Vamlup universitum

Anotace: 15. kapitola

Sbírka: Vamlup universitum

Ani nevím kolik minut uběhlo od toho okamžiku, kdy jsme se poprvé políbili. Přišlo mi, že snad celou věčnost, jen stojíme pevně u sebe, a lačně a stále větší intenzitou se líbáme. Celé mi to připadalo jako ve snu. To místo, on, já, bylo to něco nemožného, ale dělo se to. Vnímala jsem jeho polibky a stále více a více si mě přitahoval k sobě. A když už jsme byli na sobě tak přitisknutý, začal svými ledovými rukama brázdit po mém těle. Své ruce jsem přesunula do jeho vlasů a začala si s nimi jemně pohrávat. Ale najednou jsem pocítila od něho chlad a v tom mě od sebe odtrhnul.

Nerozuměla jsem tomu. V jednu chvíli, není nic kromě nás dvou a pak mě odstrčí, jakoby se nic nestalo. Ale nějak uvnitř v sobě jsem to tušila. Zatracený vědomí. ,,Děje se něco,,? Zeptala jsem se po dlouhé době, kdy Dragon jenom stál a pozoroval mě svými temnýma očima.

,,Já nevím,, řekl a ustoupil pár kroků vzad. ,,Není to správné, já to vím. Jsi má studentka, ale proč sakra proč, je to tak těžké,,? Zařval do nastalého ticha. ,,Hned od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil a podíval se do tvých nejhlubších a nebojácných očích, jsem věděl, že ať se stane cokoli, musíš být moje.
Musíš. Jsi velmi zvláštní. Jsi úplně jiná, než všechny ostatní, ženy co jsem poznal,, řekl a usmál se. ,,Ale já…nemohu, nemohu si přiznávat city, co k tobě chovám. Musím je zničit,, řekl a přitom slově jsem nadskočila.

Nerozuměla jsem tomu, ale snažila jsem se pochopit vše, co teď zde říkal. Přiznal se, že mě má rád, ale nemůže, protože jsem pro něho nevhodná. Jsem studentka a on je prostě někdo. Uvědomovala jsem si to až moc dobře. ,,A proč tu ještě jste,,? Zeptala jsem se a neskrývala svoji zlobu. Proč taky? Sám teď nahlas přiznal, že mě musí dostat z hlavy. Podíval se na mě nechápavým výrazem.

,,Když jsem pro vás jenom studentka a nic víc, proč se tu semnou ještě zdržujete? Ano jsem zvláštní, vždy jsem byla ta, která šla proti proudu, ale nezměním se. Dělejte, že tu nejsem, sám jste to teď řekl, že zničíte všechny city, co jste měl a které se týkali mé osoby. A já hloupá si myslela, že jste jiný, ale ne, zmýlila jsem se. Myslela jsem, že i vy máte city, ale ne, nemáte. Jste jen upír,,.

Celou dobu se na mě díval a v jeho očích se zmítali všemožné pocity a emoce. Na chvíli jsem si pomyslela, že to snad vypadá, jakoby ani nevěřil, že bych ho mohla mít také ráda. ,,Máš pravdu,, řekl. ,,Pro mě jsi nic. Jen další člověk, kterému koluje v žilách krev. Jsi studentka a tak se také budu k tobě chovat. A pokud chováš ke mně nějaké city, jsi bláhová,, řekl a v tom momentu zmizel.

Nechal mě napospas tmavému lesu a samotě. Svalila jsem se na kolena a zabořila hlavu do země. Nemohla jsem tomu uvěřit. On, ten dokonalý upír, kterého jsem začínala mít ráda, toho, který ve mně probouzel nové city, které dosud byli ve mně uzamčené, narovinu přiznal, že jsem pro něho nikdo a abych se k němu chovala jako k profesoru. Zničil mě, potopil moji neohroženou duši. A nejhorší na tom bylo, že jsem chtěla plakat, ale nemohla. Nemohla jsem pro něho ukápnout ani jednu slzu. Nestál mi o to. Postavila jsem se a zadívala se do čiré vody jezírka. Přešla jsem k němu a v tom jsem v odraze viděla, zlomenou dívku, která však stojí pevně na svých nohou. Usmála jsem se. Ano, zradil mě ten, komu jsem začínala věřit a koho jsem začínala mít víc jak ráda. Ale musela jsem si to přiznat. On byl někdo, někdo na úrovni, ale to ovšem neznamenalo, že já musím být zničená. To ani náhodou. Potvrdilo mě to jen v tom, že chlap je na nic a od toho okamžiku ať se děje co se děje, vždy se budu bránit, ať už to bude proti němu, proti profesoru Nogardovi nebo klidně proti celému světu.

