Oči mlčenlivých VI.

Oči mlčenlivých VI.

Anotace: Kapitola šestá: Yuga

Ráno jsem byla plná života jako už dlouho ne. Moc jsem toho večer nenaspala, ale zdálo se, že to moje nové tělo ani moc nepotřebuje. Téměř neustále jsem jedla trávu a nedělalo se mi blbě že mám scvrklí žaludek. Bylo mi dobře i po psychické stránce. Koně nemyslí jako lidé, spíš jen cítí. Řídí se svými pocity a to bylo osvěžující. Mohla jsem kdykoliv vypnout své lidské já a nechat se unášet jen pocity jenž ve mně probouzelo okolí. Jen mě štvalo, že mě toho tolik dokázalo vylekat a za vším jsem spatřovala hrozbu. Bylo to logické. Nyní jsem byla kořist a mým nejsilnějším instinktem byl úprk před predátorem.

Stála jsem na vrcholu kopce a nechala jsem se trochu unést svým lidstvím a okolní scenárií. Za protilehlými horami právě vycházelo slunce a jeho červeno oranžové paprsky dopadali na vrchol naší hory.Všude byl klid, neboť celý tábor ještě spal a jediné co bylo slyšet byli ptáci, jenž už se pěkně dlouho činili. Celé údolí se zdálo být úplně klidné. Byla to nádhera.

Dostala jsem žízeň. Sešla jsem k říčce, která tekla pod kopcem. Našla jsem ji včera večer podle jejího jemného šumění. Netekla moc prudce a její voda byla čistá a chutná. Nechápala jsem, proč nám v táboře nemohli dávat vodu z této říčky. Byla mnohem lepší než ta špinavá co jsme byli nuceni pít.

Sklonila jsem hlavu k jemně třpytící se vodě. Zarazila jsem se. Když jsem byla minule pít, byla tma a tak jsem nemohla zahlédnout svůj odraz. Po osmnácti letech života, jsem se nepoznávala. Měla jsem úzkou jemnou hlavu s dlouhýma ušima, stejně tak celé mé tělo bylo jemnější postavy a opravdu nechutně vychrtlé. Kdybych mohla, tak bych na lorda Kerpyho poslala ochránce zvířat.

Nezarazil mě ani tak fakt, že vypadám jako kůň, jako mé zbarvení. Má srst měla barvu dnešního vycházejícího slunce, jen o dost tmavší, a na ní byli černé pruhy, které byli různě ozdobně zakroucené. Vnitřní strana nohou jsem měla úplně černé, až na zaschlé hnědé bláto, a stejně tak kopyta zvenčí, ze vnitř byli měli stejnou barvu jako má srst a měli i ty podivné černé vzory. Tušila jsem, že to musel vytvořit Kerpy, ale i tak se mi to moc líbilo. Konečně jsem si poprvé v životě připadala hezká.

Voda mi stékala hrdle a osvěžení, kterou mi přinášela bylo k nezaplacení. Nemotorně jsem si lehla do trávy u říčky a pozorovala probouzející krajinu. I když jsem se cítila na své poměry celkem dobře, žaludek jsem měla nepříjemně stažený a jen nepatrně jsem si uvědomila, je to způsobené nervy, které byli na dranc.

Jak jsem tak ležela a celá má gigantická váha spočívala na žebrech, dokázala jsem snadněji myslet jako člověk, což bylo snad horší než kdybych byla zaneprázdněná jen trávou a vyhlížením nebezpečí. Začala jsem se bát. Netušila jsem co se mnou teď bude. Asi mě Kerpy potřebuje na převážení nákladu, či lidí. Nemyslela jsem si, že by se ke zvířatům tady chovali lépe než k lidem. Pravděpodobně tu cestu, kterou mám absolvovat nepřežiji. Kolikrát jsem si to už tvrdila? Uvědomila jsem si. Ale stále jsem naživu! Ale i kdybych to přežila, octnu se úplně sama, bez Ondry. Ta myšlenka se mi vůbec nelíbila. Nelíbila, to je slabé slovo. Děsila mě představa, že bude zde pomalu umírat a já nebudu vědět zda je ještě naživu, či nikoliv.

Druhá myšlenka, jenž mě znepokojovala byla, že neví, že jsem stále živá a venku z jámy. Musí se kvůli mně trápit a v horším případě i vymýšlí jak mě z té díry dostane. Což by ho stálo hlavu, kdyby ho chytili a kdyby zjistil, že tam nejsem, asi by z toho vyvodil mé úmrtí a pod vlivem emocí by spáchal nějakou pitomost, která by skončila jeho smrtí určitě a to vše úplně zbytečně.

Koňský mozek mi pracoval na sto deset procent a nervy ještě navíc, až mě z toho všeho bolel žaludek. Musím bráchu nějak kontaktovat. Musím mu říct, že jsem v pořádku a živá! Byla jsem zoufalá, ale nemohla jsem nic dělat. Nejraději bych přeskočila plot a běžela za ním, ale na to jsem si netroufla. Nikdy jsem nedokázala pořádně přeskočit ve škole na tělocviku kozu, natož metr a půl vysoký plot. Také tu pořád zůstávala komunikační bariéra. Nezbylo mi nic jiného než čekat na příležitost.


K večeru mě přišel zkontrolovat dozorce a z kýble mi dal nažrat nějakého zrní. Moc jsem se v obilovinách nevyznala, ale co se tak koním může dávat? Vzpomněla jsem si na písničku z dětských let „Já mám koně“ a usoudila, že jsem k večeři dostala oves. Byl neuvěřitelně dobrý. Zhltla jsem ho najednou a litovala toho, že jsem nedostala plný kýbl.

