Vesmírný mravenec

Anotace: fantazie z té nejvzdálenější budoucnosti, ke které směřujeme

Vesmírný mravenec
J. Henych
Finance: Dary v jakékoli výši posílejte na účet autora: 188577011/0600. Malý obnos potěší, větší mi pomůže vymanit se z otroctví.
Distribuce: Knihu si můžete koupit přes internet na www: stahujknihy.cz
Adresa autora:
J. Henych
Velká Kraš 110
790 58 Velká Kraš
e-mail: mvdr.henych@seznam.cz
Text, obálka: © Jiří Henych, 2009
Tisk: Nakladatelství Nová Forma, 2009
ISBN: 978-80-87313-08-4
2
Vstup autora
Představuji si Koloseum. Nové, mohutné, krásné. Burácející tribuny plné čtenářů trhají knihy na kusy, zapalují stránky a házejí je do arény. Přichází zástup spisovatelů, provádí rituální pozdrav: „Buď vítán čtenáři! My odsouzeni na smrt tě zdravíme!“
Začíná nelítostný souboj o text nejčtenější.
„Krev a sex!“ skandují svobodní občané, později se mezi sebou baví, na závěr znuděni k smrti odcházejí. A s nimi osiří i bělostné stránky, vřava lidských dramat vyvane, mříže zreziví, vazby puknou, udivení světoobčané budou tápat zaprášenými knihovnami a ptát se: „Opravdu je zabíjeli?“
„Ale ne vy hlupáčkové!“ zubí se mocní, „jen na ně zapomněli.“ Gladiátory nahradily přebohaté hvězdy, z náruživých čtenářů se stali konzumenti literatury, umění se změnilo v pouhé řemeslo.
„Výkony a kvalitu,“ našeptává vydavatel ve fraku a teniskách, „znáš cílovou skupinu svých čtenářů? Jak nezajímá? Ale kde to žiješ? Když to neprodám, tak příště nic!“
Má smysl psát, jsou li slova zbraně, věty kopí a romány jen slušivým modelem v soutěži chtivosti? Má smysl číst, pokud se podlézavost s exhibicí šklebí z každé druhé stránky? Ale kam by se poděly naše představy?
Tak já si například představuji opici, jak stojí pod stromem, ukazuje do koruny a mumlá: „Banán. Banán.“ Tak možná vzniklo první slovo. Když pak leží tlupa opic s plnými břichy ve větvích a navzájem si vybírají parazity z ochlupení, spokojeně vrní: „Mňam, mňam, banán.“ A máme tu první větu, dokonce rozvitou, hlavně 3
však strašlivě milou. V každém slově je ukryta chyba, jejich součtem vzniká velká Lež - sborově recitovaná.
Představuji si starého muže u vyhasínajícího ohníčku, jak rovná stébla slámy do trigramů a objevuje podstatu světa slov. Ó jak moudrý asi byl? Jako prázdno okenního rámu. Jak jasnozřivý asi byl? Jako cesta napříč časem i vesmírem. Říkejme jí z úcty ke tradicím tao.
Někdy mám i černé představy, zdá se mi, že bájné souznění nahradila slova, že nás od banánu a skvělých nápadů vecpala do slepé uličky. Hinduismus, konfucionismus, buddhismus - víra je rána do palice, abys už nepřemýšlel více!
Vítězná otázka v anketě vychytralosti: Čí víra je nejlepší?
Zmatení jazyků přetavilo řeč v potoky krve a hory mrtvých. Národy válčí, totemy hoří, všechno se mění, jen víra je nesmrtelná. Buď s námi, nebo skončíš v pekle!
Věty jsou nit vedoucí nás labyrintem života. Stejná věta vyjadřuje pokoru, krutost i potupu, ale my vnímáme jen ten náš význam. Lapeni v síti pojmů se urážíme navzájem.
Věříš? Je to nesmyslná otázka, pokrytectví či vyhlášení války? Jsme napíchnuti na špendlíky pojmů jak mrtví motýli v dokonalé sbírce manipulátorů. Není kam uletět, jen popisky se jmény, černé lži na bílé pravdě. Ale co všechny barvy světa kolem, kam se poděly? Na ty už pojmy nestačí, musíme o nich jen snít - fialová jásá v záři oranžové, blankytná se směje se žlutou v náručí a vínově rudá otevírá lidské touhy. Prožíváš je, nebo je plytké tlachání celý tvůj svět?
Ano a ne, dobro a zlo, pravda a lež, svět mezi není, nebo se už dávno scvrkl ve vychytralý kalkul. Slepota slov a neschopnost myslet bez nich nás vrací do říše iracionálních rituálů, generaci za generací hloupneme, ve 4
jménu tisíckrát opakovaných lží měníme sebe i svět. Slyšíš ten ohlušující pláč? Vidíš ty hlouposti kolem?!
Kdo chápat chce, může dál číst, ostatní pak prosím už neotáčejte list.
Tak jsme zůstali sami, vnímavý čtenáři, jen ty a já, jsme budoucnost i minulost, v nás je ukrytý celý svět. Uvolni se, zapomeň na cejch profese vypálený ti do čela, do snobského saka si utři boty a sni. Úvahy ti rozkošatí příběh, který se stal, stane či by se alespoň státi mohl, příběh tak neuvěřitelný a pravdivý, že nemá v historii příběhů obdoby. Nečti pouhé pojmy, čti šťavnaté představy a změníš svět, budeš li si to přát, ó všemocný čtenáři. Nevěříš? Pak otoč list a neboj se, sny ti nemůže nikdo vzít.
5
1. Objevení Marťana
Kapitola první je o průzračné genialitě, která je zranitelná jak malé dítě, je o milionech bezejmenných dříčů, kteří nesou na bedrech pyramidu parazitů, je o chlapeckém mýtu o božském milenci, který uspokojí každou, ale netuší, že je jen k politování.
Přílet génia
Psal se rok 2100 křesťanského kalendáře, 4798 čínského kalendáře, 5860 židovského kalendáře a 1524 islámského kalendáře, když se k Zemi blížila kosmická loď, v níž seděl pasažér, co viděl modrou planetu z takové blízkosti poprvé. Z dálky mu připadala jako kapka rosy zářící ve svitu slunce, čím byl blíž, tím větší podrobnosti rozlišoval, jako třeba oceány, kontinenty a moře, když se pak vnořil do hustých mraků, nespatřil už zhola nic. Nic. Nic.
Jak ohnivé kapky deště skrápěly rakety přistávací plochu jezera Ukerewe. Oslnivý svit raketodromu zastínil i záři luny - ostatně, nebyla by stejně vidět, bylo zamračeno. Tropická vegetace šuměla vzrušením, obtáčela terminály, v nichž davy lidí jak nekonečná stonožka cupitaly za svým cílem. Pohyb a všudypřítomná dynamika v sobě skrývaly neměnný běh věcí. Do toho dokonalého systému sestoupil mládenec jak z jiného světa, vysněná genialita narazila na realitu a ihned narušila rutinní postupy.
„Nemám vás v databázi,“ jedničky a nuly tančily v obvodech počítače Geitsovu šmatlavou častušku, sada chyb aktivovala alarm systém.
„Jsem tady poprvé,“ diví se mladík, že o něm umělá inteligence nic neví. Tato informace položila jedničky na
6
lopatky, ochranka je běžela restartovat, lidé se zastavovali, co se to děje? zírali na něj jako na nejrafinovanějšího teroristu, co pronikl mezi bezbranná kuřátka.
„Chyťte ho!“ ječela nula, „nebo to tu vyhodí do vzduchu!“
„On těžko,“ ušklíbl se muž, „ale když se to doví armáda, zlikviduje klidně celý raketodrom i s náma.“ Dáma na něj nechápavě zírala. „Nečtete noviny? Africké město s jediným teroristou je nepřátelské!“ Dívala se na něj vyděšeně – další nespokojenec? Nebo taky terorista? To je přece jedno!
„Tak si už načtěte data z mého pasu,“ cpal mladík kartu do stroje. Databáze byla bleskově opravena, planý poplach se změnil v prezentaci na univerzální depilátor. Lidé pojali podezření, že celá situace byla zinscenovaná a s hraným nezájmem se rozešli. I tak se našlo dost vnímavých spotřebitelů, kterým vidina dokonalého, moderního a maximálně příjemného holení učarovala natolik, že si o zaslání zboží neprodleně zažádali. Akce byla vyhodnocena jako komerčně vysoce úspěšná a v následujících dnech zopakována znovu a znovu a zase znovu.
Marťan nasál vůni haly: S pachem hlíny se mísil pot lidských těl a těžkých parfémů. Nu a pak ten šum: tolik lidí pohromadě ještě neviděl. Nasedl do mezikontinentálního rychlovýtahu, dotkl se bílé koule na stopce, křeslo se rozevřelo jak orchidej, ochotně ho přijalo do své uklidňující náruče.
„Posaď se,“ kolébalo se tam a zase zpět, „už se rozjíždíme, chce to klid.“
„Měli jsme zpoždění,“ stěžoval si jako malý chlapec, „nic nestihnu.“
7
„Minulost i budoucnost jedno jsou,“ citovalo křeslo něco dle gusta klienta. Ruka zašátrala v cestovní tašce, vylovila videodisk, vložila jej do přístroje, na monitoru se objevila vzpomínka z Marsu.
Největší objev v dějinách lidstva
U prosklené stěny stál prošedivělý muž, sledoval duny valícího se písku.
„Usměj se tati!“ volal kameraman z bazénu. Muž se pomalu otočil.
„Jsi jak malý kluk, proč to natáčíš?“ řeč těla dítě pochválila.
„Na památku,“ schovala se kamera na půl hladiny, jako by byla krokodýlem číhajícím na svou oběť.
„Celé to zamokříš,“ brblá otec nepřítomným hlasem, jako by myslel na něco jiného. Aha, na výjev na telestěně.
Zářivé slunce praží do nahých těl, pyramida z kamene roste jak pyramida moci, ozývá se zvukový doprovod: „Teď hej, teď hup, táhni na povel! Zvedni kámen, řekni ámen, hrstka písku, podej misku a napij se, tup dup, do kvádru buší pěsti a kladiva, práce je posvátná a nevinná, tup dup, kamínek, v uších bubínek, tupity, dupity, tup.“
„Tati, usměj se,“ naléhá kameraman.
„Oni práci zbožňovali,“ poučuje táta, „pyramida není hrob faraóna, je to zrod civilizace.“ Oko kamery spočine na zdobených ženských ňadrech, snad i do odhaleného klína zavítá, nahota bývala posvátná a nevinná. Miska s vodou, muž pije, žena ji pokorně naklání, po štíhlých prstech skrápí kapky životodárné tekutiny, on prst olízne, ona ho políbí, zplodí houf potomků, stavitelů pyramid.
Velkolepost scény uškrtí zasyčení venkovních dveří, následuje klapot ženských podpatků. Pod vodou zní jak výstřely bubínkového revolveru.
8
„To jsi ty pacinko?“ táta si zapíná knoflíček až nahoře u límečku košile. Ticho mu je odpovědí. Jak pes vítající svého páníčka se hrne do kuchyně. Kamera na něj stříkne vodu, muž se ohání: „Teď ne, Péťo!“ Kamera hledá nejlepší pozici. „Už jsi doma pacinko?“ Na zbytečné otázky někteří lidé ze zásady neodpovídají. Možná to považují za neracionální, možná jen nemají sílu, ale je vysoce pravděpodobné, že si to jejich protějšek vyloží jako prachsprostý nezájem o svou osobu, jako urážlivou nelásku, absolutní nechuť sdílet s ním i ty nejjednodušší pocity - a nenávist je na světě.
Zvuk otevírající se ledničky předcházel unavenému zvolání: „Kde je ta mražená káva?!“ Snad i mrtvoly mají veselejší hlas.
„Myslíš tu krabičku, která tam byla celý týden?“ blekotal muž evidentně zaskočen jejím požadavkem. „Vypil jsem ji, aby se nezkazila, mám koupit novou?“ Snaha vyjít vstříc zní jako úlisnost. Nebo to je provinilost?
„Ne,“ vydechl hlas naposled, „koupím ji sama.“ Únava se skepsí naplnily dům, za nimi se zjevila tvář ženy, práce ji notně vyčerpala.
„Netoč mě Péťo,“ odhání kameru rukama a současně se před ní snaží skrýt, „vypadám hrozně.“
„Hrozně vypadáš nejlépe,“ zvolal kameraman a trochu se zadrhl.
„Zase ty tvé taoistické nesmysly,“ oči při pohledu na syna zjihly.
„Jsem rozený taoista.“
„Aha, já zapomněla,“ šermující protesty se zastavily.
„Víš mami, co stálo u počátku civilizace?“
„Ne, ale ty mi to jistě řekneš, rozumbrado,“ na kameru zapomněla.
„Strach. Lidi se na rozdíl od zvířat bojí furt. Tedy stále,“ opraví se.
9
„Aha,“ cuky ve tváři prozradily, jaké úsilí vynakládá na potlačení smíchu, „a to jsi vyčetl kde?“ Kamera zmateně bloudí po stěně až se zastavuje na tátovi.
„To už je tolik ?“ muž okatě zírá na hodinky, „musím do práce!“
„Tebe ještě nevyhodili, Packu?“ pomrkávala po objektivu jako uličnice.
„No dovol, já jsem tam přece ten nejdůležitější!“ nafoukl se jak holub.
„Jo, ty a vypínač u dveří!“ Už to byla jiná žena, spokojená, uvolněná. „I při veslování na galéře si někteří lidé dovedou odpočinout víc, než při povalování v posteli.“
„To jako že jsem flink?“
„Takovou odvahu nemáš, jen pracuješ pod své možnosti.“ Muž se dal na úprk.
„Můžu jít s tebou, tati?“ zastoupila mu kamera cestu.
„Cože?“ nic nechápal.
„Prosím, prosím, slíbil jsi to,“ žadonil syn.
„Ale já spěchám a ty jsi ještě v plavkách,“ vymlouval se.
„Než nastartuješ, jsem u tebe,“ obraz zmizel.
„Startovat, startovat,“ bručel táta na dalším záběru, „ten křáp zase nejede!“
„Zkusil jsi stacionární rozjezd?“ zeptala se kamera.
„To je snad zakázáno,“ ošíval se.
„Jen když to neumíš.“ Stroj vystřelil do skleněného tunelu, stlačený plyn ho poháněl kupředu, jako by to byl dopis v potrubní poště.
„A jede,“ usmíval se táta, „je to sice starý krám, ale kupovat nový by byla škoda, ne snad?“
„Je to hodnotný veterán,“ podotkl syn důrazně, „nikdo nemá starší.“
„Máma chce nový.“
„Každý skutečný znalec strojů nám ho musí závidět.“
10
„No vidíš, a ví o tom máma?“
Cesta se vinula po úbočí vysoké hory, výhledy do krajiny byly kouzelné. Ty barvy lámající se o špičky skal, modrý jas zapadajícího slunce, ani malíř by nenamíchal mrtvější barvy. Na vrcholu stála bělostná kupole hvězdárny s teleskopem na špici, osadníci jí pojmenovali Mamma Giganta pro nepřehlédnutelnou podobnost s ženským ňadrem. Sotva se k ní plynostřel přiblížil, vrata se doširoka rozevřela, observatoř je přijala do svého vlhkého lůna jako žádostivá milenka.
„Dnes máme jen samá rutinní sledování,“ zapnul táta vypínač u dveří, „tak na nic nesahej a neruš.“ Ukládal se k pracovnímu spánku. Jeho žena nikdy nepochopila, že rutina je základem, bez kterého nikdo nic nového nikdy neobjeví.
„Je tam zase!“ hlásí hoch od hvězdářského dalekohledu.
„Co jako?“ jukl otec.
„Ta čmouha, co tam byla před týdnem,“ coby správný hvězdář nepoužíval odborné výrazy.
„To jako… Od těch dob,“ zabručel soustředěný otec, „co pod námi otevřeli obří důl, není obraz to, co býval. Jo kdysi, to jsme měli nejlepší obraz na světě, ale dnes? jsme dobří tak akorát pro školní výlety, kdyby na Marsu nějaké školy byly.“
„Je to velká kometa a je přesně tam, kde měla být podle tvých vzorků o pohybu antihmoty,“ trval syn na svém.
„Ale di,“ evidentně čekal na pointu vtipu, „těm vzorcům přece nikdo nevěří!“
„Ale jsou správné, že tati?“ naléhavost v hlase znamenala, že na tomhle malilinkatém detailu stojí životní ambice dítěte.
„Jistě že jsou správné,“ napřímil se otec jako mučedník bojující za svaté přesvědčení, „vymysleli jsme je s kamarády na vysoké a dokazují, že antikomety mohou
11
být v určité části vesmíru už od jeho samotného vzniku a nesrazí se. Jenže kantoři řekli, že se jedná o spekulativní výpočty, což měli pravdu, protože jsme je chtěli naštvat, ale že by neplatily, to nikdo nikdy nedokázal.“
„Musí být správné,“ syn tátovi bezvýhradně věří, „ty se nikdy nemýlíš.“
„No vidíš a ví o tom maminka?“
„Neboj tati, řeknu jí to a taky jí připomenu, že i obecná teorie relativity vznikla jako matematická spekulace.“ Neusmáli se, ale pohoda, která mezi nimi zavládla, vydala za víc než hurónský smích a mlácení se do zad.
„Víš synu, upřímně,“ zasnil se táta, „kometa z antihmoty je klukovský sen, jediná věc vyřeší všechny problémy světa, já ho měl taky a určitě i spoustu dalších kluků, ale je to pošetilé, věř mi. Začneme pracovat, jo?“
„Ale tati, já ji vidím!“ oči mu zářily, jako by tenhle moment měl rozhodnout, zda výchova a kariéra má smysl, nebo je lepší zapomenout na duši a hledat drogu, co uspokojí tělo.
„I kdybys měl pravdu, jak se k ní chceš dostat? Je příliš daleko, to nevyřešíš!“ V tu chvíli se sny obou spojily v jedinou velikánskou řeku, která spěchá ve společném korytě do moře a již předem ví, že ani to není schopno uspokojit její ambice. Snad oceán, ale co když i ten je pro jejich objev malý?
„Hele tati,“ tlačil syn otce k dalekohledu, „o to teď přece nejde, jenom to prosím zkontroluj!“
„No a máš v pořádku kalibraci?“
Teorie a praxe
Vzpomínám na rodinnou oslavu, když byla kometa zapsána pod tátovým jménem do seznamu vesmírných těles. I mámě se zaleskla slza v oku a to netušila, že beze mne by táta nikdy neměl odvahu jí o kometě říct. Vím, že
12
to na mě tehdy narafičil. Ale jak antihmotu uvěznit, to jsem už skutečně vymyslel sám. Vlastně my všichni, víte, sehraný tým lidí je síla, jakou nikdy žádný stroj nemůže nahradit.
„Nejste náhodou Marťan?“ otázal se automat, „někdo vás čeká v hale.“ Na perónu pochodovala žena s mým jménem na lístku.
„Já se tak jmenuji,“ přihlásil jsem se.
„Máte zpoždění, byly nějaké komplikace?“ Mé oči nechtěně uvízly v jejím výstřihu, uviděl jsem průhledné prádélko, které smí nosit jen barové tanečnice. Lekl jsem se svých myšlenek, oderval oči, odpovídám:
„Nic vážného.“
„Takže ne,“ zařadila si mou odpověď do kolonky a na chvíli se zamyslela, jako by redigovala připravenou řeč. „Měla jsem vás přivítat a dovézt do sekretariátu Vesmírné agentury, ale vzhledem ke zpoždění vám přímo ukážu váš byt.“
„Mám byt?“ Můj jednoduchý svět se začínal komplikovat starostmi, na které jsem doposud nemusel ani pomyslet. Plánuji si vše, vypracuji mnoho alternativních variant, takže ať se stane cokoli, nic není mimo můj plán.
„Jistě. Pojďte.“ Měla příjemný hlas a vláčné pohyby, jsou všechny ženy na Zemi tak jemné? Nasedli jsme do vozítka žlutého jak pampeliška, s klapnutím se odpojilo ze zásuvky, váhavě vyjelo z budovy, hned jak to bylo možné, vysunulo tykadla, napojilo se na troleje. Mám rád tyhle technické hračičky, dělají život zábavnějším.
„Je na elektřinu?“ zeptal jsem se zcela zbytečně.
„Spíš na peníze,“ ušklíbla se, „odečítá mí kredit a kdybych ho náhodou neměla krytý, zastaví se.“
„To abychom vůbec dojeli!“
„Pf,“ povýšené gesto mělo naznačit, že peněz na ježdění má dost.
13
„Vy patříte k lidem, co pořád cestují?“ ujišťoval jsem se.
„Jak prosím?“ divila se očima, tváří, celým tělem.
„Místo aby vám přivezli jídlo do kanceláře, přesunete se sami do restaurace,“ uvedl jsem příklad.
„A vy to snad děláte jinak?“ úsměv ji rozšířil zřítelnice.
„Ježdění je ztráta času, i divadla a výstavy jsme nahradili virtuální realitou.“
„To je mi hrozně líto,“ zatvářila se tak žalostně, že jsem v tom jediném gestu spatřil generační tragédii osídlování Marsu.
„Ale mi to nevadí,“ pípl jsem, neboť jsem právě v tu vteřinu změnil názor na to, co je racionální chování člověka a co je k politování.
„Snad bychom si mohli tykat, já jsem Irena,“ nabídla jako by za odměnu. Na stvrzení našeho přátelství mě vzápětí políbila na jednu tvář, pak na druhou, do třetice lehce na ústa.
„Cukrbliky, cukrbliky, pusinku,“ mihla se mi hlavou průpovídka z hodin etikety, ale tam se vítaly vždy dvě nafintěné ženy. Existuje něco víc ženského, než otisk rtěnky na tváři? Utřela mi ji bílým kapesníčkem.
„Čekala jsem na tebe věčnost!“ v hlase nebyla cítit výčitka, ale starost ženy o muže.
„Tedy povím ti,“ ukázal jsem na okno vibrující pod nápory lijáku, „horší počasí jsem neviděl ani ve filmu, jak v tom dovedete přežít?“
„Deštíček,“ pokrčila ramínky, „běžná věc.“
„U vás se na ulicích i střílí?“ vzpomněl jsem si na hlavní zdroj svých informací o pozemském světě.
„Jak prosím?“
„Jak mám vědět, co všechno je pravda a co fikce? A máte tu zvířata?“ Skutečně se bavila.
„Havěti je všude plno, ale jestli myslíš něco k vidění, jako jsou sloni a opice, tak ty jedině v zoo.“
14
„Zoo je urážka přírody,“ přeskočil jsem na deklamaci svých zásadních kréd, „hrdý predátor se převychová v koťátko na hraní, rychlonohá srna v línou kupu přežvykujícího loje.“
„To stejné bys mohl říct i o lidech,“ ušklíbla se a já v domnění, že mě nepochopila, vysvětluji: „Zvířata musí do přírody.“
„To je jako bys dal měšťáky do pralesa a tvrdil, že jim je líp,“ vysvětluje pro změnu ona mě. Takže natvrdlý jsem tu já? Překvapením jsem zapomněl zavřít ústa, vlítla mi do nich moucha. Snažil jsem se ji vyplivnout a vydesinfikovat se. Smála se.
„Co je?“ šklebil jsem se i proto, že ústní sprej byl hořký.
„Ještě nikoho jsem s mouchama tak divoce bojovat neviděla.“
„U nás nejsou,“ vycítil jsem osobní tón. Nesedají mouchy náhodou na hovna?
„Aha,“ vydechla a já pochopil, že tady vůbec o mouchy nejde. Následné ticho jsem přerušil větou:
„Antihmota byla jen záminka, jak se dostat na Zemi.“
„Dobrý pokus o vtip, ale nahlas bych to být tebou už nepovídala, ještě to někdo vezme vážně. Chápej, tolik peněz dát do výzkumu, když jde jen o tvou dovolenou, to se těžko překousne.“
„Snad máte větší smysl pro humor než marťani.“
„Hele, nedělej si iluze, tady jsou taky natvrdlí.“
„Na natvrdlou rozhodně nevypadáš.“
„Pár normálních se nás najde, ale zase si umíme lézt pořádně na nervy.“
„Tam u nás říkáme vědcům papučáři, chodí do práce v papučích. Vše je v jednom komplexu, nestojí jim za to se ani přezouvat.“ Nezmínil jsem, že většina z mých strýčků a tetiček jsou géniové a nějaký ten výstřelek se považuje za normu.
15
„Tady je to spíš ústav pro seniory něž vědecký institut, z mladých a schopných mají strach. Když se dá dohromady jakýkoli objev, tak se pod to podepíší šéfové pracovišť, takže když si ve výzkumáku třeba jen prdneš, je to přece jen kolektivní práce, tedy jejich.“ Bavila se.
„Na slávě snad nezáleží,“ mají stejné morální hodnoty?
„Snad u vás, tady o nic jiného nejde. Kdybys věděl, jak ti naši velikáni píší vědecké práce, tak bys na vědu zanevřel. Študáci za ně dělají výcucy z literatury! a oni je jen podepíší a vydají. No a protože jsou hodnoceni podle počtu citací, tak se ve svých pracích citují navzájem a vydávají i časopis jen pro sebe za státní dotace a provozují web, na který zavítají jen oni sami, prostě kariéristi, co si pěstují pavědu, ale tváří se jako skuteční vědci.“ Vůz zastavil v podzemní garáži, výtah nás vyvezl do nejvyššího patra.
„Má úloha skončila,“ podala mi klíče od dveří. Neuměl jsem si představit, že bych tu měl zůstat sám.
„Ukážeš mi to?“ vysoukal jsem ze sebe.
„Co jako?“ hodila po mně pohled, jako by myslela na něco úplně jiného, než je byt.
„Na kávu tě pozvat můžu, ne snad?“
„Pokud nějakou máš,“ vešla dovnitř jako vítěz na dobyté území. Ženy jsou mnohem odvážnější než muži.
Nerozhodní a rozhodní
„Káva, káva,“ hrabal se v kuchyňské lince, „nejspíš tu žádná není,“ zarazil se, jako by mu skutečně šlo o to pitomý kafe.
„Kde to žiješ?“ odložila jsem si svetřík a vyzývavě rozepnula knoflík u výstřihu, „na to nemáme fondy.“
„Na lety do vesmíru peníze jsou, na kávu ne?“ usmál se, jako by mu to připadalo obzvláště paradoxní, „ale co s tím budeme dělat?“ pokračoval v těch svých
16
dvojsmyslech, „já mám hlad.“ Neřekl na co, ale jako slušná holka jsem dělala, že mluví o jídle.
„Já taky,“ připustila jsem a uvažovala, jestli se chce najíst předtím nebo až potom.
„Jak dlouho jsi na mě čekala?“ Upřel na mě oči, jako by chtěl hrát hru, kdo uhne pohledem první. Jsem krátkozraká, nikdy neuhnu.
„Raději se ani neptej,“ ztišila jsem hlas. Pohled mu zjihl. Některé chlapy rajcuje představa obětavé ženy, která trpělivě čeká na muže s teplou večeří, je utahaná, sexy oblečená a usmívá se. Jasně, že takové ženy nikdy nebyly, domácí panička je stejné pudové lákalo jako třeba bičík a kůže.
„Skočím pro něco do bufetu!“ Chlapi jsou zvířátka, když nejí a nesouloží, jsou nervózní.
„Půjdu s tebou,“ nabídl se galantně.
„To je zbytečné, postav vodu na kávu, nakoupím a jsem zpět.“ Chtěla jsem říct, ať si na sebe vezme něco pohodlnějšího, ale to by bylo moc. Kdyby to řekl on, hupsla bych do postele a nenechala na sobě ani nit. Je sice cizí, ale musí vědět, oč uprostřed noci se ženou v pokoji jde.
Oni nevidí, co vidím já
Vaření je tak otrocké! I když tady to znamenalo jen napustit vodu do konvice a zmáčknout knoflík, jenže když se vám něco nechce, je i sebemenší pohyb utrpení. No a pak mě napadlo, že udělám to, o čem jsem na Marsu ani nesnil. Otevřel jsem okno dokořán a nasál plnými plícemi vzduch. Vítr mi pročísl vlasy, byl tak silný, že by si stačilo jen stoupnout na parapet, roztáhnout ruce a letět. Vzduch je neuvěřitelný zázrak! Země je obrovský živoucí organismus a lidi jeho nepatrnou součástí.
17
Z přemíry vzrušení se mi zatočila hlava, posadil jsem se do ušáku, otevřel svou oblíbenou knihu.
Jak vznikla civilizace
Dva polonazí kluci seděli na skále, sledovali meandry líně se vlekoucí řeky. Po proudu dolů plula loďka, seděl v ní muž s bílými vlasy, sklouzli z kamene jako ještěrky vyrušené z vyhřívání, propletli se křovinami, než stačila dorazit, byli schování za závojem listí.
Loďka najela na mělčinu, poutník se těžce zvedl, vystoupil, zkušeně ji zajistil proti uvolnění, z režného vaku vytáhl boty, začal se pomalu obouvat. Do tváře mu neviděli.
„Nazdar mládenci!“ zahlaholil, aniž by se ohlédl.
„Uf, uf, jak jsi nás mohl slyšet?“
„Jsem už dost starý na to, abych slyšel a nemusel poslouchat,“ vzhlédl cizinec.
„Uf, uf,“ vylekal se mladík, když uviděl zsinalou tvář s vypoulenýma očima, „tak bledého člověka jsem ještě nikdy neviděl!“ Zorničky se reflexně rozšířily, otevřely okno do nevinné duše, stařec spatřil prostotu a zvídavost.
„Jak se jmenuješ a odkud znáš naši řeč?“
„Jmenuji se Strach a znám všechny řeči světa,“ stařík se napřímil, „jdeme.“
„Jak může mít někdo tak divné jméno a kam chceš jít?“
„Do vesnice,“ vydal se neznatelnou pěšinkou. Už nevyzvídali, jak o vesnici ví, jen za ním poskakovali. „Obdivuji vaši odvahu,“ přerušil muž šustění trávy.
„Ho, hó,“ nafoukl se první mládenec, „tak zcestovalý muž jistě slyšel o našich hrdinských činech.“
„Nic jsem neslyšel,“ odbyl ho stařík, „obdivuji to, že chodíte bosky.“
„Všichni chodí bosky, na tom není nic odvážného,“ dělá si snad srandu? 18
„Tak to je zlé,“ zastavil se muž, „moc zlé. Copak jste neslyšeli o jedovatých trnech, smrtelných infekcích, nebezpečných hadech, neznáte nikoho, kdo by zemřel na poranění chodidla?“
„Známe,“ odpověděl mladík, „ale na hady boty stejně nepomohou.“
„Na všechno boty nepomohou, to je pravda,“ souhlasil stařík horlivě a vydal se na další cestu, „i v botách můžete uklouznout a spadnou do řeky.“
„Já jsem dobrý plavec,“ pochválil se mladík, „spadnout do vody je legrace.“
„Dobrý plavec?“ zbystřil stařík, „snad se nekoupete v té zrádné řece!“
„Dovedu ji přeplavat tam a zase zpět a nemusím ani odpočívat,“ pochlubil se mladík.
„Co skryté víry, větve pod hladinou? Ještě jste neslyšeli o skvělých plavcích, kteří skočili do vody a už se nikdy nevynořili?“
„Slyšeli, můj téměř bratr se zde utopil.“
„Tak vidíte,“ vydechl ze sebe stařík všechen smutek. I chlapci posmutněli, jako by vzpomínka vrátila hrozný zážitek zpět.
Vesnice se rozprostírala na malém paloučku, po jejím obvodu stály chatrče pro samotáře, v centru tří velké budovy: jedna pro muže, druhá pro ženy, třetí pro děti a staré lidi. V samotném středu bylo ohniště.
„Posaď se,“ vyzvali starce, „přicházíš zdaleka? Povídej.“ Pohostili ho, on je obdaroval pytlíkem soli a příběhy. Byl dobrý vypravěč, slova se vbíjel do myslí prostých divochů, barvité příběhy ožívaly. Pochválil umístění vesnice i okolí a podivil se nad tím, že všichni žijí tak pospolitě. Vzpomněl si na události, které lidi jako jsou oni rozdělily.
19
„Ta poslední událost se stala vlastně nedaleko,“ ukázal k řece, „stačí plout proti proudu, přejít hory, na druhé straně teče podobná řeka, u ní vesnice jako ta vaše. Jednou jsem vezl obchodníka, roznášel skleněné šperky. Ani nevím, kde k nim přišel, ale něco takového jste neviděli, třpytily se jako kapky deště a když jste se skrze ně podívali na slunce, rozzářila se vám před očima nádherná duha, prostě skvost. V té vesnici se zrovna měla vdávat dcera náčelníka, spanilá dívka krev a mlíko, i mě dovedla rozkurážit, a to už je co říct,“ zasmál se stařec skřehotavým hlasem.
Když uviděla šperky, vypískla nadšením: „Kup tatínku, kup, kup, kup!“ Obchodník jí je ochotně půjčil, houpaly se mezi panenskými prsy jako příslib krásných nemluvňátek, obepínaly bedra jako nebezpeční hadi, hladily kotníky, jako by ty alabastrové skvosty potřebovaly více něhy. Mužové okouzleni její krásou klopili zraky, to ji ještě rozparádilo.
„Nemohu ti koupit drahé šperky,“ osopil se otec náčelník, „to už může jen tvůj nastávající.“ Mladý lovec vypnul hruď, nabídl obchodníkovi drahocennou kůži, pak dvě, všechny kůže co měl, ale obchodník je nechtěl, že šperky vymění jen za žluté kamínky a hned vesničanům ukázal, jak mají vypadat.
„Za obyčejný kamínek takové cennosti?“ smáli se vesničané, ale když došlo na obchod, zjistili, že ho nikdo nemá a u řeky taky není. Dívka vrátila cennosti, její obličej byl smutný jako zvadlá orchidej. Když je ona smutná, je smutný i její nastávající, její otec a celý kmen. Tu jeden lovec vytáhl z chýše nádherný valounek zlata, kupec kývl, provedl směnu, spěšně odešel.
Lovec přistoupil k náčelníkovi, že mu šperky daruje, ale ten odmítl, dcera je dospělá, musí si vybrat sama. Lovec jí tedy zavěsil šperk na holou hruď, druhý připnul
20
ke svůdným bedrům, třetí na něžný kotníček. Skákala radostí. Svěřil se jí, že má podobných valounů plnou skrýš, sbírá je od mládí.
Pokud má každý z nich větší cenu než sbírka kožešin, pomyslela si, je to největší boháč v kraji. I vydali se ke skrýši do hlubokého lesa, za nimi se vydal i nastávající.
„Seděli jsme u ohýnku, lidi se vyptávali, já ochotně odpovídal, protože pro mé vyprávění mě mají rádi. Byli pozorní posluchači, zrovna jako jste vy. Padla tma. Dívka nikde. Otec se strachoval. Šli ji hledat, ale nenašli.“
Sotva se rozednilo, vydali se domorodci do lesa znovu. Lovce našli s podříznutým hrdlem, dívka i její nastávající se však ztratili. V okolí byly nalezeny i stopy obchodníka. Někteří si mysleli, že obchodník lovce okradl a všechny tři zabil, jiní zas, že náčelníkova dcera s mužem zabili lovce a utekli s obchodníkem, další zas, že on zabil, ona utekla.
Rodina zesnulého osočila náčelníka, ten napadl rodinu nastávajícího, že není schopna obstarat svatební dar, že vychovala únosce a vraha. Kmen se rozdělil na tři skupiny, hned při první šarvátce tekla krev.
„Spěšně jsem se sbalil a odjel,“ dokončuje stařec vyprávění, „vrátil jsem se na ta místa až za rok. Bodláčí, kopřivy, vesnice špinavá, pobořená, opuštěná. Hledal jsem v okolí, našel krásnou dívku u vody, kolem ní se batolilo dítě. Snažil jsem se dopátrat, co se tam stalo, ale ona byla němá. Za vesnicí jsem objevil spoustu hrobů a spočítal si, že nemohl přežít nikdo. Nevím, čí vinou se rozpoutalo to krveprolití, ale jedno je jisté, něco podobného se může stát kdekoli, kde lidé žijí pospolitě a stále si věří, jako si věříte vy.“
Nastalo ticho. Kdosi sundal pečeni z ohně, začalo se jíst.
„Už vím, proč máš tak divné jméno,“ zaburácel lovec s plnými ústy, „pro tvé chmurné povídky.“
21
„Musím už jít,“ zvedl se stařec, „mám dlouhou cestu.“
„Teď v noci?“ divili se vesničané, „to je nebezpečné.“
„Noc není vůbec nebezpečná,“ zaskřehotal stařík, „hvězdy svítí jako tisíce sluncí a tma vás schová do bezpečné peřiny, noc je krásnější než den, v noci se cítím svobodný.“ Zmizel v temnotě.
„Ani nepovečeřel,“ posteskla si dívka.
„Buď ráda,“ zabručel muž, „ještě by nás přesvědčil, že maso je škodlivé a nenajedl by se nikdo.“ Smích náladu uvolnil.
Druhý den zastihl mnohé v pilné práci. Mladí si budovali nové chýše co nejdál od ostatních, staří káceli stromy, zpevňovali svá stavení. Společné domy osiřely, na místě ohniště bylo zbudováno náměstí. Lidé si oplotili zahrádky, rozdělili les, už nic nebylo společné.
Až jednou ke břehu přirazila loďka.
„Přijeli obchodníci!“ volaly děti a běžely k přístavišti. Proti nim kráčel vrásčitý stařík, tváře bledé, oči doširoka rozevřené.
„Přivezl jsi něco?“ volal chlapec.
„Nejsem obchodník,“ odvětil stařec.
„To je škoda. Jdeme kluci, nic nemá!“ Stařík se usmíval, lidé spěchali po prašné cestě s náklady jako mravenečci. Bosky už nechodil nikdo. Když se jim zadíval do očí, sklopili zrak, přesto stačil zahlédnout v jejich zřítelnicích sám sebe.
„Pokrok se zastavit nedá,“ brumlal si spokojně. Ve vesnici se posadil na místo, kde bývalo dřív ohniště.
„Kdo jsi?“ vykoukl z chalupy svalnatý mravenec.
„Jsem pouhý rybář,“ šeptl unaveným hlasem.
„Tady lovit nesmíš, sbal se a jeď dál!“
„Rád bych si dal něco k snědku,“ šeptl stařík.
„Máš peníze?“
„Peníze lidi rozdělují.“
22
„Nemáš. Tak přines rybu!“ Stařík se postavil, pomalým krokem se vracel k loďce.
„Kam jdeš člověče?“ zeptal se muž, co právě dorazil ke břehu, „stmívá se, lovit se už nedá, cestovat vůbec ne, zabloudíš.“ Byl šťastný, dnes ryby braly, plná pramice bohatství.
„Hvězdy svítí jako tisíce sluncí,“ odrazil stařík člun od břehu, „tma mě schová do své bezpečné peřiny.“
„To je ale blázen,“ bručí rybář, „v noci cestují jen blázni.“ Vypadá ale zkušeně, uvažuje cestou do vesnice, určitě to nedělá poprvé. Možná zná způsob, jak nachytat v noci více ryb. Prý stačí přiblížit hořící louč k vodě a ryby skáčí do loďky samy. Budu to muset vyzkoušet. Světlo nebo tma, hlavně že berou!
Racionální vztah k ženám
„Co to čteš?“ ozvalo se mi za zády. Hrklo ve mně, ani jsem si nevšiml, že je už zpět.
„Jsi lekavý?“
„Ne, ne, ne,“ mával jsem rukama. Vyskládala na stůl nákup a zase se tak neopatrně nakláněla, že jsem viděl vše, co má být očím skryto.
„Dáme si víno?“ mrkla na mě, silou jsem odtrhl pohled od ženské krásy a zadíval se jí do tváře.
„Četl jsem, že na Zemi stále něco slavíte: narozeniny, jmeniny, do toho svatby, rozvody, úmrtí a porody, pak státní svátky a významná výročí, každý den je hodokvas.“ Měla to být kritika jejich neefektivního způsobu života, ale ona zasněně dodala: „Kéž by.“ Zapálil jsem svíčku, ženy prý hodně prdí, plamen páchnoucí plyn spálí, nic není cítit.
„Víš,“ naléval jsem víno, „je strašně fajn potkat někoho normálně prdícího.“
„Co prosím?“ podivila se.
23
„Jen normálního,“ opravil jsem se.
„Milá poklona,“ pohled jí zjihl.
„Myslím někoho, s kým se dá mluvit bez vší té komerce a hloupostí kolem. Já komerci strašně nenávidím, je to urážka lidské inteligence.“ Možná jsem to řekl až příliš důrazně.
„Tak ať to tady přežiješ,“ pozvedla skleničku.
„Na zdraví,“ dodal jsem. Víno bylo úžasné, stouplo mi do hlavy dřív, než bych řekl prd. Chlebíčky byly taky lahodné. Takovou hostinu jsme tam nahoře nemívali.
„Jak to tam u vás máte s holkama?“ zeptala se koketně.
„Holkama?“ zaskočila mi okurčička, „nic moc.“
„Nemáš žádnou lásku?“ vyzvídala.
„Láska neexistuje,“ napil jsem se jako světák, „jen sex.“
„Neříkej,“ nasála vůni, přivřela oči, „já myslela, že člověk buď miluje, nebo zůstává sám.“
„Logicky vzato má každý muž v hlavě množinu představ o ideální ženě, ona zas o něm, ale reality obou jsou dvě naprosto odlišné množiny, takže tu máme čtyři různé množiny, jejichž průnik je prakticky vyloučen,“ spustil jsem na ni jednu ze svých originálních definicí, „a láska je z matematického hlediska pouhý průnik množin.“
„Máš to dobře vymyšleno,“ koketně pomrkávala, jako by nevnímala obsah slov, jen mou veselou náladu, „ale jak potom můžeme přežít?“
„Sex je naprosto něco jiného!“
„Hm,“ předla jako kočka.
„Už pro opice byl sex něco víc než pouhé rozmnožování,“ snažil jsem se správně artikulovat, „byla to sociální záležitost.“
„Tak sociální, jo?“ Dívala se na mě, jako by mě chápala odedávna.
„Aby se samci uklidnili.“ Pohrávala si s knoflíkem u košilky.
24
„Nějak jsi zamluvil své kamarádky,“ zvedla oči. Bylo evidentní, že na mé odpovědi záleží osud večera.
„Na holky nemám čas,“ povídám upřímně, „navíc na Marsu nejsou,“ lžu, „ovšem já hodně cestoval po satelitech, takže zkušenosti mám,“ vychloubám se. Sám sebe jsem nepoznával, normálně se chovám k něžnému pohlaví stejně jako k mužům, protože nejsme přece nadržená zvířátka, ale je pravda, že právě kvůli svým zásadovým postojům bývám často za vola.
Mladí kluci nic nevydrží
Mám ráda chlapy, co nemluví hlouposti. Marťan byl nadržený na první pohled, ať mluvil o čemkoli, oči mu periodicky sklouzávaly k mému výstřihu.
„Zkušenosti jsou dobrá věc,“ pochválila jsem jeho snahu, pak pomalu vstala, nenuceně k němu přistoupila, jemně se mu posadila do klína. Cukl sebou, určitě to nečekal. Pro tyhle situace máme s kamarádkou vymyšlenou strategii, postavit chlapa před hotovou věc. Se svůdným zavrněním jsem ho políbila. Byl to vášnivý francouzák s ústy dokořán a jazykem.
„Co mi povíš teď?“ odpověď pohltil další polibek. Ženy na To myslí víc než chlapi, ale když má dojít na věc, objeví u sebe zábrany, u chlapů je to naopak. Tenhle se na mě vrhnul jako myš na kus špeku, začal se celý chvět.
„Tak moc se ti to líbí?“ zajela jsem mu rukou do kalhot. Nebylo pochyb, Marťan je při síle. Jeho ruce bojovaly za mými zády s halenkou, jako by dámské oblečení vyhrnovaly poprvé. Hledal zapínání podprsenky, to však bylo vepředu a on je nezvládl. Pomohla jsem mu. Ženských ňader se dotýkat neuměl, byl neobratný, ale jistě se srovná, myslela jsem si. Začala jsem se mu opět intenzivně věnovat, ale nesrovnal se. Ani jsem se nestačila rozehřát a bylo po milování. Chlapi jsou hrozní!
25
Já si své povinnosti plním
„Tak rychle?“ zeptala se docela chladně. I kdyby mě chtěla sníst, jako to dělají samičky pavouků, nechal bych se. Stále mi seděla na klíně, já ji funěl na krk, byl jsem zmatený a chtěl vrátit čas. Její vůně, hebká kůže - může se génius chovat jak zvíře? A co jsem vlastně já? Teď nesmím myslet, je čas činů!
„Snad abych si šla umýt ruku,“ spěšně zmizela v koupelně.
„To byla jen předehra!“ volám za ní a čekám, že mě seřve.
„Předehru si představuji jinak,“ špitla. Bylo to něco mezi zklamáním a sváděním. Správná ženská, blesklo mi hlavou, žádné cavyky, žádné city, jen perfektní servis těla. Tohle nevzdám. Šel jsem odvážně za ní, objal ji zezadu.
„Neupiplej mě,“ zvrátila hlavu. Vzpomněl jsem si na dlouhé žirafí krky propletené při milování. Najednou jsem už nebyl zoufalec, který to s holkama neumí, v jejích očích jsem vyrostl ve skutečného milence. Hned jsem se tak i začal chovat. Jejich vnad jsem se nemohl nabažit.
„Jsi úžasná,“ šeptal jsem a přestože jsem jí nemiloval, má duše se spojila s její, vystoupala k vesmírným výšinám, tam se na mě usmála její mušlička, protože v tuto chvíli se líbat může a není na tom vůbec nic sprostého, právě naopak. To je ale paradox! Co jednou prasárnou jest, to podruhé mistrným kouskem milence! Nebo milenky?
„Už nemůžu,“ převalila se na záda.
„Já ještě ano,“ ujišťoval jsem ji. Soutěž v milování jsem vyhrál já.
„Sáhni si,“ dala mi ruku na břicho. Vlnilo se.
26
„Co to je?“ ucukl jsem, snad jsem jí neublížil?
„Nevím,“ odpověděla tak, jako by se neslušelo ptát. Já si závěr neužil, ale nevadí, hlavně, že jsem nezklamal. Souznění plus sex rovná se láska. Tak dnes alespoň ten sex. Je to technická disciplína, city se dodají později. Ženy vzrušuje každý nový partner. Mám výhodu. Než jsem usnul, předsevzal jsem si, že s tím břichem si to musím prověřit v odborné literatuře, snad to není onen ženský tajemstvími opředený orgasmus?
Unavené ráno
Probudil mě něžný dotek na rty. Otevřela jsem oči. Usmíval se. Vypadá tak mladě! Já jsem bez líčidel nemožná! Chtěl mě políbit, vykroutila jsem se, utekla do koupelny. Měla jsem příšerné váčky pod očima, o dechu raději pomlčím, ale to spraví zubní pasta a stahující krém. Vlezla jsem pod sprchu, pak se oblékla do toho, v čem jsem včera přišla, což skutečně nenávidím, ale parfém něco napraví, taky líčidla mám v kabelce, protože bez nich jsem ropucha. Ustrojená a usměvavá jsem oslnila pokoj. Uklízel v něm tak, jak ho pánbůh stvořil, zvláště jeho prdelka byla k nakousnutí, tu by mi kamarádka záviděla. Určitě jí ho doporučím. Všiml si mě, přikrčil se.
„Musím na záchod,“ utekl do koupelny jako malý kluk. Vrátil se oholený ve společenské uniformě, byli jsme jako dva vojáci před každodenní bitvou. Až teď jsme si dali uvítací pusu.
„Ach ta práce,“ povzdechla jsem a vložila do aktovky špinavé kalhotky, „kdyby nebyla.“
„Můžeme jít spolu,“ pípl nesměle.
„Ne, to nejde,“ nasadila jsem rezolutní tón.
„Nikoho tam neznám, nepředstavíš mě?“ škemral jako malý.
27
„Na to jsou jiní, tobě bude po ruce Helena, bude se ti líbit, ta se líbí všem.“ Helena je nafintěná hlupačka, v ústavu ji drží jen kvůli jejímu tátovi.
„Copak ty nejdeš stejným směrem?“
„Musím ještě domů,“ použila jsem nevinné lsti.
„Kam domů?“
„Přece k manželovi! Bila poznáš, je předsedou softvérové federace.“ Zarazil se, rozčarování mu čišelo z očí. „Nebo sis myslel, že žiji sama?“
„Samozřejmě ne!“ škubl hlavou, jako by měl tik a vzápětí se ho snažil zastřít přehnanou gestikulací.
„Neptal ses,“ pochopila jsem, „vy chlapi jste všichni stejní, užít si a jít.“
„To jo,“ zuřivě kýval.
„Tak já jdu,“ obula jsem se.
„Ahoj,“ okatě rovnal věci na stole, jako bych už nebyla.
„No tak neblázni,“ postavila jsem se před něj, „na něco jsi zapomněl.“ Začal se rozhlížet, co asi zapomněl. Uchopila jsem hlavu toho trumbelína do dlaní, dlouze ho políbila. Najednou to zase byl ten muž, který po mně touží.
„Možná bychom spolu dokázali změnit svět,“ šeptal jako marťan, „jen my dva a ostatní by se přidali.“
Naivní snaživec
Byla pryč. Stál jsem v pokoji zcela zmaten.
„Teď nevím, naplnil jsem vesmírný zákon tolerance, nebo ho porušil?“
Čas se zastavit nedá, musím do práce. Jsem na Zemi kvůli vědě, milence největší! Má svou chladnou logiku, alespoň na Marsu vždy měla. Obout se - ráz, dva a jdeme. Svět je tak úžasně pestrý, že bych se bez stereotypu asi zbláznil.
28
Na chodbě jsem potkal divnou paní. Dívala se, jako by do mne viděla. Jsem symbolem špatnosti skryté v každém chlapovi? Byl toto akt umění a porozumění mezi svobodnými lidskými bytostmi, nebo prachsprostá nevěra? Ach ta hlava, kéž bych ji raději neměl!
29
2. Jak si žije doktor Bil
Kapitola druhá je o zkaženém psu, který štěká a duševně se připravuje kousnout, je o každodenním stereotypu, který ubíjí, je o škodolibosti, připosranosti, mazáctví a šikaně, je o zlodějích a okrádaných, je zkrátka o různých pohledech na náš úžasně krásný svět.
A: Vítězovo nudné ráno
A: a; Jsem doktor Bil
A:a;1) Já vstávám
To památné ráno se mi nechtělo vstávat. Líně jsem se válel v posteli a snil krásný sen o krvavém pirátovi brázdícím oceány, kterého pozemské krysy považují za urozeného šlechtice, mocnějšího než většina panovníků světa.
„Bando mořských krys a zvratků!“ bičoval jsem posádku zpitou vidinou zlata, „makat!“ Dřevěná noha bušila do paluby, papoušek na rameni skuhral: „Makat. Makat.“
„Drž kušnu slípko zasraná,“ sekl jsem po něm kovovým hákem.
„Zasrrraná, zasrrraná,“ to rozkošné zvířátko mě rozesmálo. Němá stvoření ví líp než my, že zvítězí silní a plodní, na krásu a přátelství věří jen hlupáci.
„Bile,“ ozval se strojový hlas, „vstávat!“
„Neser!“ praštil jsem papučí do budíku, ale vstal. Se zavřenýma očima jsem se odbelhal na záchod, počůral prkénko, umyl si ruce, vyděsil se pokrčené tváře v zrcadle a vzpomněl si na včerejší zprávy, kde se komentátor ptal kolegyně: „Ty bys dokázala spáchat sebevraždu jako ten nešťastník v předchozím příspěvku?“
„Ano,“ šokovala ho, „zrovna dnes ráno mě to napadlo, když jsem se viděla nenalíčená v zrcadle.“
30
A: a; 2) Já snídám
Otevřel jsem ledničku, vytáhl krvavou tlačenku, dal vařit kávu černou jak duše oligarchů. Nenávidím tu mocnou chásku, která se narodí bohatá a ať udělá jakoukoli hovadinu, bohatá i zemře. Zabít a ještě jednou zabít! Dřív to měli lidi jednoduché, šlechta sídlila na zámku, stačilo vzít vidle a jít na ně, dnes opravdové boháče nepoznáte – jsou plaší.
Jen idiot by věřil, že ke skutečnému majetku lze dojít poctivou prací. Peníze jsou bič na moderní otroky, čím víc je chtějí, tím víc sami sebe bijí.
Automaticky jsem zapnul počítač, objevily se vzkazy ze včerejška.
„Nazdar Bile,“ usmívala se Irena oblečená do večerní toalety, „byla jsem v divadle, ale marťanův let se opozdil, musím na něj počkat, domů nepřijdu. Závidím ti spánek.“
Irena ráda antické tragédie, to jsou ukecané hry, kde na závěr všichni zahynou. Mrtvoly jsou sice fajn, ale dívat se na to nedá, je to příliš pomalé a zastaralé, navíc se dnes už neumírá z vášně, ale jen a pouze z blbosti!
Sulc roztavený teplým nápojem ledabyle sklouzl do krku, mňam. Tělo zareagovalo potravinovým orgasmem.
Mám svůj život rád.
A: a; 3) Já se dívám, na co nemám
Můj pirátský prográmek se plavil celou noc po internetu, přinesl mi tučnou kořist informací. Burzovní indexy velkých firem klesly společně s cenami energií, investice do vědy vzrostly a to jen kvůli včerejšímu vyjádření Marťana, že chytit antikometu, je hračka. Je to směšné, snad by se světové počítačové síti mělo říkat desinternet, šíří desinformace a prasárny, nic víc. Pozorně jsem si prohlédl Marťanovu fotografii - naivita mu čišela z očí.
31
On snad věří v rovnost, spravedlnost a všechny ty sračky, kterými krmíme děti od narození! Zaplavila mě vlna vzrušení, lidi jako on tvoří schody, po kterých stoupám k vrcholu.
Dal jsem si další doušek silné kávy a heknul se do soukromé pošty Ireny, byl tam tenhle spot.
A: b; Galerie obrazů
Honosná budova státní galerie čněla k nebi jak kamenný dóm pro snoby. Lidé oblečeni na velikou slávu stoupali po mramorovém schodišti ke kulturním výšinám. Kamera se soustředila na vlasatého otrhance, předbíhal vznešeně kráčející spoluobčany, vběhl do vstupní haly, za zády štiplístka se protáhl do zóny pro platící příchozí a aniž by se zastavil, vyhopsal do prvního patra. Řada návštěvníků tu postupovala podél stěn rychlostí přetíženého výrobního pásu, livrejovaní hlídači v místnostech spokojeně chválili spořádané milovníky umění. Co obraz, to jiná nálada, jiná životní zkušenost, přesto tu visí vedle sebe jako slepice na hřadě.
Místo lidí prožívajících nálady umělců tu chodili návštěvníci v roli kritiků, dávalo jim to pocit nadřazenosti, jako by umělci byli žáci a moudrá veřejnost hodnotí dle katalogu, čí kresbička je nejzdařilejší.
Galerie jsou výplodem epochální ego hry, věčného závodu od narození až do hrobu.
Mladík tam pobíhal, jako by se ho zákony soutěživosti vůbec netýkaly, zarazil se před jedním obrazem, ušklíbl se, spěchal dál, jako by něco určitého hledal.
„Ten má ale naspěch,“ poznamenala dáma v letech.
„Víte má drahá,“ naklonila se sousedka, „já si na prohlídku vyhradila celé dvě hodiny, mít pohromadě výkvět světového umění, mě úžasně nakopne.“
32
„Ani nevíte drahá,“ pošeptala dáma, „jak vám rozumím. Tohle jsou jen ty nejlepší obrazy, ty horší mají v depozitáři.“
„Musí jich tam být celé haldy! A to malířům nevadí, že je lidi nikdy nevidí?“
„Jsou mrtví, těm nevadí nic, navíc poražení musí být obětováni, aby vítězové vynikli. Pospěšte, nejlepší jsou řazeni na konci prohlídky.“
„Ten nejdražší visí na stěně sám, před ním ohrádka, za kterou se nesmí, tam jsou jen ty – jak se jim říká? – jo, laserové paprsky. Znáte je?
„Ale jistě, jsou prý hrozně drahé.“
„Kolik peněz se dnes do umění věnuje, že?“
„Spíš do hlídání, umělci jsou na vymření,“ poznamenala dáma.
„A vy se divíte drahá? Copak se dá s touhle nevídanou krásou soupeřit?“
„Nedá drahá, ale to jste řekla moc pěkně!“ velikost chvíle ji vyrazila dech.
„Jeden skoromalíř mi tvrdil, že v dnešní době chybí témata. Chápejte drahá, žijeme v tak úžasném světě, že všichni jsou spokojeni a nemají o čem tvořit.“
„Umělec musí trpět, jinak jeho dílo nestojí za nic.“
„Musí být chudý.“
„Chudoba nestačí, musí mít hlad a musí mu být zima.“
„Ti dnešní jsou jedině tak ožralí, trpí kocovinou.“ Dámy se tiše zasmály do kapesníčků.
„Věřila byste, že vím o lidech, co v tomhle městě bydlí, a v národní galerii nikdy nebyli?“
„Hrůza!“ otřepala se dáma hnusem nad úpadkem kultury a vlastenectví.
Mladík stál před obrazem starce v rohu místnosti, přitáhl si židli a posadil se.
33
„Co to dělá?“ pohoršovala se dáma, „copak hýbat nábytkem se může? Co kdyby to udělali všichni?“
„Pojďte raději dál, ještě se tu něco semele.“ Dámy prošly další halou a když se vracely, všimly si: „On tam sedí pořád!“
„Asi usnul,“ uchichtla se do kapesníčku.
„Takové vagabundy by sem vůbec neměli pouštět, jistě je tu načerno! Neupozorníme na něj hlídače?“
„Jen pojďte dál drahá, nebudeme si ho vůbec všímat, je pod naši úroveň.“
„Podívejte, on nespí, má otevřené oči.“
„A tečou mu slzy!“
„Ostuda, určitě je zfetovaný nebo zhulený nebo jak se to dnes říká, já za tím hlídačem přece jen půjdu.“
Zazvonil mu mobil, lidé se ohlédli. Dal ho k uchu.
„Nebudeš mi věřit, kde jsem,“ šeptá, „no jo, je tady. Je mnohem víc, než jsem doufal, je geniální, bulím tu jak stará kurva. – Cože? Ale tenhle obraz se sem hodí, jako by ten stařík sledoval ty namyšlené voly, co chodí kolem v povznesené náladě. Nejlepší malíři se vysmívá přesně tomu typu lidí, kteří vymysleli galerie, určitě by tu nechtěli viset. – Ale to máš jedno - muzeum, zoologická zahrada, hlupáci se neptají proč, ale jak postavit další monument jejich blbosti. – Jasně, že bych raději narazil na takovou krásu třeba v hospodě. – To máš pravdu, soutěžit, který obraz je lepší, může jen zvrhlý imbecil. – Víš co, pokecáme večer, už se na mě ženou, tak ahoj.“
To už za ním stál hlídač s výstražně zvednutým prstem.
„Už budu tiše,“ sklopil pokorně oči, „slibuju vole.“
A:c; Odchod do práce
A:c;1) Dotáhnout to někam
Bil soubor vypnul, manželství pro něj bylo jen odpočinkem po práci. „Ať si má milence, takovou
34
chudinku jí přeju.“ Bil vložil celou svou životní energie do kariéry, byla pro něj nade vše. I když mu to na studiích moc nešlo, vydržel o pár let dýl a věděl, že když neudělá chybu, dosáhne na svůj cíl – bude pan Někdo.
„To už je tolik?!“ Zíral na hodiny. Spěšně si nacpal do pusy zbytek snídaně a současně se pokoušel vyčistit si zuby elektrickým kartáčkem. Měl ten nejmodernější: Jeden chlup divoce rotuje v mnohabarevném anatomickém držátku a dostane se všude, všude, ale skutečně úplně všude!
A:c;2) Tradice
Je moderní bydlet ve staré čtvrti, i když to přináší jisté nepohodlí. Například tramvaje jsou historickou raritou, ovšem Bil se bez nich neobejde. Vyběhl ven s kabátem visícím na jednom rameni, šalina se už blížila.
To stihnu i rychlou chůzí, pomyslel si a hned se mu nálada spravila. Běhá strašlivě nerad, respektive vůbec. Dál to už bylo jako každý jiný den, nastoupil do vozu nabitého k prasknutí, lokty si udělal místo, sledoval, jak cestující zaujímají pozice neodolatelných krásek, unavených babiček, nabušených svalovců, nemocných, poražených, excentrických a kdo je tohle?
„Já jsem horník, kdo je víc?“ posnídal kuře se šampaňským, v rachotě odtahá tuny nosníků, s žádným z nich by Bil nehnul ani o centimetr, ale on si je hodí na ramena a přitom myslí na pivo a rumíka, čeká ho za branou - Puma Bar, baby a chlast, rovná páteř, přímý hošík. Bil se ušklíbl, ale tak, aby to horník neviděl, hrdí otroci jsou nejhorší, pak se zavěsil na madlo jako oběšenec a vyhasl. Znuděný anonym uprostřed davu, jeho oblíbená póza.
35
B: Brojler
B: a; Mé ego
Víte o tom, že Deo Warp 6 je má oblíbená značka deodorantu? Znáte tu reklamu, roztoužená dívka čichne ke krasavci a koketně pronese: „Cítím, žes přilítl z konce světa, desperáte.“ I v tramvaji natřískané k prasknutí se cítím skvěle, a nemá to nic společného s rychlostí, cha.
„Jízdenky prosím,“ procházel průvodčí. „Jak se vede pane doktore? To ale máme pěkné počasí!“
„Je nádherně zataženo.“ Kdo by nemiloval hovory o počasí, když na vás nic neprozradí, že? A támhle je Bil, prodírám se k němu.
„Nazdar, nazdar,“ volám a současně tlumím hlas, ale hlavně dávám do pozdravu víc energie než do cvičení.
„Ahoj kámo,“ zabručel napůl úst.
„Nejsi dnes nějaký udýchaný?“ zpozorněl jsem.
„Trochu jsem po ránu cvičil,“ zavtipkoval, ale já dělal, že mu pro tentokrát věřím a glosuji: „Já si taky po ránu zajel na rotopedu a něco navzpíral.“ Zpražil mě sice pohrdavým pohledem, ale já vím, že tělesná námaha není jen pro nižší kastu, ale je pro nás všechny. I pro vás.
„No co je?“ zářivý úsměv z reklamy na zubní pastu.
„Koukám, že ti narostly svaly,“ sarkasmus se sice nedal přeslechnout, ale já si všiml, jak mi závistivým pohledem ohmatává bicepsy.
„To nemůžeš vidět,“ uculoval jsem se jako novicka u přijímání, ale mimoděk je zatnul. Hrb na paži naskočil, jsem fakt dobrý.
„Jsi jak sada nafouklých pneumatik,“ když se mi vysmívá, zlepšuje se mu nálada.
To Bil mi začal říkat Brojler. Ach jak já byl kdysi slabý! Trpěl jsem na srdce, velice se snažil nenamáhat, až to došlo tak daleko, že jsem omdlel vysílením na školním výletě. Holky mě odnesly domů, to byla velikánská
36
ostuda. Pak jsem začal cvičit a brát hormony na růst svalů, dnes bych je všechny najednou unesl já.
„Dnes přijede ten posraný Marťan,“ ošíval se Bil, jako by mu najednou bylo i sako malé.
„Bile, neříkej mu tak škaredě, je to přece Petr. Můžeš mu familiárně říkat Péťo nebo pane profesore.“ Deo Warp sex.
„Tak dobrá, Péťa je profesor idiotů, ta jeho výprava je k hovnu a supravodivá klec na antihmotu taky!“ svěřil se svému nejlepšímu příteli, tedy mi.
„Jo a za chvíli ty budeš citovat jeho a on tebe - no né, tomu se nevyhneš! Budete spolu pracovat, vyměňovat si myšlenky i názory...“ Ušklíbl se.
„No jestli si fakt myslí, že de antihmotu chytit do bowlingové koule, tak tu dlouho nevydrží.“
„Antihmotu pro hvězdolet musí teprve vyrobit!“
„Což se povede v urychlovačích tak za měsíc, takže kdybys měl pocit, že ústav mizí, ber nohy na ramena.“
„Dobrá, za měsíc onemocním – a poletím se léčit na měsíc na Měsíc.“ Slovní hříčky miluji od mládí, jsem v nich dost dobrý, ale sladce nechutnám, cha.
B: b; Můj postřeh
„Co by dali energetici za to, kdyby se antikometa nikdy nenašla,“ povzdechl jsem si, jako to dělají v reklamě, když si neví rady s čištěním toalet.
„Počkej, takže energetici ho nepodporují?“ Bil měl někdy dlouhé vedení, tentokrát dokonce nastavované.
„Jistě že ne, to nevíš?“ zvrátil jsem oči vzhůru jako bych to vysvětloval dítěti, „znáš Helenu?“
„Jasně, kdo by neznal nejhloupější holku v ústavu,“ odsekl netrpělivě.
„Chtěl jsi říct nejkrásnější,“ opravil jsem ho.
37
„To patří k sobě, pokračuj.“ Vychutnával jsem si jeho netrpělivost, jako když můžete dát mat, ale vy vyčkáváte, až se soupeř rozloží na malilinkaté kousíčky plačícího nemluvněte.
„Copak ty nevíš, že ty plakáty, jak je na nich diamant a atomový hřib, dal tisknout její tatík?“
„K čemu plakáty?“
„Antihmota velikosti diamatu udělá víc škody jak atomová bomba.“ Pořád mu to nedocházelo, tak vysvětluji: „Vyrábí veřejné mínění, chtějí prosadit zákon na ochranu před antihmotou, jinak můžou elektrárny zavřít, plyn s ropou si strčit do prdele, s prominutím, zkrátka budou v hajzlu, kapišto?“
„Už chápu,“ udělal Bil obličej orangutana.
„Hele kámo, pracujeme a ještě v práci nejsme! Kdo by si pomyslel, že jednou klesneme tak hluboko? To chce smuteční cigárko.“
„Zešílel jsi? Ty nehulíš!“ hrabal se po kapsách, zlozvyky lidi sbližují. Bil šlukuje jen elektronické cigarety, to se inhalují léčivé páry, ale vypadá to jako smrtonosný kouř.
„Ale musím začít, mám přece právo si za svůj krátký život něco užít!“ Tohle byla jedna z mých oblíbených průpovídek. Bil zase říkával: „Jaký bych měl krásný život, kdybych se narodil dřív.“ I dnes to pronesl, dokonce bych řek, že na stejném místě jako včera. Práce je stereotyp a to parádní.
C: Jak by učený Bil žil, kdyby tu byl před tisíci lety
Nad nekonečnými pralesy se vznášely stuhy kouře jako pouťové balónky nad ukřičeným Disneylandem.
„Ach, to blaho,“ protáhl se Bil, udeřil pěstičkami v nahý hrudníček, zhluboka nasál vůni ranní mlhy, „jak já miluji tenhle život!“ Z haldy přikrývek se klubala hlava.
„Dali ti vaši pro mě dáreček?“ otázal se dívčího obličeje.
38
„Co prosím?“ dětské oči zmateně těkaly po krajině. „Vy to tady ale máte krásné.“
„Výhled je to jediné bohatství,“ naparuje se skromný Bil, „kterého si dopřávám nadměrnou měrou.“ Dívka se rozpačitě ušklíbla. „Tak dostanu už dáreček?“
„Samozřejmě,“ zmatené děvče vyskočilo, hledalo mezi svými šaty balíček.
„A nepobíhej tu nahá,“ napomenul ji Bil. Začala se spěšně oblékat.
„Já nevěděla, že mě budete učit dělat tohle,“ nabírala moldánky.
„Neopovaž se brečet!“ zvedl hlas, „to jsou ale způsoby.“
„Já myslela,“ vzpamatovala se, „že svatí muži to nedělají.“
„Co jako?“ rozbaloval balíček.
„Však vy víte.“
„Jo to jako,“ nacpával si dýmku, „když pravidelně kouřím hašiš, tak nemám na sex ani pomyšlení.“
„Ale já myslela, že vůbec ne.“
„Ber to jako dárek, kolik panen v kraji se může pochlubit, že je do umění lásky zasvětil svatý?“
„Nevím,“ pípla.
„Žádná,“ vyvalil na ni oči, pak zaváhal: „Nebo se ti nějaká kamarádka přiznala?“
„Ne!“ zděsila se.
„Že též, to by přivolala neštěstí na sebe i celou svou famílii a to si pamatuj, protože když jen půl slovíčka řekneš, když jen naznačíš, když to na tobě někdo pozná, tak zle se povede tobě i tvé té, jak jsem říkal to učené slovo, jo famílie.“
„Ano prosím,“ sklopila oči, otřela si nos.
„No tak co tu ještě děláš?“
„Přišla jsem poznat budoucnost,“ pípla odvážně.
39
„Jo tak, já zapomněl,“ klepl se do čela. „Budoucnost, budoucnost, jak může někdo věřit…“ zarazil se. Kvůli předvídání budoucnosti ho přece lidi ctí. „Tak dobrá.“ Foukl na řezavé uhlíky. „Tohle je svět,“ ukázal na kruhové ohniště, „ženský symbol je žhavý popel, chladný popel je mužský symbol.“ Kolem ohniště rozložil vždy tři stébla slámy, některé rozlomil napůl. „Víš, co jsou to trigramy, že?“
„Ne prosím,“ pípla nesměle.
„Co vás to ti rodiče učí? O panenství jsi už přišla, ale co jsou to trigramy, to nevíš!“
„Když já za to nemůžu,“ začala nabírat moldánky.
„Já vím, to ten zaostalý systém výuky, hlavně nebul, zakazuji ti plakat! Ostatně, od čeho jsou mudrci jako já, jen já tě mohu naučit správně chápat prastaré symboly poznání.“ I pustil se do výkladu. „Na jedné straně ohniště máš nebe, tady na druhé je země, tady je hora, naproti jezero, oheň, naproti voda, vítr a hrom, toť vše, víc symbolů nepotřebuješ. Z ničeho nic vzešlo to, co tu vždy bylo, velké nic,“ citoval zaníceně, „jdeš cestou života, jdeš cestou smrti.“ Zhluboka se nadechl vonného hašiše. „Nechápu, jak jsem mohl být tak hloupý a chtít tě zaučit do umění lásky. Láska je tak sprostá.“
„Před chvílí vám sprostá nepřipadala,“ odsekla dívka.
„Jsi drzá.“
„Vy oplzlý.“
„Tak abychom to dokončili, život a smrt jedno jsou, nedovedou bez sebe být.“ Zarazil se, nadechl, zaváhal. „Slyšela jsi něco o hexagramech?“
„Ne,“ pípla.
„Já vím, když neznáš trigramy, jakpak bys mohla znát hexagramy.“
„Co to je?“ koukala s očima dokořán.
40
„To je vyšší škola, ta je jen pro muže. Vy ženy jste jiné, to zajisté chápeš.“
„Chápu,“ sklopila oči, aby snad moudrého muže upřeným pohledem neprovokovala.
„Já bych tě samozřejmě mohl zasvětit do tajného poznání a udělat z tebe vědmu, ale to bys sem musela chodit častěji a pilně studovat a snažit se.“ Jeho oči spočinuly na dívčích křivkách.
„A to byste se mnou vždycky to?“
„Co jako?“
„Však vy víte.“
„Ale to je pro tebe pocta, ne žádný trest!“ rozlítil se.
„Když jste tak starý!“
„Stáří a mládí jedno jsou,“ pronesl zaníceně, „ostatně, já už mladý byl, ty stará ještě ne, vím o čem mluvím.“
„Asi ne.“
„Co asi ne?“
„Asi tu chodit nebudu.“
„Ach vy ženy, nic učeného vám není milé. Inu jdi,“ ukázal prstem, „a už se nevracej. A rodičům řekni, že mi dali málo. Chci víc, větší dáreček, abych mohl být nejmoudřejší muž na celém světě.“
„A co ta předpověď?“ nedala se dívka odbýt.
„Jo věštění, prognóza, jak my učenci říkáme predikce osudu. Tak voda, vítr, hvězdy i všechno kolem mi říká, že brzy budeš mít dítě, tak si rychle najdi manžela a buď s ním šťastná.“ Dívka se blaženě usmála. „Musíš ale být mnohem hodnější a poslušnější, jinak se vše dobré ve zlo obrátí. A teď už jdi, chci rozjímat.“
Muž se vzpřímeně posadil, aby ho záda nebolela, vložil si do úst medovou placičku, decentně olízl odulé rty.
„Život je krásný,“ povzdechl si, a pak, kdyby ho přece jen někdo slyšel, dodal: „smrt pochopitelně taky.“
41
D: Svobodní otroci
Dav se vyhrnul z tramvaje, poslušný proud pracovní síly tekl ke svým chlebodárcům. Při chůzi se nemluví, není o čem. Šedivý areál lidi pohltil, titěrné budovy rozptýlily, škodolibě ukously ze života každého další tučné sousto. Čas ti nikdo nevrátí.
„Ahoj Bile,“ mávala udržovaná blondýna.
„Ahoj Heleno,“ zastavil sebe i ji, „tobě to ale dnes sluší!“
„Tobě ta zubní pasta v koutku úst také velice šikne,“ zkušeným pohybem hodila pěstěnou hřívu vlasů nazad, je to retro styl „rozpustilý žabec“. Bil si olízl pastu a povídá: „Poslouchej, nemáš náhodou telefon na svého tatíka, potřeboval bych s ním pracovně hodit řeč.“ Tvářil se věcně a současně tajemně, ale ve skutečností to byla snaha zakrýt kulišárnu.
„O antihmotě?“ zeptala se jako zasvěcená.
„No ano, jak tě to napadlo?“
„Táta povídal, že se ozveš,“ záhadný pohled cvičila před zrcadlem.
„Skvělé, tak všichni kolem ví, o co go, a já nic!“ Teatrálně se rozhlédl, ale nikdo jeho výstup neobdivoval.
