Vstávej matičko Rusi - část prvá

Anotace: Dílo na kterém jsem makal během prázdnin, když jsem měl čas. Píše se rok 2097 a čtyři přeživší velmoci proti sobě vedou válku. Kdo zvítězí? A má válka vůbec nějakého vítěze? První část novely Den po Apokalypse...

Část 1. Vstávej, matičko Rusi

1.
Slunce se od obzoru teprve zdvihalo vzhůru. Praporčík Vladimír Groznyj, rusovlasý urostlý zabiják, vystoupil ze svého AC-119 s pistolí za pasem a samopalem v ruce. Měl svůj vůz nadevše rád, ale aby převzal hlášení, musel jej dočasně opustit. "Hlašte stav základny, soudruhu Levove." zahřměl jeho hlas. Na třicetiletého muže působil nezvykle autoritativně, takže i inženýr Levov, ačkoli byl dvakrát tak starý, cítil, že kdyby mu tento muž dal do ruky zbraň a chtěl po něm, aby bojoval, bez otázek či prodlevy by ji vzal a šel zabíjet. "Základna Tajga-11 je doposud v bezpečí, soudruhu Groznyj, nepřátelé doposud nedorazili. Máme zde dvacet šest vědců, padesát vojáků pro bezpečnost a sto šestnáct vězňů na experimenty. Předsunutá obraná základna padla. Podle našich informací jsou blížící se nepřátelé pouze pěchota a pár vozů s detekcí min, pane!"
Praporčík Groznyj při poslední větě zpozorněl. Jen pěchota, do háje? Tohle smrdělo nějakou nehezkou pastí nachystanou Evropským Imperátorem. Rozhodl se přes sou vysílačku podat zprávu vyšším úřadům. "Zde praporčík Groznyj. Hlásím velitelství, že já i mých sedmdesát mužů jsme dorazili na pozici a spojili jsme se se zdejší obranou. Máme dva staré tanky T-12, které jsme našli válet se ve zdejším skladu avšak jeden z nich je nefunkční zcela, u druhého nefunguje motor, hlaveň však ano, pročež jsme ho dotlačili k obraným věžím. Naši pozorovatelé zjistili, že staví základnu jen kus od našich pozic, máme povolení zničit ty klonované psy, veliteli?"
"Velitelství praporčíku Groznemu." ozval se hlas z vysílačky. "Zde plukovník Ušakov. Splnil jste naše očekávání praporčíku. Povolení pro likvidaci nepřítele uděleno." pravil hlas poté. Praporčík doslova vskočil do svého vozu a promluvil do komunikátoru. "Soudruzi, jdeme je zničit. Muži s detektory min vpředu, muži se samopaly uprostřed, muži s panzerfausty vzadu a všichni si od sebe držte solidní odstup." zavelel necelé stovce mužů. Systém komunikátorů byl perfektní, velitel mohl kdykoli vybrat na obrazovce kterýkoli komunikátor a mluvit jen k němu, nebo k větší skupině tím, že jich vybral více naráz, či ke všem. Asi dvacet mužů zůstalo v základně jako pojistka, kdyby šlo o nějakou čertovinu.
Poručík Groznyj si zapálil cigaretu. Pokoušel se tak přebít pach napětí, který se vznášel ve vzduchu a vibroval. Jel uprostřed, pro největší bezpečí, protože byl narozdíl od mužů nenahraditelný. Byl totiž velitel. Nebyl zbabělec, naopak, většinou se držel v předu, ale dnes nemohl, dnes byl velitelem on, a armáda, která ztratí velitele, je oslabená, i kdyby měl sto náhradníků, neboť velitel většinou nedělá veškeré drobnosti, které velitelé dělají, totiž přesouvání různých menších skupin, bezdůvodně. Naopak, dělají to proto, jelikož mají v hlavě určitou vizi, jak zdánlivě nesmyslné postavení za nějakou dobu, ve vhodný okamžik, využít k rozbití pozic nepřítele. A když se změní velitel, má ten většinou jinou vizi a během přeskupování jednotek dojde ke zbytečným ztrátám.
