Kronika Keronie 36. kapitola

Anotace: Nová kapitola je na světě. Omlouvám se za dlouhé čekání. Přeji pěkné čtení.

Sbírka: Kronika Keronie

Konečně jsem dopsala a doopravila novou kapitolu. Věřím, že mnoho čtenářů a čtenářek z ní nadšených nebude. Moc se v ní neděje a je spíše taková vyplňovací. Ale už teď Vám mohu slíbit, že příští kapitolka bude o něco akčnější a rozhodně se bude odehrávat i někde jinde než ve Verunčině pokoji (aspoň z části).

Kdy se zde však 37. objeví, nedokážu odhadnout. Přála bych si, aby to bylo daleko dříve než ta předchozí, leč poslední dobou se vytrácí chuť k psaní. Asi za to může fakt, že svůj čas netrávím pouze u počítače, ale jsem venku s mými blízkými a užívám si života - psaní se tak odsunulo na vedlejší kolej. Ale nezoufejte, nové kapitoly budou, jen s delší čekací dobou.



***************************************************


Její první myšlenka, když se probudila a viděla v pokoji rozsvícené svícny a za okny tmu, byla, že jí do jídla, které měla na oběd, přimíchali nějaký uspávací prostředek.
Přece nebylo možné, aby tak dlouho spala sama od sebe. Vždyť prakticky prospala skoro celý den.
,Co budu dělat v noci?‘
Cítila se ještě trochu otupělá dlouhým spánkem a navíc světlo v pokoji ji nepříjemně bodalo v očích.
Po pár sekundách si však na tlumený svit svíček a krbu přivykla, a když se po pokoji pořádně rozhlédla, uvědomila si, že tam nikdo kromě ní není.
Levou rukou si zastrčila uvolněné a zplihlé prameny vlasů za ucho a zašklebila se znechucením, když na prstech ucítila nepříjemnou mastnotu.
,Zítra přesvědčím Anabel, aby mi je umyla, a bude mi jedno, jak to provede,‘ umínila si. ,Takhle to dál nejde.‘
Podívala se na svou ztuhlou pravou končetinu a jemně zahýbala prsty, aby je trochu prokrvila.
Obvaz už nevypadal tak zeleně jako v předešlých dnech, ale těžký byl pořád stejně.
,Raději ani nechci vidět, jak budou vypadat svaly a kůže. Snad nebude zelená, jako ten obvaz.‘
Zírala do stropu a dál přemýšlela o svých nehodách.
,Je to všechno podivné - hlavně ta magie a má reakce na ni.‘
,Když jsem měla zraněný kotník, měla jsem ho jen obvázaný - stačilo se vykoupat a přestal mě bolet do dalšího dne.‘
,Poté ta modřina na čele - po opláchnutí tváře vodou mi začala mizet a čtvrtý den už po ni nebylo ani památky.‘
,Pak jsem se pořezala mečem a rána se v pořádku zacelila a vyléčila do tří dnů.‘
Podívala se na levou dlaň a viděla jen malou tenkou jizvu, jejíž barva začínala přecházet z růžové ve světle bílou.
,Nesmím zapomenout ani na modřiny od Marcuse.‘
Jak si stačila všimnout, vyléčily se během těch dvou dnů, co byla v bezvědomí kvůli horečce.
,A také škrcení od Sariela bych měla počítat do škatulky zranění i přesto, že nemělo žádné následky.‘
,Omýval mi to nějakou mokrou látkou s vůní bylinek a asi proto se mi modřina neobjevila.‘
,No, a rána mečem od Richarda… Aspoň budu mít jizvu na každé ruce,‘ pomyslela si ironicky.
,Do rány a následně i do krve se mi dostaly bylinky, které mé tělo neznalo a kvůli jejich magické podstatě mi vznikla infekce a následně horečka. Anabel byla naštěstí duchapřítomná a vzpomněla si na mé dřívější zranění a použili tak stejné bylinky.‘
Jak se tak rozpomínala na svá zranění, došlo jí, že zde zřejmě mají i léčivou vodu, protože jinak si neuměla vysvětlit její rychlé uzdravení kotníku a modřiny na čele. Navíc pokaždé, kdy se té vody napila, třeba při jejím prvním cvičení s mečem, cítila se svěže, únava z ní opadla a měla sílu pokračovat v šermu.