„Moment, mám tátovo číslo v mobilu,“ zapnula drahý přístroj, u kterého znala jen malý zlomek funkcí, ale moderní žena předstírá, že i ta nejnovější technická novinka je pro její náročné potřeby nedostačující. „Napíšu ti ho,“ čmrkla číslo na kus obalu od značkového krému.
„Díky,“ strčil si ho do náprsní kapsy, „máš to u mne.“
„Takových je,“ úsměv sliboval víc, než mohla dát.
Bil vyjel výtahem do dalšího patra.
„Nazdar miláčku,“ políbil obřadně manželku, aby ostatní mohli ocenit jeho zdvořilost, „ty ale vypadáš utahaně.“ Měla to být urážka, žádná žena nesnese kritiku na svůj zevnějšek, ale Irena tentokrát jen vzdechla: „Prakticky
42
jsem nespala.“ Unavené oči se napily kávy. Pochopil, že mu dnes odporovat nebude, zlomyslnost se změnila v soucit: „Vezmi si náhradní volno, takto s tebou zacházet nesmí.“
„Chvíli tady pobudu, pak se vytratím,“ rozhlédla se, jestli plánovaná krádež pracovního času někoho nepohorší.
„No tak jo,“ uzavřel kapitolu starost o vyvolenou, „a co? Přivedla jsi ho?“
„Copak já vím?“ zatvářila se přehnaně otráveně, „přiletěl, klíče dostal, pokud nezaspal, musí tu být.“
„A jaký je?“
Marťan vypadal jako skutečný mimozemšťan, byl vysoký, bledý až průsvitný, ale vyzařovalo z něj sebevědomí a zápal pro věc.
„Ten spěchá, jako by ho práce ještě bavila,“ sledoval ho Brojler skrze ušpiněné okno kanceláře.
„Jen idioti chodí do práce rádi,“ přisadil si Bil a už se rozhlížel, jaký vtípek připraví nováčkovi na uvítanou. Znáte ty drobné škodolibosti? Třeba ho zavolá do budovy přesně ve chvíli, kdy kamióny navážejí zboží a proplést se suchý mezi kalužemi nelze, uvaří mu zvětralou kávu z teplé vody z bojleru, nalije mu ji do příšerně zaprášeného hrnku, přidá zašlou lžičku, cukr spadlý na zem...
„Dobrý den, jsem Petr a jsem tu nový,“ podával si ruku i s uklízečkou. Jen děti si myslí, že když pozdraví všechny, nic tím nepokazí. Udiveně jí potřásla, pak se chopila koštěte. Smál se na kolegy, neboť oni se taky smáli, jedině on netušil čemu.
„Už na tebe čekáme, posilu týmu potřebujeme!“ zastoupil mu cestu žoviální Bil.
„Nejsem posila,“ blekotal, „mám na starost projekt Kometa, jestli prominete.“ Vůbec nechápal, že přehnanou slušností se také uráží.
43
„Já vím,“ vřelé přijetí na každého zabere, „tak se tu rozhlédni!“ Marťan se rozhlédl po chodbě. Bil v sobě udusil záchvat smíchu. „Myslím kolegy a kancelář, vidíš, tvoje je ta prázdná, Helena ji zařídí.“
„Většinou budu v terénu,“ ošíval se Marťan, jako by na něj útočily včely.
„To je skvělé!“ jásal Bil, „sedím támhle přes chodbu, já nikam nechodím, neznám terén, tak stačí zavolat nebo mávnout, musíme být jedna ruka, jedna noha, ha, ha,“ udeřil ho do zad.
Bil měl zásadu, že o všem, co dělá, si nejprve něco málo přečte, jako třeba že příliš silný stisk ruky je znamení falše, ale to plácnutí si nemohl odpustit, zpravilo mu náladu na hodně dlouho.
E:Pracovní kolektiv
E:a; Pohled Marťana
Velikost výzkumáku předčila všechna má očekávání, byl zkrátka obrovský! Mají tady sice kaluže a káva je dost divná, ale lidí je tu tolik, že na každou blbinku může být specialista. Tak třeba na zařizování kanceláří, na připojení počítačů, na jídlo tu mají dokonce jídelny, prostě mrhání v každém detailu. Jak úžasný potenciál má tenhle výzkumný gigant! Pracovní kolektiv je štafeta odborníků nesoucí pokrok kupředu. Nemůžeme zklamat - když jeden klopýtne, druhý ho podrží, když jeden zaváhá, všichni ho postrčí.
A pak mě napadlo to udělat zase – vyklonil jsem se z okna, plnými plícemi se nadechl. Byl to fantastický pocit a nezmírnil ho ani fakt, že kyslík je odpad a lidi jen ropáci na smetišti evoluce.
44
E:b; Pohled Bila
Vědátorky na Marsu jsou dobré tak jedině do obludária, zato Helena je kost. No a kosti jsou do toho, aby na ně hlupáci koukali. Snad proto si Marťan nevšiml, že jeho počítač byl do sítě napojen přes mou kancelář, což na vysvětlenou pro laiky znamená, že ať dělal cokoli, já to nejen věděl první, ale uměl jsem to i pozměnit. Jen idioti neví, že pracovní kolektiv je banda fracků peroucích se o kuličku.
„Heleno,“ houkl jsem přes chodbu, „postarej se o naši novou naději lidstva, nezná to tu.“
„Už jsi mluvil s mým tátou?“ přitočila se.
„Večer se u vás zastavím,“ ztišil jsem hlas.
„U mě doma?“ Takže ví o co jde.
„Jasně, dáme Marťanovi na frak.“
„S mým tátou?“ zeptala se hloupě a tím prozradila, že až tak moc toho neví.
„Podívej, co ten trouba dělá,“ změnil jsem bleskově téma.
„Leze ven z okna,“ rozesmála se hlasitým smíchem s notnou dávkou zlomyslnosti, „asi se pokusí létat. Copak to není normální chování zaměstnance našeho ústavu?“
„Jdi za ním, ještě vypadne,“ popohnal jsem ji.
„A tobě by to tak vadilo?“ hodila uličnický pohled.
„Hele, buď na něj milá, jo?“
„Dám mu vše, oč si řekne,“ poznamenala dvojsmyslně.
„I oč si neřekne,“ zvedl jsem obočí, „marťani jsou plaší.“
45
3. Helena + Marťan
Kapitola třetí není o hlouposti, není ani o vychytralosti, je o vlaku, do kterého je pohodlné naskočit a uvěřit, že nás veze kupředu, je o vrozeném chtíči, o krásném pocitu sounáležitosti, o kterém sníme, ve který věříme, ale on už dávno neexistuje.
Broňa
Děvčata se rodí jako mámy, dříči, vampové, kamarádky či hvězdy. Já byla rozený dříč, Helena zas hvězda, díky našim protikladům jsme se přitahovaly.
„Snad ho ničím nenakazím,“ uvažovala Helena nahlas, než se k němu vydala.
„No, když ho nebudeš hned první den líbat ani s ním souložit, tak možná ne,“ štěkla jsem dost drsně, ale ona je splachovací.
„Copak já souložím?“ vykulila své nevinné oči, ale smích skrýt nedokázala.
„Co ten nový odvedle?“ připomenula jsem její nedávnou avantýru.
„Hele, nevzpomínej – byl hroznej!“ Vyprskla jako by si vzpomněla na něco hodně vtipného, nedalo se nepřidat.
„Tak už jdi, čeká na tebe,“ ukázala jsem přes sklo. Marťan zrovna zavíral okno a rozhlížel se, kam si má sednout.
„No jo, ty jedna otravo,“ vyplula ven, zapadla do jeho kanclu, dělala takové ty ženské pózy, on cosi vykládal, ona si dělala poznámky, nákresy, byla u něj neuvěřitelně dlouho.
„Tak jaký je?“ vyzvídala jsem, sotva vpadla do bezpečí naší kanceláře, „vyprávěj a přeháněj.“
„Náročný,“ zhroutila se na židli, „až moc.“ Na zaměstnanou jsem ji ještě hrát neviděla.
46
„Co chce?“ tahala jsem z ní každou větu jako smetí z chlupaté deky.
„Několik monitorů, extra tabuli, křesla a stůl, normální věci, to zvládneme.“ Musela vědět, že na to se jí neptám.
„Koukal na tebe, jako by poprvé viděl ženskou,“ pobízela jsem ji.
„Vůbec bych se nedivila,“ ušklíbla se.
„Asi tě miluje,“ udělala jsem kravský obličej.
„Šašku, má jen oči buličí.“
„Tak proč je nekulí na mě?“ Rozuměly jsme si, někdy stačilo, abych na někoho ukázala bradou, ona na mě mrkla a už jsme se chechtaly.
Helena je štíhlá jako prut, ale sladké miluje. Když přinesu třeba bublaninu nebo jahodové knedlíky, získám si její srdce na celý den.
„Víš,“ zasnila se jednou, „jsi rozená kouzelnice.“
„Tak dobré to zas není.“
„Myslím to doslova. Dřív bylo kouzelníků spoustu, kam by se poděli? Když někdo dokáže kuchtit jako ty, je to magie.“ Určitě je hinduistka. My máme vaření v rodině, má máma byla skvělá kuchařka, já jsem taky, dokonce i můj manžel se stravováním živí – roznáší v ústavu svačiny. Vlastně tak jsme se poznali. Jednou ke mně přišel vysoký dobře upravený mladík, voněl kořením a ptá se, co to jsou za sušenky u mě na stole. Povídám, že jsem je sama pekla, a on chtěl znát recept. Prokecali jsme půl směny, vůbec mu nevadilo, že jsem plnoštíhlá a ani zdaleka o sebe tak nedbám jako on, prostě jsme si padli do oka a do roka a do dne se i vzali.
„Já nevařím,“ svěřuje se mi Helenka, „a když, tak neochutnávám.“
„Já musím ochutnat vše,“ přiznávám se, „bez toho bych nikdy nic tak dobrého neuklohnila.“
„Pak se ale nesmíš divit, že máš s váhou problémy.“
47
„Hele holka, kdybych si už ani ten žvanec nemohla dopřát, zač by život stál?“
Helena
Chytrá holka se dostane nahoru tak, že se přilepí ke schopnému chlapovi jako žvýkačka na výtah a když ji vyveze do správného patra, projeví své schopnosti. Vybíjet svou drahocennou energii soutěžením s póvlem, je na nic. Já mám spoustu kamarádů, ale rozhodně jsem stále nedoceněná. Táta mi sliboval kariéru, ale našel mi jen tohle místo. Ne, nejsem hrabivá, rozhodně ne víc, než ti kolem, ale trávit celé dny mezi učenými idioty, je za trest.
„Co to vy dva tady pečete za důvěrnosti?“ nesla jsem kafíčko tátovi s Bilem.
„Víš Helenko, zrovna probíráme, že máme v trezorech spoustu úžasných vynálezů.“
„Ty si dáváš Bile tři kostky, že?“ Kývl.
„Kdyby je lidé dostali všechny a hned teď, tak by se z toho zbláznili!“
„To už jsi říkal mockrát tati,“ připomenula jsem. „Bile, dáš si i smetanu?“
„Kapičku bych si dal,“ dolil šálek až po vrch. Udusila jsem smích, ale on taky.
„Pár těch vynálezů předáme vašemu ústavu,“ nedal se táta vyrušit, „bez nich by se lovení komety neobešlo.“ Ani jsem ho neposlouchala, vždyť: „Já tam dělám jen interiéry!“
„Ty nejlepší, jaké jsem viděl,“ usmíval se Bil.
„Tak díky.“ Pochvala od šéfa potěší.
„Párkrát se u tebe s Bilem sejdeme, jestli nemáš nic proti.“
„Dobrá tati, ale moc se to nehodí, co když začne Irena žárlit?“
48
„Ta nežárlí na nikoho,“ smál se Bil, „z toho jsme už dávno vyrostli.“ Táta kýval hlavou, že to řekl správně.
„Každá ženská žárlí,“ poučila jsem ty dva naivy, ale oni mě nevnímali, zajímala je jen práce, práce a zase práce.
„Víš broučku, mě mají co nevidět povýšit a nerad bych si to pokazil. V kancelářích mají i zdi uši, navíc ti nenechaví novináři, však je znáš.“
„Neznám.“
„Tak to buď ráda, jsou to strašní pacholci, hned za vším vidí úplatky.“
„Mi by nějaká ta pozornost rozhodně nevadila,“ jestli o něčem sním, tak být na titulních stranách časopisů.
„Stačí říct,“ rozzářil se táta, „vezmu tě na pár recepcí, poznáš mé přátele. Ale varuji tě broučku, budeš se nudit.“
„Ve společnosti se nikdy nenudím,“ mračila jsem se kvůli tomu broučkovi, ale už jsem si představovala, co si tak asi vezmu na sebe.
Historické záznamy bioložky
Cesta na Mars byla vyplněna spoustou rutinních činností, ale měli jsme v plánu i pár nových experimentů, jako třeba projekt oplodnění vajíčka ve zkumavce a odchování ho v umělé děloze až po zdravého jedince. My tehdy jen matně tušili, že beztížný stav může mít na vývoj člověka pozitivní vliv, ale jistý si nebyl nikdo ničím.
„Nějaký super génius, kterého nikdo nechápe a nikdo mu nerozumí, by nám ještě chyběl,“ bručel šéf výpravy, „máš v těch svých kontejnerech gamety členů posádky?“
„Pohlavní buňky mám od všech,“ zaváhala jsem, „ale jsou tu problémy.“
„Jaké problémy?“ probodl mě pohledem.
„Je spoustu lepších kombinací.“
49
„Rodiče prvního marťana musí být osadníci,“ učinil velitelské rozhodnutí a o tom se nediskutuje.
„Pak tu máme jen několik málo možností,“ obrazovka počítače se rozsvítila jako nabídková tabule v supermarketu.
„Ten je ženatý s jinou,“ ukázal na první možnost, „u té je to obdobné, a co je tohle?“
„Třetí v pořadí?“ zčervenala jsem až po kořínky vlasů.
„Jo, to by přece šlo!“
„To jsem já s hvězdářem.“
„No vidíš,“ usmál se, „to se mi líbí.“
„Nevím, jestli je nejvhodnější, aby se vedoucí biologické sekce starala o růst svého dítěte.“
„Právě to je na tom skvělé!“ pohodlně se opřel jako by chtěl řídit svět.
„Ale je to dost osobní.“
„To sakra je,“ usmíval se, on v tom už měl jasno.
„Bude to mé dítě!“ rozhodila jsem bezradně rukama.
„Právě, tvé dítě. Žádné monstrum ze zkumavky, žádný sirotek od narození, ale skvělé dítě skvělých rodičů.“
„Jdi do …,“ otočila jsem se na podpatku a odlétla pryč. Moderní doba je hrozná, místo nezištné lásky jen práce a práce.
Když jsem šla hvězdáři povědět tu novinu, zrovna měl přednášku.
„Podstatou světa je vlnění,“ rozohňoval se před kolegy, „hmota se vlní, světlo se vlní, ani elektřina není nic jiného než vlnění, splynout s vlnou znamená získat sílu tsunami, ve vteřině stvoříš hory a v následující je srovnáš se zemí, resonance je triumfem síly, ovládnout multiresonanci znamená ovládnou vesmír. Kéž by se nám to jednou podařilo.“
„Můžu na slovíčko?“ vytáhla jsem ho do ústraní a pak mu povídám, co na nás šéf výpravy šije.
50
„Paráda,“ poplácal mě po zádech jako bych byla chlap, „tak to nezprč krasavice, jestli bude mít naše dítě jen jednu nohu, tak sním tu tvoji.“
Takhle jsem si plánování potomka se svým vyvoleným nikdy nepředstavovala!
Historické záznamy
„Mars 15 se hlásí Zemi.“ Toho památného dne hučelo řídící středisko jak včelí úl.
„Země se hlásí Marsu,“ stovky lidí se skláněly nad monitory.
„Jsme připraveni na přistání,“ hlásili osadníci.
„Jaká je viditelnost?“ Písečná bouře nebývalého rozsahu se přehnala místem, kde předchozí výpravy zbudovaly obytný komplex.
„Nulová,“ potvrdil komandér, „ale déle čekat nemá smysl, plýtváme drahocenným palivem.“
„Souhlas. Zlomte vaz.“
„Jdeme na to!“ zvolal komandér, aplaus mu byl odpovědí.
„Máme chvíli, než se spojení obnoví,“ obrátil se muž na své kolegy v řídícím centru, „čas na kafíčko.“
„Půjdu si zapálit doutník,“ řekl kdosi.
„Jdu s tebou,“ přidal se druhý.
„Hele chlapi, žádné oslavy, víte, že to přináší smůlu.“
Celé měsíce proseděli tihle lidé u obrazovek a dnes nastala ta chvíle - padesát let příprav bude završeno úspěchem. Zapálili si doutník.
„Chlapi!“ volal operátor, „už jsou tam!“
„Prach jak v komíně,“ hlásil osadník ve skafandru.
„Rožněte halogeny,“ radili ze střediska.
„Nejde elektřina.“ Muži na Zemi po sobě zděšeně hleděli.
51
„Vcházím do budovy,“ hlásil osadník, „je tu prach. Skleníky jsou rozbité, rostliny zmrzlé na kost.“
„A co zásoby?“
„Zásoby vody a kyslíku jsou neporušené.“
„Alespoň to.“ Řídící středisko na Zemi si křečovitě oddechlo.
„Haló vy na Zemi.“
„Středisko Země, Mars 15 slyšíme.“
„Počítáme škody a vychází, že než obnovíme výrobu kyslíku, udusíme se.“ Ticho. „Počítač zkalkuloval, že se polovina z nás musí obětovat, aby zbytek přežil.“ Ticho. „Potvrďte zprávu.“
„Potvrzeno.“
„Máte nějaké rady?“
„Připravíme záchrannou výpravu.“
„Proč?“ zeptal se muž ve skafandru, „než doletí, budeme za vodou nebo nebudeme.“ Ticho. „Máte scénář pro tuto situaci?“ Nic. „Máme losovat? Nebo zkusit dobrovolníky? Nebo podle důležitosti? Nebo co kurva máme dělat?!“ Ticho. „Jste tam?“
„Je to na vás komandére.“
„Tak to vám pěkně děkuju.“ Spojení bylo přerušeno.
„Žádný komentář!“ Operátor zvedl výstražný prst. „Jděte domů, práce skončila.“
Zpravodajství televize o 20 let později
Mezinárodní summit hlav deseti nejvyspělejších ekonomik světa byl svolán do Moskvy. Na Rudém náměstí pochodovali vědci v bílých pláštích, vzdávali hold nejmocnějším oligarchům.
„Ať žije věda!“ volali přihlížející. Satelitní přenos zprostředkoval ve stejnou chvíli stejný průvod na Chance Elysee a na Broadwaji, tamější tribuny zaplnili globální hlavouni. Holografické postavy nešlo od skutečných
52
rozeznat, dokonce když se v New Yorku někdo zeptal člena průvodu na cokoli, dotyčný mu z Moskvy on line odpověděl. Uprostřed vezli na lafetě děla nový hvězdolet, který má změnit osudy světa..
„Kdo by si pomyslel,“ pronáší reportér do mikrofonu dramatickým hlasem, „že osadníci Marsu, kteří dlouhé roky bojovali o holé přežití, budou stát u kolébky největšího objevu v dějinách lidstva. Poslední pohled na stroj, než se vydá do hlubin vesmíru, ještě ho nevidím, stále ne a už je tu. Slyšíte ten aplaus? Ale co to, stroj je velice malý! Já tady stojím mezi davem a všichni se diví, no poslechněte si sami,“ strčil mikrofon před ústa pohledné dívce.
„My s kamarádkou zrovna probíráme, nech mě Věrčo, kam se vlezou kosmonauti, počkej, jestli to nebudou liliputi či co?“ zhroutila se v záchvatu smíchu.
„Holky blbnou,“ pronesl starší pán, „každý, kdo už hvězdolet viděl, ví, že tohle je maketa. Já byl na raketodromu a ta monstra, co tam přistávala, by se sem vůbec nevlezla.“
„Proč dělají kolem makety takový rozruch, to netuším,“ ušklíbla se jeho žena.
„To zajímá i nás,“ skočil reportér ze studia do přenosu, „copak veřejnost nemá právo vidět skutečný stroj zblízka?!“
„Bezpečnostní důvody,“ vysvětluje o chvíli později vedoucí ústavu a skrytě mává na přátele u domácích obrazovek.
„Máte strach z teroristů?“ ujišťuje se reportér.
„Ano,“ váhá vedoucí.
„Já mám pocit, že všechny teroristické státy už byly dobyty, jejich vůdci odsouzeni, lid převychován, ale vy máte jistě strach z fanatických jedinců!“ Reportér byl evidentně ve svém živlu, terorismus ho živil dlouhé roky.
53
„Předem vás upozorňuji, že v našem ústavu žádný terorista není, to jen aby někoho nenapadlo nás vybombardovat, ale obecně vzato chránit se musíme.“
„Pak je ovšem šokující, že jste nám odhalili ledví super tajného projektu,“ třeštil na něj oči, jako by právě jeho reportáž bylo to nejskvělejší, nejdražší a nejmodernější, co kdy lidstvo vidělo.
„Ano,“ kýval váhavě hlavou, „jen bych chtěl diváky upozornit, že novinka tohoto stroje spočívá v pohonu na antihmotu, ten není vidět, další novinkou je magnetická klec, kterou udržuje v napětí sama antihmota zevnitř. Je to jak žloutek a bílek, nesmícháte je, dokud nerozbijete skořápku.“
„Fascinující!“ zvolal reportér, „a teď vteřinka na reklamu.“ Holografické průvody se rozplynuly, uprostřed náměstí se zhmotnila písčitá pláž.
„Dopřejte si luxusní rekreaci na banánovém ostrově v Karibiku!“ volá krásná dívka v neviditelných plavečkách. „Za skvělou práci si zasloužíte to nejlepší. A že nemáte peníze?“ plesá krasavec se svaly gorilího samce, „nevadí, my vám půjčíme! Kupujte a pracujte! Kdo málo pracuje, naše zájezdy nekupuje!“ Hudba, ohňostroje, fanfáry.
„Miluju váš miláčkové!“ ječí transvestita do kamery. Lidé jásají, průvod pokračuje v tanečním rytmu dál a dál a samozřejmě i nejdál.
Vedoucí a Marťan
Vedoucím ústavu jsem se stal proto, že jsem měl důvěru. Umím se přizpůsobit, pochopit myšlenky, které drží naši společnost na samotném vrcholu, udělám všechno, aby prestiž ústavu stoupala, tím pomáhám sobě, kolegům, zkrátka pomáhám všem.
54
„Tyhle mediální parády jsou opravdu hrozné,“ přizvukuji zmatenému Marťanovi v kanceláři, „ale díky nim stoupá popularita vědy a pokud se dělají alespoň trochu s citem, což se nám podařilo, a za to vděčíme i tobě, pak je to to nejmenší zlo, jaké musíme akceptovat, vlastně to ani není zlo, ale moc dobrá a prospěšná věc.“
„Proč lžeme lidem?“ vysypal ze sebe ten přetlak, co se v něm hodiny hromadil.
„No počkej, jako to myslíš – lžeme?“ udělal jsem na něj zlý pohled. Někteří při něm vezmou hned zpátečku, jiní alespoň znejistí, ale Marťan spustil jako malý.
„Lidi si myslí, že antikometu potáhne obří stroj! To je přece hloupost!“ Nejspíš čekal, že mu budu odporovat, ale já ho strategicky nechal mluvit dál. „Všechny kapacity světa nedokáží vyrobit antihmotu pro hvězdolet řízený lidmi, to si umí vypočítat i malé dítě!“
„Nikdo to neumí,“ ušklíbl jsem se, „jen ty. Copak lidi něco tuší o antihmotě?“
„Musíme lidem vysvětlit, že antikometu jen vychýlíme pár kilogramy normální hmoty, na to obří stroj nepotřebujeme!“
„Ale kolego, lidem nevysvětlíš, že takhle malá hračka je dražší než stovky raketoplánů,“ snažím se s ním mluvit shovívavě jako s dítětem, protože tihle géniové v podstatě dětmi jsou.
„Proč by?“ jukl, jako by dostal lepanec.
„Prostě proto, že lidi chtějí velký stroj, tak ho mít budou, a my zase budeme mít na oplátku jejich přízeň a dotace! Základy výměny zboží platí od nepaměti.“
„Ale to je podvod!“ vyskakuje jako čertík z krabice.
„Jakýpak podvod, kolego, važ svá slova - až kometu chytíme, kousek antihmoty z ní přeneseme, stroj oživíme.“
55
„Ale to bude jiný stroj,“ těkal očima, jako by mu myšlenky přeskakovaly přes švihadlo.
„Víš, co stojí výzkum?“ zeptal jsem se věcně. Nadechoval se k odpovědi. „Nevíš,“ zvýšil jsem hlas, „stojí moc.“ Probodával jsem ho očima. „Podívej kolego, já si tě vážím, ale drž se svého kopyta. Ty děláš výpravu, já řídím ústav a pochopitelně se i starám o mediální prezentaci, takže když se tě nějaký novinář zeptá, odkaž ho na mě a hlavně, ale na tom skutečně trvám, nikomu nic nevysvětluj ohledně velikosti hvězdoletu, jasné?“
„A to mám jako lhát?“
„Ne, rozhodně nelži!“ řval jsem, protože jinak bych se musel smát, „neodpovídej! Ty znáš principy, my praxi, ty vymýšlíš, my sestrojujeme, jasný?“ Očekával jsem onen shovívavý pohled, který dává najevo loajalitu, ono spříznění závodníků na jedné lodi, kteří udělají cokoli, ale skutečně cokoli, aby ta jejich loď vítězila, ale dočkal jsem se demonstrativního odchodu. Tak nevím, kdyby to nebyl Marťan, zarazil bych mu postup na zbytek života.
Závodní jídelna
„Dlouhou polední pauzu a dobrou chuť,“ přišoural se Marťan k našemu stolu nejistými kroky voyera.
„Díky,“ usmála jsem se vtipnému přivítání, „vem místo.“
„Cha, cha,“ ocenila Helena jeho šroubovaný pozdrav drsným úsměškem.
„O víkendu si vyrazím do lesů,“ hodil do sebe pár lžiček polévky jako cyklista sprintující v dešti.
„Fuj,“ Helena pantomimicky naznačila, že cáká.
„To schvaluji,“ kývala jsem hlavou a mrkala na ni, ať dá pokoj, „stresu se startem bylo dost. Moc lesů sis zatím neužil, že?“
„Žádný až donedávna,“ svěřoval se mezi polknutím a naplněním ústní dutiny další dávkou krmě, „kterýkoli
56
organismus je mnohem větší zázrak než ten nejmodernější hvězdolet,“ mluvil s plnými ústy, „jen si vezměte, že do hlíny dáte semínko a jednou vyroste kytka, podruhé strom.“
„Fakt šokující,“ praštila sebou Helena o opěradlo, div se židle nepřevrátila.
„A těch zvířat! Nikdy jsem netušil, že jich na světě ještě tolik žije,“ plácal jak naivní snílek, „nedávno jsem pozoroval mraveniště, vám to možná připadá normální, ale jsou úžasní, mohli bychom si z nich vzít příklad.“
Helena si ťukala na hlavu. Udělala jsem obličej, že je přece pohledný. Výška je pro nás ženy stejné sexuální lákadlo jako velké vnady pro muže.
„Nechtěla bys se mnou?“ zeptal se překvapivě.
„Já?“ kuckala, „a to jako proč?“
„Přespali bychom v přírodě, bylo by to romantické,“ loudil jako pes.
„Ale když já nevím,“ hledala výmluvu jako tonoucí záchrannou bóji, „mám práci a doma kocoura, nemá se o něj kdo starat.“
„Můžeš ho dát ke mně,“ nabídla jsem. Malé lži jsou jako svrab, lehce se nakazíte, těžce vyléčíte.
„Chtěla jsem s ním jít na módní přehlídku, vyšla nová letní kolekce vycházkových šatů pro kočky.“ Nejspíš s ním fakt nechce. Já bych šla, ale mě nepozval.
„Já se svým pejskem taky chodím na přehlídky,“ snažila jsem se ji omluvit, „místo dětí zvířátko, říká se.“ Zpražila mě pohledem, ale já vím, že prvním klamem položí základy pro mohutnou zeď, a až přes ni bude ten trouba den co den lozit, okolí se mu bude potají smát.
„A neporvou se s tvým Pidižvíkem?“ zkouší to Helena dál. Když lžete špatně, urážíte dvakrát.
57
„Nevím,“ nahrála jsem jí skvělou výmluvu. Pak jí asi došlo, že tohle je příležitost, jak posílit svou pověst dobyvatelky mužských srdcí.
„Tak jo,“ souhlasila. Ani nevím, jestli mě to mrzelo, nebo jsem byla ráda, ale co, dvě zvířátka mě utěší.
„Sejdeme se na vlakovém nádraží,“ nadšení v očích se nedalo přehlédnout.
„Cože? Ty nemáš vůz?“ vyjekla jako husa hloupá.
„Nemám, nač by mi byl?“ divil se.
„Chlap by měl vlastnit sportovní fáro, ne se ploužit jako sociál veřejnou dopravou!“ Helena byla snobka, ale tentokrát to skutečně dost přehnala.
Osudový výlet
Vždy jsem měla problém stihnout spoj, málem jsem zmeškala i tento. Po ránu jsem si šňupla pudříku, je dobrý na hubnutí a člověka zrychlí, ale stejně jsem nestíhala.
„Jdeš pozdě,“ káral mě Marťan jak můj táta, „málem nám to ujelo.“ Keců na dochvilnost jsem si užila až dost.
„Ale nenudil ses, že. Co to bylo za fešandu, se kterou jsi mluvil?“ bravurně jsem změnila téma hovoru.
„Stará známá,“ zrozpačitěl, jako bych ho přistihla při nevěře, ale taková krasavice by s ním nemluvila jinak než ze slušnosti.
„Máš něco k jídlu?“ nestíhám snídaně.
„Spoustu věcí,“ ukázal na plný batoh jídla.
„Skvělé, co mi doporučíš?“
„Pemikan,“ vytáhl pikslu s hnědou páchnoucí hmotou.
„Co to je za humus?“ zděsila jsem se.
„Ovesné vločky, med, čokoláda, ořechy, česnek a pár vitamínů, je to výživné i zdravé, ochutnej.“ Vzala jsem si kousek na jazyk.
58
„Proboha,“ polkla jsem, „ty ses zbláznil! Chutná to jak hovno!“
„Mám to vyhodit?“
„Rozhodně, zasmradíš celý vlak.“
Do vagónu přišla skupina mladých, hráli na nástroje a potírali se páchnoucími tvarůžky s pivem.
„Tvoji kamarádi?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ odpověděl zcela vážně, protože marťani vtipy nechápou.
„Přispějte na umění,“ harašili plechovkou jako žebráci.
„K umění máte daleko,“ zabručela jsem. Marťan něco povídal, že to je mnohem lepší, než co dávají v rádiu, ale oni ho stejně postříkali páchnoucí hmotu a za zvuku tanečních melodií se vlnili dál, nejspíš ani nepochopili, že byl na jejich straně.
„Tak teď by sis ten svůj pemikan klidně mohl dát,“ smála jsem se a vzala si raději sladkou tyčinku s malým džusíkem. Pak se snažil být vtipný, ale kdyby cesta trvala dýl, vyskočila bych třeba i z jedoucího vlaku.
„Už budeme u konce?“ ptala jsem se po poledni. Já měla vždy dobrou kondičku, ale on naplánoval trasu, jako by se řídil instrukcemi pro vrcholovou turistiku.
„Nejsme ani v polovině, snad ses už neunavila?“ Vůbec jsem mu neodpověděla, zešílel. „Dáme pauzu?“ nahodil záhadný úsměv Mony Lizy, nejspíš přitom myslel na svůj obrovský batoh plný jídla.
„Jsi ctitelem boha gurmánů?“ napadlo mě, zatímco hledal vhodný flek. Mnoho lidí v něco věří, ale stydí se to přiznat.
„Tam u nás,“ vyhnul se odpovědi, „jsme neměli ani zlomek toho, co máte tady. Cizokrajné ovoce, mandlové paštičky, barevné uzeniny a ty sýry, to je fantasticky lahodné!“ To jiní chlapi by do mne hustili různé lichotky a takové ty povídačky, kterým žádná normální holka
59
neodolá, ale on se pustil do jídla. Já jen ždíbla do toho a onoho, jsem přeci dáma. Poté, co sežral asi polovinu zásob, si lehl do trávy a celý se svlékl. Upřímně jsem nevěděla, jestli je to u nich zvykem, v závodní jídelně to nedělal.
„Nebudeme se chvíli opalovat?“ zeptal se.
„To už snad děláš,“ pokrčila jsem rameny.
„Přidej se, jenom chvilku.“ Nejsem žádná stydlivka a on byl evidentně neškodný, tak jsem cosi zabručela a taky se svlékla.
Skotačení na ostří žiletky
My se v soláriu vždy opalovali nahatí, nahota je synonymem krásy pro vyrovnané, symbolem chtíče pro nadržené. Ovšem zachovat si kulturní nadhled, když si vedle vás lehne krásná dívka, není až tak jednoduché, zvláště když se zeptá: „Natřeš mi záda?“
„Samozřejmě,“ úsilí, které jsem vynaložil na chladnou tvář, by roztavilo ledovec. Posadila se na turka, oči mi sklouzly do klína, přes rameno mi podala opalovací olej, snažil jsem se natřít ji rychle, aby to nevypadalo, že ji hladím či nějak zneužívám, ale asi jsem to přehnal.
„Au,“ vyjekla, „trochu něžněji.“
„Hotovo,“ dokončil jsem dílo.
„Díky, snad z toho nebudu mít modřiny,“ lehla si tváří na osušku, zadeček vystrčila, byl jsem šokován. Pohla se. Odhalila fascinující místo.
„Mohl bys kousek uhnout?“ Dnes už vím, že ženy mají tyhle pózy nacvičené, ale tehdy jsem své reflexy naprosto podcenil.
Neobratný idiot
Ležel vedle mne jak němý kapr. Opalování zbožňuju, i když jsem sama. Vystavila jsem svou hruď přímému
60
slunečnímu záření a už jsem měla jeho ruku na svém pravém ňadru.
„To jsem mohla tušit,“ poznamenala jsem otráveně.
„Je ti to nepříjemné?“ zeptal se jako uchyl. Tak jsem mu sdělila, že: „Budu mít bílý flek!“
„A co to udělat takto?“ lehl si na mě, div mě neudusil, pak si mě na sebe převalil, „opálíš si záda.“ V tu chvíli mě vzrušil. Začala jsem se s ním milovat. Pořád mě hladil, jako by ze mne chtěl setřít prach, přitom se vyhýbal mým erotogenním zónám, protože evidentně netuší, že žena nějaké má. Možná se doteď miloval jen s nafouklýma pannama.
„Musíš se víc snažit,“ šeptám, „jinak příště nic.“
„Snažím se,“ funěl. Začínalo to být trapné, po slibném začátku absolutní nula. Zrychleně dýchal, potil se a užíval si to beze mne.
„Tak dost,“ vstala jsem a začala se oblékat, „jdu dál.“ Nechala jsem ho tam ležet s tím nejpřiblblejším výrazem, jakého je muž schopný. Ať si to třeba udělá sám, ale já mu při tom asistovat rozhodně nehodlám, amatérovi.
Velké nepochopení
Chvíli jsem tam skutečně ležel, jako by mi nevadilo, že odešla. Díval jsem se do nebe, kdesi nahoře kroužil dravec, zahlédl kořist, složil křídla a střemhlav se spustil dolů, povytáhl křídlo, aby zkorigoval svůj let, už ji má. Posadil jsem se. Možná bych se mohl zvednout a jít jiným směrem, už nikdy bych s ní nemusel mluvit. Nastrkal jsem věci do batohu, otřel si ruce i tvář desinfekčním ubrouskem, ještě na chvíli zaváhal, kterým směrem se vydat. Čekala na mě opodál, jako by se nic nedělo.
„Kde jsi tak dlouho?“ vyvalila své nevinné oči.
„Tohle už víckrát nedělej,“ tvářil jsem se nadmíru vážně.
61
„A co jako?“
„No že začneme a pak nic,“ že by to skutečně nechápala?
„A proč? To se nesmí?“ překvapeně zamrkala dlouhýma řasama jako mim, když se přenádherně diví.
„Protože to může způsobit rakovinu,“ vyjekl jsem.
„Mně?“ v hlase bylo cítit děs, ale koutky úst jí přitom cukaly.
„Myslím sebe,“ vysvětluju zklamaně, „je nezdravé vzrušit se a nic.“
„To jsem si oddechla, ještě že se mě to netýká.“ Tak nevím, chtěla mě tím urazit?
Měl jsem něco nastudováno o psychice a sexuálních poruchách, tak jsem se jí ptal, jestli ji vůbec chlapi vzrušují.
„Víš,“ přiznává, „ani moc ne. Já vlastně ani nevím, co to ten orgasmus je.“ V hlavě se mi honily různé diagnózy.
„Copak ty při tom vůbec nic necítíš?“
„Ale ano, takové malé nic, když se hladím. Mám to třeba i několikrát za den,“ pátravě po mně koukla, „občas zažiju takové větší nic, jako když tě brní palec u nohy, jestli to chápeš,“ moudře jsem kýval, „možná tak jednou za čas prožiju i velké nic, jako když tě přeběhne mráz po zádech, ale to přece nic není, to nemůže být orgasmus, to je slabé!“ Zíral jsem na tu znalkyni rozkoše s otevřenou pusou. „To přece není vášeň, kvůli tomu by se lidé nezabíjeli!“ dožadovala se souhlasu.
„Já ještě nikoho nezabil,“ pípl jsem.
„To se jen tak říká,“ nechala vyjevené oči vyhasnout, „ty jsi skutečně marťan.“
„No ale když se ti to líbí sama se sebou, tak s chlapy se ti to musí líbit mnohem víc,“ tvrdil jsem jako hlupák.
„Proč by?“ jukla.
„To dá samo sebou, určitě jsi zatím neměla toho správného milence.“ Myslel jsem samozřejmě sebe, ale
62
její pohrdavý výraz mě dost znejistěl. „Nebo ti někdo v mládí znechutil chlapy,“ napadlo mě.
„Jako že mě zneužívali?“ vyvalila oči, „vzpamatuj se!“ Snažil jsem se vzpamatovat. Možná kdybych jen tušil, kolik partnerů už vystřídala, tyhle úvahy by mě nenapadly. „No a ty to děláš jak?“ zaskočila mě dotazem.
„Já?“ vyjevil jsem se.
„Copak ty si to sám neděláš? Všichni kluci si to dělají!“
„Někdy mám erotické sny a když se probudím, je to venku,“ hloupě jsem se ušklíbl, „kdyby to nemohlo ven přirozenou cestou, tak se mi to provalí jinudy, třeba bokem.“ Nezasmála se, ale tohle je přece dobrý vtip! I když je to stejná blbina, jako když holky říkají, že o panenství přišly, když sjížděly zábradlí na schodech.
„Ty se to stydíš přiznat!“ stěžovala si, „ale já se ti svěřila!“ Urazila se. Asi se mnou už nikdy nepromluví.
Cítil jsem se strašlivě provinile, nejen proto, že ji nedokážu uspokojit a že ji tahám po horách, ale hlavně protože jsem upjatý a neumím být jiný. Začal jsem jí vyprávět o své rodině, o strejdech a tetách tam nahoře, o našem domě a co všechno jsme dokázali, třeba mě lépe pochopí.
Škrobený panák
Já mu otevírám duši, prozrazuji nejniternější prožitky a on hloupě kecá! Koho zajímá, že jsou jeho rodiče slavní? On, jeho rodina, pak dlouho nic a než jsem se dověděla, jestli je vůbec někdo za nimi, přestala jsem poslouchat. Marťan! Nuda vesmírná.
Nejraději bych fičela domů jak nejrychleji to jde, ale naplánoval to tak, že jsme museli zůstat v přírodě přes noc.
63
Má první noc s vyvolenou
„Uvařím čaj,“ rozdělal jsem oheň, natahal dřevo, donesl vodu. Bylo to všechno tak nové a vzrušující.
„Čaj nepiju,“ odsekla, když jsem ji nabídl. Zírám na velký kotel nad ohněm, vylít ho by byla škoda. „Když nemáš žízeň, vypiju ho sám.“
„Jen aby ses z toho nepoto,“ ušklíbla se.
Hlavou se mi honily nápady, jak ji obejmout, jak dát pusu a kdy to udělat, pořád jsem chodil čůrat z toho čaje, určitě si myslí, že tam dělám něco nepřístojného.
Když mi řekla, že jde spát, snažil jsem se zachovat kamennou tvář kmenového vůdce a jen souhlasně pokynul hlavou: „Dobrou noc a pěkné sny.“
Ulevilo se mi, o nic se pokoušet nemusím.
Všechno mě bolelo, přirození se hlásilo o své, ani jsem nemusel moc pomáhat, teplý výron mi ušpinil oděv, teď by byla spokojená. Svědomí se mě zeptalo, jestli je to normální, takhle hloupnout, když vedle spí holka.
„Co má být? Za to může ona!“ Usnul jsem, dokonce jsem cítil jistou satisfakci, jako bych se jí pomstil.
Druhý den ráno jsem se probudil pozdě, ona už byla sbalená a žužlala něco suchého v ústech, ani jí nenapadlo uvařit teplý čaj. Dopil jsem ten studený od včerejška, vzal si kousek pemikanu a uvažoval, jak to trápení ve dvou co nejrychleji skončit.
Špinavý misofob
Nedovolil si ani dotek, tím to u mne na celé čáře prohrál. K poledni jsme si udělali ještě jednu pauzu. To se už nesvlékl.
„Víš,“ kňourá tím svým upřímným hlasem, „já obdivuji přirozenost.“
64
„Neztrať souvislosti, hned jsem zpět.“ Odskočila jsem si za nedaleký keřík. Když to na mě přijde, tak se nepřemáhám.
„Ty jsi byla čůrat?“ zeptal se udiveně, sotva jsem byla zpět.
„Ne, kakat,“ přiznala jsem. „Nic mi nebylo a je mi líp,“ usmála jsem se.
„Není tam záchod!“ nechápal, „a to sis vůbec neumyla ruce? A co papír?“ Odtáhl se, jako by se mě štítil. Tak mi došlo, že jsem to trochu s tou upřímností přehnala, jenže couvnout se nedalo: „Ale, ale, plná huba keců o spontánnosti, ale když je někdo jen na chvíli skutečně přirozený, tak jsme pobouřeni? Jdi do prdele, ty jsi mnohem větší ego hráč, než kdokoli jiný!“ Tímto jsem odhalila jeho povrchnost. Podal mi papírový ubrousek napuštěný desinfekcí. Hodila jsem mu ho na hlavu, idiotovi. Zrudl jak rak, něco koktal na omluvu, ale pak mluvil dál jak marťan. Asi si myslí, že inteligentní žvásty ženám imponují.
Při loučení mi dal nádherný diamantový prstýnek. Nic takového jsem ještě neviděla. Musí být víc bohatý, než se zdá. Takže ho měl celou tu dobu u sebe a nepochlubil se? Copak on netuší, že drahé dárky jsou největším afrodisiakem? Já toho Marťana fakt nechápu!
Jak Marťan napravuje chyby
Během týdne mi došlo, že chyba byla na mé straně a že všichni kolem čekají, co se mezi námi bude dál dít. Rozhodl jsem se, že špatný dojem napravím.
„Chceš jít zase na výlet?“ vykulila Helena své nevinné oči, za nimi určitě usilovně přemýšlela.
„Žádné namáhavé pochody, slibuju,“ zasmál jsem se tak křečovitě, že jsem se za to hned zastyděl.
65
„Když myslíš,“ přimhouřila zasněně oči, jen ona mi takové trapasy odpouští.
Tentokrát jsme jeli multivýtahem, pak pouhou hodinku procházkou do kopce a už jsme byli v horském hotýlku. Večeře na terase s výhledem na lesy, já ji vyprávěl, jak si přirozenosti cením a že je fajn, že moc nepoužívá všechnu tu kosmetiku, kterou se dnes holky patlají, protože ona je od přírody krásná až dost. Významně mlčela. Co se jí asi musí honit hlavou za složité úvahy, když všechno tak dokonale chápe?!
Zatančili jsme si. Tiskla se ke mně tak, že jsem přes hebké šaty cítil každý její výstupek, každou prohlubeň. Hosté nás považovali za snoubence, za šibalského pomrkávání okolí jsme se vytratili na pokoj.
Padli jsme do postele, jako by i vteřina prodlení byla nepřijatelná. Vrhla se na mě jako dračice, nebylo to milování, ale zápas. Nikdy dřív jsem si nevšiml, že má ruce drsné jak opice, že její kůže je suchá jak hadí, navíc má po těle lupy a mírně páchne potem. Tělový krém by to napravil, ale copak jí můžu něco podobného navrhnout, když jsem před chvílí kosmetiku odsuzoval? Možná má nějakou nemoc, snad i nakažlivou! Nemohl jsem si pomoct, zvadl jsem jak kytka v zimě. Nenápadně jsem se odtáhl, ona začala plakat.
Nahá plačící žena v posteli byla jak výprask, který se stále stupňoval. Zoufalá situace vyžadovala zoufalou výmluvu, vyhrkl jsem: „Miluji tě tak, že fyzické lásky nejsem schopen!“
„Cože?“ zarazila se. Byla to věta z levného filmu, ale zabrala. Cítil jsem se jak špatný herec odměněný bouřlivým aplausem. Zavřel jsem oči, že jako únavou padám, ona taky. Usnula jen ona, já to nedokázal. Mé představy o kráse a lásce se bily s představami o přirozenosti a moudrosti. Pokud platí i na mě finty
66
kosmetických firem, jsem zvířátko! Tenhle objev mě dokonale šokoval. Když nad ránem začala chrápat, byla to pro mou inteligenci taková rána pod pás, že zkratovala a já konečně usnul.
Probudil jsem se jako padouch všech padouchů a nebyl si jistý, jestli mi ta impotence nezůstane navždy. Slíbil jsem neexistujícímu bohu, že selhání napravím. Tím samozřejmě nemyslím zlatý náramek, co jsem jí dal u snídaně, ten se nepočítá, vlastně jsem jí byl nesmírně vděčný, že mi ho nehodila na hlavu po tom všem.
„Skutečný chlap se může milovat s vlastní ženou,“ povídal mi jednou táta, „nebo s děvkou. Nenamlouvej si drahý synu, že existuje něco mezi.“
Tančící umrlci
Budoucnost se na mě chechtala svou faunovskou tváří. Asi takhle: “Cha, cha, chi-chi-chi, cha.“
Představuji si umrlce, jsou to krasavci, žádné usměvavé tváře, navoněná podpaží, dekadence jak má být.
„Je úplněk, zatančíme si!“ houf kostlivců vylézá ze svých děr. Tak ladné pohyby jsem ještě neviděl, jak rád bych se k nim přidal!
„Co tady děláš?“ štekl mi do tváře rozkládající se hnus - mrtvolný dech pročísl vlasy, čerň dávno již shnilých zubů mě oslepila.
„Přemýšlím,“ vlním se v rytmu magického tance.
„Pojď mezi nás,“ vysekne piruetku v závějích spadaného listí, „my jsme tu samí myslitelé.“ Rodokmeny namyšlených bastardů s tituly i bez se ztrácí v nedohlednu.
„Jsem vědec,“ představuji se povoláním, jak je to u nás zvykem, „a taky skvělý milenec,“ dodávám od srdce.
67
„Ale to my jsme taky!“ šelestí baleťák nadšeně, „třeba támhleten celý život bádal a když chtěl své dílo zveřejnit, přejelo ho auto. Vzal si ho do hrobu.“
„Ten ale musí být plný!“
„Přidej se,“ vábí mě ve zrychlujícím se reji, „co je naše, bude i tvoje.“
„Když já ještě nemůžu, nedokončil jsem svou práci,“ odolávám lákavé nabídce.
„Hele kluci, on prý nedokončil!“ Šílený smích smíšený s hrdelním chechotem zaplnili vesmírný prostor.
„Chci zplodit potomka,“ vysvětluji a současně lituji, že nejsem svobodný jako oni.
„Jé to je komik!“ ječí veškeří umrlci světa, „on něco chce!“
„A co je na tom zlého?“ divím se s nevinností v oku.
„Patříš k nám, to přece cítíš, tak proč to chceš? Moc to chceš?“
„Ano,“ přiznávám.
„Strašně moc?“
„Ano,“ trvám si na svém.
„Musíš to chtít ještě víc, musíš to chtít duší i tělem, musíš pro tu jedinou touhu dýchat, podřídit jí celý svůj pitomý život, jinak nebude nic! Pořád to ještě chceš?“
„Ano,“ volám potřetí.
„Jů!“ padají umrlci po hlavách do hrobu.
„Jé!“ skáčí do futrálů flopem. Podzemí rezonuje mnohohlasým chorálem: „Chce mít děti! Něco chce! Nechte ho žít, dokud nezmoudří.“
68
4. Irena a věčná dovolená
Kapitola čtvrtá je o posledních zbytcích prastarého souznění v nás, je o sexu prostém jako každodenní chléb, je o zoufalé snaze být alespoň na malinkatou chviličku za vodou, protože máme přece zasrané právo se nadechnout, když se už topíme.
Dojmy pobudy
Ležím v parku na lavičce a sleduju, jak letadla malují na obloze bílé čáry. Představuju si, že se to už vrací hvězdolet, co přiveze tolik energie, že všechno bude zadarmo. Hukot velkoměsta je óda na sílu. Mohutné stroje pracují za nás, nové domy rostou jak hřiby po dešti, tunely se hloubí, cesty staví a já si užívám všech těch vymožeností jen tak. Příroda vybarvená prášky do jásavých barev je krása stvořená jen pro mě. Chodců přibývá. Jsou zdrogovaní, kolem sebe nevidí, nebezpečně gestikulují, rozráží si cestu ostrými lokty a pořád o čemsi do mobilů štěbetají.
Posadil jsem se, způsobně si prohrábl vlasy, vydesinfikoval ústa hltem pálenky, který jsem si pro tyhle účely v láhvi včera ponechal, a šouravým krokem zamířil na náměstí. Z kostela právě vychází svatba. Nevěstiny sněhobílé šaty jsou z pohádky o myši a dýni.
„Ať žijí novomanželé!“ volám s ostatními mnohohlasem. Splynout se s davem je pro mě tak přirozené, jsem součástí města od nepaměti stejně jako historické hradby. Nenápadně jsem se propracovával ke košíku družiček.
„To je skutečně ten slavný Marťan?“ dohadovali se turisti. „Co ten všechno nestihne!“
Natáhl jsem dlaň pro medový koláček.
69
„Na štěstí nevěsty!“ zabrumlal jsem a vložil slaďounkou pochoutku do úst. Na jazyku se jen rozplývala. Dívka se otočila, jako bych tam už nebyl. Opatrně jsem zalovil v košíku, málem si toho nevšimla, ale všimla.
„Už jsi měl,“ zamračila se, jako bych byl nepřítel. Ale já jsem přítel!
„Na štěstí a zdraví ženicha,“ hodil jsem koláček do úst. „Když se přeje nevěstě, musí se i ženichovi,“ bleptám s plnou pusou. Na svatbě jsou všichni veselí. Fotí se, líbají, přijímají gratulace. Přitočil jsem se ke druhému košíku.
„Na štěstí a zdraví nevěsty,“ vzal jsem do úst koláček.
„A na ženicha,“ snědl jsem hned další.
„A na milé družičky.“ To se už ohnala, jako bych byl nebezpečná včela.
„Nesmím?“ zeptal jsem se.
„Pro každého jen jeden,“ ohradila se.
„Tak já ho vrátím,“ nabídl jsem zcela fér.
„Ale ne,“ uhnula a už mě neviděla.
Svatebčané nasedali do kočáru, livrejovaný kočí práskl bičem, dav pleskal, oni mizeli v dáli. Bylo to tak nádherné, že mi zvlhly oči dojetím. Poslední koláček jsem si vychutnal, byl mandlový. Ale nestačil. Začal jsem se rozhlížet, čím bych se dojedl. U stánku opodál stála máma se synem, koupila mu dvojitý burger se sýrem, to nemůže sníst. Odlepil jsem se od rozpadajícího hloučku svatebčanů a vyrazil jim naproti.
„A jejda,“ srazili jsme se, až mu jídlo upadlo na zem. „Promiňte,“ omlouval jsem se co nejpokorněji, hlavně nikomu nehledět do očí, to lidi naštve.
„To nic,“ kontrolovala syna. „Přece to nebudeš brát ze země! Nebul, koupím ti novou.“
Počkal jsem se sklopenou hlavou, až zmizí za rohem a nenápadně dával pozor, aby na housku nikdo nešlápl,
70
teprve pak jsem ji sebral. Byla ještě teplá! Zakousl jsem se do ní plnými ústy, chutnala znamenitě. Tak jako já se nemá nikdo na světě, makat nemusím a žiju si královsky.
„Pojďte na volební shromáždění, podpořte svého kandidáta!“ minul mě muž v křiklavém oblečení. Vzal jsem si od něj čistý výtisk letáků, jsou velké, v noci zahřejí.
„Je úžasně fajn, že mi bylo předurčeno našim Pánem žít v tak blahobytné společnosti!“ zněl hlas kandidáta z amplionu, „miluji svou vlast, miluji globální oligarchismus, miluji vás všechny!“ Potěšeně jsem kýval hlavou, lépe bych to říct nedokázal. Svět je opravdu fajn, když víte jak na to.
Svatba mého milence
„Vůbec to nebyla divná svatba,“ tvrdil Bil večer v ložnici, „Heleně to slušelo a on vypadal jako normální marťan.“ Tiše se zasmál jako ten potměšilý pes z kreslených seriálů.
„Ale ty projevy,“ dělala jsem, že jsem si toho nevšimla, „mluvili jako při volbě prezidenta, pořád ta kometa a naše planeta, byli hrozní.“
„Slavná svatba, co jsi čekala? Zábavu?“ Nebuď naivní jsem si domyslela.
„Byli neosobní,“ odepínala jsem si achátový náhrdelník a vzápětí i podprsenku, Bil se na mě díval přes zrcadlo jako v píp show.
„Je to šaškárna pro lidi a pitomá formalita,“ bručel už o dost smířlivěji.
„Od kdy je pro tebe manželství formalita?“ podivila jsem se. My spolu hru na dvojitou přetvářku hrajeme stále, je kořením našeho života.
„Vždy byla,“ zpozorněl, „jedním podpisem se oženíš, druhým rozvedeš, hlubší smysl to nemá. Jo doby, kdy
71
manželství bylo posvátné a porušit slib, bylo horší, než urazit Boha, církev i všechny svaté, ty jsou už dávno pryč.“
„O to přece vůbec nejde,“ svlékala jsem si silonky a všimla si, jak se mi kalhotky celé pokrčily, „nedávali si prstýnky!“
„Slyšela jsi ho, je to jak kroužkování holubů,“ odkryl špekaté tělo.
„To že řekl?“ pokračovala jsem v přípravách na ulehnutí do manželské postele.
„Jasně, je to pitomý Marťan!“ Bil neuměl lhát, i teď se u toho usmíval. On s Marťanem soutěží pořád. Nevím proč, není v čem, ale čím déle se ti dva znali, tím víc se jeden druhému podobali.
„Tak už pojď,“ plácl rukou do peřiny, jako bych byla jeho malý pudlik a on mi ukazoval místo.
„Chviličku,“ zmizela jsem v naší velikánské koupelně jako kněžka ve svatyni.
Bil na milování nikdy moc nebyl. Když jsem si ho brala, snažil se, ale už tenkrát mi to nestačilo. On to potřeboval tak ob den, později ob týden, já dvakrát denně. Vlastně jsem neměla na vybranou, buď jsem se mohla chovat jako malá holka a hrát si sama se sebou od rána do večera, nebo jsem musela mít milence. Petr se nepočítá, nemá čas, ale dnes si ho udělat chtěl a já ho poprvé odmítla.
„Ahoj Ireno,“ potkali jsme se před sálem, „je tam strašlivé vedro, že?“
„To je,“ přitiskla jsem se k němu celým tělem, „ale to ti nikdy nevadilo.“ Políbil mě, zajel rukama do výstřihu, jako to umí jen on.
„Co je?“ bránila jsem se, „neblázni.“
72
„Mám volný byt,“ v krku měl knedlík, „za hodinku jsme zpátky.“ Tak to byl pro mě šok, no co byste na to řekli vy?
„Nepřeháněj, právě jsi se ženil.“ Je moderní mít na svatbě milenku, ale to neznamená, že ukradnu Heleně nejkrásnější noc jejího života.
„Něco ti vadí?“
„Jistě,“ odtáhla jsem se.
„Tak to všem řekneme. Copak je na milování něco špatného?“
„Děláš si srandu?“ vyvalila jsem oči.
„Netoleruj netoleranci,“ deklamoval jak cvok, „to je jediný zákon vesmíru.“
„Jsi jak dítě,“ zhrozila jsem se, „já bych nikdy Bilovi o nás dvou neřekla!“ Proč žádný chlap nemůže být dokonalý? Když je génius v práci, je idiot v soukromí, když je vysoký a krásný, je to gej.
„Tak jdeš nebo jo?“ křičel Bil z postele.
„Už!“ dokončovala jsem líčení, protože milování není spaní, to ví každá moudrá žena.
„Jde na mě chřipka, chtěl jsem si dát o číslo navíc a pořádně se při tom vypotit,“ odkašlal si s výhozem.
„Tak to nevím, zní to dost nechutně,“ víc voňavky nikdy neuškodí.
„Abych neusnul!“ Jenže takový Bil nebyl. Až později jsem ho nacházela v posteli jen spícího, ale tenkrát jsem ho ještě vzrušovala, bez sexu se mnou by nedokázal žít. Vešla jsem v průhledném negližé, nechala rozsvíceno, čelist mu poklesla.
Milenka mého manžela
První Bilova milenka byla škaredka hloupá, že jsem si nic lepšího ani nemohla přát. Dělala jsem, že o ničem nevím, protože nevěra je kořením manželství. Zasouložit
73
si, ale jinak žádné důvěrnosti, to bylo mé heslo pro bokovky. Karel se jím řídil také, proto jsme si rozuměli. Až do chvíle, než se mi svěřil, že s manželkou sfingují.
„Jak to myslíš?“ rovnala jsem se zrovna do sexy kalhotek. Chlapi by měli nosit tanga - za trest.
„Prostě si najdeme vhodný pár a vyměníme si na noc partnery,“ šklebil se z gauče v kanceláři.
„Děláš si srandu?“ Oplzlý výraz ve tváři na něj prozradil, že nevtipkuje. Představila jsem si jeho ženu, byla úžasně krásná, každý chlap by kvůli ní ztratil hlavu, dokonce byla i chytrá, takové si hned tak někoho k tělu nepustí a když ano, není to zadarmo.
„Jsme přece kamarádi,“ tvářil se Karel přátelsky, „tak o co jde?“ Ženy odpradávna stmelovaly tlupu, ale dnes je jiná doba a tohle je jiná situace. On je šéf, já jsem pro něj rozhoďnožka, jeho žena ta, co si manžela musí udržet po celý zbytek života.
„S námi nepočítej!“ nasadila jsem výhrůžný tón.
„Karla by si dala říct.“ Je sice pravda, že otupit řevnivost mužů je úkolem žen, ale kdo otupí nenávist žen?
„Určitě nedala,“ snažila jsem se mu to rozmluvit po dobrém, „Bil je tlustý a líný.“
„Líbí se jí mužné postavy,“ tvrdil. Mohla bych mu říct, že takovéhle se nikomu nelíbí, ale to bych byla sama proti sobě, tak jsem na to rychle zapomněla a raději se zeptala: „Takže vy jste se už o tom bavili?“
„Samozřejmě,“ Karlovi zářily oči.
„O nás dvou taky ví?“ Žít s více muži chce takt a inteligenci, ale hlavně se za žádnou cenu neprozradit.
„Nemáme před sebou tajnosti.“ Upřímnost není nic jiného než společenská zaostalost a z té bych Karla nikdy nepodezírala. Myslela jsem si, že máme skvělou partu, Karel Bila povýšil, mi dal taky vysněné místo, dokonce
74
jsme společně chodili do divadla, ale teď vidím, že on směřoval úplně jinam.
„Jestli chceš se mnou vycházet, tak na to zapomeň!“
„Klídek, nechceš, nic nebude,“ konejšil mě a já mu v tu chvíli uvěřila.
Kamarád a milenec
Byly to šťastné doby a jistě by to tak zůstalo napořád, kdyby nás Karel nepozval na tu osudovou oslavu jeho narozenin. Už od začátku se mi nelíbilo, jak se usmíval, ale teprve ke konci večera mi došlo, o co jde: Bil s Karlou se vytratili.
„Co to má znamenat?“ vyjela jsem na Karla.
„Vidíš sama,“ usmíval se, „našli v sobě zalíbení.“
„Proč musíte vy chlapi vše dobré pokazit?“
„A co mám jako dělat?“ hrál to na mě, „mají svůj rozum. Pojď se taky milovat.“ Pochopila jsem, že pokud si chci Bila udržet, nemám na vybranou. Vtrhla jsem do pokoje, načapala je, jak si to rozdávají, a začala řvát. Byla jsem vzteky bez sebe, nic jsem nemusela předstírat! Bil se usmíval jako idiot, ale poslechl, nasoukal se do trenýrek, Karel překvapením ani nepípl, on je skutečně společensky zaostalý.
Hned druhý den jsem mu vysvětlila, že má jedinou šanci: „Najdi si jinou práci!“ Na ty jeho oči nikdy nezapomenu, byly vylekané a současně i překvapené, jako když klaunovi dáte pohlavek.
„Zešílela jsi?“ blekotal, jako bych ho přistihla v podprsence, „to přece nemůžeš!“
„A co jako hodláš udělat? Přiznáš, že jsi spal i se mnou? Že služebky byly fingované? A s kým vším spala Karla? Tohle ti lidi nevezmou, to by byl stejně tvůj konec!“ Pochopil, že mám v rukou všechny trumfy. Naštěstí se hledal ekonomický šéf výzkumu na druhém konci
75
zeměkoule, vím zcela jistě, že si tam polepšil. Nejsem potvora, ale své zájmy si uhájím.
Marťanův úspěch
Kariérismus odmítám, pozemšťané jsou jím posedlí, přesto jsem povýšení na šéfa ústavu neodmítl. Má to své výhody a každý si může podle svého gusta přeříkat jaké.
„Gratuluji Péťo,“ volala mi máma, „brzy už přiletím za tebou, pak oslavíme najednou svatbu i povýšení. Jsem na tebe tak hrdá!“
„Jen aby ses v té práci neutopil synu,“ napsal mi táta strohý mail, ale i to bylo na něj víc než dost. I tisk zaznamenal mé povýšení, sice jen mezi řádky o tom, že hvězdolet opustil sluneční soustavu a tím, že překročil warp 6, ale i tak to bylo milé. Teprve nyní začínali obyčejní lidi chápat, co všechno bude antihmota znamenat a jaké epochální změny je čekají: Domy s vlastní elektrárnou, obrovské vyhřívané bazény a skleníky, silnice, ze kterých nebude třeba odklízet sníh, pouště se přebudují v zahrady, auta, lodě i letadla budou mít doživotní pohon, zkrátka změny se budou týkat všeho a všech.
Pro mě byla první změnou změna kanceláře. Nechal jsem místnost po Karlovi vydesinfikovat, vybílit a uklidit, až pak jsem se do ní nastěhoval.
„Nebude ti vadit,“ ptal jsem se Heleny, „když budu zůstávat v práci o trochu déle?“
„A co bys jako doma dělal?“ štěkla, až se kolegové otáčeli. Nemohlo jim ujít, že to mezi námi neklape. Nebýt Ireny, asi bych se už rozvedl. Ani o svatební noci jsme spolu nespali, vlastně mi to dovolí dělat jen za odměnu, třeba když mám narozeniny.
„Přece to nebudeme dělat tady v kanceláři!“ zděsil jsem se, když Irena poprvé zamkla dveře. 76
„A proč ne? Není náhodou ta pohovka rozkládací?“
„Nevím,“ díval jsem se na kus nábytku.
„Je, vidíš a uvnitř je i přikrývka. Tak se uvolni!“ U nás na Marsu byla mezi prací a zábavou propast, pro lidi na Zemi se obé spojilo v opojný životní styl. Mě by nikdy nenapadlo letět na bezvýznamnou konferenci k moři a celé dny si tam za peníze ústavu užívat milování, ale Irena se zeptala:
„Na čem si myslíš, že stojí kongresová turistika?“ V posteli byla nejlepší, mimo ni chladná a odtažitá. Ženský svět nechápu, je od mužského diametrálně odlišný.
„Už ti Bil říkal,“ zeptala se jednou po dopoledním milování, „že si vymyslel dovolenou?“
„Jakou dovolenou?“ snažil jsem se vyrovnat s faktem, že jsem právě ukradl kus placeného času na něco, na co mám právo myslet až po večeři.
„Potřebuje prý oddech.“ V jejím hlase bylo slyšet, že jeho rozhodnutím pohrdá, ale současně se na dovolenou těší.
„Nic mi nepovídal,“ oblékal jsem se a uvažoval, jestli nejsem cítit potem a spermatem a její vůní. Já sám voňavky nepoužívám, protože matlat na sebe chemikálie, je urážkou lidské inteligence, ale dnes musím. Fuj, jak zženštilé!
„Příjemně voníš,“ odměnila mou oběť.
„Na jak dlouho?“ zeptal jsem se, ale z používání parfému jsem už výčitky neměl.
„Tak na tři týdny,“ tvářila se jako by nic.
„Cože?“ vidina sexuální abstinence mě vyděsila, „já myslel tak na tři dny!“
„Ale ne ty hlupáčku, to by přece nebyla žádná dovolená!“ jako bych právě řekl dobrý vtip, ale osten v hlase a to její „hlupáčku“ bylo jak píchnutí ostrou
77
jehlou do oka. Najednou jsem pochopil, že do toho čistě technického vztahu se mi vkradla i láska a začíná bolet.
„Co výprava?“ spustil jsem přehnaně vysokým hlasem.
„Co je s ní?“ probodla mě pohledem, který měla vyhrazený jen pro pracovní příležitosti.
„Máme spoustu práce!“ vyjekl jsem, ale ani já sám tomu nevěřil.
„Hvězdolet je mimo náš dosah,“ připomenula jako máma, když zakazuje svému dítěti další kus dortu.
„Ale mohlo by se něco stát,“ nejsem vůbec přesvědčivý.
„Co asi?“ nevnímá mě, jen mluví a čeká, až mě překvapení opustí.
„Ale nic,“ pouštím se do jídla.
„Hele, támhle jde Bil!“ zamávala na něj, aby si k nám sedl.
„Přeji dobrou chuť a hlavně zažívání,“ ušklíbl se, „univerzální hnědá omáčka s masem a rýží, jaký kulinářský zázrak!“
„Nazdar Bile,“ zamrzlo mi sousto v krku, „zrovna mi Irena povídá, že jedete na dovolenou.“
„Já ti také přeji dobré chuti,“ rozložil si jídlo, aby mi dal najevo, že jsem netrpělivý a že s tím stejně nemůžu nic dělat.
„Já vím, že máš na dovolenou právo, ale chápej...“
„Mám na dovolenou právo,“ začal jíst, „co víc k tomu dodat?“ Chtěl jsem dodat, že my pracujeme z přesvědčení, takže dovolená jen po domluvě a tak dále, ale hubu jsem neotevřel, vysmál by se mi.
„To maso snad ani nejez,“ naklonila se mu Irena nad talíř, „já ho měla samou šlachu.“
„Já ho mám dobré,“ usmál se a chtěl tím říct, že on je vždy zadobře s těma správnýma lidma. „A co ty?“ nakoukl mi nezdvořile do talíře, „jaké maso ti kuchařky naservírovaly?“ 78
„Cože?“ nechápal jsem, co to hraje za hru.
„Maso,“ podíval se mi do očí a bylo vidět, že mu o to pitomé žrádlo ani náhodou nejde.
„Nevím,“ hledal jsem zbytky na talíři a snažil si vzpomenout, co jsem zrovna dojedl.
„Vám chlapům podstrojují,“ hodila mě zručná Irena do jednoho pytle s ním. Snad to ani nebyl takt, ale vrozená vlastnost moudrých žen potlačovat plané soutěžení mužů.
„Když dají šlachu tobě,“ přisadil si Bil, „je to jistě proto, že dbají na tvou štíhlou linii.“ Smáli se. Najednou jsem tu byl nadbytečný.
„A kam pojedete?“ rezignoval jsem na jakýkoli odpor.
„No,“ zamyslel se Bil, jako by tohle byl ten největší rébus jeho života, „ještě nevím. Uvažoval jsem o hotelu na pláži, víš, příroda za zády, kolem skotačící delfíni a hostesky nahoře bez.“
„Zamítá se,“ napřímila se Irena. Koulela po něm očima, že to jako myslí váže a po mně hodila pohled, co si my chlapi o sobě myslíme. Smál jsem se s ním, protože najedou jsme byli na stejné lodi.
„Tak ji vidíš, ještě nikde nejsme a už mě hlídá,“ plácl mě Bil po zádech. Říct mu, že je idiot, se nedá, spím s jeho ženou.
„Nehlídám,“ odsekla, jako že je nad věcí, „klidně si dělej, co chceš!“ A už to zase byli oni dva proti mě. Jak jsem se dostal do téhle absurdní role, fakt nechápu! Možná to byl podraz, který tahle sehraná dvojka hraje na lidi kolem nich, ale spíš je to jejich životní styl, jehož obětí jsou i oni sami.
„Tak ať vám to vyjde,“ zvedl jsem se. Ochcat svět, podvést práci, nikoho si neznepřátelit, ale hlavně si co nejvíc užít. Jak jsem nad nimi morálně povznesen!
„Pane vedoucí, můžu už dnes domů?“ vtrhla ke mně do kanceláře Broňa.
79
„Jak domů? Je tady tolik práce!“ osopil jsem se na ni.
„Jaké?“ rozhlížela se, metala nechápavé pohledy.
„Musíme připravit projekt na porcování komety!“
„To má na starost jiné oddělení,“ připomenula.
„A co děláte vy?“
„Mini elektrárnu,“ vyčítavě na mě hledí, protože si to mám pamatovat.
„A už je velká jako krabička od sirek?“ Od kdy jsem tu od toho, abych lidi hlídal?
„Spíš jako lednička.“
„Tak vidíte.“ Stála tam. „Dobrá, jděte,“ mávl jsem rukou. Nebudu si na ni vylívat zlost. Odměnila mě vděčným pohledem, být oblíbený je droga. Já nikdy nechtěl nikomu šéfovat! Najednou mi bylo jasné, že se dnes už na nic nesoustředím. Když všichni kašlou na práci, tak já taky. Otevřel jsem si svou oblíbenou knihu a začal si poprvé v pracovní době číst.
Stěhován národů
Rada stařešinů byla svolána narychlo, ve vesnici to bublalo jako v činné sopce. Na jedné straně pobouření lovci - opora kmene, na druhé usmrkaní rybáři - rození potížisté.
„Nemůžete dělat, co se vám zlíbí,“ peskoval rybáře stařešina, mimochodem čestný předseda všech loveckých spolků, „řeka patří všem, ne jenom vám.“
„My nemůžeme a oni jo?“ rozhazoval nejmladší rukama, jako by se topil.
„Zavádíte nedovolené novoty! Kdo to jak živ slyšel, aby se ryby lovily v noci?“
„Je to nejefektivnější,“ snažil se mladíček dát důraz na každou slabiku, „stačí přiložit louč k hladině a ryby skáčí do loďky samy.“
80
„O to právě de,“ vzal si hlas svalnatý lovec, „prodáte tolik ryb, že už nikdo nekupuje naši zvěř.“
„Takhle to říct nemůžeš,“ přerušil ho stařešina, „prostě nesmí lovit bez povolení, tak zní zákon.“
„Čí zákon?“ rozčílil se mladík, „každý vůl umí vydávat zákony, které mu prospívají! Já vůbec nechápu, jak to mohlo dojít tak daleko, že my na vás makáme, vy si spokojeně hnijete!“¨
„Kdo u tebe hnije?!“ sápal se na něj lovec.
„Posaď se, klid!“ drželi ho ostatní.
„Já mu jednu vrazím, tohle si dovolovat nebude, smrad jeden zasranej!“
Stařešina se postavil: „V naší obci se muži nikdy nehádali, až teď. Za to můžeš ty!“ zabodl prst do mladíka, jako by ho chtěl tím posunkem zabít.
„To není pravda!“ vyskočil, jako by ho opravdu píchl, „to vy jste se trhli, díky vám se kmen rozpadl na rodiny, to vy jste prohlásili, že půda je vaše, dokonce i zvířata v lese mohou lovit jen někteří? Když si chce někdo postavit dům, není místo, ale když vám poleze do prdele, místo se najde? Kamarádíčkové kamarádíčků můžou vše! A teď nám i to rybaření zakážete? My nejsme otroci jako ti zbabělci kolem!“
„Nejsou tu žádní otroci,“ okřikl ho stařešina, „jen živnostníci, nauč se rozlišovat.“
„Říkejte si tomu jak chcete!“
„Tak dost!“ zvolal stařešina, „kdo ti dal právo urážet naše zvyky? Jsi vinen hrubým a zásadním porušováním tradic, ty i tví kumpáni zasluhujete trest!“ Porada netrvala dlouho, jako by již dopředu byl verdikt stanoven.
„Rada starších se dohodla,“ pronesl stařešina slavnostním hlasem, „že nikdo nesmí rybařit v noci.“
„Hurá!“ zvolali lovci.
81
„Rada starších se dohodla, že nikdo nesmí používat větší síť, než je tady ta malá na zdi,“ ukázal na ozdobu interiéru. Lovci pochvalně tleskali.
„A vy mladí a drzí musíte odevzdat radě dvě lodě plné ryb jako pokutu za svou opovážlivost.“ Jásot lovců neznal mezí.