On teď navíc měl ke svým mužům zodpovědnost mnohem větší, neb na bojišti nebyl nikdo další, kdo by měl modul k ovládání komunikátorů, tudíž zástupce by musel mluvit ke všem naráz tak, aby vždy jen ti, které má na mysli, konali povely, které mají a aby nedošlo k omylům, což většinou prodlužovalo reakční čas a to byl vžd průšvih. "Připravte se." zahlásil praporčík Groznyj. "Nadešla naše chvíle." dodal. Toto byl jeho typický způsob zvedání morálky. Hlášky typu: Nadešla naše chvíle, pod vlajkou Ruska zvítězíme, či prosté a staré, leč stále účiné "za Matičku Rus!" dokázaly muže uklidnit a připravit k boji. Cítil v rukou známé příjemné mrazení, které ho provázelo při každé bojové vřavě. Roky ve válce z něj udělaly bojový stroj, takže zabíjet mu v těchto okamžicích připadalo nesmírně příjemné. Sevřel v rukou ovládání sto pěti milimetrového kanonu, který měl proti všem zvyklostem přimontovaný na svém vozidlu.
Dalo by se vlastně říci, že jeho vůz byl jedinečné dílo. Byl zkonstruován jako každý vůz pro nižší velitele, ale měl pár výhod. Praporčík Groznyj měl známého technika, který mu cosi dlužil a kterému dal svůj vůz na opravu, když mu motor vypovídal službu. Tento technik se nechal unést tvořivostí, zlepšil pancíř vozu, odmontoval kulomet a namontoval starší model sto a pěti milimetrového tankového kanonu, který sehnal bůh-ví kde a jako bonus ještě provedl pár neschválených úprav motoru, díky kterým se vozu i přes nárůst hmotnosti zvedla rychlost. Jeho vozidlo se stalo něčím, co mu veškeří velitelé záviděli, ostatně to byl unikát a ukázalo se, že s tímto kanonem je vůz solidně vybaven pro boj s tanky.
Dosáhli vrcholu kopce. Praporčík Groznyj vybral tuto trasu, protože základna se nacházela přímo za kopcem a takto mohli na nepřátele udeřit nepozorováni do poslední chvíle. Bylo to jednoduché... "...až moc jednoduché." zamumlal si sám pro sebe praporčík Groznyj. Když už je jejich velitel takový blbec, že vybere pro budování základny zrovna tento úsek, dalo by se očekávat, že v něm alespoň najdou většinu palebné síly nepřítele. Místo toho... ani zvědi zde nebyli. Pohlédl na dole budovanou základnu. Popadl rychle vysílačku. "Velitelství, tady praporčík Groznyj, je to past! Celou útočnou jednotku netvoří ani sto mužů. Nikde v okolí nezaznamenáváme další jednotky, pročež jsem přesvědčen, že se jedná o variaci strategie Gama-117, falešký útok k odvedení pozornosti. Skutečný útok se dá očekávat v okruhu padesáti mil." skoro křičel do vysílačky.
Odpověď přišla rychleji než čekal. "Zde plukovník Ušakov. Potvrzuji vaši doměnku. Dělostřelectvo Evropského Impéria právě zlikvidovalo výrobní základnu Siberia-4. Dokončete to tam a pak je odchyťte, budou muset při ústupu projet jistou oblastí, která je vám celkem blízko, posílám vám údaje o pozici. Pokud je dostanete, povýším vás rovnou na poručíka, aniž byste musel strávit nějaký čas jako podporučík a dostanete základnu Tajga-11 pod své opatrovnictví, soudruhu. Velitelství, konec." zahlásil plukovník Ušakov a Vladimír Groznyj se otřásl. Pozice poručíka by se mu líbila. "Kupředu!" zavelil svým jednotkám v postup.

Smrákalo se. Slunce před chvílí opustilo výšiny a pakovalo se hřát dál na západ. Vladimír Groznyj, nyní již poručík, ulehal ve vlastním voze. Na celé Tajze-11 nebyla jediná postel, která by odpovídala jeho požadavkům a to nebyly zrovna vysoké. Sevřel v ruce zvláštní ruční kulomet, který sebral jedné z těch Evropským Impériem naklonovaných bestií. Měl na sobě označení E-19, a když ho otestoval na střelnici, zjistil, že nad kalašnikovem vyniká ve všech ohledech, účinný dostřel, přesnost, objemem zásobníku i palebnou silou. "Tak tohle je naše strategie?" zamumlal si sám pro sebe. Vytáhl polní lahev plnou pravé ruské vodky kterou si schovával na horší časy. "Šetříme na lidech ale nešetříme lidmi, co?" pokračoval.