Posadila se na posteli, neboť chtěla vstát a zajít si na toaletu, když se v tom samém okamžiku otevřely dveře, a v nich se objevila komorná a ihned k ní přispěchala.
Pomohla jí do převlékárny a poté zpět do postele.
„Chtěla bych, abys mi, prosím, zítra umyla vlasy,“ řekla Veronika, jen co se znovu uvelebila na posteli a pohodlně se opřela o pelest a nadýchané polštáře.
„Jak si přejete, má paní,“ odvětila Anabel a způsobně se uklonila.
Dál pak urovnávala pokrývku v rohách postele, jakoby to byla ta nejdůležitější věc na světě.
Veronika si nevšímala jejího chování a rozhlížela se po svazku pergamenů, který ráno četla. Měla v úmyslu v tom pokračovat, ale na posteli, nebo na vedlejších komodách a truhlách nic nezahlédla.
„Přines mi, prosím, ty pergameny, které jsem ráno četla, Anabel,“ řekla, mírně krčíc čelo, jak přemýšlela, kde mohly být.
Komorná ztuhla uprostřed pohybu, toporně se narovnala a během pár sekund zbledla a následně prudce zrudla.
Veronika začínala mít podezření, že se stalo něco špatného.
„Kde jsou, Anabel?!“ důrazně se dožadovala odpovědi a začínala se obávat, co uslyší.
„Když jste odpoledne spala, má paní, byl se na vás podívat Malcolm,“ řekla nejistým hlasem.
Veroniku přitom zatrnulo, protože tušila, co asi následovalo.
„Viděl váš překlad a odnesl si ho,“ zašeptala a čekala, kdy na ni začne křičet.
Veronika však dlouze mlčela a pomalu rudla v obličeji, jak se snažila v sobě zadržet hněv a nevylít si ho na nebohou komornou.
„Budeš tak laskavá a necháš mě na pár minut o samotě?“ promluvila nakonec pečlivě kontrolovaným hlasem a sledovala, jak Anabel trochu klidnější, ale jinak stále nejistá, opouští její pokoj a tiše zavírá dveře.
„Ten hajzl! Co si o sobě myslí, ten náfuka?!“ rozhořčeně mluvila do ticha v pokoji.
„To si myslel, že to nezjistím?“ durdila se.
Už dál nevydržela klidně sedět na posteli, proto z ní vylezla a dále pochodovala bosýma nohama po dřevěné prkenné podlaze pokoje.
„To mu neprojde, to teda ne. Jak si to představoval, že mi je jen tak vezme? Sprostě využil toho, že jsem spala a prakticky mi je ukradl. Zmetek jeden!“
Kdyby měla něco po ruce, v tuto chvíli by to už leželo na zemi, rozbité na malé kousíčky.
Jak tak přecházela od krbu k oknu a zpátky, mrmlaje ty nejsprostější urážky na Malcolmovu hlavu, nevnímala okolí. Byla tak soustředěná na vymýšlení odvety, že nepostřehla změny, které se děly v pokoji.
Mírný ohýnek, který v krbu plápolal, se změnil, a svými ohnivými jazyky vyplňoval celý prostor ohniště, až dosahoval krbové římsy, která se nacházela půldruhého metru nad zemí.
Stejně tak i plamínky svící nabíraly na síle a divoce tančily ve vánku, jenž se začínal v pokoji prohánět.
Ona to však neviděla a ani si nepovšimla stříbrných jiskřiček, které se začaly objevovat kolem jejího těla a vytvářet jakousi aureolu.
Když procházela kolem okna a chtěla se otočit, jen nevědomky zachytila očima stříbrný odlesk. Proto se zarazila a pořádně se zadívala na skleněné tabule, jež jí poskytovaly její vlastní odraz.
Viděla v nich mladou ženu, jejíž vlasy se mírně pohybovaly samy od sebe, stejně tak i noční košile, kterou měla na sobě. Oči zářily nepřirozeným stříbřitým světlem a všude kolem sebe viděla malé stříbrné jiskřičky magie.
Jakmile zvedla ruku, odraz v okně ji napodobil a jiskřičky se pohnuly spolu s ní.
Odtrhla od svého odrazu oči a zadívala se na levou dlaň.
Viděla jasně pár jiskřiček poletujících kolem ní, stejně tak i kolem celého jejího těla.