„Já tady nezůstanu,“ soptil mladík, sotva byl s kamarády venku.
„Co chceš dělat? Oni už rozhodli.“
„Jedu pryč, na světě je místa dost.“
„Kam chceš jít, všude je to stejné.“
„Ať si tady klidně vládnou, to je pořád tohle nesmíš, tohle musíš, co si o sobě myslí? Jsou snad bohové? Komu jinému by mohla patřit půda, když ne bohům?“
„Stařešina měl pravdu, rvaček bylo dost. Při té poslední se vzduchem míhaly nože a to už není žádná sranda.“
V noci bylo ve vesnici veselo, lovci slavili vítězství. Ve stejnou chvíli se pod rouškou tmy trousili k přístavišti stíny. Než se rozednilo, byla řeka plná lodí. Mladí utíkali před svými krajany, slabí před silnějšími, chytří před hloupějšími. Za řekou šli další utečenci, za údolím se daly do pohybu celé národy.
„Kam máte namířeno?“ volali jedni na druhé.
„Za lepším!“ odpovídali.
„Jak to vypadá u moře?“
„Ani tam nechoďte, válčí se tam, my jdeme právě odtamtud.“
„Kam jdete?“
„Půjdeme po pobřeží až narazíme na zemi, co ještě nikomu nepatří.“
„Copak země může někomu patřit?“ smějí se rybáři, „to je jako bychom my vlastnili moře!“
82
„Nová zem bude jen naše, oplotíme si ji, vydáme vyhlášky a nařízení, nikdo nám ji nevezme.“ Zvyky si rolníci odnášeli s sebou.
„Proč vy fanatici? Sami sebe měníte v otroky! Pokud musí půda někomu patřit, ať patří Nikomu!“ snažili se rybáři seč mohli, ale některé předsudky zkrátka neodstraníte.
„Nikomu nikdy nemohlo nic nepatřit.“ Následovalo nesmyslné tlachání, ve kterém se podstata zcela vytratila.
Mezitím se starousedlíci probrali z kocoviny.
„Zloději,“ hrozili pěstí směrem k řece, „ukradli jste lodě, ženy, jídlo, jestli se vrátíte, zabijeme vás!“
Kolébali se vesnicí jako gorilí samci, bušili se v prsa: „Co vy ostatní, podřídíte se našim zákonům, nebo taky potáhnete? Kdo se ještě opováží odporovat šéfům? Kdo? Taky jsi reptal, tak se honem skryj. My jsme srdce i pěst národa, nám to tu patří!“
Nespokojenci osídlili nové kontinenty.
„Jen ať si tam živoří!“ ječeli starousedlíci, „my máme všeho dost!“
Útěk z rodné planety
Když nemusíte na dovolenou šetřit, je o to hezčí. Bil s Irenou navštívili podmořská města v Tichomoří, zalyžovali si v Antarktidě, proletěli se na Měsíc, a když už se měli spořádaně vrátit do práce, vytasil se Bil s tím, že ještě musí na zábavní satelit.
„Jak je možné, že ti Petr prodloužil volno?“ divila se Irena jako by tušila zradu.
„Není co dělat,“ lhal srdnatě, zatímco mířili do nejdražší atrakce. To vás zavřou do koule, lehnete si na obrovitánskou postel, stěny se změní ve hvězdy a vy máte pocit, že prolétáte skrze planety, noříte se do magmatu, útočí na vás příšery a přitom se milujete 83
s nejkrásnějším partnerem, jakého si jen dovedete představit.
„Kde jsi na to vzal?“ ptala se poté, co se jí tep vrátil do normálu, „tyhle iluze jsou nesmírně drahé.“
„Dostal jsem prémie,“ plácl, co mu slina na jazyk přinesla.
„Že se Petr nezmínil,“ zapochybovala nahlas.
„Copak ty se s ním bavíš o něčem jiném, než o práci?“
„Ne,“ zalhala ještě srdnatěji než on.
Bilovo švýcarské konto přetékalo aktivy, platební karty neměly jinou barvu než platinovou a v kapse mu nějaká ta hotovost také uvízla. Dobrou náladu mu evidentně nezkazilo ani hlášení, že se kometa ztratila.
„Co se mohlo stát?“ divila se Irena a už si představovala, jaké hrůzné důsledky to bude mít.
„Copak já vím? Mohlo se stát cokoli - do hvězdoletu narazilo zmrzlé hovno vesmířana, srazil se s kometou, minul se s kometou, kometa se odchýlila, možná niky ani žádná nebyla, vždyť ty výpočty, podle kterých se jelo, byly čistá spekulace!“
Jak Bil vymýšlel stále nové a nové důvody, začínal jim i sám věřit. Skutečný mistr totiž dokáže obelhat i sám sebe.
84
5. Máma s umělou dělohou
Kapitola pátá je o lásce, která dusí, je o čistotě a ideálech, které se plní, je o řádu, který vynáší lidstvo po schodech až do nebe, a my víme, že tam nahoře na nás čeká ráj přesně takový, v jaký věříme, nikdy o něm nepochybujeme a už se do něj těšíme.
Můj syn
Můj táta říkal, že chlapci se rodí jako šéfové, bojovníci, kouzelníci, milenci či otroci. Podle toho by byl můj Péťa určitě bojovník, rval se o život už od samého počátku a taky ho rozdával.
Celá výprava se choulila u přístrojů obklopených modrým šerem, snažili jsme se ani moc nedýchat, zimou jsme se už neklepali, svaly jak skály, kosti skleněné rampouchy, jen Péťa se převaloval v teplém inkubátoru a každou chvíli někoho z nás donutil, aby ho přebalil, nakrmil a uchlácholil. Každý pohyb nás příšerně bolel, každý jeho úsměv nádherně hřál.
Kdo přežil, vzpomíná na ty krásné okamžiky, zapomíná na hrůzy kolem. Pokud se o nich přece jen pokusí mluvit, buď se usmívá jako idiot, nebo brečí a není k zastavení. Tolik mrtvých! Proč bychom měli my žít? Odpovědí je Péťa. V jednu chvíli na něj pracovala celá výprava, a on nezklamal.
Závidím ženám, které se mohou zamilovat do svého dítěte na první pohled, já si svou lásku musela odpracovat. Který den přesně se narodil, není podstatné, umělá děloha je o definicích, ale hned potom zapojili satelity Slunce a najednou bylo všeho dost, jako by on přinesl na Mars teplo a blahobyt.
Můj syn dostal vše, co potřeboval, měl tu nejlepší výchovu, nejlepší dům, účastnil se všech vesmírných
85
soutěží, jen návštěva Země mu byla dlouhou dobu odepřena. A to nejen kvůli smrtonosným bakteriím, virům a všemu tomu svinstvu, na které tady nahoře nemohl být navyklý, ale nikdo z nás si nedovedl představit, co s ním udělá lidská zášť tam dole.
„Je mi líto Péťo,“ uhnula jsem očima, kdykoli se mě na Zemi zeptal, „nesmíš, tam skutečně nesmíš.“
„Ale mami, řekni, žijí tam i krokodýli?“ jeho duše žíznila po jakékoli informaci.
„Máš přece biologii,“ vymlouvala jsem se, „copak tě to teta Běta neučila?“
„Viděl jsem film,“ svěřil se mi jako své jediné kamarádce, „mladá antilopa se šla napít z napajedla, musela být hrozně žíznivá, protože když se sklonila nad hladinu, nemohla se odtrhnout. Z vody se vymrštil predátor, prý čeká na svou oběť i celé měsíce a nic nejí, veškerou nastřádanou sílu vložil do toho jediného pohybu, miliony let evoluce v osudovém vzepětí hmoty a svalů! Stisk čelistí mířil přímo na šíji ani o kousíček vedle. Už nepustil. Zoufale se snažila utéct, zmítala se, odbíjela na všechny strany, voda stříkala, pak se už jen vlnila, v poslední chvíli zachytla kamera vyhasínající oči, byl tak zoufalé! Zmizeli pod vodou. Hladina se zavřela. Ticho, mrtvo, božský klid, jako by se tam nikdy nic nestalo.“
„Nepřeháněj synu,“ mírnila jsem jeho nadměrný zápal.
„Prý si tělo zatáhne ke dnu a nechá ho pár dnů uležet, aby změklo. Krokodýl je veliký labužník. Tak to na Zemi chodí, mami?“
„Život je boj, vítězí nejsilnější, ovšem ty na Zemi nesmíš, to přece víš milý synu, promiň.“
„Pořád se neomlouvej! Copak ty netušíš, že já jsem antilopa, krokodýl i všechna pozemská stvoření dohromady? Ty vyhasínající oči jsou moje oči!“ Nu a
86
v tu chvíli mi došlo, že existuje jediná cesta, jak jeho oči jednou provždy rozzářit.
Vedoucí výpravy
Tenkrát mi naše bioložka vběhla do pracovny jako by hořelo a řvala: „Musí! Petr na Zemi musí, ať to stojí co to stojí!“
„Uklidni se, co se stalo?“ konejšil jsem ji.
„Nic se nestalo, copak se musí něco hrozného stát, abys pochopil, že má na svou rodnou planetu právo?“
„Aha, to chápu.“
„Tak s tím něco udělej!“ práskla mi pěstí do stolu, až mi kafe nadskočilo.
„A mimochodem, Země není jeho rodná planeta,“ neodpustil jsem si upřesňující poznámku.
No a vzápětí přišel ten úžasný objev, co nás vynesl na vrchol mediální vlny a nechal nás po ní klouzat neuvěřitelně dlouhou dobu. Nejprve se zdálo, že se jedná o ryze teoretickou záležitost, srovnávaly se výpočty se sledováním hvězdářů, pak se ukázalo, že za určité konstelace planet, ke které mimochodem dojde už za pár let, lze k antikometě doletět, no a na závěr ten fantastický vynález, který z nezáživné vědy udělal i pro obyčejné lidi detektivku, akční film i červenou knihovnu najednou. Antikometu chytíme a využijeme pro dobro všech! Bylo to jako skok z dřevěné laboratoře Marie Curie Sklodowské do nejmodernější termonukleární elektrárny. Náš tým se stal mistry světa!
„Teď už nikdo nemůže pochybovat, že se osídlování Marsu vyplatilo,“ plácáme se po zádech, „jo a tvůj syn na Zemi musí, o to se osobně postarám!“ Jako na povel se zdravotní elita světa začala předhánět v tom, kdo ho na cestu připraví nejlépe, jen jeho máma se chovala jak blázen.
87
„Nevrátí se!“ bulila mi v kanceláří, „Péťa se už nikdy nevrátí.“
„Ale to přece nemůžeš vědět,“ snažil jsem se ji uklidnit a nepřipomínat, že to ona ho chtěla na Zemi dostat jako první, „třeba se mu bude stýskat.“
„Jen blázen by se dobrovolně plahočil do téhle sibérie! A co vnoučci? To je nikdy nepoznám?“
„Jací vnoučci? Ještě ani neodletěl, a ty už myslíš na vnoučky?“ zkratové myšlení žen fakt nechápu.
„Podívej, ty mě odtud musíš dostat,“ chytila mě za ruku, jako by ji už nikdy nechtěla pustit, „bez rodiny nedovedu žít!“
„Klídek, mírni se,“ vymanil jsem se z křečovitého sevření.
„Chci, aby letěl, ale já tam taky chci!“ oči těkaly po místnosti, jako by po těch letech odhalila zaprášené zdi a nemyté lampy. Nu, něco se tu zanedbalo, ale komu to vadí?
„A co chci já, to tě vůbec nezajímá?“ vykřikl jsem.
„Zajímá,“ zjihla, „řekni, co chceš, a já to udělám.“ Vůbec si nejsem jistý, zda v tu chvíli nemyslela na sex, ale rozhodně mě její odhodlanost přesvědčila. Já tady nechci mít potenciální sebevrahy, smrti jsem si užil víc než dost.
„Poletíš rok po něm,“ navrhl jsem.
„To je pozdě!“
„Dřív se to nestihne, ale je to na sto procent.“ Zadívali jsme se jeden na druhého, jako bychom se vrátili do prvních dní po přistání, kdy slovo mělo váhu života a přátelství bylo to jediné, co nás zachránilo.
„Nic není na sto procent,“ zapochybovala, ale pak jí došlo, že tohle skutečně je.
88
Osudové místo
Nádraží, přístavy, letiště, raketodromy, všechna tahle místa mají jedno společné: Bývají na počátku i konci dlouhých cest. Jako malá ambiciózní vědátorka plná ideálů jsem odlétala ze stejného místa, na které jsem se po čtvrt století vracela. Nevěřím, že jezero Ukerewe vybudovali v dávných dobách mimozemšťané, jak tvrdí vyznavači scifi, ale je pravda, že lepší místo se na lety do vesmíru najít nedá.
Možná je to onen bájný ráj, kde se zrodila lidská rasa.
Intermezzo
„Hele mami, to je má kolíbka!“
„Nejsem tvá máma.“
„Promiň tati, tam jsem se přece narodil.“
„Nejsem tvůj táta.“
„To nevadí, ale že to je místo, kde jsem byl zrozen.“
„Nebyl jsi nikde zrozen, ty jeden hlupáku hloupý!“
„Tyk vyroben?“
„To už je lepší,“ odpověděl vesmířan a zadíval se z dálky na modrou planetu. „No jasně, ty jsi to poznal!“ „Vidíš to velikánské jezero?“ vesmířánek přitakal, „tak to jsme zbudovali my.“
„A jak jste ho zbudovali, táto?“ zeptal se zvědavec.
„Nejsem tvůj táta, ale když už se na to ptáš, tak před několika málo našimi lety jsme tam vyslali hloubící četu. Počkej, ne, už si vzpomínám, naše stroje byly daleko, tak jsme pochytali pár tvorečků, kteří se na práci hodili, říkali jsme jim opice, obyčejný meziprodukt při výrobě uhlíku, vyfasovaly lopaty a krumpáče a taky trakaře, nebo traktory? Teď nevím, ale rozhodně makali od vidím do nevidím, až vyhloubili díry pro naše nálože a vzniklo tohle velikánské jezero.“ 89
„To je velice poetické,“ usmíval se mimozemšťánek, „a co bylo dál?“
„Nic nebylo, co by mělo být?“
„Proč jste to jezero budovali?“
„Jo tak, no přece pro přistávání. Přistávat na dno jezera je pohodlnější, pokud ovládáš kavitaci, navíc se naše těla rychle zchladí, to jsem tě přece učil, ty jeden nezbedo, stále to nevíš?“
„Vím.“
„Jen aby.“
„A co jste tam dělali?“
„Co jako?“
„No proč jste tam přistávali?“
„Jo to jako. No proč? Proč? A proč by ne?“
„A proč jo?“
„Ty jsi ale otrava, tak od počátku - ty jistě víš, že z těchhle planet extrahujeme uhlík. To se do vody naočkuje pár genů, nechají se vyrůst organismy, ony samy vytvoří hořlaviny i kyslík a když je všeho dost, škrtnou si pod sebou zápalkou, planeta vzplane jako louč, to my uvidíme i přes pár galaxií a jdeme jen seškrábnout popel z povrchu. Velice efektivní výroba.“
„Já se to učil tati, ale co jsi tam dělal ty?“
„No, když se ptáš, tak tam měli hodně chytré chobotnice. Krasavice. Taky obyčejný meziprodukt, přesto jsem se do jedné z nich zamiloval. Měla krásné velké oči a spoustu chapadel, kterými uměla tak přeněžně hladit, že mi ještě teď rezonují systémy, když si na to vzpomenu.“
„A co ti povídala?“
„Coby.“
„Přece jste se jen navzájem nehladili.“
„Ale ne, to víš že ne, ty můj hlupáčku, taky jsme souložili, no a při tom mi vyprávěla úžasně poutavé příběhy o době, kdy na planetě vládli tvorové měkoučcí a
90
heboučcí jako ona, o době, kdy všichni žili v souladu, kdy tam nebylo nic, o co by se dalo poranit, všude jen teplý oceán a v něm spoustu rozpustilých měkkých kamarádů a kamarádek.“
„A co se stalo?“
„Jednou spadl meteorit nebo asteroid, počkej, zemětřesení, bylo to zemětřesení.“
„Co se stalo pak?“
„Vody se vzbouřily a ty chobotnice, alespoň podle jejich pověstí, chápej, já si to ověřit nemohl, ale prý spojily svá chapadla v oktaedrické síti těl, obestřely planetu a vodstvo uklidnily. Svou inteligencí a silou zachránily svět.“
„Paráda,“ radoval se syn, „takže chobotnice je má máma?“
„Zbláznil jsi se?“
„A co se stalo pak?“ naléhal jak malý.
„No a pak komusi zarostla do těla škeble. Nebo mušle? Nevím, prostě jakási chorda a už tu byly kosti a pak ti tvorové, co umí makat s krumpáčem.“
„Skvělé,“ usmál se vesmířánek, „zastavíme se na skok?“
„Ty je chceš vidět v akci? Jak s trakaři a traktory mění planetu k obrazu našemu? Ale dotýkat se žádného nesmíš, lidi jsou na rozdíl od chobotnic humusáci, záměrně se obalují do špinavých hader, potí se, prdí a aby svůj pach necítili, tak na sebe stříkají jedovaté chemikálie, jsou prostě fuj! “
„A to bychom jako odlétali z hladiny?“
„Samozřejmě, na dno se přistává, z hladiny odlétá, ty ses to stále ještě nenaučil? Kdo tě měl z aviatiky?“
„Ty tati,“ usmál se syn.
„Nejsem tvůj táta,“ zabručel vesmířan.
„Promiň mami.“ 91
„Dej už s tím rodičovstvím pokoj a pozor, srazíš se se Sluncem.“
„Blbost mami.“
Marťan a tchýně
„Ahoj mami!“ mával Marťan, až se lidé v hale otáčeli. Ztepilá dáma k nám zamířila odhodlaně jako ledoborec do domovského přístavu.
„Tak jsi přece neonemocněl?“ zeptala se místo objetí. Marťani jsou nefalšovaní psí čumáci, to já se s tátou vítám tak, že si nás už spletli i s milenci, což tátovi lichotí, ale tihle na sebe jen zírají. Ale co ta slza v oku?
„Zatím ne,“ otáčí se po mně, jako by měl moc práce se zatoulaným psíkem. „Mami, to je má žena Helena.“
„Tolik jsem o vás slyšela,“ podávám jí spěšně ruku. Někdy se chovám moc poníženě, sama se za to nenávidím.
„Já také,“ ráda mě mít nebude, to je jasné.
„Škoda, že vám to nevyšlo na svatbu,“ snažím se nic nevyčítat.
„Jsou to jen obřady primitivních předků, jak říká Péťa.“ Podle ní jsem nejspíš i já primitiv, pro mě svatba něco znamená! Ale nahlas jsem neřekla nic, snad jen to rozladění na mně přehlednout nemohla.
„A jak to teď vypadá doma?“ skočil Marťan jak slon do našeho skrytého měření sil.
„Však víš sám, ztráta komety je rána, kterou Mars nerozdýchá.“
„Víš, čím je Mars úplně odlišný od Země?“ zeptal se jak v televizím kvízu.
„Ne, ale ty mi to jistě řekneš,“ smála se, jako by to byl jejich rodinný vtip.
„Lidi se tam mají rádi.“
92
„Tak to jsi udeřil hřebík na hlavičku,“ kývala, jako by řeko kdovíjaké moudro, „ale zvykneš si. Země je stvořená pro lidi. Mars jsme chtěli ochočit, ale místo toho zotročil on nás.“ Vůbec netuším, o čem se ti dva baví, holt jsou to marťani.
„Máme chalupu na Marsu,“ zavtipkovala jsem.
„A když prodáte takové chalupy tři, budete mít stále jen na cestu,“ uzemnila mě.
„No ale váš syn říkal, že až přivezou tu antihmotu, bude cestování zadarmo, protože jinak jste budoval tolik let svůj domov zbytečně, že?“ I já umím jednou větou urazit celou jejich rodinu.
„Tedy synu,“ pokývala hlavou, „tohle sis nezasloužil.“
„Třeba se ještě najde,“ předstíral, že se mluví o ztracené kometě a ne o mně.
„Měl jsi dávat větší pozor na lidi kolem,“ pokárala ho tchýně jako by byl žáček a ne známá světová osobnost.
„To já ne, od toho jsou přece jiní!“ nahodil zoufalý pohled premianta chyceného při opisování.
„Ale jdi, copak těm tvým věcem někdo rozumí? Sám ses měl postarat. To my, když jsme dělali v ústavu něco důležitého, jsme vedli denní záznamy a klíčové momenty se dokonce nahrávaly. Ty máš dokumenty?“ Byla na syna tvrdá jak skála, jen v očích zapomněla mateřskou něhu.
„Nemám, u nás se nic takového nedělalo.“ Došlo mi, že musím stát na jeho straně.
„Nikde se nic neeviduje, dalo by se to zneužít,“ poznamenala jsem.
„Záznamy se dělat musí a zneužití je něco jiného, tomu se nevyhnete ani bez záznamů,“ stojí si na svém.
„Ale mami,“ prosí ji.
„Jsi dost inteligentní na to, abys věděl, že mám pravdu.“ Diskutovat se s ní nedá, to umí dát jasně najevo.
93
„Inteligence je vývoj hmoty,“ odsekl, „boj o žrádlo a potomky je nejhloupější inteligence ve vesmíru.“
„Hele, nezamlouvej,“ mrkla na něj a hned se obrátila na mě: „Ráda jsem vás poznala, Helenko.“ Podali jsme si obřadně ruce, „musím se ubytovat.“ Touhle přezdvořilou frází se chtěla rozloučit, ale já nehodlala pokorně ustoupit, proto jsem si přisadila: „Vypadáte po cestě unaveně, odpočinek si zasloužíte.“
„Ani nevíš jak,“ poznamenala klidně. No a tu mi došlo, že staré dámy si mohou dovolit vypadat škaredě, čímž mají nad náma mladýma holkama navrch, a to jim fakt závidím.
„A co tě to napadlo ubytovat se na lodi?“ zeptal se Marťan.
„Je to dům,“ opravila ho jako paní učitelka, „ne loď, i když plave.“
„U nás je místa dost.“ Snad si nepřeje, aby bydlela u nás! Měla jsem jich plné zuby, zamávala jsem na taxík, cestu protrpěla, doma si namíchala silný drink. Možná to nebyl až tak dobrý nápad, přivdat se do téhle rodiny. Jenže když před pár měsíci vypadalo všechno jinak! Raději jsem se pustila do šití jedné ze svých blůziček. Má nařasené rukávy a je průhledná, fakt sexy. V rádiu dávali divnou hru, k práci dobrý.
Anděl
Po obloze plul načechraný mráček, shlížel ze své neposkvrněné výšky na to lidské hemžení
„Hele, anděl!“ volali lidé a ukazovali k nebi na krásnou postavu se sněhově bílými křídly. „Ten se ale má, každý by chtěl být jako on. Mávne křídly a je v nedohlednu, mávne podruhé a unikne nepohodě, mávne potřetí a je opět zpět, čistší, silnější a krásnější než byl dřív.“
94
„Nebešťane!“ volali na něj, „pojď mezi nás!“ Anděl se jen usmál a byl hned tam, hned zase tu a zase támhle a tuhle, když se toho rejdění nabažil, snesl se na čerstvě posekaný trávníček.
„Přiletěl anděl!“ jásali věřící a běželi k němu s dárky i prosbami.
„Najez se,“ podávali mu chléb, „napij se,“ nalili hrnek pramenité vody.
„Děkuji vám věrní,“ zabořil oči do hrnku, zhluboka se napil, „Bůh všemohoucí vám oplať vaši dobrotivost.“ Ulomil kousíček chleba, pokřižoval se. „Jen chviličku si odpočinu, malilinkato posilním a zase poletím.“
„Kam bys létal?“ divili se lidé, „stmívá se!“
„Já vím,“ kynul jim anděl, „Bůh stvořil světlo a tmu, v noci vycházejí síly pekelné, den patří nám. Nebeský pořádek nesmí nikdo měnit.“
„A co za soumraku?“ zeptal se Chytrolín.
„V noci, ve dne, za soumraku, nikdy si nejsi jist,“ zvedl anděl varovný prst.
„Co když se s pekelníkem setkáte?“ vyzvídal Chytrolín dál, „pozdravíte se? Jste na sebe hodní?“
„Nemůžeme se setkat,“ mračil se anděl, „ale kdyby k tomu přece jen došlo, andělé ubližovat nesmí.“
„Temné síly nemohou ublížit ani tobě,“ dumal Chytrolín, „takže když se setkáte, věci se vyjasní, na Zemi zavládne ráj!“
„Nikdy!“ zvolal anděl, ale to ho již lidé drželi za křídla i ruce a škemrali: „Zůstaň anděli, zůstaň, zůstaň!“
„Nemůžu!“
„Nepustíme tě,“ přetahovali se, „musíš se setkat s Ďáblem a zvítězit!“
„Ale, ale lidičky!“ prásklo to, blýsklo se, z dýmu se vynořil satanáš, „slyšel jsem vyslovit své jméno.“ Lidé
95
zděšeně couvali, anděl zůstal sám. Uhladil si pocuchaná křídla, napřímil se v zádech, s vladařským gestem
vzkřiknul: „Ustup mocnosti pekelná, Pán si to přeje!“
„Ale copak to tu máme za pomýlenou slípku?“ smál se pekelník, „copak ty nevíš, že jediným pánem jsem tu já? Ostatně, tenhle spor už trvá od počátku věků a pochybuji, že ho my dva vyřešíme.“
„Byl jsem vyvolen řešit spory,“ deklamoval anděl.
„Chudáčku andělíčku, kdo tě takhle zhloupnul?“ chechtal se pekelník.
„Mluví pravdu!“ zvolal někdo z přihlížejících. „Jo to mluví,“ přidali se lidé jako ozvěna.
„Chceme, aby dobro navždy zvítězilo!“
„Jo, to tedy chceme,“ opakovala ozvěna.
„Pojďte blíž vy duše pokrytecké, sním vás k večeři,“ ozářil zástup ohněm pekelným. „Ale co to, vy máte malé růžky a támhle váš starosta dokonce úctyhodné rohy!“
„Na něj!“ žduchli lidé do anděla, až upadl na čerta.
„Bít se chceš?“ zahromoval pekelník a udeřil anděla pěstí do tváře, až upadl zpět na věřící.
„Na něj,“ strčili lidí do nebešťana, až znovu upadl na pekelníka.
„Tu máš další,“ vrátil ďábel úder.
„Na něj!“„Tu máš další!“ „Nedej se!“ Anděl se sesul k zemi, z úst krvácel, křídla potrhaná, rudá krev barvila sněhobílý oděv. Lidé ho pozorovali se zatajeným dechem. V tom sluneční paprsek prozářil tmu i celé shromáždění.
„Fuj tajfl!“ odplivl si pekelník smradlavou slinu, „na některé fórky jsem už příliš starý!“ I zmizel v oblaku nepopsatelného dýmu.
„Zvítězil jsi!“ volali lidé a odnášeli anděla na ramenou, „stal se zázrak!“ Pomalu posadili opeřence do měkké 96
travičky, plácali ho uznale po zádech, přinesli medové koláče, víno a něco ze zabíjačky, začala oslava.
„Vedl si výborně,“ prohodil soused k sousedovi mezi dvěmi sousty.
„No, musím říct, že jsem už viděl i lepší pěstní zápasy,“ ohrnul nos.
„Máš pravdu, ze sportovního hlediska to nestálo za nic.“
„Je ovšem pravda, že to bylo vzrušující, hodně krve a ty rány byly skutečně čertovské.“
„Kdo umí, ten umí, to se holt musí nechat.“
„Když anděl upadl a vykouklo mu zpod sutany přirození, musel jsem zakrýt dceři oči. Vždyť on je to normální chlap!“
„Vidíš, taky není svatej,“ rozchechtali se.
„A všiml sis tý krve? Byla rudá jako naše! Já myslel, že ji andělé snad ani nemají!“
„Má se ještě co učit,“ poznamenal soused sousedovi, „až poletí příště kolem, zase ho chytíme. Určitě se nechá vyprovokovat a užijem si srandu zadarmo!“
„Jistě, nemůžeme se přece spokojit s nerozhodným výsledkem, zázraky se nepočítají, musí zvítězit v rovnocenném boji.“
„Ona to vlastně ani provokace není,“ hájí se člověk, „chceme jen, aby dobro zvítězilo nad zlem, a že si při tom užijeme trošičku vzrušení a zábavy, není až tak špatné, že ne?“
„Samozřejmě sousede, musíme si užít za každou cenu!“ Následoval pekelný smích a rachot řetězů smíšený s praskáním rozhlasového přístroje.
Pobřežní labyrint
Na moři nebyly nikdy problémy s dopravou. Tisíce lodí a lodiček, člunů a ponorek, hydroplánů a vznášedel brázdilo pobřežní zátoky poseté nejnovějšími domy od
97
těch největších supervil až po ty malé, milé, pohodlné. V jednom z těch domů ze skla a uhlíkových vláken bydlela i moje máma.
„Proč se my neodstěhujeme do něčeho takového?“ útočila na mě Helena.
„Jen pojďte dál,“ snažila se máma otevřít dálkovým ovladačem venkovní dveře – neúspěšně. „Obejděte to přes terasu,“ ukazovala oběma rukama současně.
„Máte to tu moc hezké, bydlet v tomhle přepychu musí být skvělé,“ lísá se Helena. Ona nikdy nepochopí, že cestování čas zabíjí. Dojíždět do práce znamená zavřít se dobrovolně na pár let do dopravního prostředku jako do kriminálu.
„Vždyť tady Helenko můžeš bydlet se mnou,“ navrhla máma pohotově.
„Díky za nabídku, ale my už máme zařízeno,“ zkysl jí úsměv na tváři.
„Klidně můžeš,“ přidal jsem se na stranu mámy, „uvidíme se v práci a čas od času se stavíš na skok.“ Pro lidi z branže je to výraz pro nakrytí samičky.
„Stačilo by jednou za měsíc,“ uzemnila mě. Od té doby, co se hvězdolet ztratil, jsme spolu nespali. Vlastně jsem spolu spali málokdy i dřív, já předstíral, že to nepotřebuju a ona zas, že o mě nemá zájem. Trápili jsme jeden druhého, trpěli oba.
„Co si zajít na břeh?“ navrhla máma, „měli bychom se bavit, ne pořád něco řešit.“ Napětí mezi ní a Helenou už jiskřilo, být na pevnině, bude pro všechny jistější.
„Já se nikdy nenabažím večerních procházek,“ proplétali jsme se mezi stánky se spoustou lákadel, „nestačíš ani vymýšlet, co by sis koupil, trhovci myslí za tebe.“
„Co to je támhle?“ ukazuju na divného člověka v prachu cesty.
„Žebrák.“
98
„Nevšímej si ho,“ táhne mě Helena pryč, „tihle lidé dovedou být neuvěřitelně vlezlí.“
Minuli nás dva pánové s diplomatkami, jejich hovor jsem nemohl přeslechnout.
„… takovým ze zásady nedám ani cent! Dobročinnost je nanic, jen lepí díry v sociální síti.“
„Samozřejmě,“ přitakal druhý, „je pohodlné dát do klobouku pár nepotřebných mincí, ale místo radikálních změn celé společnosti se tím jen zakonzervuje status quo. Já si na ně vzpomenu vždy, když v parlamentu měníme zákony.“
„Žebráci jsou obyčejní ožralci.“
„Měli by se zakázat,“ hrdě si to vykračovali za svým posláním.
„Hajzlíci,“ odplivl si mrzák do prachu cesty, „kdybych to byl býval věděl, nikdy bych se na pilota nedal.“
„Promiňte prosím,“ oslovila ho máma zdvořile, „vy jste byl pilot?“ Helena se šklebila, jako by si vzala kyselou okurku.
„Samozřejmě,“ napřímil se, aby byly vidět zašlé medaile na hrudi. „Tohle vyznamenání jsem dostal za udatnost, zachránil jsem kamaráda z hořícího hvězdoletu. Zadřel se mu píst hned při startu.“
„Několik mých přátel takhle skončilo,“ v očích se jí zaleskla slza.
„To byly staré stroje,“ dal jsem si před ústa kapesníček, abych necítil ten zápach.
„Tuhle medaili jsem dostal za stý testovací stroj,“ ukazoval mámě hrdě, „byl jsem jediný, kdo vydržel ve výzkumu tak dlouho.“
„A co jste měl za úraz?“ ukázala na jeho protézy.
„Konstruktér udělal chybu, stroj mi vybouchl pod zadnicí. Za to mám tuhle medaili,“ hořce se usmál, „samotný president mi ji pověsil na hruď a podal mi 99
ruku, prý na mě národ může být hrdý. Moc rychle zapomněli. Dnes jsme jen lidský odpad.“
„Pojďte,“ naléhala Helena se zoufalým výrazem ve tváři.
„Tady máte něco na přilepšenou,“ máma vytáhla šekovou knížku, „zasloužíte si to víc než já.“
„Zdvořilý služebníček,“ uklonil se, pak zpozoroval cifru, nevěřícně počítal nuly.
„Jdeme.“ Konečně jsme vyhověli Heleně.
„Mami, on na tebe tím šekem mává, něco chce,“ všiml jsem si.
„Neotáčej se,“ napomenula mě, „není to slušné.“
S mámou je mi vždy fajn.
Já svou rodnou planetu miluju
„Ale mami,“ jde Péťa do vývrtky, „přece nestrávíme na tržišti celé odpoledne!“
„A proč ne? Je to tu tak pestré!“
„Je to nechutná komerce,“ svíjí se nudou.
„Ve všem můžeš vidět komerci, když ji tam vidět chceš, ale koukni kolem, tolik zvláštních lidí tu je!“
„A toho zboží!“ přizvukuje Helenka.
„Nemusíš ani přemýšlet, co chceš, trhovci myslí za tebe.“ Helenka byla ve svém živlu. Je stejná jako její generace, myslí si, že pečení holubi lítají sami do huby. Jenže oni nepřemýšlí nad tím, kdo ty holuby chová, proč je peče, proč na ně pracuje a už vůbec nechtějí slyšet, že to všechno budou muset i s úroky vrátit. Možná jen tuší, že žijí na úkor dalších generací, možná mají podvědomě takový strach, že přestali rodit i děti.
„A vy tady už nemáte žádné příbuzné?“ ptá se Helenka.
„Už umřeli,“ snažím se být stručná.
Mí rodiče se nebáli ničeho, když jsem odmlouvala, schytala jsem ji, ani nevím odkud. Každý lepanec vzduch pročistil a já vím naprosto určitě, že mámu bolel víc než
100
mě. Táta nikdy nikoho nepraštil, měl moc těžkou ruku. Zato měl ve všem jasno: Nad ním Bůh, pod nohama pevná zem a ta se musela obdělat.
„Přírodu neokecáš,“ povídal a já se jí snažila celý život pochopit. Nevím, jestli se mi to povedlo, ale asi ne. Oba zemřeli dřív, než jsem dostudovala. Táta se udřel k smrti, alespoň máma to tvrdila, a ona se utrápila, to vím zcela jistě. Po jeho pohřbu se už nikdy neusmála a když ji odvezli na léčení, byla její duše už dávno s ním.
„Hele mami, co to má na sobě,“ ukazoval Péťa na muže, co prodával v tradičním židovském obleku. Vplula jsem do krámku.
Stěny byly posety roztodivnými obrazy, ten se tvářil jako Gogenův, ale byl to kýč, ten jako Cézannův, ale byl to hrozný kýč, pak na mě jukla fialová barva. Uprostřed změti čar se smála oranžová, žlutá zářila jak slunce v létě a z modré se mi až zatočila hlava - kouzelná.
„Kolik za něj chcete?“ poznám krásnou věc na první pohled.
„Marťanská krajina je za stovku,“ tvrdil prodávající. Oranžová se zasmála. Zelené vlnky lemovaly štíty skal.
„To je pozemská krajina.“ Podíval se na mě přes brýle, znejistěl.
„Že bych to špatně přečetl?“ hledal přehorlivě v katalogu, „aha, Mariborská krajina.“
„Žádný Maribor není,“ připomenula jsem, „ale zabalte mi ho, je nádherný.“ Prodavač se napřímil, hodil takový sebejistý výraz, že on přece ví, že tohle se prodávat musí, ale další se mi vnutit neodvážil.
„Byl to předražený šunt,“ sykla Helenka venku. Někteří lidé netuší, proč tu umění je.
„Víš Helenko,“ pokusila jsem se o nemožné, „globální art je podvod, skutečný umělec ho zkrátka nedělá.“
101
„Známí umělci dostávají granty, proto lezou mocným do prdele,“ přidal se Péťa na mou stranu, „satira vymizela a kritika se soustřeďuje jen na minulost. Oficiální umění je státem dotovaná klaka našeho životního stylu!“ Péťa chápe vše až moc složitě.
Kolem pochodovala skupinka mladých v ručně šitých hábitech, měli na nich nápisy: „Volná láska spasí svět.“ „Egohráči - velcí sráči.“ Péťa na ně zíral s obdivem.
„No a kde jste vzala tolik peněz?“ zeptala se Helena na to, co se jí muselo honit hlavou celý den.
„Prodala jsem pár patentů na umělou dělohu.“
„Úžasný vynález,“ ocenila ho Helena bez postranního úmyslu, „žena má právo nezničit si postavu těhotenstvím, to dřív byly ženské jako dojné krávy.“
„Ale to je hloupost,“ zaujal Péťa jednu ze svých nesmlouvavých póz, „porod není utrpení, všichni naši předkové ho zažili.“
„Umělá děloha měla zalidnit vesmír, mě nikdy nenapadlo, že se použije na Zemi. Já jsem rozhodně nechtěla, aby matky byly degradovány na samičky trvale připravené k páření!“ pouštím se do diskuse.
„To je pokrok, plastické operace doktoři také vymysleli pro popálené pacienty, ale dnes se používají hlavně z komerčních důvodů,“ připojí se Helenka.
„Kam se ztratily ty bělovlasé stařenky, co znám z obrázků? Kde jsou jejich láskyplné vrásky?“ ptá se Péťa.
„Ale já mám bílé vlasy,“ bráním se.
„Nemyslím mami tebe!“
„Ale vypadalo to tak,“ popíchla ho Helenka. Ta předstíraná nevinnost! Šklebil se, jako když jsem mu v mládí umývala obličej mýdlem. Nech toho, oháněl se tenkrát rukama, já nechci! Jenže teď ji chce a čím víc ho zlobí, tím mileji se usmívá. Některé ženy jsou zkrátka prokletím mužů.
102
„Nenajíme se?“ všimla jsem si restaurace.
„Lidi by měli investovat do krajiny, celý svět by se měl změnit na veliký park!“ vysvětloval Péťa ještě ve chvíli, kdy jsme si sedali ve stylové restauraci k dubovému stolu.
„Synu, zamysli se nad sebou, nemůžeš lidem povídat všechno, co tě napadne, budeš pro smích.“
„To bych musel zbytek života mlčet, nikdo mě už roky nechápe!“
„Musíš mluvit tak, aby tomu ti kolem rozuměli.“
„Mami, já se snažím!“ Podívala jsem se na Helenku, jestli už pochopila, že my dva patříme k sobě. Žádné manželství nás nerozdělí. Ženy odcházejí a přicházejí, ale matka je jen jedna.
Zlomyslní
Do restaurace přijel ten mrzák na vozíčku. Usmíval se, seděl vzpřímeně, byl to jiný člověk.
„Nalijte všem!“ zvolal, „já to platím.“ Vychutnával si pocit zadostiučinění, to se poznalo podle rozzářené tváře. Už dávno jsem zapomněla, jak je skutečné štěstí pošetilé.
„Podívejte,“ ukázala Helenka, „už vaše prachy rozhazuje.“
„Šeky nebereme,“ hodil mu barman papírek do klína, nevěřil, že je pravý.
„A co medaile?“ Utrhl si pilot jednu z klopy, něžně ji položil na pult. „Řekl jsem, že platím za všechny a to taky platí.“ Přes tvář se mihl opět ten spokojený výraz granda, co hostí kamarády a ví, že noc to bude bláznivá.
„Zkus sběratele,“ zabručel barman, „pro mě to nemá žádnou cenu, beru jen chechtáky.“
„Je ze zlata!“ krev se mu rozčilením nahrnula do tváře.
„Jo, kočičího,“ uchechtl se muž za pultem.
„Jednadvacet karátů!“
103
„Takových jsem už viděl.“
„Takže moje peníze vám nejsou dost dobrý?“ vysoukal se do berlí, začal se nimi rozhánět. „Já za vás položil zdraví! To já a mí kamarádi jsme ti pokusní králíci! Bez nás byste lozili po stromech, poserové.“ Skupina klučinů šla kolem, podrazili mu berle.
„Jejda promiň,“ chytil se jeden za pusu, „já nechtěl.“
Mrzák se snažil postavit. „Podáte mi je?“
„Tak si pro ně pojď, ty jeden hrdino,“ opřeli je o stůl. Plazil se. Smáli se.
„Na to se nebudu dívat,“ postavil se Péťa.
„Nevšímej si jich, on to přežije.“ Péťa se na všechno dívá moc černobíle. Udělat malou špatnost a uvědomit si to, je někdy víc než mnohaleté pokání.
„Copak se tu děje?“ do místnosti vešla policejní hlídka.
„Tenhle opilec,“ žaloval barman, „mi chtěl dát falešný šek a dělá tu výtržnosti.“
„Já?“ divil se muž na zemi stejně jako já, „ještě jsem nic nepil!“
„Tak jdeme,“ pomohli mu do křesla slušně, ale rázně, „asi jste přebral.“
„Je to podvodník,“ trval barman na svém, „copak by normální člověk chtěl zaplatit takovým šekem?“
Policajt se podíval na sumu, ověřil platnost přístrojem, kývl.
„Je pravý?“ oči barmana vyhasly, mohl si přijít na své.
„Tak jdeme,“ tlačili ho ven, zatímco se snažil všemi silami vozík brzdit.
„Nic jsem neudělal!“ bránil se, „lidičky, já nic neudělal!“ Hosté se odvraceli.
„Přeji klidný den,“ zasalutoval policajt mezi dveřmi a na barmana kývl: „Číslo znáš, stačí nás zase jen prozvonit.“
„Mami,“ dožaduje se Péťa mého zásahu, „ty s tím nic neuděláš?“
104
„Tiše,“ napomenula ho Helena, „jen ať se v chládku vyspí a vy si můžete v klidu rozmyslet, jestli má smysl dávat takovýmhle existencím peníze.“
„Helenko, peníze nejsou vše. Upřímně řečeno jsou mi ty jeho hodnoty mnohem sympatičtější, než ty dnešní.“ Vzpomněla jsem si na tátu, jak ten se uměl ve společnosti bavit! Ztichl jen ve chvílích, kdy mámin smích zaplnil prostor, to se nafoukl jak holub na báni, protože nejhezčí ženská v kraji byla ta jeho. A pak mu nosila studené obklady a říkala: „Já ti to říkala.“ V slabosti je naše největší síla, ale to ti mladí nechápou.
Nikdy to mezi ní a mým synem klapat nebude. Nakonec mu zůstanu zase jenom já.
Bavili jsme se dlouho, začínalo na mě jít spaní, byla jsem spokojená, ale unavená, hrozitánsky unavená.
Vzpomínka autora
Slyším ji, jak tiše vrní.
105
6. Marťanův táta a vesmířan
Kapitola šestá vysvětluje, proč jedna malilinkatá prohra v životě člověka, kterou ostatní považují za přirozené zmoudření, se může nafouknout do obrovitánských rozměrů, zastíní celou oblohu, změní logiku v labyrint šílených paradoxů, se kterými si už nikdy nikdo neporadí.
Sen Marťanova táty
Některé věci chlap nikdy nepochopí – nebo pochopit nechce. Třeba umělé plození. Kdyby byl můj syn skutečný, musel bych ho počít během cesty na Mars. Zdává se mi o tom, naše raketa plná osadníků míří měsíc za měsícem k cíli, dělat není co, pít taky ne. Sedíme přilepeni u monitorů jako vosy na lízátku a snažíme se práci jen předstírat.
„Cože?“ nakoukne mi přes rameno má vyvolená, „ty na tom počítači hraješ erotické hry?“
„A co mám jako dělat?“ ohradím se.
„Jsi hvězdář, sleduj Mars.“
„Je tam písečná bouře, nic není vidět, nuda vesmírná.“
„A tohle nuda není?“ otřela by se o mě jako mlsná kočka.
„Taky, ale lepší než drátem do oka.“
„No a co si to vyzkoušet v reálu, jen bez těch prasáren a přisprostlostí?“ V tom snu se ještě cestuje v beztížném stavu, vznášíme se ruku v ruce do kabiny.
„Dovolíš drahá?“ táži se, zda jí mohu rozepnout skafandřík.
„Nejsem tvá drahá,“ odsekne a rozepne si ho sama.
„Tak promiň,“ rychle se svlékám.
„Proč si sundáváš všechno? Stačí rozepnout jen tam dole!“
„Promiň,“ zase se přioblékám.
106
„Žádné pusy a dělej,“ objímá mě. Snažím se. „Už jsi?“ naléhá.
„Ještě chvíli,“ prosím.
„Nevzdychej u toho, někdo nás uslyší!“
„Promiň,“ pípnu.
„Stále děláš hluk!“
„Promiň, já jen abys věděla, kdy se mi to líbí.“
„Blbosti.“ Chvíle ticha. „Už?“ nedočkavě se rozhlíží.
„Ano.“
„Ach, to bylo krásné!“ pronese chladně.
„Děkuji,“ snažím se také mluvit chladně, ale dech mám ještě vařící, „až doletíme na Mars, dám ti kytku.“
„Když ji vypěstuji já, že?“ Sarkastický úsměv. „A zapínej se, rychle. A nespi. Neopovažuj se spát!“
„Promiň,“ podepřu si klížící se víčka.
„Ty tedy nemáš žádnou úroveň!“
„Promiň,“ malátně dokončuji ustrojení a snažím se tvářit na úrovni.
„Já věděla, že to s tebou bude kách,“ plivne mi do tváře urážku.
„Snažím se,“ bráním se statečně.
„Tak jo, ty jeden trumbelíne,“ pronese smířlivěji, „nejprve půjdu já, ty počítej do desíti a pak teprve vyjdi.“
„Ano má drahá,“ hlesnu poslušně.
„A neříkej mi drahá!“
„Promiň. Jedna, dvě…“
Marťanův táta vzpomíná
Byl jsem lev společenských salónů, hrál jsem ochotnické divadlo, studoval a bojoval proti všemu, proti čemu tehdy študáci bojovali. Třeba za svobodu sexu, za víc marjánky za volantem, za méně zákonů, za právo na divadlo zdarma. Naše hraní nebylo umění, ale strašlivá sranda. Lidi na nás viděli, jak úžasně se bavíme a chodili. Bylo 107
plno. Vždy. Po představení jsme pak sfárali do pekla, to byl divadelní bar, ohňostroje vtipů osvětlovaly tajemné přítmí a my bojovali se skleničkami, dokud jsme nepadli.
„Nad alkoholem nikdy nezvítězíš!“ křičeli poražení, což byl z jejich úst ten největší vtip. Kdo se mohl ještě smát, umřel vysílením.
O sexu nemá smysl mluvit, byl tak samozřejmý jako východ slunce, jako polárka na severu, jako dobrá nálada. Nikdo na nikoho nežárlil, prostě i milování byl vtip a my věděli, že se celá společnost musí změnit k obrazu našemu. Jenže než jsme se do měnění světa stačili pustit, byly tu promoce a vědecká práce, která nás rozhodila do různých koutů. Já se dostal nejdál – na Mars. Zpočátku jsem se bavil, pak na zábavu vzpomínal, nakonec jsem i vzpomínání vzdal. Manželství mě dorazilo.
„A je to vůbec můj syn?“ dorážím na ženu, „nikdy jsme spolu nespali!“
„Snad něco tušíš o genetice,“ koukala na mě nevěřícně jako na předpotopního ještěra, „jak víc by ještě mohl být tvůj?“ Nechápala mě. Nikdy a v ničem.
„Jsi jak neandrtálský samec!“ syčela, kdykoli jsem se ji snažil svést. „Tebe se vědecký pokrok vůbec nedotkl!“
„Ale jsme přeci manželé!“ domáhal jsem se svých práv.
„No a co? To si jako myslíš, že mě ohneš kdykoli se ti zlíbí?“
„Alespoň jednou za život, prosím,“ snažil jsem se vypadat inteligentně a neslintat.
„Nepros,“ rozčílila se naposled, „a už nikdy ani slovo o tom tvém tom, fuj, styď se!“
Stal se ze mne opožděný skoropanic. Když Péťa odcestoval, rozpadlo si i to málo, co mi zůstalo. Pak zmizela i ona. Osiřelý dům byl plný vzpomínek.
Jednou, když byl Péťa ještě malý, ho začalo bolet v krku. Já byl zvyklý nasadit hned antibiotika, ale tentokrát jsem
108
se rozhodl počkat na lékaře, šel jsem do práce, nechal syna s mámou doma. Když jsem se nad ránem vrátil z observatoře, potkal jsem doktora mezi dveřmi.
„Tak co je s Péťou?“ zeptal jsem se s úsměvem.
„Je to epiglotitída,“ utíkal jak malý kluk od rozbitého okna, „musí okamžitě do nemocnice, dusí se. Jste pojízdný? Já ne a sanitka to nestihne.“ Nikdy dřív bych nevěřil, že je ve mně takový cit. Najednou jsem měl čistou hlavu jako nikdy, bleskově ho naložil do svého vozu, byl to starej vrak, nahodil nejvyšší rychlost a vyrazil. Za zády jsem slyšel jeho lapáni po dechu, troubil jsem a blikal jako šílený, porušil jsem snad všechny dopravní předpisy, ale ostatní pochopili a uhýbali mi. Do špitálu jsem vlítl pod padajícími vraty, zaparkoval jsem uprostřed areálu, rozrazil dveře sesterny, chtěl zakřičet, ale místo toho mi z očí vyhrkly slzy a pusa se otevírala naprázdno. Pochopily. Na ten stařičký vůz a kolem pobíhající personál s kapačkama nezapomenu. Péťu na místě intubovali, odvezli na sál. Já zůstal ve voze a snažil se to rozdýchat. Chlapi přece nikdy nepláčou.
„Bude v pořádku,“ objevila se za chvíli lékařka, „žádný strach, ale co vy? Nechcete tady také zůstat?“
„Už je to dobrý,“ šklebím se chlapácky, „pojedu zpět - hodně pomalu.“ My otcové to zkrátka v sobě máme, nevíme o tom, ale když dojde na věc, roztrháme se.
A teď je pryč. Každý kousek nábytku, škrábanec na zdi, proseděná válenda, všechno mi ho připomíná. Někdy se na vteřinu zastavím, vzpomínka za vzpomínkou se mi honí hlavou, ze vteřiny je hodina a na konci zoufale hořký pocit prázdna. Nemohu jíst ani spát, šílenec chycený ve vlastní kleci!
„Já to taky zažil,“ položil mí šéf výpravy ruku na rameno, „hned na začátku, když mi odešli přátelé, a víš,
109
co mi pomohlo nejvíc?“ Vrtím hlavou. „ Práce. Jedině ta mě zachránila.“
A tak jsem přestal chodit domů úplně. Stesk a žal utočily na mé nitro, jako když vlna za vlnou ukusuje písčitou pláž a pokaždé si s sebou pár zrnek odnese. Moře neunavíš, nepřemůžeš, neuprosíš. Po pár měsících jsem to už nebyl já, ale ztělesněné zoufalství a chronické neštěstí.
Lékařský protokol
Poprvé se bolesti hlavy u pacienta objevily po zdrcující zprávě, že se výprava za antihmotou ztratila.
„Jdi na ošetřovnu,“ přikázal šéf, když viděl jeho zsinalou tvář. Pacient si místo toho vzal prášky proti bolesti a to dvojitou dávku. Bolest pochopitelně zmizela. Podařilo se mu radostně navázat spojení se synem, který tou dobou pobýval na Zemi.
„Tati, je tady blázinec!“ hlásil syn do telefonu, z čehož bylo jasné, že i on potřebuje ambulantní ošetření psychologa.
„Udělali jsme chybu ve výpočtech?“ ptal se pacient na něco, na co nikdo nemohl znát odpověď.
„Určitě ne,“ podal syn neověřenou informaci, „srážka s hvězdným smetím se vyloučit nedá, ale kam by se poděla kometa? Jako by ji někdo ukradl!“
„Kdybych měl v pořádku svůj dalekohled, určitě bych ji našel,“ drmolil pacient něco o meziplanetárním spiknutí.
„Já si to myslím taky,“ posílil syn otcův stihomam. „Naštěstí se už pár týdnů pracuje na satelitní observatoři, bude mnohem lepší než tvá stará, kometu zase najdeš tati, nikdo její dráhu nezná lépe než ty sám, věřím ti.“
Po přerušení komunikace následovalo zkratové jednání, ve kterém se pacient pokusil odstěhovat na orbitu, ale když mu došlo, že to sám nezvládne, nervově se zhroutil.
110
Na ošetřovnu byl přivezen pod kritickou dávkou sedativ, neboť ošetřující lékař netušil, že pacient již nějaké léky požil a aplikoval mu dvojitou dávku nitrožilně. Byl mu vypumpován žaludek a nasazeno antidotum, ovšem celodenní hospitalizaci odmítl a vrátil se do práce, kde ho vedoucí musel vykázat z pracoviště a to těmito slovy:
„Podívej se kamaráde, já si tě vážím, ale potřebuješ si dáchnout. Jdi domů, pusť si nějaký porno a dřív jak zítra se nevracej. Jo a víš, že tvého syna už vyšetřuje policie? Jeho kancelář zapečetili, zabránili mu v přístupu do ústavu. Tak bleskové jednání je víc jak podezřelé.“
„Podvodníci,“ bručel pacient mezitím, co si bral prášky na uklidnění, což měl pochopitelně přísně zakázáno a vrátilo ho to k nám na ošetřovnu, kde dostal další antidotum a výplach žaludku.
Vedoucí osadníků na Marsu
„Na Marsu se už na oblohu nedá dívat,“ poznamenal hvězdář.
„To ví každý,“ konstatoval jsem fakt, „atmosféra je špinavá jak holínky rolníka na podzim.“ Pár lidí se uchichtlo. „Už je ti líp?“ zeptal jsem se, protože já vždy beru ohled na zdraví svých lidí.
„Nic mi není,“ odpověděl hvězdář dost nevěrohodně. Vypadal divně, ty kruhy pod očima a nemyté vlasy, ale víc času jsem na něj neměl, mám na povel všechny.
„Kometu musíme najít my, nikdo jiný to za nás nedokáže,“ snažil jsem se vlít svým lidem energii do žil. No a oni za práci vzali. Napojili jsme se na observatoř a vzápětí objevili signály, které musely mít s kometou něco společného.
„Nejdou rozluštit, tudíž nemohou být pozemské,“ prohlásil hvězdář. „Podstatou vesmíru je vlnění, my všichni jsme jen vlnění.“
111
„A tohle vlnění se přibližuje?“ ujišťoval jsem se.
„Stejně rychle jako se měla blížit kometa,“ přiznal, „ale to ještě nic neznamená.“
„Ty jsi odborník,“ uznal jsem, „ale pokud mi tady chceš naznačit, že se k nám blíží místo komety třeba mimozemšťané, tak tě předem upozorňuji, že by to byl hloupý vtip.“
„Žádný vtip, vesmířané jsou dokonalé vysvětlení!“
„Každou záhadu můžeš vysvětlit nadpřirozenou mocí, tedy vesmířanem,“ uzemnil jsem ho.
„Ale já jim dokáži porozumět!“ vykřikl, „možná,“ dodal tišeji, jako by to pro něj byla veliká výzva.
„Poslední dobou toho je na tebe moc,“ snažím se být taktní, „tak se dej dohromady, čekám od tebe písemnou zprávu.“ Místo písemné zprávy jsem se však dočkal překvapení.
„Vyvinul jsem speciální program na komunikaci s vesmířanem,“ podal mi druhý den kazetu. Na jejím obalu byl detail souložící dvojice.
„Blbost, to je zase jedna z tvých pornografických kazet,“ vrátil jsem mu ji.
„Promiň, přehmátl jsem se,“ zalovil v kapse a vyndal tu správnou, jako by mu to nebylo vůbec blbé. „Je to jen jediný organismus, nejspíš zvítězil hned v počátcích evoluce, rozrostl se na celou planetu a až mu byla malá, udělal skok do vesmíru. Každé jeho slovo je obsáhlé jako celé naše vědění, pokud se s ním chceme dorozumět, musíme použít veškerou počítačovou paměť, tak je geniální!“ Oči mu plály jako šílenci.
„Příteli,“ zašeptal jsem, aby nás ostatní neslyšeli, „známe se dlouho. Já si tě vážím, skutečně, dokázal jsi hodně, možná víc, než kdokoli jiný na tomto satelitu, ale přece si nemyslíš, že ti věřím?!“
„Myslím,“ jukl.
112
„Tak nemysli! Ty signály jsou z hvězdoletu, výprava byla úspěšná, jen se vymanila kontrole, tak raděj přemýšlet, jak ji zase pod kontrolu dostat a neblbni tu s vesmířany.“
„On se nás snaží varovat! Něco se děje!“
„Nemůžu si dovolit přerušit všechny programy jen proto, aby sis ověřil ten svůj nesmysl s vesmířanem! Podívej, tvůj syn má v týmu podvodníka a lidi na Zemi se hádají, místo aby ho hledali. Musíme mu pomoct, kometa je na dosah, tohle nevzdáme!“
„Já mu zavolám,“ zapnul komunikátor, jako by ho vzpomínka na syna vrátila do reálu.
„Hned to vypni!“ skočil jsem po něm, „když slyšíme my jeho, může slyšet i on nás. Jak se dá odtud spojit se Zemí, aby to nikdo nemohl odposlouchávat?“
„Těžko,“ hlásí bezpečák.
„Musíme nějak kontaktovat pozemskou policii, ten člověk má v rukách obrovskou sílu!“
„Naviguje hvězdolet z vesmíru,“ napadlo najednou našeho telegrafistu, „jinak by ho už dávno lokalizovali.“
„No vidíš,“ plácl jsem se do čela a byl hrdý na to, že vedu poradu tak, že dohromady myslíme líp, než každý sám.
„Na kterém satelitu by ten lump mohl být?“
„Vesmír je velký, to nezjistíš,“ pípla kolegyně.
„Může být na oběžné dráze Země, nikde jinde,“ upřesnil bezpečák, „a tam je obytných satelitů jen pár.“
„Tak volá už někdo pozemskou policii? Tohle může být strašlivý průser!“
„Vesmířan je zlý,“ mlel náš hvězdář stále dokola.
„Hele, jako starý kamarád ti radím, na vesmířana zapomeň a jdi na ošetřovnu, jsi v prdeli s nervama!“
„Ty jsi v prdeli s nervama!“ vyjekl jako hysterka, otočil se jako na obrtlíku, šel. Neměl jsem na něj čas. Kolegové
113
tiše sledovali, jak prochází kancelářemi. Všichni tady ve vesmíru máme strach, že bychom mohli zešílet. Přepracování je naše největší hrozba. Až bude víc času, navštívím ho. Zaslouží si tu nejlepší péči a taky ji dostane.
Trošinku alkoholu nikoho nezabije
Nastoupil jsem do multivýtahu, zadal adresu místního baru.
„Dvojitou vodku s ledem a pomerančový džus,“ poručil jsem. V baru jsem nebyl už roky.
„K jídlu si nic nedáte?“ zeptala se dívka jako ze žurnálu.
„Možná později, teď bych se rád napil.“ Bylo tu útulno, jako bych se vrátil k nám na Zem, kde lidi sedí v hospodách a s úsměvem na rtu čekají, až jim život proteče mezi prsty.
„Jak si račte přát,“ odplula vlnivými pohyby. Ach bože, ve kterého nevěřím, dej prosím, aby se kometa našla! Vem si můj život, zatrať mou duši, všechno co mám, ale ať se najde! Kdyby se ukázalo, že jsem udělal chybu, zabil bych se!
„Tak tady to máte,“ udělala pukrle. Měla mohutné klíční kosti, aby unesly ještě mohutnější poprsí. Hodil jsem to do sebe na ex jako zamlada. Ta lahoda! Proč jsem vlastně přestal pít, když jsem už skoro chlastal první ligu? Proč se pracně snažím být vědcem, když můžu být zcela lehce ožralcem? Zasmál jsem se a vzpomněl na kamarády - jak ti se uměli smát! A co ženských jsme měli! Jsem vůl!
„Ještě do druhé nohy,“ poručil jsem. Musela být robot. Uzounký nos se ofrňoval na všechny hosty, vyschlá kůže byla upjatá jako anglická lady v nóbl společnosti, veliké silikony si razí cestu z těsného živůtku, rty obrovské jak prdel paviána - ještě nestačí? Tak řasy dlouhé jako vějíře z pštrosích per, nehty dlouhé jak u příšerně staré
114
čarodějnice a ty vlasy? načechraný vrchol chemické krásy! Přespříliš nalíčená žena je urážkou mužské inteligence. Zastrčil jsem laptop do zásuvky. Když pracuji, vstupuji do jiné dimenze, jen já, nekonečný svět a zákony naší logiky. Jsem jak bájný argonaut, který ukáže svému lidu nový svět. Pojďte za mnou zástupové paviánů, vesmír je prostřená tabule, je celý náš!
„Chcete tady pracovat?“ servírka položila na stůl sklenici, tón hlasu prozrazoval nelibost.
„Spíš se bavit,“ odtušil jsem.
„Ach ták,“ významně na mě mrkla, „já už myslela, že jste jeden z těch šílenců, co nedokáží ani na chvíli vypnout.“
„Ale to já zas umím,“ hrál jsem světáka, „práce je na hovno.“
Má odpověď se jí evidentně líbila, jenže já se nelíbil sám sobě. Kdy jsem dospěl do toho stádia, že se snažím zapůsobit i na roboty? Usrkl jsem nápoje. Měl příjemnou pachuť po ořeších, nic tak povzbudivého jsem už roky nepil.
„Ještě jednu,“ mávl jsem na servírku.
„A něco k jídlu?“ vnucoval mi stroj tuhou stravu, jako by alkohol nedokázal uspokojit všechny naše potřeby.
„A víte že ano?“ Nechal jsem si přinést kornout kuřecích křidélek. Od chvíle, co mě žena vzala do drůbežárny, si je dávám zřídka. Nekonečná řada mrtvých slepiček na vykrvovacím pásu na mně nechala trvalé následky.
„Už nikdy nebudu jíst maso,“ chytal jsem se tehdy za hlavu.
„Čím méně masa sníš, tím míň bude žít zvířat,“ poznamenala.
„Jak to?“ jukl jsem.
„Přece si nemyslíš, že je budeme chovat jen tak z plezíru?“
„No ale žít jen proto, aby je pak někdo snědl?“ 115
„A s námi je to jiné?“ otázala se. Já si jí jako odbornice fakt vážím, ale za ženu bych měl raději barovou tanečnici nahoře i dole bez.
Vložil jsem do počítače svou kazetu, obrazovka mě přivítala nebývale volnou sítí - pracovní den končí, mám šanci.
„Ještě jednou to samé?“ zašveholil hlásek.
„Jistě,“ zabručel jsem, „nos to kotě, dokud se udržím na židli.“ Koutkem oka jsem zachytil zamračení. Divné, roboti se mračit nesmí, mají naprogramován optimismus. Je výsadou myslících tvorů být pesimista! Ale dnes nemyslí nikdo, jenom já. Mé hbité prsty se rozběhly po klávesách, objevil se nápis:
„Jste pánem sítě.“ Zasmál jsem se, až se lidé obraceli.
„Zdravím vesmírnou inteligenci,“ vyťukal jsem do éteru, „ozvěte se.“ Čekání na odpověď bylo nekonečné. Ze zoufalství jsem si zatančil s hodně škaredou babou v drdolu, kdesi jsem ji už viděl, ale za boha si nevzpomenu kde.
„Pane doktore, nikdo mi nebude věřit, že jsem s vámi tančila,“ smála se jako šílená.
„Mně také ne,“ omluvil jsem se.
„Hej robote,“ luskl jsem prsty, „ještě jednou.“
„Prosím?“ připlula dívka bílá jako panenský pel.
„Totéž,“ zabručel jsem, „a hni sebou.“
„Dovolte?“
„Co jako?“ osopil jsem se. „Máš držet hubu a krok, tak tě naprogramovali, Káčo hloupá.“ Cítil jsem se silný jako býk a taky tak chytrý.
„Asi jste přebral,“ osmělila se podotknout, „měl byste jít.“
„Ale nepřebral ty jeden dráte, pár panáků mě nemůže zlomit.“
„Jak jste mi to řekl?“ nevěřila.
116
„Dráte,“ zachechtal jsem se, a rozhlédl po hostech, jestli se také smějí. „Co to do vás cpou za data, že jste takové upejpalky?“ Plácl jsem ji po hýždi. Byla neobyčejně měkká.
„Robot?“ začala natahovat, „k tomu mám snad daleko, nemyslíte?“
„To říká každá,“ opilecká filosofie má odpovědi na všechny otázky světa.
„Jsem studentka na brigádě!“ praštila táckem a utekla.
„No bóže, stejně jsme všichni roboti,“ pronesl jsem a připadal si velice moudrý. Obrazovka začala výstražně blikat. „Tak brzy?“ podivil jsem se.
„Zdravím tě člověče,“ zněl překlad mého dokonalého programu, „nech otevřenou svou mysl, stáhnu si potřebné informace.“ Světla v sále potemněla, to jak se vesmířan napojil na síť a začal stahovat data. Tak to přece jen vyšlo, blesklo mi hlavou, on považuje celou naši počítačovou síť za mě samotného!
„Chvilinku!“ volal barman, asi taky robot, „jen co naskočí záložní zdroje!“ Servírka na mě žalovala svaloušovi u dveří.
„Pane,“ postavil se vedle jako strážník, „my tady nechceme žádné problémy.“
„Výborně,“ pochválil jsem jeho ráznost, „tak to jsme dva.“
„Budu věřit, že šlo o omyl a že jste ji urazit nechtěl,“ smířlivé pochopy miluji nejvíce.
„Víra tvá tě uzdraví,“ pokynul jsem. Zaváhal. Odtušil jsem, že vyhodnocuje situaci a mimoděk se přikrčil.
„Hodně jste vypil,“ vyslovuje pomalu a zřetelně, snad aby mu lidé lépe rozuměli.
„Ne dost, dám si další,“ zvrátil jsem se dozadu, ale rovnováhu udržel.
117
„Na vás až moc,“ možná chtěl dodat, že bych už pít neměl, ale to by pak neměli tržby, tak to raději polkl. „Když budou další problémy, vyvedu vás.“
„Nebudou, ujišťuji pane vyhazovači, že nebudou.“ Zamračil se. Myšlení některé lidi bolí, jiní myšlení jen předstírají, u něj asi i to předstírání zabolelo. Servírka si všimla mého zářícího laptopu.
„Nemáte s tím poklesem napětí v síti nic společného, že ne?“ Na dráta dost bystrá úvaha.
„Já?“ V mé otázce byla vtěsnána všechna nespravedlnost světa, „jak si vůbec můžete něco takového o mně myslet?!“
Zastyděla se, omluvila. Vzápětí přišla dvojitá vodka. Vypadala naštvaně. Asi se styděla za to, že se před chvílí styděla. Neměl jsem čas vychutnávat její opožděné reakce, protože obrazovka znovu zablikala, rozsvítil se rudý nápis: „Posílám náčrt zařízení, co urychlí komunikaci, sestroj ho a ozvi se.“
„Nemohu nic sestrojit,“ bleskově jsem odpověděl, „vyhodili mě z práce, jsem rád, že žiju.“
„Máš problémy?“ vlny už byly blízko, blizoučko, „inteligence je zranitelná, jak ti můžu pomoci? Kdo ti škodí? Vyslov se vzácná inteligence, co bys chtěl?“
„Chtěl bych pečeného orla a sto piv,“ zavtipkoval jsem a sám se tomu nahlas zasmál, „a škodí mi lidi kolem!“
„Jsi nejinteligentnější tvor ve Sluneční soustavě, budu tě chránit,“ zněl překlad vesmířana a já s ním musel souhlasit. Dojedl jsem stehýnka. Nebo křidélka? Nevím, to je jedno, byla ostrá a slaná. Mám žízeň. Mávl jsem na servírku. Ta holka mě ignoruje! Musím na záchod. Existují prášky proti opilosti, mohli by je tu mít v automatu jako prezervativy, ale co když se spletu a sním prezervativ? Strefit se do mísy bylo nad mé schopnosti. Snažil jsem se stabilizovat polohu pomocí tří
118
opěrných bodů, dvou nohou na kluzké podlaze a zpoceného čela na zdi. Co jsem dělal s rukama přesně nevím, byly však mokré stejně jako levá nohavice. Velice rychle jsem zamířil ke stolu, abych neupadl. Stál tu svalovec.
„Odejděte, prosím,“ řekl důrazně a vzal mě pod paži.
„Co si to dovoluješ, ty jedna žabičko růžová?“ Táhl mě k východu. „Ale já se nechci prát! Já jsem mnohem silnější než vy všichni dohromady!“ Vlastně mě nesl. „Ne, ne, ne, nechci nikomu ublížit! Lásku všem!“ Kopl mě do hýždí, ztratil jsem rovnováhu, upadl. Klasický vyhazov z hospody.
„Jak primitivní!“ ječel jsem, ale to, že jsem nejinteligentnější tvor ve Sluneční soustavě, jsem pro jistotu neprozradil. Jejich chyba.
„Já mu jednu vrazím,“ přerušil mi karmu jeho řev a můj strach.
„Nech ho, nestojí za to, idiot.“ To byla servírka. Nebo robot? Na hlavě mi přistál laptop. Svět se točil v šíleném kolotoči. Silou vůle se mi podařilo sladit pohyby s vlnícím se vesmírem, vplížit se do multivýtahu a zmáčknout tlačítko na okraji, musím si někam zalézt a vyspat se. Pak už nevím.
Kdo mi ukradl kometu
Kdybych nejezdil s tátou od dětství do observatoře, nedošlo by mi, že se poslední dobou děje něco hodně divného. Jako by se všechny hvězdárny světa domluvily a ve chvíli, kdy jsme to potřebovali nejvíc, se vyhnuly sledování komety. Světové spiknutí neřídí spiklenci, ale standardní postupy, které z pohodlnosti nikdo nemění.
„Hvězdolet se ztratil,“ opakovali jak zaseklá deska, ale nikdo se ho nepokoušel objevit.
119
„Chovají se divně,“ oznamuju policajtům, když mě odvádějí z kanceláře, „mají upřít všechny čočky na kometu, ne si dělat svou práci!“
„To je váš názor,“ bručí uniformy naučenou formuli.
„Když nikdo nehledá, nemůže se nic najít. Proč nemůžu do výzkumáku?“
„Vaše kancelář je zapečetěná, komise odborníků musí odhalit příčiny ztráty hvězdoletu,“ povídá velitel zásahu a sem tam mrkne na připravený tahák, aby něco nespletl.
„Jaká komise?“ znejistěl jsem.
„Odborníků,“ četl. Ulpěl na něm můj dlouhý tázavý pohled. „Musí se sestavit, to bude chvíli trvat.“ Úšklebek nedokázal zastřít, slovo chvíle a byrokracie nejdou dohromady.
„Copak nechápete, že vám takto nemůžu pomoct?“
„Už jste pomohl dost, pane,“ povídá co nejchladněji.
„Musíte přivést Bila!“ zapřísahal jsem je, „jedině on může znát celou pravdu!“
„Tak to si protiřečíte, vy nebo ten váš tajemný Bil?“ Tahle otázka mi svou tupostí vyrazila dech. „Děkujeme za váš osobní názor, tady nejste u výslechu, tak si všechno pěkně rozmyslete, abyste nevypadal tak zmateně, to by vám uškodilo, zatím můžete jít.“
„Co?“ nechápal jsem.
„Jste volný, zatykač na vás ještě vydán nebyl.“
„Jaký zatykač?“ ohryzek mi poskočil v krku, „vy jste se museli zbláznit! Tohle je veliký omyl!“ Byli neuvěřitelně arogantní, na policajty se asi vybírají lidi bez mozku a svědomí, aby kamarádíčkové měli pré.
„Tati,“ vyslal jsem jedinou logickou dedukci k Marsu, „Bil ukradl kometu, najdeš ji na trase, vyfoť ji a výsledky zveřejni. A dávej si pozor, musí v tom jet spoustu vlivných lidí, tak ať tě nezabijí jako Kennedyho či princeznu Dianu.“
120
Všimli jste si, že čím je svět vyspělejší, tím jednodušší je zabíjení?
Těžká jsou rána opilcova
Probudil jsem se s bolestí hlavy a okoralými rty. Ležel jsem v té nejkrajnější části satelitu, kam lidi snad ani nechodí. Multivýtah na mě stále čekal. Potřebuji snídani, blesklo mi hlavou. Zadal jsem adresu bufet tam u nás na rohu. Dveře se otevřely. Ve výkladní skříni na mě zíral pečený orel, za ním bylo naskládáno sto piv. Musel jsem se usmát. Nikdo mě neviděl.
Docela prázdno, že? Dívám se doprava, nikdo. Dívám se doleva, zase nikdo. Vcházím dovnitř: Pusto. Jen zem i vše kolem je pokryto hrozivým šedým prachem a pak ten smrad! Je štiplavý, pronikavý.
Nevím, jak dlouho jsem tam stál, než mi došlo, že jsem zůstal na satelitu sám. Kleště děsu mi sevřely hrdlo.
„Špatně jsi mě pochopil vesmířane,“ zasípal jsem, „já je nechtěl zabít!“ Bolest u srdce byla nesnesitelná. „Vrať zpět čas!“
Pochroumaný laptop zachrčel: „Neumím vrátit čas. Ty snad ano?“ Příjemnou modulaci hlasu jsem naprogramoval sám. „Ohrožuje tě někdo? Jak jinak ti mohu pomoci, vyslov se vzácná inteligence, co chceš, co?“
A oni mi nevěřili!
