10. Kouzlo půlminuty

Anotace: Thomas Adams byl velmi schopný politik a výborný diplomat. Věděl, jak si získat sympatie lidí, se kterými přicházel do styku. Proto také vstal hned, jak plukovník vstoupil do dveří a vyrazil k němu s přátelsky napřaženou paží.

Thomas Adams byl velmi schopný politik a výborný diplomat. Věděl, jak si získat sympatie lidí, se kterými přicházel do styku. Proto také vstal hned, jak plukovník vstoupil do dveří a vyrazil k němu s přátelsky napřaženou paží.
„Pokud chcete, samozřejmě si sundejte tu směšnou masku. Nechápu, co je to vůbec napadlo, vám ji vnutit,“ usmíval se prezident. Vyslanec si strhl filtr z obličeje, ještě než stiskl nabízenou ruku.
„Plukovník David Charmoni,“ představil se.
„Jistě, jistě, já vím,“ usmál se prezident a pokynul vyslanci, aby se usadil naproti němu.
„Dáte si čaj? Kávu?“
„Kávu. Černou bez cukru.“
„Jackie, přines nám dvě kávy,“ nařídil prezident do mluvítka na stole. Potom se opřel do svého koženého křesla.
„Takže, plukovníku, poslouchám vás. Co mi vzkazuje vaše vláda?“ přešel rovnou k věci.
„Jsem tu jako vyslanec své vlády, ale rád bych předestřel, že se vším, co řeknu, souhlasí i vláda z Pekingu,“ začal plukovník. Prezident stroze kývl.
„Jak jistě víte, pane, jak v Evropě, tak v Asii už se případ Pesteho syndromu nevyskytl přes šedesát let. Ani ne do deseti let od posledního diagnostikovaného případu byla evropská i asijská ghetta pryč. V posledním dvacetiletí začaly naše vlády opět komunikovat s vládou ze Sydney, která nás ujistila, že poslední nakažený zemřel před zhruba padesáti lety. V posledních letech se stále častěji ozývají hlasy, které volají po znovu zapojení Austrálie do mezinárodní politiky a mezinárodního obchodu. Naše vlády s tím souhlasí. Jediný problém tudíž zůstává vaše vláda, která stále ještě nepostavila ghetta mimo zákon, považuje Austrálii na nepřítele a jako s takovou s ní jedná, a co je nejhorší: stále ještě v rámci propagandy tvrdí, že Pesteho syndrom stále ještě nebyl poražen. U všech politických kliček světa, vždyť vy stále ještě financujete výzkumy, které řeší problém, který už neexistuje.“
„Nemusíte mě tady vzdělávat v historii a politice, plukovníku, všechny tyto věci velmi dobře vím,“ přerušil ho prezident, „přejděte prosím k věci.“ Plukovník se zhluboka nadechl. Vteřinu mu trvalo, než navázal na přetrženou nit myšlenek.
„Moje vláda žádá, aby vaše vláda zakázala ghetta, zrovnoprávnila americké bělochy a obnovila diplomatické svazky s Austrálií,“ vypočítal plukovník na prstech. Prezident vážně pokýval hlavou.
„A pokud ne?“ zajímal se.
„Pak je možné předpokládat, že obě vlády, jak ta z Pekingu, tak ta Tel Avivská, uvalí na Spojené státy embargo a přestanou s nimi počítat jako s politickým partnerem.
„Jste si vědom, plukovníku, s kým mluvíte?“ prezidentův hlas nabral hlubší, výhružnější tón.
„Dokonale, pane. Ale byl bych rád, kdybyste si uvědomil, že vy, na rozdíl od nás, nemáte čím vyhrožovat. Amerika nemá žádný monopol, který by nebylo možné v celosvětovém měřítku postrádat,“ odpověděl dokonale klidně Charmoni.
„Neznepokojuje vás ani síla americké armády, pokud byste se uchýlili k takovému řešení?“ pokračoval prezident. Plukovník se neubránil mírnému pousmání.
„Pane, před sto lety, než vypukla první epidemie Pesteho syndromu, měl za sebou tehdy ještě samostatný Izrael téměř padesát let válek proti mnohem silnějším soupeřům, které pokaždé porazil. A tito soupeři byli našimi sousedy. Teď, po sjednocení, máme tisíckrát početnější armádu se stejně dobře vycvičenými vojáky, a potenciální nepřítel leží za oceánem, aniž by na naší straně Atlantiku měl byť jen jedinou základu. Dokonce ani americké rakety nepřeletí oceán, pane. Vaše letadla se nikdy nepozorovaně nedostanou tak blízko, aby nás ohrozila. Proč bychom měli být znepokojeni? Nicméně předpokládám, že vaše otázky byly čistě teoretického charakteru a nemáte v úmyslu nechat situaci zajít do krajnosti,“ odpověděl. Prezident velmi dlouho mlčel.
„V tom případě si myslím, že nemám příliš na výběr. Jen abyste věděl, plukovníku, zákon ohledně zrušení ghett a zrovnoprávnění všech lidí na území Spojených států už je napsaný,“ řekl potom, „právě v této chvíli čeká, až ho schválím a předám kongresu. Stejně jako vy soudím, že je načase, abychom se začali chovat civilizovaně a aby se Austrálie vrátila do světa.“
„V tom případě, pane,“ usmál se plukovník a vylovil z vnitřní kapsy saka složený papír, „věřím, že nebude problém, smlouvu ihned podepsat.“
„Nic mi neudělá větší radost, plukovníku,“ opáčil prezident a pozorně se začetl do smlouvy. Chvílemi se pousmál nebo zamračil.
„Tohle je to, co vaše vláda požaduje?“ zeptal se. Plukovník přikývl.
„Žádné další dodatečné podmínky? Žádné podrazy? Žádné poznámky pod čarou psané neviditelným inkoustem?“ pokračoval prezident. Vyslanec se usmál a zavrtěl hlavou. Potom vytáhl z kapsy pero a nabídl ho přes stůl prezidentovi. Thomas naposledy přelétl dokument pohledem a přiložil hrot k papíru. Právě v tu chvíli mu zazvonil telefon. Leknutím sebou škubl. Odložil pero vedle smlouvy, omluvně se usmál na vyslance cizí vlády a zvedl telefon. Plukovník si netrpělivě povzdechl. Podpis na smlouvě stále chyběl. Po peru tam zbyla jen černá tečka. Stačilo, aby telefon zazvonil o půl minuty později a plukovník mohl dostat to, pro co přijel, skočit do vládního speciálu do Tel Avivu, který na něj čeká na letišti, a vrátit se domů ke své rodině a své uklidňující práci stopování a zbavování se rebelů. Místo toho pozoroval, jak prezident telefonuje. Chvílemi přikyvoval. Výraz v jeho tváři ztuhl.
„Dobře,“ řekl nakonec a zavěsil.
„Je mi líto, plukovníku, dneska se nic podepisovat nebude,“ otočil se k vyslanci. Plukovník se vmžiku vymrštil na nohy.
„Proč?“
„Právě mi bylo sděleno, že unesli mého syna…“