Myslela si, že po zamrkání tyto jevy zmizí, jelikož byly jen výplodem její bujné fantasie.
Ony tam však stále byly.
Trochu vyděšeně se otočila zády k oknu a rozhlédla se po pokoji.
Na svících i v krbu stále plápolaly vysoké plameny a pohybovaly se ve vánku jako její vlasy a oblečení. Dokonce ten vánek cítila i na své odhalené kůži.
Začínala se bát.
Uvědomovala si, že se v ní probudila magie a ona vůbec netušila, jak ji v sobě spoutat a potlačit.
Nevěřícně hleděla na své tělo a pozorovala jiskřičky, tančící jí po těle.
,Dýchej,‘ opakovala si v duchu to jediné slovíčko pořád dokola jako mantru.
,Musíš se uklidnit,‘ říkala si dál.
Zavřela oči a začala pomalu zhluboka dýchat.
,Nádech – výdech, nádech - výdech.‘
Z jejího soustředění ji vyrušilo vrznutí dveřních pantů.
Okamžitě otevřela oči a stále trochu vyděšeně se otočila na přicházejícího.
Do pokoje vstoupila Anabel a Veronika na ni hned vyhrkla: „Nevypadám nějak divně?“
Komorná se mírně zarazila, prohlédla si ji a vzápětí odpověděla: „Ne, má paní.“
Veronika se snažila vypadat nepřekvapeně a ihned se otočila k oknu, aby se na sebe podívala.
Jak si už odvodila z Anabeliny reakce, jiskry zmizely, stejně tak i ten mírný vánek, plameny svící i ohně už měly zase svou normální výšku.
Oddychla si a už uvolněně se otočila zpátky na Anabel, která právě pokládala tác s jídlem na komodu.
„Přinesla jsem vám takovou malou pozdní večeři. Myslela jsem si, že byste mohla mít hlad,“ nejistě po ní pokukovala a snažila se splynout s okolím, protože se zjevně bála toho, že by na ni mohla být nahněvaná kvůli těm pergamenům.
Stále mírně mimo si Veronika znovu sedla na postel a pustila se do své večeře.
Moc toho však nesnědla - neměla na jídlo příliš chuť a myšlenkami byla stále u své magie. Mechanicky žvýkala a přemýšlela nad tím, co vše se mohlo jejím přičiněním stát.
,Mohla jsem tohle místo srovnat se zemí? Jak moc jsem nebezpečná? Musím se na to zeptat zítra Artura.‘
Dožvýkala poslední sousto, vypila pohár slabého červeného vína a mírně otupělá se uvelebila na polštářích. Nechtěla spát, ale opět na ni přišla dřímota i přesto, že od probuzení neuběhla ani hodina.
,Třeba jsem se vyčerpala tou magií,‘ pomyslela si, než zase usnula.


Vnímala něco teplého, co jí mírně tlačilo na rty. Pohybovalo se to po celé délce - od jednoho koutku k druhému a mírně to šimralo.
Zavrtěla hlavou, ale tlak nezmizel.
Jen co mírně otevřela ústa na protest, ucítila v nich něco mokrého a měkce hřejivého.
Leknutím sebou trhla a otevřela oči. Jistě by byla i vykřikla, kdyby své rty neměla v zajetí těch Sarielových.
Stiskla svá ústa pevně k sobě a zdravou rukou se ho od sebe snažila odtlačit.
Ten se podvolil a trochu se od ní odtáhl.
Vykolejená jeho chováním na něj třeštila oči a na tváři cítila mravenčení od jeho troufalého polibku.
„Co tady děláš?“ stěží zašeptala přes hrdlo stažené překvapením a úzkostí.
Ten jí jen přiložil ukazováček ke rtům na znamení toho, že má být potichu a hlavou se otočil na Anabel, která spala jen pár metrů od nich v křesle, jež pořád stálo vedle její postele z pravé strany.
Veroničin tep se zrychlil na dvojnásobnou rychlost, jak jí docházely důsledky toho, kdyby je někdo viděl spolu a ještě k tomu v tak kompromitující situaci. A bylo by jedno, jestli by to byla jen Anabel, uvědomovala si totiž, že před Radou by její komorná nic utajit nedokázala.
Komorná se ve svém křesle zavrtěla, hlavou se otočila jejich směrem a vzdychla. Neprobudila se však.