Jinak celý den jsem se pásla, odpočívala a užírala se starostmi. Na své nové tělo jsem si rychle zvykla i když se vám přiznám, že se občas natáhnu. Přeci jen uhlídat čtyři nohy a ovládnout tak velké tělo nebyla hračka.

Změna nastala až příštího rána. Pásla jsem se zrovna na vzdáleném konči pastvy, ale dozorce, který dupal a funěl jako slon byl nepřehlédnutelný. Když jsem zahlédla v jeho pravé ruce tu divnou koženou věc, které říkaly ohlávka, bylo mi jasné že nastal den D.

Srdce se mi prudce rozbušilo, hlava automaticky vylétla vzhůru, tělo se napnulo a uši napjaté dopředu zachytávaly nejtišší zvuky. Nozdry se roztáhli a vítr ke mně donesl štiplavý zápach lidského potu. Byla jsem v pohotovostním režimu, který jsem tak nenáviděla. V tu dobu totiž u mě vítězili koňské instinkty a bylo téměř nemožné lidský a u vůbec ne rozumně uvažovat.

Když osoba přišla blíž, poznala jsem v ní Terika. Jak se zdá, opět vyhrál tu poctu se o mě starat. Taky se dle toho tvářil, pěkně otráveně a mírně popuzeně. Přemýšlela jsem zda bych se k němu neměla vydat a tak mu ušetřit dost velký kus cesty. Rozhodla jsem se zůstat na místě. Dělala jsem že ho nevidím a ještě se nenápadně vzdalovala. Přeci nepůjdu vstříc týrání, že? A to mě určitě čeká.

Napadlo mě, že bych mohla odběhnout. Terik by neměl šanci mě chytit, kdybych se rozhodla mu v tom zabránit. Místo toho jsem nechala ufuněného dozorce a nandat mi ohlávku. Potřebovala jsem se dostat z ohrady abych mohla utéct za Ondrou. Cestou z ohrady jsem si představovala jak ho unáším odtud na svém hřbetě. Byla bych rychlá a nepolapitelná a hlavně se svým bráškou.

Vyšli jsem z ohrady. Srdce se mi zatřepotalo v hrudi očekáváním a jako obvykle, když jsem byla rozrušen se ve mně probudil kůň. Měla jsem v hlavě dokonale prázdno. Zrovna teď, když jsem potřebovala vymyslet jak utéct.

Zvedla jsem hlavu do výšky a ž tím škubem dozorce ztratil rovnováhu a musel se mi pověsit na ohlavku. Byl těžký, ale můj krk byl dost silný aby to udržel. Zastavila jsem se a nevnímala Terikovi nadávky na mou adresu. Musela jsem se snažit přemýšlet.

Kdybych teď utekla a vydala se hledat Ondru, pravděpodobně by mě stačili chytnout dřív než bych se k němu mohla dostat. Byla jsem sice teď silná a rychlá, jenže všem dozorcům bych se neubránila, a už vůbec ne kdyby na mě poslali ještě dělníky, kterým bych nechtěl ublížit. Ne, to by nešlo. Musím počkat na lepší příležitost.

Věděla jsem, že bych možná teď měla utéct, když je tu se mnou jen Terik, kterému bych hravě utekla, ale bála jsem se a mé koňské nové instinkty ve mně znásobili toho zbabělce, jenž byl v každém z nás. Toho co se bál strašidla pod postelí a pak se proměnil na strach z něčeho rozumnějšího.

Poslušně jsme šlapala za dozorcem do tábora hrdá na to, jak rychle jsem se naučila ovládat své nové nohy,. Bylo tu rušno, až mě to překvapilo. Chvíli mi trvalo, než my došlo, že musím být Drtící den. V Drtící dnu se totiž netěžilo a všichni dělníci se soustředili do tábor, kde se drtili kameny, jenž se vytěžili, na prášek.

Bleskla ve mně jiskřička naděje. Byla tu velká možnost, že na Ondru narazím, ale taky větší možnost, že mě chytnou, kdybych se ho vydala hledat a nebo kdybych se s ním snažila utéct, ale za pokus to stálo. Pořád jsem jen ještě nevěděla jak mu říct, že ta kobyla co vidí je jeho mladší sestřička Sandra. Nezbylo než spoléhat na štěstí.

Zastavili jsem před hlavní budovou, kde byli přivázáni další koně. Měli zvláštní zbarvení jako já, i když jsem musela uznat, že si na mě Kerpy dal mnohem víc záležet. Napadlo mě, zda bývali také lidmi jako já, nebo to jsou zdejší koně.

Terik mě přivázal vedle nich ke kůlu a odešle do stájí. Podívala jsem se na svého souseda. Byl celý černý a různě po těle měl bíle kytky. I když mi to bylo dost trapné, nenápadně jsem se mu podívala mezi zadní nohy a zjistila, že je to valach. Jestli je to člověk, tak musí s tak musí pěkně trpět. Politovala jsem ho.

Zadívala jsem se mu do očí a hledala v nich lidskou inteligenci. Tupě hleděl před sebe. Znuděně přežvýkl. Nevěděla jsem to jistě, ale myslím že to člověk nebyl. Ale jak to mám poznat? Taky se občas nechám ovládnout koněm, je to úleva. Napadlo mě, že bych do země klepala morseovku, ale to bych ji musela nejprve umět a pak by ji musel znát i můj soused.

Terik se vrátil a v ruce nesl sedlo a na rameni se mu kývala uzdečka. Vůbec mě nenadchla představa toho co se bude dít dál, ale usoudila jsem, že prozatím bude lepší spolupracovat. Kdybych jim tu provedla scénu, hlídali by mě mnohem více a bylo by neustále ve střehu. Což by mi, samozřejmě, můj budoucí úprk jen zkomplikovalo, ne-li neznemožnilo.