Nepřátelé kladli solidní odpor. Na to, že byl Groznyj se svými muži ve výhodné pozici zemřelo až příliš lidí. Z osmdesáti mužů, které si vzal s sebou, muže kteří vláčeli jen detektory min nepočítal, přežilo jen dvacet. Nepřátelé sice do jednoho padli, ale i tak to bylo dost zlé. Vozy převážející artilérii byly dost chráněné, kdyby nedostal další podporu, nikdy by je nebyl zničil. Přesto za to životem zaplatilo dalších devadesát mužů. Vodka pomalu mizela a veškeří nadřízení, prezidenta nevyjímaje dostali nehezké zvířecí přídomky. Naštěstí byly komunikační přístroje vypnuty.

2.
Letěli nad mořem. On a pouhých devatenáct mužů. Naštěstí čtyři další vrtulníky letící za tímto ve formaci byly plné dalších. Většina z nich s sebou táhla kalašnikovy, pár z nich panzerfausty a jen čtyři nesli univerzální raketomety země-cokoliv. Poslouchal rádio. "Dnes, devatenáctého prosince dva tisíce devadesát sedm v Moskvě vystoupil náš milovaný prezident, soudruh Igor Ivanov. Během jeho motivační řeči lidé jásali. Naše nedávné úspěchy na území bývalé Ukrajiny přiměly Evropského Imperátora vyhlásit osmačtyřicetihodinové příměří a ustoupení ze strategických pozic. Část armády se na den vrátí domů, zbytek zůstane hlídkovat..." Poručík Groznyj zavrtěl hlavou a pak rádio vypnul. "Kam to vlastně letíme, pane?" zeptal se ho jeho nový zástupce, podporučík Kazimir. "Na Sicílii, narušít mír, soudruhu Kazimire." odvětil Groznyj. "Co budeme dělat na Sicílii, sakra?" tázal se opět zástupce. "Kazimire, jaktože jste se o tom neinformoval? Po skončení této mise na vás podám stížnost, soudruhu, a teď mlčte." utnul rozhovor Groznyj.
Groznyj toho mladíka neměl v lásce. Za prvé to nebyl skutečný Rus, ale černoch, to se dalo tolerovat. Co se však nedalo tolerovat, byla jeho neinformovanost. Ten člověk snad nečetl hlášení. Bylo zvláštní, že se stal vůbec podporučíkem, myslel si Groznyj. "Nikdo mi nebyl ochoten dát informace, pane." ohlásil podporučík. V ten okamžik musel Groznyj zmnit svůj názor na toho mladíka. Aha, zde je pes zakopán, pomyslel si. Kdo by také dával informace černochovi, že? Co na tom, že je podporučík, a že to potřebuje. Odplivl si... ten kluk musí být snaživý a schopný, že se z něj stal podporučík. Černoši se důstojníky nestávají v Rusku už z principu. Někdy měl Groznyj pocit, že by velitelství, tu snůšku snaživých rasistických ubožáků, měl někdo vyvraždit.
"Ta mise je tajná, nemohu vám prozradit její cíl před ostatními členy dokud nepřistaneme." řekl Groznyj a vztek v něm přetékal. Učinit jeho zástupce neinformovaným jen proto, že je to černoch, by mohlo znamenat v případě smrti velitele selhání mise. A to v případě mise této důležitosti bylo vskutku dementní. "Máme místo přistání na dohled. Čas mínus sedm minut." ohlásil pilot. Groznyj sevřel svou ostřelovací pušku, sejmul z ní zaměřovací dalekohled a nahnul se ven z vrtulníku. Prohlížel si oblast přistání. Pak se opět usadil a zkompletoval svou zbraň. "Až přistaneme, pánové, všichni vylezete ven a dáte se do běhu k základně. Zdá se, že je zde pouze minimum ochrany. Ostatně v tomto horku a s mořem okolo nikdo bez odvozu odsud nezdrhne. Na operaci máme přesně šest hodin. Naším cílem je obsadit opevnění, proniknout do podzemních kobek, které se táhnou míli pod povrchem, najít zajatou agentku výzvědné služby majorku Natašu Uljanov, která působila pod krycím jménem Alice Newborn a osvobodit ji. Otázky? Nic? Skvěle." promluvil Groznyj do komunikátoru ke všem lidem v pěti vrtulnících.