121
7. Jak Modrá krasavice zabíjí
Kapitola sedmá je o zloději v nás, je o ctihodné spravedlnosti, ve kterou věří jen slabí, o vlajících praporech a bojových písních, o rozzářených tvářích provázejících děsivý pochod civilizace, je o likvidaci všeho, co neumíme, nechceme a rozhodně ani nehodláme kurva fix pochopit!
Zvykání na lepší
Zábavní satelit je pověstný svým luxusem a nejmodernější technikou, jakou na Zemi nikde nevidíte. Všechno se mi tu líbilo.
„A mají tu i vodní svět?“ ptal se syn.
„Mají, ale nebudeme tu dlouho, tatínek musí do práce, že ano?“
„Co?“ Bil mě neposlouchal.
„Musíš lidem v ústavu pár věcí vysvětlit,“ připomínám.
„Co mám jako vysvětlovat?“
„Co budou potřebovat.“
„Ať jim to vysvětlí Marťan, já tam nepolezu.“
„Musíš Bile, jednou tam musíš.“
„Budou se snažit svalit vinu na nevinného.“
„To jako tebe?“ divím se jak jeptiška v nevěstinci.
„Jistě, přece neobviní posvátnou krávu, slavnou celebritu, údajně geniálního Marťana, když se jim do ruk dostane někdo tak bezvýznamný, jako jsem já.“
„Nepřeháněj.“
„Viníka mít musí, jinak je lidi roznesou na kopytech.“
„Nevím. Víš co? Zajdu si nakoupit a pak to ještě jednou probereme.“
V obchodě bez lidí jsem ještě nikdy nebyla, zvláště ne v tak velikém. Od každého zboží tu měli jeden virtuální
122
kus, ale když si ho člověk vybral, automat mu ho na počkání vyrobil. Učiněný spotřebitelský ráj.
Modrá krasavice vypráví
„Narodila jsem se jako kříženec francouzských kurtizán s japonskými gejšami,“ řekla jsem jak obvykle.
„Nemel nesmysly,“ zabručel klient, „já vím, že tě vyrobili studenti.“
„Pak taky víte, že se jmenuji Modrá krasavice a že mě naprogramovali tohle tvrdit,“ odsekla jsem.
„A já tě teď přeprogramuju,“ zvedl mi sukni, což zákazníci často dělávají, ale místo aby se kochal dokonalými detaily uměleckého díla tam dole, vsunul mi kazetu na tajné místo.
„Tohle se nesmí,“ napomínám ho, pak cítím prázdno a najednou vím, že Bil může vše.
„Tak se pohodlně posaďte,“ vybízím.
„Já už přece sedím.“
„Jistě,“ pípla jsem, „uvolněte se, jinak snový program nebude fungovat. Co chcete vidět?“
„Zánik jedné nejmenované skupiny inteligentů, však víš, čteš přece mé myšlenky.“
„Moc se ve vás nevyznám,“ přiznávám, ale projekci spouštím.
Zánik nejchytřejších tvorů pod sluncem
Armáda válečníků narazila na štíty hor.
„To je výška,“ bručel Bil v roli velitele, „ i když mě ponesete, unavím se.“
„Hlásím generále,“ přiběhl udýchaný průzkumník, „že jsme našli průsmyk a za ním lidi.“
„Výborně,“ mnul si Bil ruce, „takže si zkrátíme cestu, jak ti lidi vypadali?“
123
„Jsou velicí a celí chlupatí, domorodci říkají, že se do jejich království nesmí,“ podával hlášení.
„Velicí a chlupatí jsou medvědi,“ usmál se Bil, „máš to nějaké popletené.“
„Medvědi to nebyli,“ dušoval se voják.
„Možná opice,“ probodl ho Bil vstřícným pohledem, „nebo jiná zvířata, ale lidi to být nemohli, nás stvořil Bůh a chlupatí být nemůžeme!“
„Tak opice,“ zaváhal voják, „ale inteligentní.“
„Zvířata nemyslí,“ poučil ho samolibý Bil, „chovají se intuitivně a reflexivně.“
„Byly to velikánské opice!“ zvolal voják rázně.
„Výborně,“ postavil se Bil v celé své vojevůdcovské kráse, „a my potřebujeme doplnit menáž. Kolik jich bylo?“
„Stovky,“ plácl voják, „spíš tisíce.“
„Výborně, hodně masa se bude pro armádu hodit. A mají ta zvířata klacky nebo kameny nebo tak něco?“
„Jaké klacky?“ beztvará tvář skryla dokonale jakoukoli myšlenku.
„Zbraně přece!“ křikl Bil.
„Zvířata nemohou mít zbraně,“ pípl voják, jako by odhalil podraz.
„Neser!“ šlehl ho Bil bičíkem do tváře, až mu začala téct krev.
Virtuálním střihem jsem Bila změnila v chlupatce, posadila do středu dřevěné místnosti. Rozhlížel se, jako by nechápal, kde se to ocitl. I promítla jsem zobrazení scény do jeho mysli, aby se dostal do role.
Náhorní planina přetékala zelení, překrásná zahrada plná ovocných stromů a keřů se rozprostírala kam až oko dohlédlo, tisíce vodních kanálů se klikatilo mezi domy, které byly vyšlechtěny z rostoucího dřeva.
124
„Pojeď Bile!“ volal kamarád z lodičky, „v kostele je slavnostní shromáždění!“
„Na nějaký pitomý shromáždění se můžu víš co,“ zabručel Bil, ale do lodě ve tvaru želvy nastoupil.
„Jsi snad nabroušený,“ zabral přítel pádlem ve tvaru ploutve, „nedaří se?“
„Vůbec ne,“ přidal se Bil s pádlem ve tvaru kachní nohy, „právě jsem se snažil vyřezat stoličku, ale pokazil jsem to.“
„Cha, cha,“ smál se přítel, „měl bys raději lovit, řezbaření ti nejde.“
„Chytání ryb je pro děti,“ zabručel Bil.
„Nemyslím ryby,“ opravil ho přítel.
„Jo tak kamzíky,“ uhodl Bil a zadíval se ke vzdáleným svahům. „Něco se tam hejbe.“
„Nic nevidím,“ zabručel kamarád jistý si sám sebou.
Loď přirazila k palouku se spoustou dřevených soch. Bil sochy miloval, nebylo důležité, zda se povedly či nikoli, stačilo, když prostě byly.
Uprostřed palouku čněla k nebi pergola, odtud vypadala planina jak kvetoucí moře stromů.
„Ahoj Bile,“ přitočila se pohledná chlupatice, „dneska mám termín.“
„Opravdu?“ oči mu spočinuly na ladných křivkách mohutných ramen a svůdné mandibuly, „co to bude, kluk, nebo holka?“
„Nevím,“ přivřela záhadně víčka.
„Kolikáté už?“ vyzvídal přítel obou zamilovaných.
„Páté,“ udělala pohyb tak ladný, že se i stařešinové začali otáčet.
„A čí jsou?“
„To se přece neříká,“ dloubla ho do čela, jako by kárala neposlušného žáčka. Kdosi si všiml, že z ledovce vysoko
125
na svahu vytéká černá hmota, roztékala se po obvodu kopce jako žíly na spáncích vztekajícího se úředníka.
„To není potok, je to obrovské stádo zvířat!“ Tolik tvorů pohromadě ještě neviděli.
„Jak se sem dostala?“ dívali se překvapení chlupatci jeden na druhého.
„Nejsou to zvířata, ale bílí otroci.“
„Myslíš ty blázny, co každý podzim zabijí zemi, aby ji na jaře pracně znovu oživili?“
„Jsou to nešikové, utrhli lavinu kamení!“
„Ustupte, zastaví ji první kanál.“
„Možná až druhý,“ poznamenal Bil. Burácení zaplnilo prostor.
„Ty kameny hoří!“ vykřikl stařešina, zděšení v jeho tváři bylo výmluvnější.
„Běží dolů s loučemi a dlouhými dláty,“ pípla chlupatice, co měla nejbystřejší zrak.
„Běží s dláty?“ divil se Bil, „strom přece neuteče.“
Odpovědi se nedočkal. První rána proklála dítě opodál, další rozrazila lebku jeho přítelkyni.
V následujícím strhujícím show jsem rozvila Bilovu představivost přesně tak, jak si to přál. Zaměřila jsem se na stříkající krev, pláč bezbranných, anatomické detaily jako jsou střeva rozvěšená po stromech a bušící srdce na dlani, taky na oheň, který seškvaří i řasy dříve, nežli se mrtvolně vypoulené bělmo vylije do gejzíru prskajících jisker. Požár ovládl údolí, vojáci hlídali, aby z ohnivého pekla neunikl jediný živý chlupatec.
V tu chvíli jsem Bila virtuálně transponovala zpět do role vojevůdce.
„Je to sopka,“ hlásil seržant, „když kouří hory, mohou to být jedině sopky.“
Přesunující se armáda je nekonečný had vinoucí se cestami i necestami, pestrobarevný cirkus všeho a všech,
126
který je třeba ošatit, nasytit, držet železnou pěstí pohromadě.
„Jsou tam bažiny, v nich se schovávaly opice,“ salutoval seržant, „vypálili jsme to tam.“
„Jak typické,“ naparoval se Bil, „vyplašená tupá zvířata utíká před ohněm. Doplnili jsme menáž?“
„Jistě pane veliteli,“ salutoval pobočník, „nalovili jsme jich stovky a tady je kousek přeuzené šunčičky, pokud dovolíte.“
„No,“ zakousl se Bil do šťavnatého masíčka, „měkké a slaďoučké, že kuchaří blahopřeji.“
„Že za něj děkuji.“
„A co je tohle?“ vytáhl Bil z kosti ocelový drát. „Ocel přece ještě neznáme, tu objevíme až za stovky let! Kde se tu vzala?“
„Měl sešité kosti,“ hlesl pobočník, „tyhle opice byly mnohem vyspělejší než jsme my, ale zabili jsme je stejně jako neandrtálce, jako každou civilizaci, kde svobodu a lásku nenahradilo každodenní otročení.“
„Tak dost!“ vypadl Bil z role, „takovou prehistorickou stračku jsem ti přeci nenaprogramoval!“
„Ale já se snažila, já myslela...“
„Tak nemysli a poslouchej,“ zavrčel Bil, i vložil do mé tajné schránky upřesňující kazetu.
„A teď už bez chyby, jinak tě jednou provždy vypnu ze systému, hlupačko hloupá, realito nereálná.“
Modrá krasavice o zániku marťanského satelitu
Změnila jsem místnost v temný žalář a naznačila, že se nad námi tyčí kamenný hrad, za kovanými dveřmi řinčí zbroj strážných.
„Ty fixluješ,“ doléhalo volání drsných chlapů, „re, tuty, boty a kalhoty, máš to i s kulema!“ Karbaník řval jako by to byl nejhezčí den v jeho životě.
127
„Primitivové,“ ušklíbl se nadutý Bil tentokrát v podobě geniálního vědce, „takže mám vyrobit elixír moci?“ Vlasy rozcuchané, pláštík propálený, poskakoval mezi křivulemi s barevnými roztoky, tu něco přidal, vyprskl gejzír jisker, tam něco ubral, vyvalil se hustý dým rudého kouře, čuchl si, podíval, olízl prst: „Něco tomu chybí.“ Další reakce vyvolala lokální výbuch: „Chci být pánem světa!“ zařval jak Alexandr Makedonský, když mu poprvé vnikl pyj přítele do jeho přihřáté zadnice.
„Ten dědek zase řádí,“ kopali stráže do dveří, „když se nezklidní, tak na něj vlítnu!“
„Nekecej a rozdávej!“ utnul hluk rázný povel. Šustění karet slyšet nebylo, ale cítit ano.
Zamřížované okno u stropu, za ním zářící mléčná dráha, padající kometa.
„Všemocní vesmířané!“ kostnaté ruce se spletly ve vánočku, „sešlete nekonečnou sílu do mých paží, pomozte jiskřičce inteligence ovládnout hloupý svět!“ Antikometa se zvětšovala.
„Už je tady,“ zatančil bláznivý taneček ve stylu obkročáku, „jen pojď dál, má lásko vyvolená, můj poklade, má...“
„Já toho dědka uzemním,“ zuřila stráž, „co tak ječí?!“
„Je to blázen, nech ho žít a hraj saláte.“
Pár molekul z antihmoty anihilovalo mřiž, vstoupila jsem do místnosti v podobě modré krasavice.
„Co je to za bordel?!“ nadmula jsem ňadra do nepředstavitelných rozměrů a zařvala tak, až se laboratorní sklo rozpadlo na kupu střepů.
„Oni mě prosím vězní,“ žaloval Bilíček jako malý chlapeček, „copak oni netuší, kdopak já jsem?“ Nahodila jsem obličej, jako že by to vědět měli, práskla bičíkem: „Jak se opovažujete vy darmožrouti nevědět?“ kopla
128
jsem do dveří, až vypadly i s futrama na podlahu. Karbaníci zkameněli.
„Padněte na kolena bando smrdutá!“ Nacvičeným pohybem se chystali uchopit zbraně, nedosáhli na ně. Smrtící paprsky je sežehly na uhel.
„Hlupáci,“ zabručela jsem. Ti pošetilci zahájili útok. Muž za mužem padali jak vyhaslé jiskry k zemi, i letící šíp jsem dokázala sestřelit.
„Natoč, zesil, zpřesni, zabij!“ poskakoval klient ve skrytu mých paprsků. Násilí je jasný světový názor. Odhalila jsem pravé ňadro, trčelo k nebi jak vražedné kopí.
„Je to tvůj vkus?“ zeptala jsem se svůdně a přibarvila bradavku do křiklavě rudé.
„Já nevím,“ pásl se pohledem, „ale když už je máš tak veliká, pevná a ostrá, není to životu nebezpečné?“
„Pokrytče,“ zaúpěla jsem a v záři smrtonosných paprsků se vydala na nádvoří. Ta banda smradlavá na parkánech ještě spala. Pár zmatených loučí se snažilo vyhlásit poplach. Rozsvítila jsem střechy ohněm jasnějším než denní slunce, zbořila pohybem jediného prstu stoleté hradby, ze zástupu žen udělala vdovy.
„Klaňte se mi a budete ušetřeni!“ Zbabělci padli čelem k zemi.
„Ten se prosím dívá,“ prozradil Bil neposlušného a pak sledoval, jak se mění v prach.
„Ty jsi tak neuvěřitelně pozorný,“ obdivovala jsem doktora Bila, on se jen skromně uculoval.
„Jsou to poserové, prosím,“ poznamenal.
„No vidíš, toho bych si nevšimla!“ chválila jsem ho znovu a znovu. „Chlast, teplou lázeň, trůn, kejklíře, zábavu, už ať to lítá!“ Mrzká svoloč se snažila. „Jsem sice naprogramovaná na chlapy, ale kdybys Bile chtěl, rozvila bych tvou představivost lesbickou láskou.“
129
„Uvidíme,“ zahrál záhadného. Miliony blesků ozářily oblohu, rudý se křížil s fialovým, do toho kulový žlutý a klikatý oranžový, překrásný obraz kreslený jen pro tuto pomíjivou chvíli.
„Velkolepá podívaná,“ rozplývá se doktůrek, „již staří Číňané milovali ohňostroje. Na těch nelogických světýlkách a velkém bum je cosi tak fascinujícího, nemyslíš pusinko?“
„Myslím prdelko,“ pípla jsem jako hodňoučká studentka, „ty jsi tak neuvěřitelně vzdělaný!“
„Jsem,“ přiznal skromně, „možná jsem nejvzdělanější člověk na světě.“
„A není náhodou ohňostroj klasickou ukázkou degradace lidské inteligence?“
Šéf jsem já
„Vše živé zlikvidováno,“ plazila se přede mnou Modrá krasavice.
„A co ty krásky kolem?“ ukázal jsem na čtyřprsou bajadéru a roj rozcapených bobrů.
„Už tu nejsou,“ smetla je z obzoru mávnutím předlouhého malíčku.
„Má velitelko, sexuální vzrušitelko,“ salutoval uřícený drát a snažil se neuklouznout na kalužích roztékající se krve.
„Co je šmejde?“ zabručela nevrle a jedním okem na mě mrkla, zatímco druhým ho držela v pozoru.
„Úkol nebyl splněn, jeden prďola přežil.“
„Tak ho doraz!“
„Moment,“ ukousl jsem z kuřecího stehýnka jemné sousto a poválel ho po patře, „kdo to jako je? Ech.“
„Marťanův táta,“ dívá se zaníceně do poznámek.
„A jujda,“ zakuckal jsem se.
130
„Mám ho mučit a nechat pojít tou nejbídnější možnou smrtí?“ četla krasavice mé tajné myšlenky.
„Ne,“ odhodil jsem stehýnko se spoustou nedojedeného masenka, „může se nám hodit.“ Roj vyhladovělých otroků se na kostičku vrhl.
„Slyšíš ty upocenej šmejde?“ řvala prsatá krasavice na pomocníka, „dej tátovi toho zasranýho Marťana co potřebuje a hlavně úctu, jasný?“ Pomocník se odpoklonkoval.
„Marťanův otec nám pomůže oživit Mars,“ uvažuju nahlas a neznatelným pokynem ruky odháním vše živé.
„No vidíš, to by mě nenapadlo,“ zírala jak pejsek na páníčka s aportem, „jsi tak geniální!“ Upřímně řečeno mi to až tak geniální nepřipadalo, jenže to je už úděl nás géniů, svou velikost prostě nevnímáme. Práskla bičíkem, zatroubila na lesní roh, zbořenou branou přiběhli roboti.
„Ukončete útok,“ poručila rázně jak zakomplexovaný voják, „síly přesměrujte na desinformace.“
„Rozkaz paní!“ zvolali jednohlasně, „koho máme prosím desinformovat?“
„Koho mají desinformovat?“ otázala se mne jemným hláskem.
„Všechny, ty jedna hlupačko hloupá, naše vítězství musí zůstat utajeno!“
„Osídlíme jinou planetu nebo támhletu letící kometu, hele tu je kupa hvězdoletů!“ blekotá. Je toho na ni moc. „Tak dost,“ uškrtil jsem jí přívod energie.
„Přemíra myšlení škodí,“ zakuckala, zaprskala, vyhasla naposledy.
Vědět, snít, myslet, ale nikdy nikomu nevěřit, nepřátel se zbavovat masově jako to uměl Stalin, zvrhle jako Hitler, pro výstrahu jako Al Capone, tajně jako Putin a vychytrale jako já, největší ze všech.
131
Lepší přijatelná lež než bolestná upřímnost
„Země je už lidem malá, pokud se chceme dál množit, musíme do vesmíru,“ povídá mi Bil, je nějaký divný.
„Jak to souvisí s tragédií na marťanském satelitu?“ upravuji si sukni do pohodlnější pozice.
„Ireno, každá expanze něco stojí, v tomhle případě životy marťanů, to je přece normální.“
„Ale to tak brát nemůžeš, byli to ti nejchytřejší vědci světa!“
„Jenže namyšlení, věřili třeba i takovým pohádkám o volnosti, rovnosti a bratrství, to se jim vymstilo.“ No a tehdy mi došlo, že náš pobyt na zábavním satelitu se vším souvisí.
„Bile, prémie až tak vysoké být nemohly, kde jsi na to vzal?“
„Vsadil jsem vše na nezdar výpravy, kurs byl 100:1.“ Na chvíli jsem zapomněla zavřít pusu.
„To jsme ale příšerně bohatí!“
„Ještě víc,“ smál se, až poprskal podlahu, „z výhry jsem stačil nakoupit akcie energetických firem dřív, než začaly prudce stoupat.“
„To zní neuvěřitelně,“ objala jsem mu břicho a byla ráda, že si dal tolik práce s vymýšlením důvodů, kterým mohu naoko uvěřit.
Bil byl vždy společensky na výši a za to ho miluji.
132
8. Muž co neuměl říci slůvko ne
Kapitola osmá je o přizpůsobivosti jako životním postoji, o kompromisech dělajících z hrdinů mravence, je o kamarádství dospělých, kde peníze a moc jsou důkazem vřelosti, rozhodně si však musíte dávat pozor na jazyk a chovat se pouze tak, jak je od vás všeobecně očekáváno.
Kamarádi
Copak se může někdo divit tomu, že tragické události na Marsu podlomily víru lidí ve vědu a pokrok? No co byste řekli na to vy, kdybyste potkali opilce potácející se z hospody do hospody a pořvávající na sebe:
„Ty vědče zasraná, co to zase vymýšlíš?“
„Hovno, jenom chčiju!“
Jistě by se vám ta scéna nelíbila z mnoha důvodů a já měl o důvod navíc, byl jsem totiž na svůj doktorský titul a vědeckou práci jak se patří hrdý. Ne že bych s urážkami nepočítal, jsem odolný, cvičím si dobrou náladu každý den, třeba jen tak stojím před zrcadlem a říkám si: „Jsi slabý! Nejsi chytrý! Jsi škaredý!“ A pak si představuji, jak mě to někdo říká a já se mu hodně nahlas vyzývavě směji do očí, asi takto: „No to je ale fór, cha, cha, cha, chi, chi, chi a ještě jednou chi.“
Kdyby nebylo mého nejlepšího kamaráda Bila, klidně by se mi mohlo stát, že bych upadl do apatie, ale naštěstí mi v tu nejkritičtější vteřinu zavolal a ptá se:
„Brójo, tak jedeš nebo jo?“
„A kam mám jako jet, tedy chápej, já rozhodně neříkám ne, ale povídají se tu na Zemi o tobě divné věci, tak mě alespoň naznač, o co jako go a já se dovtípím.“ Miluji záhady, kterým umím přijít na kloub.
133
„Brójo,“ oslovil mě Bil ležérně, „já už kometu nehledám, já už ji...“
„Neříkej, víc neříkej,“ zadržel jsem ho, „stěny mají uši.“
Kdo jiný by také měl objevit kometu, když ne on?
„Kup si lístek na zábavní satelit, ale co nejrychleji, potřebuju tě tady, bez tebe si nevím rady.“ Taková pobídka od přítele nakopne.
„Já tě chápu Bile, ale aby mi bylo rozuměno, všude je policie, hlídají mě i ústav, tak abych si to nepokazil.“
„Beru odpovědnost na sebe, poleť a já ti garantuju, že se staneš multimilionářem.“
S Bilem byla vždy sranda a těch holek, co jsme spolu poznali! Kdo by si představoval, že se Bil nikdy nedopustil drobných nekorektností, mýlil by se, naše přátelství už toho zažilo mnoho, třeba nedávno si půjčil ode mne auto, vozil se ním v práci a pak si nechal proplácet cesťáky, nebo jak tenkrát – ale na to nebudu raději ani vzpomínat.
Bil by se určitě nedivil, kdyby věděl, že jsem si ještě tu minutu koupil on line lístek, zaplatil ho kreditkou a abych se nezdržoval, zamířil jsem přímo z práce na raketodrom.
„Dnes jdete domů nějak brzy pane doktore,“ komentoval vrátný můj včasný odchod.
„To nařídil pan vedoucí,“ povídám a vlastně ani tak moc nelžu. Jak říká Konfucius: Pro slávu císaře je dovoleno cokoli.
V turistické třídě jsem si vytáhl knihu o historii lidské pošetilosti a pustil se do čtení, čtu hodně a rád.
Zmatení jazyků
Pláň od obzoru k obzoru byla jedno nekonečné stanové město, boudy a chýše, vlajky a modly, křížem krážem cesty a cestičky, po kterých se proháněla tažná zvířata
134
velbloudy počínaje, přes koně, krávy, osly, muly až po buvoly, voly a slony ten dlouhatánský zástup tahounů konče.
Veškeré hemžení směřovalo k jedinému cíli - obrovitánské věži uprostřed. Na dálku ani jako věž nevypadala, černala se pod davy dělníků, lozili po ní sem a tam jako po obrovitánském mraveništi.
„Nic nemůže růst až do nebe,“ ohýbal se projektant nad svitky pergamenu, „odporuje to přírodním zákonům, vidíte, už dávno se měla stavba ukončit.“
„Bůh Mamon vtělil našemu panovníkovi vizi,“ upřel na něj kněz pichlavé oči, „jsi snad moudřejší nežli on?“
„Podívej se černokabátníku, tohle jsme už probírali, jsem z jiného kmene, my na bohy nevěříme, je to tak primitivní (bez urážky).“
„Bez víry nelze žít, nelze bez ní pracovat a už vůbec ne stavět věž Babylonskou.“
„My víru máme, přesto v bohy nevěříme, ale o to teď vůbec nejde, tady jde o konstrukci a ta prostě nevydrží!“
„Mám čerstvou zásilku kvádrů,“ přitočil se podsaditý muž s úlisným pohledem.
„Tohle že jsou kvádry? Jediný pravý úhel na nich nevidím! A co to je za kámen? Kde je žula?“
„Žula došla ó mocný projektante a můj pane,“ klaněl se mistr stavitelský, „používáme vápenec!“
„Pomóc!“ volá projektant, „všichni pryč! Spadne to!“ Pár lidí se zasmálo, ostatní se bavili dál, jako by nic neslyšeli.
„Už zase se zlobíš,“ vrtí kněz hlavou, „vůbec ti nerozumím, proč děláš potíže? Žiješ si snad špatně? Chceš pěknou otrokyni? Lepší jídlo? Více peněz?“
„Tady nejde o pitomý peníze!“ vzdoruje projektant, „víra lidi spojuje, peníze je rozdělují, ty taháš za oba provazy, ale logiku tím ani náhodou neobměkčíš.“
135
„Ale jdi, my logiku nepotřebujeme, lidem je ta tvá složitá logika na obtíž,“ stavaři přikyvují, „a pokud to nechápeš, jdi si šířit tu svou desilusi a špatnou náladu jinam, tady jsou už tvé plány zbytečné, nás vedou samotní bohové - a platí vladař - což je v podstatě také bůh.“
Projektant se otočil, sprosté slovo vypustil koutkem úst a už kmital na tenkých nožičkách co nejdál od světa, kde je víra nad logiku, kněží nad svobodu a peníze nade vše.
„A ty můj věrný mistře stavitelský,“ slova kněze se táhnou z úst jak vonná esence, „buduj dílo posvátné.“
„Jak poroučíš můj pane,“ sklopil muž zrak a jen tak mimochodem vložil do úst sušenou datli, „každý desátý kámen je tvůj.“
„Pátý a jen žulový,“ zvedl kněz prst.
„Jiné kvádry přece nemám,“ přimhouřil mistr lišácky oči, „je to pravda pravdoucí, jinak by mě za ně nemohl váš neomylný vladař platit, že?“
„Jistě, jistě, pravda, pravda a nic než pravda, k tomu nám dopomáhej Mamon, ale své kameny si zkontroluji sám, žádný vladař, jasné?“
Generaci za generací byli zabíjeni neposlušní, tak byla vyšlechtěna rasa nejlepších otroků světa. Milovali svou práci, žili pro ni a kdyby jim ji někdo vzal, žalem by i zemřeli.
„A co ty tady?“ kopl kněz do muže válejícího se ve stínu, „makat nic?“
„Pracuju,“ zabručel, ani se nezvedl.
„Takto si představuješ práci? Chop se lana a táhni, copak je tu práce málo?“
„Rozhodně tu není práce tolik, aby se nedala udělat,“ rozvaluje se muž, „na druhou stranu je nutno říct, že každý musí odpočívat a jsem li v práci a odpočívám, pak přece pracuju.“
136
„Ale ano, ano a ještě jednou ano!“ jásal kněz jako na ranní mši, „jak dobře ti rozumím, patříš evidentně k naší církvi. Tak si tu dři do úmoru, já se jdu věnovat bohu všemohoucímu a taky vševlastnícímu.“
Mezi tím doběhl projektant do svého stanu, roztrhl závěs, až se korálky rozkutálely a volá: „Odcházíme miláčku, tady už nezůstanu ani vteřinu!“
„Vůbec ti nerozumím,“ odvětila žena chladně a významně si narovnala zbrusu novou zlatou náprsenku, „a už vůbec nechápu, proč bych měla někam chodit.“
„Kde jsi vzala tak drahou věc?“ zíral manžel střídavě na ozdobu a odhalené vnady.
„Kněz mi ji dal,“ chlubila se, „říkal, že tak něžná kůzlátka musí mít i drahocennou ozdobu.“
„Sprosťák jeden, copak on neví, že spolu čekáme dítě?“
„Není to přece tvoje dítě, ale velekněze.“
„Pomátla ses na rozumu? Bylas těhotná dřív, nežs toho šaška v kápi potkala!“
„Ale to on neví,“ usmála se lišácky, „postará se o mě i o dítě, je nesmírně bohatý, copak nechápeš, že to dělám pro budoucnost, pro naše děti? I ty na tom vyděláš, rozumíš?“
„Ničemu nerozumím ty náno hloupá!“ otočil se a utekl od ženy i práce. Zásadovost bývá ke svým chráněncům krutá.
„Sto padesáté páté patro je hotovo,“ hlásil mistr stavitelský veleknězi.
„Jak velkolepé, bůh Mamon nás miluje. Jak jsou patra vysoká?“
„A je to důležité?“
„Chápu, patra jsou z hlediska vysokých lidí malá, z pohledu malých lidí budou nejspíš taky malá, zato ze zorného úhlu třeba takových mravenců budou obrovská.“
137
„Schody mohou být synonymem patra,“ završil stavitel debatu o odborném názvosloví. „A co se týká Mamona, říkej raději jen bůh.“
„Copak, našel se silnější?“
„Ti vyznávají Achnatona, ti zase židovského boha beze jména, pak jsou tu vyznavači Kršny nebo Višny?, teď nevím, prostě když nebudeš jmenovat nikoho, získáš výhodu.“
„Skvěle vám rozumím mistře, tak dobrou výslovnost aby člověk pohledal i u kněží, anonymní bůh je zkrátka bůh nás všech!“ I napili se vína rudého jako krev bojovníků.
„Fuj, co to pijeme za trpkou břečku? Dnes je nová doba, nalej mladej víno bíle jako pot otroků,“ poručil poskokovi.
„Snad zlaté jako boží prozřetelnost,“ opravil ho kněz.
„Jistě můj pane učený, ty jsi tak geniální, zhulákáme se zlatým vínem,“ obdiv v hlase byl špatně zahraný.
„No a dotkla se už věž nebe?“ táže se kněz se dvěmi víny v rukou.
„Ale zajisté,“ ujišťuje ho mistr horlivě, „již dávno vystoupala nad mraky.“
„Myslíš nad oblak prachu, který víří dělníci?“
„Mrak jako mrak, to je přece jedno,“ pronesl mistr filosoficky.
„Jistě, ale panovník si přeje ušít šaty z modrého z nebe,“ připomíná kněz vladařův rozmar.
„To je úkol pro krejčí, s tím já nemám nic společného, ale pokud mohu radit, tak by to chtělo velikánské nůžky, větší než urostlý muž, spíš jako deset mužů a samozřejmě celé zlaté jako je slunce. Božské látky se může dotknout jen boží kov.“
„Skvělý nápad, hned navrhnu panovníkovi, aby dal takové nůžky vyrobit.“
138
„A nemusí spěchat,“ zasmál se stavitel, vypil číší moku do dna, „pro velké nůžky musíme vystavět nové rampy, zdvihadla a opěradla, plošiny a lenošiny, stoly, doly, koly. Kolo. Jo, to bude trvat roky.“
„A na to se napijeme!“ pozvedl kněz číši a představoval si, jak zástup dělníků táhne velenůžky z patra do patra, pak je usadí, a než nůžky zastříhají, půjde on do důchodu. Tu se ozvalo zadunění.
„Co to?“ otázal se kněz, „že by bouřka?“ Mistr stavitelský vytřeštil oči hrůzou. „Máš z bouřek strach?“ Mistr se chtěl nadechnout, chtěl promluvit, ale nedokázal to.
„Obloha je sice jako vymetená, ale proč by z ní nemohlo zahřmít, že?“ Mistr se zmohl jen na kývnutí a jako by se mu tím pohybem i rozpumpoval hlas, pískl: „Bouřka! Zmokne mi dílo!“ a byl pryč.
„Zmokne?“ divil se velekněz již celkem sám, „v poušti?“ Tu si všiml, že se zem jemně chvěje. „Že by to nebyla bouřka, ale zemětřas?“ I vyběhl před chrám. Bylo nezvyklé ticho. Ni ptáček nezapěl, ni osel nezahýkal, tu si toho všiml: Obrovitánská věž se prohnula, setřepala ze svých zad dělníky, zasténala jak obrovitánská příšera a za nesnesitelného hluku se sesula k zemi. Na jejím místě se vztyčil kužel prachu, zvětšoval se, mohutněl, hnal se k němu. „Ach bože!“ padl kněz na kolena, „Mamon je tvé jméno, slibuji, že tě už nikdy nezapřu!“ Bylo to zbytečné zvolání, nikdo ho neslyšel. Prach přeměnil den v noc, štípal v očích, lezl do uší, dusil a zabíjel - neúprosný posel smrti.
Povídá se, že až se rozptýlil, byl na místě největší stavby starověku pahorek. Ženy, které sutiny prohledávaly v zoufalé snaze najít své muže živitele, se do hory propadaly, nikdo o nich víc neslyšel. Kdo přežil, onemocněl divnou chorobou, někteří na ni zemřeli, jiní se 139
uzdravili, ale na nic se nepamatovali. Dokonce i na místo, kde měla stavba stát, se zapomnělo. Prý se pozná podle šakalů, kteří tu po nocích vzpomínají na přebohatou hostinu, kterou jim poskytla lidská pošetilost.
Stavba věže změnila svět a mění ho dál, zastavit se to nedá. Zmatení jazyků pokračuje, brzy bude řeč znamenat méně, než vytí psů na měsíc. Nevěříte? Ale ano, ano a ještě jednou ano!
Jak si umím udržet kamaráda
Kdybych sám neletěl druhou vesmírnou třídou a nepodíval se přesně v tu správnou chvíli z okénka ven, tak bych neuvěřil, že je Bil tak neopatrný a nechá antikometu vyčuhovat zpoza Marsu. Pozná se to podle typické opalescence, aby mi bylo rozuměno, kometa je černá, vidět jsou jen ty kraje.
„Ale ty si skutečně vůbec nedáváš pozor, slavný doktore Bile,“ objímám se s ním jako na divadle.
„Jak jsi ji kurva mohl vidět?“ oceňuje můj bystrozrak. Použil jsem tu nejjednodušší možnou formu popisu jako Rowlingová v Harry Pottrovi, abych mu popsal naši cestu, kdy jsem vyhlédl ven, co jsem viděl a proč, ale rozhodně jsem ho nekritizoval, to jen aby mi bylo správně rozuměno
„Chybička se vloudí, když měníme svět,“ naparuje se.
„A co mám jako dělat já?“ táži se, protože pokud něco spěchá, chci pochopitelně vědět co.
„Vidíš tam tu obři vojenskou loď?“ ukázal na monitor.
„Myslíš tu největší a podle záznamů i nejutajenější?“
„Jasně, je plná robotů.“
„Naprosto chápu tvou informaci, ale co jako?“
„Chyť ji!“ Vydal příkaz, jako bych byl pes.
„Copak se ztratila?“ nechápu.
„Jasně,“ tutlá smích.
140
„Ale my nejsme záchranáři,“ rozčiluji se, „kdo za idiota tohle zase vymyslel?“
„Vymyslel jsem to já,“ zabručel výhrůžně.
„Aha, tak to je jiná,“ vyfoukl jsem ze sebe vzduch i všechny přebytečné myšlenky, „máš pro to jistě dobrý důvod.“ Významně odešel. Hodil jsem tázacím okem po Ireně, ta zvedla obočí, že to jako bylo těsně, tak jsem sedl k počítači a pustil se do práce. Lokalizovat, analyzovat, přeprogramovat, nasměrovat - jo, jsem dobrej.
„Ty Bile, už ji mám,“ hlásím do komunikátoru.
„Teď zařiď, aby se ztratila, jako by nikdy žádná nebyla, dokážeš to?“
„Ano, ano a ještě jednou ano!“ volal jsem, „na druhé straně sám víš, že to je nezákonné, tak bych potřeboval nějaké záruky, soudní příkaz nebo tak něco.“
„Máš můj příkaz,“ ujišťuje mě Bil, „všechno beru na sebe, chápej, jde o záchranu marťanského satelitu, na papírování není čas.“ Řekl to sice jasně, ale kdo může uvěřit v takto vypjaté situaci komukoli cokoli? Já tedy rozhodně nejsem dnešní, na druhé straně mám na výběr? Jistě, že mě hned napadlo, že přesně tohle mohl udělal u antikomety, ale na to raději nebudu ani myslet.
„Jak ti to jde?“ přitočila se Irena. Některé ženy provází plodnost jako svatozář, jiné mají přirození jen jako hračku pro chlapy, ale Irena dokázala obojí.
„Copak ty nevíš, že jsem v tomhle nejlepší?“ táži se a ani nečekám odpověď, protože se mi už prsty kmitají po klávesnici jako klavírnímu virtuosovi při Čajkovského B moll, ale ještě při tom dokáži i nechat plout myšlenky v dávné minulosti, vzpomenout na svou bejvalku, jak jsme se spolu milovali, jak jí čím dál víc šlo o prachy a jak jsme se už nedokázali ani společně dívat na televizi, jen jsme se tak v bytě míjeli, až mi došlo, že i v posteli jsem raděj sám a rozvedl se. No a je mi líp.
141
„Žít sám je evoluční krok, který nezastavíš,“ povídám Ireně a mačkám závěrečný enter, „ protože jestli to nevíš, tak nejprve tu byla tlupa, pak rod, rodina, dnes jsme samotáři, ovšem trvale on line.“
„Já to Brójo vím, jsi nejlepší,“ dala mi pusu na tvář. Mám ji neoholenou, ale to nevadí, pochvala od kamarádky potěší.
Mé malé poslání
Pochopila jsem, že se Bil dal na zločineckou dráhu, ale nemohla jsem s tím nic dělat. My ženy spoustu věcí jednoduše ovlivnit neumíme, musíme si hledět svého, tak jsem si jen dávala pozor, kdyby se něco stalo, abych měla alibi, ale moc jsem si to nepřipouštěla, tolik bohatství, co je na zábavním satelitu, bych na Zemi nikdy neměla.
Jenže jsme se nezdrželi dlouho, naše další cesta vedla na satelit Marsu. Jsem už z toho cestování celá ucaprtaná. Nasedli jsme do malého hvězdoletu s hodně velkým zrychlením, cestu jsem raději prospala, probudila jsem se až na místě a první, co mě udeřilo do očí, bylo to, že vypadáme jak moskyt, co letí hrochovi do ucha. Co byste na to řekli?
„Pusťte čističky vzduchu,“ zabručel Bil, hned jak jsme v hangáru vystoupili.
„Ale kde se pouští?“ ptám se, protože Bil dává rozkazy hlavně tehdy, když si sám neví rady.
V tu chvíli se stalo něco nevídaného! Otevřely se dveře, do přistávací haly vstoupil muž. Byl šedivý, od hlavy k patám pokrytý prachem, vousy neholené několik dní, pod paží svíral rozbitý laptop a drmolil: „Buď vítán ó všemocný vesmířane.“
„Přišli jsme vás zachránit,“ povídal Bil konverzačním tónem jako na společenském večírku.
142
„Nikdo tu není,“ rozhodil muž rukama, jako by chtěl obejmout celý svět, „pár lidí zemřelo po přistání, pár včera, a byly nás dva páry, che, che,“ smál se křečovitě, že mi to ani jako smích nevypadalo, „tak jsem tu zůstal sám,“ dodal a usedavě se rozplakal.
„Dej ho dohromady,“ houkl na mě Bil.
„A nevíš jak?“ ohradila jsem se, „a víme my vůbec, kdo to je?“
„Marťanův táta,“ ušklíbl se Bil a chvíli to vypadalo, že se samou radostí roztančí.
„No to mě podrž!“ jukl Brojler a posadil se na zadek.
No a od té chvíle jsem se od marťanova táty nehnula ani na krok.
Starat se o slabé a nemohoucí zkrátka musím. Ach jo. To je práce, to je práce, ale nestěžuji si, nemohu. Už kvůli nim ne.
Pravda je to, čemu chceme věřit
Dostat se do situace, kdy Marťanův táta má v rukou osud nás všech, jsem skutečně nechtěl a dost Bila obdivuji, že jemu tahle absurdní situace vůbec nevadí.
„Jestli chcete oživit Mars,“ pobíhá Marťanů táta od přístroje k přístroji a je vidět, že ho práce skutečně baví, „musíte překalibrovat.“
Jen tak mimochodem jsem praštil rukou do stolu - zcela bez emocí.
„Brójo, nevyváděj,“ napomenula mě Irena. No, možná v tom nějaká emoce byla, protože se mi ulevilo, ale nedělá si náhodou z nás ten stařík srandu? Já si tedy umím představit, že vesmírné záření předvídal a schoval se před ním, že nás teď tahá za fusekli a čeká, až bude moct antikometu předat svému synovi a nás policii. Jsem z toho nervózní jak saně v létě.
143
„Za nás bylo běžné,“ vysvětluje, jako bychom byli malé děti, „že jsme všichni museli umět všechno, bez toho by se Mars nepodařilo osídlit.“
„My víme,“ položila mu Irena ruku na rameno. Jen ženy mohou mít s poblázněnými staříky takovou trpělivost.
„Chtělo by to obsluhu tam dole,“ točil usilovně knoflíčky.
„Mám armádu robotů,“ nemohl si Bil odpustit pochlubit se mým nejnovějším úlovkem, a ani mu nedošlo, že tím riziko jen zvyšuje. „Uvedu do provozu doly i továrny.“
„Skvělé, pak už stačí jen naprogramovat výrobu,“ jásá a mi začíná docházet, že Bil měl zase jako obvykle správný odhad, že tenhle dědula nic nechápe a pomáhá nám, aniž by věděl, o co vlastně go. „Nejlehčí je dát stálé opakování.“
„Tak to mám lepší nápad,“ skáču do té selanky rovnýma nohama a velice zevrubně se jim pokouším vysvětlit, jak je výroba pro výrobu nevýhodná a jak lze naprosto efektivně využít tak obrovský potenciál, který Mars pro produkci má.
Hned druhý den ráno jsem vytvořil semínka, to jsou malé prográmky, které se nasadí do fabrik, vyrostou z nich továrny na továrny a ty budou plodit hvězdolety, roboty, zkrátka co si budu přát.
„Potřebujeme obranu,“ stál mi Bil za zády, „ze Země se k nám nesmí nic dostat. Ti pancharti jednou stejně zaútočí, musíme jim v tom zabránit.“
„Nestraš Bile, snad nechceš ty sám bojovat proti celé planetě?“
„Hele, já už otrokem byl a znovu se jím nestanu. Generace předků bojovaly za nová území, já obsadil celý vesmír válečnou lstí a to za jediný mžik.“
„To je sice fajn, ale co s ním chceš dělat?“
144
„Vybuduju nový svět k obrazu svému a oni mi v tom nezabrání! Klidně na ně pošlu pár kilo antihmoty a vymažu je z historie, když budu muset.“
„To je dost drsný scénář, nemyslíš?“
„Když nás nechají být, nechám já je.“
„Dej mi čas a stanou se bezmocnými jako děti, jestli je mi rozuměno.“
„Nemohu ti dát čas a není ti Brójo vůbec rozuměno.“
„Tisíce satelitů jsou zavěšeny nad Zemí jako vánoční ozdoby na stromku, když je zničíme, je Země slepá, hluchá, bezmocná.“
„A ty víš jak na to?“
„Není nic snadnějšího, sundají si je sami.“
Ponořil jsem prsty do kláves, akordy se střídaly se staccatem, krescendem, vibrátem, legátem a závěrečná kvarta udělala tečku za počítačovou symfonií. Fakt jsem v něčem dobrý.
Chvíle na relax, zase si mohu číst.
Piráti už vládnou všude
Jak mořské panny rozrážely vyřezávané přídě plachetnic bělostné čepice vln. Vál příznivý vítr, monotónní zvuk moře uspával. Racek chechtavý upustil trus, mocipána ušpinil. Postavil se, v duchu zanadával, otřel se hedvábným kapesníčkem, zasněně zadíval v dáli.
„Kde jsou mé doprovodné lodě?“ nechápavě se otázal kapitána.
„Jsme moc rychlí, ujeli jsme jim,“ informoval ho vychloubačným tónem.
„Pevnina na obzoru!“ neslo se z hlásného koše.
„To těžko,“ zabručel kapitán, „kdo dal na hlídku krátkozrakého?“
„Je to můj synovec,“ přiznal se první důstojník.
145
„Kamarádíčkové kamarádíčků a pak se divíme, že to ani loď nepozná.“
„Takže loď?“ otázal se šlechtic, „ to mí věrní nám jedou naproti, domů je to jen kousek.“
„Mají sice naši vlajku,“ bručel si kapitán pod fousy, „ale vůbec se mi to nezdá, tuhle loď neznám.“
„Znáš snad všechny naše lodě?“ otázala se šlechtična a poklepala ho vějířem po rameni.
„Ano,“ zadíval se jí zpříma do očí, „úplně všechny.“
„Nikdo nemůže znát tolik lodí,“ uchichtla se. Kapitán se mračil, v duchu se snažil přeformulovat do slušné podoby tuto větu: Dáma jako vy nepozná škuner od šalupy, ale já znám i jejich jména, přídě a zádě, kolik mají stěžňů a děl, tak mě neser! Mezitím přirazily k levoboku čluny, početná delegace vylezla na palubu, kapitán se stále mračil a tiše pohyboval rty, jak marně hledal správná slova.
„Počkáme ještě na mé soudruhy,“ pronesl návštěvník. Kapitán se zarazil, ucítil pach česneku smíšeného se střelným prachem. Než stačil zareagovat, měl bambitku mezi očima.
„Ani píp, je li ti život milý.“
„Kurva,“ zaklel kapitán.
„Ho, ho, hó, copak to máme za ušlechtilé ptáčky ve zlaté klícce?“ na palubu se vyhoupl pirát Bil, „a toho barevného peří! Sundat šperky, vyprázdnit kapsy, sic vás nakrmím olovem!“
„Achich ouvej, jsou tu piráti a kapitán řekl snad i to hrubé slovo!“ vzkřikla dáma a omdlela jako špalek.
„No tedy papá,“ vyjekla dcera a šla do vývrtky za ní.
„Jak opovážlivé!“ zvolal šlechtic a dal si ruce v bok. „Vy asi nevíte, kdopak já jsem!“
„Hele ptáku,“ na palubu lezli další otrhanci, „řečičky naší babičky. Chlapi! Hledejte zlato! Já ho cítím na sto honů!“
146
„Krvavý Bile!“ volal pirát z podpalubí, „parfémy z Francie, koření z Venécie, plachtovina z Janova, hedvábí až z daleké Číny, truhly plné zlaťáků a šperků!“
„Zlatíčko, to je moje potěšeníčko!“ roztančil se Bil jak baletka v Labutím jezeře.
„Jak jsem řekl,“ protřepal šlechtic navoněný kapesníček, až to piráty vzrušilo, „jsme na vás příliš velké spousto.“
„Tak pozor!“ banditka hledala ideální cíl.
„Jsem majitel celého pobřeží,“ mávl neurčitě rukou, „a můj doprovod je tu co by dup.“
„Božínku božínečku!“ rozplakal se špinavec, „ta vůně a vznešenost, je to velký zvíře! Oni nás budou honit a honit, až nás chytí a pověsí! Já říkal, že se mi ta loď nezdá!“
„Kušuj,“ okřikl ho Bil, „žádná loď se ti nezdá.“ Pirát se nad tímto odhalením zamyslel.
„Krvavý Bile,“ přiběhl plavčík s šerpou přes prsa, „hlásím, lodě na obzoru!“
„Jaké lodě?“ vyjekl Bil.
„Vojenské, je jich moc!“
„Do piči!“ zaklel pirát Bil jak nejchlapáčtěji uměl, „to sme šlápli do sloního lejna.“
„Máte mé šlechtické slovo,“ zaujal stále ještě pán vznešený postoj, „že pokud ihned zmizíte, nikdo vám neublíží a na celé tohle nedorozumění jednoduše zapomeneme.“
„Bile, přece nebudeš věřit šlechtě!“
„Kušuj,“ okřikl ho Bil a hluboce se zamyslil. Poznalo se to podle zachmuřeného čela, vyplazeného jazyka a vítězného zvolání: „Už to mám!“
„Už je můžu zabít krvavý Bile?“ sápal se otrhanec po zbrani, jak hladový po propečeném holoubátku.
„Ne příteli, tady se nikdo zabíjet nebude,“ prohlásil slavnostně Bil, „vemte ty dvě urozené křehotinky,
147
odplujte s nima a dobře je kurva hlídejte, já tady zůstanu s vašnostou, zajedu si na zámek pro královské výkupné.“
„Copak tu není zlata dost?“
„To chceš být psanec po zbytek života? No nemám pravdu ty zženštilý hnuse, že nám dáš co máš a ještě poděkuješ?“
„Tak to vůbec nechápu,“ skuhrá pirát.
„Ty nic chápat nemusíš, hlavně mlč a poslouchej,“ zabručel Bil.
„Rozkaz!“ zasalutoval pirát a vypnul veškerou mozkovou činnost.
„A truhličku se šperky si mohu vzít?“ zaškemral pirátek.
„Ale jo, jednu si vem, hlavně už zmizte!“
„Tak alou vy dvě fuchtle,“ píchl je pirát jemňounce dýkou. Oči se potáhly koženou blánou, jako to dělají hadi, když zaostří svou kořist. Neviděl už ženy, ale věci, které musí zemřít nebo mu být po vůli.
„Hlavně to přežít,“ opakují si ženy tichou motlitbu, když loď mizí v dáli.
„Mladší je jak úhoř, stará jak slonice, chlapi, to ale bude vášeň!“ Říkáme tomu znásilnění. Otupit smysly, nemyslet, na pár chvil zemřít, znáte to? Jenže jednou se mozek probudí a začne do vás tepat - už to nikdy nejste vy. Šílená hořkost ponížení vyžírá srdce jako kyselina, tvář se šklebí, svaly napínají, na konci je smrt. Ne vaše, ale všech kolem, jako by neuhasitelná nenávist vymazala škaredý svět, zůstal jen ten vnitřní neposkvrněný, kam už ani vaše tělo nepatří.
Dvořané na zámku vítali šlechtice v hlubokém předklonu, vůbec jim nebylo divné, že za jeho zády je jako stín přilepený cizí muž.
„Copak to máme za vzácného hosta?“ osmělil se velitel stráže, „a kdepak máte vaši ctěnou rodinku?“ 148
„Tohle je můj bratranec,“ představil šlechtic Bila, „a má rodina odplula na nedaleký ostrov zavítat na jeho panství.“ Velitel se zarazil, ale než stačil cokoli říct, mocipán zmizel.
„Neopovažuj se mě podrazit,“ šeptal Bil a dloubal ho skrytou hlavní pod žebra. „Kousek po kousku ti budu posílal tvé blízké, jestli jen cekneš.“
„Cek,“ osmělil se nejudatnější.
„Tak za tohle ti znásilní ženu deset chlapů, možná i víc, ale tvou dcerušku si nenechá ujít nikdo, to ti garantuju.“ Že na tom už jeho chlapi pracují, mu pro jistotu neprozradil.
Rozproudila se veliká zábava na oslavu příjezdu vítěze válečné výpravy. Víno teklo proudem, skopci padali k zemi po celých stádech, jen oslavenec se nechal slyšet, že mu je šoufl a křepčení se nezúčastní. Hned druhý den ráno přijelo na zámek několik ctihodných otrhanců: zmlátili stráže, vypili víno, znásilnili chlapce i dívky, pár velmožů okradli.
„To jsou ale šprýmaři!“ odbyl šlechtic jejich ántré a když už byl v řečnění, povídá: „Můj drahý lide, nejmilejší národe! Nadešla ta chvíle, kdy se musíme rozloučit ...“
„Zkrať to,“ dloubl ho jeho stín dýkou do zad.
„Odjíždím na další výpravu, správu přenechávám svému bratranci, učenému doktoru Bilovi. Kořist tu samozřejmě ponechám.“
„Ach,“ oddechl si těžce zkoušený lid, „kořist tu přece jen ponechá, ponechá, cha - chá!“
Rychlá loď již čekala na svého panovníka, dovezla ho k jeho nejbližším a pak dál a dál, až na Kajmanské ostrovy, kde si bývalá šlechta i současní piráti ruku v ruce užívají pracně vydobyté bohatství.
„Tohle musíme oslavit!“ jásali poddaní.
149
„Slavili jste už dost,“ zabručel pirát Bil, „teď už budete jen pracovat.“ Lidé chvíli reptali, ale když jim došlo, že se pán nevrátí, a oni už nebudou muset zbytečně umírat v rozmařilých válkách šlechty, sklopili vděčně hlavy a už je nikdy nepozvedli.
O vydařeném kousku se dověděli zločinci po celém světě, úspěšně ho napodobili. Dnes už vládne jen kasta gaunerů a grázlů, urozené poctivce nenajdeš. A je to tak určitě lepší, jinak by krvavé války nikdy nenahradila glo - glo – glo - až na dno - globalizace.
150
9. Denní radosti oligarchů
Kapitola devátá je plná žluči, odhaluje rodové bohatství ukryté za demokratickým klišé, popisuje, jak se přisluhovači mocných blbí jak tágo nechávají oslavovat coby skvělí podnikatelé, zatímco skutečně nadané nenechají ani vyrůst.
Školení z praktické politiky pro začátečníky
Kromě starých oligarchů, což byli nástupci rodové šlechty, se ve dvacátém století objevili i noví. Pod rouškou komunismu zestátnili většinu planety, původní majitele popravili, pak si nakradený majetek mezi sebe rozdělili. Brzy vlastnili nejen nerostné suroviny Země, ale i finance a obchod. Celé státy soutěžily v boji o jejich přízeň. Globální oligarchové se nebáli násilí, měli peníze i moc, stačilo jen ukázat a ustrašení podnikatelé jim přepisovali většinové podíly svých firem. Vlastně ne jim, jejich slouhům, anonymita byla výsadou nedotknutelných.
„Už jede!“ volali lidé, „uvolněte místo, ministerský úředník už jede!“ Setkání podnikatelů s úředníkem se konalo v prastarém zámečku. Za státní dotace byl nedávno opraven, historickou dlažbu zalil asfalt, ztrouchnivělá okna se vyměnila za moderní plastová, dokonce i střecha dostala novou krytinu a interiér klimatizaci.
„Ustupte prosím, ať ministerský úředník nemusí čekat.“ Luxusní limuzína vjela až na nádvoří, dav se pokorně rozestoupil.
„Pozor, přejede vám nohy,“ zachránil soused souseda. „Jste z branže?“
151
„Jistě, jsme tady kvůli dotacím, při dnešních cenách by byl zázrak, kdyby se někomu podařilo přežít bez státní pomoci byť jen jediný rok.“
„Dotace jsou podvod, jen sráží tržní ceny dolů.“
„O to jim jde,“ pronesl až moc upřímně, „známý se naštval na úředníka, co mu chodil za ženou, ten mu dotace pozdržel, známý ho dal k soudu, ten se vlekl několik let, nakonec vyhrál, ale stejně zbankrotoval, na dotace není právní nárok.“
„S kým se úředníci soudí, tomu se dotace nedávají, to ví každý.“
„Mají nás ve své moci, brzy zavedou právo první noci.“ Z vozu vystoupil muž v šedém obleku.
„Tudy prosím,“ klaněli se pořadatelé, „pozor na kamínek.“
„Já přece trefím,“ zapotácel se.
„Jak se vám daří,“ zastoupil mu podnikatel cestu.
„Tak, tak,“ zatvářil se úředník ztrápeně, ale potutelný škleb se přehlédnout nedal.
„Mohu na slovíčko?“
„Ale jen na chviličku, sál už čeká, čeká, však se dočká, ne?“ zablekotal, v očích se zatřpytil úplatek (moderní ptydepe ho nazývá sponzorským darem).
„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli pro nás budou letos dotace.“
„Dotace už nejsou,“ zavrávoral, ale včas se ho chytil. „Děkuji příteli převelice, ale dotace na letošní rok jsou už rozděleny, na tom nic nezměníte ani vy, ani já, zkrátka nikdo.“
„Nikdo nám nic neřekl,“ byl rozhořčen, „já myslel, že dnes je ještě možnost.“
„Ne, ne, ne, včera. Dnes je pozdě, ale pokud jste vyplnil formulář B10, máte šanci.“
152
„Jaký formulář?“ zarazil se, „počkejte, jako žádost? Dával jsem stejnou jako loni!“
„Nu a v tom je ta chyba, chybička, slepička nesnese vajíčka,“ nadechl se. „Letos je nový formulář, takže pokud jste ho nevyplnil, nemáte nárok, až za rok.“ Podnikatel zůstal stát s otevřenou pusou, to je jeho konec. Usměvavý úředník ho obešel.
„Jestli chceš,“ přitočil se soused, „je to můj kamarád, domluvím ti s ním soukromou schůzku. Deset procent z dotací a bude tvou žádost antidatovat.“
„To beru, to je férový rabat.“
„Kamarádi si musí pomáhat.“
„Posaďte se na čestné místo,“ usadil ho pořadatel v sále plném lidí, „a berte si, jahody jsou mražené, tvarůžky uleželé, obecenstvo čerstvé.“
„Přátelé,“ přerušil přednášku s šarmem milovníka starší generace, „rád bych na našem setkání o optimalizaci zdrojů energie přivítal jednoho z nejpovolanějších, ctěného úředníka přímo z ministerstva, který má na starost dotace, vlastně toho má na starost mnohem víc, takže nás jistě obeznámí se vším, co potřebujeme vědět, prosím, máte slovo.“
„Dotace nejsou,“ postavil se úředník a málem ztratil balanc, „včera byl poslední den, tak za mnou nechoďte a neobtěžujte.“ Posadil se.
„Tak to bylo stručné,“ konstatoval zklamaný pořadatel, ale nesouhlasné mručení zastavit nedokázal. Úředník zpozorněl. Snažil se nespokojené jedince zapamatovat - to jim přijde draho.
Starosti mocných
Dostat malé podnikatele na přednášku o projektu mého osobního sponzora šlo jen tak, že jsme jim slíbili dotace. Plný sál je naše alibi, když chcete dát nehorázné peníze
153
ze státního rozpočtu na nesmyslné projekty, musíte budit zdání, že veřejnost má o ně zájem.
Jediný, kdo stál v sále za pozornost, byla překladatelka. Mladá, krásná, vzdělaná, representativní, takovou bych chtěl. On i můj sponzor je zajímavý, představte si starého nafintěného chlapa s fialovými vlasy, jak ve společenském obleku namyšleně vypráví o svém podnikání, které je ve skutečnosti jen divadlem. Má promyšlený každý detail včetně rukou pěstěných tak, že by se za ně nemusela stydět ani herečka.
„Co je to za osůbku?“ zeptal jsem se Alexe.
„To je dcera kolegy, jmenuje se Věruška, velice nadaná na jazyky, jestli chceš, představím tě.“
„Já miluji krasavice, co si váží bohatých starších mužů.“ Alex vycenil čtrnáctikarátový chrup, jsem někdy vtipný.
„Zrovna hledám sekretářku,“ podal jsem jí ruku, „a jak vás tak poslouchám, máte jazykové předpoklady i vše ostatní. Nechtěla byste se zúčastnit konkursu?“
„Ale já práci mám,“ udiveně povytáhla obočí. Byl to krásně překvapený výraz, mohla by s ním vystupovat v televizi. Alex jí hned vysvětlil, že manažerka pro vnitřní záležitosti má mnohem vyšší plat než překladatelka.
„Tak já se stavím,“ uculovala se, „ale určitě tam budou lepší, když je to tak prestižní místo.“
Nejschopnější sekretářka ve městě
Od dětství jsem pilně studovala jazyky, žádný z mých vrstevníků nebyl tak dobrý jako já, ale to jsem ještě netušila, že jednou bude umět pitomý počítač všechny jazyky světa a překladatelky se změní na cvičené opičky. Já už tuhle roli hrát nechci, mám na víc.
Budova energetického úřadu je palác z oceli a skla, dostat se do nejvyššího patra, je snem každého, a já tu
154
šanci mám! Zkřížím si prsty na rukou, otevírám dveře až úplně nahoře, hlava se mi točí, možná z toho atropinu, co jsem si nakapala do očí, aby byly panenky větší, živější a já krásnější.
„Jsi tady dobře,“ informuje mě dívka nalíčená jak na slavnostním plese, „už na tebe čeká, jdi dál.“
„Je to šaškárna pro lidi,“ bručí Boris, jako by se mi omlouval, „ale ze zákona konkursy být musí.“
„Jsem připravená,“ narovnala jsem záda, vypnula hruď, naladila úsměv, „kde je komise?“
„Komise jsem já, ty jsi vyhrála,“ samolibý úsměv se nedal přehlédnout.
„Jo takto?“ divila jsem se a vím, že při tom vypadám nádherně, „na nic se mě nezeptáte?“
„Máš mou plnou důvěru, ale aby mezi námi bylo od počátku jasno, já na služebních cestách musím representovat.“ Pohled mu ztvrdl, jako by toto byla ta pravá zkouška. Předal mi pár stránek textu.
„To chápu,“ kývala jsem překotně hlavou a snažila se zorientovat, co mi to vlastně dal.
„Samozřejmě ti proplatíme výdaje za šaty a obuv a takové ty věci, které vy dívky potřebujete,“ mával rukou, jako by si ani neuvědomoval, že mluví o dost velkých penězích, „ale je tady jiná věc.“
Já věděla hned, že to nemůže být až tak lehké. „Žijeme v moderním světě, každý má milenku, rodina o tom neví a tak je to správné, ale dnešní zákony se dívají na vztahy mezi nadřízeným a podřízenou hrozně, takže mi právní oddělení doporučilo, a já jeho rady vždy plním, abych s novou sekretářkou sepsal partnerskou smlouvu.“ Dost těžko se mi soustřeďovalo, ale něco málo jsem začínala chápat, teď si jen udržet úsměv. „Je totiž společensky naprosto nezbytné, abys na cestách vypadala jako moje společnice, takže spolu budeme spát v jednom pokoji,
155
v jedné posteli, já se za každou službičku navíc odměním, to neměj strach, ale přátelství v práci musí vydržet i v soukromí, to se oddělit nedá. Víš Věruško,“ poprskal si trochu bradu, „tohle je život, ne to koukání chudých na televizi. Máš vstupenku do nebe, tak si ji neznič.“ Chlapi ženy vždy zneužívali, vím to, fakt to vím, nejsem naivní, možná bych ho za tohle mohla i dostat před soud, ale prohrála bych, navíc by má hvězdná kariéra jednou provždy skončila.
„Samozřejmě, že to podepíši,“ usmála jsem se jako malá holčička, co chce říct, že je už velká, „podle mne je to zbytečné, protože se tu řeší samozřejmé věci, ale když to chtějí právníci, proč ne?“ Lepší odpověď si nemohl přát, jen jsem o trochu déle váhala s podpisem, za to mohl ten hořký pocit podvodu, holt jsem ještě málo ostřílená a to je chyba.
„Budu něžný,“ vzal si jediný výtisk a pečlivě ho uschoval (to abych neměla žádné důkazy, kdybych se cukla). Spokojený výraz ve tváři se nedal přehlédnout. „Dnešek už máš placený, jdi si vybrat něco na sebe, ráno se uvidíme.“
„A to si mohu koupit co chci?“ divila jsem se svým úžasně krásným způsobem. Největší zbraní na ponížení je totiž krása.
„Samozřejmě, je to na státní útraty,“ rozhazoval dary plnými hrstmi. Kdybych se nenechala zlákat až sem, možná bych mu po té držce dala, ale teď už necouvnu.
„Například značkové zboží v centru?“ nesmím myslet negativně, on to pozná.
„Přece nebudeš kupovat napodobeniny,“ naznačil, že úvahy o ceně běžného zboží jsou pod jeho úroveň.
„Jen abyste se pod účty neprohnul,“ smála jsem se jako filmová hvězda, co neprodá své tělo lacino.
156
„Chceš nějakou zálohu?“ ukázal ochotu přeměnit slova v činy.
„Snad něco málo,“ vzala jsem příležitost za pačesy, protože když vám někdo nabízí peníze, berte!
„V pokladně ti vydají podnikovou kreditku, už patříš mezi nás, tak kdyby tě někdo chtěl dát pokutu za parkování nebo rychlou jízdu, neplať ji, my to zařídíme, taky v nemocnicích žádné čekárny a placení, máme všude protekci, i plastické operace nebo nový chrup ti udělají zadarmo a ihned, státní byt v luxusní lokalitě za hubičku, lístky do divadla zdarma, to jsou samozřejmosti, jsme VIP.“
Tak tohle předčilo všechna má očekávání! Udělám cokoli, abych si tohle místo udržela, nezklamu, o takovéhle kariéře všechny mé kamarádky jenom sní a já to dokázala! Juchů!
Kdo nechápe, musí z kola ven
Získat tajné spolupracovníky je proces jemný, připomíná namlouvání krásné dívky. Nemyslím Věrušku, to byla rutina, ale oťuknout si Bila, nenápadně mu naznačit, oč jde a za kolik, získat jeho úpis, zdokumentovat první kompromitující platby, převzít důkazy o plnění úkolu, krůček po krůčku lákat oběť do bažiny, odkud není návratu, to bylo zcela něco jiného. Bil byl na tuhle práci tím nejnadanějším adeptem. Rozuměli jsme si od počátku, on věděl, co to je zubatý úsměv, proč je asanace tak výhodná, jak mocným argumentem je nehoda, jak odstrašující účinek má vážná nemoc, on se neptal jak, věděl, že utrpení a smrt je náš největší trumf. To Marťan je naivní jak dítě, tomu jsem naznačoval a vysvětloval, ale on se smál jak tupý sedlák.
„Fakt to nešlo,“ ujišťuji své přátele v ředitelské sauně, „i má dcera tvrdí, že Marťanovy idiotské iluze se zlomit
157
nedají, nacucal se jimi s mateřským mlékem, než je odbourá, půjde do důchodu.“
„Oceňuji, že do práce zapojuješ i rodinu, ale snad o ničem neví!“ Jim byl opatrný.
„Jasně že ne, ani dcera, jak o mně můžeš pochybovat?“
„Chápu, ale proč si ho do prdele brala?“ Igor je prudká povaha, tak povídám:
„Marťan je pod kontrolou, Bil je na naší straně a je všeho schopný, on se pro tuhle práci narodil, ostatně, výsledky mluví za své, kometa je pryč, co víc ještě chceš?“
„Vědět, kde je!“ udeřil hřebík na hlavičku.
„To neví nikdo, prostě ji ztratil tak dokonale, že už ji nikdo neobjeví.“
„Vidím, že to máš pevně v rukách,“ spokojenost mu zářila z tváře, „takže pohoda a klídek?“
„Jasně,“ horlivě přikyvuju a jsem rád, že nevidí tu horu problémů kolem.
„A já myslel, že ty úplatky skončí v tvý rodině,“ smál se, jaký jsem to vůl, že si nedokážu udržet peníze v kapse.
„Mám dost,“ zabručel jsem otráveně, ale i vzdorovitě.
„Nikdo nemá dost,“ opravil mě Jim, jako by měl patent na rozum.
„Na staré pořádky!“ pozvedl Alex vítěznou sklenici. Hrajeme si se silami, kterým vůbec nerozumíme.
„Ať nám to vyjde!“ vyslovuji přání všech.
„Ale něco se přece jen změní.“
„A co jako?“ lekl se Igor, některé věci už nestíhal.
„Veřejnost už nevěří vědcům a jejich projektům, které stojí obrovské prostředky. Je čas privatizovat největší průmyslový gigant všech dob, tu černou díru na peníze, Vesmírnou agenturu.“
„A jak si to jako představuješ?“
„Hele, naši lidi jsou v čele všech institucí, takže jim jednoduše řekneme, jak srazit cenu co nejníž a koupíme.
158
Na splátky, na úvěry, které za nás budou splácet samotné podniky, takže my osobně je získáme zadarmo.“
„Zestátnění – privatizace – zestátnění – privatizace, čtyřdobý motor na majetek,“ chechtal se Igor.
„Svět je prostřený stůl, stačí se jen shýbnout, peníze leží všude,“ přidal se Jim.
„Stát nás musí dotovat, bez dotací nic!“ bušil se Alex do kolena, „státní firma vyrobí v průměru čtyřicet miliónů ztráty každý měsíc, kdo nám to uhradí?“
„Jako doposud - daňoví poplatníci.“
„Daně platí jen idioti.“
„A těch máme plné volební místnosti.“
„Ovšem musíme chránit jejich sny, dáme jim viníka. Borisi, neuraz se, ale když tu není Bil, musí za něj do chládku tvůj zeťák.“
„No,“ dost mě to zaskočilo, „já ho sice mám plné zuby a moje dcera taky, takže nejsem v globále proti, ale není to příliš nebezpečné?“
„Není Borisi,“ tvrdí Alex, „je to nutné. Marťana necháme zadržet před televizními kamerami se vší pompou. Chvíli si posedí, pak mu pomůžeme ven.“
„A co na něj svedeme?“ divím se.
„Všechno, i sucho v Africe a rasové nepokoje v Americe, protože když se to přežene, lidi neuvěří. Pak ho pustí. Kdyby ne, tak president je náš člověk, dá mu milost, to lidi nasere ještě víc.“
„Kdo je nasraný, maká.“
„Nebo udělá hloupost a my ho zavřeme.“
„Jen aby neseděla polovina národa v base.“
„O jakém národě je řeč? Jsme přece globální svět! Můj národ kamarádíčků je rozptýlen po všech kontinentech.“
„A na to se napijeme!“ Šampusky vína se scvakly se stakanem vodky a sklenicí whisky (pivo nebylo).
„Ať žije kdo pije!“
159
„Alespoň spadne Marťanovi hřebínek, géniovi jednomu z Nemanic,“ stvrdil jsem přátelství.
„Měl holou prdel, když sem přiletěl a jednou provždy mít i bude.“
„No, zase až tak chudý není.“
„Hele, vydělávej a nechej vydělat, toť heslo vítězů.“
„Ovšem uvažoval někdo na tím, že Vesmírná agentura je největší žrout energie? Obrat nám klesne!“
„Chlapi, nekomplikujte to, sníží se spotřeba, zvýšíme cenu a budeme na tom ještě líp, ostatně energie bude zapotřebí stále, stačí se jen trochu snažit a pomoci přírodě i lidem, zkrátka pomáhat všem.“ Tenkrát jsem uvolnil napětí svým pověstným humorem a zajistil si postup na samotný vrchol.
Pan vedoucí má vždy pravdu
V úřadě už pracuji dvacet let. Nikdo to tu nezná lépe nežli já. Snad jen starý pan vedoucí, dokud tu ještě byl. Ten nový je hrozný.
„Pane vedoucí,“ přivítala jsem ráno svého přímého nadřízeného, „v pravém horním šuplíku máte pořád ty nevyřízené spisy. Už od vašeho nástupu,“ snažím se potlačit výtku v hlase.
„Já vím,“ zabručel.
„Je to důležitý kontrakt, domlouval se celý rok, závisí na něm existence dvou velikých továren.“
„Hele Liduško,“ plácl dlaní do stolu, „kafíčko, noviny a klid.“
„Jistě pane vedoucí, ale je to ve španělštině a tu vy neumíte. Jestli chcete, tak já vám to alespoň přeložím nebo udělám výtah důležitých bodů, vždyť se v tom vůbec nemůžete vyznat!“ Ono dělat na ministerstvu a ovládat jen mateřštinu, je dost divné. To my museli umět alespoň tři světové jazyky, jinak nás nepřijali. Dnes jsou
160
sice automatické překlady, ale jemné nuance diplomatického jazyka přeložit neumí.
„A ven!“ ukázal na dveře, „jste drzá.“ Zmizela jsem. Takové jednání jsem za svou kariéru nezažila. Předchozí vedoucí sice měl své mouchy, ale uměl. Tedy ne to co já, ale něco přece. Přinejmenším věděl, kde se zeptat, když tápal. Ani nevím, proč musel pryč. Snad to souviselo s tou hloupou kometou, kterou pořád chytali a pak zase ztráceli, ale já říkala: „Ta kometa nepřinese nic dobrého!“ Nikdo mě nebral vážně. A teď to má. Ale jsem loajální, já nevidím, neslyším, pracuji. Však on se zaučí. Pomohu mu. Mám známé všude, stačí zvednout telefon a ledy se hýbou i na severním pólu. Já přežiji cokoli (třeba i vaření kávy a posluhování).
Jak idiot u moci zkurví vše, na co sáhne
Nejdůležitější pro vedoucího je, aby všichni lidi pod vámi a kolem vás byli loajální. Nemusí vás zbožňovat, ale respekt mít musí. Ta stará namyšlená fuchtle ho nemá a mít nebude. Zvedl jsem telefon, vytočil číslo kamaráda.
„Nazdar Franto,“ zahlaholil jsem, „jak se vede? Nekecej? To že ti udělala? Ale jen tak. Jo, to víš, že ti pošleme příspěvek, počasí vydá za několik armád. Ale já vím, že tolik nechceš, ale ty satelity něco stojí a tvá životní úroveň, že? Co? To víš, že chci mít dopoledne jasno, ale o to teď nejde, nepotřebuješ náhodou sekretářku? Cože? Ale to ne, kost to není, ale umí spoustu jazyků. Kolik? Jak to mám sakra vědět, spoustu. Co? No jo, potřebuji se jí zbavit. Ale mám, takovou prsatou všemdalku. Che, che, che. Jo, práce udělá za tým lidí, v propagaci se ztratí každý. No jo. A ještě jednou díky. Máš to u mě.“
„Kafíčko pane vedoucí,“ přinesla podnos, „a noviny.“ Bylo vidět, že se přemáhá, obsluhovat šéfa bylo pod její
161
úroveň. „Mohu vám dát teď věci k podpisu? Obvyklá rutina, jen prodloužení starých smluv.“
„Rutina, rutina,“ brumlal jsem, „ten to ale pěkně vedl!“ Pochopila, že mluvím o svém předchůdci, jejím oblíbenci.
