veselou melodii, zatímco maminka jí na čelo přikládala jeden studený obklad za druhým. Bylo jí přibližně sedm let a měla vysokou horečku.
Neklidně se v otcově náruči vrtěla a snažila se vymotat z deky, do které byla pevně zabalená. Bylo jí velké horko a zároveň byla celá zpocená.
Maminka jí svými dlaněmi pravidelně kontrolovala teplotu na lících a pokaždé se tvářila ještě nešťastněji.
Veronika toho kolem sebe moc nevnímala. Jen otcovo broukání a maminčinu tvář, která ovšem neměla krátké hnědé vlasy a hnědé oči, ale blonďatou hřívu a oči modré jako letní obloha.
Otcův hlas byl také jiný, než si ho pamatovala. Zněl sametově a melodicky. Její otec nikdy neuměl udržet tón.
Cítila, jak jí v pravé ruce divně škube a tepe. Zároveň pociťovala zimnici a třásla sebou, až jí drkotaly zuby.
Kromě hlasu, broukající uklidňující melodii, kolem sebe slyšela i další hlas, patřící jejímu dědečkovi Janovi. Aspoň si to myslela, neboť si na něho příliš nepamatovala. Jeho přítomnost ji však uklidnila.
**********************


„Pořád se mi nedaří srazit teplotu,“ slyšela mluvit dědu. „Budeme muset přejít k zábalům.“
„Bude to stačit?“ promluvila maminka s obavou v hlase.
„Uvidíme. Mám připravený i jeden lék, ale nejsem si jist, zda by jí ještě nepřitížil,“ odpověděl děda své dceři.
„Přinesu vše potřebné,“ řekla maminka, jenže Veronika nechtěla, aby ji opustila.
„Mami, nechoď pryč, prosím…“ zašeptala.
Podařilo se jí vyprostit levou ruku zpod těžkých pokrývek a tápala s ní po její mamince. Bála se, že ji opět opustí.
„Mami,“ zašeptala znovu a cítila, jak se její ruky dotkla velká teplá dlaň a pevně ji sevřela.
,Tatínek,‘ napadlo ji.
Cítila se opět v bezpečí a znovu začala upadat do neklidného spánku.
„Blouzní, toho jsem se obával,“ pronesl hlas jejího dědy, než přestala vnímat okolní svět.


**********************
Stála na kamenité pláži a pozorovala moře, které jí svými vlnkami omývalo bosá chodidla. Slunce se sklánělo k obzoru, přesto byla ve vzduchu cítit horkost, která panovala po celý den.
Jí však byla zima. Pomalu kráčela po malých kamíncích hlouběji do moře a cítila na své pokožce čím dál větší zimu. Podívala se na své tělo a shledala, že byla úplně nahá. Přesto necítila žádný stud.
Nořila se hlouběji do studené vody, až jí dosahovala ke krku.
Najednou kolem sebe uslyšela šum hlasů. Rozhlížela se, nikoho však neviděla. Kolem ní bylo jen širé modré moře, pás pláže a bujná vegetace. Připadalo jí to jako někde na ostrově.
**********************


„Pořád úplně hoří,“ promluvil ženský hlas, který jí byl velmi povědomý.
„Neznáš nějaké kouzlo, Mágu?“ tázal se sametový hlas patřící muži, jenž jí byl také známý.
„Tady kouzla moc nesvedou. Její tělo bojuje s infekcí a já bych jí mohl ještě více uškodit. Musí to zvládnout sama,“ prohlásil hlas starce.


**********************
Divoce otáčela hlavou a hledala osoby, kterým patřily ony hlasy.
Co se to s ní děje? Kde to je? Proč je nahá? Blouzní snad?
Hlasy na chvíli umlkly. Slunce mezitím zapadlo úplně a vzduch se prudce ochladil. Začínala drkotat zuby, ale z vody nevylezla.
**********************


„Zdřímni si, Anabel, i ty, Mágu, já u ní zůstanu,“ promluvil opět ten sametový hlas.
„Jak si přejete, pane,“ promluvila ona Anabel neochotně a spolu se starcem opustili pokoj.