A proto jsem poslušně stála a nechala si na sebe naházel všechny ty krámy. Nejhorší asi bylo dotahování sedla, kdy se dozorce s tím moc nepáral a zatáhl za podbřišník, až jsem si myslela, že mi vyrazí dech. Naštěstí ho dotáhl tak, že jsem ještě mohla dýchat. Druhá nejhorší byla uzdečka, kdy na mě Terik navlékl všechny ty kožené řemínky dost nemotorně, div mi nevypíchl oko a neobrousil zuby, když se mi to nechutné kovové udidlo nechtělo nech si ho narvat do pusy. Teď jsem ho líně přežvykovala v mezeře mezi předníma a zadníma zuby a zvykala si na ten nezvyklí tlak. Taky podbřišník mě nepříjemně tlačil do žeber těsně za předníma nohama.

Nechali mě tu uvázanou s ostatními koňmi a pro všechny ostatní jsem i koněm byla. Dívala jsem se na členy mého nového živočišného druhu, jak se snaží dosáhnout na trávu, jenž rostla mezi dlažbou a domem. Neviděla jsem v nich víc než koně. Kdyby byli lidmi tak by jim snad došlo, že tam nedosáhnou. Ani jeden se nesnažil uniknout jen s mírně pootočeným a ušima dozadu a jednou povolenou zadní nohou nebo civěli dopředu, pokud zrovna nedávali hlavy dolů a pak jim zas nevylétla nahoru, když je otěže nepustili až na zem.

Ze zamyšlení zda jsem jediný exemplář koňo-člověka mě vytrhlo až procesí pěti neznámých lidí, kteří měli stejné oblečení jako naši únosci a na tvářích měli tu samou aroganci, a Lorda Kerpyho. Kdyby mi stoupli za zadek, s radostí bych je nakopala a ani by mi nevadil ten výprask co bych zajisté dostala. Uvědomila jsem si, že nic víc by mi teď nemohlo hrozit. Když jsem byla člověk, byla jsem jen jedna z mnoha dělnic, ale nyní jsem byla jediný Kerpyho kůň a podle toho co jsem slyšela a viděla od Gerryho, tak by dalšího už nedostal. A Lord Kerpy přeci nemůže jít pěšky! To by bylo pod jeho úroveň. V duchu jsem se zasmála představě, jak by se vztekal.

Toto vědomí mi dodávalo trochu odvahy. Vlastně není zas tak špatné být koněm. Blesklo mi hlavou. Je to rozhodně výhodnější než být člověkem. Pro tuto chvíli jsem tomu opravdu věřila.
„no, už vypadá o něco lépe. Zdá se, že ji ta proměna jen prospěla.“ Kerpy kolem mě obcházel jak sběratel hodnotící svůj sběratelský kousek.
„To ano, ale nebude to žádný pracovní kůň. Má příliš jemnou postavu, ale dostihy či jen cestování na lehko bude pro ni optimální využití.“ odpověděl muž v hábitu za ním a také na mě upíral hodnotící pohled. Byla jsem z toho nesvá.
„Zbarvení se mi celkem povedlo, i když Porkos se mi vydařil lépe.“ ušklíbl se. Trochu se mě to dotklo. Já jsem se sama sobě líbila.
„Jistě, ale ten byl unikátní.“ odvětil opět druhý kritik. „Ale pokud se vám nelíbí, můžete mi ji v Yugi prodat a udělat si nového Porkose…“
„Ne! Porkos byl jedinečný. Ale bohužel moc nevydržel. Škoda že pošel tak brzy. Byl to skvělí sluha a ještě poslušnější kůň. Jenže proměna mu nesedla. Jeho tělo se s ní odmítalo smířit.“ v Kerpyho výrazu byla sice lítost, ale asi taková, jakou prožíváte, když vám před nosem zavřou krám do kterého jsem měli v plánu se podívat.
„Jak myslíte.“ neznámí se mi podíval do oka. „Jen si nejsem jist zda už ztratila dostatek svého lidstvý aby bylo bezpečné na ni nasednout.“ zamyšleně se poškrábal na čele a obavou svraštil obočí.

Ztratit lidství? Ano, cítila jsem jak se mě občas zmocňuje kůň, ale pořád jsem nad sebou dokázala urdžel kontrolu. Ztratila bych ji jedniě kdybych se jí sama vzdala, ale proč by to někdo dělal? A proč ne? Ozval se ve mně jiný hlásek. Bylo by to jednodušší. Už nidky by ti nevadilo, že si s nikým nepopovídáš a je s tebou zacházeno jako se zvířetem. Neboť bys jím byla. Jistě to bude strašné po pár měsících ne-li letech. Budeš strašně osamělá. To byla asi pravda, jenže tu byl stále Ondra.
„Vypadá to že ne.“ poplácal mě po krku. „Ty budeš ale hodná, že ano?“ usmál se na mě. Zvířata v lidech asi probouzejí mnohem více sympatií nežli lidé. „Za to tě vytáhnu z téhle díry, i když až budem v Zuti tak už to pravděpodobně neoceníš, neboť ti to už nebude myslet.“ zahrál soucitný povzdech. Tak s těmi sympatiemi to nebude tak horké. Jenže tu bylo něco s čím nepočítal. Já jsem se rozhodla své lidství ponechat a měla jsem i důvod se o to snažit. Neskončím jako ostatní, Ondra to nedovolí. Budeme spolu žít v horách a lovit si potravu a prostě se snažit nějak přežít. Všechno bylo lepší než žít, nebo spíš zemřít, tady.
„Nesedal bych na ni, být vámi. Vypadá celkem klidně, ale nikdy nevíte co by mohla plánovat. Čerstvě přeměnění občas mají problém přijmou své nové já a začnou bláznit.“
„To vím stejně dobře jako ty Lomare! Nevyznáš se v koních o nic víc než já. A kdy říkám, že ji zvládnu, tak to taky zvládnu!“ odsekl Lord Kerpy. Zahlédla jsem ještě Lomarův úšklebek než sklonil v hlavu v poddajném gestu, kdy mu jeho dlouhé blond vlasy zakryly tvář.
„Nasedáme!“ zavelel můj nový jezdec a všichni muži v dlouhých pláštích, včetně Kerpyho nasel na koně. Pláště jim to dost stěžovali. Když se Kerpy opřel do třmenu, měla jsem co dělat abych udržela rovnováhu. Naštěstí nasedl hbitě a sebejistě, takže než jsem se stačila svalit na zem, opět jsem mohla nabrat stabilitu. I když mi připadalo, že se mi pod jeho tíhou rozjedou všechny čtyři nohy.