Uvědomila jsem si, že už jsem nějak dlouho pryč a tak jsem se vydala na zpáteční cestu. Naštěstí světla školy nešli přehlédnout a tak za pár minut jsem stála u university a to jsem netušila, že teď jenom na jiném místě, sedí jeden upír, který si skoro rve vlasy, že zničil to jediné, pro co by byl ochoten klidně i zemřít.

Ležela jsem v posteli a jen tupě zírala na strop. Když jsem se vrátila, do pokoje, Stela už tu byla, ale já jsem nepromluvila ani slovo a hned jsem si vlezla pod peřinu. Bylo to také jediné místo, kde jsem byla v bezpečí. Až Stela usnula, rozplakala jsem se. Ano, všechny ty nové emoce, museli ze mě ven. Ten hněv co jsem v sobě skrývala, ta zloba a nenávist, bylo to něco příšerného. Musela jsem si přiznat, že jsem profesora Dragona začala brát někoho, kdo je pro mě víc než jen obyčejný pír, ale někdo, koho bych mohla i milovat. Ano, bylo by to jako v pohádce, ale čeho jsem se dočkala? Jen ponížení a kruté pravdy. Pravdy, která by se jednoho dne, stejně odněkud vynořila. Tušila jsem, že od teď to bude hodně těžké. Vidět profesora a nesmět se ho dotknout, bude pro mě nesnesitelné utrpení, ale musela jsem ten fakt přijmout. Musela. Zavřela jsem oči a chtěla klid. Ale dočkala jsem se jen toho, že se mi je osoba promítala v hlavě. Stále jsem na sobě cítila jeho rozpálené a chtivé dotyky. Na to nikdy nezapomenu, nikdy, pomyslela jsem si.

Ihned, co jsem viděl v Angeliných očích tolik smutku a nenávisti, musel jsem pryč. Musel. Nesnesl jsem déle ten pohled. Chtěl jsem se stále dotýkat její hebké a chladné kůže, chtěl jsem ji líbat, dotýkat se ji…Přesunul jsem se do křesla, stojící těsně krbu v mém pokoji, který se nacházel v nejstarší a nejodlehlejší věži university. Ano, miloval jsem Angelu, od prvního okamžiku co jsem ji spatřil. Hned jsem pocítil její sílu, co v sobě skýtá, ale to bylo to vedlejší.
Učarovala mě svými kouzelnýma očima, svou neohrožeností a důvtipem. Ale déle být v její blízkosti, tak bych se neudržel. Lačnil jsem po jejím těle, po dotycích, ale to bylo špatně. Musel jsem ji dostat z hlavy. Ona je pro mě studentka a k tomu ještě o pár desítek let mladší a k tomu neproměněná. Nejlepší kombinace. Zasmál jsem se do ticha svého pokoje. Nemohl jsem tomu ani uvěřit, když říkala, že ke mně chová nějaké city. O to mě to bolelo více, když jsem ji musel od sebe odehnat. Ona bude jednou ta, která všechny povede, a já budu jen upír učící zde, na universitě. Nemůžu ji mít, nemohu.

Jsem její profesor a ona moje studentka a tak to i zůstane. Navždy. Nesmím myslet, na její tělo, na její dotyky a dokonalá ústa, nemohu. Musím ji vyhnat z hlavy. O to bude těžší se k ní chovat. Rozhodl jsem se, že ji budu muset od sebe odhánět. Když si uvědomí, že jsem zlí a arogantní upír, bude si ode mě držet odstup a bude si o mě myslet jen to nejhorší, ale proč zatraceně mě to tak štve, proč? Zařval jsem, až se má slova několikrát ozvala znovu. Proč, proč, proč….