**********************
Jména jí byla povědomá, ale neuměla si vzpomenout odkud.
Opět uslyšela známou melodii, kterou vydával ten sametový hlas. Zavřela oči, neboť byla najednou příliš unavená na to, aby je nechávala otevřené.
**********************


Probudil ji něčí hlas. Zároveň jí bylo velmi horko a cítila, že má úplně zpocenou kůži a noční košile se jí nepříjemně lepí na tělo.
Chtěla se pohnout, ale byla zabalená v přikrývce. Bolela ji hlava a pravou ruku měla divně znecitlivělou.
,Co se to zase děje?‘
Chtěla promluvit, jenže v puse měla jako na Sahaře. Musela několikrát bolestivě polknout, než si dostatečně zvlhčila krk.
Když nakonec promluvila, vyšlo z jejích úst jen nesrozumitelné zachrčení.
Hlas, který si doteď pro sebe něco broukal, utichl. Po chvilce se matrace na její levé straně prohnula a ona ucítila něčí dlaň dotýkající se jejího čela a tváře. Dlaň pak zmizela a nahradila ji vlhká látka, vonící po bylinkách připomínající svou vůní mátu a levanduli.
Snažila se otevřít oči, ale připadalo jí, že víčka jsou velmi těžká a navíc slepená k sobě. Navlhčila si rty, také to však nemělo skoro žádný efekt.
Zničehonic se jejího těla dotkly velké ruce, mírně ji nadzvedly a záda jí podepřely více polštáři. Nepokoušela se oči znovu otevřít.
Za pár sekund ucítila na svém spodním rtu chladný dotek číše, načež mírně pootevřela ústa. Když jí pak hrdlem proudila nasládlá studená voda, byla skoro v sedmém nebi. Bylo jí jedno, že jí po bradě teklo pár kapek a smáčela si jimi košili a přikrývku - stejně byla celá propocená. Chuť vody ji byla něčím povědomá, jakoby ji už před tím někdy okusila.
Poté, když dopila, jí její tajemný společník sundal už notně teplou látku z čela a jemně jí otřel i zbytek tváře, nezapomínaje přitom ani na oči.
Jakmile cítila, že se její slepené oči uvolňují, pomalu je otevřela. Nechávala je však přivřené, neboť si nejprve musela zvyknout na světlo, které v místnosti panovalo.
Pomalu se rozhlížela po jejím obvodu a připadalo jí, že svíčky byly snad všude - na truhlách, komodách, i na zemi. Prostě na všech volných místech. Připadala si jako uprostřed velkého narozeninového dortu.
Poté jí zrak padl na osobu sedící stále na její posteli a byla ráda, že to je Richard. A taktéž byla dvojnásob ráda, že její schopnost vidět kolem lidí a předmětů pás barev přestala fungovat.
Začínala mít pochybnosti, zda se jí to nezdálo. Stejně tak měla v mysli zmatek z událostí, které se udály poté, co byla přinesena do pokoje.
Například nechápala, proč se jí v mysli vybavovala vzpomínka na jejího otce, jak ji choval v náruči a broukal uklidňující melodii, na její matku, starostlivě se o ni starající a na jejího dědu. Měla v tom pěkný chaos. Nevěděla, co byla realita a co vzpomínky z dětství.
Richardův obličej byl v září těch mnoha svíček celkem dobře viditelný. Všimla si tak tmavých stínů pod jeho očima, několikadenního strniště, rozcuchaných vlasů a pokrčeného oblečení s tmavými skvrnami děsivě připomínající krev, jež měl na sobě i tehdy, kdy spolu bojovali.
Jak tak napůl seděla a napůl ležela, cítila, že má pravou ruku podivně těžkou a nehybnou.
,Snad mi tam nedali sádru,‘ napadla ji na chvilku děsivá myšlenka, ale pak si uvědomila, že ve světě, který nejvíce připomínal středověk, by těžko někomu dávali sádru, navíc pochybovala o tom, že by vůbec znali její výrobu a použití.