Veronika zadržovala celou dobu dech, jak se bála, že i její nádechy a výdechy by prolomily ticho, které v pokoji panovalo, a ona by se probudila a viděla jeho.
Naštvaně odstrčila mužovu ruku ze svých úst.
„Zešílels?“ zašeptala sotva slyšitelně a zamračeně ho sledovala.
Ten se k ní sklonil, až mezi nimi bylo jen několik málo centimetrů a usmál se svým ďábelským úsměvem.
Veronice přeběhl mráz po zádech a cítila ve svém těle napětí, které se strachem nemělo nic společného.
Zabořila se hlouběji do podušek, jak se od něj snažila být co nejdál, a ve svých myšlenkách opakovala jen jednu větu.
,Už ne, už ne, už ne… prosím.‘
Zavřela oči a po chvíli ucítila na svém čele jeho teplý dech a poté i hebké rty, když ji políbil, stejně jako tehdy v noci, kdy ještě netušila, kdo vlastně je.
Dotek to byl jemný a něžný - úplný protiklad k jeho prvnímu polibku. Cítila po celém těle horkost a ve spáncích zrychlený tep.
„Přestaň,“ řekla tiše, pevně k sobě tisknouc rty, aby se neroztřásly, protože v sobě cítila narůstající pláč.
Hrozilo, že bude vyvádět jako malé dítě. Takové pocity v ní dokázal vyvolat jen on.
Otevřela oči, až když jeho rty z čela zmizely.
Stále se nad ní nakláněl a tvářil se mírně zmateně, jakoby nedokázal pochopit, proč ho stále odmítala.
Ona sama nevěděla, proč mu nepodlehne, proč to nenechá zajít dál.
Kdyby neznala Richarda, neváhala by, jenže situace nebyla tak jednoduchá.
Richard v ní vyvolával pocit bezpečí a jistoty, bylo jí v jeho přítomnosti dobře, i přes jejich hádky a jeho nabručené chování. Nedokázala však říct, jestli by to stačilo na plnohodnotný vztah v nějaké hodně vzdálené budoucnosti. Kdežto u Sariela pociťovala mnohdy i strach, když nepočítala vášeň, kterou v ní také dokázala vyvolat. Rovněž si s ním ovšem nedokázala představit dlouhodobý vztah. Věděla jistě, že ani s jedním by to neklapalo, pokud by nepřijali jejího svobodomyslného ducha.
,Mám chtít vášeň nebo pohodu? Obavy nebo klid?‘
To byly otázky, na které sama zatím nedokázala nalézt odpovědi. Jejich chování jí navíc dost komplikovalo život.
Přitom si nebyla vědoma toho, že by Sarielovi dávala nějaké náznaky, z nichž by si měl vyvodit její zájem o něj. To on na ni začal dorážet jako první a ona se skoro pokaždé nacházela ve stavu, kdy neměla sílu se mu ubránit.
Kdyby mohla, začala by v tu ránu křičet nahlas, jelikož ji tyto úvahy přiváděly k šílenství. Aby tomu zabránila, kousla se nakonec do spodního rtu.
Sariel se jí opět začal dotýkat, jakoby se toho nemohl nabažit. Tentokrát ji však jen hladil konečky prstů po obličeji.
Ona se na něj dál mračila a uvažovala, jak se ho zbaví. Věděla, že musí být co nejtišší, aby se její komorná neprobudila.
„Proč to všechno děláš?“ opět tiše promluvila, protože si nemohla odepřít možnost klást mu otázky, na které chtěla znát odpověď.
Očima vyhledal ty její a upřeně ji pozoroval, až se začínala cítit nepříjemně.
Jeho pohled byl ve svitu několika svíček sotva čitelný, ale něco přece jen zahlédla.
,Že by se o mne bál? A proč?‘
„Musíš vždy vše vědět?“ nevrle zašeptal a v jeho očích už opět viděla stopy chladu a uzavřenosti.
Připadalo jí, jakoby něco skrýval uvnitř sebe - něco temného, co hrozilo, že vyleze na povrch a zničí ho. Sice od ní nebyl příliš vzdálen, ale připadalo jí, že je téměř nedotknutelný, zvlášť po citové stránce. Pochybovala, že by ho někdy pochopila, pokud by ji on sám vše nevysvětlil.
„Je to jeden z mých nešvarů,“ odpověděla krčíc čelo.