Cítila jsem jak se můj jezdec narovnal v sedle a sebral si otěže. Mírný tlak v hubě byl nepříjemný spíše pro to, že to bylo nezvyklé, než-li z čehokoliv jiného.
„Raději pojedu jako druhý. Lord Lomar pojede první. To telátko pode mnou by nemusela ještě správně pochopit co po něm chci.“ všichni se zasmáli až na mě. Nejen proto, že jsem nemohla, ale hlavně proto, že jsem měla největší chuť mu předvést parádní rodeo. Teď ale nebylo důležité to co říká. Soustřeď se, Sandro! Soustřeď se! Musíš najít Ondru. Teď nebo nikdy! Zuby nehty jsem se snažila nepropadnout panice, neboť to by znamenalo konec. Začala bych se chovat jako kobyla a pomalu bych nevěděla co dělám.

Poslušně jsme vykročila za ostatníma a ani si moc neuvědomovala, co dělá ten kašpar na mých zádech. Měla jsem dost práce s tím abych neztratila rovnováhu a vymyslela co udělám. Neušli jsem ale ani pět metrů a štěstí se na mě usmálo. Ondra šel přímo proti nám s nákladem kameni v koši. Vypadal ještě hůř než jsem si ho představovala. Oči a tváře měl propadlé, a pleť popelavě bledou a tenkou jak papír, ústa měl pootevřené aby se mu lépe dýchalo, neboť hruď se mu zdvihala a klesala ztěžka, jak mě problémy s dýcháním.

V mozku mi přicvaklo a zmocnila se mě vzrušení a strach. Všechny rozumné myšlenky byli potlačeny instinkty. Jediné co my v hlavě zůstalo, byla myšlenka jak se k Ondrovi dostat.
První co jsem udělala, aniž bych o tom vědomě rozhodla a aniž bych tušila že, to umím byla zařehtání. Rozlilo se mi celým mým dlouhým hrdlem a vyšlo mi z tlamy s takovou intenzitou až z toho zaléhali uši. Poté jsem se připravila k cvalovému skoku, ale k tomu jsem se bohužel nedostala.

Kerpy, který ztuhnul jakmile jsem nastražila uši už došlo, že je zle, přitáhl otěže, přesedl tak, že mi zatížil zadek a tím mi znesnadňoval odraz a zapřel se celým tělem proti každému mému pohybu.

Bolest způsobená udidlem mě překvapila a pobouřila. Nebyla jsem si s ním na zádech ještě jistá na nohou, ale vykopla jsem zadníma ve snaze toho opovážlivce shodit. Pružně to vyseděl a nezdálo se, že bych mu způsobila nějaké nesnáze. Naštvané jsem vyhodila ještě jendnou, ale tentokrát plnou silou a rovnou se snažila nacválat. Lord Kerpy se však držel jako klíště, ostře mi škubl v hubě a vrazil mi jednu ránu bičíkem přes zadek.

Zoufalá, uštvaná, plna strachu a nanejvýš vzteklá jsem začala opravdu vyvádět. Stoupala jsem si na zadní, vyhazovala, uskakovala do stran a vše bylo marné. Jediné čeho jsem dosáhla byl výprask a totální vyčerpání.

Stála jsem tam uprostřed ulice na rozklepaných nohou a těžce oddechující a jen pár metrů ode mě stál Ondra. Pozoroval to moje malé divadélko se zmateným výrazem a z očí jsem mu četla i strach. Tiskl se ke zdi aby ho ten splašený kůň neušlapal, abych mu JÁ neublížila. Bál se své vlastní sestry.

Zadívala jsem se na něj a opět, jsem byla sama sebou. Naše pohledy se střetli. Celou svou myslí jsem na něj křičela, že to jsem já. Snažila jsem se v jeho očích zahlédnout záblesk poznání. Nebyl tam. V jeho očích jsem byla pouze koněm. Poraženě jsem sklopila hlavu. Nemohla jsem se dívat do těch známých očí jenže mě nepoznávali. Bylo mi z toho smutno a byla jsem zklamaná.

Lord Kerpy, jenž cítil mou rezignaci si otřel pot z čela a rázně mě pobídl vpřed. Celý náš průvod se rozešel, nechávajíc za sebou špínu, utrpení a pach smrti linoucí se z tábora a já šla dobrovolně spolu s ním, nechávajíc za sebou to jediné na čem mi na tomhle světě záleželo. Ondra umíral a užíral se žalem z mé ztráty a já ho nechávám napospas osudu. To si nedokážu nikdy odpustit.