Snažila se aspoň zpod pokrývky vytáhnout levou ruku, jenže se vůbec nemohla pohnout.
„Proč jsem tak slabá? Proč pravou ruku skoro necítím? Co se to děje?“ spustila své dotazy na jedinou osobu v místnosti tichým chraplavým hlasem.
Neušlo ji, že se Richard čím dál tím víc usmíval. V poslední době byly jeho úsměvy vzácné jako voda na poušti a proto ji teď vyvedl z míry.
Cenil na ni své bělostné zuby až se mu vytvářely vějířky kolem očí.
,Že by měl takovou radost z mých otázek?‘ Divila se v duchu.
Stále s úsměvem jí pomalu začal uvolňovat přikrývku, jejíž okraje byly zasunuty pod jejím tělem, aniž by jí odpověděl. Od dalšího pokusu na něco se ptát upustila, neboť pochopila, že z něj žádnou odpověď nedostane.
Zanedlouho byl hotový a ona už se cítila mnohem volněji. Přesto měla pocit, že nad svým tělem nemá úplnou kontrolu. Bolely ji svaly po celém těle, klouby měla ztuhlé z dlouhého nicnedělání a hlava jí třeštila ještě více než před pár minutami.
Když jí pak pravá ruka bezvládně ležela na přikrývce, nemohla z ní spustit zrak. Od zápěstí až po rameno ji měla obvázanou pruhy plátna tak silně, že se už pak nedivila, že s ní nemohla ani hnout. Navíc obvaz měl velmi podivnou nazelenalou barvu a byl velmi tuhý. Opravdu připomínal sádru. Koukala na to jako na zjevení a v duchu uvažovala nad tím, jak to malé zranění muselo být vážné. Sice jí připadalo, že zpočátku dost krvácela, ale zdání mohlo klamat.
,Copak obyčejné seknutí mečem muselo být v mém podání skoro případ na umření? Musím mít vždy něco nenormálního?‘
„Co se stalo?“ zeptala se Richarda, očima stále sledujíc obvaz.
Mlčel. Po několika vteřinách se na něj podívala. Už se neusmíval, ale mračil. Očima bloudil po celém pokoji, jí se však vyhýbal.
Rozhodně mu nebylo příjemně. Upřeně ho pozorovala a doufala, že se jí podívá do očí. Místo toho se zadíval na své ruce složené v klíně a vzdychl.
Veronika byla opět zmatená. Nikdy nezažila, že by se Richard takto choval - tak rozpačitě a provinile.
„Tak co se to děje?!“ křikla, až ji zabolelo v krku.
Bylo jí špatně a začínala být naštvaná. Báječná kombinace.
Richard se na posteli přikrčil, jakoby ho švihla bičem. Kroutila nad jeho chováním hlavou. Ale aspoň potom začal mluvit.
„Velmi se ti omlouvám, má paní,“ pronesl značně tiše.
Veronika musela doslova špicovat uši, aby ho vůbec zaslechla.
„Díky mé hloupé zkoušce tvých schopností jsi byla zraněna. Je to má vina! Kdybych nebyl tak zbrklý a dával si pozor, kdybych nezapomněl, proti komu bojuji, kdybych byl více opatrný, kdybych…“ lamentoval a jeho hlas s dalšími slovy nabíral na hlasitosti, až skoro křičel a Veronika musela několikrát zvýšit hlas, než ho nakonec dokázala zastavit.
„Přestaň! O čem to sakra mluvíš?“ neudržela se.
Richard se nadechl, jakoby chtěl ve svém výlevu pokračovat, ale po jejích slovech se zarazil a konečně se na ni podíval.
„Ty si nevzpomínáš?“ divil se.
„Jistě že si vzpomínám, i na to, že jsem vlastně vyhrála,“ řekla zamyšleně a na pár vteřin se kochala touto myšlenkou.
„Je mi jasné, že v boji, byť šlo o pouhý nácvik, se úrazy stávají, tak nechápu, proč se z toho obviňuješ.“
Jeho tvář se zachmuřila. Už nevypadal kajícně a bojácně. Spíš připomínal své dřívější výbušné já.