Povzdechl si a ještě více se od ní vzdálil, až seděl úplně vzpřímeně. Lehce přejel prsty po jejím levém předloktí a zatvářil se trochu mrzutě.
„Musím odejít. Doufám, že se vyvaruješ problémům.“
Opět se k ní sklonil, políbil lehce na čelo a odešel.
Za sebou zanechal svou typickou vůni a pořádně zmatenou Veroniku.


Netušila, jak dokázala po Sarielově návštěvě usnout, ale když se poté opět probudila, bylo ráno, a okny jí do pokoje proudily jasné sluneční paprsky, až musela před jejích září přivírat víčka.
Trochu zmateně se posadila a uvažovala, jestli se jí o Sarielovi pouze nezdálo.
Pocity z jeho návštěvy byly ovšem i ráno velmi živé, takže usoudila, že to rozhodně nebyl sen.
,Co já s ním budu dělat? Mám se dál bránit, nebo přestat? A co Richard?‘
Její myšlenky jí nedávaly pokoj a byla vděčná za Anabelin příchod, který je ukončil.
„Jak jste se vyspala, má paní?“ pravila ihned poté, co se přímo předpisově uklonila.
„Dobře,“ zamumlala, jak si opět vzpomněla na Sariela.
„Za chvíli vám připravím koupel,“ řekla a zase z pokoje odešla, aby se za pár minut vrátila s doprovodem, který nesl káď a několik věder kouřící vody.
Vše bylo postaveno před krb, v němž komorná rozdělala oheň. Když všichni odešli, zavřela dveře a zajistila je závorou, aby teď dovnitř už nikdo nemohl.
Komorná nejprve Veronice odstranila obvaz.
Verunčiny obavy z toho, jak bude celá ruka vypadat, se nakonec ukázaly jako liché.
Svalstvo bylo sice mírně ochablé, ale nebylo to tak strašné, jak si myslela.
Ani kůže nebyla zelená - jen v místech poranění měla nazelenalou barvu.
Na ráně se vytvořil celistvý strup, který ji tak uzavřel.
Nikdo jí nemusel říkat, že jí v těch místech zbude jizva - poznala to sama.
,Aspoň to nehnisá a není to ani zarudlé,‘ pomyslela si s úlevou.
Poté jí komorná pomohla přetáhnout přes hlavu noční košili a držíc za levé předloktí ji doprovodila k lázni.
Veronika už rezignovala na fakt, že je před ní opět nahá.
,Nějak jsem si na to začala zvykat,‘ pomyslela si zneklidněně.
Ovšem musela přiznat, že její pomoc uvítala, mírně se jí totiž při vstávání z postele zatočila hlava.
V kádi se za chvíli uvolnila natolik, že si začínávala vychutnávat pocit, který v ní koupel vyvolávala, i když věděla, že jistě byla červená až na zadnici.
,Konečně budu čisťounká a voňavá,‘ radovala se v duchu.
Když zraněnou paži ponořila více do vody, mírně ji to zaštípalo, ale bolest za chvíli odezněla. To jí připomnělo její nedávné myšlenky.
„Má zdejší voda i léčivé účinky?“ zeptala se Anabel, která ji postupně celou mydlila a následně otírala mokrou žínkou.
Ani na chvíli ve své práci nepřestala, když odpovídala.
„Má paní, asi vám nedám úplnou odpověď, ale pokusím se. Už víte, že v každém předmětu, ať už živém či neživém, je obsažena aspoň jiskřička magie. Jelikož pocházíte z královského rodu, tuto magii vycítíte a rovněž ona vnímá vás. Je to jako s těmi bylinkami, které se dostaly do kontaktu s vaší krví - jejich magie narazila na tu vaši, reakce byla, bohužel, velmi bouřlivá. Ale v případě vody tomu tak naštěstí není,“ pousmála se koutkem úst a pokračovala.
„Protože svou magii teprve rozvíjíte, má na vás vše magické podstatně větší vliv, než kdybyste tady žila od narození. Proto se rychleji uzdravujete, třeba i za pomoci vody, protože na vás působí jako léčivá látka. Na nás ostatní takovou účinnost nemá.“
Odmlčela se jen na chvíli a poté Veroniku požádala, aby se celá potopila. Na řadu přišlo mytí vlasů.