Co jsem si myslela? Že mě uvidí, padne mi kolem krku a bude výskat radostí, že mě vidí? Jak v nějakém naivním filmu pro teenagery? Copak by mě samotnou napadlo, že by z Ondry mohl být kůň? Ne, a ani bych tomu pravděpodobně nevěřila, i kdybych měla důkaz, že je to on. Viděla jsem tu spoustu divných věcí, ale můj mozek se stále bránil přijmou fakt, že magie existuje, nebo jak by jste nazvali vše to co se tu kolem děje. Země se otevírající do cizích světů, lidi se tu proměňují v koně a ovládají se jediným slovem. Nemohla jsem se na Ondru zlobil.

Jak jsem tak kráčela hornatou krajinou,rozbouřené emoce se uklidňovali a o slovo se přihlásil zdravý rozum Dělala jsem to nejhorší, nejubožejší a nejsmutnější co jsem mohla. Začala jsem v myšlenkách hrát hru na „Kdyby“. Co kdybych udělala to nebo ono. samozřejmě bylo to k ničemu, nejvíce mě však štvala má stupidita, neboť jsem neměla ani jeden jediný nápad jak bych Ondrovy sdělit kdo jsem.

Šli jsem kamenným údolím, kdy jsem neustále zakopávala a ztrácela rovnováhu. Byla to vyčerpávající a nervy drásající cesta. Několikrát jsem si vynadala za ten cirkus, jenž jsem nemohla ani ve snu považovat za chabí pokus o vysvobození. Šla jsem s hlavou povislou, rozšířenýma nozdrami a s nohama, které byli těžší než olovo.

První zastávku jsme udělali až když slunce bylo vysoko na obloze a nohy se mi opravdu podlamovali.
„Zastavím maximálně na půl hodiny. Najíme se, napojíme koně a budeme pokračovat dál.“ rozhodl Kerpy. Přete mě se převalila vlna děsu. On musel moc dobře vědět jak na tom jsem.
„Možná bychom si měli trochu odpočinout. Ta tvá kobyla vypadá, že sotva dejchá.“ Lomar na mě pochybovačně hleděl. Pravděpodobně se bál že se každým okamžikem zhroutím a já jeho obavy sdílela. Lord Kerpy se na mě ani nepodíval.
„Když zvládla ten bravurní taneček v Gerryho táboře, tak zvládne tu malou procházku.“ z jeho hlasu čišel chlad. Asi jsem ho naštvala, alespoň něčeho jsem dosáhla svým řáděním.
„Kdybychom byli poblíž tábora či nějaké obydlené oblasti tak s vámi klidně souhlasím, ale tady nás nečeká nic než skály. Jestli ti pojde, tak budeš muset jít pěšky.“ lord Lomar se při té představě ušklíbl. Nedokázala jsme si představit důstojného pána, jak se od východu do západu slunka plahočí na sotva schůdné stezce.

Dlouho bylo ticho a i když na Kerpym nebylo nic vidět, cítila jsem tu jeho vnitřní bitvu se svým raněným egem a zlostí.
„Hodina. Víc ne.“


Trvalo nám přes dva týdny, než jsme se dokodrcali do Yuti. I když jsem se už za čtyři dny dostali z hor, a čekali nás překrásné kopce plné zrovna rozkvétajících květin, jak v nějaké pohádce, šli jsme pomalu.

Kerpy si rychle rozmyslel hnát mě hlava nehlava i jeho zlost částečně pominula, když jsem se hned druhý den naší výpravy zhroutila. Jak jsme se káceli k zemi, stačilo by kdyby lord jen o vteřinu déle zaváhal a svou vahou bych mu rozdrtila nohu. Naštěstí, nebo spíš bohužel, stihl včas seskočit. Trvalo mi pak celý další den, než jsem se dostatečně vzpamatovala, abych byla vůbec schopna na sobě někoho nést.

Šli jsme tedy mým tempem a musím uznat, že se mi vedlo čím dál lépe. Díky bohatým travnatým kopcům, jsem měla dostatek potravy a každodenní pohyb posílil mé tělo a jistotu na těch cizích nohách, jenž nyní byli mé. Jediné co strádalo, byla moje mysl. Nikdo na mě nepromluvil jinak, než na jiného koně a taky se tak ke mně chovali. Tolikrát jsem měla chuť jim něco pěkného říct, nebo říct prostě něco, ale nedostala jsem ze sebe nic jiného než zafrkání či řehtání.

Za celý svůj život jsem si snad nikdy nepřipadla tak osamělá. Nejdříve mě to hodně trápilo ale poslední dobou se mi děje něco mnohem horšího. Nevědomky jsem se stahovala do svého norského já, kterému nic nechybělo. Poslouchala jsem své koňské instinkty a cítím, jak se pomalu, ale jistě stávám tím, čím mě chtějí mít. Automaticky se chovám tak, jak to ode mě očekávají.

Často mám slabé chvilky, kdy toužím skončit to neustálé doufání a zoufání si. Chtěla jsem se ponořit do mysli koně a oddat se jí. Netrápila by mě osamění, neboť jsem tu měla dost koňských přátel se kterýma bych mohla blbnout na těchto dokonalých květnatých pláních. Necítila bych touhu si s někým promluvit a vidět na někom, že my rozumí. Vidět v něčích očích, že nejsem bezduché a tupé zvíře.

Přesto jsem se ještě nevzdávala. Pokaždé když jsem podlehla koni ve mně, tak jsem se vrátila. Ani jsem už moc nevnímala kdy jsem co. Tak moc se mé dvě stránky začínaly proplétat a vzájemně se ovlivňovat. Tušila jsem, že jednou a možná si toho ani nevšimnu, už nebude mé lidské já a koňské já, ale jen já.