Veronika se obávala, že na ni začne opět křičet jako posledně ve zbrojnici. Ale než k tomu dostal příležitost, dveře jejího pokoje se otevřely a dovnitř vstoupil Mág Artur.
Přejel jejich napjaté tváře pohledem a v očích mu podivně zajiskřilo. Veronice to tak aspoň připadalo. Připsala to však odlesku svíček.
Jakmile Mág vešel do pokoje, Richard vyskočil na nohy, jakoby ho píchl roj včel a bez rozloučení opustil pokoj, zavíraje přitom dveře menším bouchnutím.
Artur si mezitím vykouzlil dřevěnou židličku, přisunul ji k posteli a usedl na ni. Zkoumal její tvář svýma hlubokýma zelenýma očima, až se Veronika na posteli zavrtěla. Jeho pohled jí nebyl příjemný.
„Jak se cítíš?“ zeptal se klidným tónem, jako kdyby před chvíli nebyl svědkem Richardova útěku a vůbec ho to nepřekvapilo.
„Mám pocit, že mě bolí úplně všechno.“
„Co tvá paže?“
„Nemůžu s ní vůbec pohnout jak je těžká.“
„Budeš to muset pár dnů vydržet,“ povzbudil ji.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala se při vzpomínce na Richardův neupravený vzhled.
„Dva dny. Rána se ti zanítila a dostala jsi vysoké horečky. Měli jsme co dělat, abychom ti teplotu srazili.“ Odkašlal si a dodal: „Vzpomínáš si na něco z toho? Byla jsi místy při vědomí.“
„Mám jen pár mlhavých vzpomínek, které teď dávají aspoň trochu smysl,“ odmlčela se, jak si v myšlenkách přehrávala to, na co si dokázala vzpomenout.
„Bylo to moc špatné?“ vyzvídala dál s pomyšlením na to, že ležet dva dny v horečkách a být úplně v limbu, není zrovna dobré.
„Sem tam,“ mávl rukou, jakoby to vůbec nebyla důležitá otázka.
Svým chováním jí však potvrzoval to, že se rozhodně nejednalo o nějakou prkotinu. Bylo to s ní vážné a mohla být ráda, že se vůbec probudila celkem v pořádku.
„A proč mám celou ruku obvázanou a nemohu s ní pohnout?“
„Asi si to nepamatuješ, ale už jsem ti jednou říkal, že jsem musel ránu pevně stáhnout a poté i celou ruku, aby se zamezilo jejímu pohybu. Šlo tu o to, aby se ti rána neotevřela a zacelila, stejně tak i sval.“
„Aha, vzpomínám si,“ zamyslela se. „Musel jsi ji zašívat?“
„Ne, díky bylinkám se rána sama zatáhla, potřebuje však na zahojení ještě pár dní. Budeš v klidu ležet a nebudeš pravou paží pokud možno vůbec hýbat, ano?“ sdělil jí přísným hlasem a upřeně se na ni zadíval.
I kdyby chtěla protestovat, neměla šanci. Její nesouhlas umlčel jeho nesmlouvaný pohled.
„Budu se snažit, ale nemohu ti nic slíbit,“ nechávala si otevřená vrátka pro případ, že by ji načapal někde jinde než v posteli.
„Ne, má paní,“ promluvil rázně. „Rozhodně zůstaneš ležet, jinak tě začaruji,“ vyhrožoval.
„To bys přece neudělal, že ne?“ s obavami ho sledovala a uvažovala, zda si z ní nedělal srandu.
Nedělal. Jeho pohled byl velmi vážný. Nezbylo jí nic jiného než nad situací kapitulovat.
Zachmuřeně ho sledovala a uvažovala nad tím, jak dlouho bude trvat, než tu nudou zemře. Nikdy ji nebavilo jen tak ležet v posteli, když byla nemocná. Jenže v jejím světě mohla aspoň poslouchat hudbu, dívat se na filmy anebo si číst. Tady ji zbývalo jen to poslední a moc jí to nepotěšilo.
Zavřela oči a doufala, že až se příště probudí, zjistí, že to byl jen zlý sen a vše bude v pořádku. Jak její tělo, tak i její mysl a duše.


A opět patří velké díky Anne Leyyd za její pomoc s opravami, odbornými připomínkami k horečce a také za její nápady, kterými obohatila tuto kapitolu. Moc ti děkuji!