Země Gonnai 1. kapitola

Anotace: Začátek z knihy Země Gonnai. Snad se bude líbit :)

Sbírka: Země Gonnai

Déšť ustal, mezi rozplývajícími se oblaky začal zářit měsíc a jeho paprsky osvítily louku. Kapky usazené na stéblech trávy a listech květin se třpytily jako drahokamy. Stále bylo slyšet, jak dešťové perly dopadají na lesní porost z korun stromů. Klidné noční ticho protínalo jen zurčení potoka, jehož voda se přelévala přes kamení.

Tok vody náhle narušily kroky, které vkročily do proudu. Byla to jakási bytost. S lehkostí se vyhoupla na druhý břeh a zastavila se. Svit luny pronikl mezi větvemi stromů a ozářil postavu. Dlouhé rudé vlasy, které spadaly až pod lopatky, zakrývaly jedno oko. Smáčený kožený oděv těsně přiléhal a kopíroval křivky ženského těla. Šněrování na krátké haleně bylo povolené a odhalovalo velmi ostrou linii mezi ňadry. Vysoká obuv zasahovala pod kolena a na levé botě byla v úchytech zasazena malá zapouzdřená dýka. Na zádech byl posazen toulec se smrkovými šípy a v ruce jímala luk z jasanového dřeva.

Kráska se zadívala na rozlehlou louku u lesa, kde se páslo stádo vysoké. Se soustředěným pohledem se skryla za nejbližší strom. Z toulce vytáhla jeden šíp s bažantími perutěmi. Chytla jej mezi prsty a zapřela o tětivu. Modré oči hleděly na stádo, přejížděly zleva doprava. Konečně se zastavily, našly krásnou laň. Lovkyně zdvihla luk do úrovně očí a zamířila. Tětiva se napjala a šíp rychlostí blesku vystřelil. Laň sebou škubla, jak ji střela zasáhla do ladného krku. Stádo se rozuteklo a nebohé zvíře zůstalo osamoceno. Pomalu se skácelo k zemi a v posledním momentu hledělo směrem, odkud střela vyšla. V kaluži krve, vytékající z rány po šípu, se odrážel měsíční svit.

Žena přistoupila k chladnoucímu tělu a poklekla. Luk už byl zavěšen na zádech v pouzdře a v ruce měla jen malou dýku. Tu položila na zem vedle laně a z opasku sundala malý kožený váček. Povolila vázání a rozevřela jej, byl plný sušených bylin. Vzala špetku směsi z chrpy a jmelí a posypala laní tělo. Kousky květů a listů se snesly na lesklou srst. Z úst lovkyně zazněla krátká rituální báseň.



„Slyš, Cervusi, prosbu mou,

zabila jsem dítě tvé,

jež bylo zahaleno tmou.

Nesesílej na zem síly zlé

a přijmi dary v podobě bylinné!“



Poté sebrala ze země dýku a nadzvedla lani hlavu. Čepel dýky zmizela v krku a její rukojeť se zalila krví. Rituál byl dokonán. Kráska se postavila, zkrvavenou dýku založila zpět do pouzdra a zvíře si hodila na záda. Vrací se zpět do vesnice.