Yuga, jak popsat město v kterém jsem se, v celém svém životě, cítila nemíně jako člověk? Bylo to temné období. Člověk by si řekl, že přeháním, nejvíce hrůzných věcí jsem přeci zažila v pracovním táboře. Tady jsem netrpěla hlady, nebála jsem se každý den o ten svůj ubohý a bezcenný život. Vlastně jsem se tu měla celkem dobře.

Město se skládá ze čtyř částí. První jsou rozsáhlá pole a pastviny na kterých dřeli lidi v roztrhaných hadrech, vyzáblí na kost a nad nimi se tyčili statní chlapy s biči. Dozorčí. Když jsem si myslela, že těžařský tábor byl jediné peklo na světě, tak jsem se spletla. Ani ve snu mě nenapadlo, že celý tento svět se nachází ve středověku a společnost funguje na otrokářském systému. Peklo bylo všude, kam jste se podívali.

Druhá část města byla tvořena chatrčemi v kterých pravděpodobně žili otroci a domy v kterých žila nižší vrstva, obyčejní lidé, kteří byli jen krůček od otroctví. Vládl tu shon a chaos. Cestky byli jen udusaná zem tisíce nohou otroků. Připomínalo mi to tábor, čímž jsem si vzpomněla i na Ondru a přepadl mě stesk.

Hradbami, které byli tak široké, že mohli mít i dvě masivní brány, jsem prošla duchem nepřítomná, uvězněná ve svých myšlenkách. Procházeli jsme pravidelnými ulicemi s domy zcela identickými. Zdejší lidi si zakládali na pořádku. Všechno muselo být dokonalé. Nebylo zde místo pro individualitu, či umění. Ne že by domy nebili překrásné, to ano, ale všechno to tu bylo tak zatraceně stejné! Nedokázala jsem pochopit jak se zde někdo může vyznat. Naštěstí jsme nikam neodbočovali. Šli jsme po hlavní ulici, široké na čtyři kočáry, a kolemjdoucí se nám stranili a uctivě klaněli.

Touto střední vrstvou jsme prošli s nosánkem dosti nahoru. Lichotilo by mi, že se mi všichni klaní a uhýbají přede mnou, jen kdybych nevěděla, že za toto chování může ten idiot na mých zádech. Město bylo dost velký, trvalo půl hodiny než jsme se dostali k samému srdci města, i když jsme měli úplně volnou cestu.

Poslední část města, pouze pro elitu, byla opět obehnána vysokou hradbou a brána byla tepaná ze stříbra. A když jste jí prošli, připadali jste si jak v jiném světě. Po nalinkovaných řadách totožných domů už nebylo ani památka a cesty se tu vlnili mezi rozsáhlýma zahradami v nichž se nacházeli překrásné vili. Zdejší šlechta si oblíbila nízké budovy, maximálně dvoupatrové s jemným zdobením a spousty sloupů, zahrady byli plné keřů a okrasných květin, právě v rozkvětu a s trávníkem tak nízkým, že by jste ho mohli považovat za koberec, a proto také se na něm neustále proháněli zahradníci.

Po úzkých cestičkách se promenádovali dámy s širokými klobouky a tenkými přiléhavými šaty. Nejvíc je však zakrývali různé náramky, pásky, prsteny a náhrdelníky, pod kterými jste šaty sotva mohli zahlédnout.

Muži na tom byli přesně naopak. Většinou na sobě měli těsné kalhoty a jednoduché košile s nevýraznými barvami. Maximálně se u nich sem tam objevil prsten, jinak nic, ale všem do jednoho se na krku houpal medailonek, stejný jako měl Kerpy.

A nad tím vším se tyčil palác. Jako jediný měl několik pater a kolem se rozpínali zahrady s ovocnými stromy, které lemovali cestu ke vchodu. Nohy mě boleli a představu, že budu muset projít ještě celou tou zahradou se mi vůbec nelíbila. Před sebou jsem měla ještě tak deset minut cesty, chtěla jsem se už rozvalit na pastvině a chvíli si zdřímnout.

Jako by mi Lord Kerpy četl myšlenky, nakopl mě parádně do žeber. Poslušně jsem naklusala a kolena, ztuhlá po celodenní chůzi, bolestně zaprotestovali. Nohy rytmicky a zcela automaticky dopadali na dlažební kostky a vysílali mi ostrou bolest od kopyt až do kolen. Položila jsem se do otěží, čímž jsem si vysloužila další šťouchanec, lordovi boty. Asi chtěl vypadat vznešeně. Rozhodla jsem se zbytečně si nedělat problémy a na těch pět minut jsem sebrala zbytek sil. Dala jsem do svého kroku trochu pružnosti, zapojila jsem své zádové svaly, nadnesla si tak jezdce a hlavu mírně stočila k sobě. Teď jsem vypadala jako pořádný kůň, tedy alespoň doufám. Kerpy mě poplácal po krku.
„Hodná holka, pochopila. Pořád si nejsem jist, zda v tom těle je ještě ta malá špindíra, nebo jen pořádný kůň.“ cítila jsem z něm uspokojení, což mě moc nepotěšilo, ale lepší než pár ran přes zadek. Tak jsem tedy parádně vykračovala, přetírajíc plnou sílu a modlila se za to abych už byla na prosluněné pastvě pod stromem rozvalená a žvýkala trávu.