„Víte, ty nové kontrakty, jako je ten v šuplíku, ty jsou výsledkem práce mnoha lidí, ale ty staré se doplňují během roku a pravidelně jen prodlužují.“ Já byl podle ní idiot, který ničemu nerozumí a ona mě má poučovat. Možná má lepší školy než já, možná i lepší praxi, ale tady končí.
„Liduško,“ napil jsem se kafíčka, rozložil noviny, „už si s tím nelamte hlavu. Zrovna mě volal kolega…“
„Ale telefon nezvonil!“ Přešel jsem drzou poznámku mlčky a pokračoval: „Shání někoho jako jste vy - schopnou, pracovitou, sečtělou. Musel jsem vás uvolnit, protože on se bez vás neobejde. Takže se hlaste o tři patra níž, ví o vás.“ Úsměv ji zkysl na tváři, dokonce to chvíli vypadalo, že se rozpláče. Ale tu radost mi přece jen neudělala, no nevadí. Jeden vyhazov někdy upevní morálku víc, než mnohaletá personální práce.
„Věruško?“ kývl jsem na její nástupkyni, „v pravém horním šuplíku mám nějaké spisy ke skartaci, postarejte se o to, já musím na pracovní poradu.“ Tohle ta stará fuchtle musela slyšet, viděl jsem, jak sebou škubla.
„A kde vás mám hledat, kdyby bylo něco hodně, ale hodně urgentního, jako třeba návštěva shora?“
„Nic výš už není,“ usmál jsem se, „alespoň ne oficiálně.“
„Tedy pane vedoucí, vy jste ale borec!“ Mám pocit, že jsem si vybral dobře. Ale uvidíme, první noc ukáže.
Národy soutěží, firmy z nich rejžují
„Helou Borisi, jak se máš ty starý rusofile?“ mával jsem na kamaráda z vody.
162
„Nazdar Jimi ty starý amerikáne,“ pokynul mi rukou a v poklidu ze sebe shodil šaty.
„Tak co, už dnes po práci?“ pochechtával jsem se jako obvykle.
„No dovol, ještě jsem ani nezačal!“ Rozuměli jsme si. Dostal jsem ho na nejvyšší pozici na ministerstvu a sem tam mu šoupl nějaký kšeftík, na kterém vydělal na dům či auto pro svou dceru, protože on už má všechno a jak
říkám, spát můžeš jen v jedné posteli, letět jen jedním tryskáčem, takže když máš víc, musíš se o to podělit s kamarády, no nemám pravdu? Boris zajišťoval, aby mé podniky nikdy neměly o dotace nouzi.
„Znáš se s Mirandou?“ představil jsem ho nádherné dívce o půl století mladší, než jsme byli my.
„Nazdar Mirando,“ políbil ji na ústa, pak na obnažené ňadro.
„Ty jsi ale divoch,“ mrkla na něj, „to by ti manželka nestrpěla.“
„Fuj,“ zamračil se, „jak sprosté slovo. Mimochodem, žádnou nemám.“
S Borisem jsme vždy rokovali v přítomnosti žen. Vlastně jsme se jen tak bavili, popíjeli a kolem nás kmitali poskokové, kteří měnili svět. Dodává to sebevědomí. Nebo zadostiučinění? Teď nevím, slova se mi nějak pletou.
„Prý jsi dnes poslal dvě fabriky k ledu.“
„Já?“ znejistěl, „odkud to víš?“
„Mám své zdroje,“ mrkl jsem na Mirandu, protože ona o tom taky něco ví.
„To ta stará škeble pomstychtivá,“ došlo mu to.
„Možná ano, ale co si bez ní počneš?“
„Každý je postradatelný,“ zabručel a najednou se mi zdál dost nejistý.
„Jen abys to nepřehnal,“ napil jsem se značkového vína.
163
„Hele, oba víme, jak to v obchodě chodí. Fabriky vyrábí za náklady a ty to prodáváš. Když je zisk, je celý tvůj, když prodělek, máš svůj rabat a ztrátu zaplatí jiní. Ty prodělat nemůžeš, tak o co ti de?“
„Jistě, ale když to tak povedeš dál, nebude odkud brát. Dvě fabriky za sekretářku, to je přece jen přehnaná cena, nemyslíš.“
„Neser Jimi, ty mě nebudeš peskovat! Kolik tobě uteklo kontraktů? Kolik lidí muselo zařvat, abys napravil své chyby? Tohle je válka, my vítězíme, tak o co de? Já ti na nějaký posraný fabriky fakt seru!“
„Klídek,“ konejšil jsem ho, „já to tak nemyslel. Je vidět, že to máš pevně v rukách a o nic jiného nejde.“
„To bych řek,“ přitáhl si Mirandu za předloktí, „a poděl se - chrte.“
„Ty jsi ale divoch!“ chichotala se.
Tak tohle byl zase on: chlapský, vtipný, pohotový, připraven ke všemu. Nám patří svět!
Vyjádření Heleny k této kapitole
Táta říká, že Země je shnilé jablko prolezlé lidskými červy, ti chytří si své cestičky vždy najdou. To svědčí o tom, že Marťan chytrý není, protože jinak by neseděl v cele kvůli maření výpravy a novináři by o něm nemohli psát jako o zločincovi, který obral všechny i sám sebe.
Vyjádření Marťana
Lidi jsou zblbnutí, hra na nejvyšší věk, nejpohodlnější život! Rodí se nahatí, oligarchové je jako ošatí, nasytí, před nemocí zachrání? Ideály výkrmových prasat ovládly Zemi! Sáhněte si, jsou přece zdravější, krásnější, usměvavější!
164
Vyjádření Ireny
Chlapi mají své zájmy a my ženy bychom se jim do nich neměly plést. Moc je největší afrodisiakum. A zadržení Marťana byl obyčejný omyl. Možná to zinscenovala televize jen pro zvýšení sledovanosti.
Vyjádření Brojlera
Hledejte gramatické chyby, stylistické nesrovnalosti a hlaste je, něco se najít musí, tahle kapitola se mi hnusí. Pokud už někdo chce kritizovat systém, měl by začít sám u sebe, chyba je v každém z nás, řekl jsem to správně - Bile?
Vyjádření Bila
Já na lidi seru. Nikoho nepotřebuju. Zákony tvoří vlci pro své ovce, věřit jim můžou jen marťani. Kde berou burziáni škváru? Kdo má budík u postele a kdo sloužící?
Odpovězte si sami, otroci.
Vyjádření Marťanova táty
Věci mohou být ve skutečnosti úplně jinak, než na první pohled vypadají a to, že mého syna pustili pár týdnů po zatčení na svobodu, svědčí o tom, že pravda a láska opět zvítězila nad lží a nenávistí. Víc neřeknu. Jsem z toho blázen.
Konec vyjadřování k čemukoli
165
10. Vysněný ráj
Sněme všichni sladce jako v té pohádce o šípkovém světě, kde růže bujně kvete, lidé se radují, hodují, nadšeně pracují, nádherná nádherná láska laská a nabubřelá šlechta si líže psychické rány tak efektivně, že se antické tragédie stávají životní inspirací v jejich přepychové pýše.
Stavbyvedoucí
Můj poslední výtvor byl horský hotel na Čomolungmě, vypadal jak čepice na špičce hory, která neměnila panoráma, zato se do ní vešlo tisíce hostů a na její provoz bylo třeba víc energie, než spotřebovalo leckteré větší město. Za to mohl přetlakový systém a všechny ty pohyblivé terasy a horolezecké stěny pro sportovce odchované ve fit centrech, sjezdovky pro ježdění bez námahy, umělé vodopády pro obdivovatele přírody a ledopády pro milovníky něčeho tvrdšího, zkrátka trvalý shon v nehybných majestátných velehorách.
Jsem známý stavitel, snad proto mě štědrá nabídka bláznivého miliardáře až tak nepřekvapila, ale co mě překvapilo, byl jeho tropický ostrov.
„Je to fádní skalisko uprostřed moře,“ zírám na pustinu, „ani pitnou vodu tu nenajdete.“
„Odsolovací zařízení postavíme první,“ oči mu zářily, jako by se díval na úplně jiný ostrov než já.
„Věděl bych o lepších místech,“ na chvíli mě opojila představa, že na prodeji pozemku získám provizi.
„Lepší nejsou,“ zabručel tlustý podivín a já se už raději na nic neptal.
Začali jsme osázením mořského dna, pokračovali přesunem vzrostlých stromů, do toho se budovalo technické zázemí, navenek to vypadalo, že nic neděláme.
166
„Když už konečně začnete stavět?“ dorážel na mě.
„Už se staví,“ ujišťoval jsem toho naboba, „fabriky vyrábí součástky na zakázku.“ Ale tak je to vždy, jen já vím, že vyrobit super pevné a přitom čiré sklo umí jedna továrna na světě a to jí ještě musím dát dost velkou objednávku, jinak se do výroby nepohrne.
„Mám pro vás nějaké změny v projektu.“ Považoval se za tak skvělého, že i do tohohle fušoval. Ale co, když chce zprznit skvělé dílo architekta, je to jeho věc.
Tahle stavba je výplodem globalizace: Kontinenty se změní na pracovní gubernie, vítězové vládou z paláců na ostrovech, ale pšt.
„,Ten gepard a slon, to je dost nebezpečná ozdoba, nemyslíte?“ otázal jsem se, když je na ostrov přivezli.
„Vůbec ne, jsou to kočičky a sloni domácí, nikdy neviděli přírodu.“
„A co je to za psa? Bojové plemeno? Nezaútočí?“
„Ale kde, manželka mu dala jméno Krehru, je jako já.“
„Alespoň vytváříš pracovní místa,“ přizvukoval jeho ouchcapek, prý taky nějaký doktor, „jsi takový místní dobrodinec.“
„Tak to jo, tos udeřil hřebík na hlavičku,“ naparoval se jak páv, „měl bych se nechat nosit v nosítkách, to máš další pracovní místa, a taky zavedu zaměstnání utírač zadků a svobodná demokratická podnožka.“
„Proč ne?“ zamyslel se ten úlisnej parazit, „když budou dobře placená, lidé se o ně porvou.“
Proč jsem Bilova milenka
Každá ženská je na peníze, co si budeme povídat, ale ne každá má školy na to, aby věděla, proč se položky v kolonce má dáti - dal musí rovnat.
167
„Budujeme s Bilem kouzelný ostrov,“ chlubila se Irča na výročním srazu abiturientů a protože ví, že daně jsou má specializace, pochlubila se, že ve vesmíru daně nejsou.
„No počkej, ale jak to potom funguje?“
„Z dobročinnosti, Bil je štědrý.“ Nu a v tu chvíli mi došlo, že pracně vystudovaná ekonomie je scholastika, kdy finančníci v roli kněží šíří víru v peněžní systém stejně jako kdysi dávno v panteon bohů.
S Irčou byla sranda, už na škole žila s Bilem na hromádce a mejdany, které se u nich v garsonce konaly, patřily k těm nejdivočejším. Já jsem o dost mladší, tak vím jen z vyprávění, že se tam hrály hry, kdy se třeba pomalovali na nahé tělo, ona prý nejraději byla za tučňáka, no a o půlnoci se vydali do ulic šokovat lidi.
Nebo jednou vzpomínala, jak se Bil ráno probudil po obzvláště drsném flámu, ona na něj houkla, ať jde vyvenčit psa a on se sebral a šel. Nahý. Až když potkal chodce a ten před ním utekl, došlo mu, že se zapomněl obléct. Prý neztratil hlavu, jen zavolal: „K nozzze!“ Psa dovedl domů, hodil na sebe dlouhý kabát a venčení dokončil.
„Hledáme provozní, mít na ostrově kamarádku by se šiklo,“ pošeptala mi plat. Protočily se mi panenky.
„Ježišikriste, kde berete tolik peněz?“
„Bil si je tiskne, chceš víc?“ zažertovala (alespoň doufám).
„Takovou rezidenci,“ rozplýval se Brojler jako laskonka na patře, „neměl nikdy žádný král.“
„Hele, aby ses z toho nepo...“ byla jsem po příjezdu rozmrzelá, navíc doprdelovlezy nesnáším.
Bil byl jako hroch, rochnil se v bazénu, když jsem se s ním šla přivítat, koukal mi neskrývaně pod sukni. Nenosím kalhotky, nemám se za co stydět, ale tentokrát jsem zrudla.
168
Bil mě sklátil hned tu noc a byl tak zdvořilý a pozorný, že jsem nemohla přirazit nohy k sobě. Vlastně to bylo naopak, on byl dole, já nahoře, to kvůli osobní bezpečnosti.
Nevím, co se mu na mně líbí, za ty prachy by mohl mít jakoukoli ženskou, ale možná jsem jen byla po ruce, on je v podstatě hrozně líný.
„Já za nadváhu nemůžu, má zaživadla skvěle tráví, s tím nic nenadělám.“ Držel diety, ale já to znám z vlastní zkušenosti, oč víc jeden měsíc shodíte, o to víc další přiberete. Já proto nejím. Vůbec. Jsem hubená jako prst a to se Bilovi líbí.
On jedl pomalu, zato pořád. Nejlepší restaurace mu letecky vozily… Ale dost, obraťme list.
Irča o našem vztahu musela vědět, ale nikdy se ani půl slovem nezmínila a i já hrála hru, že jako nic. Byla jsem u nich pečená vařená, tak jednou týdně jsme dělaly seance, povídaly si, popíjely a vzájemně si vyholovaly chloupky a barvily nehty u nohou.
Jsem ráda, že jsem neztratila kamarádku, ale někdy mi připadá, že to za ty peníze ani nestojí. Vydržím pár let, našetřím si a pak půjdu do důchodu - ještě před čtyřicítkou.
Pak se Bil zbláznil, jednou se Irči zeptal:
„Miláčku,“ on byl někdy dost obřadný, „nechtěla bys být se mnou těhotná?“
„Co prosím?“ vytřeštila na něj oči a jak ji znám, tak přitom utírala prach nebo dělala nějakou jinou hloupost ve stylu pečlivé hospodyňky. Přitom nemusí!
„Klasicky, jako to dělali naši předkové,“ olízl si odulé rty nadměrným jazykem.
„To je dost drsné přání,“ ohradila se a jak mi později povídala, tak se jí ty oholené chloupky na celém těle postavily do pozoru.
169
„Ale není, těhotenství je fyziologické,“ on si vždy něco málo o problému přečte.
„Víš, kolik mi je let?“ pípla Irča a určitě by se ráda zdekovala, ale když si Bil něco vezme do hlavy, nedá si to vymluvit.
„V dnešní době to není vůbec žádné riziko, medicína zvládá složitější věci,“ předváděl se, „je to strašlivě vzrušující, chápeš?“
Nejspíš jenom kývla, ona je vzrušená pořád, ale s obrovským břichem, s ranními nevolnostmi, neustálým močením a s oteklýma nohama to nemá absolutně nic společného.
„Tak ju?“ pohladil ji pupík a pak se prý hned vrhli na první pokus o otěhotnění. Pokud vím, tak se jí dařilo brát tajně antikoncepci, protože Bil není žádná myslivna a časem zapomíná, ale tentokrát si vzal na pomoc doktory a bylo po srandě.
„Budeme mít dítě,“ bulil jako národní umělec, když vystupuje v ruském psychodramatu, ona bulila taky, ale rozhodně ne štěstím. Na usmířenou dostala obrovitánský prsten s diamantem, on začal nakupovat serepetičky, jako by už neměli Pavlíka.
„Ale ten se nepočítá,“ vysvětloval mi, „je ze zkumavky.“
Já vím, jak někteří chlapi na svých potomcích lpí, tak jsem mu raději nic nevysvětlovala, ale pro jistotu jsem si nechala udělat malilinkatou operaci, říká se jí hysterektomie, o otěhotnění už nemůže být jednou provždy ani řeč.
„Bile,“ ptám se to památné letní odpoledne, „není pro tebe sex po jídle moc riskantní?“
„Střízlíka jako ty sním k večeři,“ posadil si mě do klína, „víš puso, mít milenku je skvělá věc, je to jako bych se vrátil do studentských let.“
170
„Fakt jsi omládl,“ zírala jsem na jeho čerstvě nabarvené vlasy.
„Je to vzpoura proti konvenci, mé druhé mužství,“ vrhl se na mě.
„A neměl bys navštívit Irču?“ snažila jsem se zchladit jeho zápal.
„Proč jako?“ zarazil se a s námahou se posadil.
„Už jsi zapomněl, že má rizikové těhotenství?“
„Copak já za to můžu?“ zakousl se do dietní klobásky.
„Ale ne, ani v nejmenším, jenom že se Irča musí ve špitále nudit.“
„Chtělo by to víc koření,“ snaží se změnit téma.
„Ještě než se dáme do mazlení a milování, domluvil jsi Pavlíkovi hlídání? Víš, aby nás nepřekvapil.“
„Zapomněl jsem,“ plácl se do čela.
„Tak na,“ podala jsem mu telefon.
„Zavolej sama, na chvíli si odskočím.“
Jsem pohodářka, vím, že v životě o nic nejde, ale najedou mi došlo, že když všechna ta malá nic, co mě provází po celou mou existenci, nasčítám, dostanu se přesně tam, kde zrovna jsem, a kde jsem rozhodně niky, ale skutečně nikdy ani náhodou být nechtěla.
Sonda do nitra božského Bila
„Jsem výjimečný, to je nadmíru jasné, nejspíš jsem i božský,“ uvažoval Bil, zatímco seděl na trůně.
„Už Bile?“ volala milenka zpoza dveří.
„Ještě ne!“ odvětil nedbale.
„Kam bych to až dotáhl, kdybych měl v mládí tak skvělou výchovu, jako měl Marťan? A lze to ještě vůbec dotáhnout výš?“ mlel tiše tu svou.
„Máš problémy Bile?“ obavy v hlase byly přehnané.
„Už budu!“
171
„Nesplachuj Bile!“ připomínala jako vždy, „musíme tvou stolici analyzovat!“
„Když myslíš,“ pronesl pohrdavě a nedbale si umyl ruce, „nebo si je nemám mýt?“
„Je to jen na tobě, vyřeš to.“
„Já nevím,“ umyl se jen napůl, „to snad stačí.“
„Správné rozhodnutí Bile,“ podpořila ho, jako by právě vymyslel vzorec propojující zákony mikro a makrosvěta.
„Uvažoval jsem, víš, jak jsme četli o těch faraónech, že měli nejen degustéry, ale také doktory, kteří čichali k jejich stolici, což bylo odporné, ale v podstatě je to dnes podobné, nemyslíš?“
„To jistě Bile, faraóni předběhli svou dobu stejně jako ty.“
„A co dělá čipera?“ Nenápadně odhrnula koupací plášť.
„Salutuje,“ hlásila. Bil si přes břicho už roky neviděl.
„A co je tvou občanskou povinností?“ zkoušel ji.
„Ty jsi ale vášnivý,“ políbila ho na líc. „Kde to chceš?“
„Hned tu v bazénu, nebudeme se přece unavovat chozením.“
„Správné rozhodnutí Bile.“ Milovali se krátce, on tomu říká tiché a rychlé šplouch. Ona to raději ani nevnímá, zapřít se, naladit úsměv a hurá na to.
Mé hrdinství, na které nikdo nevzpomíná
Snažím se zapomenout na tu chvíli, kdy se po schodech hnal chlap a cosi řval.
„Co se děje? Ty mu rozumíš?“ ptal jsem se milenky. Zahalila svou nahotu do koupacího pláště a šla mu v ústrety.
„Pes!“ zaslechl jsem, „chytil ho pes!“
„Koho?“ vyskakuji jako v akčním filmu.
„Pavlíka!“
172
„Ale to je hloupost, byli to kamarádi!“ V jeho očích jsem poznal pravdu, vyděsila mě. Rozběhl jsem se.
Už z dálky vidím, jak nad ním Krehru stojí a rozhlíží se, jako by čekal pochvalu. V jediném zlomku vteřiny mi došla hrůza celé tragédie. Vrhám se na zem, pes ustupuje, pak se sápe i na mě. Zakousl se mi do ruky, bolest necítím, nakopl jsem ho, až žebra zapraštěla, couvá, dostává další kopanec: „Místo!“ Řvu na něj, zavírám ho do kotce, beru do rukou syna.
„Borče,“ šeptám mu do ucha, „nevzdávej to.“ Ještě dýchá. Běžím s ním na kliniku. Nikdy bych nevěřil, že umím být tak úžasně rychlý.
„Narodí se mi bráška, už mě nebudete chtít,“ šeptá tak tiše, že ho sotva slyším.
„Který vůl ti to řekl?“
Bylo to jen pár kroků, stejně mi nestačil dech. Rozrazil jsem dveře, až se sklo vysypalo, doktor vyběhl na chodbu, okamžitě pochopil.
„Je raněný!“ zařval jsem, „raněný!“
„Sestro,“ plášť mu vlál jak záclona v podzimním průvanu, „rychle láhev nulky!“
„Pavlíku, neumírej,“ šeptám do ujíždějícího ucha, ale on mě už nemohl slyšet. Najednou byla ordinace plná pobíhajících lidí. Muž v bílém mi dal prášek a něco na zapití, sestra mi ovázala pokousanou ruku, posadil jsem se, srdce se uklidňovalo. Ukázal se doktor, vrtí hlavou.
„Nepodařilo se nám ho oživit.“
„Ještě dýchal,“ nepoznávám svůj hlas.
„Měl minimálně dvě smrtelná zranění,“ mluvil v minulém čase, „a spoustu drobných. Ten pes si s ním musel hrát jako s kořistí, čekal, až vykrvácí.“
„Byli to kamarádi,“ hlesl jsem. Ozval se telefon. Zvedl jsem ho.
„Bile,“ to byla Irena, „kde jsi?“
173
„V nemocnici.“
„A kde jsi sakra byl?“ Sluchátko ohluchlo. U milenky, pomyslel jsem si, a co mý být? Lidé kolem chodili, něco povídali. Dali mi injekci.
Zvedl jsem se a šel domů pro pušku. Nabil jsem ji. Vyšel ven. Krehru ležel vedle černé kaluže a lízal ji. To byla Pavlíkova krev. Zamířil jsem mu na hlavu a střelil. Vyskočil a dostal druhý zásah. Nabil jsem a střelil. Nabil a střelil. Už to nebyl pes, ale halda krvavých chlupů.
„Půjdete s námi,“ ozval se hlas. Dva policajti stáli za mými zády.
„Kde se tu sakra berete?“ podávám jim pušku. „Byl to můj pes, můžu si ho zastřelit, kdy budu chtít.“
„Nejde o psa ani pušku, klidně si ji nechte,“ nasadil přísný tón inkvizitora, „jde o vašeho syna, sepíšeme protokol.“
„Teď se staráte! Bylo to vaše dítě nebo moje? Jděte pryč!“
„Vaše dítě není váš majetek,“ tvář mu ztvrdla jako chleba na slunci, „on byl příliš malý na to, aby uměl tak velkého psa ovládat, je to vaše chyba!“
„Byli to kamarádi,“ bráním se zoufale, „máme různá zvířata, ale pes? To fakt nechápu!“
„Psi cítí emoce. Jaké musí být poměry ve vaší rodině, když i pes zabíjí své nejbližší?“
„Jak to myslíte?“
„Kdo ho krmil? Kdo cvičil? Koho poslouchal?“
„Hele, nech ho,“ chytil ho druhý za ruku, jako když se manažer snaží udržet boxera v rohu ringu, „to nám vysvětlí jinde.“ Chvíli jsem byl ticho, v hlavě mi to pracovalo. Takhle hloupě se nechat chytit! Nemohl jsem být ostražitější?
„Dovolíte, abych se převlékl a umyl?“ Dívali se nejistě, jako by mě chtěli na místě popravit. „Právě mi zemřel 174
jediný syn, žena leží v porodnici, měl byste mít trochu ohledu!“ zakryl jsem si tvář dlaněmi.
„Musíte s námi,“ byl celý nesvůj, „máme své předpisy.“
„Tak na ně zapomeňte!“ štkal jsem.
„To nejde,“ tvrdil.
„Alespoň na chvíli!“
„No převléct se můžete, to vám nezakážu,“ snažil se udělat pořádek v povinnostech a pocitech.
„Díky,“ podal jsem mu ruku, „moc vám děkuji.“ Tím si bezděčně zachránili život.
Kdo uteče, ten vyhraje
„Už tu na tebe čekám,“ pomohl jsem Bilovi do hvězdoletu. „Ti policajti nemají soucit!“
„Ještě že tě Brójo mám,“ dokonce se usmál, ale vzápětí zamračil, jako by si vzpomenul. Hvězdolet se vznesl tiše jako to umí jen stroje na antihmotu, zakroužil nad překvapenými strážníky, nad nemocnicí i ostrovem a zamířil do vesmírného centra.
„To bylo o fous,“ oddechl si s ulehčením.
„Nemohli tě zatknout, byl jsem tam já,“ ujišťuji ho, ale moc tomu nevěřím.
„Jak já tu planetu nenávidím!“ A to bylo naposledy, kdy na Zemi Bil byl. Po příletu se dověděl zprávu, že Irena ten šok nezvládla, dítě potratila. Měl jsem pocit, že to Bilovi vůbec nevadí, byl už pod silnou dávkou sedativ a všemu se jen pobaveně smál.
175
11. Návštěvníci
Kde jiné knihy končí, tam tahle kapitola začíná, je o milionech pštrosů, kteří se rozhodli strávit zbytek života s hlavami v písku, a i když jim je někdo násilím vytáhne, oni je tam zpupně zase strčí.
Návštěva kriminálu
Když pustili Marťana z kriminálu, byl jiný. Asi na něj zkoušeli vůdů nebo se z chlapce stal chlap, prostě přestal nosit hlavu v oblacích a zdrsněl.
„Kometu ukradl Bil,“ stěžoval si, jako bych ho odsoudila já. „ Když na svou práci sere policie, tak já po nich ty sračky čistit nebudu!“
„Musíš,“ ušklíbla jsem se, „když jsi blbej jak poleno a necháš se posrat.“
„Ale to jsem neřekl! Neserou na mě, ale na svou práci.“
„Opravdu - debata na úrovni! Samé fekálie, to ses vyznamenal!“
Hádali jsme se pořád, nebo mlčeli celé dny.
„Packo, slyšela jsi už tu zprávu?“ volá z křesla jako retard.
„Ne, já jsem taková hloupá husa, já zprávy neposlouchám.“
„Jen se chci pobavit o událostech.“
„Víš, že jsem obyčejná prosťačka, neztrácej svůj drahocenný čas.“ Naše soužití bylo od prvního okamžiku omyl. Sexuální život taky nestál za moc - jako noty u bubnu – samá pauza. Spíš jen ta pauza.
„Dnes to bylo takové malé nic nebo velké nic?“ zeptal se mě naposled.
„Malé,“ odpověděla jsem.
„Tohle ti přece nebudu věřit!“ Hýkal jak zaseklá deska.
176
„Jestli patříš k chlapům, co musí po souloži slyšet, jak jsou úžasní, tak: Ach pane řediteli, to ale byl macek!“ teď jsem se pro změnu smála já.
„U milování jsou vždy dva, kde nefunguje vztah, nefunguje postel,“ omlouvá neschopnost uspokojit ženu. Já měla kluky, na které se stačilo podívat a ženská měla orgasmus!
Vlastně jsem na pád jeho kariéry nejvíc doplatila já. No ano, už nikdy nebudu zářit na vědeckých oslavách a recepcích! A co mám asi tak dělat s těmi úžasnými modely od předních módních návrhářů? Co ty stály peněz! Jiné ženy by pro ně dokázaly i vraždit, ale tady si je můžu vzít tak akorát do lesa na houby.
„Musíš začít znovu,“ snažila jsem se tomu svýmu ve vlastním zájmu dodat sebevědomí.
„Nic nemusím,“ choval se jako zpráskaný pes a lízal si rány. Všechno jsem za něj dělala já.
„Není co,“ zabručel, kdykoli jsem se ho snažila zapojit.
„To jenom ty nevidíš tu kupu práce!“ zlobila jsem se, „myje myčka, pere pračka, žehlí žehlička, jen já dělám hovno, že?“
„Nemusíš práci předstírat,“ vysmíval se mi do očí.
„Co prosím?“ otázala jsem se s neskrývanou výhružkou v hlase.
„Tady na Zemi je zvykem, pořád něco předstírat. Když někdo v práci odpočívá, tak dělá, že něco dělá, místo aby si lehnul a skutečně si odpočal.“
„Posloucháš se vůbec?“ nevěřila jsem vlastním uším.
„Já tě nehlídám, nehoním, tak odpočívej.“
„To můžeš akorát ty!“ své rozčilení jsem už neskrývala, „posrals, na cos šáhl! Kariéra v hajzlu, živoříme na samotě a ty děláš, jako by to byla výhra!“
„A není?“
Kouká na sport, nikoho nesnese.
177
„Reklamu nenávidíš, ale když chlapi od hlavy k patě zmalovaní reklamou běhají po hřišti plném reklamy a prokládají to další reklamou, tak tě to nevadí,“ tiše doufám, že se nad sebou zamyslí.
„Vadí,“ zabručel, „ale přemůžu se.“ Co na to říct? No a taky pije. Sice jen značková vína, zato dost.
Návštěva mého zetě
Některé lidi životní zkušenosti poučí, jiné zatvrdí. Můj zeť patřil do třetí kategorie, naštval se na svět tak, že se s ním nedá ani mluvit. Těch nesmyslů co napovídal! Při jeho poslední návštěvě nadával na Bila, tak mu povídám:
„Podívej, lidi mají svou hierarchii a přestože s tím nesouhlasíš, ne, nepřerušuj mě, tak ji musíš respektovat. Takových zbojníků, kteří se chtěli trhnout a ovládnout svět, jsme už zažili - a kde jsou dnes?“
„Nevím,“ hlesl.
„Pod kytkama, kde jinde!“ ušklíbl jsem se. „Vzpomínám, jak jsme jednomu kandidátovi na presidenta přidali do jídla pár kapek PCB, po celém těle mu naskákaly pupínky a přestože volby vyhrál, na ten hrůzný zjev se lidé odmítali dívat.“
„To je ale strašné,“ hlesl Marťan.
„Pro výstrahu. Podívej, dřív se pro zastrašení vedly války, pořádaly veřejné popravy, dnes stačí jedno exemplární potrestání, masmédia to zveřejní a lidi se vyděsí víc než kdy dřív.“
„Že mu to tati vůbec vysvětluješ, on je jako mimino,“ přidala se dcera na mou stranu.
„Copak ty o těch svinstvech víš?“ obrátil se na ni.
„Ale to musíš brát s nadhledem, jako že spravedlnost si svou cestu vždy najde,“ mávla rukou.
„Ale tady jde o opak,“ nasadil zase ten svůj zásadový kukuč, „podle tvého táty se to skutečně stalo!“
178
„Tak ať se to nestane i tobě,“ odsekla, čímž bylo jasné, že mě pochopila. Zbytek návštěvy mlčel, jen když jsem vyslovil slovo emancipace, zašklebil se, že je to sprosté slovo.
„Jen ho nech, ať to vysvětlí,“ snažil jsem se zadržet příval slov své dcery.
„V celé přírodě i ve společnosti vítězí silní nad slabými, vyčlenit z toho ženy a tvrdit, že je utlačují muži, je stejné, jako se rozčilovat nad smítkem u nohy a nevidět, že stojíme na hoře odpadků.“
„Ale já se bavím o hnutí, co založily už naše prababičky!“ kdyby tu nebyla Helenka, neztrácel bych s ním čas.
„Prababičky si rovnost představovaly jinak, ani ve snu je nenapadlo, že by mužské práce mohly dělat ženy, jen chtěly rovné odměny. Tenhle humánní principy prosadily ve sportu, ženy hází lehčím oštěpem, lehčí koulí, ale zlaté medaile mají stejné. Tím emancipace skončila. Pak už jen pyramida moci a útlaku rostla až do nebe.“
„Nic jsi nepochopil,“ zasyčela Helena, „ty zkrátka některé věci nikdy nepochopíš.“
„Tak to máš Helenko pravdu,“ loučíme se, „a ty mi věř a dej od komety ruce pryč.“
„Nestraš ho tati, nebude spát.“
„Je k smíchu.“
„Šaška už znovu nezavřou!“ dodala vtipně. No, nemá to holka lehké, ale vybrala si sama.
Návštěva vesmířanů
Od mládí jsem se snažil být k sobě náročný, každá promarněná minuta pro mě byla jak selhání na startu, které už nikdy nedoženete, teprve v kriminále mi došlo, že stejně náročné je držet na dlani svíčku a dávat pozor, abyste se nepopálili, abyste nespálili lidi kolem, aby
179
neshořel celý dům, ale i když to všechno zvládnete, skrze plamínek nevidíte svět. A tak jsem si leccos povolil.
„Nemusíš opustit křeslo a poznáš celý svět!“ Koukal jsem na telku, obdivoval megastavby století, technické zázraky tisíciletí, vynálezy budoucnosti, ale cosi mi říkalo, že to jsou jen hračky pro přerostlé kluky. Svět lepší nebude – spíš naopak. Viděl jsem víc míst než takový Marco Polo, ale všechna místa světa stejně navštívit nelze.
Jen když jsem pracoval, napojil jsem se na vesmírné vlnění, nechal se ním prostoupit, rezonovat, zažil ten úžasný stav, kdy člověk netuší, kdy už spí či ještě bdí. Ozval se zvonek u dveří.
„Packo,“ volám z obýváku, „nepůjdeš otevřít?“ Zrovna se pustila do přešívání šatů, což je její oblíbená činnost.
„Tak Pacinko!“ Kdysi pro mě byla něžná kočičí pacička, já pro ni silná lví packa. Tehdy to bylo milé, dnes je to jen pro zlost.
„Proč neotevřeš sám, snad si nemyslíš, že jsem tvá služka!“ Emancipace ji naučila považovat každý pohyb za práci, možná mě i líbání účtuje! Kdyby měla rodit, chtěla by za to Nobelovu cenu!
„Ále,“ šel jsem dělat ženskou práci. Sítnice zvyklá na obrazovku odmítla snést šedou realitu chodby, zatočila se mi hlava. Zachytil jsem se futer, ale dveře otevřel.
Na prahu stály divné postavy v hnusných skafandrech a jedna rozverně švitoří:
„Dobrý den, my jsme návštěvníci z vesmíru a přišli jsme vám spravit počasí.“
„Packo, máš tady kamarády!“
„Pustíte nás do předsíně nebo máme stát na dešti?“
„Tak Packo!“ couvám.
„Kdepak máte telefon?“ Ukazuju do rohu místnosti.
180
„Dáte si kávu nebo něco ostřejšího?“ objevila se Helena a automaticky se situovala do role vzorné hospodyňky. Fuj, jak povrchní!!
„Nemůžeme u vás pít, nemáme plnou imunitu,“ sedá si jeden do mého křesla, zatímco druhý montuje telefon.
„A sundejte si ty skafandry, bude vám horko,“ hlaholí Helena a vůbec netuší, že skafandr má chlazení. „A jaká byla cesta?“ pokračuje v konverzačním tónu.
„Děkuji za optání, až na to počasí klidná.“
„Copak ve vesmíru je počasí?“ Ona nechápe, co to je vesmírný vítr.
„Zmokli jsme, zamoříme vám kanape,“ dodala postava zaraženě.
„Ty už nepij, Packu,“ napomenula mě jen tak mimochodem.
„Měl jsem jen malou skleničku,“ automaticky jsem skočil do role školáčka.
„Ale kolikátou už?“
„Druhou.“
„Druhou láhev,“ mrkla na návštěvníka, jak mě má skvěle ochočeného.
„Vy skutečně nebudete?“ napil jsem se i za ně. „Že nám přineseš ještě jednu lahvinku - a vezmi i pro sebe, ty si přece taky dáš,“ využívám její povolnosti.
„Samozřejmě můj pane a veliteli,“ odsekla, jak nejostřeji uměla, „už poníženě běžím.“
Hodil jsem po návštěvnících omluvný pohled, jako že jsme přece chlapi a nevychovanost žen tolerujeme. Jo kdybych byl Ali Paša, nechal bych ji zmrskat a koupil si jinou.
„Přinesli jsme malý dárek,“ vytáhla postava z brašny velikou bílou kouli.
181
„Bowlingová koule?“ nakoukla Helena, „to je ale vzácný dar! Bohužel tu žádný bowling nemáme. Ani divadla, ani kina, prostě nic,“ byla jak saň.
„Je opravdová?“ vzal jsem ji opatrně do rukou a potěžkal. Poznal jsem svou konstrukci, ale: „Tohle není má koulička, chybí ji zámek!“ V tu chvíli mi došlo, že za některým z těch skafandrů musí být Bil. „Tys prevíte změnil konstrukci!“
„Část výkresů chyběla, tak jsme to dodělali podle svýho,“ zabručel hlas přes modulátor.
„Ale bez zámku je to křehké jak vejce!“ protestuji.
„Když to nechceš, dám to někomu jinému.“
„Já si s tím poradím,“ uhýbám, aby mi to nevzal.
„Ty už nepij Packu, máš dost,“ blebtala ta má slepice a já si uvědomil, že se chovám jak zbabělec. Nadechl jsem se, že řeknu něco od plic, pak se vyfoukl, dostali mě. Jsem slabý jak dítě.
Nemám rád návštěvy
Já neměl ten zkurvenej nápad, dát posranýmu Marťanovi antihmotu a současně použít jeho dům jako centrálu k řízení počasí, to vymyslel jeho táta.
„Vy chcete oživit Mars,“ tvářil se jako slavný Machiavelli, „já chci pomoci synovi. Něco za něco.“ Brojler na mě tenkrát spiklenecky mrkal, tak jsem to odsouhlasil.
„Zabijeme dvě mouchy jednou ranou,“ vysvětloval škodolibý plán, „řízením počasí vypálíme oligarchům rybník ...“
„To bych bral,“ skočil jsem mu do řeči, „ale proč riskovat s antihmotou?“
„Kometu nám už nikdo nevezme a mít na Zemi kus antihmoty, je víc, jak vlastnit všechny armády světa.“
To měl Brója pravdu.
182
Teď tu sedí v rohu místnosti, vedle sebe kupu součástek, které už vůbec jako telefon nevypadají.
„Jsem zvědavá, jestli to dáte dohromady,“ hudrá Helena s křečovitým úsměvem jako po botoxu.
„Je s podivem,“ prohlásil jsem co nejslušněji, „že se veřejnost proti zvůli mocných nepostaví. Dřív jsem to chápal, ale teď? Vesmír jim pomůže.“
„Veřejnost rezignovala,“ konverzoval Marťan, „lidi čumí na telku, smějí se s raklamama, blbnou. Zabte duši, ať se má tělo dobře!“
„Nepřipomíná ti to někoho?“ Helena umí být hodně nepříjemná.
„Ale já pro oligarchy nedělám, neutrácím za zbytečnosti, nechodím k volbám! Kdyby nepřišel k volbám nikdo, systém padne.“ Nikdy bych nevěřil, že je až tak naivní.
„A co potom? Zachráníš svět?“ Helena ho uměla skvěle vytočit.
„My už musíme jít,“ zvedl jsem se, „omlouváme se, že jsme k vám tak vpadli a že používáme váš přístroj, ale sláva vám bude odměnou.“
„Doprovodím vás,“ zapotácel se Marťan.
„A ty tam jako dojdeš?“ neodpustila si poznámku.
„Ale Pacinko, jedna či dvě lahvinky vína mě nemohou vyvést z rovnováhy.“
„Už vyvedly,“ odsekla. Bylo to trapné.
Návštěva vesmíru
„Snad abych udělala nějaké chlebíčky,“ povídám, sotva se dveře zavřely.
„Ale já nemám hlad,“ bručel jako mentálně retardovaný, tak jsem mu sdělila, že: „Nebudou přece pro tebe, ale pro ně, za chvíli je máme zpět.“ Dala jsem Famfulovi plátek na ochutnání, to milé zvířátko šunčičku miluje.
„Skutečně Pačinko,“ zašišlal, „oni přiletěli z vesmíru.“
183
„A já jsem Johanka z Arku.“
Zrudl, začal se hrabat v šuplíku, asi hledal tabletu na vystřízlivění. Po půl hoďce jsem k němu došla a povídám: „Dobrá, vzdávám se, nechceš mi to vysvětlit?“
„Ukážu ti to,“ chňapl tu bowlingovou kouli a hnal se s ní ven.
„Hele ty jsi mi toho ukázal už dost.“ Táhl mě do stodoly, měl tam tu svou relikvii, co nás stála tolik peněz a nikdy nefungovala.
„Máš baterku?“
„A kde bych ji asi tak vzala?“
„To nevadí, znám ho nazpaměť.“
„Tak proč se ptáš?“ Nacpal tu kouli kamsi, pak cosi zacvaklo a rozsvítilo se.
„Žije!“ začal se smát jako blázen, „ono to žije!“
„Jsi geniální, umíš rožnout!“ nenechala jsem se splést levným trikem.
„Nastupuj,“ strkal mě dovnitř jak prejt do střeva. On byl ve své podstavě velice sprostý a necitelný! V tu chvíli se stroj pohnul. Upadla jsem do křesla. Vrata stodoly se otevřela, vylétli jsme ke hvězdám.
„Ty nás zabiješ!“ Nikdy bych nevěřila, že se dá do kosmu doletět za pár minut.
Frustrace
Druhý den hlásili, že nad pouštěmi začíná pršet, v nížinách se vyjasnilo, zaplavená území vysychají, nastal celosvětový obrat v počasí.
„Packu,“ zjihla ta má fúrie, „máš v rukách dokonalý důkaz, že jsi měl pravdu!“
„Takových důkazů je, ale nikdo je nevidí.“ Zírala s otevřenou pusou, ona mi snad dřív nevětřila?
184
Další dny plynuly poklidně jak voda ve znuděné řece, ale já už seděl v křesle rovněji, čas od času jsem si vyšel i na procházku, dokonce jsem přestal pít.
„Přestěhujeme se,“ škemrala ta má.
„Největším nepřítele člověka je člověk, takže žít na samotě je výhra!“ nedal jsem se.
„Tak to jako budeme žít v žumpě a libovat si, že jsme v bezpečí a bohatí?“ Nevím, co je žumpa, musel jsem se podívat do slovníku. Lidi jsou směšní, nic netuší o tančících umrlcích a svých pravých tvářích. Kdyby se podívali pozorněji do zrcadla, spatřili by rozmazané rysy plné lačnosti a vášně. Hladový dav pupkáčů pochodující od obchodu k obchodu, kupují vzrušení, vzdělání, slávu, stále chtějí víc - davové orgie s děvkou demokracií!
„Zamysli se nad sebou Packu,“ pokývala hlavou, což mělo být asi moudré gesto, ale bylo jalové.
Po pár týdnech přišel účet za telefon se samými devítkami.
„Co to je?“ zvýšila hlas.
„Evidentní chyba,“ zrovna jsem si myl ruce a desinfikoval ochranným lubrikantem. No a pak se měsíc nic nedělo, až na to počasí - bylo neuvěřitelně krásně. Ta má si vytáhla ven lehátko, pustila vlny v bazénu a cítila se skvěle. I na mě se usmívala, jako bych v jejich očích vyrostl.
„Ještě nedávno skoro konec světa, teď pravý opak. Podáš mi krém s vyšším ochranným faktorem?“
„Tenhle?“ Na drobné posluhy jsem jí byl dobrý.
„Ani k moři nemusíme,“ pochvalovala si.
„Cestování je urážka lidské inteligence,“ připomínám jednu z moudrostí.
„Možná máš pravdu,“ pípla, což bylo poprvé, kdy se mnou souhlasila. Kdyby na mě víc dala od začátku, milujeme se až za hrob.
185
Věta z úředního dopisu
Po opakovaném prozkoumání vašeho odvolání proti vydání fakturačního rozhodnutí na telefonní spojení jsme došli k potvrzení funkčnosti měření a oprávněnosti vyúčtování, což evokuje předání případu právnímu oddělení k zajištění správního řízení.
Proč musím všechno řešit já
„Kdo má té jejich hatmatilce rozumět?“ zlobila jsem se a pro jistotu zavolala svému známému, a ten povídá, že telefon účtují jemu, ale musím si dát pozor, protože kdyby se přece jen něco dělo, tak mě ani předmanželská smlouva neochrání.
„Tak ti moc děkuju,“ položila jsem telefon, protože to byl on, co nechal předmanželskou smlouvu sepsat a až doposud jsem si myslela, že moje je moje a na Marťanovy peníze mám nárok alespoň z poloviny.
Další den u nás zaklepal muž s brašnou.
„Jsem mechanik,“ hrabe se po kapsách jako by si přes ně drbal svrab, „a jdu vám odpojit telefon.“
„Poslužte si,“ ukázala jsem bradou do rohu, „stejně ho nikdo nepoužívá.“ Tak ho odpojil.
Druhý den začalo pršet.
Místo k bazénu jsem zalezla do pokoje a začala číst zamilovanou knihu. Tu miluji.
Konec nevinnosti
„Jsi prý nejkrásnější holka z vesnice, ale nesmíš se to dovědět, jinak ti to stoupne do hlavy,“ svěřovala se kamarádka kamarádce s čerstvou špionáží.
„To že říkal? On si už všiml, že existují holky?“
„Jasně, ale nevěděl, že to slyším.“
186
„Tak to si dovolil moc!“ Bylo to takové to potěšené nazlobení, kdy se druhé jenom hraje.
„Zrovna by měl být u vody, sám,“ význačný pohled, „nezaskočíme za ním?“
„Vždyť je mladší než ty.“
„No a?“ Rozběhly se tak prudce, že se srazily s urostlým lovcem.
„Kam ten spěch děvčata?“ díval se na ně shora, „za kamarádkama? Hele, střelil jsem kance, nedáte si se mnou?“ Jedna se podívala na druhou, vyprskly smíchy, byly pryč.
„Jsou mladé a blbé,“ ohodnotil je druhý lovec, „ve vesnici jsou lepší a hlavně vyvinutější.“
„Prsa jim dorostou.“
„Moc bych s tím nepočítal,“ ušklíbl se.
„I tak nejsou k zahození,“ otáčel se po nich.
„No a co? To bys jim dal divočáka jenom tak?“
„Jak jinak, jsme jedna parta, kdo něco má, dá to všem. Upřímní a rovní borci, ne snad?“
„Zaspal jsi dobu, kamaráde.“
„Proč jako?“
„My dáme jim, oni dají nám.“
„To je to samé.“
„Hlouposti, za divočáka ti dá kterákoli z žen cokoli.“
„To snad i bez něj.“
„Ty jsi fakt jak malej!“
U řeky spal kluk. Hověl si jak starý mazák v rybářské síti natažené mezi stromy, o kus dál se udila u ohníčku ryba.
„Asi celou noc lovil,“ dedukovala kamarádka, „víš, jak to dělá? Prý stačí přiblížit louč k vodě a ryby mu skáčí do loďky samy.“
„Nekecej!“
„Říká se to.“ 187
„Hele, co mu to leze z pod přikrývky,“ ukázala kamarádka.
„Co jako?“
„Přesně to, ty jedna hloupá.“
„Je mu horko,“ udělala na ni významný obličej, „fuj, že se nestydíš na to myslet.“
„A ty snad ne?“
„Podle velikosti bych řekla, že uzrál v muže,“ dusila smích.
„Jsi blbá!“
„Nebo on.“
„Jdeme, ať se vyspí.“
„Asi se mu zdá o tobě.“ Rybář se pohnul, přikrývka sklouzla na zem.
„Ty, on určitě nespí, tohle na nás hraje!“
„To by se neodvážil!“
„Však je znáš, jsou to prasáci.“
„Tak se podívám blíž.“
„Chrstneme na něj studenou vodu a pak utečeme!“
„Počkej ještě,“ udělala pár kroků vpřed.
„Neblbni, pojď zpět.“ Nereagovala. Měl zavřené oči. Namířila si to k rybě a jen tak jako by omylem se o něj otřela. Nepohnul se. Kamarádka se chytila za hlavu: „Takhle se to nedělá!“
„Ty toho tak víš,“ pantomimicky ji naznačila, že tohle je jejich šance. Nesouhlasně vrtěla hlavou.
„Co když se probudí?“
„Já nic,“ dotkla se jeho ozdoby a utekla.
„Ty jsi ale blbá!“
„Já ne, to on!“
„Hele, už se mu zdá o něčem jiném, zmenšuje se.“
„Zkusíme vyvolat další erotické sny,“ dřív, než ji stačila kamarádka zastavit, dotkla se ho. „Hele, funguje to, reaguje, je obyčejné zvířátko.“
188
„Jsi fakt hloupá, co když po tobě skočí?“ otočila se na patě a zmizela v lese. Byla rozpálená, neohlížela se, stejně se kamarádka přidá. Vždycky se přece přidá. Zpomalila. Nikdo za ní nešel. Posadila se na bobek. Nikdo. Čekala chvíli. Dost dlouho. Vydala se zpět. Kamarádka se koupala v řece, on spal přikrytý v síti, jen ten výraz ve tváři byl jiný. Skočila do vody.
„Tak co?“ vyzvídala.
„Plaveme pryč.“
„Co se stalo?“ Něco se mezi nimi změnilo.
„Neměla jsi zdrhnout,“ hrála uraženou.
„Snad jsi s ním ne to? Jenom tak? Víš, že to nemáme.“
„To jsou kecy,“ rozzlobila se kamarádka, „strašně hloupý a nesmyslný kecy!“
„Kdyby přece jen, tak mě máma naučila, jak se vypláchnout, aby z toho nic.“
„To jako jde?“ divila se.
„Jasně, proč myslíš, že nemám kupu sourozenců? A proč se holky pořád jen koupou?“
„Líbí se jim řeka?“ hádala.
„To určitě. Já jen aby mezi námi bylo jasno, kdo je hloupý a kdo ne.“
„Tak co musím udělat?“ po chvíli vylezly z vody, už se zase smály.
„Já jsem tak promrzlá, že už jen kvůli tomu nemůžu otěhotnět.“
„Ten malej prevít, on to přece jen hrál!“
„A my snad ne?“
189
12. Vesmírný stát
Budoucnost je o Sokratovi, který vypil číši bolehlavu, jak mu přikázalo demokratické hlasování lidu, je o tuposti většiny, která po tisíciletí pořád věří, že volení zástupci plní jejich vůli, že chyby jsou na straně jedinců, nikoli na straně systému, a že demokracie není děvka.
Založení oligostátu
Obrovitánský komplex vesmírných plavidel byl větší než vše, co kdy lidské ruce vytvořily, měl v sobě ukryté své vlastní slunce a hlavně miliony a miliony dětí ze zkumavky, které pilně studovaly, kdy jásat musí a co je fuj. V hodině občanské nauky je jednou budou učit tohle:
Ten památný den, jehož výročí si každoročně připomínáme oslavami, začal zcela nenápadně.
„Velectění hodnostáři, občanky a občané, můj nejmilejší lide, drahý národe,“ oslovil státotvůrce diváky celohvězdného vysílání, „nastal čas, kdy se my, obyvatelé vesmíru, musíme osamostatnit.“ Projev státotvůrce je považován za vzorovou ukázku, jak má stručný a jasný projev vypadat. Poukázal na skutečnost, že pozemští oligarchové si chtějí vesmír rozdělit a začlenit do svého vlivu, což by znamenalo zotročení, zrušení vesmírných zákonů, nastolení chaosu a zmaru.
„Vesmírný stát bude nejbohatším státem světa, už dnes máme nejrychleji rostoucí ekonomiku, nejvíc umělých děloh v nepřetržitém provozu, největší hrubý domácí produkt, nejvyšší příjmy na hlavu, máme nejdokonalejší možnou vojenskou obranu, nejvyspělejší vědu a výzkum, jsme prostě absolutní jedničky! My nemáme hranice, naše možnosti jsou nekonečné! Tržní ekonomikou
190
změníme vesmír, to mi může věřit, mí milí globální konzumenti!“
Právě při tomto projevu bylo provedeno ono památné mocidání, kdy se vlastník vesmírného bohatství dobrovolně rozhodl předat svou neomezenou moc lidu.
„Jsem rozený demokrat,“ prohlásil doslova, „vyzývám každý hvězdolet, ať zvolí ze svého středu toho nejlepšího a pošle ho do centrály, bude vás zastupovat.“
Ideály státního oligarchismu byly občany zpočátku špatně pochopeny. Lidé se znali dobře, přesto, či právě proto se na nejlepším shodnout nedokázali. O tom se vědělo, že rád pije, o tom zas, že miluje peníze, ten byl pruďas, ten chodil tomu za ženou, a ten se zase neuměl chovat ve společnosti.
„Občané,“ vstoupil rozený demokrat do rozhodování, „nedomluvíte se! Jděte ke svým počítačům a napište jméno toho, koho chcete poslat do centrály. Kdo bude mít nejvíce hlasů, nebude sice ani zdaleka nejlepší, ale zastupovat vás může.“
Statisticky je dokázáno, že smyslné ženy volily krásné muže, inženýři dali hlas kamarádům, nemocní si nejvíce vážili doktorů, náruživí diváci volili herce, umělci nejčastěji sami sebe, staré báby ty, co uměli nejlépe vyvolávat déšť. V určený den se v centrále sešli zástupcové lidu.
Střípky vědění
Do vesmíru jsem musel. Věděl jsem to vždy, ale že tam
poletím hledat svou kometu a tátu, to bylo absurdní.
Namířil jsem si to s maximálním přetížením přímo
k Marsu. Antikometa byla skutečně schována přesně na
tom místě, kde ji má výprava nasměrovala, Bil ji jen
nechal hlídat stovkami vojenských robotů. Bylo jasné, že
mu na ochraně jeho majetku záleží nejvíc. Do satelitu se
191
nastěhoval jako squatter do vybydleného domu, ale brzy
přesídlil do všech těch obřích hvězdoletů, které mu
vyráběly naše továrny na Marsu. Množily se jak houby
po dešti, on totiž technický pokrok roste geometrickou
řadou.
„Čekal jsem tě synu,“ připojil se na mou rozhlasovou vlnu jako první, „jdeš dost pozdě.“
„Nazdar tati, jak jsi objevil mou loď?“
„Od čeho jsem hvězdář? Já věděl, že se jen tak nevzdáš.“
„Nejsem Don Quijote táto, vzdal jsem to už dávno.“
„Kometu vlastní Bil, s tím už nic nenaděláš, ale alespoň uznání by se ti dostat mělo.“
„Uznání od toho davu hlupáků, který si říká veřejnost, skutečně nechci, to bych se asi za sebe styděl, a co se týká komety, ta nepatří nikomu, byla tady dřív než tahle galaxie.“
„Všechno někomu patří.“
„Indiáni říkali, že lidi jsou jak vši, co sedí psovi v kožichu a tvrdí, že je pes jejich.“
„Z indiánek jsi snad už vyrostl.“
„Dávám dohromady střípky informací o naší kultuře, budou to příběhy o nás, až vyhyneme, poučí následující civilizaci, třeba neudělají stejné chyby jako my.“ Na chvíli zaváhal.
„Nad lidma děláš křížek a sníš o lepších tvorech? Proč si myslíš, že tě bude někdo poslouchat? Kdo má tu moc zaplnit prázdné mozky a naučit je myslet podle svého, se své výhody nevzdá. Tvé příběhy budou zapomenuty, hůř, budou pozměněny! Učení je demagogie, to nevíš?“
„Tati, o to přece teď nejde, potřebuji po tobě nosič informací, co nikdy nezestárne.“ Začal přecházet po místnosti jako lev v kleci. Starý lev, zlomený, ale pracovitý.
192
„Přinesu ti vše, co potřebuješ, máš výrobní program a správnou kalibraci?“ Na tátu byl vždy spoleh.
Génius a vítězové
„Nazdar Petře,“ objevila se na monitoru Irena, „kde ty se tu bereš?“
„Jedu na návštěvu,“ přistávám na největším z těch obřích hvězdoletů.
„Měl bys na Bila změnit názor, on skutečně není tak zlý,“ dává mi pusu na uvítanou.
„V porovnání s čím?“ ušklíbl jsem se.
„Hele,“ ukazuje táta, „i demokracii tu budeme mít.“ Velký dav lidí se někam hrne.
„Vesmírný oligostát,“ upřesňuje Irena, jako bychom byli na politickém školení, „poslanci jsou jen vysoce postavení sluhové, Bil jim dovolí, aby si demokraticky určovali, kdo bude mít kdy směnu a co se opraví nejdřív.“
„U nás na Zemi si mocní nechají od voličů posílat dotace a když na ně státní pokladna nemá, přestěhuje podnik do povolnějšího státu a své ctěné prdele do luxusních rezidencí na tropických ostrovech. Nejchudší sponzorují nejbohatší, to je ale paradox!“
„Ticho!“ volal zrovna Bil do mikrofonu, „je vás moc, nedomluvíte se! Zvolte ze svého středu skupinku, která za vás bude vládnout!“
„Co to povídá?“ zeptal se mě jeden poslanec.
„Já k vám nepatřím, já se o politiku nezajímám!“ snažím se odejít.
„Jen říká, že se nedomluvíme,“ přispěchal jiný s odpovědí. Jenže se ptali všichni, takže vznikla vřava, ve které nikdo neslyšel nic.
193
„Poslanci!“ vyskočil šikula na podstavec sochy, aby ho bylo lépe vidět, „zvolte mě! Zajistím finance pro kulturu, podpořím rozvoj umění, dodám spoustu zábavy všem!“
„Pojď,“ táhla mě Irena, „půjdeme ke mně.“
„Poslanci!“ vyskočil jiný na stůl s jídlem, „zvolte mě! Zajistím vám prosperitu a blahobyt!“
„Tohle je docela zajímavé,“ křičím ji do ucha.
„Volte mě!“ vyskočil další na pozlacenou truhlu, „postarám se o finance!“
„Volte mě!“ vyskočil malý soptík, na sud, „vybuduji mocnou armádu!“
„Zaspal jsi dobu,“ shodí ho na zem svalovec s červeným melírem, „tohle není sud střelného prachu, ale zásoba deodorantu Warp 6, lidičky! volte mě, zajistím vám krásu a dlouhověkost na věčné časy a nikdy jinak!“
Tak byli zvoleni ti, kteří uměli nejhlasitěji křičet, nejvíce toho naslibovali nebo se jen první dostali na vyvýšené místo a už tam nikoho nepustili.
„Jestli chceš,“ všimla si Irena mého zájmu, „přemluvím Bila, sežene ti nějakou funkci, třeba šéfa výzkumu, bude to jako dřív!“ oči se jí rozzářily, bylo to nakažlivé.
„Ale já s Bilem pod jednou střechou být nedokážu!“
„Proč ne? Budeš mít protekci.“
„Právě proto.“
„Copak bys nechtěl být zase se mnou?“ zkouší to z jiného soudku.
„Chtěl,“ přiznávám, „ale nemůžu.“ Zásadovost je stéblo, kterého se tonoucí chytá, když přichází o duši.
„Chápu,“ tvář jí vyhasla, oči začaly těkat po okolí, jako bych tam už nebyl a ona hledala jiný zdroj zábavy.
„Nu, viděli jsme se, pokecali,“ loučím se, „navštívil jsem svou kometu a tátu, můžu letět.“ Místo pusy mi podala ruku.
„Neurazíš se, když tě nedoprovodím, že ne?“ 194
Cestou zpět jsem zvědavě nakoukl do hlavního sálu.
„Tiše člověče,“ okřikl mě muž u dveří, „mluví státotvůrce.“
„Přátelé,“ řeční Bil jak Cicero v dobách úpadku Říma, „poprvé v dějinách byla vláda jednoho muže předána dobrovolně lidu. Vládněte si sami, mi stačí, že vše vlastním. Tady jsem vytiskl pár zákonů, které jsem sám zkopíroval a trochu se podle nich i řídil.“ Muž po jeho pravici převzal nevzhledný svazek papírů. „A tady je klíč ke státní pokladně, tímto považuji akt státopředání za ukončený.“
To není má kasička, lidičky, ale vás všech
Raději jsem nastoupil do svého hvězdoletu a odletěl. Ale to víte, že jsem si ještě na chvíli pustil monitor s přímým přenosem.
„Páni ministři,“ postaví se jeden z poslanců, „nejprve mi dovolte, abych zkontroloval aktiva ve státní pokladně, protože peníze jsou vždy až na prvním místě.“ Zdvořilostní smích. Premiér vložil do svého počítače kazetu, zadíval se na obrazovku.
„Kolik tam je?“ tlačili se poslanci, aby lépe viděli.
„Ale pánové, přece mi nebudete koukat přes rameno, to je hluboce, ale hluboce pod úroveň. Tohle není má pokladnička, ani vaše, ale všeho lidu, takže momentíček?“
„Nějak se kýve stůl,“ všiml si jeden a hbitě podložil nohu archy zákonů.
„Chvilku, ještě chvilku,“ prsty kmitaly jak splašené veverky, „už tam není nic, ale vůbec nic.“
Nevím, jestli se Bilovi lidé tak rychle učili nebo to už měli vrozené, ostatně, peníze jsou jen dárkové poukázky, moc si za ně nekoupíš.
195
„Občané, jako první navrhuji odhlasovat ústavu a do ní zakotvit právo lidí na odpovídající stravu a ubytování zcela zdarma!“
„A zdravotní péči zcela zdarma!“
„A dopravu zcela zdarma!“
„Právo na přístup k databázi filmů zcela zdarma!“
„Právo na telefonní hovory zcela zdarma a připojení k internetu zcela zdarma!“
„Na oblečení zdarma!“
„A to si odhlasujeme!“ poslanci sami sobě zapleskali.
Přemoudrá ruka trhu
O zdařilém hlasování byl informován Brojler, zprávu předal Bilovi.
„Zbláznili se?“ nedopil Bil svůj oblíbený rumíček, „to jim ta svoboda tak rychle stoupla do hlavy?“
„Já ti nevím Bile, hlasování mělo stoprocentní podporu.“
„Tenhle stát na penězích stojí! Když se chceš napít vody, platíš, za vzduch platíš, dokonce když se chceš na všechno vysrat, tak za hajzl zaplatíš a pokud ne, tak za to platíš dvojnásobek na daních, jasné?“
„Mě ten systém jasný je, Bile, ale jim asi ne.“
„Tak jim laskavě sděl, že milovat peníze znamená milovat Bila, protože já je tisknu a chci, aby všichni, ale skutečně všichni na celičkém světě je chtěli víc než svůj život, protože jen pak si budu moci koupit cokoli, kdekoli, kdykoli a taky kohokoli.“
„My si svůj oligarchismus ničit nedáme!“ zvolal Brojler.
„Co kdyby za trest vydali opačný zákon?“
„Skvělý nápad Bile,“ kýval Brojler hlavou, jako by hledal místo, kudy mu vlézt do řiti, „ale mohl bys mi alespoň naznačit, jak to myslíš?“
„Hele, co je ještě zadarmo? Víš? Přece ta nejlepší věc na světě!“
196
„No, já za sex platím, manželka měla hodinovku, ale kdybych vypočítal, kolik mě stál jeden skok, totiž aby mi bylo rozuměno, já ji i při tom pitomým rozvodu zaplatil tolik, že by i ta nejlepší štětka dala za setinu. Co za setinu, pf,“ mávl rukou, ale obličej už rozčilením zůstal rudý.
„To neřeš, ať zdaní sex,“ uklidňující tón hlasu vrátil Bróju do reality - má tu kamaráda, musí se snažit.
„Skvělý nápad Bile, ale o to se už pokusili jiní, aby ti bylo rozuměno, kdo by měl platit a komu?“
„Přece státu a oba,“ ušklíbl se Bil. „Daň ze sexu! Zdůvodni se to tak, že se výtěžek dá na provoz umělých děloh nebo tak něco, to je přece jedno. A věří lidi ještě těmhle blbostem?“ Úlek v hlase byl evidentní.
„Věří Bile,“ ujistil ho Brója, „věří stále víc.“
„No výborně! Jen si představ ty daňové kontroly! Kdo co vykázal, s kým a proč to ten druhý nevykázal, daň na sex bude větší bič na lidi než daň z příjmu, udělá to z nich uzlíčky nervů!“
„Ještě že jsem se s tou svou rozvedl včas,“ setřel si Brója z čela imaginární pot.
„Nejde o prachy,“ zvedl Bil prst, „jde o poslušnost.“ Brojler se na chvíli zamyslel, tvář se mu vyjasňovala.
„Nazveme to novorozeneckou daní,“ roztál jako čerstvé máslo na slunci, „poslance znemožníme, tvůj vliv utvrdíme, lidi znejistíme.“
„Přesně tak jsem to myslel,“ zabručel Bil a Brojler mu to jako vždy uvěřil.
Jak se mrouská Brojler
Snad nikdo, kdo zná alespoň trošinku Bilovy zvyky, se nemůže divit tomu, že jsem ho ráno zastihl v kavárně. K snídani si dával vejce na slanině s olivou uprostřed, pár plátků přeuzené šunky, oblohu, křupavou bagetu a
197
překvapení kuchaře. Jedl malými sousty, každý kousek pečlivě požvýkal, protože jak mi jednou řekl, tuhé jídlo se má pít a tekuté žvýkat. Snad jen ten rum do sebe hodil na ex.
„A co sex?“ otřepal se.
„Co kdybyste mi přinesla to samé?“ poručil jsem servírce nahoře bez, „jen čtvrtinovou porci a sklenici pomerančové šťávičky.“
„Abyste se z toho neposral,“ svůdně zakroutila zadečkem. Musím ji dát velké dýžko, komu by se nelíbily peprné ženské, že?
„Kdyby byli poslanci méně zbrklí, nemusel by se ti teď omlouvat,“ informuji Bila, „ale dělají to rádi a s pokorou.“ Servírka upustila na zem papírový kapesníček, ohnout se pro něj bylo jak představení v divadle. „Fakt skvělý personál,“ glosoval jsem, „a nejsou náhodou tajné tvé plány na tenhle týden?“
„Čas, milý příteli, je relativní,“ zapálil si Bil nejdražší doutník (ručně balený na stehnech vnadných žen), „jakožto Čingischán hvězdného věku neplánuji nic. Věci se stanou a já na ně prostě jen reaguji.“
„Skvěle řečeno,“ usrkl jsem kávy, „a co říkáš na tu starost Ireny o vnitřní vybavení, prý to tu pořád vypadá jako v továrně, takže jsem si myslel, že kdyby tu byla Helena, určitě by nám s tím pomohla.“
„Možná bysme pro ni měli poslat,“ zaváhal.
„Geniální nápad!“ plácl jsem do stolu, až se lidé ohlíželi, „jediným tahem se nám podaří naštvat Marťana, poškádlit Irenu, znejistit oligarchy a zlepšit si interiéry.“
„Přesně tak jsem to myslel,“ zabručel Bil a já nevím, proč bych mu nevěřil (i když já ty důvody vymýšlel celé odpoledne).
Situace mezi námi a Zemí byla ostrá jako čili papričky, jestli je mi rozuměno, oligarchové pochopili, že jim 198
přetahujeme lidi. Pozemšťané výlety do kosmu milovali víc a víc nejspíš hlavně proto, že se jim návštěva zábavního satelitu vyplatila, zrušili jsme totiž poplatky za atrakce a zavedli stravu a ubytování zdarma, dokonce se tam konala i vědecká sympózia a nejednou se stalo, že se všichni účastníci po shlédnutí našich výzkumných možností rozhodli ve vesmíru navždy zůstat.
„Zákazy letu jsou na spadnutí, ale podle poslední prognózy zavřou raketodrom nejdříve zítra,“ sdělil mi Bil.
„A ty si myslíš, že to Helena do zítřka stihne?“
„Musí se snažit.“
„A co kdybychom pro ni poslali později náš osobní hvězdolet? Já v tom zase až tak velké riziko nevidím, jestli je mi rozuměno.“
„Tak důležitá pro nás zase není,“ konstatuje Bil a já se trochu červenám, protože jestli jsem to ještě neřekl, tak Helena je podle mne dost hezká ženská.
Střípek: Návod Marťana na dokonalou klimatizaci
Je jisté, že v budoucnu bude zářivý výkon Slunce stoupat, s ním i teplota na Zemi, z toho důvodu jsem vymyslel klimatizaci, která bude nejen chladit, ale i vyrábět elektřinu zdarma. Jedná se o stroj, co využívá teploty vzduchu stejně, jako parní stroj využívá teploty ohně pod kotlem.
Vyrobíme uzavřený systém silnostěnných trubiček (podobné chladiči), ve kterých cirkuluje tekutý dusík. Venkovní vzduch trubičky ohřívá (větrákem zvýšíme účinnost), dusík se začne vařit, vytváří obrovský tlak, roztáčí turbínku, co vyrábí elektřinu. Za turbínou se páry prudce rozepnou do kondenzační nádoby, která je od okolí zcela tepelně izolována, z ní se tekutý dusík čerpadlem přemístí do systému hydraulických trubiček a 199
tak to plyne stále dokola. Čím víc vyrobené elektřiny, tím víc chladu.
Střípek: Návod Marťana na výrobu vodíku
Abych dokázal, že antihmota pro běžný provoz na Zemi netřeba, vymyslel jsem nekonečný zdroj elektřiny. Je jednoduchý:
Svazek vodičů připevněte na balóny jako korále na nit a jednu stranu vypusťte nad mraky. Budou vám na Zem svádět elektřinu oblaků, ta se použije na výrobu vodíku pomocí elektrolýzy vody. Poznámka: Pozor na nenadálé výboje.
Střípek: Návod Marťana na nové vynálezy
Uvědomte si, že věci kolem vás vypadají sice složitě, ale v podstatě jsou banální. Vynálezy nestačí vymyslet, musíte se pouštět do pokusů, jako to dělal třeba Nikola Tesla. Pokud se zesměšníte, otřepte se a začněte nanovo. Pokud nemáte peníze, požádejte váš oblíbený sportovní oddíl (sportovní hvězdu), aby sportovali pro radost jako kdysi a peníze dali vám, prospějí tím sobě i lidstvu.
200
13. Tajná válka
Bitva zuří všude kolem nás, jen hloupí ji nevnímají! Miliony zničených, nikdy nenarozených, násilím vykořeněných! Jsme mravenci truchlící nad náhrobky podél cest! Ale co to, spanilý průvod, fanfáry, fangle, víno teče proudem, tančíme s ním a na to škaredé fuj už ani nemyslíme.
Opouštění všeho, co není in
Byla jsem u kadeřníka opravit si účes a našel mi šedivý vlas. Nic hrozného, ale zamrzí to.
Marťan sedí u počítače celé dny, když ho volám k večeři, začíná ten svůj nekonečný monolog. Umím vypnout. Zpovzdálí ke mně doléhá, že prachy nutí lidi makat, nedovolí jim si užívat, tu jsem si malinkato zívla.
„Ty neposloucháš a já se snažím,“ tváří se jak dítě, co mu vezmou lízátko.
„Ale poslouchám,“ konejším ho, jenže jsem se neudržela a ušklíbla se.
„Nic nechápeš,“ hodil ten svůj otrávený výraz, kterým končívával naše rozhovory.
„Myslíš si, že jsem úplně blbá?“ já mám už těch jeho náznaků na mou inteligenci plné zuby, „že jsem blondýna přece vůbec nic neznamená! Zítra můžu být bruneta, jestli ti to připadá chytřejší!“
„Ani jsem si nevšiml, jaké máš vlasy,“ zabručel, čímž mě samozřejmě urazil.
„Copak normální člověk může těm tvým hovadinám o spiknutí mocných vůbec uvěřit?“
„O žádné spiknutí nejde, jde o systém,“ řekl s takovým akcentem, jako že jsem ještě blbější. 201
„Tak vo co přesně de?“ Místo odpovědi si nacpal plnou pusu jídla, pak se zarazil, polkl, vytřeštil oči.
„Jsi si skutečně jistá, že vařené brambory posypané moukou se dají jíst?“
„Samozřejmě,“ práskla jsem vidličkou, až jídlo vylítlo, „tohle vařila už moje babička, je to prosté, ale zdravé!“ On si myslí, že taky umí vařit, ale umí jen otevírat konzervy.
„To těžko,“ mračil se, „zase jsi na něco zapomněla, tohle je nepoživatelné!“
„Tak si dělej večeře sám!“ rozčílila jsem se. Ještě jsem chtěla dodat, že mu to poliju olejem, jestli chce bejt tlustej, ale nestihla jsem to.
„Samozřejmě, že budu,“ hlučně vstal, „nebo se půjdu najíst do hospody!“
„A večer nechoď ani domů!“ zaječela jsem za ním.
„Co bych tady asi tak dělal? Spal v obýváku na pohovce?“ Práskl dveřmi. Hádali jsem se často. Celé dny jsem dokázala střádat argumenty a pak mu je vmetla do tváře, jenže on byl splachovací.
Vhodila jsem jídlo do koše, uvařila si silnou kávu, vzala tabulku mléčné čokolády, sedla k šicímu stroji. Musím si ještě opravit takovou tu odvážnou sukni, která vypadá jako celta na stan, vepředu má jen jeden veliký knoflík a to hodně vysoko. Když jsme ještě s Marťanem chodili do přírody a měli se rádi, sundala jsem si ji, dala do trávy a milovali jsme se na ní. No, spíš jsme se o to snažili. Tedy on, já u toho mohla tak akorát umřít nudou.
„Heleno, jak se vede?“ rozzářila se najednou obrazovka a s ní i celý svět.
„Nazdar Bile,“ smála jsem se svým krásně dívčím smíchem, „že sis taky vzpomněl.“
„Já na tebe myslím pořád,“ spustil tónem, kterému se nedá věřit.
202
„Jo, ty a ještě zástup vědců,“ ohrnula jsem ret.
„Jinak v pohodě?“ On vždy začínal zvolna, aby se s druhýma naladil na stejnou strunu, prostě to s lidma uměl.
„Vidíš, ne? Marťan mě zatáhl do jeskyně a nepouští na veřejnost,“ hořký úsměv měl prozradit mé utrpení.