Nakonec to netrvalo příliš dlouho a seděla čistá, nezapáchající, osušená a převlečená v nové košili na posteli a opírala se o polštáře, čekajíc na Artura, aby se jí podíval na ránu, která se musela opět zavázat.
Veronika však nechápala proč. Když se z paže smylo ono zelené zabarvení, vypadala rána, až na strup, skoro vyléčena – nebyla zarudlá ani hnisající, ani z ní nesálala horkost. Prostě to byl jen obyčejný podlouhlý strup.
Nedokázala se Anabel přestat vyptávat, koupání proto uběhlo rychle a ona už ani necítila stud, jak byla zabraná do svých myšlenek.
Dověděla se tak, že komorná s Arturem důkladně probrala její reakci na magii, když byla tehdy v bezvědomí, a proto měla tyto znalosti a uměla jí odpovědět.
S tím také zároveň zjistila, že ženy se neučí stejným věcem jako jejich mužští protějšci. Prostě se naučily jen tolik, aby mohly v budoucnu posluhovat mužům – tedy vařit, uklízet, prát, šít.
Pokud měly štěstí, dověděly se i něco o bylinkách a léčitelství. Ovšem umět psát a číst nebylo pro ženy zvykem.
,Další věc, kterou můžu změnit.‘
Ozvalo se zaklepání na dveře. Ty se poté ihned otevřely a v nich stál Vrchní mág Artur.
Mírně se jí poklonil a pravil: „Přeji ti dobré ráno. Doufám, že jsi dostatečně odpočatá, má paní.“
„Dobré jitro, Arture. Cítím se dobře. Aby ne, když jsem spala prakticky celý den. Nedali jste mi do jídla nějaký uspávací prostředek?“
„Neměj obavy, nic takového jsi nepotřebovala. Tvé tělo prostě ještě požadovalo více odpočinku, aby se úplně vyléčilo a zbavilo následků infekce a horečky. Proto jsem dnes také přišel,“ odpověděl.
Poté se přesunul k její pravé ruce a začal zkoumat strup.
Opět u toho něco nesrozumitelně mumlal. Tentokrát však Veronika žádnou bolest necítila, jen ji to mírně zašimralo.
„Zdá se to být konečně v pořádku, už nemusíš nosit ten těžký obvaz,“ promluvil spokojeně a spiklenecky na ni mrkl, jakoby věděl, co se jí honilo hlavou.
„Ani nevíš, jakou mám radost,“ šťastně odpověděla a s úsměvem sledovala jeho další počínání.
Mág jí ránu potřel zase nějakou pastou z bylin. Tentokrát ovšem voněla trochu odlišně, a nakonec převázal úzkým pruhem plátna.
„Proč to voní jinak?“ začala se ptát.
„Už nepotřebujeme zastavit krvácení, ani zbavit tvé tělo infekce, ale podpořit tvorbu kožních buněk, aby se obnovily a zacelily ránu. Proto jsem ti také připravil pastu z jiných bylin, tentokrát i z našeho světa. Ale je tam i tobě známý kostival.“
„Takže budu mít už jen tento obvaz? A kdy se ho zbavím?“ nepřestávala se dotazovat.
„Jde vidět a hlavně slyšet, že je ti už opravdu dobře,“ dobíral si ji a sledoval, jak se začala rozpaky červenat.
„K večeru si ho už můžeš sundat. Je tam hlavně kvůli tomu, aby se mast vsákla do kůže a ne do oblečení. Musím tě však varovat. Budeš svou paži zatěžovat postupně, ano?“
„Slibuji,“ přitakala, protože byla ráda, že se konečně dostane z postele i pokoje ven.
,Vlastně bych mohla začít dělat něco už dnes.‘
Vzpomněla si přitom na nepřečtené pergameny.
„Mohl bys mi, prosím, domluvit setkání s Malcolmem? Má něco, co je moje,“ řekla zamračeně.
„Jistě, má paní.“
„Chci si s tebou promluvit ještě o něčem,“ zmlkla a podívala se na Anabel, která po celou dobu rozhovoru v pokoji uklízela. „Měl bys na mne odpoledne čas?“
„Pro tebe vždy, má paní,“ řekl klidně, zatvářil se u toho mírně potěšeně a zároveň nedočkavě.
Poté pokoj s úklonou opustil.



Velké díky patří Anne Leyyd! Hlavně za její bezednou trpělivost s mými chybami ;).