Poslušně jsem doklusala na nádvoří s obrovskou fontánou uprostřed. Vděčně jsem se zastavila. Kerpy se ze mě snažil ladně seskočit, ale všimla jsem si jak se mu mírně podlomili nohy. Že by přeci jen nebyl pán dokonalý? Posměšně jsem si odfrkla. Tohle předvádění mi přišlo trapné, po celodenní jízdě máme právo být na to unavení, ne?

Přiběhli k nám tři kluci, tak dvacetiletí. Podle oblečení a šrámů od bičování to byli otroci, ale jinak byli dobře živený a zdravý. Měli štěstí, že se dostali sem, tady se jim vedlo očividně lépe než těm v dolech či na polích. Co bych dala za to, kdyby se sem dostal Ondra. Měli bychom se tu celkem fajn.

Lord Kerpy předal mé otěže jednomu z nich a mezitím se k nám dobelhal starý muž. Byl cítit koňmi, stejně jako ti mladíci, ale pochybovala jsem, že by to byl otrok. Jeho oblečení bylo už na pohled jemné a drahé, i když bylo pracovní a na krku se mu houpal medailonek.

Trochu těžce oddechoval. Musel být už hodně starý a táhl z něj alkohol, až se mi z toho zvedal žaludek. Opilí ale nebyl, šel rovně a sebejistě. Nevím zda byl alkoholu tak imunní, nebo se tak moje smysli vyostřili. Možná obojí.
„Koukám, že jste si pořídil nového koně, lorde.“ starcův hlas skřípal jak dlouho nepromazané dveře.
„Bohužel mi Porkos pošel, mistře proměny. Musel jsem si rychle vytvořit náhradu. Bohužel dozorce v Muratu nebyl zrovna pohostinný “ sarkasmus v jeho hlase byl jasně patrný.
„V Muratu? Co je to tam za drzého dozorce?“ zamračil se mistr.
„Gerry.“ zavrčel
„Ach tak. Tím se všechno vysvětluje.“ kulhavě mě obešel. Zvedl mi postupně všechny nohy aby se kouknul na kopyta. Zkontroloval mi zuby i nohy. Poručil, tomu co mě držel, aby mi sundal sedlo a všechny sedlové brašny a prohmatal mi celé záda. Poslušně jsem držela, nechtěla jsme si zadělávat na problémy. Neměla jsem ani tušení jak dlouho tu budu muset vydržet než se mi povede… Co by se mi mělo povést? Co mám v plánu dělat? Co vůbec můžu dělat? Utéct? A kam? Za Ondrou? Nemám zrovna nejlepší orientační smysl. A i kdybych ho našla tak co? To už jsem řešila milionkrát… bude lepší se smířit s osudem.
„Není to špatný kůň. Je zdravá, možná trochu podvyživená a potřebuje trochu vytrénovat, ale bude to dobrý jezdecký kůň až se na ní zapracuje. I když by se pro ni hodil spíše nějaký lehčí jezdec. Mohl by jste ji celkem dobře prodat. Má krásné zbarvení. Udělal jste na ní dobrou práci.“ vychvaloval mistr Kerpyho.
„Neměl by jste mě takhle chválit, mistře. Mohlo by mi to stoupnout do hlavy a přestat trénovat.“ dobíral si ho.
„Mistr rád vidí dobře odvedenou práci svého bývalého žáka a dokáže ji taky ocenit.“ poklepal Kerpymu na rameno. „Ale dost už bylo tohohle cukrování. Odveďte ty koně do stáje. Vyhřebelcujte je a dejte jim nažrat.“ poplácal mě po krku. „No tak bude to!“ kluk vedle mě sebou polekaně trhl a cukl mi otěžemi. Nic příjemného, povím vám.

Poslušně jsem se vydala za ním. Nemohla jsem se dočkat pořádného žrádla a chvíle odpočinku. Klidně bych si dala měsíční dovolenou a vůbec by mi to nevadilo. Jen jsem nevěděla co se skrývá pod tím pojmem vyhřebelcování. To jako, že mě budou celou kartáčovat? Nebyla jsem zrovna nadšena z toho kam všude mi bude šahat. Nevidí tě jako člověka, tak si to tak neber. Je to úplně normální.

Stáj byla jedna velká dlouhá cihlová budova a kousek za ní se táhli nádherné pastviny. Budu se tu mít dobře. Uvědomila jsem si. Box byl dost velký a podestýlka čerstvá a suchá. Byla jsem teď kůň jednoho ze šlechticů a tudíž jsem i já dostávala dobré zázemí. Alespoň něco jsem vytěžila z toho být proměněná v koně a nechat si utírat zadek jako tříletý dítě.


Jo. Měla jsem se tu dobře, alespoň fyzicky. Psychicky jsem na tom byla dost bídně. Neměla jsem tu nic moc na práci. Celý den jsme se pásla, nebo stála ve stáji a jednou za čas si na mě někdo vzpomněl a vzal mě na vyjížďku po okolí, či se mnou pracoval na jízdárně. Nic z toho mi moc neusnadňovalo uchovat si své lidství. Očekávali, že se budu chovat jako kůň a já se tak chovala. A neměla jsem žádný důvod zapojit lidský mozek. Nemusela jsem řešit žádné problémy, nedělala jsem si s ničím starosti, krom Ondry, ale na toho jsem se snažila nemyslet.

Cítila jsem se fakt osamělá, když jsem pozorovala honící se koně po pastvě, na vzájem se okusovat, kopat a jinak dovádět. Byli tak spokojený a celá má koňská část se k nim chtěla přidat. Vyvádět jak malé neohrabané hříbě. Ale nemohla jsem. Nepatřila jsem k nim. I když jsem se snažila naslouchat svým instinktům koně, tak jsem měla i lidské instinkty, které jsem si dokázala uchovat a oni to věděli. Věděli, že nejsem stejná. Rozuměla jsem jim, ale ne dost, nepřijali mě do svého stáda a odháněli mě pokaždé když jsem se k nim snažila připojit. Asi to tak bylo i lepší, kdyby mě přijali, věděla jsem, že bych už to nevydržela a vzdala se sama sebe a stala se koněm.