„Paráda,“ šklebil se jak chrlič vody na gotickém kostele, „mám pro tebe návrh.“
„Nestraš,“ zabručela jsem, „poslední dobou je každá změna k horšímu.“
„Pěkně tě týrá, bývala jsi plná optimismu.“
„Už přešel.“
„Podívej, my tady ve vesmíru potřebujeme někoho jako jsi ty.“
„Já?“ podivila jsem se, „mluv dál.“
„Vzpomínáme spolu s Brojlerem, jak jsi dělala útulné kanceláře a chodby a všechno, no a tady je to strohé a chladné, chtělo by to tvou invenci.“
„To jako vážně?“ valila jsem oči, protože já svou práci až za tak důležitou nepovažovala.
„Ať mě spálí blesk, ať mě rozsápou lvi, ať mé nejbližší postihne smrtelná choroba, jestli znám někoho lepšího.“
„Neznáš nikoho,“ neodpustila jsem si úšklebek.
„Ale nepodceňuj se, jsi fakt dobrá.“
„No teda,“ nadechla jsem se, protože pochvalu jsem neslyšela celé věky, „tos mě dostal.“
„Řekni jo,“ škemral.
„Nevím, je to tak daleko.“
„Budeš mít desetkrát větší plat než na Zemi, jídlo a ubytování zdarma.“ Oněměla jsem. „Cesta zdarma,“ přihazoval, „měsíční dovolená a příspěvek na rekreaci zdarma.“
„Dost, dost, víc neslibuj!“ zadržela jsem ho, protože by se mohlo stát, že: „Ještě to přeženeš.“ 203
„Ju?“ pípl.
„Tak jo, vzdávám se. Ty ale umíš přemlouvat!“ Ne, nejsem lakomá, ale rovnou mzdu si přece zasloužím, ne snad?
„Výborně, zítra letíš,“ chtěl ukončit rozhovor.
„Jak zítra?“ vyjekla jsem, „ale já nejsem vůbec připravená!“ Mávl rukou, jako by to nestálo za řeč. „A může se mnou Broňa?“
„Když to stihnete, tak klidně.“
„Copak já jsem už něco zmeškala?“ táži se zcela vážně a vůbec nechápu, proč se tak pobaveně rozchechtal.
Morální povinnosti a jiné svinstvo
Když už jsem si Helenu vzal, nemohu se jen tak rozvést, jak by si mohly porozumět celé národy, když se nedokáží domluvit ani dva nejbližší lidé?
„Co děláš?“ zeptala se.
„Přemýšlím,“ myšlenky se zastavily.
„A nad čím?“ dala si ruce v bok.
„Nad vším,“ nechtěl jsem se s ní pouštět do debaty.
„Tak uhni,“ řekla procítěně a ještě se u toho otráveně šklebila, „musím do skříně.“
„Ty někam jedeš?“
„Letím do vesmíru,“ odsekla na půl úst.
„A ty umíš řídit?“ ptám se, i když oba víme, že se to nikdy nenaučila
„Dávám přednost veřejným linkám, na tu tvou prskavku ti zvysoka seru.“ Ona je někdy dost vulgární.
„Srovnávat můj hvězdolet s raketoplány, je jako přirovnávat mikročip k neohoblované desce.“ Už dávno jsem se vzdal snahy cokoli ji vysvětlovat. Šel jsem se osprchovat. Já se v půlce dne většinou sprchuji a beru si čisté šaty, je to osvěžující zvyk.
„Mám novou práci,“ povídá, zatímco si obouvá boty.
204
„A nepovíš mi jakou?“
„Ne,“ práskla dveřmi. V tu chvíli mi ještě nedošlo, že ji vidím naposledy, ale už dávno mi došlo, že mi má vlastní žena nikdy neřekla, že mě miluje.
Bronin manžel
My tady na Zemi jen matně tušili, že spor s Marsem je až tak vyhrocený. Komunikace vázla a všechny ty dohady a neuvěřitelné kauzy kolem komety a likvidace vědců byly tak neskutečné, že se v nich normální člověk nevyznal.
„Bude válka,“ tvrdila ta má.
„Máš pravdu Broňo, ale nás se to netýká.“
„Teď už jo,“ zadívala se na mě svýma moudrýma očima a mi začalo docházet, že máme na výběr:
„Buď k Bilovi poletíme, nebo zůstaneme tady dole trvale nezaměstnaní.“
„A je nám špatně?“ otázala se mne a já musel uznat, že není.
„Já vím, že se bez peněz obejdeme, ale druhá příležitost už být nemusí.“ Bavili jsme se dlouho do noci, ráno jsme stáli na raketodromu se zavazadly a byli připraveni k odletu.
„Máte zbraně, výbušniny či nějaké jiné prostředky hromadné destrukce?“ otázala se krásná dívka u odbavovací přepážky.
„No dovolte?“ pohoršila se Broňa, „copak vypadáme jako teroristi?“
„To byste se paní divila, kdo všechno je dnes terorista.“
„Támhle ti,“ ukázala na skupinku příšerně oblečených lidí, „ti by klidně teroristé být mohli, snad neletí s námi?“
„Letí, už jsou odbaveni.“
V tu chvíli se provoz na letišti zastavil, na obrazovkách se objevil ministr obrany.
205
„S okamžitou platností zavádíme víza na všechny lety do vesmíru. Upozorňujeme soukromé dopravce, že nejsme schopni garantovat bezpečnost našich občanů ve vesmíru a že lety důrazně nedoporučujeme.“
Broňa po mně hodila významný pohled, pokrčil jsem rameny, tohle jsme spolu probírali.
„Vás se to netýká,“ popostrčila nás dívka, „jste už odbavení.“ Hodil jsem po ní vděčný pohled.
Personál si udělal pohodlí, usmívali se, že mají dnes padla, ale vůbec jim nedošlo, že právě teď přišli všichni o práci.
„Helenko,“ ženu se ke kamarádce, sotva jsme navodili stav trvalého zrychlení jedno gé, „ani nevíš, jak moc jsme ti za přímluvu vděčni.“ Předávám ji nádhernou kytici, která stála úplné jmění.
„Ale to nic,“ čichá k ní, pokládá bokem, „hlavně že nám to vyšlo.“
„Jde o moc,“ kulí na ni Broňa významně oči, „fakt, máš to u mne.“ Rozumí si. To chápu, mě vychovávala máma, byla to má kamarádka. Táta od nás odešel, když jsem byl ještě malý. Dodnes si vzpomínám, jak mámě plivl do tváře a nazval ji sobeckou mrchou. Nevím proč, ale tohle se přece nedělá! Proto jsem ho už nikdy vidět nechtěl, jako by ani nežil.
Bydleli jsme v malém bytečku, peněz málo, zato jsme si s mámou skvěle rozuměli.
„Jsi hezký kluk, to máš veliké štěstí, hezcí lidé mají život jednodušší, to si pamatuj.“ A já si tu máminu moudrost pamatoval celý život. Pro mě nikdy nebyl problém seznámit se s dívkou, holkám zkrátka rozumím, zato kamarádů jsem moc neměl. Vadilo jim, že mám samé jedničky, že na mě holky letí, že se umím oblíkat, taky že si s nimi nikdy nehraji ten špinavý fotbal. Vůbec nechápu, jak se takoví animálové mohli dostat na
206
vysokou! Já se o to ani nepokusil, nebylo proč. Našel jsem si pěkné zaměstnání a uvažoval o tom, kam a s kým pojedu na dovolenou.
Ovšem najít nesobeckou mrchu, která se dovede postarat o pěkného chlapa, to není jen tak. Broňa byla výhra, vydělávala o dost víc než já, navíc s ní byl život snazší. Víte, já na okolnosti spíš reaguji, než abych si příležitosti sám vytvářel.
„Všimly jste si dámy,“ ukazuji okýnkem s nonšalancí Picassa, „že jsme už za Měsícem?“
„Alespoň si prohlédneš jeho odvrácenou stranu,“ usmála se ta má, „tohle sis vždy přál.“ Cuklo to ve mně, protože pár věcí, co jsem si vždy přál, mi v posteli odmítla splnit. Byly to takové ty klukoviny, co se normálně nedělají, ale znáte to, zvědavost a tak.
„Hele, venku se něco děje,“ ukázala Helenka a běžela k okénku. Tisíce laserových paprsků uvěznilo Zemi v luminiscenční síti, do nich narážely jaderné hlavice, vybuchovaly jedna za druhou a měnily sebe i své okolí v obří prskavky.
„Atomová válka,“ vydechl jsem úžasem. Ani shnilá jablka ve větru nepadají k zemi tak rychle jako poškozené satelity, během chvíle se bezprostřední okolí planety změnilo v pás šrotu a suti.
„Je to ohňostroj!“ jásala Helenka, „nic jiného to být nemůže!“
Nevěřícně jsem na ni koukl, ona tomu skutečně věřila? Ale co, když mohou lidé sledovat reklamy, pak mohou považovat i válku za ohňostroj.
Atomové rakety jsou velikánská péra generálů, předávají si je z generace na generaci, protože o to své každý přijde v boji o moc. Jen naprostá guma se může snažit udělat kariéru v armádě a jen to nejhloupější společenství hovad může rozpoutat válku. A že jich na světě je!
207
Naladil jsem si pozemní vysílání: „Naši vědečtí pracovníci se rozhodli vyčistit orbitu od hvězdného smetí. I bez dalekohledů můžete vidět atomové výbuchy, takzvané čističky orbity, které tisíce a tisíce trosek odsunou mimo oblast zájmů naší skvělé satelitní sítě.“ Že se snaží i atomovou válku utajit, to mě fakt šokovalo.
Viděl jsem v televizi ty obrovské doutníky atomových ponorek, ty zanícené vědce v uniformách, jak se zajíkají štěstím, když objevili bombu, co ničí lidi, ale majetek ponechá nedotčený, no a další tým zase vymyslel, jak ničivou sílu atomu umocnit. Jsou to blázni, co mouchu zabíjejí bucharem. A lidi jim to žerou! Kdyby věděli, jak si zachránit svůj zadek, zničili by Zemi už jen proto, že můžou.
„Uspořádal ohňostroj na naši počest, toho si cením, to se Bil předvedl,“ tetelila se Helenka pocitem důležitosti. Možná je o dost chytřejší, než vypadá, když se totiž řítíte do rukou tyrana, musíte ho chválit, ať udělá cokoli. Ta má vypadala vyplašeně, ale pak se taky zasmála a dělala, že to je úžasná zábava. Kdo se dnes moc ptá, je divný, ostatně, válka je jasnou odpovědí na všechny otázky světa.
„Děkujeme ti Helenko, že jsi nám zařídila tuhle skvělou podívanou.“
„Ale to ne já,“ culila se skromně, „to přece Bil!“ Posadili jsme se ke stolu a něco si objednali.
„Někdy mám pocit,“ pouštím se do odvážné konverzace, „jako by se z našeho života vytratilo štěstí.“ Nacpala si do pusy tučné sousto, zapila ho vínem. „Jako by nám ho někdo ukradl!“ Já jím vždy s lokty při těle, stolu se zásadně nedotýkám, mám pečlivě upravený talíř, ukrajuji malá sousta a vkládám je do úst pomalu, ale skutečně velice pomalu. „Nejdřív ukradli štěstí jednomu, ten šel za svým sousedem a v nestřežené chvíli ukradl to jeho 208
štěstíčko, no a soused udělal to samé, vydal se za dalším sousedem a ukradl to jeho. Tlupy banditů, táhly od domu k domu a kradly štěstí: Nestačilo jim jedno, chtěli jich mnoho. Kdo štěstí nepozbyl, ukryl ho co nejhloub a nikomu neřekl kam. Časem na ně lidi zapomněli.“
„Dáš si zákusek?“ otázala se Broňa. Kývl jsem a pokračoval: „Generace za generací ztrácíme štěstí, mnozí lidé už ani nevěří, že vůbec nějaké existuje. Až se jednou přestaneme bát, vyneseme svá ukrytá štěstíčka na sluneční světlo a zvoláme: Tady jsou! Vidíte je? Pro něj žijeme, pracujeme i umíráme! Za ně bojujeme! Už si je nenecháme nikým vzít!“
„No páni,“ vydechla Helenka, „a ty děláš jen svačináře?“
Po tváři mi skanula slza, máma říkala, že pláču tak krásně, že to vypadá, jako bych se smál. Broňa mi utřela kapesníčkem líci.
Jen hlupáci si myslí, že chlapi si musí zachovat kamennou tvář, že jo mami.
Střípek: Historií ověřený výcvik poslušnosti
Kamenné město spalo jak hrobka Kapuletů. Neznatelný vánek proháněl po uzounkých ulicích jemné úlomky zvětralého zdiva. Ticho, vedro. Tu se ozvalo bubnování.
„Haló, haló - na vědomost se dává všem,“ hulákal státem placený vyvolávač, „že dnes - v pravé poledne - se bude na hlavním náměstí pořádat poprava zločince nejlumpovatějšího - lháře nejprolhanějšího - šejdíře a taškáře nám nejodpornějšího - posměváčka, co se doposmíval - potížisty zvaného Tlučhuba. - Všichni jste zváni. - Účast je dobrovolná. - Kdo nepřijde, může přinést omluvenku. - Haló, haló!“ Hlas se vzdaloval, slábl. Ticho. Ani myš se nepohnula. Vedro. Úderem jedenácté se rozlétly okenice, otevřely dveře, do ulic se
209
jako na povel vehnal jásající dav evidentně svobodných a šťastných občanů.
„Už ho vezou!“ volali lidé. Ti aktivní házeli po odsouzenci zkažené jídlo, méně aktivní alespoň řvali, pasivní jen hrozili pěstí.
Vlajkonoši pochodovali, hrdí na tu čest moci nésti fangle nejsvatější, vysloužilci se nadýmali pýchou s klopami zdobenými kokardami, ctěné dámy vyšňořené jak pávi v zimě pluly s nenápadnými trikolórkami davem, ten měl prsa obtěžkána vyznamenáními, ten zlatem lemovanou uniformu, ten hedvábný oblek, kaleidoskop společenské hierarchie, co se po staletí nemění. Famfáry a dělové salvy zahnaly lid na stranu mocipánů – a už je to tady – hymna. Nejslavnější umělkyně zapěla s dlaní na srdci melodii, při které chromí stojí a drsní chlapi bez uzardění slzí.
Tribuna zahalená do rudého sametu přetékala honorací. Čestná místa patřila kněžím, co hlásali víru svatou, pak podnikatelé, místo nejčestnější patřilo tradičně starostovi obce.
„Tenhle zlotřilec,“ ujal se slova jak kázal obyčej, „haněl naše zřízení, poplival ústavu i zákony, pomlouval mocné, prostě se choval natolik odpudivě, že byl shledán vinným a odsouzen k trestu nejvyššímu, ovšem provedenému tím nejhumánněji možným způsobem. Stráže, konejte svou povinnost!“
Bleďoučký odsouzený stoupal na dubový popravčí můstek, dva ho museli podpírat, slabý byl jak oukropeček, když uviděl opotřebovaný špalek obepnutý železnými obručemi, kolena se mu podlomila.
„Nebudu hovořit dlouho,“ pronesl starosta lítostivě, „tenhle zločinec si totiž naši pozornost nezaslouží, ale jsme lidé a ctíme zákony, hej lumpe – můžeš vyslovit své poslední přání!“
210
Mladík se plaše rozhlédl, napřímil, pak překvapivě nahlas zvolal: „Chtěl bych si zazpívat písničku!“ Starosta se zarazil, poradil se s kněžstvem po pravici, s tajemníkem po levici, s manželkou, pak pokynul rukou: „Hrát můžeš, jestli to umíš, ale zpívat ne, na ty tvé přisprostlosti tu není nikdo zvědavý!“
V davu se vynořily housle, nad hlavama přihlížejících putovaly na popraviště. Mládenec je uchopil, zběžně naladil, lidé se zklidnili, jako by snad ani nevěřili, že to boží neštěstí dokáže hrát.
Nasadil smyčec, naprosté ticho prořízl táhlý tón, mráz běžel po zádech, zapíchl výčitku do hlav posluchačů, zvuk sílil, mohutněl, rezonoval, odrážel se od kamenných budov, měnil se ve skřek tak šílený a nelidský, jaký může vydat jen duše hříšníka škvařícího se po staletí v pekle! Hrůzný sten vytěsnila kakofonie zběsile běžící v šíleném tempu, tóny plakaly a hádaly se, vždyť on je nevinný! To za ně bojoval, za ně tu umírá! Dovádivé tóny skotačily a hrály si, jako by snad nástroj nesvíral v rukou jediný muzikant, ale ďábelské klubko těch nejzručnějších fidlálistů světa. Jak prsty umdlévaly, zvuky se projasňovaly, lidé zírali s úžasem na nejlepšího umělce, co kdy žil. Neskutečný koncert dovršil tón tak jasný, tklivý a láskyplný, jaký umí zahrát jen bohem obdarovaní. Ticho jako na počátku. Připosranost davu odnesly múzy.
„Fuj, to se nedalo vůbec poslouchat!“ volá starosta.
„Starosta je vůl!“ ozvalo se z prostranství.
„Kdo to byl?“ rozlítil se zástupce státní moci a zabodl ukazováček do davu.
„Já ne!“ bránil se živnostník, „jsem krejčí, šiju pro vás šaty, tohle bych si nikdy nedovolil!“
„Já taky ne, peču pro úřad koláčky, jste mí nejlepší zákazníci,“ bránil se pekař.
211
„Tak ty?“ hledal prst viníka.
„Já ne, jsem zbrojíř, bez vás bych byl bez práce,“ křižuje se zlodějíček soukromníček.
„Tak kdo tedy?“
„Tenhle to byl,“ ukázal tlusťoučký pán na obejdu vybírajícího si šušně z nosu. Otrapa se zarazil, olízl prst, rozpačitě se pousmál a když mu došlo, o co tady jde, zakřičel: „Já to nebyl lidičky, já ne!“ Začal utíkat. S ním utekla i poslední kapka odvahy.
„Sám se prozradil!“ zvolal starosta a dal tajný pokyn pánům v šedivém, ti se jako stíny odlepili od stěn, zhmotnili se v dráby, co pobudu chytili, do žaláře odvlekli.
Sekyra zasvištěla vzduchem, hlava odsouzence se skutálela, housle rozštíply, mohutný proud krve vytryskl z pahýlu.
Zemřela múza, poslední vzpomínka na skutečné štěstí. Nikdo nejásal, nikdo neoslavoval.
„Vyhledávejte potížisty a udávejte je!“ volal starosta, z dobře placeného místa, „odměna vás nemine!“
Se sklopenýma hlavama odcházeli lidé do svých příbytků.
Zítra zas do práce.
Popis Bilova Marsu
Přistávací hala nic moc, alespoň v porovnání s obrovskou dvoranou na Zemi.
„Snad s námi nepůjdou ti otrapové?“ ptala se Helena jen proto, aby se utvrdila, že je něco víc než ti kolem.
„Jsou to géniové,“ pochlubila se Broňa vyčtenými znalostmi, „pobývali sice v blázincích a jiných ústavech, ale ten bez ponožek má například Nobelovu cenu za fyziku.“
„No nekecej!“ najednou to vypadalo, že za nimi poběží.
212
Za dveřmi přistávací haly byl svět úplně jiný.
Procházeli se z restaurace postavené ve stylu Kátmahálu do věrné napodobeniny Chufevovy pyramidy, pak následoval Louvre s replikami uměleckých děl mnohem věrnějších, než byly stařičké originály, tolik zážitků by se nedalo vstřebat ani za celičký rok.
„No né,“ Helena byla u vytržení „kde se to tu bere?“
„Asi se mu stýská po Zemi,“ snažila se Broňa o racionální pohled.
Zvláštní vozítko je vyvezlo na umělý kopec, propletlo se obrovskými balvany, odkrylo pohled na fantastické jezero se spoustou člunů, ptáků, břehy byly posety stromy, domy, plážemi, prostě nádhera. Na zbudování umělé přírody se podíleli ti nejskvělejší architekti světa
Za velkým jezerem bylo menší, za ním další a další, fantastický pohled.
Bil je nasměroval do výtahu, prohlídka podzemních prostor všechny přesvědčila, že těžiště pokroku se přesunulo ze Země právě sem. Haly, továrny, svit tavícího se kovu, to vše se slilo v jedinou velkolepou podívanou.
„Rozebrali jsme Mars na malé kousky, a zase ho složili dohromady,“ provází je Bil coby hologram, „už není planetou, je to stroj.“ Otevřely se padací dveře do kulovité haly, která byla v samotném středu planety - gravitace je zde nulová, respektive lidi chodí po stropu hlavama k sobě.
„Co tvoří lidstvo po celé generace, to vyrobí každá z mých integrovaných mašin za pouhou vteřinu,“ informoval je Bil, „hvězdy jsou tavící pece, planety jsou fabriky, mechanické světy vznikají a zanikají, jak si to my přejeme. Nastolili jsme koloběh techniky v přírodě!“
Snad nikoho neudiví, že po tomhle zjištění zůstali s Bilem a už ho nikdy, ale skutečně nikdy neopustili
213
Vyhlášení vítězů soutěže dizajnérů
Slavnostní sál byl nabitý k prasknutí, za průhledným stropem zářila hvězdná obloha, pódium bylo osvětleno polarizovaným světlem.
„A cenu nejvyšší vyhrává,“ dramatická pauza při otvírání obálky, „paní Helenka z dizajnérské školy Země!“ Aplaus jak jarní déšť zašuměl sálem.
„Já?“ vyskočila a zakryla si tvář, jako by se styděla.
„Pojďte sem nahoru za námi!“ volal muž ve fraku, „už tu na vás čekáme!“ Políbila Broňu sedící po její levici a mě po pravici, potřásla si s lidma rukama, vyjela na pódium.
„Děkuji vám, moc vám děkuji,“ zajíkala se štěstím. Konferenciér jí podal mikrofon. „Nejprve bych chtěla poděkovat svému tátovi, který mě bohužel neslyší, protože je na Zemi, ale jen díky němu jsem dosáhla tohoto úspěchu. Také bych chtěla poděkovat svým přátelům, kteří mi pomáhali a podporovali při rozvodu i při řešení mých osobních problémů, a v neposlední řadě, vlastně v první řadě děkuji doktoru Bilovi. Bez Bila a jeho moudrosti bych tady nebyla, takhle soutěž by bez Bila nebyla a celý tenhle úžasný vesmírný komplex by nebyl, kdyby nebyl Bil.“ Ovace ve stoje odměnily její skvělou řeč.
„Děkuji!“ poslala polibky na všechny strany, „miluji vás! I sebe!“
Tohle není chlubení ani náhodou
Změnila jsem vesmír v růžovou zahradu. Každý, kdo viděl mé návrhy, si přál mít doma alespoň kousíček zahrady.
„Kup tatínku, kup, kup, kup,“ škemraly děti a rodiče kupovali, budovali, měnili. Idea „pink garden“ byla přijata za celostátní standard, vznikala sdružení za zahradu ještě růžovější a každý, kdo nectil celostátní
214
stanovisko, byl spravedlivě souzen, zákonitě odsouzen a samozřejmě i popraven. Tak silné jsou představy, tak slabý je člověk.
Díky mně se změnily osnovy ve školách, hlavními předměty se stala móda, nauka o kadeřnictví, historie bodybuildingu, poslední trendy v plastické chirurgii, nauka o kosmetice, etiketa, metrosexualismus a jeho vliv na světový mír, naopak fádní předměty jako matika, fyzika a chemie byly zcela zrušeny.
Prosadila jsem, aby byty splynuly s nemocnicemi a aby o každého člověka pečovalo alespoň deset lékařských sil (přepočet se snad dělá stejně jako u koňských sil). V rámci rovnosti zdravých a nemocných se toto opatření týkalo všech bez výjimky, ale vedle práva na bezplatnou lékařskou péči zde byla i povinnost nechat se léčit až do úplného vyléčení.
Ovšem za největší úspěch považuji prosazení estetického zákona, který zakazuje urážet slušné lidi svým zanedbaným zevnějškem. Copak je přípustné, aby úroveň společenských události snižovali nevhodně odění křupani? Zavřít je! Slabouškům přišijeme svaly, obliny vyspravíme, tuk odsajeme, tvářičky nalíčíme, to je základní uctivost vůči okolí. Neslušnost a osobní ošklivost je zločin.
Nelidská porážka Země
Vesmírná armáda byla navoněna a vyzbrojena dorůžova, vytáhla do svaté války za zahradu nejkrásnější.
Zemská orbita byla vyčištěna a samotný Bil zdarma věnoval pozemšťanům satelity s novým dizajnem i možnostmi, o jakých se dřív nikomu ani nesnilo.
Absolutní kontrola informací byla dovršena obsazením klíčových bodů planety. Pozemšťané se ze sdělovacích prostředků dověděli, že mezinárodní sítě teroristů se
215
infiltrovali do armád a jediná možnost, jak se jich jednou provždy zbavit, je zlikvidovat armády.
Následovala bratrská výpomoc vesmířanů, kteří na požádání prostých pozemšťanů vyslali na Zem své bojové roboty, aby zajistili stoprocentní bezpečnost pro občany a aby bránili světový mír.
Byly zrušeny banky, zabaven jejich majetek, síť poboček převzala Bily Bank, která zavedla společnou superměnu - jeden bil (dělí se na sto bilíčků).
Byly zrušeny státy, propuštěni prezidenti, na dlažbu vyhozeni panovníci, rozehnány parlamenty i jiná zákonodárná shromáždění, lidé museli ctít jediný zákon: Netoleruje netoleranci, vše ostatní bylo povoleno. Je pochopitelné, že vesmírný zákon byl rozepsán do sbírek, vyhlášek a nařízení, ale o nich se nikdy nediskutovalo.
Voliči se stali akcionáři světových společností a místo poslanců vybírali v demokratických veřejných a tajných volbách představenstva, správní rady a ředitele firem. Noviny i televizi zaplnily bouřlivé diskuse o vhodnosti kandidátů a jejich přiměřených odměnách.
Hvězdolet za hvězdoletem přilétaly na Zemi, z nich se hrnuli roboti, o jakých pozemšťané ještě ani neslyšeli. Technologická nadřazenost vesmíru byla evidentní, drtivá většina zaměstnanců přišla o práci a to navzdory tomu, že osmihodinový pracovní den byl nahrazen osmihodinovým pracovním týdnem. Jen globální úředníci museli do práce docházet jako dřív, přesto se jejich počty násobily: „My svou práci milujeme, je to naše jediná zábava!“ Rozdíl mezi palácovou šlechtou a úředníkem v Bruselu byste hledali marně.
Také v umělecké branži došlo k nebývalému rozmachu, stačilo třeba rozmáznout hovno na malířské plátno a nazvat to niterní vizí malíře či kopat venku do popelnice a nazvat to street songem a celoživotní renta byla 216
zajištěna. Přibylo placených sportovců, dokonce i s jednou nohou se dal hrát fotbal a příjmy, které z každého zápasu plynuly, byly i pro ten nejmenší tým a jeho hráče astronomické. Ovšem na samotný vrchol všech odvětví byl katapultován cestovní ruch, což z něj udělalo rejdiště starých (krví nasáklých a intrikami prolezlých) struktur.
Bylo zrušeno dědické právo, vše zdědil Santa Bil, každoročně na vánoce pozůstalost nejchudším dětem světa nadělil.
Právo na přiměřenou stravu, ošacení a na dům zcela zdarma završilo rozpad systému. Městské čtvrti se vylidnily, postaveno bylo mnoho luxusních sídel s obrovitými zahradami, místo sázení na koníčky se sázely květiny, soutěžení o zahradu nejkrásnější se stalo prestižnější než udělování Oskarů či olympijská medaile pro super hop bum profíky.
Naprostý marasmus pak přišel během několika následujících let, ceny zboží periodicky padaly jak jabka ze stromů, platy rostly až k nebeským výšinám, lidi si už pro peníze nenechali srát na hlavu, snaha udělat kariéru se dokonce začala považovat za psychiatrickou diagnózu.
Z této rány se Země již nikdy nevzpamatovala, oligarchie se nadobro rozpadla, protekce vymřela na úbytě, systém výhod a ponížení budovaný po tisíce let definitivně zkolaboval.
Pozemšťané se stali neovladatelní, pro hospodářský růst zcela nepoužitelní. Ale to malilinkato předbíhám děj.
217
14. Ti snaživí dole
Život plyne jak voda, plují ve něm umělci v třpytivých hábitech zakrývajících jejich ctižádostí poničené duše, metají po publiku vřelé a na kost obnažené emoce, i když jim city dávno zmozolnatěly v půtkách o světlo na věčném a hlavně jimi zbožňovaném piedestalu.
Klavíristka Jana
„Jé, slyšela jsi tu zprávu? Vymysleli antibiotikum, je sladké jako bonbón, stačí si vzít jen jeden a zápal plic je vyléčený, to je tedy paráda!“ zářila jsem jak lucerna.
„To byla obyčejná reklama,“ pípla kamarádka.
„A to snad vadí? Určitě je to pravda, jinak by se to neodvážili dát do televize, hned si ho koupím.“ Hana ničemu nevěří. Minulý měsíc chodila do opery totálně nemocná, nadopovala se prášky proti teplotě a každé představení doslova protrpěla.
Obě hrajeme v národním, což je úplný vrchol, kam až může hudebník vystoupat. Bez pomoci rodiny, přátel a známých bych to nikdy nedokázala.
Každý z našeho ansámblu má historku, jak se mu podařilo podepsat tak prestižní angažmá. Jsou v nich strýčkové, tetičky, spoustu sexu a peněz, ale žádný příběh nadaného dítěte, to je dnes samozřejmostí.
Cvičit a cvičit, zatímco ostatní si na dvoře hrají, probrečet dětství, ztratit mládí, prstová zručnost sadisty Czerneho stále dokola, až vám srdce ztvrdne v kámen, ale vy ho niterným zážitkem otešete, vyhladíte, znovu zformujete v nádherné lidské veledílo.
Jako malá holčička jsem se strašlivě snažila pochopit vášně starých chlapů, kteří skládali preludia a fugy, kantáty a sonáty, etudy a oratoria, až se jejich bolest i žal vtělili do každého zahraného tónu. To my se umění obětujeme, už jako děti pro ně trpíme a ta bolest nás 218
zraňuje i vychovává. Přála bych si, aby se každičký uplakaný okamžik mého mládí změnil v nádherně zářící jeviště s davem nadšených obdivovatelů, kteří mi budou pleskat, pleskat a stále dokola pleskat.
Jenže i když jste sebevíc nadaná, pracovitá, poctivá, nemáte šanci, pokud neplníte přání těch správných lidí nahoře. No a já byla dost pěkná na to, abych dokázala chlapům zamotat hlavy, ale žila jsem v provinčním městečku a do národního divadla měla jo hodně daleko.
„Proč se děvče jako ty zakopává v okresní prdeli?“ ptal se přítel. No a tenkrát mi došlo, že pokud chci výš, skutečný talent a krása nestačí.
Houslistka Hana
„Je to pověstný seladon, ty jsi ho určitě nezneužila kvůli své kariéře, na to zapomeň!“ Jana má plnou hlavu příšerností.
„Jasně, že ne,“ připustila s trošinkou zaváhání, „je geniální a to charisma, které vyzařuje, je úžasné. Mám slabost na starší chlapy, připadají mi jako ti staří skladatelé, pro které jsem ztratila mládí. Já už jim skutečně rozumím!“
„Určitě si užil víc než ty, kdyby ti šlo o sex, mohla bys mít jakéhokoli svalovce, stačilo jen ukázat.“
„S věkem se svaly mužů stěhují do jejich peněženek.“
„Hele, ten ti určitě nedal ani groš.“
„Být s ním, byla velikánská škola života, byl to hluboký umělecký zážitek, on mě učil, i když jsme si jen tak povídali nebo se večer milovali.“
„A jaký byl v posteli?“
„Něžný, neuvěřitelně něžný. V porovnání s ním ostatní chlapi ani netuší, co to něžnost je. Já ty uvzdychané a věčně mokré vášnivky nechápu, miluji hudbu, na milování mi už síly nezbyly. Někdy mám pocit, že
219
s každou vydřenou skladbou se trochu té vášně ze mne vytratilo.“
„To jako že jsi frigidní?“ divím se.
„Jsi hloupá? Ani tobě to nepřiznám! Já se při tom bavím a když ne, od čeho jsem umělkyně, umím se vžít do nálady.“
„Tak to já bez chlapa nemůžu být. Když ten můj mrkne, hodím nohy do praku a udělám, co mu na očích vidím. Je o deset let mladší a pořád panáčkuje jako pejsek!“
„To je snad ještě školou povinný,“ ušklíbla se.
„Taková mladice zas nejsem, ale díky za pokus.“
„Obě jsme přece velice mladé!“ Zvedáme si sebevědomí a ještě se u toho nasmějeme.
„Až ho jednou uchvátí nějaká běska,“ uvažuju nahlas, „žádný problém, může si klidně jít. Já tedy rozhodně neprodělám, užila jsem si.“
„To je super, ale vy dva spolu určitě vydržíte napořád.“ Ona je v podstatně dost naivní, i když si s ní život hodně zahrál.
Posvátné a věčné umění
Umění je droga a ředitelé to vědí, proto s námi vláčí a platí nám za celý měsíc míň, než hostujícímu hudebníkovi za jediný večer. Někteří z nás jsou tak chudí, že si nemohou dovolit ani pořádnou dovolenou.
„Jednou to dojde tak daleko, že za hraní budeme platit my, ne divák,“ povídám Haně
„Jako na počátku,“ ušklíbla se.
„Jo kdybych měla otroky jako kdysi aténští boháči, klidně bych diváky hostila,“směji se.
„Dnes to je spíš jak za evropské šlechty, lidi uvnitř divadla se cítí povzneseni nad nekulturním póvlem tam venku.“
„Já se tak necítím, fakt ne!“
220
„Ty seš chudá herka, ale diváci jsou šlechta,“ hraje to na mě, „za to nám dovolí zaparkovat třeba na náměstí a policajti mi ještě zasalutují a ve špitále mám jen to nej...“
„Ale to je málo, to za to nestojí!“
„Jsme sociálové, ovšem s nosem na temeni hlavy!“ Na chodbě se ozval hlas té nové, nikdo ji tu nemá rád.
„Je to ostuda, přitáhne si sem milenku a nacpe ji do hlavní role, jako by neměl dost vlastních lidí!“
„Vždyť má hlas slabý jako holčička!“
„A neumí hrát, jede jako stroj bez dynamiky, navíc se brzy unaví, ke konci představení se jen plouží. Všimla sis té scény, jak Klára má zahrát, že neumí hrát a ona má vplout na jeviště jako velká hvězda?“
„To je trapas,“ smála jsem se, zatímco jsem si převlékala halenku, „ta jedna skvěle hraje, že je špatná, ta druhá příšerně hraje, že je dobrá. Divák musí být zmaten.“
„Divím se, že ji nevypískají!“
„To se nestane,“ maluji si rty křiklavě červenou rtěnkou, jakou nosím jen na představení, „je populární! Když ztropíš skandál, je to víc, než když geniálně zahraješ nejtěžší roli. No a jí zrovna teď znásilnili, alespoň to tvrdí, víc se zviditelnit už nemůže.“
„To přece nelze spojovat!“
„Dámy, na plac!“ ozvalo se na chodbě.
Do šatny vběhla Evička, to je má dcera.
„Mami, Eliška mi bere koloběžku!“
„Teď nemám čas,“ vrtěla jsem hlavou, „a víš, že za mnou nemáš chodit, když pracuji.“
„Tak si půjči její kočárek,“ navrhla Hana. Má ji ráda, vlastně je to její druhá máma. Jenže ona by si dítě udělat nenechala, je opatrná. Já antikoncepci nikdy nepoužívala, jsem věřící.
„Jen náboženští fanatici zakazují antikoncepci,“ štěkala máma, „to bys už taky mohla plakat nad každou prošlou
221
ovulací, chlapi by si trhaly vlasy za každou spermii, co skončí na prostěradle, copak jsme stroje na děti?“
„Ale mami, víra je tu tisíce let, není možné z ní vyjmout jen něco, a ostatní ignorovat. Já bych bez ní nedokázala být tak dobrá, dává mi klid a jistotu.“
„Jak by to na světě vypadalo, kdyby všichni brali všechno tak doslova jako ty? A když už jsme u toho, tak co přikázání, že nevezmeš manžela bližní své?“ To měla pravdu, otec Evičky byl ženatý, ale rozváděl se, alespoň to tvrdil. To, že se svou manželkou intimně nežije, se všeobecně vědělo.
„Něco jiného je milovat se,“ hubovala mě máma, „a něco úplně jiného otěhotnět! Copak dnes rodí ženy děti? To by byl konec tvé kariéry!“
„Ale mami, já si to nechci nechat vzít, pochop!“
„Nebuď tak paličatá, nenič si život!“ Evičku jsme počali tady na těch prknech. Vzpomínám si na to jako dnes. Tenkrát jsem byla v zákulisí státní opery poprvé. Přivedl mě sem, ze všech koutů dýchala historie. Ukazoval fotky na stěnách, kdo všechno tady hrál, neuvěřitelná plejáda výkvětu světa. Genius Loci byl přítomen a já se tetelila vzrušením.
„Ti lidé,“ šeptal a jemně se dotýkal mých ušních lalůčků, „dali do hraní svou duši, co duši, srdce si z těla vyrvali a servírovali ho divákům na zlatém podnose. Obrovští umělci tu odevzdali svá nejlepší léta na oltář Thálie.“ (Nenápadně si nasadil parfémovanou zubní protézu – pozn. autora.)
„Byli to hrdinové,“ špitla jsem.
„A ještě větší hrdinové tady hrají dnes,“ přisál se mi na šíji.
„Ach ano,“ zašeptala jsem tichounce, jen abych nenarušila tajemné vibrace.
222
„A od příštího měsíce tu máš v orchestru angažmá i ty,“ vdechl mi ten nejvoňavější polibek, co jsem kdy dostala. Celoživotní snažení se naplnilo v jediné chvíli, vroucně jsem ho objala, nabídla mu své tělo, duši i nezištnou lásku, milovali jsme se přímo tam uprostřed onoho přeslavného jeviště! Dodnes si nejsem jistá, že nás někdo neviděl.
„Láska,“ šeptal mi do ucha jako vánek, „chce odvahu. Když vyleze rak poustevníček ze své ulity, riskuje, že ho sezobne pták, ale když zůstane uvnitř, nikdy nepozná volnost, nekonečnou krásu světa.“ Mluvil tak poeticky, procítěně a něžně. Jo a taky upřímně.
No a pak se narodila Evička. Byla neuvěřitelně malá a od počátku nemocná. Co já se s ní nalítala po doktorech, co nocí jsem probděla! Jednu chvíli to vypadalo, že vůbec nebude jako ostatní děti. To, že tady teď běhá a hraje si, je velikánský zázrak. Zkrátka Bůh své lidi nikdy neopustí. Stejně mě to stálo strašně moc energie, i kariéra se zadrhla, ale vyplatilo se to, je zdravá.
„Mami, posloucháš?“ dloubla do mne.
„Ale jistě kočičko,“ usmála jsem se.
„Ona mi nic nepůjčí!“ začala natahovat moldánky.
„Hele, tohle si odpusť,“ vzpamatovala jsem se, „na mě ty tvoje krokodýlí slzy neplatí. Sedni si tu a počkej, jinak pofrčíš domů.“ Samu ji nikam nepustím, kolem umění se točí spoustu pedofilů. Stejně ji podezírám, že si tyhle výstupy předem promýšlí. Ona se strašně ráda strojí do všech těch šatů, které tu máme. Kostymérka ji má ráda, kluci a holky z ansáblu taky, když mi ten osudový vztah neprospěl, tak jí rozhodně ano.
„Manželství by mělo být svazkem dvou či více lidí,“ přednášel její otec před televizními kamerami, „když byli zrovnoprávněni homosexuálové a lesbičky, proč nedat
223
šanci i mnohoženství a mnohomužství? Legalizujme nevěru!“
Mi nic takového neříkal a o své ženě, která mu stála ve všech televizních vystoupeních za zády, mluvil přede mnou jen v minulém čase. Možná jsem byla jen vážnou epizodou na cestě k jeho zviditelnění, možná jen dalším zářezem na pažbě, ale nevadí, vynesl mě nahoru. Naladit úsměv, neslyšet tu bídu kolem a hrát si svoje, za dveřmi čeká řada ambiciózních žabců na mé místo. Ne, globalizace není parní válec, který ničí umění, ničíme si ho sami.
„Ty Jano,“ nakoukl do šatny programový ředitel, „nezapomněla jsi na ten sjezd ekologů?“
„Já ne, ale ty asi jo. Kdy to je?“
„Až za měsíc, ale už jsme koupili letenku, máš domluveno jen jedno vystoupení, určitě to stihneš na otáčku.“
„Čtyři hodiny v letadle?“ vyvrátila jsem se.
„Dvě tam, dvě zpátky, cestuješ přes orbitu, rychleji to nejde, ale kdyby se ti to zdálo moc a chtěla jsi tam strávit večer, tak ubytování si platíš sama, jen aby bylo jasno. Druhý den máš volno, takže je to jen na tobě.“
„Však máš letadla ráda,“ neodpustila si Hana poznámku.
„Chápej, tady nejde o hodně cestování, jsi prostě nejlepší klavíristka, proto jsem tě vybral,“ dodává ředitel.
„No jasně, teď se lísáš,“ pochvala od šéfa mě vždy nakopne. Náš Jozífek je zkrátka kádr, vždycky pro nás najde nějaké to přilepšení. Ostatně, bez toho by mu tu nikdo nepracoval, za ty peníze se to skutečně dělat nedá.
Jak to vidí malé holčičky
„A táta je tu taky?“ vyzvídám u tety Hany, protože před mámou nesmím na tátu ani myslet, jinak se mračí.
224
„Jo, dnes to diriguje on,“ mrkala na mě, jako že se před mámou spikneme, to děláme často, ona dělá, že o nás neví, ale já vím, že to ví. Máma je moc hezká, přesto se hodně líčí. Asi chce být ještě hezčí, ale to už nejde.
„Můžu za tátou?“ pípla jsem.
„Teď ne, miláčku, pěkně si tu hraj, možná potom.“ Chtěla bych umět hrát jako máma, ale neseděla bych v orchestru, vystupovala bych na prknech jako princezna, diváci by mě viděli a pleskali by, já bych se klaněla, protože bych byla nejlepší herečka všech dob, která je i hudebnice – a taky baletka.
„A úkoly máš hotové?“ zeptala se máma, až mi zatrnulo.
„Jasně mami,“ vlastně jsem ani moc nelhala.
„A cvičila jsi?“
„Jasně mami,“ šklebím se na tetu, protože ona ví, že jsem to odbyla.
„Jak dlouho?“ zeptala se máma.
„Dost,“ takže mě chytila?
„Musíš využít každou minutu volného času, jinak ničeho nedosáhneš!“ Už jsem se připravovala, že strávím zbytek dne u klavíru, když se mě zastala teta Hana: „Je ještě malá, nech ji, ať si hraje.“
„Ale jen chvíli,“ usmála se máma, „večer to doženeš,“ a zase bylo všechno fajn, večer je daleko. Chtěla bych být dirigent, ale dirigenti jsou chlapi. Máma by taky mohla dirigovat, všemu rozumí, ale asi má z lidí strach. Táta mi poradil, ať na ně nekoukám. Možná bych to mohla mámě taky poradit, ale jí asi nevadí, že je schovaná v orchestřišti a není vidět. Miluje zkrátka hudbu a na úspěchu jí ani trošinku nezáleží.
Máma s tetou odešly, zavolala jsem na kamarádku, oblíkly jsme se jako profesorky do černých talárů s takovou tou placatou knihou na hlavě a pak jsme si hrály na nejchytřejší lidi na světě.
225
Střípek: Vyděšený pterodaktyl
Je vědecky dokázáno, že v místech, kde na sebe nasedají pevninské kry, je bouřlivá vulkanická činnost. Jedno takové místečko je tak blizoučko pólu, že když se k němu přiblíží sebevětší ledovec, roztaje. Snad nikoho nepřekvapí, že právě tady se díky teplu matičky země podařilo roztavit zamrzlé vejce pterodaktyla.
Sotva se zvíře vyklubalo ze skořápky, roztáhlo svá blanitá křídla a vydalo se obletět rodnou planetu. Pterodaktylí mládě letělo den a noc, když uvidělo velikou pevninu, rozhodlo se, že si chvíli odpočine.
„Generále,“ salutoval voják, „během mé služby se nic zvláštního nestalo.“
„A co ten knoflíček?“ ukázal na ústrojní nekázeň. „Víte vy vojíne, kdo je největším nepřítelem armády?“
„Nevím pane generále!“ šponoval se voják jak jen to šlo.
„Největším nepřítelem armády je zahálka,“ švihl generál bičíkem do holínky, „vy si možná myslíte, že v dnešní době, kdy jsme uzavřeli příměří se všemi nepřáteli a z mnohých se stali dokonce naší přátelé,“ zhnuseně si odplivl do prachu cesty, „tak se vám nemůže nic stát, že?“ Vojín mlčel. „Ale může,“ odpověděl si generál sám, „dám vás zavřít, až budete černej.“ Voják se díval k nebi.
„Říkal jste něco vojáku?“ otázal se generál
„Drak,“ hlesl voják.
„Kde?“ jukl generál. Nad hlavama se mihl stín, přistál na střeše velitelství.
„Vypadá jak hračka,“ zíral generál, „není to nějaká kulišárna mužstva?“
„Není!“ hlásil voják.
„Jen aby, to by vás mohlo jo sakra mrzet, ale podívej, ono se to hýbá, je to živé, ňo poď sem, pojď,“ zašišlal, jako na vnoučky.
226
Z kasáren začali vybíhat další vojáci, kolem generála se snažili projít v pozoru. „Stát vojáci,“ nadechl se generál ke spontánnímu projevu, „víte vy vůbec, k čemu je vojsko bez nepřítele?“
„Aby bránilo mír!“ zareagoval vojín.
„Jo, tak jedině v bačkorách a s fajfkou,“ ušklíbl se generál. „Vojáci, dnes nadešla ta historická chvíle, kdy vy, já, my všichni jak tu jsme, splníme své svaté poslání. Dostali jsme šanci odchovat si svého vlastního nepřítele a my ji nepromarníme!“ oči se zvedly vzhůru.
„Jé ten je roztomilý!“ neudržel se seržant, co měl na starost proviant.
„Je to prehistorická potvora, dle řádu D1-1 je to drak,“ nenechal generál nikoho na omylu, „tudíž je to náš nepřítel a my ho musíme dostat pod kontrolu. Takže první četo - pozor! Na můj povel, pterodaktyla ze střechy sundat a svázat! A jestli mu ublížíte, tak si mě nepřejte! Bez nepřítele není armáda, bez armády nemám živobytí! A vy máte kasárníka na věky věků, jasné?“
„Jasné soudruhu veliteli!“ zvolili vojáci jako jeden muž. Generál zkrásněl, zeštíhlel, zkrátka měl zase proč žít.
„A vy chcete parlamentu tvrdit,“ vznesl poslanec interpelaci na generála, „že bájní draci, o jejichž existenci se dá s úspěchem pochybovat, se vrátili do našeho moderního demokratického státu?“
„Jistě,“ tvářil se generál sebevědomě, „ať se páni novináři přesvědčí sami.“
„Ale to vás přece neopravňuje k žádosti o mimořádné navýšení rozpočtu na zbrojení!“
„Právě naopak pane poslanče, máme nenadálé výdaje. Armáda svedla s nepřítelem bitvu, za velice přijatelných ztrát jsme s logistickou podporou zatlačili krvelačného protivníka do strže, zbudovali mu provizorní jeskyni, ta byla hodně drahá, kde ho četa mých statečných drží
227
v šachu.“ Poslancům se pod sčítáním mimořádných položek zavařily kalkulačky.
Tou dobou seděli před ptakoještěří slují dva znudění vojáci.
„Hej pterodaktyle, máš vše, co potřebuješ?!“ volal první voják. Podivné zvuky mu byly odpovědí. „Co asi říká?“ podíval se na kamaráda.
„Já ti nevím člověče, ale kdybych byl na jeho místě já, tak ti poděkuju, že mám tolik žrádla a nemusím pro to ani hejbnout pařátou.“
„To víš, někteří se zkrátka mají,“ zabručel voják.
„A co ti to dal generál za nákresy?“ ukazuje na koženou torbu.
„To neřeš, prý nějaký chrlič ohně a výrobník hluku, chlapi z technické čety nám to přijdou nainstalovat.“
„A kdy tu potvoru nakrmí?“ Tu se přihnala pětitunka plná ryb a vysypala je před jeskyni.
Ten den povolil generál akreditovaným novinářům prohlídku nepřítele. Když se k zátarasům kolem sluje přiblížili, příšerně to tam smrdělo, ozýval se hrozitánský řev a protější svah každou chvíli sežehl ohnivý dech. Některé z nich to vyděsilo tak, že se nepřestali klepat ani doma pod peřinou.
„Drak je mocný,“ hlásal generál z bojového vozu pěchoty, „ale já vám slibuji, že vás armáda ochrání. Potřebujeme však více železa, více zbraní, více uhlí a peněz jako šlupek.“
Generál se pro svou statečnost stal oblíbencem politiků i lidu, při každé význačnější příležitosti obdržel nějaký ten metál. Až jednou, to už za ním vyznamenání vozili pucfleci v kolečkách, se z jeskyně začal linout ještě větší smrad, než bylo obvyklé.
228
„Drak má žaludeční potíže,“ informoval generál poslance, „svou stravu potřebuje vylepšit kalenou ocelí. Vyhlašuji mimořádnou pracovní směnu!“
„Od kdy draci jí ocel?“ osmělil se ministr životního prostředí.
„Od té doby, co jsem zprivatizoval ocelárny,“ hřímal generál.
„Jak prozíravé, snad by se na ocel dala získat ekologická dotace, je to přece ekoprodukt.“
„Tak šup!“ pobídl ho generál.
Našel se však jeden nespokojenec, potížista, co porušil zákony, přelezl zátarasy, podlezl ostnaté dráty a nedovoleně vnikl do sluje.
„To není drak!“ utíkal ven a řval na celé kolo, „lidičky, to je obživlá zkamenělina, je to pterodaktyl!“
Jak to občané uslyšeli, chtěli ho vidět taky. Protrhli zábrany a už byli v pterodaktylí strži.
„Jak je ale malý,“ kroutili hlavama, „jak je vyhublý!“
„Ale vždyť je mrtvý! Kam se poděly naše peníze? Nač ta ocel? Nač uhlí? Vždyť on žral obyčejné ryby!“
„Přátelé,“ přinesli generála v opancéřovaných nosítkách, „naší statečné armádě se díky nezměrnému úsilí, po nesčetných bitvách, o kterých jsem vás raději ani neinformoval, abyste měli klid na práci, podařilo zvítězit nad děsivým drakem, ve kterém slovutní paleontologové rozpoznali bájného příšerně nebezpečného pterodaktyla.“
„Hurá!“ pumpovali pánové v šedivých kabátech nadšení do davu.
„Vyhráno však nemáme,“ pokračoval bohorovně generál, „mohou přijít noví ještěři, nové hrozby. Na památku posledního pterodaktyla postavíme pomník. Bude z ekologické oceli, ten největší a nejdražší pomník na světě! Zbudujeme nové silnice, dálnice a železnice,
229
nakoupíme tanky, letadla a munici, aby nás už nikdy nikdo nezastihl nepřipravené.“
„Ať žije generál!“ volali lidé, možná i pleskali, ale rozhodně se rozešli do svých domovů, aby mohli brzy ráno vstát a pokorně pro lepší zítřky pracovat.
Drahé kolegyně a já ( mimochodem jsem violončelista)
„Četly jste dámy o tom podvodu?“ rozhořčoval jsem se nad článkem v novinách.
„Víš Viťoušku, že noviny nečtu,“ dosedla Hana na své místo v orchestřišti.
„Ten humbuk kolem tragédii na Marsu byla lež, tamní průmysl vykazuje větší aktivitu než kdy dřív, nejspíš nikdo nezemřel, jen se od nás chtěli trhnout.“
„Já jim to přeji,“ drbe se Jana decentně v podpaždí, „svobodu si zaslouží.“
„Jenže oni prý podnikli stejnou výpravu za antikometou jako my a na rozdíl od nás byli úspěšní. Teď mají vše.“
„A dřív neměli nic,“ usmívá se jak děťátko. Mám rád upravené ženy, ale hovořit s nimi o politických událostech prostě nejde, to je zkrátka ztráta času.
„Kampak máte letos namířeno na dovolenou?“ změnil jsem rychle téma hovoru.
„Já nevím,“ rozhlížela se Hana, jestli se už nezačne, „možná na Haiti.“
„Dnes to bude trvat,“ pochopil jsem, „dirigent se zdržel, prý kvůli počasí přerušili dopravu.“
„To je jen výmluva,“ ušklíbla se Hana, „dirigent je po mejdanu a má problémy se žlučníkem.“
„V jeho věku?“ pípla Jana, jako by ji to pohoršovalo, „že si nedá pokoj.“
„Za to může ta nová sboristka,“ pouštím žluč, „on je na mladé, to se ví.“
230
Pořád zapomínám, že ona s ním má dítě, tak rychle obracím list: „Není vám dámy podezřelé, že zatímco tady jsou záplavy, v rekreačních letoviscích je stále hezky?“
„Jinak by tam nikdo nejezdil.“
„Není to k posrání?“ Trochu peprných slov náš ansámbl osvěží jak kýbl ledu v létě.
„Hele, já to klidně vydržím,“ Jana myslí vždy pozitivně, „kdyby bylo třeba vedro, utratili bychom za klimatizaci.“ Hana se šíleně smála, ale pak dala k lepšímu citát z novodobé hry: „Za dobře placenou práci užijem si přenákladnou legraci.“
„To je z moderních otroků?“ zbystřil jsem mysl, přestože texty až tak dobře neznám. Jo kdyby mi kousek zahrála na housle, to by byla jiná, to bych hned věděl, od koho to je.
„No vidíš, tys to poznal,“ obdivuje mě s libozvučnou intonací hlasu.
„Já poznám vše,“ narostl mi hřebínek. Holky umí člověka potěšit, zvláště ty hezké. My umělci jsme rození milenci, ženský na nás letí jako vosy na med.
„Já byla letos na Tahiti a byla to paráda,“ chlubí se Jana. Raději jsem nepoznamenal, že ona jezdí jen do letovisek se zvučnými jmény, aby se mohla chlubit honosným názvem destinace. „To blankytné moře a vlny, to si ani neumíte představit! Lítáme na dovolenou vždy s celou partou. Já už povídala, že by nám mohli dát slevu jako na hromadné zájezdy, cha, cha, cha.“
Mám rád dovolenou, nejprve ji celé měsíce plánuji, pak se na ni týdny těším, po zbytek roku na ni s nostalgií vzpomínám.
„Byla s vámi ta, však víš, jak hraje na trombón,“ snaží se Hana rozpomenout. Ona má na jména příšernou paměť, je hrůza ji vysvětlovat, kdo koho v orchestru zastupuje.
231
„Ivona? Jo, ta tam byla a vem si, že letěla poprvé letadlem.“
„A je to dobrá pařmenka?“ vyzvídala, jako by chlast byl známkou vyššího intelektu.
„Ale jo, já měla strach, že bude kazit zábavu, ale ta se umí odvázat jako málokdo.“ Ženy jsou horší než my chlapi.
„No vidíš, to bych do ní nikdy neřekla, vypadá tak upjatě.“
„Jo upjatě, to jenom hraje! Ta ti měla takový strach, že když se stroj odlepil od země, tak na celý to ztichlý letadlo zakřičela: Do p… Dámské pohlaví, chápete? Jsme tady v opeře, nechci vás šokovat neslušnými výrazy, ale my si z ní od té doby děláme srandu, jestli už si vymyslela i jiná slovíčka, která bude křičet na celé letadlo.“ Smích.
„Já na dovolenou zkrátka musím, Evička má astma a nebýt těch pobytů u moře, vůbec by nemoha do školy. Jednou jedinkrát jsme vynechaly, to jsem si zlomila ruku a nemohla měsíc hrát, tak jsme na to neměly.“
„To myslíš předloni, jak potom musela Evička do lázní?“ reaguje Hana hbitě.
„Jo, přesně tak, vidíš, ty si to pamatuješ,“ její obdiv v hlase je posazen o oktávu níž, zní melodicky jako zobcová flétna.
„Já mám hlavu jako slon,“ zaburácela Hana. Chtěl jsem se smát, protože to byl jistě vtip, ale ony nic.
„Hele holky, nechte snění, je tu.“ Postavili jsme se, přivítali dirigenta. Pokývl hlavou, poklepal taktovkou o pultík, život může pokračovat.
232
15. Jana neposlouchá ekology
Nikdo se nevysmívá samozvaným ekologům, kteří ve své naivní prostotě zaměnili slovo „nešpinit“ za slovo „neměnit“, takhle kapitola ukazuje poctivé snaživce, co nemyslí na štěstí, ale když ho potkají, vyděsí je tak, že by před ním nejraději co nejdál utekli.
Mocní ekologové
Dvoutisící celosvětová konference ekologů byla jubilejní. Sešli se na ní nejen placení ochránci přírody, ale i spoustu politiků, právníků, finančníků, lobbistů a sem tam i nějaký umělec či do sebe zakoukaný vědec. Konala se v rozlehlém komplexu budov vystavěném ze skla a kovů pouze pro tyto účely. Z oken byl výhled na zasněženou Antarktidu, kryté sjezdovky se proplétaly s trasami pro běžkaře a pokud jste náhodou měli sportování dost, čekalo vás sladkovodní jezero s vodou tak teplou, že ani na rovníku nebyla teplejší.
Kmitající barmani vás obsloužili kdekoli a kdykoli, byli to dobrovolníci, za práci pro přírodu nedostávali mzdu, ovšem účastnit se takovéto události bylo důležitou metou v jejich kariéře. Stoly vypadaly jak umělecká díla, nabídnout si, znamenalo porušit dokonalou symetrii. Snad jen socha z ryzího zlata stojící přímo na místě jižního pólu byla nevkusná, ale všechno se podařit nemůže. Letadla přilétala a odlétala, někdy jich bylo tolik, že zastínila oblohu.
„Nevyrobená energie je ta nejzelenější,“ horlili za své přesvědčení delegáti, „musíme hledat úspory, ne jen nové zdroje.“
„Například zhasínat světla a neplýtvat vodou.“
„Jistě, tohle u nás učíme už děti ve školce.“
233
„Není támhleto ten známý Marťan?“
„Co ten by tu dělal?“
„Znáte tu jeho bláznivou teorii, že člověk prý zvítězil v evoluci jen proto, že místo ničení nepřátel ničil jejich životní prostředí a sám se stále hroznějším a hroznějším podmínkám přizpůsoboval?“
„To jsem četla, prý jsou města na Zemi i hvězdolety ve vesmíru budovány podle prastarých vzorců pocházejících z doby, kdy jsme žili v děrách jako myši. Jo a mrakodrapy jsou prý stromy, kam jsme utekli před hrozícím nebezpečím.“
„Taky prý neskončíme s ničením přírody dokud nebude ze Země poušť.“ Bujarý smích roztřásl kuloáry.
Marťanova první láska
Jistě, že jsem tu nebyl kvůli těm potrhlým ekologům, ale kvůli Janě. Jana je má láska z jinošských let, má tu hrát. V mém životě byly tři ženy, pro které jsem beznadějně ztratil hlavu, všechny byly tak krásné, že jsem si žádnou z nich nezasloužil, Jana byla ta první. Vídali jsme se jen na olympiádách, ona hrála na klavír, já soutěžil v matematice. Potkávali jsme se nejprve jen na stupních vítězů, pak i na plesech, nakonec jsme nevynechali jedinou příležitost, abychom spolu nepoklábosili.
Já na holky moc nebyl, dvoření mi připadalo tak primitivní a všechny ty sladké řečičky jen urážely mou inteligenci, jenže ona byla kamarádka, smála se, dělala vtipy, kdyby nebyla ztělesněním ženské krásy, mohla by být kluk.
Prokecali jsme veškerý volný čas, vysvětlil jsem jí svou teorii volné lásky, kdy se člověk na chvíli vrátí k prapodstatě bytí, vše je dovoleno, všichni se znají a ať řekneš cokoli, ať se nastrojíš do čehokoli a uděláš cokoli, oni tomu porozumí.
234
„No páni, máš to dobře vymyšleno!“ zírala na mě velikýma kukadlama a já jí dal pusu. Byla to taková ta se stisknutými zuby, jako když políbíte kapra. Měla rty měkké a teplé a když jsem se jí přes šaty nesměle dotýkal, neuhnula. Nemohl jsem uvěřit, že by ona, dívka krásnější než mé představy, byla ochotna se mnou něco mít, ale byla první ženou, co mi řekla: „Miluji tě.“
Neměl jsem ani ponětí, co si s ní mám počít, tak jsem se jí za odměnu snažil říct vše, co jsem znal, třeba že: „Kde končí přátelství, začíná slušnost, kde končí slušnost, začíná zákon a kde končí zákon, nastupuje násilí.“ Ona jediná mi rozuměla.
„Ty už snad ani víc moudra nepotřebuješ, ale víš, co ti chybí?“
„Ne,“ objal jsem ji kolem boků, jako jsem to měl naučené z tanečních.
„Spontánnost.“ Šikovně se vymanila.
„Je tohle spontánní?“ políbil jsem ji znovu a tentokrát se osmělil použít i jazyk.
„Fuj, to je křeč,“ smála se zvonivým altem, jako by tu šlo o vtip a ne o vášeň. Ani jeden z nás se nechtěl ztrapnit. Nalhali jsme jeden druhému, že jsme už nějaké partnery měli, že sex je pro nás hlavně zábava, protože tak to říkají všechny filmové hvězdy.
Vzápětí jsem jí však prozradil, že láska je předchůdce umění i motor pokroku, ona mi zase povídala o své hudbě, o kráse a odpudivosti, o citech, které lze vylíčit jen tóny tklivými jak život sám, prostě jsme mezi povrchní klišé vkládali sami sebe, ale když ten druhý zareagoval chybně, couvnuli jsme do světa riflí, ječivé hudby a zářivé kariéry.
„Naše rozhovory mě baví víc než sex,“ špitla jednou. To mě dost vyděsilo, já jsem sex tedy rozhodně chtěl! Brzy jsem věděl o hudbě všechno, z líbání jsem mohl dělat
235
doktorát, její poprsí mě přivádělo k šílenství, ale když jsem se s ním začal příliš mazlit, šeptala: „Nemůžu Petře, dnes nemůžu, ne, ne, mám své dny.“ Co se skrývalo od pasu dolů, to pro mě byla holá teorie.
„Není přece možné,“ osmělil jsem se po delší době, „abys měla víc jak půl roku v kuse své dny!“ Rozesmála se, jako by se jí povedl skvělý vtip.
„Tys mi na to opravdu skočil?“ Uměla lhát jako žádná jiná. Vlastně lhala i když nemusela, bavila se tím stejně, jako se já bavil sledováním čísel či vymýšlením objevů.
No a pak jsme se viděli až na závěrečné olympiádě, končili jsme školu, začínal nám život. Konala se v zábavním satelitu, umělé moře a pláž, dokonalá idyla. Byla na pokoji sama. Pár hodin jsme se líbali a najednou bylo jasné, že musíme dál. Chvíli se snažila, pak mi zase chvíli uhýbala, připadal jsem si nešikovně a hloupě, všechno bylo tak nekulturní, že si vzpomínám až na tu chvíli, kdy jsem se převalil na záda, zíral do stropu a uvažoval, jestli to mohou marťani vůbec s pozemšťany dělat a když ne, tak že skočím do vesmíru a zabiju se. No a pak se nade mnou objevila její rozzářená tvář lemovaná rozpuštěnými vlasy.
„Potřebuješ pomoct, že?“ Pomalu, pomaloučku, jako když se dítě učí chodit, nás oba dovedla k tomu, co se popisuje v učebnicích jako akt lásky. Poprvé to bolelo, protože z technického hlediska jsem měl menší problém. (Později jsem se v literatuře dočetl, že se mu říká zúžená předkožka a časem se rozcvičí.) No a ráno jsem na prostěradle uviděl krev. Moje nebyla.
„Copak ty nevíš, že při tom dívky čas od času krvácí?“ otázala se tak přesvědčivě, že jsem se neodvážil pochybovat.
„Vím,“ hrál jsem světáka, „jasně, že to vím.“ Když to děláte poprvé, nejste si vůbec ničím jisti. Copak jsem
236
mohl uvěřit, že tak krásná lamačka mužských srdcí byla ještě včera večer panna? Proč to nepřiznala? Ale proč jsem to nepřiznal já?!
No a pak jsme každý jeli domů, nepsali jsme si, nevolali, neboť dolejzání bylo pod úroveň. Nás vztah umíral na pýchu a strach se na sebe vázat, pak k nám Jana snad pouhou náhodou přiletěla hrát.
„Mám pro tebe lístek zadara!“ volala mi. Po představení jsem ji vyzvedl, procházeli jsme se a povídali jako obvykle, jen tak mimochodem mi sdělila, že to od naší vášnivé noci ještě nedostala a to jsou už tři měsíce. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem si dával pozor, že se v tom vyznám, ovšem nepřiznal jsem, že pouze teoreticky. Byl jsem přesvědčen, že blafuje, že je těhotná s jiným a já ji mám sloužit jen jako kořen. Byl jsem do ní takový blázen, že mi to vůbec nevadilo a snažil se ji logicky vysvětlit, že se prostě vezmeme.
„Mám volný pokoj, můžeme si vyzkoušet svatební noc,“ navrhl jsem vzápětí.
„Přece to spolu nebudeme dělat!“ vyděsila se.
„A proč ne?“ ptal jsem se, „jsme stvořeni jeden pro druhého a krom toho už víc otěhotnět nemůžeš!“ Najednou roztála, jako by na tuhle chvíli čekala celý život, pak jsme půl noci prokecali a zbytek se milovali jako o život. Vzpomínám si, že jsme mluvili o svatbě, o našem dítěti, o tom, jak si zařídíme dům i jak se bude jmenovat náš pes. Počkat, vzpomínám si, měl to být největší pes na světě, který má rád jen nás a naše děti, nikoho jiného, vymyslel jsem mu jméno Krehru. No a hned ráno to dostala, tentokrát skutečně, než jsem se stačil pořádně probrat, utekla pryč, že prý s sebou nemá hygienické potřeby. Ani se nerozloučila. Tak jsem uklidil pokoj, zamkl dveře a týden prochlastal. Pak už jsme se neviděli. Nikdy.
237
Vlastně ano, o pár měsíců později jsme se náhodou potkali na nádraží, já jel s Helenou na výlet, úplně jsem se jí lekl.
„Jak se vede?“ vysoukal jsem ze sebe, ale o to víc se smál.
„Lepší to být nemůže!“ zamávala a posunky naznačila, že nemá čas, jede jí vlak. Zmizela.
Byli jsem velcí egohráči, tenkrát jsme spolu ještě nedokázali žít, nemilovali jsme totiž jeden druhého, ale každý jen sám sebe.
Co dělají umělkyně na jižním pólu
„A co říkáš na ten nový stát ve vesmíru? Prý už přetvořili celé planety na stroje!“ bavili se zanícení delegáti. Snažila jsem se vypadat zaneprázdněně, pouštět se s nimi do diskusí nehodlám.
„Jsem rozhodně proti, je to ničení přírody,“ byl hrdý na svůj názor stejně jako vegetarián na pevnou vůli.
„Moje řeč, musí vše uvést do původního stavu!“ Jednoduché slogany se opakují tak často, že už nad nimi nikdo nepřemýšlí.
„Ahoj Jano,“ ozvalo se za mými zády. Jenom aby to nebyl nějaký umělec, jsou moc ukecaní.
„No né!“ rozzářila jsem se vzápětí, „kde ty se tu bereš?“ Byla to veliká náhoda, Petra jsem neviděla už třicet let. Měl šedivé vlasy, vrásky kolem očí, ale jinak byl stejný. Vzpomínám si, že odmítal rovnátka kvůli nějakým zásadám, a ty křivé zuby mu zůstaly dodnes.
„Mám tu jednu z přednášek,“ vysvětloval, „jak přebudovat Zemi na park.“
„Tak to je super!“ Měl asi pocit, že potřebuji vzdělat, tak mě začal poučovat: „Rovnováha v přírodě je iluze, nikdy nebyla a nebude, ale žijeme moc krátce, bláhově se snažíme vymírající druhy do přírody vracet. Je to jako 238
když z posledního patra padá květináč, uprostřed domu ho někdo vyfotí a pak se ho snaží nacpat za okno, kam podle nich patří.“
„To nechápu,“ pípla jsem, „ale ty jsi měl vždy nějaká hesla, která nikdo nechápal. Jedno slovo, teď nevím jaké, jsi pořád opakoval. Harmonie? Souznění?“
„Souznění je vlnění, co už není,“ tváří se šibalsky, „zůstal jen syrový sex.“
„Neblázni,“ plácla jsem ho po ruce.
„Krása a intelektuální soulož?“ zkoušel to dál.
„Ty jsi ale, co když nás někdo uslyší?“
„Soulož se říkat nesmí?“ ptá jak neandrtálec.
„Už zase,“ rozhlížím se, „že odejdu!“ Během chvíle se mi snažil říct všechno, jako bychom se neviděli jen pár hodin, ne pár desetiletí. Já si ho upřímně pamatovala dost jiného.
„Hele, jak jsi tenkrát popsal celou tabuli a vysvětloval porotci, že to musí počítat pomocí teorie relativity, jenže on ty vzorce neznal a nechtěl tvé výpočty uznat, vzpomínáš?“ Pak na to udělal nějakou práci, ta se citovala ve vědeckých časopisech. Petr byl geniální, o tom žádná.
„Byl to vůl,“ vzpomněl si, „ale tys měla taky problémy. Počkej, jak to bylo s tím klavírem?“
„Aha, ty myslíš ten rozladěný, jak jsem odmítla hrát? No ale to se skutečně nedalo. Hrát Bacha na levném křídle, navíc nehorázně rozhozeném, to prostě nejde!“
„No jistě, zrušili celou soutěž, že jo?“ zářil.
„Mohli si za to sami.“ Smáli jsme se.
„A na tu noc vzpomínáš?“ změnil najednou téma, jako by spěchal a musel to říct.
„Ne, už dávno jsem na všechny noci zapomněla.“
239
Po mnoha letech
Tehdy jsem jen matně tušil, že klavíristka není povolání, ale nemoc. Jana byla churavá touhou po úspěchu, byla jako gambler, pro kterého je herna ráj, všední život peklo a on musí hrát, protože napevno ví, že právě teď přijde ten jedinečný úspěch, který mu všechno a jednou provždy vynahradí. Juchů!
„Příroda si poradí sama,“ skřehotala dáma za mými zády.
„I člověk je součástí přírody,“ oponoval jí kolega, „nelze ho zcela vyloučit.“
„Nesmí, do rezervací skutečně nesmí, tam posvátnou přírodu narušuje!“
„Petře!“ houkla na mě Jana, „posloucháš?“
„Tebe bych dokázal poslouchat celý život.“ Samozřejmě, že nevěřím na lásku, ale když stojí Jana vedl mne, ztrácím hlavu.
„Hele, netahej za fusekli, jo?“ směje se, jako by mě nebrala ani trošinku vážně.
„Copak tahám?“ jí bych nedokázal lhát.
„A neodpovídej na otázku otázkou, to je neslušné,“ okřikla mě jako kluka, tím mě dost vyvedla z míry.
„Víš,“ ušklíbla se, „někdy si připadám jako cvičený medvěd, pořád se klaním, ale ten sukces člověka nakopne, bez něj bych nedovedla žít!“
Popularita jako jediný cit, napadlo mě v tu chvíli. Možná dotáhla naši ego hru k dokonalosti. Nebo jí ubližuji? Ach ta hlava, kéž bych ji raději neměl.
„Petře, už tě volají!“ ukázala na světelnou tabuli.
„Kašlu na ně,“ zabručel jsem, „prostě můj referát vynechají.“
„Počkej, ty mě nechápeš, máš ještě čas, tak jdi!“ Nevystoupit před veřejností pro ni byl největší hřích, začínala se mračit. „Je prestižní záležitost přijít včas.“
240
„Tak jo,“ vykročil jsem k řečnickému pultu.
„Tfuj, tfuj,“ poplivala mě a pro jistotu mi dala ještě herdu do zad. „Někdy stačí málo a člověk získá ztracené sebevědomí!“
Ona slovům vždy věřila, když si něčím nebyla jistá, vyslovila to nahlas a pokud to znělo dobře, tak to taky udělala.
Vlastně si neustále říkala, co se jí líbí a co ne, co by zrovna teď chtěla dělat a ujišťovala se, že přesně to i dělá.
Ve jménu kariéry si lásku zakázala, ale může se hvězda vůbec někdy vdát? Koho by si asi tak musela vzít, aby to neutlumilo její záři?
Radost jen s davem, niterné emoce zahrané z partitury, své vlastní city ukryla hodně hluboko a kdyby je jednou omylem snad i našla, už by je rozhodně nepoznala.
Milování je rozhodně kách
„Příroda je špinavější než města,“ probíhala živá debata v kuloáru, „je veřejným tajemstvím, že ta největší svinstva se zahrabávala na opuštěná místa, kde je objeví jen lesní zvěř. Sníst takový guláš z jelena je dnes horší, než si dát štamprli mazutu.“
„A co teprve ryby! Největší špína teče do oceánů a to už vůbec nemluvím o lodích, co do něj házejí ty největší neřádstva. Ryby v sobě mají tolik chemikálií, že by se měly považovat za toxický odpad!“
„A co to obrátit? Z měst uděláme přírodní rezervace a z přírody místa ekologické katastrofy!“
„Ekology miluju,“ přitočil se ke mně nenápadně Petr.
„To je super,“ podala jsem mu ruku, „měl jsi skvělou přednášku.“ Uchopil ji, prohlížel, pak mi dal pusu na dlaň. No ano, já zapomněla, má mě rád.
„Šašku,“ dloubla jsem ho, ale potěšilo to.
241
„Ty jsi tam nebyla, že,“ zadíval se mi pátravě do očí. Zarazila jsem se. Že by neměl úspěch?
„Ne pořád,“ přiznala jsem vyhýbavě.
„Víš, oni to nepřijali,“ usmíval se, ale byl v tom smutek.
„Proč jako?“
„Jsou slepí,“ rozhodil rukama, jako by ho nikdo nechápal, „ale o tom nemá smysl mluvit, zkazíme si večer.“
„Tak jo,“ rychle jsem souhlasila, „raději mi řekni, co jsi celou tu dobu dělal.“ No a pak jsme si povídali. Měl na sobě perfektní kožené boty, kalhoty nic moc, ale košile mu slušela. Rozhodně mezi těmi vědátory a zanícenými bojovníky za planetu nejzelenější vynikal.
„Posloucháš mě vůbec?“ slyšela jsem.
„Jsem jedno velké ucho!“ Kdysi to byl takový upjatý kluk, který se všech stranil, teď se zcela změnil.
„Víš,“ pustil se těch svých úvah, kterým nikdo nerozumí, „každé dítě sní o svém ideálním partnerovi, čím barvitější má fantasii, tím horší je šance, že někoho takového najde, ty si to nemyslíš?“
„Ale jo,“ culila jsem se, „hele, nepsali jsme na téma ideální partner i slohovou práci?“ To jsme už seděli bokem od ostatních.
„Ta nás dorazila, navíc jsem tu slohovku totálně zvoral.“
„No vidíš, tys měl z literatury vždy horší známky.“
„Divíš se? Samotná existence ústavu pro spisovný jazyk je urážkou lidské inteligence. Oni mají převádět mluvenou řeč do písmen, ne učit lidi správně mluvit.“
„Ale ty jsi přece nikdy nemluvil hrubě.“
„Já hrubá slova nahrazoval slušnými, tak třeba když kamarád každému říkal vole, překládal jsem si to jako pane.“
„Učitelé by ho hnali!“ smála jsem se.
242
„Učitelé učí jak poslouchat vrchnost, zbytek je jen balast na ucpání mozku. Vzdělání je klasický podvod na lidech, horší než reklama.“
„Mi dala škola vše,“ vzdoruji.
„Já se učil nejvíc to, co jsem uměl nejlíp, na Zemi se musíte učit nejvíc to, co neumíte, abyste nepropadli. Je to továrna na vystrašený a totálně zblbnutý dav.“
„Nepřeháněj!“
„Ty jsi pořád stejná,“ směje se.
„Jak to myslíš?“ ptám se, protože třeba myslí uhádaná.
„Stejně spokojená, stejně krásná,“ říká galantně.
„Tak to ti pěkně děkuju za poklonu,“ smála jsem se, jako bych mu věřila, „ale čas je neúprosný, nejsi moc zklamaný?“
„Cože?“ upřímně vyvalil oči, „jsi ještě dokonalejší než dřív!“
„Tak to ti ještě jednou děkuju,“ zazvonil můj dívčí smích, „ale nejsme na komplimenty příliš moudří? Nechci říct staří, chápej.“ Nemohla jsem si nevšimnout, jak na mně visí očima. Už dávno jsem zapomněla na tyhle pohledy.
„Tebe hraní živí?“ zeptal se najednou, jako by byl z jiného světa.
„No a co bych jiného dělala?“ rozhodila jsem rukama, „nic tak dobře neumím. Když slyším aplaus publika, nakopne mě to víc, než by dokázala jakákoli droga.“ Byl milý a zmatený. No a pak jsme si povídali o všem možném.
„Hele, jakou máš krevní skupinu?“ testovala jsem ho, „já AB, jsem univerzální příjemce, mi mohou dát všichni.“
„Jsem nula, univerzální dárce, mohu dát všem.“ U partnerů je důležitá každá maličkost, třeba jestli se k sobě hodí i navenek, tedy výškou, vzděláním, postavením a tak.
243
Hosté se vytratili, letadla přestala létat, nastalo antarktické ticho.
„Ty jo, to jsme to ale protáhli,“ zírala jsem na hodiny.
„Snad ani nestojí za to jít spát,“ prohodil ležérně.
„Ani není kam, měla jsem letět na otáčku, nezamluvila jsem si pokoj.“
„V mém je dvojpostel a spoustu místa,“ nervózně poklepával nohou o zem.
„To má být jako pozvání?“ laškovala jsem.
„Určitě,“ řekl velmi neurčitě.
„Možná ho přijmu, jsem dost unavená,“ zívla jsem.
„Paráda,“ oživl, zarazil se, přehnaně nahlas dodal: „Slibuji, že budu slušný.“
„Tak to nevím, jestli půjdu.“ Ten zářící úsměv bych přála každému vidět! No a pak jsme šli na terasu. Venku bylo mrazivo, ale my si vzali kožešiny, vypadali jsme kouzelně.
„Támhle je jižní kříž,“ ukazoval hvězdy, aby na mě nechal dojem, jenže zapomněl, že nosím brýle a bez nich na dálku nevidím, „a někde mezi tou velkou napravo a malou nalevo jsme hvězdolet ztratili.“ Z rozmazané oblohy se vynořila krajková vločka, přistála mi na tváři. Připadala jsem si jako sněhová královna, nádherně se třpytila v měsíční záři, nechala jsem ji roztát.
„Jak romantické,“ přitulila jsem se.
„Cože? Ztráta hvězdoletu je romantická?“
„Ale ano, když to vyprávíš ty.“
Podle neohrabaných pohybů jsem se dovtípila, že mě chce políbit. Pomohla jsem mu. Byla to pusa pro babičku, dřív líbal líp.
„To se rozcvičí,“ šeptl. Najednou jsem si vzpomněla na naše první pokusy o pusu, na chvíle, které se už nikdy zopakovat nemohou, na to váhání a nesmělé doteky, na vášnivé očekávání, že další polibek změní náš život
244
jednou provždy a na tu noc, ze které jsem měla tolik let takové obavy. Celé dny jsem pak žila utopena ve výčitkách svědomí a strachu, že za jedno klopýtnutí ztratím vše, pro co jsem se celé mládí tak dřela. Naštěstí jsem měla štěstí.
„A co s tím budeme dělat?“ vydechla jsem. Místo odpovědi zmizel v koupelně. Bylo to křupanské chování, ale on na romantiku nikdy nebyl. Možná jsem mu to až příliš ulehčila. Chovali jsme se jako manželé, kteří jdou po tisící do postele, ale všechno bylo jinak.
Tak moment, chci se s ním milovat? Není to pod mou úroveň? Už se nedá couvnout! Nalíčila jsem se křiklavě rudou rtěnkou jako na představení a šla do toho.
„Musíš na mě pomalu,“ nebyla jsem vůbec připravená.
„Když chlap pozná dokonalou holku ještě jako kluk, je po zbytek života ztracen,“ šeptal mi do ucha, ale dá se chlapům v této situaci věřit? „V každé další hledá jenom ji, už nikdy není spokojen.“
„Tak hop,“ vybídla jsem ho. Zaváhal, jako by nevěděl, co má dělat, pak se na mě převalil. Začal se chovat jako stroj ve zpomaleném filmu, opíral se mi o ruku, pak mi skřípl vlasy a když mě začal líbat na krk, uvědomila jsem si, že není oholený. Chová se jak arogantní maskulinní primitiv, nemá patřičné nivó.
Začala mě bolet hlava, ale v tu chvíli bych to nikdy nepřiznala. Nenávidím ženy, které se vymlouvají na bolest hlavy. Možná to myslí upřímně, ale prstoklad absolutně nezvládá. Zatnu zuby a přetrpím to. Chvílemi to vypadalo, že ani on sám nevěří, že se mu „ty směšné pohyby“, jak milování s oblibou nazýval, podaří dovést do zdárného konce.
„Už dost?“ otázala jsem se, když se přestal snažit. Těch pár kapek vodičky, co z něj vyteklo, jsem ani nezpozorovala. Zabručel něco jako souhlas. Je to celé
245
kách. Chtěla jsem si alespoň popovídat a zahnat ten hořký pocit rozladění, ale on se pustil do monologu o civilizacích, že kdo nevěří v bohy, věří aspoň v lásku, protože je věčná, načež uprostřed věty usnul. To jsem ještě nezažila!
246
16. Asimilace
Lidé jsou hrdiny z obrazovek, myslí v pojmech bulváru, muži se mění v metrosexuály z titulních stran časopisů a ženy v cudné děvky, věří, že se může zjevit dobrodinec, co splní jejich nejtajnější přání, ale neví, že se tak stanou jen otroky jeho krvavě pirátské přirozenosti.
A:Když doktora Bila pálí dobré bydlo
A: a; Dopřávám si
A: a; 1)Antická tragédie
Moc je divoký zvíře ukrytý v nás, když ho vypustíš z klece, žene tě kupředu a ty se musíš bít, jinak tě zevnitř sežere. Dokonce ani život v přebytku ho nenasytí! I když mám vše, pořád mi něco chybí. Já nevím kurva co! Copak se můžou někomu líbit stále stejný věci? I když jsou pekelně drahý? No a když jsem byl zrovna dost nasranej, tak mě Irena dohnala na představení Médey, což je příšerná tragédie, na kterou se skutečně nedá dívat.
„Spojení letícího komplexu se starobylou kulturou je fascinující,“ rozplývá se jako by právě postavila nejvyšší věžák světa.
„Jak mě bolí záda,“ sténám.
„Až ve chvíli, kdy se příběhy staly nesmrtelnými, získaly naše činy na důležitosti,“ ona tomu snad i sama věří.
„Já jsem důležitej už dost,“ připomínám.
„O tebe přece nejde, ale o Atéňany. Zemřeli před tisíci lety na úplně jiném místě, přesto jsou stále s námi.“ Ladný pohyb rukou měla odkoukaný od herců.
„Já je nezval,“ zabručel jsem dost otráveně, ale ona přešla poznámku bez odpovědi. Irena to se mnou umí, vždycky mě dostane tam, kam chce.
247
„Zajistila jsem hvězdné obsazení, protagonista i deuteragonista přiletěli až z druhé strany vesmírného komplexu, ale to tě až tak nezajímá, že?“ Udělal jsem ublíženecký obličej. „Ovšem co tě zajímat bude, je raut k desátému výročí otevření divadla.“
„Zase?“ zaúpěl jsem, jako by mi už předem bylo špatně.
Nekomentovala to. Skvěle odění diváci dodají kulturní události na lesku, byť by to byl sebevětší škvár. Ze stejného důvodu se staví divadla tak pompézní, kdyby se totiž hrálo na ulici, nikdo by na ty zasrané hovadiny ani nepáchl!
Přestože bylo naše divadlo úžasně zdařilá replika starověkého amfiteátru se skleněnou kupolí a foyerem hrubě zdobeným zlatem a bylo v něm spoustu skutečných uměleckých děl, nesnášel jsem ho.
„Honosná ego hra,“ sykl jsem. Welcome drink byl teplý jak chcanky, navíc zvětralý a všechny ty číšnice, které tam hopsaly jako tajtrlice, byly nezletilé.
„Proč nás obsluhují děti? Není to trochu zvrhlé?“
„To je maturitní zkouška,“ poučuje Irena, „podporujeme rozvoj hoteliérských škol.“
„Paráda!“
„Dej si ještě skleničku,“ pobízí mě.
„Víno je kyselina leptající žaludek a vyplavující vápno z kostí.“
„Prosím?“ Vypil jsem pohárek až do dna, otřepal se. „Hnus. Až si s sebou příště vezmu lahvinku archivního, není to křupanství, jak jsi naposledy naznačila, ale gurmánství, jasné?“
„Usmívej se,“ zubila se na lidi kolem jako Bárbína, „a bav se.“
„Zábava a snobárna v jednom se vylučují,“ zabručel jsem.
248
„Vševlastnící doktor Bil!“ zvolala dáma jako bych byl hledaný oslavenec, „nikdy bych nevěřila, že dnes potkám někoho tak významného!“ Koukala po manželovi, že se jim jako jejich výlet vyplatil.
„Che, che,“ rozhlížel jsem se, jestli je kam utéct. Musel jsem jí podat ruku, ona ji políbila. Ucukl jsem, nesnáším tyhle trapnosti.
„Žijeme v úžasné době, nikdy žádný národ nebyl tak kulturní, jako jsme my,“ jektala.
„Umění povznese člověka jen na pár hodin, ale když je ho dost, dokážeme díky němu žít,“ pronesl její manžel a asi čekal, že ho za ten tlach pochválím. Lidi jsou tak blbí!!
„Rádi jsme vás poznali,“ utírala mi Irena poslintanou ruku, a zatímco jsem v sobě tutlal sprostou odpověď, táhla mě na místo.
„To je strašné,“ procedil jsem skrze koutek úst, „nějaká hnusná nula mě tu bude oblizovat?“
„Jsi celebrita,“ cení umělé tesáky, „tak se usmívej a užívej si to.“
„Nenávidím celebrity.“ Zajel jsem do sedačky co nejhloub, stejně tady nebyl nikdo na úrovni. Ale tímhle si to u mne vybrala na hodně dlouho.
Hra začala prologem, následoval parodos, což je sbor, který vás spolehlivě uspí.
„Kdyby tam měli alespoň nějakou ženskou,“ šeptám Ireně, „a s těma maskama to přehnali, pitomci.“
„Pššt,“ ohnala se.
„Ale tu hudbu si vymysleli,“ nedám se, „ta tam původně přece být nemohla!“
„Nic není původní, hlavně délka představení je přizpůsobena, přečti si program. Například stasima, což byla jejich píšťala, je nahrazena flétnou a celý chór je umělecky přepracován a doplněn novodobými nástroji.“
249
„Jaký chór?“ blebtl jsem.
„Pššt.“
Zavřel jsem oči a snažil si představit obložené stoly, které nás po představení čekají. Ohlušující bubny mě přinutily podívat se, co se na scéně děje. Další mrtvola na jevišti. V šatech jsem se cítil jako idiot, celé tohle divadlo je banda idiotů a kdybych byl co k čemu, tak zmizím.
„Miláčku,“ pošeptal jsem Ireně, „je mi nějak šoufl, asi jsem něco snědl.“
„Odvezu tě do nemocnice,“ řekla jedovatě, protože věděla, že mi nic není.
„Ale ne, mám jenom škručení a větry, nerad bych obtěžoval.“ Svou malou pomstu jsem si vychutnal, minule se na mě Irena zle podívala, když jsem si v divadle prdl. Prostě někdy se to stane i tomu největšímu elegánovi.
A: a; 2)Kamarádka mé milenky je má milenka
Krása je povznášející droga, obejme vás, okouzlí, vysaje a pak z vás udělá špinavý hadr, který se navenek tváří jako vzácná kožešina dávno vyhynulého zvířete. Pro chvíle samoty mám milenku, jenže ta dnes nebyla doma. Naštěstí má kamarádky a stará se, abych si přišel na své. Kamarádka mé milenky byla krásná, ale až moc mladá.
„Víš,“ začala mi hned tykat, „já se hlásím na řídící pracoviště, ale o to místo je veliký zájem.“
„Postarám se,“ řekl jsem to, co se ode mne čekalo.
Nazí jsme si sedli ke stolu, povídá: „Vem si uzené, pivo mám točené,“ tup dup, srdce buší.
„Podáš mi hrstku buráků?“ Tup dup, je až v uších.
„Vem si misku a napij se.“
„Tělo si to žádá, duše to potřebuje,“ glosuju. Do spánků buší pěsti a kladiva, éra potravního blahobytu je posvátná a nevinná.
250
„Je ti něco?“ zděšené oči. Tupity, dupity, tup. Asystola, insuficience, srdeční slabost.
„V kapse mám černý prášek, dej mi ho pod jazyk,“ snažím se nehýbat. Zdraví mám jen jedno. Chtěl bych mít dvě. Nebo si jich nakopírovat kolik budu chtít. Cítím úlevu, moderní prášky jsou zázrak, ale tohle bylo stejně o fous.
„Mám zavolat doktora?“ ptá se ta hloupá.
„Už to přešlo,“ hlt piva.
„Tak co mám dělat?“
„Postarat se o čiperu. Co dělá?“ ukazuju pod břich.
„Zatím nic,“ hlásí.
„V kapse mám modrou pilulku, podej ji.“ Poslušný zajíček odhopsal. Tup dup. Srdce jak zvon. Dnešek zvládnu. Odvalil jsem se do postele, souložím jen na lenocha: Lehnout na záda a nehýbat se. Někteří u toho sportují. I já se kdysi snažil, ale dnes na to mám lidi.
„Dobrou noc krásko,“ oddechnu si po vykonaném díle.
„Byl jsi úžasný,“ lže dost dobře.
Dnešním ženám chybí tajemnost a vulgarita, jsou horší než virtuální sex. Kolik mých spermií už přišlo na zmar? Budu je počítat jako ovečky: Jedna mrtvá spermie na prostěradle, druhá se hýbá, třetí je živá, čtvrtá mi kývá, pátá je malátná, šestá plesá, sedmá nemá nebo má?
Ráno mě probudí skřivánčí hlas. Je tichý, kvadrofonní, zkrátka dokonalý jako všechno tady nahoře. Rychle se obléct a pryč.
„Velice jsi mě uspokojila,“ dávám spící krásce zlatý dáreček a ani nevím, jestli bych ji venku poznal.
„A jsem lepší než Irena?“ vrní jak kočka, co loudí pohlazení. Všechny dnes vypadají stejně a stejně povrchně se i chovají.
„Je to moje manželka!“ ohradím se. Otevírá nechápavé oči. „Manželský sex je náhrada za pilulky na spaní, nic
251
víc.“ Jsem na tyhle žabce moc moudrý, dovádí na mně jako na nafukovací velrybě, ničemu nerozumí, nic nechápou, jen to tělo mají božské.
B: Poslušní budou ještě poslušnější
B: a; Zábava je práce
Není snad na světě člověka, co by pochyboval o tom, že se máme tak dobře, že se nikdo nikdy nemohl mít lépe. Pro mě a Bila se setkáváni v kavárně stalo už jakousi kamarádskou tradicí. I kdyby byla pravda, že práce přistřihla křidýlka našemu mladistvému rozletu, tak měnit svět, je natolik fascinující zábava, že stojí za to, aby zaujala první místo v žebříčku našich rozkoší.
„Víš o tom, že dnes uvedou do provozu další z tvých obřích hvězdoletů?“ ptám se dřív, než mu přinesou šálek kávy s rumíčkem.
„Už zase?“ bručí jak medvěd, „to je pomalu každý den.“
„A to je snad špatně? My rosteme stále rychleji a ty stále rychleji bohatneš!“
„No skvělé Brójo, ale bohatý jsem už dost,“ vzal do úst loupáček a pečeného holoubka, „kdybych chtěl být ještě víc, stačí nechat zrychlit plození.“
„Šlo by to Bile, stíháme budovat, fakt jo.“ Nic. Tak mi došlo, že za to může večer a chlapsky dodávám: „Ta ale musela být hrozná!“ Přinesli jídlo – když pracuje žaludek, nemůže pracovat hlava.
„O baby nejde,“ cpal se Bil, „jde o to, že nemá smysl růst, chápeš?“
„Co říkáš na nové fotbalové mužstvo? Všechno jsou to multimiliardáři a krasavci, že si ženské strhávají blůzičky, sotva vejdou na hřiště.“ Při té představě jsem zrudl jak rak a smál se, až mi vstoupily slzy do očí.
„Lidi jsou idioti, o ně nejde,“ zabručel a pak jako by ho to zrovna napadlo, povídá: „Ale vadí mi, že zaostáváme 252
za našimi stroji. Já už člověče vůbec nechápu, nad čím pořád bádají!“
„Ještě mi řekni, že se cítíš taky jako domácí zvířátko, které si naše technika chová pro zábavu, protože já se tak cítím!“ Sranda musí bejt.
„Tak vidíš,“ plácl Bil rukou do stolu, až sklenice nadskočily.
„Co vidím?“ rozhlížím se a pak mi to dochází, Bil má špatnou náladu.
„Tělo bolí. Narodíme se nemocní, žijeme se spoustou chorob a umíráme nemocemi přemoženi. I špatná nálada je nejspíš jen choroba: Bile neměl by ses léčit?“
„Jak jako?“
„Kdybys měl náhodou nějaké problémy, myslím třeba i sexuální, tak já je měl taky a našel jsem si lékaře, je to skutečně borec, má dva doktoráty a tři profesury, zajdi za ním…“
„Neser Brójo! Mám tohohle života dost, chtěl bych být něco víc! Dostal jsem nabídku na asimilaci, to je vzájemné propojení všech, jestli to nevíš.“ Mohl bych mu připomenout, že mám z asimilace druhou atestaci, ale snad si vzpomene.
„Napadlo tě Bile, že smazat rozdíl mezi lidmi a stroji, je dost nebezpečné? Vždyť nikdo neví, jak to dopadne! Taky tu je otázka centra, jak vznikne, co bude zač, jak moc může ovlivňovat další čidla, tedy vlastně lidi, jestli je mi rozuměno.“
„Budeme nesmrtelní!“ vytřeštil na mě oči.
„To jsou jen slova,“ snažím se mu to vymluvit.
„Doktoři nás nevyléčí, snad nám prodlouží život, ale to je tak vše.“
„Copak ti to nestačí?“
253
„Mi ne. A to máme plodit děti jen proto, aby jednou umřely?“ vmetl mi do tváře upravený argument vegetariánů z přesvědčení.
„Já nevím Bile, ale víš, jak se říká, že jedině před smrtí jsme si všichni rovni?“ mám rád tahle moudrá pořekadla.
„My to Brójo změníme, my jsme něco víc než zvířata!“ Kdyby byl jeho pohled dýka, byl bych mrtvý. Pochopil jsem, že odporovat nelze.
„Jak chceš lidi k asimilaci donutit? I kdyby většina jako obvykle poslechla, co potížisté?“
„Žijeme přece ve svobodném světě, já nikoho nenutím, ať si každý dělá, co chce. Mimochodem, všem nepřizpůsobivým zvyšuju nájem a ti, co půjdou se mnou, to mají zadarmo! Jupí!“
Tržní ekonomika je ta největší despocie, co kdy byla.
C:Počítačový záznam aktu všemdání
C: a; Jak manipulovat s občanem-spotřebitelem
Historická chvíle, kdy většinový vlastník vesmíru se dobrovolně vzdává svého jedinečného postavení a rozhodne se sdílet své tělo i majetek s ostatními občany, je unikátní.
„Občané, věnujte mi pozornost!“ Na obrazovce se zjevila postava usměvavého krasavce.
„To je doktor Bil!“ jásají lidé jako o vánocích a hrnou se k aparátům, „náš veliký dobrodinec!“
„Ano přátelé, jsem to já v plné kráse!“ hlas se nese prostorem jako boží vůle, „desperát i spasitel, krasavec i vykupitel, dobrodinec i mecenáš, jsem vším, čím chcete, abych byl, jsem váš Bil!“ kdo u aparátu nebyl, už tam byl.
„Dnes nadešla ta historická chvíle, kdy vy, já, my všichni, zkrátka celé lidstvo vstoupí do vyšší úrovně svého bytí!“ ze záznamu byl puštěn jásot, aby lidi
254
pochopili, že se mají radovat. „Spojíme se v jedinou košatou nehmotnou a nesmrtelnou nadbytost!“
„To je úžasné!“ bouřlivý aplaus nenechává nikoho na pochybách, co je správné.
„Vy i já jedno jsme!“ hlásá Bil ve frenetickém osvícení, „kdo jde se mnou dnes, je vítěz!“
„Miluji ho!“ pláče stoletá krasavice a trhá si z pracně udržovaného těla nejmódnější hadříky, „vem si mě!“ Kdosi si ji spletl s osmnáctkou a vzal si ji, ale Bil to rozhodně nebyl.
„Vy, kteří jste se dobrovolně rozhodli využít této jedinečné a neopakovatelné šance,“ zesílil hlasitost na maximum a přidal echo, „jděte do svých příbytků, na stole naleznete můj dar - bělostnou piluli. Snězte ji, překročte práh malosti, přizpůsobte se novým potřebám, asimilujte se, staňte se nesmrtelnými!“
„Ať žije Bil!“ burácel dav, „Bil! Bil! Bil!“
„Ať žijeme všichni!“ skromně je opravil, „kdo nejde s námi, tomu právě ujíždí vlak a to tak, že navždy.“
„Bil! Bil! Bil!“ Kdo chvíli váhal, řval najednou nejhlasitěji. Tančící davy zaplnily veřejné prostory, oslavy byly intenzivní, ovšem velice krátké.
C: b; Záznam Bilova vtělení ve vesmírné centrum
Beru piluli, zavírám oči. Objevila se Zubatá: „Ty si tady klidně ležíš a mi onemocněl manžel, vzpomínáš na něj? Jmenuje se Strach.“ Byla to pěkná ženská, v jejich pohybech bylo cosi svůdného.
„Drazí hlupáci,“ naskočil další obraz, v něm kněz na svaté stolici, „pokud z vás má někdo peníze, odkažte je nám, my se o ně postaráme. Modlete se za spásu duší bratří a sester.“
„Nemáme bratry,“ ozve se hlas z davu.
„Tak tedy sester, vy jedni chlípníci.“
255
„Nemáme sester, děti se rodí v inkubátoru.“
„Ach vy malověrní!“
Stará bába v roztrhaném pytli vycení bezzubou dáseň.
„Jsem Pravda, vyhlášená krasavice.“
„To snad ne!“ děsí se Bil.
„Teď už se ti líbím?“ mění se v nahou krasavici.
„Jsi to nejkrásnější stvoření,“ zajíká se blahem, „které jsem kdy viděl.“
„No že též, vole, tak se snaž, jinak příště nic!“
„Já svatá jeptiška píchla jsem se do bříška,“ pochoduje slepá s vahami mramorovou chodbou.
„Nelze jen tak najít pravdu, musíte táhnout prst rovně po křivých paragrafech a mířit přímo k cíli,“ poučuje soudce v paruce.
„A propos, jsou všichni řádně oděni?“ armáda v talárech hledá ty, co vybočují z řady.
„Já ano,“ řehtá se Pravda, „už neurážím lidi svou nahotou, zmoudřela jsem.“
„To je Lež!“ zvolá muž v perfektním obleku a naleštěných střevících.
„Zajímavý právní názor,“ zamyslí se soudci, „můžete ho něčím relevantním doložit?“
„Jistě,“ hodí právník na stůl kufřík s penězi, „tady, tady a tady.“
„Pádné argumenty,“ brumlají soudci, „ať je tedy Pravda od nynějška nazývána Lží, pokud se neprokáže opak.“
„Ach můj bože!“ sténá Bil, „připadám si jako Marťan.“
„Slyšel jsem vyslovit své jméno?“ Z obláčků sestupuje mohutný muskulus s rohem hojnosti, na všechny strany rozhazuje auta, domy, stoly, voly a hlásá: „Hoj, hoj, hoj, jsem bůh Mamon a všechny vás obdaruji!“ Dav vztahuje ruce, v očích slzy dojetí. Nad hlavy ostatních se vyhoupne vyžilá žena a napůl úst štěkne:
„Jsem Demokracie, dej mi, dej.“
256
„Demokracie?“ zpozorní Mamon, „pak dobře víš, co lid chce.“
„Vím, co bych nevěděla,“ přišourá se, nastavuje dlaň, „zaplať!“ I šlehnutí bičem zní něžněji.
„Peníze chceš? Není nic snadnějšího,“ Mamon platí.
„To je málo, dej víc.“ Přidá.
„To je pro lidi, ale co dostanu já?“ Ještě přidá. Zašklebí se a pak, aniž by cokoli komukoli dala, zmizí v davu.
„Nám dej, nám!“ padají lidé před svým bohem na kolena, srdce na dlani.
„Postavte se do řady otroci peněz,“ šklebí se Mamon, „na každého zbude.“
„Tak alou,“ strkají do Bila, „ty taky musíš.“
„Já nic nechci!“ lže poprvé.
„To se mýlíš,“ podá si ho Mamon, „každý musí něco chtít! Jak by to na světě vypadalo, kdyby lidi nic nechtěli?“
„Skutečně nic nechci!“ lže podruhé.
„Ne, ne, ne, to už prosím nikdy neříkej! Musíš chtít peníze, nebo kančí na dančím či raději mladou a vnadnou krasavici? Chceš být filosof? Umělec? Obchodník? Podvodník? Jen se vyslov mocný pane, vše ti splním!“ Mamon pláče jak mimino, už není veliký, je nepatrný.
„Nechci absolutně nic!“ lže Bil potřetí.
„Á!“ vzkřikne Mamon a rozplyne se oblaku smradlavého dýmu.
„Í!“ vykřiknou soudci. Paláce padají, okovy praskají, zákony se hroutí, udivení lidé se rozhlíží. „Opravdu nás zabíjeli?“
„Ale ne vy hlupáčkové!“ lže Bil jako obvykle, „jen vám zapomněli zaplatit.“
A to byl konec kvapícího pokroku, to byl konec civilizace.
257
C:c; Opozdilci
Nad zasněženou plání burácely motory, sloupec rtuti zamrzl na mínus padesáti stupních a už se nehýbal. Jimi Jenkins bojuje s kusy ledu ostrými jako čepel břitvy, Vili Pumkins řve: „Let us go!“
„Kam kurva go Vili?!“ snaží se překřičet vichřici zubatou jak ocelová vrtule stíhacího bombardéru.
„Nic neslyším, Jimi!“ předvede pantomimicky nacvičený signál a rozšíří ho o akční pohyb směrem k poklopu, co vyčuhuje z ledové kry veliké jak to. Oba borci se zahákovali za vodící lano, krok po kroku se rvou s vichrem o bezpečí. Vrata zapadla. Jimi Jenkins ze sebe shodí kůži z medvěda zmrzlou v rampouch.
„Příště do té sloty nejdu bez vyhřívaného skafandru a posilovače pohybů.“ Vili Pumkins si sundal arktické brýle, na rtech se objevily krůpěje krve, nedbale je olízl a uvažuje: „Tak ti nevím, splnili jsme misi?“
„Jasně že jo,“ poskakuje Jimi ve snaze zkrotit přebytek energie, „jsme nejlepší!“ Z nitra tajemného iglú se přihnal pes husky.
„Neskákej Krehru,“ směje se roztomilý Jimi jak malé dítě, „ale to víš, že pro tebe něco mám.“ Hodil mu ohlodanou kost. Pes po ní vděčně skočil, sežral ji a vypnul se.
„Tak já letím,“ rve ze sebe Vili šaty.
„A kam jako borče?“ Jimi se napil multivitamínového nápoje s přídavkem multiléčivých zcela přírodních vesmírných bylin.
„Za babama,“ skočil Vili pod sprchu.
„No že mě to nenapadlo hned!“ směje se Jimi a jen tak omylem se prohlíží v zrcadle. „Kdybys neměl ženský prso v hubě jeden jedinej den, tak bys z toho onemocněl, že?“
„Nejde o prso,“ nanášel si na svaly masážní gel.
258
„Tak vo co go?“ Jimi čeká vtip.
„Však víš,“ vyčkává, jestli bude hádat, „je to níž.“
„Jo vo to,“ plácl se Jimi do stehen, až se pes zapnul a vyděšeně utekl.
„Víš Jimi, já se už nemůžu dočkat, až si mi sedne pořádná kočena na klín a zeptá se těma svýma obrovskýma rajcovníma rtíkama: Dáš si něco tvrdýho na pití nebo to máš tvrdý na milování?“
„Hele, umíš ty myslet na něco jinýho než na baby?“ chechtá se Jimi.
„Jasně,“ zaváhá na chvíli Vili, „jak se za nima co nejrychleji dostat!“
„Tak to jo,“ kývá borec uznale hlavou, „zrovna mám na obrazovce prezentaci super modern hvězdoletu, fakt žihadlo.“
„A co píšou?“
„Tak warpů má deset.“
„Nekecej borče.“
„Objem dvacet.“
„Tak to je bomba!“
„Obsah třicet.“
„To mě podrž!“
„A stojí jen čtyřicet.“
„To je dárek!“ ječí Vili a přitom pláče, „to musím mít!“
„No že též,“ souhlasí Jimi, „ale máš ještě volnej kredit?“
„Nějaký mám ulitý pro horší časy,“ přizná se Vili, „a ty právě nastaly, že?“
„O tom žádná,“ podpořil Jimi jeho investiční záměr a aby dokázal, jak mu to pálí, poznamenal jen tak mimochodem: „Víš borče, že jsem ti právě spočítal, kolik to tvoje běháním za holkama stojí energie a došel jsem k cifře, co by dokázala roztavit všechny ledovce světa?“
„To možná jo,“ Vili se přestal soukat do hedvábných punčocháčů a vážně se zamyslel, „když vezmeš půl
259
galaxie warpem 6 sedmkrát týdně, do toho výlety do nitra Proximy, projížďky po Venuši v romantickém transportéru...“
„Nezapomeň na procházky vesmírem.“
„Ale kde, ty nic nestojí.“
„Ale stojí, když započítáš symfonický orchestr, obsluhu a odklon letových drah, tak to stojí jo sakra dost.“
„No vidíš,“ čistil si mezizubní prostor laserovým kartáčkem, „na to jsem zapomněl.“ Vyhladit si vrásky, nasadit novou paruku, nafouknout svaly. „Tradá! Jsem ready!“
„Hele kámo, v poště je zpráva, že lidi už přestali existovat.“
„Nekecej borče, tak to jsme něco zaspali.“
„Já ti říkal, že nemáme lízt do simulátoru bez on line napojení na zprávy.“
„Hovno jsi říkal.“
„Tak to pozor, hovno ne.“ Čela se srazila, oční kontakt byl vysloveně drsný.
„Dobrá,“ nabral Vili zpátečku, „ale vo co jako go vole?“
„Asimilace, víc ti říkat nemusím.“
„To tedy ne kámo, asimilace je boží.“
„Začala bez nás.“
„A to jako va? Co musíme to, aby to to?“
„Hele borče, stačí vzít piluli a o zbytek se postará dobrodinec.“
„To snad ne? On sám?! Myslíš všemocného doktora Bila?“
„To si piš borče.“
„Takže konec virtuální reality, svět bude celej náš? Co váháš borče? Dej sem piluli a let us go!“
„Poslední se stanou prvními!“ zaječí Jimi a polkne pro jistotu o piluli navíc.
260
„Miluji Bila!“ jásá Vili a bere o dvě pilule navíc. „Miluju tenhle svět!“ stačí zvolat dřív, než padne mrtvý k zemi.
D: Překlad elektronické komunikace čidel s centrem
„Sakra Bile, není to podvod?“ ozvala se Irena v podobě vesmírného čidla, „ty jsi nejmocnější centrum a já jsem jako co? Tvoje služka?“
„Ale miláčku, takhle jsi nikdy neuvažovala! Kdo jiný by měl být šéf, když ne já?“
„To jsou kecy, stejně nikdo neví, co to vesmírné centrum ve skutečnosti je.“
„Každý to ví miláčku, jenom ty už léta ignoruješ vše nové.“
„Mám na to sakra právo!“ rozčílí se, ale to ji už Bil zablokoval komunikaci, žádné neposlušné čidlo nesmí být nezdvořilé k centru, ani jeho bývalá žena ne.
„Pěkná ubohost ti lidé,“ hlásily záložní systémy, „jen samé pověry, obavy a nereálná očekávání, snad bychom měli jejich vědomosti vymazat, ať nám nezaneřádí systém.“
„Dobrý nápad,“ poznamenal Bil.
„Co s těly?“
„Pomlít na prach a rozptýlit do vesmíru, tam se toho vejde.“
„Zbývá ještě několik lidských jedinců, oni se k nám nepřidali, co s nimi?“
„Copak musím na všechno myslet já?“ zlobí se veledůležitý Bil.
„V zásadě máme dvě možnosti,“ hlásí snaživý Brojler, „asimilovat je za každou cenu, nebo je nechat dožít.“
„Druhé řešení je výhodnější,“ poznamenal Bil, „jo a buďte na ně milí, když už jsou poslední.“
261
17. Příznačný čin státního úředníka
Armáda s šanony pustoší zemi, kdo se jí neklaní, není. Zaznamenat každé prdnutí, popsat nepopsatelné, toť pradávná touha mravenců ducha! Všichni jste vinni - systém je utažená oprátka na krku dítěte, povolit nelze, dítě roste - běda nám!
Jeden z milionů
Úřad celosvětové unie byl vystavěn v Himálajích z čediče, tmavého skla a žuly. Přesně kopíroval sklaní masivy, náhodný návštěvník nevěděl, kde gigantický komplex budov končí a kde už začínají velehory. Traduje se, že ztracená výprava horolezců se spustila po ledopádu a když se stmívalo, rozhodla se bivakovat přímo ve skalní stěně a když zatloukla skoby do skály, vysunula se pod nimi plošina a oni se ocitli na terase přednáškového sálu.
„Už půl dne vás sleduju, jak tu lozíte,“ ometala je uklízečka koštětem, „ale bušit do zdi se nesmí!“
Splynout s okolím se úředníkům vždy dařilo, ale uvěřit, že se Himálaje potáhnou od Pekingu až po Brusel, to se přece jen nechce.
„Dobrý den pane vedoucí,“ ozvalo se, sotva vstoupil do kanceláře.
„Ahoj Mirando,“ prohodil jako zamlada a drobánek pokynul hlavou.
„Dáš si kafíčko nebo čajíček Borisi?“ zeptala se Věruška a nahodila výraz psychoterapeuta.
„Překapávané a dvojitou vodku.“ Už dávno se nikdo nesmál. Za vtipálka se Boris považoval od dob, co vyhrál školní soutěž humoristů, ještě před předáváním cen se
262
ovšem tak opil, že cenu nepřevzal, jen zpod pódia vykřikoval: „Já jsem nejvtipnější! Já jsem nejvtipnější!“
„Těžká noc?“ pochopily dámy a ihned se hodlaly znaveného šéfa ujmout.
„Bylo vedro, to bych zakázal,“ zapnul klimatizaci naplno a teatrálně si oddechl.
„Nevyspal jste se?“ starostlivý tón prozrazoval, že by za něj i dýchala, kdyby mohla.
„Moc ne, večer budu muset znovu,“ vypálil od boku vtip, co včera slyšel. Měl následovat smích, ale nic. „Možná něco naspím v pracovní době.“ V určitých kruzích má zmínka o lenošení v pracovní době stejný účinek jako sirka v prachárně.
„To jó! Jen si dáchněte pane vedoucí, my vás nebudeme rušit!“ rozzářila se Miranda jako svíce a hned se snažila o trochu více, „a kdybyste si chtěl lehnout, nějaká matračka by se taky našla.“ Bujaré veselí se přelilo z místnosti do místnosti jako jásající vlna diváků na přeplněném stadionu.
„Hlavně pohodu a klídek,“ zapálil si cigaretku, usrkl kafíčka, pro přilepšenou přidal další cukříček - pozor, teď to přijde - práce.
„Už jste viděl poštu?“ otázala se Miranda, neboť jen ona dokázala odhadnout tu správnou chvíli.
„Jak bych mohl,“ vydechl únavu, „sotva jsem přišel.“ Započal křehký rituál, ve kterém se svět převádí do lejster, ty se přiřazují k vyhláškám a předstírá se, že lze kontrolovat vše.
„Tak koho dnes osolíme a koho odměníme,“ zeptal se.
„To je jen na vás pane vedoucí.“
„Je tam dnes něco obzvláště blbého, holky?“
„Dovoluji si upozorniti na tento malinký papírek,“ nahodila aktivní výraz profesionálky, co žongluje
263
s účtenkami jako artista s kuželkami, „je to starý účet za telefon, aby bylo jasno.“
„Co je na obyčejném účtu k smíchu?“ otevřel šuplík, vytáhl krabičku s prášky, jeden si vložil do úst a čekal, až nastoupí uklidňující pocit, „aha, ty devítky!“
„Samozřejmě, je jich tam plný počet, vy jste si všiml.“
„Evidentní chyba počítače,“ zatvářil se jako zkušený praktik, kterého nikdy nic nepřekvapí, „tím se ani nebudu zabývat.“
„Jistě,“ kývala překotně, že se šéfem vždy a ve všem souhlasí, „přesně to jsem si před lety řekla taky, to přišla první stížnost, ale dovoluji si upozornit, že pisatel zaslal dva stejné účty a pak se objevil ještě třetí.“ Celá kancelář se zdvořile smála.
„Cože? To je snad vtip!“
„Byl by to vtip, ale čtvrtý odvolací soud došel k závěru, že mu naúčtovali vesmírné volání nonstop, přestože žádný volaný ve vesmíru neexistoval, ovšem musí zaplatit své dva vlastní hovory, s úroky to dělá tolik, že mu chtějí zabavit dům.“
„To je síla, to se povedlo!“ utíral si slzy smíchu.
„Jenže to není vše, ten šílenec uvádí, že ho navštívili vesmířané a že pomocí jeho telefonu ovládali počasí.“
„A už si ho odvezli?“ uklidňoval se.
„Kdo jako?“ znejistěla.
„Přece z psychiatrie!“ zvolal nadšený, že se mu vtípek povedl.
„Nemohou, spadá pod naši pravomoc, je na to vyhláška, cituji: Bla, bla, bla, jo, tady to je - na lidi jako je on se musí pohlížet jako na vědce a veškeré zásahy psychiatrů musí být odsouhlaseny příslušnými institucemi - v tomto případě námi!“ 264
„Děláš si srandu!“ rozzářily se mu oči, „taková blbost skutečně existuje?“ Byrokratické propletence Boris miluje, na nich ukáže, jak je nepostradatelný.
„Tak dámy pozor, máme tady důležitý problém: Výjezd, nebo razítko?“
„Já bych si klidně zajela na výlet,“ hledala v databázi informace, „má dvě vily, jednu v Austrálii pár kilometrů od pobřeží a druhou asi Borisi znáš.“
„Proč bych ji měl znát?“ vyvalil nechápavé oči.
„Je to tvůj bývalý zeť, to jsem neřekla?“
Multivýtah tu byl dřív, než bys řekl piš!
„To je práce, to je práce,“ bručel Boris, „snad jsme na nic nezapomněli.“
Střípek: Císařova bonsaj
Přenádherná zahrada na severu Zakázaného města byla vystavěna v symbolice pěti elementů. Zelené trávníky lemovaly žluté cesty, rudé zdi skrývaly zákoutí s černými tůněmi a běloskvoucím kamenem. Samotný císař ve skvostném oděvu se skláněl nad mrňavou borovicí, vlastnoručně ořezával nožíkem vykládaným diamanty větvičky do tvarů tak bizardních, že by je obyčejný rolník ani nepochopil.
„Miluji sice zpěv ptáku,“ pronesl zamyšleně, „ale snesu i lidský hlas, proč mě rádče nebavíš poučným vyprávěním?“
„Jen jsem se zamyslel,“ klaní se mandarín až k zemi.
„A načpak jsi myslel?“ zpozorněl císař tuše úvod příběhu.
„Na draka,“ přiznává muž, „co jsme vymysleli papír, živí se jím, je den ode dne větší. Ty už nevládneš naší zemi, to on.“
„Nepřeháněj rádče,“ usmívá se císař, „jediní papíroví draci jsou na oslavách společně s petardami, rachejtlemi,
265
ohňostroji a všemi těmi lampióny, co lidé tak pošetile milují.“
„Mluvil jsem s vězněm, co papírové draky lepí, původně to byl rolník, měl ženu a dceru. Ta dcera byla nehodná, spustila se s chlapcem z vedlejší vesnice a otěhotněla.“
„Ach,“ usmál se císař, „zažili jsme větší tragédie.“
„Ty vesnice stály na hranici dvou provincií,“ pokračoval rádce ve vyprávění, „rolník nevěděl, ve kterém městě má žádat úředníka o povolení ke sňatku.“
„To nevím ani já,“ přiznal císař upřímně.
„Manželka mu poradila, aby šel do města příslušejícího k vesnice ženicha, protože muž je hlavou rodiny a dcera se k němu odstěhuje.“
„To byla moudrá rada,“ přivázal císař větvičku ke stříbrnému kolíčku.
„Rolník vzal košík s jídlem a měch s pálenkou a vydal se prokázat úctu státnímu úředníkovi. Cestou potkal přítele, vracel se z války. Posadili se do ústraní, slovo dalo slovo a to dá rozum, že se z plného měchu napili a z košíku si zavdali. Probudil se nad ránem a ihned pospíchal dohonit, co včera zameškal. Když úředník uviděl poloprázdný měch a košík, strašlivě se rozzlobil: „Tak ty chceš uplácet ctihodného úředníka?“
„Promiň mi pane,“ klečel rolník na kolenou a líčil, co se mu stalo. Tváře písařů se vyjasňovaly, pobaveně smály, brzy se jemné ručičky za břicha popadaly.
„Rád bych ti pomohl,“ leštil si úředník pěstěný nehet na malíčku, „ale musíš požádat o svolení ve městě příslušejícímu tvé vesnici, jak je možné, že to nevíš?“ Rolník přeuctivě poděkoval, horem pádem pospíchal domů.
Hned druhý den ho žena vybavila novým košíkem s jídlem i pálenkou, on běžel do okresního města. Nezastavoval se, přesto doběhl pozdě, týdenní svátky
266
právě začaly. Protloukal se městem jak mohl a když konečně po týdnu strádání a hladovění před úředníka předstoupil, samozřejmě s prázdným košíkem i měchem, dověděl se, že už dávno vstoupila v platnost nová vyhláška, podle které musí žádat v provinčním městě otce dítěte.“
„Neunavuj mě rozvleklým vyprávěním,“ zavlažil císař nový přírůstek zahrady, „raději mě prozraď, jak příběh skončí.“
„Muž navštívil mnoho úředníků, než ho poslali tam, kde byl nejdříve. Z cestování se roznemohl, dcera porodila nemanželské dítě, tu ostudu otec neunesl, rozhodl se úředníka zabít. Když do města dorazil, byl v kanceláři nový úředník, ten jeho byl povýšen do provinčního města. A protože se svými úmysly nešťastník netajil a pod košilí mu našli ostře nabroušenou dýku, byl zavřen na doživotí a jeho majetek propadl státu. Prý ho jako odměnu za službu vlasti získal ten úředník, co celou tragédii zavinil.“
„Takové příběhy se dějí stále,“ okopal císař půdu zlatou motyčkou.
Obrazovka potemněla, zjevil se hrozitánský drak, měl tisíce hlav, krmily je zástupy rolníků.
„Jsme ti kdykoli po vůli,“ klaněli se při každém soustu, „ó dokonalý, ó všemocný, nenasytný státní úředníku.“
Z nejrozvinutější země starověku se stal nejzaostalejší stát novověku, všechnu sílu vysál papírový drak. A když mu byl i největší stát světa malý, vysunul za hranice jednu hlavu, druhou, roztáhl křídla a uletěl. Přenesl se přes nejvyšší hory světa a přistál až v Evropě, dnes sídlí v Bruselu a tuze si pochvaluje, jak mu tamější strava prospívá.
267
Práce, práce a zase práce
Mám svou úroveň, například bez čistého a dobře vyžehleného obleku nevyjdu na ulici. A samozřejmě bílé košile a kravaty. Je to zvyk. Tak jako si někdo zvykne chodit v teplákách celý den, já chodím tak jak chodím a každý může posoudit, zda slušné oblečení považuje za přiměřené, nebo ne.
„Marťan nemá multivýtah až domů?“ divila se kolegyně, sotva jsme vystoupili na veřejné zastávce, „to mám i já.“ Pustil jsem se do příkrého svahu. Už roky jsem nikde nechodil, zadýchal jsem se. Hlavně to nepřehnat. Zadíval jsem se do okolí. Ani jsem netušil, že ještě tak panenská příroda existuje. Beton, sklo a asfalt, to vidím denně, ale tohle je jak z jiné planety. Nahoru jsem dorazil skutečně splavený, dům byl prázdný.
„Tak moment,“ zadíval jsem se do laptopu, „měl tady být, nebo ne?“
„Volala jsem mu,“ pípla Věruška.
„No jestli utekl, tak to zavání mařením úředního rozhodnutí,“ přispěchala Miranda s poznámkou.
„Je ve své druhé vile. Já to neřekla? Tady jsou jen ty cennosti, které mu chtějí zabavit.“
„Jaké cennosti?“ zeptal jsem se otráveně. Mám dost všech těch omylů a falešných výjezdů.
„Má svůj vlastní hvězdolet, píší tady, že je to prototyp, ale funkční.“
„Ještě že jsme sem jeli, drahé kolegyně, my tomu zlatokopovi ukážeme, jak se mají platit účty!“
„Ale sám jste říkal, že je to chyba počítače.“
„Mirando, Mirando, mlč, prosím.“
„Hvězdolet bude ve stodole, jinam se nevejde,“ poznamenala kolegyně. Už jsem nic neříkal, hekal jsem a otíral si pot z čela.
268
„Potřeboval byste zchladit,“ ukázala na stroj, „možná vevnitř půjde klimatizace.“
„Copak to někdo umíte ovládat?“ divila se Věruška.
„Já ano,“ cpal jsem se dovnitř, „tohle je startér,“ ukázal jsem, „tohle hlavní šťáva a tohle klimoška.“ Do kokpitu se vedral chladivý vzduch.
„Tedy pane vedoucí, vy se ale vyznáte!“ zvolala kolegyně překvapeně.
Nastavil jsem tvář větráku: „Zapamatujte si mnemotechnickou pomůcku - šéf rozumí všemu.“ Smích. Někdy jsem vtipný.
„A co je tohle?“ ukázala na jeden z budíků, „ není to ukazatel paliva?“
„Mohl by být,“ připustil jsem, „ale pokažený.“
„Proč myslíte?“
„Podle něj bychom obletěli celou galaxii.“
„Aha,“ usmála se omluvně, „já nevěděla.“
„I prototypy by měly mít pár věcí v pořádku, jinak se s nimi nedá létat.“
„A s tímhle se dá?“ zeptala se.
„Určitě ne.“
„Tak jak to sem dostali?“ Otázala se a tím prozradila, že o problematice absolutně nic neví.
„Ale zlatíčko,“ neodpustil jsem si familiární tón, „tenkrát a s prostředky, které měl jeho ústav? Na nosítkách to sem mohli donést! Na zlatých!“
„A co znamená tahle výstraha?“ Měla sice doktorát, ale technický typ to rozhodně nebyl.
„Otevřeli jsme sklad paliva,“ četl jsem manuál.
„To je dobré, a kde to je?“ Sám jsem nevěděl. Našla ho první. Byl to takový box na zádi a v něm bílá koule.
„Tak vidíte, vtípek,“ zasmál jsem se. „Ten Marťan je ale šašek!“
„Proč jako?“
269
„Copak by něco tak malého mohlo sloužit jako palivo? Už jsi někdy viděla palivové nádrže? Ne? Jen na odlepení se od Země by byly třeba větší než ten dům i stodola dohromady.“
„Aha,“ dala si ruku před ústa, „to jsem nevěděla.“
„Pokud by samozřejmě nebyla palivem antihmota,“ špitla Věruška.
„Antihmota na Zemi není,“ odjistil jsem závlačku, vzal kouli do ruky. Nebyla ani tak moc těžká. Ozval se alarm.
„Co to je?“ vyplašila se Miranda.
„Rychle to tam vrať,“ radila Věruška. Zasunul jsem kouli na původní místo, ale alarm nepřestal.
„Neměli bychom to někde hlásit?“ chopila se mobilu.
„Jen to ne, okamžitě toho nechte! Chcete být všem pro smích?“
„Ale něco se děje,“ trvala Věruška na svém.
„Hlouposti, je to jen vtip. Jak bychom vypadali, kdybychom tvrdili, že má pohádkové jmění ve stodole? Uvažujte!“ Zadívala se na mě, v očích se objevil záblesk šibalství: „Asi bychom měli zmizet.“
„Můžeme samozřejmě ukončit naši misi,“ zachovávám dekorum, „ta siréna je na zloděje. Zaevidovala jste naši návštěvu?“
„Samozřejmě pane inženýre, na to si dávám pozor.“
„Uf, to mi spadl kámen ze srdce.“
„Zajdeme cestou na oběd?“
„Samozřejmě, nejlepší restaurace, nejlepší menu, úřad to zaplatí,“ připomínám.
„Tak na co ještě čekáme?“ Hezké a usměvavé holky jsou vizitkou úspěšné kanceláře.
„Dá se to vypnout?“ jukla ta druhá jako malá holka.
„Ale jistě, hlavní vypínač musí vypnout vše,“ otočil jsem klíčkem. „A je ticho.“
270
„Vy jste ale šikovný, pane vedoucí,“ hodila po mně koketným okem. Je to společenská hra, ale mám ji rád.
„No, kdyby to bylo nějak nebezpečné, jistě by to mělo jištění.“
„Je to prototyp, ale jištění musí mít ze zákona vše,“ informuji o legislativě, jsem v ní dobrý.
„Pokud se tomu nevypne hlavní vypínač,“ dokazovala Věruška, že taky něco ví. Poslední dobou mám pocit, jako by vyrůstala v takovou malilinkatou potížistku.
„Věruško, ty jsi fakt skvělá holka, já tě mám moc rád, ale prosím tě na kolenou, do techniky se nepleť.“ Sepnul jsem ruce, tohle vždy zabere.
„Tak jo,“ obrátila oči v sloup, jako by chtěla omdlít, „já jsem tak hloupá.“
„Přísaháš?“ zase jsme na jedné lodi.
„Přísahám,“ to se už zajíkala loajalitou.
„Doma uděláme zápis,“ připomínám vážně, Miranda si to rychle a okatě poznamenala, „teď už raději půjdeme.“ Pracovní soulad je podmínkou, jinak by státní služba utrpěla újmu.
„Ještě tady bliká červený knoflík,“ ukázala na přístrojovou desku.
„Když bliká, ať bliká,“ řekl jsem nenuceně.
„Předtím neblikal,“ dodala Věruška. Takže přece potížistka.
„Je to mimo veškeré normy a já ti slibuji, že za to dostane Marťan pokutu, proti které je účet za telefon žebráckou almužnou,“ naznačil jsem, aby už šla.
„Ale tam se píše: Uvolnění paliva!“ Slabikovala výrazně a pomalu, jako bych byl natvrdlý.
„Žádné palivo tu není,“ odpověděl jsem trpělivě.
„V té kouli není palivo?“ nevěřila. Asi si najdu jinou.
„Už jsem to přece vysvětloval. Snad si nemyslíš, že to blikáni něco znamená?“ fakt mě štve.
271
„Uvolnění paliva,“ ukázala na nápis, jako by tahle hloupá věta mohla cokoli vysvětlit.
„Jaké uvolnění?“ už jsem mluvil nahlas a podrážděně, „na co by to bylo - chytračko?“
„Třeba na překládku,“ omluvně se usmívala, ale já vím, že si připravovala alibi, kdyby se přece jen něco stalo.
„Ale tady není co překládat! Není kam překládat! Není proč, chápeš?“ Nic by mi nedokázala, Miranda je na mé straně.
„Jistě Borisi, ale bliká to. Červená znamená bezpečnostní selhání, musíme něco udělat,“ prohlásila rezolutně, jako by tu už velela ona. Miranda ji neokřikla. Spiknutí!
„Tak to zamáčknu a bude pokoj - alespoň od vás, baby jedny nenechavé!“ Vztekle jsem praštil dlaní do tlačítka. Ozval se divný zvuk, jako když bzučí lednička, vy to ani nevnímáte, ale jakmile jít přestane, zarazíte se. Absolutní ticho. Pak následovala malá lokální anihilace hmoty, která podpálila atmosféru, udělal z planety jedinou obrovskou hořící kouli.
Je docela paradoxní, že poslední událost v historii pozemšťanů proběhla tak rychle, že nikdo nestačil nic udělat, ale myšlenky běží napřed a ta má poslední by se dala formulovat asi takto:
„Kdybych ještě mohl v životě cokoli udělat z moci úřední, zakázal bych to!!“
272
18. Zlatý déšť
Ikarus míří ke slunci, ale jeho vosková křídla jsou roztavena a on padá do mořských hlubin, kam za ním letí i jeho otec Daidalos, ale je již pozdě na vzkříšení nezkroceného ducha a návrat ke každodenní rutině a plytké malosti.
Čekání
Stáří na krku, do hrobu daleko. Černá můra. Prastaré civilizace vynalezly drogy, vyblafnete dýmku hašiše, nic vás nebolí, z nasraného starce se změníte v usměvavého staříka, co dává k lepšímu životní zkušenosti. Soutěž o nejstarší mrtvolu na hřbitově sice nevyhrajete, ale má smysl trápit se ve špitálu, přeměnit se na konec života v zombí ploužící se na kapačkách z ordinace do ordinace, když i smrt může být švanda?
„Co to čteš?“ nakoukla Jana do pokoje.
„Asi bysme měli raději dál stavět pyramidy, než létat do vesmíru,“ povídám. Naklonila se nade mě, odložil jsem čtivo, ruce mechanicky zajely pod blůzku.
„Takže pán je až moc vzhůru,“ švitoří. Za jejími zády pronikly do pokoje vnoučci, nenápadně jsem jednoho odsunul nohou.
„Jdi si hrát miláčku kousek dál,“ řekl jsem kvůli ní hodně jemně, ale udělal výhrůžný kukuč.
„Ty jsi ale, víš?“ výčitka v hlase byla jak pohlavek, „to dítě se na tebe těší a ty mu nedopřeješ ani trošinku zábavy, jak se má dovědět něco o mužích, když ho všichni odstrkují?“
„Ještě neumí mluvit,“ připomínám.
„To přece nevadí, ale rozumí všemu,“ něžně se zadívala na chlapečka.
273
„Prdlajz rozumí, nemá o ničem ani páru,“ zabručel jsem.
„Tak se trochu přemož a hraj si s ním, je to tvá krev,“ škaredý kukuč na mě. „Pojďte děti, dědeček je unavený, necháme ho odpočívat.“
Miluje vnoučky, nalepí se na ni jako včely na plástev medu, ona se jen usmívá a šumí jak úl v zimě.
Kde jsem to skončil? Aha, jak věci vznikají, tak taky zanikají, ale neplatí to jen o lidech, ale i státech, planetách, celém vesmíru.
Oči mi spočinuly na starém obrázku na stěně. Mám rád obrazy, protože moc nerozumím barvám, což je super, miluji balet, jsem totiž pohybový antitalent, taky miluji, jak Jana o baletu povídá, možná by se dalo i na její přednes tančit, ale skutečnou hudbu si neužiju - můj dokonalý hudební sluch je prokletí.
Jana kdysi mluvila jinak, naučili ji posadit hlas níž, když jsem ho slyšel po letech, nepoznal jsem ho. Celičkou ji práce změnila! Jako by ji banda zlosynů znásilňovala a trápila tak dlouho, až je začala považovat za své jediné přátele. Teprve až se stala jednou z nich, odvážila se zase být svá.
Jen já vím, jaká ve svém nitru je, přede mnou se neskryje. Kdyby na celičkém světě zůstala jen ona uprostřed černočerné tmy, naplnila by ji víc, než všechno živé kolem.
Střípek: Jak odpradávna dělají ženy z mužů náčelníky
„Nůž jsem si vyrobil sám, je můj sejně, jako jsou zuby tvoje.“
„To přece nemůžeš srovnávat,“ šklebil se silný lovec, „věci vždy patřily všem.“
„Protože se válejí všude kolem, ale tohle jsem vyrobil jen já sám.“
„A komu patřil strom?“
274
„Nikomu nic z toho kolem nepatří, jen nůž je můj,“ trval si menší na svém.
„Ale nůž je z toho kolem, takže taky nikomu nepatří,“ chytračil silnější.
„Vyrobil jsem ho.“
„No počkej – vyrobil – co to je? To ses ho jako dotýkal?“
„Tak nějak.“
„Takže když se ho dotknu já, je můj?“ sápal se po něm.
„Nech ho,“ uhýbal.
„Sám sis o to řekl, já se ho dotknu!“ začali se žduchat.
„Přece se nebudete hádat,“ přitočila se mezi ně krásná dívka, „zvládnu vás oba.“
„Nech si ty drzosti, nejsi mě hodna,“ odbyl ji větší.
„A koho chceš? Mou starší sestru? Ale ta nemá zájem, kojí.“
„Jste banda čarodějnic,“ zabručel a už se ní nezabýval, nůž chtěl v tu chvíli ze všeho nejvíce.
„Dám ti na držku,“ hrozil.
„Proč bys to dělal?“
„Protože jsi slaboušek a už nediskutuj.“ Muž s nožem byl rychlejší, otočil se a byl pryč.
„Zbabělec,“ zasmál se svalovec, „utíká.“
„Ale je bohatý,“ naznačila dívka, „může mít víc masa, než celá tahle tlupa.“
„A k čemu mu to jako bude, stejně ho navalí,“ nafoukl se borec a bručíce si pod fousy, odkráčel středem. Dívka zmizela v lese, slabšího hledat nemusela, ukázal se jí sám.
„Zabiju ho,“ vydechl tiše.
„Ten ti za to nestojí,“ mávla rukou, „náčelníkem se nikdy nestane.“
„Ale troufá si.“
„Raději se pojď projít, jsi tak svůdný, když se zlobíš.“ „Líbím se ti?“ začala se nakrucovat jako při slavnostech.
275
„Samozřejmě, všechny ženy našeho kmene se mi líbí,“ díval se do země, drmolil slova.
„A líbím se ti hodně, nebo málo?“ koketovala s ním.
„Samozřejmě hodně, jsi mladá a hezká,“ přiznal muž.
„Jenom proto se ti líbím?“ vpletla si do vlasů květinu. „Takto se ti líbím víc?“
„Samozřejmě, s květinou jsi ještě hezčí.“
„A když si vykasám roušku a dám si tuto ozdobu sem, tak se ti líbím víc?“ Nevěděl, kam s očima.
„Mnohem,“ vydechl.
„A když potom zatančím, tak si nejspíš řekneš, že mám malá prsa,“ skákala tak, aby se jí prsy houpaly ze strany na stranu, to se mužům líbí.
„Kdepak, tvoje prsy jsou velké,“ zíral na ně jak uhranutý.
„Jednou jsi říkal, že jsou malé,“ škádlila ho.
„To už muselo být hodně dávno,“ vymlouval se, „po dítěti ti vyrostly.“
„Ty sis toho všiml?“ zadívala se na své vnady, „ale už nejsou tak pevné, jak bývaly, no sáhni si.“ Vzala mu ruku, položila na ňadro.
„Ještě pevnější,“ zrudnul jak rak, ucukl, nepustila.
„Opravdu?“ čekala na odpověď, ztvrdly jí bradavky. Přitiskla se k němu, ucítila jeho mužnost.
„Nechme toho, to se nehodí,“ šeptal nejistě, „víš sama, že to máme dělat jen na slavnostech. Lidé se liší od zvířat tím, že všechny ženy z jednoho kmene umí vzrušit muže ve stejnou chvíli, společně otěhotní, společně porodí děti, tak to bylo a býti musí.“
„Ale ty hlupáčku, časy se změnily, slavnosti jsou přeci stále!“
„To není možné!“ chabě se brání.
„Děti nepatří jen ženám, patří i mužům,“ šeptá tajemně.
„Celému rodu,“ upřesňuje střízlivě.
276
„Ne ty hlupáčku, každé dítě má svého tátu - jen jednoho.“
„To je ale hondě zvrhlá myšlenka,“ udělal krok zpět, jako by se jí začal bát.
„Zůstane to jen mezi námi, dám ti to nejcennější, co mám.“
„Dítě?“ zmohl se na poslední otázku.
„Chci být jen tvá. Chci tě celého jen pro sebe. Zplodím ti potomka, bude jen tvůj.“ Nic nemůže muže vzrušit víc, jediná žena a dítě z něj udělají náčelníka vlastního rodu. On je vítěz!
Klimbání před večeří
Čtení mě uspává, nemohu si pomoct. Možná je spánek jen rozcvička na smrt. Jaké to je - zemřít?
Tma svírá oči, hlava v kolotoči, prázdno, škvíra ve skále. Pozor! Měl´s namále. Spím už? Asi ano.
Doteky, vůně, vůně, doteky, přemety mozku, těla makety, myšlenky víří, v reji se kříží, milují, laskají jako upíři. Snad jsem v hmoždíři či díži. Bludiště je to plné skrýší, slídí tu slepýši i myši. Hlad je můj otec, slabost má matka, smrtí byl porod, věčnost je krátká, k zemi jsem upad, studené čelo, duše se vznáší, kde tělo mé tlelo. Moment, tyhle veršíky jsem skládal zamlada!
Plíží se brouci a pavouci, chtějí mě utlouci, spapati k večeři, dát dárek neteři, připravit hnízdečko blahobytu v mrtvolném lidském krytu.
Živím je, šatím je, jsem jejich skrýš. Vždyť víš, že myš chce jít blíž. Dávám jim budoucnost, moudrost, jsem jejich svět: Těch běd, až zví děd, že mě sněd. Kam se poděje? Pryč jsou naděje o civilizaci hmyzu, kdo neutek, zahyne ve vysychajícím slizu.
Mé bílé kosti zavane prach, propadnou se do čarokrásné jeskyně ozářené tisíci barevnými blesky. Chlupaté příšery 277
buší hlavama do tympánů: Hejj hum, humma hej, humma hum - žerou lidi jak Goyův Saturn. Utíkám před nimi do prostor mnohem krásnějších, ze stěny stéká stříbrný vodopád, pod ním průzračná tůň a v ní ona.
„Už jsem se tě nemohla dočkat!“ mává. Je nahá, protože vše krásné musí být i nahé, šaty jsou urážkou lidské inteligence. Nebo jejím triumfem? Moment, co to říká?
„Nehorázně chrápeš a pojď už, jídlo je hotové.“
Když se něco děje
Probudil se. Pro jistotu jsem mu dala polibek na tvář a dodala: „A pak že trpíš nespavostí.“ Ve vedlejší místnosti rozbily děcka talíř.
„Netrpím,“ zakousl se do amolety, „stárnu.“ Asi nic neslyšel.
„Nehltej, nebo ti zaskočí umělý chrup,“ skrývám smích, protože tohle mu řekla malá Janička, ona je hrozně všímavá.
„Trochu málo slané,“ zabručel. Málo solím naschvál, má vysoký krevní tlak.
„Nepovídej, brebto,“ usadila jsem ho. Jednou jsem si kupovala nové šaty a zeptala se, jak mi sluší, no a on se na mě zadíval, pak mu oči zvlhly dojetím, pootevřel pusu, oněměl.
„Vážně? Tak moc se ti to líbí?“ zeptala jsem se věcně. Zarazil se, protože on city přiznat neumí, jen cosi zabručel o tom, že mi to sluší, protože mi sluší všechno, čímž kouzlo chvíle zkazil.
„Zítra udělám fondy, přijede pár přátel, budeme sedět kolem stolu, popíjet víno a povídat si. Už ani nevím, co se v civilizaci děje.“
„Není nic luxusnějšího než dům na samotě u lesa.“
„Jen abys nepraskl pýchou,“ ušklíbla jsem se.
278
„Když se podívám z okna, pasou se tam srnky, veverky se s námi koukají na televizi…“
„A taky mravenci a pavouci,“ doplnila jsem ho, „tohle jsme už spolu probírali.“
„Půjdu se podívat na hvězdy.“
„No že mě to nenapadlo dřív, bez tebe by to nevydržely ani jeden večer.“ Sleduje nebe pořád a taky stále něco píše. Prý dějiny myšlení. Nevím, jestli se něco takového vůbec dá, ale rozmlouvat mu to nebudu. Celé měsíce čeká na něco a já nevím na co.
„Až to přijde,“ poučuje, „tak to poznáš.“
„Jak?“ hraji hloupou.
„Neboj, poznáš.“ Nu a tu noc mi došlo, že to právě přišlo. Prostě jsem si všimla, že odešel z domu a nic neřekl. Vypnula jsem televizi, oblékla si svetr a rychle za ním vyrazila. Potřebuje mě, to vím zcela jistě.
Dub oběšenců
Na večerní krajině je něco kouzelného, všimli jste si? Možná ty vůně. Možná zvuky, možná tma. Když se díváte k obloze, vidíte mnohem víc, než když se díváte pod nohy, to nevíte? Jedinou chybou tohohle způsobu chození jsou díry, ty prostě nevidíte. Náš les roste na místě, kde kdysi lidé kutali kámen pro svá obydlí, je tu spoustu malých lomů. Přeskočit se nedají, ale o moc větší nejsou. Kdysi jsem chtěl kolem cesty udělat zábradlí, ale zvířata by to nepochopila.
Palouk s dubem zářil jako amfiteátr s hledištěm přeplněným lesní zvěří. Doprostřed té podívané se snesla jasná záře, zhmotnila se v člověka.
„Tati!“ vydechl jsem, „tak jsi přece přišel!“
„Nazdar synu, ty jsi ale zestárl.“
„Pár šedivých vlasů, ale kdybych si je barvil jako ostatní chlapi, nevypadalo by to tak.“
279
„Co šedina, to moudrost, jen blázni se za ně stydí.“
„Já vím tati.“
„Ale nevíš synu, že se stala hrozná věc, váš svět se hroutí. Přimluvil jsem se za tebe a byla ti dána šance učinit sebe nesmrtelným.“
„A proč bych to měl chtít? Umírá jen hloupost, vesmír žije, světy vznikají stejně jako se rodí lidé a zanikají jen proto, aby daly základ novým stvořením, kdo pochopí vesmírnou logiku, přestane se chovat jako vyděšené zvíře. Moudro je tmel vesmíru, cítím ho, a co ty, tati?“
„Nejsem tvůj táta, jsem pouhé čidlo, necítím nic.“
„Všechno atomy, ze kterých je mé tělo, tady byly od počátku planety. Čím vším už jsem byl a čím ještě budu! Změním se v půdu, budu strom i hmyz, budu molekulou vzduchu, vdechne mě třeba krásná žena, dá polibek muži, budu jim kolovat v krvi, zplodíme dítě a to bude mít děti. Teprve smrtí se stanu nesmrtelným!“
„Nefilosofuj, máš už jen pár minut,“ naléhá táta. Zahoukala sova. Snad nikdy jsem sovu neslyšel. Nad stromy se mihl netopýr. Nikdy jsem netopýra neviděl, jen jednou, to nám vlétl do ložnice. Byl veliký jako přízrak a Helena se lekla tak, že mi skočila do náruče. Zaplete se mi do vlasů, pomóc! V tu chvíli jsem ji miloval.
„Posloucháš mě synu?“ Uslyšel jsem dupot. Mohl by to být ježek. Ježci strašlivě dupou a mají blechy. Je s podivem, že tak divná zvířata mohla přežít.
„Kde je Jana?“ zeptal jsem se.
„Právě jde sem, ona to stihne taky.“
„Cože? Nezná cestu!“ Otočil jsem se, běžel přes louku, asi takto: Hup, krok a skok, rychle přes potok, teď skok a běh, kolem měkký mech, hop, krok, skok, dech, srdce v kalhotech, běh a klus, kde je malý vůz? Teď skoky dva. To je hrozná tma. Ten poslední skok byl do prázdna.
280
Bezedná jáma mě chytila, kameny roztrhly, špinavá tůň na dně lomu pohltila.
Zabité duše
„Hej čidlo,“ ozvalo se centrum, „zakázalo jsem ti zasahovat, vyděsilo jsi ho. Podívej, co jsi způsobilo!“
„Vždyť je to jedno,“ odvětilo čidlo, či spíše stroj, „lidstvo zanikne.“
„Měl ještě žít ,“ zlobilo se centrum, „vteřina i tisíc let jedno jsou, tady jde prostě o princip, oživ ho!“
Vesmírná energie tělo vyzvedla, vysušila, vyčistila, opravila chybějící buňky, nahradila poškozenou tkáň, hmota se měnila v energii a zase zpět, jako by stvoření člověka bylo rutinní záležitostí.
„Reparace byla dokončena,“ hlásí čidlo, „dýchá, ale nevnímá.“
„Tak se snaž,“ vydalo centrum důrazný příkaz, „někde jsi udělalo chybu, neschopné čidlo! Přinejmenším ty boty neměly být tak naleštěné!“
„Opravil jsem co se dalo, zkontroloval i orbity atomů, oprášil synapse v mozku, nemám dostatek informací na hlubší revitalizaci, prostě nemám.“
„Petře!“ objevila se Jana, „co ti je?“ Tělo se nehýbalo. „Hele, nedělej se, to není žádná sranda.“ Nepromluvil. „Ty jsi fakt nemožný,“ poklekla ztěžka do trávy. „Tedy dobrá,“ má pláč na krajíčku, „jsem tvá dobrá víla a vzkřísím tě polibkem.“ Její horké rty se přisály na jeho chladem sevřená ústa. Pod dlaní ucítila tlukot srdce, horký dech. „Šašku,“ plácla ho po tváři, „slyším tě!“
Otevřel oči: „Zdálo se mi, že jsem Bil.“
„To nechápu,“ hlásilo čidlo, „má v sobě něco, co my nemáme, co ani neumíme definovat.“
„Mlč!“ okřiklo ho vesmírné centrum. 281
„Bylo by dobré zjistit, zda to měli i naši předkové, dopátrat se, kdy jsme to ztratili! Možná je život skutečně něco víc, než logický sled událostí, možná …“
„Nic jsme neztratili ty hlupáku hloupý a kušuj! Varuju tě, kurva, už ani slovo, krátím ti přívod energie, drzoune drzý, naivo naivní!“
Konec sentimentů
„Pojď Petře,“ táhla mě Jana něžně za ruku, „musíme jít.“
„Nic nemusíme.“
„Ale ano, musíme domů, jinak nastydneš.“
„Je teplá noc,“ konstatoval jsem fakt, „navíc já nikdy nenastydnu, to ty jsi náchylná ke všem chorobám.“
„Ale ty zas nejsi zvyklý chodit v noci ven.“
„Noc je nádherná,“ rozplýval jsem se, „víš, že obloha je stejná odpradávna?“
„Nevím, pojď už domů,“ škemrá.
„Půjdeš se mnou?“ ptá se táta a oba víme, že ho slyším jenom já.
„Nepůjdu,“ odpovídám.
„Jen se uklidni,“ tře mi hruď, „když nechceš, nikam nepůjdeme. Mám zhasnout baterku?“ Miluji její doteky.
„Copak se nechceš změnit v nesmrtelného?“ naléhá táta, „A co ona? Když ne pro sebe, udělej to alespoň pro ni! Pro své děti! Jeden malinký kompromis, pojď s námi do kola, pojď.“
„Ne,“ odpovídám důrazně.
„Tak promiň,“ mračí se Jana, „že jsem se tě dotkla, netýkavko. A baterku nezhasnu, když nechceš.“
„Vidíš tu padající hvězdu?“ ptá se táta.
„Vidíš tu padající hvězdu?“ ptám se Jany.
„Než stačí doletět, bude konec světa,“ šeptá.
„Než doletí, bude konec světa,“ opakuji po něm. 282
„Hlouposti, to znamená štěstí,“ směje se Jana, Hana, Helena, „něco si přej.“
„Přeji si,“ zadumal jsem se, „abys mě milovala ještě víc, abychom spolu měli děti, aby …“
„Tak dost, měl jsi jen jedno přání,“ přerušila mě, „proč musíš brát všechno tak vážně? Neumíš se jen bavit?“ Dotyk jemných prstíků polechtal mou tvář: „Já si přeji, aby ses nenastydl.“
„To je ale hloupé přání!“ dívám se jí do očí.
„Rozhodně není,“ smějí se, „tvé bylo hloupější.“
„To tedy nebylo,“ nasávám vůni jejího dechu.
„Bylo a o moc,“ háže koketně hlavou. Dělá to už od dětských let. Líbám ji. Přesně tohle si přeje, pozná se to podle něžného výrazu ve tváři. Mezi láskou a sexem vede hranice někde u pasu, tam dole se provozuje sex, tady nahoře je láska.
„Máš ty nejhezčí prsa na světě,“ rozepínám knoflíčky u blůzky a vzpomínám, jak jsem to dělal poprvé.
„Nepřeháněj,“ dívá se na ně, jako by byly cizí, „jsou to věšáky.“
„A nejjemnější kůži,“ zlehounka se dotýkám nosem vrásčitého krku, ona je moje mládí. Jana se miluje trochu jako nafukovací panna, jediný pohyb navíc neudělá, ovšem umí ho niterně prožít. To vím ale jen já.
„Tak neblázni, tady a teď?“ rozhlíží se, jako by mohla něco vidět.
„Nikdo tu není,“ připomínám naši starou hru na nadrženého samce a vášnivou milovnici.
„Je zima,“ hledá plané výmluvy, „nepostaví se ti.“
„Nebuď vulgární,“ dotýkám se jí přes šaty jako kdysi, „mně se postaví vždy.“ Směje se hranému chlapáctví tak zvonivě, že můj dokonalý sluch zažívá nepopsatelnou hudební rozkoš.
„Ach!“ burácí táta, „mysli na podstatu, nebuď živočich!“
283
„Podstatou života je život sám!“ volám na lesy.
„To nezní příliš logicky,“ oponuje slabě, slabounce.
„Pěkná průpovídka,“ chválí mě Jana.
„Život je vášeň, ne chladný kalkul!“
„Hele, já jsem už zavášněná až dost, tak bude něco?“
„Ani přemluvit ho neumíš,“ vyslalo vesmírné centrum bolestivý výboj, „jsi neposlušné čidlo, nekontrolovaně přemýšlíš, pochybuješ, jsi rozený potížista, odpojuji tě ze systému.“
„Áách!“ zaúpěl táta a rozplynul se na prach.
„Z nebe padá zlatý déšť,“ ukazuji k obloze.
„To je pyl, ty jeden romantiku,“ stírá si ho z ramene, „tak přece jen budeme mít štěstí, to popřít nemůžeš.“
„Štěstí je urážkou lidské inteligence,“ pronesl jsem ve chvíli, kdy se noc změnila v přejasný den. Tisknu ji k sobě, cítím měkká ňadra na své ocelové hrudi, chvěje se tichým smíchem a já vím, že ji už nikdy, ale skutečně nikdy ani na chvíli nepustím.
Spojeni v milostném propletenci budeme vyzářeni do vesmíru, budeme putovat z galaxie do galaxie po věky věků.
Láska vesmírná, pokud skutečně existuje, neumírá.
284
19. Poslední člověk na světě
„Tady žil národ bačkor!“ Slova jednou vyslovená už nejsou ta slova, co měl člověk na mysli. Na náhrobek lidské civilizace nechá Bil vytesat: „Vše se všem splnilo, až nezůstal nikdo, kdo by cokoli chtěl.“
Překlad záznamu vesmírného centra
V nekonečném nekonečnu, mrazivém mrazu, černočerné tmě a prázdnoprázdné nicotě se vznášel vesmírný koráb, jediná loď, na které ještě žila lidská bytost. (Přesný přepis je: Ve vesmírném prostoru odshora nahoru a zase dolů.)
„Dám si pohárek!“ zvolal muž, sotva se probudil.
„Ale pane profesore,“ přispěchal příjemně modulovaný hlas na pomoc, „musíte se nasnídat.“
„Hovno šroube,“ rozkašlal se, „nic nemusím!“
„Ubližujete si,“ zjevila se překrásná dívka v honosné róbě, „alespoň trošku přírodního kafíčka, prosím.“
„Pacinko,“ upadl stařec do vytržení, „tobě to ale dnes sluší!“
„Jeden celozrnný rohlík se zeleninkou,“ prosila, jako by snídaně byla grandiózní společenská událost vesmírných rozměrů.
„Ale hovno,“ pronesl milým hláskem a dál se usmíval jako chlapec, „dám si pohárek vína, hodně velký. Jsi tak krásná, krasavice má. Tvé kozy jsou jak dvé kůzlátek skotačících na tom, jak se tomu řekne - do prdele?“ Evidentně se pokoušel o přednes písně písní, ale nezvládl to. Ostatně, dokáže božské verše přednést smrtelník?
„Ublížíte si pane profesore,“ pokárala starce, jako by to byl malý chlapec, „alkohol přece nesmíte, vzpomínáte?“
„Proč mi netykáš Pacinko? Tolik let jsme spolu a najednou mě nemáš ráda? Proč? Čím jsem si to
285
zasloužil? Já?“ Oči mu zvlhly přemírou dojetí nad sebou samým.
„Ale miluji tě, ty můj jediný a dokonalý Packu, to přece víš odedávna!“ změnila se v tu, kterou si přál vidět, „ale pít nesmíš, to přece dobře víš.“
„Tak proč ses se mnou rozváděla ty jedna děvko?!“ Slza dojetí se změnila na slzu vzteku. Jenže pak si vzpomněl, že za to nemohla ona, ani on, ale ten šílený svět, kde peníze a práce otráví vše, co bylo odpradávna svaté.
„Ale to jsem nebyla já Packu, to byla jiná,“ snažila se najít v databázi řešení a poradit mu tak, jako to dělávali psychologové, jenže našla jen racionální řešení manželských vztahů, které zbytek lásky a citu zabíjí položkami má dáti a dal.
„Hovno,“ mávnul stařec rukou, jako by věděl, nad čím zrovna hloubá. I vzpomněl si na oplzlého doktora, co psal knihy o manželství, radil nejmocnějším, ale sám na ně donášel oligarchům. Když se to dověděl jeho syn, spáchal sebevraždu, oplzlý doktor přežil smrt svého dítěte a dál přednášel smrtonosné výplody svého moderního mozku o vztazích v rodině, že stojí na třech nohách, lásce (ta pomine), potomcích (ti zestárnou) a penězích (ty jsou věčné).
„Zabít a ještě jednou zabít,“ šeptal stařec.
„Koho?“ otázala se.
„Duši,“ rozchechtal se, nejspíš se i počůral, ale to už teď není podstatné. Život ho změnil v něco, čím nikdy být nechtěl a on si s tím už vážně neví rady.
„Všechny baby jsou kurvy kurevské!“ znechucení ve hlase se odráželo i ve tváři.
„Nebuďte tak vulgární,“ napomenula ho.
„Víš, jak se liší kurva od kurvy kurevské?“ šklebil se jak puberťák na maturitním večírku.
286
„Ano,“ odvětila shovívavě, neboť jí to už vysvětloval nesčetněkrát.
„Ta druhá dá všem, jenom mi ne!“ zasmál se, rozkašlal, ztratil dech. Přispěchala na pomoc s extra dávkou kyslíku.
„Lepší?“ Nebylo mu rozumět, ale nejspíš řekl (přesná citace): „Hovno.“
„Mohu ti přinést jinou snídani, třeba i libovou šunčičku, prosím, dovol mi to,“ škemrala.
„Double hovno,“ zabručel o poznání zřetelněji, ale už ani neřekl, že nenávidí ty květnaté řeči, při kterých naivní ženy vlhnou a správní chlapi zvrací, byl příliš unavený. „Chci pikslu tabáku, černého jako srdce tlustého šrouba, než ho ztratil,“ plácl vetchou dlaní do pokrývky a představoval si, že udeřil pěstí do stolu. „Víš koho myslím?“
„Vím, koho myslíš,“ konejšila ho, „nejmenuj.“
„Myslím přiblblého Bila, toho idiota na entou, vola všech volů! toho…“
„Nemysli na něj,“ vzala ho za ruku, „víš, že ti to nedělá dobře, Packu.“
„Máš pravdu má životní lásko,“ usmál se, „tabák.“
„Víš, že ti ho nemohu povolit,“ pokračovala ve stejném tónu, „moc ti škodí.“
„Poroučím ti to, ty jedna čubko! A vykej mi. A úctu! Zasloužím si snad kurva fix úctu!“ Rozkašlal se, zasípal, možná si i prdl, ale to už není podstatné.
„Pane profesore, mírněte se, co by na to řekli vaši žáci?“ změnila tón i oblečení.
„Hovno,“ ušklíbl se, „řekli by hovno.“ Evidentně si vzpomněl, že žádné studenty nemá a už nikdy mít nebude. „Bolí vás něco? Máte skutečně po ránu nezvykle špatnou náladu.“
287
„To jsou všechno zbytečný kecy,“ učinil pokus o postavení, „činy dělají toho, jak se jmenuje? Jo, chlapa, cha, cha…“
„Nevstávejte,“ zadržela ho.
„Tak babu, Bil byl chlap, tak já jsem baba, protože s ním nemám nic společného, hajzlíkem,“ sápal se z postele vší silou.
„Když jinak nedáte, já vám podám pohárek i tabák, hlavně nevstávejte, to by váš určitě zabilo.“ Rozesmál se, zase dosáhl svého. Alabastrová číše zdobená falešným zlatem a skleněnými drahokamy přetékala kořeněným vínem, přiložil ji k okoralým rtům a zhluboka se napil.
„To je blaho,“ utřel si ústa a zapálil dýmku, „nádhera. Nebeská.“ Těkavé pohyby se zklidnily, plíce zaplnil hustý dým.
„Nešlukujte,“ napomenula ho dívka, „nestačíme čistit alveoly.“
„Ukaž mi kozy,“ zabručel a natruc podržel dým o vteřinku déle v plicích.
„Ale pane profesore, to se přece nehodí,“ ostýchala se jako novicka.
„Kozy!“ poručil. Rozepnula si blůzku, vypadlo levé ňadro.
„To je to větší?“ zeptal se a dotkl se ho prstem.
„Ano,“ odpověděla a předklonila se, aby se nemusel tak namáhat.
„Tů, tů,“ zmáčkl prsní bradavku jako to umí jen děti. Vzpomněl si na svou manželku, jak za ní přišel do porodnice, měla nádherně svěží pleť, obrovské rty nalité přemírou ženských hormonů, v náručí držela jeho syna a povídá: „Nechce pít!“ Veliké oči byly plné něhy, pak se rozplakala.
„Ale to je po porodu normální,“ konejšil ji, „někdy to trvá i tři dny, copak jsi to nečetla?“ Ona nikdy nic nečte a
288
on měl moc práce. Styděl se za sebe, chtěl jí nějak pomoct, nevěděl jak.
„Pořád brečí, já si s ním nevím rady!“ Bál se jí dotknout, byla tak zoufalá.
„Pochovej si ho,“ byl tak malý, bál se ho chytit.
„Hele, cucá si prst,“ vymluvil se. Vyndala prst, nabídla prs, přisál se. Pil, ona se dívala jako ještě nikdy. Ten obraz se mu otiskl do mysli navždy, nic hezčího nikdy neviděl a už ani neuvidí.
„Ale pane profesore,“ protestovala tónem hlasu, „to se přece nehodí.“
„Je v něm mlíko?“ zeptal se, jako by ji neslyšel.
„Jistě pane profesore,“ uculila se, „jsem krev a mlíko.“
Zavřel oči, chtěl něco velkého říct, chtěl někomu poděkovat, chtěl se sám nad sebou rozplakat, ale místo toho vyplivl: „Teď bobra.“
Už neprotestovala, věděla, že by to nemělo cenu.
„Jak to, že ji máš vyholenou?“ zlobil se, „poručil jsem bobra!“ Vyholený dámský klín se změnil na zarostlý.
„Tak to mám ráď,“ zašišlal. Nepřipomenula mu, že včera to tak rád neměl.
„Jsi vzrušená?“ zeptal se zastřeným hlasem.
„Ale jistě pane profesore, jsem velice vzrušená,“ prohlásila důrazně.
„To já tě vzrušuji?“ snaha o správnou artikulaci vynesla jen poprskanou bradu.
„Jistě pane profesore, žádný jiný člověk tady není,“ ukázala kolem.
„Ale kdyby byl,“ nedal se, „mohl by tě vzrušovat jiný muž více nežli já?“
„Na celém světě není jediný muž,“ připomenula.
„To je špatná odpověď,“ odstrčil ji, „nechci tě ani vidět!“ Natáhla si kalhotky, zapnula šaty, poslušně odešla.
289
„A pusť nějakou hudbu miláčku!“ volal jako rozpustilý faun.
„A jakou hubu máte konkrétně na mysli, pane profesore?“ věděla, že ať pustí cokoli, nebude se mu to líbit.
„Rekviem,“ hlesl. Zpozorněla. Ruce staříka odpojily přístroje, které ho držely při životě.
„Ne, to nesmíte,“ snažila se ho zastavit.
„Ale ano,“ přikryl se až po bradu.
„Musím vás zase napojit,“ spěchala.
„Zakazuji ti to,“ poroučel.
„Nebraňte se,“ přetahovala se s ním.
„Zakazuji, zakazuji, zakazuji,“ pronesl třikrát kouzelnou formuli, což byl jednou provždy neodvolatelný příkaz, pokud ho ovšem nezruší všemocné centrum.
„Proč mi to děláte pane profesore, takový vzdělaný člověk a nedá si poradit!“
„Hovno,“ zasípal.
„To neříkejte, copak se vám tady nelíbí? Copak nemáte první i poslední? Já se skutečně snažím, ale vy nespolupracujete!“
„Prd,“ poprskal se, možná se i pokálel, ale na tom teď vůbec nezáleží.
„Tak už ho konečně nech,“ ozval se tichý příkaz shora, „má na smrt právo.“
„Mám svá práva!“ ječel stařík a rozhazoval rukama, „jo, to tedy mám!“ Zabafal z dýmky, rozkašlal se, zapil to vínem, teprve pak mu došlo, že tentokrát je to skutečně naposledy.
„Nepřipojíte mě?“ Dívka mu nepomohla. Sáhl jí na prsa. Nepohnula se.
„Budou mi chybět,“ ušklíbl se, rozkašlal, z posledních sil dodal: „Hovno mi bude chybět!“ I vydechl naposledy.
290
Úsměv vzdoru se zbarvil tabákem, ztuhl v posmrtnou grimasu.
Střípek: Opožděná reportáž k úmrtí Pana Herce
„Ťuk ťuk,“ ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dobrý den, já jsem reportérka cyklu Odkazy dalším pokolením a přišla jsem s vámi udělat rozhovor.“ Starý muž ji pozval dál, nabídl čaj a sušenky.
„O co vám děvče přesně jde?“ otázal se.
„Mistře, jste náš přední herec, v národním divadle hrajete snad nejdéle ze všech, tak jsem se přišla zeptat, jaký je váš odkaz nám mladým?“
„Tak to jste mě zaskočila,“ zíral Pan Herec, „snad bych mohl použít pár citátů, ale o ty vy určitě nestojíte.“ Zavrtěla hlavou: „Něco osobního, jestli smím prosit.“
„Osobního, osobního, zrovna nedávno jsem potkal dívku, ona je ode mne o hodně mladší, ale kdo není, že, už mi táhne na osmý křížek.“
„Jí na třetí,“ blýskla se reportérka pečlivou přípravou.
„Tak nějak, novináři na ní nenechali nit suchou, že prý jí jde o můj majetek a taky o kariéru, však je znáte, nepatříte náhodou k nim?“
„Ani náhodou,“ vrtěla horlivě hlavou.
„Tak já bych se jí chtěl za všechny ty hyeny,“ baryton rozechvěl prostor do sentimentálních vibrací, „které touží po senzacích,“ bláznivé rozhození rukama, „omluvit - a můj odkaz je inspirován právě jí. - Nejdůležitější na světě je láska!! - Nemyslím nějakou platonickou lásku nebo citové vzplanutí, ale sex se vším všudy, vztah, který obsahuje vše, co může mezi mužem a ženou být, lásku upřímnou, nezištnou a život dávající, víte, že je se mnou těhotná?“
„To jsem netušila, tak gratuluji,“ pípla dívka ohromena famózním přednesem. 291
„Děkuji, ale je to hlavně její zásluha, bez ní bych to nezvládl.“
„A je to skutečně vaše dítě?“ neudržela jazyk za zuby.
„No dovolte?“ ohradil se Herec, „čí by bylo?“
„Promiňte. Kolik máte dětí?“
„Tři, tedy čtyři, s různými ženami, ale už jsou dospělé, tohle bude páté, zdědí vše.“ Očekával aplaus, přisel dotaz: „Snad jeho matka, ne?“
„To spolu probírat nebudeme, že?“ Herci musí být zbožňováni, jinak se naštvou. „Už máte svůj odkaz, ale o sexu nepiště nic, dejte tam jen tu lásku, bude to vypadat líp,“ ztišil hlas, jako by radil své žačce, kterak nahradit skutečné slzy umělými.
„Nu, tak to je originální!“ nadechla se reportérka k oslavné řeči, ale pak jí došlo, že to vůbec originální není, „je to upřímné,“ snažila se najít pozitivum, ale došlo jí, že i k upřímností to má daleko. Stařík horlivě přikyvoval a pak si dal ruku na prsa, jako to dělal v Césarovi. Oč lépe hrál na divadle, o to hůř v životě.
„Nu, snad vás nechám o samotě, abyste si tu lásku mohl vychutnat,“ vstává reportérka a snaží se zastřít jakýkoli posměch v hlase.
Pan Herec zemřel. Zanechal za sebou nepřebernou škálu nesmrtelných rolí a davy truchlících příznivců. Na jeho náhrobek byl odkaz dalším pokolením skutečně zvěčněn, na druhou stranu nastříkal kdosi sprejem: Slova v kámen tesaná jsou mrtvá dřív, než vezme kameník do dlaně dláto.
Hádka Bila s neposlušnými čidly
„To tedy byla ostuda,“ osmělilo se bezejmenné čidlo sdělit všemocnému centru svůj názor.
„Vesmírná,“ souhlasil Bil.
292
„Nikdy jsem si nemyslela,“ uvažovala pod dozorem, „že se poslední člověk bude chovat takto. Já nevím, prostě nenacházím slov.“
„Ani já nenacházím slov,“ zabručel nadřízený. „Když si představím, jak hrozně se musel za života trápit!“
Chtěla mu vysvětlit že pro něj to trápení nebylo, spíš naopak, ale pak si to rozmyslela, stejně by to Bil nikdy nepochopil.
„Možná bychom měli provést analýzu,“ pípla.
„Analýzu jistě,“ souhlasil Bil, „ale to se už stalo, sestavili jsme mentální komisi, ta provedla rozbor.“
„No a co?“ zeptala se.
„Co, co?“ nechápal Bil.
„Jaký je závěr?“ vysílala netrpělivé signály.
„Není žádný závěr,“ rozzlobil se všemocný, „sama jsi ho viděla, copak se z toho dá udělat nějaký závěr?“
„Bylo jasné, že mu chyběli kamarádi,“ snažila se seč mohla, „a rodina, na té mu také záleželo, toužil po velkém umění, ale neměl ho s kým sdílet, chtěl se zapsat do dějin, ale jeho dějiny už neexistovaly, chtěl milovat, ale neměl koho, chtěl být lepším, ale …“
„Tak dost!“ rozkřikl se všemocný Bil, „na tvé analýzy ti každý zvysoka ...“
„Já vím, co myslíte,“ doplnila si v duchu nedokončenou větu, „on to slovo také používal.“
„Ale tady nejde o pitomá slovíčka!“ ječel Bil, „tady nejde o senilní starce! Tady jde o mnohem víc!“
„A o co prosím jde?“ otázala se nesměle.
„O celé lidstvo kurva fix!“ ječel Bil.
„Co to je kurva?“ zeptalo se čidlo neznalé lidských dějin.
„Neser,“ soptil Bil.
„To neděláme nikdo už pěknou řádku let,“ odvětilo čidlo racionálně.
293
„Proč já,“ zaúpěl Bil, „nejelegantnější struktura vesmíru, musím ztrácet drahocenný čas s tak hloupými čidly?“
„Čas je relativní,“ připomenulo.
„Proč já,“ hořekoval Bil, „nejmocnější bytost všech dob, musím mít vůbec nějaká čidla?“
„Sám sis nás vyrobil,“ připomenulo jiné čidlo.
„A drzá!“ dodal Bil.
„Bile, nerozčiluj se!“ ozvala se Irena, „škodí to tvému tlaku.“
„Nemám žádný tlak ty jedna ženská hloupá! Copak ses stále nic nenaučila?“
„Nikdo z nás nemá tlak, nemáme totiž srdce, a já už nejsem ženská, to ty ses nic nenaučil, pf!“
„Hele přátelé,“ ozval se Brojler, „víte, že vlastníme více světů, než kdy viděli hvězdáři ze Země? Tohle je skvělá éra moderního člověka!“
„Kušuj vole,“ zabručel Bil.
„Svět nás potřebuje,“ pípl Brojler, „jsme jeho bohové.“
„Svět,“ prohlásil bezejmenný filosof, „nepotřebuje nic. Odnikud nikam vede cesta života, až dojdeš na její konec poznáš, že konce není.“
„Tak dost!“ rozlítil se Bil, „to jsou samé axiomy a rébusy, myšlenka žádná. Pokud ihned nedostanu jasnou odpověď, proč bych měl dál živit ušlechtilou energií byť jen jedno jediné čidýlko, natož tak triliony příšerných čidel, vypnu vás.“ Snad nekonečnou milisekundu trvalo, než se jedno čidlo osmělilo poznamenat:
„Nejspíš se stala chyba hned na počátku.“
„Cože?“ zabručel Bil.
„Upravujeme se, měníme, snažíme se být něčím jiným, než ve skutečnosti jsme. Už dávno jsme ztratili svou duši i schopnost sami sobě se smát!“
„Blbost,“ sykl Bil a odpojil ho ze systému.
294
„Život jsou váhy!“ zvolal filosof nonšalantně, „na jedné misce doutná vášeň, na druhé se tetelí logika. Když vášeň uhasíme, logika zamrzne.“
„Kecy,“ odpojil ho Bil, „ještě nějaký svobodný názor?“
„Logika je výplod života,“ osmělil se Brojler, „bez života nemá logika pražádný smysl!“
„Tak to je vrchol drzosti!“ zuřil Bil a na všechny se osopil: „Proč jsem se vás nezbavil už dřív? Oč by byl svět jednodušší? Oč by byl příjemnější? Ruším vám nájemní smlouvu i přívod energie, vypadněte z mého systému!“
„Áách!“ vzdechly triliony čidel, „to je blaho!“ A kdyby směly vyslovit své poslední přání, otázaly by se: „Sloužili jsme ti poslušně ó všemocný, ó nenasytný, ó demokracii ve všech pádech skloňující doktore Bile?“
„Chro, chro,“ odvětil by Bil, kdyby u toho byl.
Ať už řekl či neřekl kdokoli cokoli, rozplynul se ve veliké nic. Vlna nadbytečné energie vychýlila galaxie z rovnováhy, rozezněla vesmír posledním skřekem civilizace.
„Konečně,“ liboval si Bil, „celý život s někým soutěžím, až teď jsem vyhrál!“ Ticho.
„Haló!“ Ticho.
„Slyší mě někdo?“ Pusto. Prázdno. Snad jen zářící kometa se prohnala kolem, ale s tou si Bil nepopovídá. „Viktoria!“ zvolal do vesmírného prázdna a pak jako šílený zařval: „Viktóóriáá!“
Vítězství bylo dokonalé, zůstal sám, navěky sám.
Úvahy dokonalého vítěze
„Nic je prapodstatou světa,“ uvažoval hodinu za hodinou, „kdo má nic, nemůže mít víc.“ Století letí. Jen on, samota a prázdno. „Podstatná na světě je Pravda!“ setkala se dvě milénia, „tedy pokud vůbec nějaká pravda existuje,“
295
kdyby měl děti, byly by z nich kmeti, „což neexistuje, tedy podstatná je činnost! Což je ta nejhloupější věc, jakou kdy kdo vymyslel, protože jedině nečinnost by mohla být dokonalá, kdyby nějaká existovala!“ Po nekonečné chvíli se konečně cítil skvěle! Snad nikdy mu nebylo lépe. Moci říct naplno to, co si myslíte, je neuvěřitelně osvobozující, i když je to pitomost.
„Není jediný logický důvod, aby systém fungoval dál,“ prohlásil Bil po dokonalé úvaze, „vypínám se.“ Možná mu nedošlo, že on je systém, že už není nikdo, kdo by ho zase zapnul, možná byl příliš unavený, možná příliš moudrý, v každém případě byl jeho příkaz tím posledním, co kdy potomek člověka vykonal.
Glosa autora
Dějiny jsou staré báby, běžet neumí, kotrmelec neudělají a když se o to pokusí, upadnou a dlouho vstávají.
296
20: Pohádkář
Kapitola poslední se snaží chytit kapitolu první za ocas, odehrává se v budoucnosti tak daleké, že i její pouhá představa v nás vyvolává závratě, je o době, kdy zanikne vesmírný zákon tolerance a bude nahrazen nejefektivnějším řádem, jaký si ani neumíme představit.
Tajemné překvapení
Dno vyschlého jezera Ukerewe zelo prázdnotou, pokud ovšem nepočítáme velkoměsto rostoucí všude kolem. V jednom z těch super moderních věžáků jsem spal i já. Nade mnou, pode mnou, napravo i nalevo jsou bytečky a v nich obyvatelé srovnáni k odpočinku v úžasně ekonomické struktuře bydlení, nad kterou není. Jak já město miluji!
To památné ráno se mi nechtělo vstávat, převaloval jsem se v posteli s vědomím, že ještě chvíli můžu.
Na světě je to zařízeno tak, že jednou vstát stejně musíte. Někdy vás k tomu donutí hlad, jindy bolest hlavy, sucho v ústech, dnes to bylo slunce pálící jako čert.
Ospale jsem se došoural na záchod, do koupelny, zadíval se z okna, vypadalo divně. Les mrakodrapů se mračil. Kdyby se tak smál, mohl by být život ještě o trošilinku veselejší. Ale to bych se uchechtal k smrti, že?
Postavil jsem na čaj, vytáhl slaďounký koláč, který jsem včera pro tyhle účely koupil v krámě, zadíval se znovu z okna, tu jsem si jí všiml: Na parapetu ležela záhadná skřínka. Kousl jsem do kláče, zapil ho vzácným čajem, vše v ústech rozmělnil na slaďounkou kašičku, která tak krásně klouže do útrob, mňam. Jídlo je jedna z mála rozkoší, která vás nikdy neomrzí. Skřínka tam byla pořád.
297
Vychutnával jsem ten okamžik, kdy na vás čeká překvapení a vy můžete doufat, že je to něco fantastického, co jednou provždy změní váš život. Jak se ale dostala do třicátého patra? Rychle jsem pootevřel okno, aby ta slota nevlítla dovnitř, chňapl po ní, zavřel, položil na stůl. Záhadná klenotnice z jediného kusu vzácného dřeva voněla jen pro mě. Vykoukl jsem přes cíp záclony ven, jestli to není vtip a dole se nekření banda kamarádů, ale nikdo. Posadil jsem se, nesměle se dotknul dokonale vyhlazeného povrchu. Zámek se sám otevřel. Napil jsem se čaje, kousl do koláče, pak pomalu, pomaloučku, aby mi něco neuteklo, jsem víko malilinkatý kousíček odklopil. Zase ho přirazil!
„Ne to nemůže být pravda!“ napil jsem se čaje, ukousl koláč, odvážně a rázně ji dokořán otevřel znovu: „Skutečně! Je plná drahokamů nesmírné ceny! Jsem boháč! Nemusím do práce!“ Slunce se od pokladu odráželo, tančilo po stěnách kuchyně jak zářící krása sama.
„Diamant řeže sklo,“ napadlo mě, vzal jsem jeden z krystalů, nasadil pěkně nahoře na okno a rozmáchlým tahem sjel dolů. Sklouzl po skle jako namydlený blesk. Možná jsem málo přitlačil, napadlo mě a pořádně se do diamantu opřel. Sjel tak rychle, že jsem ztratil rovnováhu, upadl jsem, sklo prasklo, ale rýha žádná.
„Rozbil jsem si okno!“ Vztekle jsem mrštil krystalem o zem, začal poskakovat jako neposedný míč. Takže hračka. Napil jsem se čaje, kousl do koláče, mrkl na prasklinu. Vytáhl jsem průhlednou lepící pásku, oprávku zamaskoval záclonou, ani zasklívat ji nemusím, toho si nikdo nevšimne. Uklidnil jsem se, napil čaje, dojedl koláč, koukl na hodinky.
298
„To už je tolik?“ zděsil jsem se a snažil se současně umýt, obléct i uklidit. Vyběhl jsem ven, vagón horské dráhy se už blížil. To stihnu i svižnou chůzí.
„Ahoj, ahoj, ahoj!“ přitočil se ke mně kolega, „dnes nějaký udýchaný – chi, chi, chi.“
„Trochu jsem po ránu cvičil.“
„Vidím, ale pořád je z tebe slaboušek,“ chechtal se, „a co jinak nového?“ Mimoděk jsem sáhl do kapsy, nahmatal krystal, asi jsem ho tam při úklidu strčil. „Copak to máš za divnou věc?“ chmatl po něm dřív, než jsem stačil zareagovat, „že by nějaká hračka? Ty si ještě hraješ? Nejsi na to už velký?“
„Ne,“ ošíval jsem se.
„Tak co to tedy je?“ dotíral.
„Je to vzorek,“ plácl jsem.
„Jako materiál?“ zadíval se na mě překvapeně. „Ještě nejsme v práci a ty už pracuješ?“
„Stejně s prací seknu,“ připomenul jsem.
„Aha, ty dálkově studuješ pohádkáře,“ nemám ty jeho žoviální kecy rád, „chlapská práce ti už nevoní, co?“
„Když zjistíš, z čeho to je,“ napadla mě spásná myšlenka, jak se ho zbavit, „máš u mne flašku.“
„Cho, cho, chó!“ rozesmál se na celé kolo, „tak tohle byla největší chyba v tvém životě! Už jsi prohrál, saláte!“ My totiž pracujeme v ústavu pro vývoj materiálů, určování vzorků je naše každodenní rutina. Dopravní prostředek se zastavil, dav se vyhrnul ven, šedivé budovy nás pohltily, ukously kus života z každého z nás.
„Kafíčko nebo čajíček?“ šklebil se na mě kolega.
„Třeba čajíček, ale dvojitý,“ posadil jsem se do křesla, ukládal se k pracovnímu spánku. Já vím, že pracovní čas se krást nemá, ale když já si pořád myslím, že žít bychom měli pro něco velkého, originálního, co změní dějiny všech, proto v práci vymýšlím pohádky. Už mi jednu
299
zveřejnili, jsem považován za mladý nadějný objev. Slavný kritik mě nazval osamoceným bardem uprostřed kulturní revoluce už poněkud vyčpělé.
Obrazovka se rozsvítila, na ní můj pubertální brácha, páchl hormony na dálku.
První bratr pohádkáře
„Hovno nebo dvě?“ šklebil jsem se na bráchu do telestěny.
„Děkuji za optání,“ odvětil tím svým sucharským jazykem, kterým mluví tak akorát učitelky na základní, „mám se velice dobře a měl bych se ještě lépe, kdybys neotravoval.“
„Kurva neser! Seš můj brácha nebo jo? Tak nepičuj nebo přes ňu dostaneš, ty jedna kebzo vylízaná.“
„Promiň mi poněkud hrubé bratrské odmítnutí,“ snažil se mluvit ještě spisovněji než obvykle, „ale přivítal bych trošilinku pracovního soukromí, pokud se neurazíš.“
„Co to meleš za blbiny, si slavnej jak hovno na hlavní ulici, soukromí máš v piči, tak nevyšiluj!“
„Opravdu nemám tušení, co mi tím chceš říci,“ chystal se mě vypnout.
„Tak pozor borče, to by tě jo kurva mohlo mrzet, protože jestli víš hovno, tak já pro tebe něco mám a to něco je nějaká zasraná kritika na tvou zasranou sračku.“
„Cože?“ rozzářil se jako slunce, „už vyšla kritika na mou pohádku?“
„O vo čem jako go? Nevíš blboňu? Tak tě ju pošlu, seš sto let za velkým třeskem a víš kulový vo tom, co je in. Ale si slavnej, tak tě beru na milost. Přelouskej to a nebuď příště takovej srab, srabe.“
„To ti budu velice povděčen a pošli mi prosím celý článek elektronickou poštou, ne zase ty své poznámky jako minule.“
300
„To byl debile omyl, tak soráč a neposer se z toho! Sláva je víc jak život, to víš vole, ne kurva?“
„Já vím bratříčku,“ culí se jak teplej, ale já zase vím, že je jenom zblbnutej, jinak je to docela fajn boriš.
Kritika pohádky
Amatérský vypravěč ukázal ve své pohádce o Pravdě a Lži, že je přemýšlivý a všestranně nadaný. Nedostatek schopností vcítit se do duše těch nejmenších nelze považovat za nepřekonatelný fenomén, který s maximálním úsilím nebude možno odstraniti. Ve své prvotině naprosto jednoznačně vysvětlil, že Pravda je relativní a když si někdo přeje, aby zvítězila, pak je to demagog vyzývající ostatní k nikdy nekončícímu boji za pravdu nejpravdivější, respektive jak autor praví, za jeho jednu jedinou a tudíž pokakanou pravdičku – lžičku. Citujeme doslova: „Moudrost může zvítězit, naopak pravda jsou jen šaty!“ Přednes autora je nutno považovat za významné plus, dokonce se úryvek jeho pohádky stal oblíbeným šotem v televizi, konkrétně scéna, kdy vysokým hláskem vypráví, jak nahá a nevinná Pravda přišla do království a přitom tančí v podobě éterického stvoření tanec plný něhy a upřímnosti, vzápětí pantomimicky představuje vymóděnou Lež plnou přetvářky a klamu tak, že se hrbí a kulhá, protože ji nezvykle krátké nohy bolí od nošení vysokánských podpatků. Toto ztvárnění je v duchu nejlepší pohádkářské tradice, ovšem následující pasáž, ve které je Pravda uvězněna za nahotu na veřejnosti, zatímco namašlená Lež se stává oblíbenkyní dvora, je naprosto nemožná a z preventivních důvodů byla z vysílání vystřižena. Kromě negativního vyznění je nutno pokárat autora za nudnou popisnost. Snad příště vtip a láska zvítězí nad rozmrzelostí a těžkopádností.
301
Rozbité zrcadlo
„Ty dnes děláš přesčas?“ nakoukl mi přes rameno kamarád, evidentně se chystal domů.
„To už je tolik?“ byl jsem příjemně překvapen. Než jsem se stačil převléct, vběhl do místnosti kolega, obličej ušpiněný, pláštík propálený, sápal se na mě, jako by mi chtěl ublížit.
„Z čeho to je?“ ječel teatrálně, jen aby ho všichni slyšeli.
„Co jako?“ bránil jsem se.
„Ten krystal!“
„Ty to ještě nevíš?“ údiv jsem hrát skutečně nemusel.
„To je vesmírný výzkum, přiznej se!“ Nechápal jsem. „Na to nejsme vybavení! Zničil jsem náš nejlepší lis, roztavil tavící pec, zlomil nejtvrdší vrtáky, strhal pneumatické kladivo, ale nic, ani škrábanec v tom není!“ Vzal jsem krystal, nevěřícně ho prohlížel proti světlu, pak schoval do kapsy.
„Neuhodl jsi saláte, mám u tebe flašku.“ Zíral na mě s otevřenou pusou.
„To snad nemyslíš vážně? Tady přece nejde o pitomou flašku, tady jde o princip!“ Kolegové se smáli, já vítězně odcházel. „Počkat, vy jste na mě byli domluvení? Ty přístroje neukazovaly správně?“ Nevěděl, on skutečně nevěděl. Zmizel jsem, jak nejrychleji to šlo.
Doma jsem se posadil, vysypal před sebe na stůl krystaly. Koukal jsem na ně tak dlouho, až jsem si všiml, že uvnitř jsou různobarevné nitky a když se k sobě daly určitou stranou, navazovaly na sebe.
„Jsou to puzzle!“ začal jsem skládat. Ruce kmitaly tak rychle, jako bych to ani nebyl já. Už od mládí jsem věděl, že jsem jiný než mí kamarádi, ne snad lepší či horší, ale když jsem se na něco soustředil, dokázal jsem to dělat mnohem lépe, než ti ostatní. Jenže pak přišla škola a
302
tohle udělat musíš, pak si dělej, co chceš, tohle taky musíš, s každým tím příkazem se ze mne kousek té výjimečnosti vytratil. A co jsem dnes? Zašívám se, nespolupracuji, hraji si.
Krystaly na stole se formovaly do tvaru zrcadla, dokonce jsem se v něm viděl.
„Rozbité nerozbitné zrcadlo,“ pomyslím si, „dobrý vtípek.“ Na chvíli jsem se zastavil, chyběl poslední střípek, vytáhl jsem ho z kapsy, záhada se chýlí ke konci, všechno má své racionální vysvětlení, zasunul jsem ho na místo. Nu a tu se to stalo! Zrcadlo se rozzářilo, barvy zaplnily místnost, roztančily se v neuvěřitelně fantaskní příběhy. Co střípek, to moudro, když jsem se třeba dotkl toho vlevo nahoře, objevil se velký tvor, měl jen dvě ruce, dvě nohy a povídá: „Narodil jsem se jako náhodná kombinace genů mámina vysychajícího vajíčka a tátovy kulhavé spermie. Byl jsem první člověk, který byl počat ve vesmíru a zrozen na Marsu, říkali mi Marťan.“
Pochopil jsem, že je to tvor jako já, že sní o planetě, která by se dala přebudovat v park bezpečný i pro děti, ale místo toho se mění v ráj pro bohaté a poušť pro chudé, pak zde byl Bil, racionální obr, který žene civilizaci kupředu, všechny předběhl a už ho nikdo nedohoní. Nu a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem vyvolený státi se největším pohádkářem všech dob!
Promovaný pohádkář
V následujících letech jsem vystudoval vysokou pohádkářskou s červeným diplomem, s pomocí rozbitého zrcadla jsem sestavil originální sadu fantaskních historek, které se vinou dějinami jako stuhy spojující civilizace ve vesmíru. Nabídl jsem je veřejnosti.
„Tvé pohádky jsou pro děti nepoužitelné,“ poučoval mě šéf televizní stanice, „chápej, nemůžeme je vysílat.“
303
„Ale proč prosím?“ slzy mám na krajíčku, „víte, kolik času mi zabraly?“
„Je v nich moc dost zvrhlých detailů!“
„Co třeba? Já to vyhodím, přepracuji, fakt, budu poslouchat, jen mi dejte šanci, prosím,“ ponížil jsem se jak jen to šlo.
„Třeba to, že každý obr má svou obřici a denně za ní chodí, to by se dětem říkat nedalo.“
„Proč ne?“ nechápu.
„Je to čistá pornografie! Jak tě taková prasárna vůbec napadla?“
„I naše pověsti se o obrech zmiňují, oni byli jíní, než jsme my,“ vysvětluji, co mi síly stačí.
„Hodně přehnané je to i s tou vodou,“ hlásí se druhý šéf televize.
„Proč jako?“ juknu.
„Když si představíš, kolik dnes stojí kapka vody! Zrovna včera jsme dávali pořad o mráčku, byl docela velký, honilo ho spoustu zlatokopů na létajících strojích a když ho chytili a zkapalnili, stali se z nich milionáři.“
„Déšť je samozřejmě pohádková fixe, jako když z nebe padá božská mana,“ snažím se zachránit, co se dá.
„Ale jezera?“ směje se, „to je přehnané!“
„I v naších vyprávěních se vyskytují,“ snažím se vzpomenout v jakých, ale žádné mě nenapadá.
„Ovšem u tebe tato nadsázka graduje do podoby moří, dokonce se zvětší na oceány, což je skutečně hříšná představa, to je jako by ses vysmíval žebříčku našich hodnot. A to se nebavím o všem ostatním, ty rostliny a nechutná havěť, prostě je to morbidní až úchylné!“
„Ale když já se tak snažil,“ padám na kolena, „prosím, mám důkazy, že to tak v minulosti bylo!“
„To chce klid, jestli máš zájem o minulost, tak mám bratra u archeologů, doporučím tě.“
304
„Ale já chci být pohádkář!“
„Nemůžeš vyprávět bludy, to fakt nelze a hlavu vzhůru, víš, že skepse je zakázaná.“
Copak já mohu za to, že televize leze mladým do prdele? Soutěží o jejich sledovanost, snaží se je bavit, místo aby je vychovávala. Mládež si ale musí uvědomit, že skrze pohádky jim ukazujeme, jací jsme my dospělí a oni nás musí napodobit, jinak je kolektiv nepřijme mezi sebe.
Druhý bratr pohádkáře
„Štístko,“ volám z telestěny na brášku, „jdeš kamaráde, nebo ještě ne?“
„Kam jako?“ osopil se, jako by mě ani nechtěl slyšet.
„Pro páníčka nebeského, copak ty nic nevíš?“ chytám se za hlavu.
„A co bych jako měl vědět?“ odsekl.
„Ty jeden hloupoučký, dneska je přecičky tvůj veliký den!“ snažím se na něj být milý, aby se náhodou nelekl a ještě z toho nedostal škytavku.
„Ale kdepak, na to mě už nenachytáš!“ chystá se vypnout obraz.
„Zastav svou ruku nešťastníče nešťastná, já přece mluvím pravdu, svatou pravdu a nic než pravdu, k tomu mi dopomáhej bůh,“ volám na něj jako zoufalec.
„Tenhle tvůj hloupý vtip už opakuješ měsíc,“ odsekl, „není ti to hloupé?“
„Ale nebuď bláhový, přecičky rozeznáš srandičky od skutečnosti! Dnes ti přísahám na svůj hrob i hroby všech našich přátel, je to pravda pravdičká!“ Skutečně se snažím ze všech sil, protože on to neví!
„Jako minule?“ probodl mě pohledem, „to mám zase lozit po mrakodrapech a dělat ze sebe idiota?“
305
„Bylo to roztomiloučké, to mi věř, dodnes se tomu s kamarády smějeme, to tvoje odhodlání a tak, nesmíš si to tak brát, dnes ti opravdu, ale opravďounku nelžu.“
„Stejně vím, že mě voláš jen proto, abys mě mohl osahávat.“
„Ale to je velikánské nedorozumění, copak já v životě už někoho osahával?“ A je po spojení. Nechce mě slyšet. To bude božínku náramný multiprůser!
Archeolog vítá pohádkáře
„Slyšel jsi už o tom novém objevu?“
„Jakém objevu?“ voní roztomilý bráška na chytrého brášku.
„Přece hvězdolet prehistorického obra, jak jsme ho vykopali u skály, bylo to v televizi.“
„Ano, jistě, vzpomínám si.“
„Tak se nám konečně povedlo dostat se dovnitř a nebudeš věřit, co jsme objevili.“
„Co jako?“
„Je obrovský. Vlastně jsme vykopali jen poklop, ne hvězdolet, ten skutečný se táhne pod naším městem, je pevnější než skála, tvrdší než cokoli, co se na téhle planetě vyskytuje.“
„Nepovídej,“ rozzářily se mi oči.
„Vypadá přesně tak, jak jsi ho popsal ve svých pohádkách. Je to neuvěřitelné, ale konečně máme v rukou důkaz, že ti tví obři skutečně existovali. Tímhle objevem přepisujeme dějiny.“
„To musím vidět!“ než by se kdokoli nadál, stál jsem u uznávaného archeologa, který vyřeší všechny mé problémy.
306
Uznávaný archeolog
Vykopat tenhle obří stroj, byla strastiplná práce. Neuvěřitelné úsilí celého archeologického týmu však bylo po mnohaleté práci korunováno úspěchem. Podařilo se nám otevřít poklop a dostat se do obřích prostorů, jejichž bádání mi vydrží jistojistě až do konce života.
„Tady žil obr?“ rozhlíží se promovaný pohádkář, „jak veliký asi byl?“
„Jako hora,“ ujišťuji ho, „a když se vydával na procházky do vesmíru, bylo to jako když se k nebi vznese pohoří a zmizí v oblacích nepopsatelného dýmu.“
„A tenhle tvor miloval pohádky?“ táže se slzami v očích.
„Jistě,“ oháním se svým výzkumem „My už dnes víme, že hvězdolet vymyslel geniální jedinec a že použité materiály nejsou z této planety, ovšem stále nevíme, kde má zdroj energie, je to zkrátka zázrak.“
„A ví se už, proč vyhynuli?“
„Byli moc velcí,“ hádá kolega, „nemohli přežít.“
„Spíš moc vyčůraní a neměli se rádi,“ opravil ho pohádkář, jako by věděl víc než my.
„Neuměli si civilizaci zorganizovat tak efektivně jako my,“ poukazuji na známá fakta.
„Neznali pohádku o Lásce,“ tvrdí pohádkář, „když se do sebe zamilují atomy, vznikají molekuly, zamilované molekuly se spojí v buňky, milující buňky stvoří organismy. Láska je prapodstatou světa, spojuje vesmír, formuje galaxie, je jedinou tvořivou silou, je zkrátka vším.“
„Ty jsi dnes milováním celý posedlý,“ chechtám se, „není ti něco?“
„Doufal jsem, že se dovíme něco důležitého, třeba návod na výkonnou klimatizaci, ale jsou tady jen samé velké krámy,“ ozývá se zklamaný kolega.
307
„Možná bych o jednom návodu věděl,“ osmělil se pohádkář.
„Hele, nemel hlouposti, na tom zkrachovali jiní géniové!“
„A kdy svůj nález zveřejníte?“ ptá se pohádkář jak malý.
„Nikdy,“ vrtím hlavou, „takové věci se drží v tajnosti.“
„Ale co mé pohádky?“ chytá se za hlavu.
„Jsou skvělé,“ přiznávám, „ale neber to osobně, o obrech psát nesmíš. Dovedeš si představit, jak by tak fantaskní představy vyrušily ostatní z práce?“
„Na to jsem zapomněl,“ věším hlavu.
„No nic, jsem rád, že jsem tě poznal, kdybys náhodou chtěl, místo u nás máš rezervováno, zručné kopáče potřebujeme stále.“
Třetí bratr pohádkáře
Jen úderníci jako já dokáží vydržet vražedné tempo plného nasazení. Prací k prosperitě, opakuji si lepkavé heslo, co visí nad branou mé ubytovny. Zrovna vleču na zádech pořádnej kus skály, amatér by s ní nehnul ani o centimetr, ale já si ji hodím na ramena a přitom uvažuju, jestli dokážu překročit svou denní normu, když se musím proplítat mezi těma vykopávkama. Tu uvidím dva učený šašky, jak lezou ven jak chromý slečinky. „Vydržet,“ opakuji si, „dělám to pro budoucnost, pro naše potomky!“
„Nazdar brácho!“ zavolal jeden z nich.
„To jsi ty brácho?“ zbystřím pozornost, „co tady probůh děláš, copak ty nevíš, že dnes je tvůj den?“
„Jaký den?“ ptá se zkrachovalý pohádkář jak malý. Hážu skálu na zem a s ní i šanci být na tabuli cti nejlepších pracovníků týdne. „Však ty víš.“
Dívá se nejistě, pak koktá: „Copak vy jste se na mě domluvili?“
308
Znám tenhle vystrašený výraz nováčků, on už tuší, že udělal velikánskou chybu, ale sám sobě se to ještě zdráhá přiznat.
„To nic, zvládneš to, máš šanci.“ Povzbuzení a důvěra dovedou nakopnout, to znám.
„Jakou šanci?“ váhá.
„Tak se koukni do zrcadla!“
„Rostou mi křídla!“ chvíli to vypadá, že sebou sekne.
„No jo, to jste vy vzdělanci, nevidím, neslyším, makat musíme my.“
„Proč zrovna dnes?“
„Hele, zanech zmatků a vzpomeň na pohádku, jak se poslední stali prvními.“
„Žádnou takovou neznám!“ tváří se jak idiot.
„Já taky ne,“ přiznávám, „ale určitě existuje. Nebo to je horor? Teď nevím.“
„Ale já nejsem připravený!“ jenže to už ho nikdo neposlouchá, běžíme se dívat na to fantastické představení. Davy mravenců sedí na střechách i v oknech, povzbuzují nápadníky, uzavírají sázky, kdo životní závod vyhraje. Brácha si konečně stoupl na parapet, roztáhl křídla.
„Skoč! Skoč! Skoč!“ skanduje dav.
„Ale já nejsem připravený,“ opakuje stále dokola. Už jsem se rozbíhal, že ho strčím dolů, ale odhodlal se sám a udělal krok do prázdna.
„Makej brácho!“ řvu z plných sil. Jsem dojatý. Tak můj bráška se konečně stane dospělým!
Já samec
Má lehounká křídla se sama rozevírají, jako by měla svou hlavu, třepotají se ve slunci, nabírají proudy termiky a letím! 309
„Přátelé!“ ječím jako šílený, „já se vznáším!“ Pode mnou ubíhají domy a cesty, hřiště a pískoviště. „Miluji létání!“
„Ten to má spočítané,“ zaslechnu poznámku. Tu mi to dochází: Obloha je plná nápadníků. Jsou tu ti silní, trénováni k vítězství a pak my slabí, zapomenutí. Rozhlížím se, už ji vidím. Má vyvolená je krásná. Nejkrásnější a nejúžasnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil. A já ji mohu získat! Neuvěřitelná síla se mi vlila do údů, nabírám kmitočet jako snad nikdy nikdo a vyrážím ji v ústrety!
„Hele, už to na něj přišlo,“ slyším diváky.
„Ten má ale kuráž!“
„To nevydrží!“ Pak už neslyším nic jen svištění větru kolem, vidím odpadající mravence, jsem tím nejrychlejším, nejsilnějším a nejlepším nápadníkem na obloze!
„Makej!“ ozývá se z proplouvajícího balónu, „ty to dokážeš!“
„Jasně, že jo!“ ohlížím se a zrychluji frekvenci tak, že už cítím její smyslnou vůni, už vidím sprosťačinky na jejím kladélku! Takže to budu já, kdo za obrovského aplausu zplodí miliony potomků, já se zapíši do rodokmenu národa, já dosáhnu té nejvyšší mety, jaké může moderní tvor dosáhnout! Tu mi dochází síly.
„Je to mé poslání,“ snažím se, „musím vydržet za každou cenu!“ Slábnu. Vzdaluje se. Zástupy nápadníků mě předhánějí.
„Odpadni trosko,“ vráží do mne, „žil jsi zbytečně!“
Ztrácím rovnováhu, padám v přemetech a kdyby kolem neletěl balón s domem, asi bych se rozplácl až o zem.
Okénko autora
Na sklonku své existenční dráhy už Země nevypadala jako modrá planeta, spíš měla odstín dohněda se žlutými
310
oblaky. Pokud by si pozorovatel z vesmíru myslel, že mraky jsou jen výplodem pouštní bouře, mýlil by se, tvořily je létající balóny, často sloužící jako obytné domy. Na jednom z těch zápraží přistál i náš nápadník. Chvíli to vypadalo, že je mrtvý. Pak se pohnul, doplazil na kraj plošiny, nohy svěsil dolů, zoufale mumlal: „Nepoznal jsem sex, neprožil lásku, druhou příležitost už mít nebudu. Zhasněte hvězdy! Zbořte vesmír! Jen konec světa může ospravedlnit mé selhání.“
Slova v naší civilizaci již dávno ztratila svůj význam, ale mravenci se dorozumívají vůněmi. Lze je chytit do sklenice, smíchat, zaznamenat jejich vzorec, ale jejich hmotná podstata je pořád stejná. Snad proto mravenci přežili. Překlad mravenčího dorozumívání do lidské řeči může být dosti rozdílný, například předchozí vůně zhrzeného nápadníka by se dala přeložit i takto: „Život stojí za hovno.“
Válečný veterán
Sotva se ozvalo žuchnutí, už jsem věděl, která bije. Nebudu tvrdit, že jsem se tu ocitl pouhou náhodou, za ty roky, co se náborem rekrutů živím, mi takovejch zoufalejch mládenců na zápraží přistálo už hafol. Upravil jsem si ošuntělý mundůr, přičísl fous, vylezl ven.
„Ale, ale,“ zavoněl jsem žoviálně, „copak to tu máme za hromádku neštěstí? Že by skepse? Ale ta je zakázaná! Vteřinka splínu či dvě, jsou li odůvodněné, ale ty tady už sedíš celé minuty!“ Pohlédl na mě jako ze záhrobí.
„Neuspěl jsem,“ vyšlo z něj zoufalé zavonění.
„Ach ták! Chlapec se nepřipravoval, lenošil, celý dny hrál počítačový hry a teď to má, co?“
„Jsem pohádkář,“ ublíženecky voní, „nejsem sportovec. Já si budoval kariéru, co je na tom špatně?“
311
„Cha, cha, cha,“ posadil jsem se vedle, „tak tohle je skvělej fór! Zlomenej intelektuál, podrž mě.“
„Ale já jsem diplomovaný, mám vysokou!“
„Na tvůj diplom ti každej zvysoka - víš co, že?“ dloubl jsem ho. „Kam tě dovedl? Raděj neodpovídej.“ Neodpověděl. „Podívej, já už nápadníků jako jsi ty zažil habaděj.“ Mlčel. „Celý život se rvete o koryta a děláte, jako by vám na babách nezáleželo, ale když přijde na věc, tak nevíte, co kam patří. No nemám pravdu?“
„Ale já vím, co kam patří,“ vypustil vzdorovitý pach.
„Tak schválně, trénoval jsi?“ Zavrtěl hlavou. „Netrénoval,“ počítám mu skóre. „Věděl jsi, odkud tvá vyvolená vylítne?“ Zavrtěl hlavou. „Neblázni, tak mi ještě řekni, že ses ani nenechal vynést nahoru, abys měl rychlejší start, žes vyskočil z okna v přízemí jako nejhorší zoufalec!“
„Já na holky nikdy nebyl, je to tak primitivní.“
„Tak tos posral,“ absolutní neschopnost mě ubíjí.
„To jo,“ přitakal a bylo jasné, že konečně chápe, že jsem na jeho straně. „Jsi idiot,“ přisadil jsem si. Oba jsme se dívali dolů, seděli vedle sebe jako dva bratři.
„Asi jsem,“ plaše se rozhlíží, jestli nás někdo nemůže čichat, „ale inteligentní idiot.“
„No jo,“ vzal jsem ho kolem ramen a sdělil mu zakázané tajemství, „inteligentních idiotů je nejvíc.“ To bylo dost drsný. „Víš, kdy bys byl ještě větší idiot?“ Zavrtěl hlavou. „Kdybys teď skočil dolů a zabil se. To dělají tuplovaní idioti, co nikdy nechtěli podporovat systém. Že tě to ani nenapadlo?“ Mlčel. „Jasně, že ne, jsi přece študovanej a víš, že pářením svět nekončí. Ty můžeš civilizaci pomoct jinak. Víš, co potřebuješ?“ Mlčel. „Ty potřebuješ čistou hlavu, disciplínu a pořádek!“ Váhavě kývl. „Ty se musíš ráno radostně probudit na povel, vyskočit z postele rovnýma nohama a vědět, že každá 312
minuta tvýho posranýho života má smysl, že teď se chce, abys udělal to, pak zase tohle, že tě vlast jo sakra potřebuje, a neuvažoval pořád nad takovýma zhovadilostma, jako jsou pohádky pro děti!“ Tázavě na mě pohlédl. „Příběhy pro dospělé, jo, to je něco jiného, no nemám pravdu?“ Pokrčil rameny. „To víš, že mám pravdu. Já mám vždycky pravdu. Největší úspěch v životě mají vojáci a víš proč?“ Pokrčil rameny. „Protože jsou silní, rázní a bezstarostní. Hele se, já byl u armády celej život a jsem spokojenej. No nevypadám spokojeně?“ Kývl. „Tak vidíš.“ Zavřel oči. „Podívej se, já tě nechcu do ničeho nutit, když se rozhodneš vstoupit do armády, tak to musí bejt tvoje rozhodnutí, ty musíš vědět, že o tom sníš a že jsi ochotnej položit za svůj sen i nějaký ty oběti. Hele, vojna není kojná, je to odříkání, je to chlapský řemeslo.“ Klátil nohama a uvažoval, že přece jen skočí.
„Podívej, já si teď zajdu domů na gáblík, jestli chceš, tak přijď, pro dva tam něco mám, posilníš se a můžeš letět dřív, než ti odpadnou křídla. Támhleto vysokánský mraveniště je velitelství armády. Mám tam nějaký známý, to nepopírám, vlastně mě tam zná každý, když zkrátka řekneš, že tě posílám, budeš to mít jednodušší, ale musí to být z tvý hlavy, ne z mý.“ Zmizel jsem. Foukal horký vítr, obloha vymetená a to obrovitánské slunce zabíjelo. Náš svět je strašlivě nespravedlivý, nevítězí ti nejpilnější, nejposlušnější a nejnadanější, vítězí ti…, ale ne, nebudu na to ani myslet. Zapálil jsem si dýmku a ohřál polévku. Krásné vůně dělají život veselejším.
„Pane vojáku,“ voní to zvenku. Nereaguji. „Pane vojáku, na slovíčko!“
„Volá mě snad někdo?“ vykoukl jsem z domu a bylo mi hned jasné, že je můj.
313
„A mají na vojně i pohádkáře?“
„Armáda má nejlépe placené pohádkáře na světě,“ chechtám se, „jen nepíší pro děti.“
Střípek: Staré báby
Po cestě mezi poli se šouraly dvě obří báby, slunce svítilo, námaha je zmáhala a přemohla ve chvíli, kdy se míjely. Posadily se společně na mez pod uschlou třešeň, v dáli vyráběla atomová elektrárna vzácnou páru, jedna obrbaba povídá druhé:
„Kampak kmotra, do města?“
„Ani vám kmotra nevím, jdu, kam mě nohy nesou.“
„Tak to jsme na tom podobně, ani já nevím, kde večer skončím,“ zula si boty, začala sušit zvlhlé ponožky (tekutin měli přehršel).
„Vy mi to kmotra možná nebudete věřit, ale já jsem Pravda. Celý den se štrachám, starám a zařizuji, ale žádná vděčnost mě nečeká.“
„Proč bych vám to kmotra nevěřila, já jsem Lež a vděčnosti se taky nedočkám.“
„Tak to jsme na tom kmotra stejně, lidi se mě začali bát, ani nevím proč. Třeba dnes jsem přišla o skvělého zákazníka. Potkali jsme se nedávno, povídám si s ním zrovna jako teď s vámi, slovo dalo slovo, sotva přišel domů, otevřel manželce své srdéčko (dvě komory, dvě předsíně).
„Jak sis všimla drahá,“ vysypal ze sebe hned mezi dveřmi, „mezi námi to už delší dobu neklape.“
„Nikdy to mezi námi neklapalo,“ odsekla.
„Však právě, nikdy mezi námi nebyl ten překrásný vztah upřímné lásky, kdy jeden bez druhého nemůže ani být, my jsme manželství z rozumu. Ty sis mě vzala pro peníze, já zase věřil, že když tě intelektem o tolik převyšuji, budu mít snadný život. Nevyšlo to, roky se
314
trápíme. Jediné správné řešení je ukonči naše soužití a urychleně se rozvést.“
„Odečítala jsem mu slova ze rtů a když se začal bavit o intimních podrobnostech, divila jsem se, do jakých detailů dokáže zajít a co za sprosťačinky spolu manželé dělají. Jeho společnice to bohužel nevydržela, hodila po něm těžkou porcelánovou vázu a poté, co ho odvezli do nemocnice s otřesem mozku, na něm vysoudila celý majetek. Dokonce ani vlastní děti nemůže vidět!“
„Drahá kmotra, ani nevíte, jak vám rozumím. I já se dnes rozešla se svým dlouholetým zákazníkem, dotáhl to až na manažera podniku. Zpočátku to s ním bylo těžké, po každé lži, kterou vyslovil, se strašně bál, ale čím více jsme k sobě tíhli, tím více ztrácel zábrany, až nakonec beze mne nedokázal žít. I ve chvílích, kdy si myslel, že mluví pravdu, lhal. Když získal místo ředitele koncernu (asi mraveniště), navštívila jsem ho naposledy. Vzpomínám si, že zrovna povídal: „Drazí akcionáři (asi dělníci), nikdy jsem žádný podnik netuneloval, žádné úplatky od konkurence neberu, má žena si nekoupila zámeček ve Francii, můj syn nemá tajné konto ve Švýcarsku a já už vůbec ne.“
„A pleskali mu?“ zeptala se Pravda, zatímco si otírala drahocenný pot z čela a vyhazovala ho.
„Když ho zavírali, tak přísahal, že se mnou už nikdy víc nepromluví, a slíbil, že odhalí mé další přátele, jen když ho zase pustí. Tak nevím.“
„Děláme lidi nešťastnými. Mnohokrát jsem uvažovala, jak z toho kolotoče ven, a myslím kmotra, že jsem na to právě teď přišla.“
„Povídej,“ ožila babka.
„Takové samotaření už pro nás není, měly bychom se dát dohromady, ne cestovat každá na vlastní pěst. Když
315
jedna klopýtne, druhá ji podrží, když první zaváhá, další zaskočí.“
„Ty jsi na to kápla!“ zajásala babka a vyskočila jako mladice. I podpírajíc jedna druhou belhají se epochami. Jsou si velice podobné a vydatně si pomáhají, myslíš si, že mluvíš s tou první, ale vyklube se z ní ta druhá a když ji chceš odehnat, zjistíš, že odháníš tu první: Ať se snažíš sebevíc, vždy ti slouží obě!
Osud rozbitého zrcadla
Marťanovo zrcadlo bylo předáno místním úředníkům, ti běželi k okresním úředníkům, ti ke krajským, státním, unijním pod a nadúředníkům, z nejvyššího rozhodnutí došlo k vyvození zapomenutí na opominutí o prodlení, přebírající a odpouštěcí protokol potvrdil dodání zadání nadání. (Mravenčí ptydepe lépe přeložit nelze – pozn. autora.)
Brzy nato si celoplanetární vysílání podmanila vůně tak sladká, že nic sladšího nikdo nikdy nečichal: „Mí drazí a úžasně svobodní občané, miluji vás!“
„To je královna! Něco velkolepého se děje!“ Souručenství mravenců přestalo po vladařském zavonění bleskově pracovat, každá chvíle odpočinku dobrá, ne snad?
„Mí velcí miláčkové, dnes nadešla ta historická chvíle, kdy já, my všichni, naši, vaši a také jejich milovaní bratrové se stanou jednou provždy nesmrtelnými.“
„Sláva!“ jásají zástupové, i když dobře nechápou, o co jako go.
„Veleučeným multivědcům se podařilo odbourat gen stárnutí! Pracujte, dřete se pro svou vlast, umírejte pro ni a vězte, že nastala nová éra naší civilizace. Již žádné ponižující závody o samičku, již žádné gerontologické
316
snižování produktivity, ode dneška jsem vaší královnou už navždy já a vy mí věční stateční pracanti.“
„Hurá!“ nádherná vůně prosytila atmosféru planety a již nikdy ji neopustila.
„A ještě jedna drobnost,“ přidala královna závěrečnou třešničku na vladařském dortíčku, „odedneška vám k práci pořídíme i velevýkonnou klimatizaci.“
„Tak jo hoši, jsme nesmrtelní, ale to neznamená, že si své úkoly se ctí nesplníme. Vemte kámen, řekněte ámen, hrstka písku, podej misku a napij se, kamínek, v uších bubínek. Do země buší pěsti i kladiva, práce je posvátná a nevinná. Tup dup. Tupity, dupity, tup.
Prospěšný člen společnosti
Mám nesmírné štěstí, a jsem za to naší slavné armádě nevýslovně vděčný, že mi pomohla najít skutečný cíl života. Vlajka, státní znak, hymna, vyznamenání, to jsou atributy moderní civilizace, za které stojí za to zemřít. Salut! Mé zaměstnání mě zavazuje vmýšlet se do nálady problémových jedinců a pomoci jim stát se právoplatnými členy našeho úžasného globálního společenství. My všichni jsme Marťan i Bil, ve jménu dokonalého souladu udržujeme řád a pořádek. Někteří potížisté to nechápou, neumí jít s davem. Někdy je lze napravit teplým napomenutím, jindy jim raději vyprávím pohádku pro dospělé, prakticky cokoli umím vtěsnat do jednoho rázně vyváženého pachu, například povídku o obrbabách interpretuji takto: „Šli dva, nešli, ano a ne se sblížili a zase šli. Všechno je fajn, všechno je fajn.“
Přes tento obří pokrok v moderní rétorice a vojenském pohádkářství, přes nezměrné úsilí uvědomělé většiny nelze některé nepřizpůsobivé jedince napravit a to se pak musí zavolat eliminační četa. Dělá se to dle M-1-6 tajně, aby obyčejní civilové nevěděli. Prostě se jen tak zvedne
317
maskovací telenos, vytočí kódové číslo a zavoní se: „Máme tu morální svinstvo, tak sebou hejbněte a ukliďte ho.“
„Díky plukovníku pohádkáři,“ meldují, „za svět nejveselejší!“ Naše speciální jednotka umí trestat i odměňovat v malém i ve velkém, ale vždy s úsměvem. My jsme láska z moci úřední! Optimismus je motor civilizace, pesimismus těžký zločin. Snad horší je jen úmyslné šíření špatné nálady, ale s tím jsem se nesetkal už pěknou řádku let.
Všechno je fajn, všechno je fajn.
318
Výstup autora
Dočítáš posední stránky, chybí ti čas, nebo si v poklidu užíváš každé přečtené věty? Ať tak či tak není už co číst, nemám dál co psát. Zítra rozbiji prasátko a půjdu si knihu vydat a pak se pustím do nové. Možná.
Píši už od mládí, ale zatím vždy zvítězila moudrost nad pošetilostí, texty jsem zatopil v kamnech. Lepší teplo v domě, říkám si, nežli další škvár na pultech. Jenže pak jsem si všiml, že cesta přede mnou tančí, uslyšel, jak se stromy vznešeně smějí, ucítil, že se lidé rozpadají jak zvětralé skály, vypočítal, jak se nekonečný vesmír vlní a pochopil, že my s ním můžeme buď resonovat nebo se po zbytek života jen rvát. Každičký detail okolo nás je naprosto odlišný, než se zdá a všeobecně povídá! Jak to mám lidem říct? Copak právo na psané slovo mají jen exhibicionisté a prospěcháři? Jak by se potom dalo pochopit alespoň něco málo ze všech těch zázraků kolem?!
Svět je bez snění k nevydržení. Třeba si jen vezměte, že se narodíme nahatí, ale sotva porozumíme prvním slovům, už tu máme příkazy: „Musíš nosit kalhotky! Nosí tatínek kalhotky? Nosí. Nosí maminka kalhotky? Ale to víš, že je nosí a ty musíš taky, jinak příště nic!“ Pěkně se obléct a máme svátek! Naučené rituály od vidím do nevidím, čím víc jich je a čím hloupější jsou, tím stabilnější je naše společnost. To je ale paradox!
Nikomu nic nevysvětlíte, už dávno jsme si přestali rozumět, tisíce lží se staly základem naší každodenní komunikace. Ani sami sobě už nedokážeme po pravdě říct, co si myslíme.
319
Tanec chamtivých tlouštíků na dně vlastního hrobu se zrychluje. Nebo asketických vychrtlíků na střeše mrakodrapu? To je přece jedno!
Civilizace nás zahnala do rohu a nepustí nás, dokud zdi neuvidíme, neodsoudíme, nezboříme. Ťukyty ťuk – víc neumím.
Všechno už tu bylo, stačí se jen učit, dálnice k úspěchu je ozářena reflektory, nesmíš myslet, dokonce ani žít, stačí jen kupředu jít. Tak vtěleni v mravence měníme svět.
Dokud nebyla slova, znali jsme odpovědi na všechny otázky světa, jakmile jsme ke všemu přiřadili pojmy, nenajdeme správnou odpovědět na nic. Mluvit jak blázni a snít o hloupostech, toť patent novodobého člověka na rozum.
Prodírat se mlhou nepochopení, rvát se s vichrem vět a žvatlat tak, že se za to i sám před sebou musím stydět, to mě už vážně unavuje!
Přál bych si dokonalé ticho, nic nechtít, vznášet se uprostřed absolutního prázdna, zažít ten bájný soulad, o kterém jsem vždy snil. Možná byla tahle kniha kousíček z něj, možná je o úplně něčem jiném. Nebo jsou knihy berličkami, které nám pomáhají se rozpomenout na to, co jsme sami před sebou schovali?
Bajkař by o nás napsal: Běloskvoucí labutě houfující se na břehu uletěly před smečkou vlků, ve vzduchu se začaly hádat, ozobávat si peří a jaksi ani nezpozorovaly, že se už dávno nevznášejí krajinou, ale plácají se na zemi. Znovu vzlétnout nedokáží. Na vlky zapomněly. Spadly první sněhové vločky. Labuťáci se hádají, komu víc sluší bílá.
Až se mi podaří zmoudřet, přestanu psát, budu jen snít. Třeba o dokonalém výstupu z děje.
Vcházím do kavárny, nejlépe literární, i když žádnou takovou neznám, ale existovat musí, jinak by se o nich
320
nepsalo, sedám ke stolu, rozevírám noviny, samozřejmě literární, protože všechny ostatní jsou v snobském prostředí opovrženíhodný škvár, poté skrytě odjišťuji osobní zbraň, vidíte, málem bych zapomněl, že si musím nějakou koupit, vkládám její hlaveň nenápadně do úst, jo a prodavač mě musí naučit ji nabít, pak pomalu, pomaloučku, abys z toho čtenáři také něco měl, zmáčknu spoušť: Má krev smíšená s mozkovou tkání se rozstříkne na svátečně oděné hosty, na číšníka celého v bílém, na okna, zdi i koberce, potřísní kavárníkovu ženu a jejich tři syny, jejich manželky a děti v námořnických oblečcích. Tím bude učiněno mé literární tragédii zadost.
Snad bych si ještě mohl představit počínání příbuzných, až se budou snažit vysoudit z pojišťovny plnění mé životní pojistky. Nezbude jim nic jiného, než tvrdit, že jsem se stal obětí nehody, když jsem se pokoušel vyčistit slinama zanesené hledí. Fuj pojišťovnám, že uzavírají životní pojistky! To, že je neplní, není polehčující okolnost.
Má poslední představa je obestřena pískem arény, pobořené tribuny jsou zahaleny dýmem, tančící spisovatelé běhají jak rozpustilí faunové za zastydlými čtenářkami, chichotají se, lechtají je zlatými pery na nejrůznějších místech a něžně volají: „Je to krásné, kupuj, kupuj, kup!“
Tak jo, v rámci emancipace i lepé spisovatelky svůdně funí na skalní čtenáře a šeptají jim hříšná slova do ouška: „Když to nekoupíš brouku, tak příště nic.“
„Buď sbohem čtenáři!“ loučím se ze své samoty, „my odsouzeni k psaní tě zdravíme! Zachráníš li zdravý rozum, přežiješ, odhodíš li jej, zahyneš.“
321
Obsah:
Vstup autora…………………..……............. 3
1. Objevení Marťana …................................ 6
2. Jak si žije doktor Bil ............................... 30
3. Helena + Marťan ………..........................46
4. Irena a věčná dovolená ..........…...............69
5. Máma s umělou dělohou...........................85
6. Marťanův táta a vesmířan ..................... 106
7. Jak Modrá krasavice zabíjí .................... 122
8: Muž, co neuměl říci slůvko ne .............. 133
9: Denní radosti oligarchů ……................. 151
10: Vysněný ráj ……................................. 166
11: Návštěvníci………………...............… 176
12: Vesmírný stát……......................…….. 190
13: Tajná válka .........………................…. 201
14: Ti snaživí dole………….................…. 218
15: Jana neposlouchá ekology ................... 233
16: Asimilace…………………….........…. 247
17: Příznačný čin státního úředníka … ...... 262
18: Zlatý déšť…………………................. 273
19: Poslední člověk na světě……...........… 285
20: Pohádkář………….............................. 297
Výstup autora………………….…........... 319
Technická poznámka: V knize je použit anglický systém interpunkce. (Čárky udělá autor přesně tam, kde cítí, že by být měly. Na českém čtenáři je pak ono nelehké rozhodnutí, zda chce víc pochopit smysl, nebo raději preferuje formu, a ze svěrací kazajky tkané už od obrození vykřikne: „Třicet hrubek na dvou stranách, zabte ho!“)
Zásada: Kniha musí být po grafické stránce hrozná, aby již svým zpracováním odpudila ego hráče.
322