Opět se vyklonil. Již byli zpozorováni. Proti nim vyrazily rakety naváděné na cíl - jejich vrtulníky. Obrané systémy vrtulníků začaly rakety sestřelovat, ale to už byly jen pár metrů nad zemí. Poručík se opět vyklonil. Zamířil na jednoho ze strážných, kteří obsluhovali raketomety, a poslal mu kulku do čela. Vrtulníky přistály. On i všichni muži se vyhrnuli ven. Detektory min hlásili spoustu min v okolí, vojáci je začali detonovat střelbou všude se zvedal horký písek do vzduchu. Pak detektory utichly. Muži se dali do pohybu jako jednolitý objekt během cesty zastavovali a stříleli po mužích, kteří je kropili palbou z opevnění. Groznyj věděl, že mají početní převahu, obránci ale zase měli poziční převahu.

Spočítal přeživší. Zůstalo mu dva a šedesát mužů. Třicet sedm lidí padlo... ale vyhráli, obsadili opevnění. Teď už to bylo jen a jen na štěstí, jestli sem má zrovna dnes někdo přiletět, nebo jestli budou muset sestavit a vypravit bojovou skupinu. Vybral tři a dvacet mužů aby obsadili obrané pozice, mezi nimi i podporučíka Kazimira. Se zbytkem mužů nastoupil na obří plošinu, která se spustila dolů neuvěřitelně pomalou rychlostí 5 kilometrů za hodinu. Celých dvacet minut sjížděli dolů a byli nesmírně otrávení. Když sestoupili dolů, čekaly na ně už všemožné mutované stvůry, které zdejší vědci v neskutečné panice vypustili a uzavřeli v přístupové místnosti, aby oddálili nevyhnutelné. Zlikvidovali ty stvůry bez jediného zranění.
Tunely byly vskutku spletité. Čirou náhodou našli jednoho vědce a jelikož uměl Groznyj anglicky, využili ho k navigaci. Když došli k cele, v níž měla být zavřena major Nataša Uljanov, vědce odpráskli. Dveře v sobě měly okénko s mřížemi. Asi třicetiletá blondýna, na krátko ostřihaná, se krčila v rohu ve vězeňském šedém oblečení a nedívala se na příchozí. "Zdravstvujte Nataša Uljanov. Já jsem poručík Vladimír Groznyj, velitel záchranné jednotky. Přišli jsme pro vás, jste již v bezpečí." řekl a pak samopalem otevřel zámek a vstoupil dovnitř. Žena mu vpadla do náručí, jako by si pro ni přišel samotný prezident. "Děkuji vám, poručíku Groznyj, už to bylo nesnesitelné." oslovila ho žena. Vladimír Groznyj se otřásl. Znal Ruské způsoby mučení a slyšel, že Evropané vyvinuli metody ještě mnohem efektivnější a rychlejší.
"Drobnost." pravil již s nuceným klidem. Nataša se ihned vydala, nedbajíce čehokoli, do místnosti na proti. Ukázalo se, že je to místo pro odklad zbraní a zbrojnice pro strážné. "Tak, tady je moje zbraň. Hodná holka." zašeptala sama pro sebe ke své ostřelovací pušce. Poručík Groznyj ihned poznal, že se jedná o speciální úpravu ostřelovací pušky série RG, kterou armáda zřejmě dosud nevyrábí, možná kvůli vyšší ceně. Takové zbraně používají jen elitní jednotky. Otočila se k poručíku Groznemu. "Odveďte mne domů." řekla a rozbrečela se. Vladimír se otřásl po druhé. Elitní jednotky si vybíraly jen duševně nejsilnější jedince. Nechtěl vědět, co dokáže udělat z duševně nejsilnějších trosky, ale věděl to. Mučení. Asi nejhorší vynález lidstva. Pohladil tu ženu po vlasech, jako by hladil dítě. A uvažoval o takto zdevastovaných lidech jeho vlastní vládou.
Dostat se na povrch nebylo zas tak těžké. Ustoupili k vrtulníkům, nastoupili do nich a odlétali pryč. Za sebou nechávali Evropské peklo, a pomalu směřovali domů, do Ruska. A Vladimír Groznyj si poprvé po dlouhé době nebyl jist, které z těch pekel je to lepší. Došel k myšlence, že možná žádné.