Jedna věc mi ale stále vrtala hlavou. Proč se jen tolik držím svého lidství? To byla otázka na kterou jsem si nechtěla upřímně odpovědět. Všichni tady, na této pastvině, přijali svůj osud a já jsem docházela k závěru, že být člověkem není zas tak skvělé, být koněm je mnohem lepší, ale stále tu byl ten tenký hlásek. Hlásek, jenž mi připomínal Ondru, připomínal mi tábor a lidi v něm. Výčitky, že jsem se sama dostala ven a oni tam zůstali. Povinnost je dostat ven a touha skoncovat s tímto otrokařením. Kolik nás lidí ze Země denně umírá a kolik jich unesou?

Všechno tohle mě drželo a nenechalo mě pustit mé lidství k vodě. Na druhou stranu jsem si říkala, co jeden samotný člověk zmůže? Když k tomu už není ani úplný člověk? Nic. Měla jsem to nechat plavat ale nešlo to. Nejednou jsem měla chuť spáchat sebevraždu.

Jak týdny minuli, jedinou mou zábavou se stali drby. Bylo zábavné poslouchat lidi, jak si myslí, že je nikdo neslyší a říkají vám při tom své nejtajnější tajemství přímo do ucha. Bavilo mě to poslouchat dokud jsem si neuvědomila, že nemohu mluvit a nic z toho co mi říkají nijak využít. Jen občas se mi podařil nějaký šprým, když mi náhoda hrála do karet.

Zhruba před dvěma týdny jsem slyšela jednu služebnou vyprávět své kamarádce jak si našla milence, i když byla zasnoubená a Johnem, který pracoval ve stájích a čas od času se mnou i pracoval a staral se o mě. Neměla jsem ho nijak moc v lásce, byl to lajdák a často mě nevyhřebelcoval tak jak jsem si představovala a ani nijak jemně. Dokázal mi hřebelcování pěkně znechutit, i když je to taková příjemná masáž, ale to odbočuji. Prostě ta služebná kamarádce vyprávěla, že se s tím svým novým tajně schází u jezera za zády svého snoubence, když je v práci.

Asi dva dny na to jsem měla štěstí a John se rozhodl, že si se mnou vyrazí do lesa na vyjížďku. Byla to s ním celkem nuda, neboť celou cestu jsme šli v kroku a on nad něčím přemýšlel a nechal mě jít automaticky náš okruh. V tom jsem dostala geniální nápad. Otěže mi volně viseli na krku. Jezdec byl nesoustředěný, ale věděla jsem, že je schopný a nespadne jak hruška, když trochu poposkočím a jezero bylo dost blízko. K tomu všemu ještě ta strašná nuda. Co myslíte, že jsem tedy udělala?

Dávala jsem si pozor abych nijak neupozornila na své úmysly. Nechala jsem hlavu svěšenou, uši neutrálně do stran a svaly na zádech uvolněné. Jak jsem předpokládala, když jsem vyrazila vpřed, Johnovi trvalo hodně dlouho než se vzpamatoval. A než stihl pochytat otěže, tak jsme byli u jezera. Nikdy nezapomenu na to kolik štěstí jsem měla. Johnova snoubenka se svým milencem byli zrovna v nejlepším.

Snad vám ani nemusím říkat co následovalo. Jestli ten řev, co ztropil John, neslyšela celá Yuga, tak mě můžete šoupnout do koňského salámu. Taky padlo dost ran pěstí a facka za fackou. Jednu dobu jsem se až bála, že se mi tu povraždí. Ale po měsíci nezáživného civění na pastvě, mi to přišlo jako bych po měsíci opět měla dovoleno se dívat na televizi.

Když se dost vyřvali a namlátili, přišla fáze která se mi už tak moc nelíbila. John na mě naskočil, kopl mě do žeber, což fakt bolelo a tryskem jsme se hnali domů. Dlouho jsem si tak krásně nezaběhala a nevím proč, s jezdcem se mi běhání líbilo ještě víc. Když jsme dorazili domů, tak mě dost nešetrně odsedlal a oduzdil a pak se sesypal jak domeček z karet. Brečel mi na krk, jak malý a pořád se ptal proč mu to ta jeho snoubenka provedla. Měla jsem trochu výčitky, to byl jediný důvod proč jsem tolerovala ten jeho výlev a nenakopla ho do zadku.

Za ten čtvrt roku co jsem tu byla jsem měla skóre tři body. Z toho byli dva rozchody a jednou se mi podařilo dát do hromady jeden pár. Vidíte? Nejsem tak úplně zlá. Ale k rozchodům jsem měla mnohem víc materiálu. Nevypovídá to něco o lidské povaze? Ještě že jsem teď napůl kůň.

Pak má sebelítostná éra skončila. Bylo mi to jasné hned jak, jednoho fakt hnusného dne, mi na záda hodili sedlo a těžké sedlové brašn.
Autor Irigrein, 22.05.2011
Přečteno 275x
Tipy 7
Poslední tipující: Dermgen, jjaannee, Saia, Tynna, Darwin
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Líbí se mi to čím dál tím víc. Tahle situace nabízí spoustu možností k dalšímu vývoji, tak jsem zvědavá, co s tím uděláš:-)

23.05.2011 14:08:00 | Darwin

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí