Srdce bojovnice II – 105. díl

Anotace: -

Sbírka: Srdce bojovnice II

Ta skutečnost mě trápila natolik, že jakmile jsem měla zkoušku šatů úspěšně za sebou, rozloučila jsem se spěšně s oběma ellith a vydala se za lordem Elrondem. Neboť pokud mi někdo mohl pomoci, byl to právě on. Navíc ho král Gil-galad, jestli jsem to správně pochopila, pověřil dalším jednáním v záležitosti onoho spojenectví a zároveň ho ustanovil mým opatrovníkem, tudíž bych v Imladris jen stěží našla povolanější osobu.

Zrovna jsem se chystala zaklepat na dveře jeho pracovny, když jsem zachytila útržky nějaké konverzace. Lordův hlas jsem rozpoznala okamžitě, avšak ten druhý, ženský byl natolik rozrušený, že mi chvilku trvalo, než jsem ho přiřadila k Elanor. Ihned se mi vybavilo Elrondovo podivné chování, když jsem se ho tenkrát během hostiny na mou počest na tuto elleth zeptala. Krátce jsem zaváhala, ale nakonec zvědavost zvítězila nad Erestorovými lekcemi etikety a já tiše přistoupila blíž.

„Já přece vím, že nechceš nikomu ublížit, tak proč tohle děláš?“ tázal se právě imladriský pán. „Již minule jsem tě varoval, že tohle ti trpět nebudu. A ty s tím stejně nedáš pokoj?“

„Neudělala jsem nic špatného!“ bránila se ta mladičká elleth a já si dokázala představit její obrovské oči zalité slzami.

„Že ne? Popíráš tedy, že tyhle byliny, které jsme nalezli v tvé komůrce, patří tobě? Že to tys je natrhala a dala sušit?“

„To ne…“

„V tom případě buď tak laskavá a sděl mi, co jsi s nimi zamýšlela udělat!“ dožadoval se Elrond důrazně odpovědi. „Protože do herbáře sis je rozhodně nesušila!“

„Já… já sama nevím…“ vypravila ze sebe Elanor nesouvisle. „Prostě se mi jen líbily…“

Po nějakou dobu panovalo v místnosti napjaté ticho. Potom znovu promluvil lord.

„Elanor, tohle musí skončit a to hned! Nehodlám se strachovat, co pošetilého vyvedeš příště, a nebo snad dokonce, komu bys svými činy mohla ublížit! Podobné věci se prostě stávají… a ať uděláš cokoli, nic to už nezmění, rozumíš?“

„Nemám ponětí, o čem to mluvíte!“ pronesla Elanor s nečekanou smělostí.

„O čem? O tvých návštěvách v léčitelském křídle a knihovně! A nebo jsi na ně mezitím příhodně pozapomněla?“

„Již jsem Vám přece říkala, že mě léčitelé pověřili sběrem několika bylin, a já chtěla akorát zjistit, jak vypadají!“

„Tak dost už s tím nesmyslem!“ zvolal lord nahněvaně. „Když jsem ti zde poskytnul nový domov, nečekal jsem, že se mi odvděčíš tím, že budeš ohrožovat mé přátele! Co si od toho vlastně slibuješ?! Saerose to stejně zpátky nevrátí! A kdyby ano, myslíš, že by se mu zamlouvalo, že jsi ublížila té, kterou miloval?!“

Ztěžka jsem polkla. Hovořili snad o mně? To mně chtěla Elanor ublížit? Nemohla jsem uvěřit, že by ta křehká nevinně vyhlížející dívenka byla schopná nějakých špatností. Elrond se musí jistě mýlit…

„Ona si jeho lásku ale nezasloužila! Nikdy o něj nestála, jenom si s ním pohrávala!“ vybuchla vzápětí ta nevinně vyhlížející dívenka a nenávist, která z jejích slov čišela, mě takřka ochromila. „Nakonec by ho docela zničila! A prince nepochybně čeká totéž! Cožpak Vám je to jedno?! Neuděláte nic, abyste to celé zarazil?! Čím si někdo jako ona zasloužila Vaše přátelství?! A nebo bych se raději neměla ptát?“

Se zatajeným dechem jsem čekala, jak na tuhle insolenci lord zareaguje. A zároveň mi bylo do breku. Copak se toho svého cejchu nikdy nezbavím? Nač je mi můj nový původ, nový vzhled a patřičné způsoby, když minulosti stejně utéci nemohu?

„Čím si ho zasloužila?“ opáčil Elrond a k mému překvapení zněl jeho hlas naprosto klidně. „Svou čistou duší.“

Elanor se hořce zasmála. „Pokud nějakou má, pak je černější než plášť samotného Temného pána! Třeba je dokonce jeho služebnicí! Vždyť Smrt ji sprovází jako ten nejvěrnější přítel!“

„Smrt nyní sprovází kroky mnoha z nás, však to důvodem pro soudy podobné není! Domníváš se snad, že jí všechny ty ztráty radost přinesly? Křivdíš jí, Elanor, a to dosti hrubě!“

„Já chci akorát spravedlnost! Chci, aby pykala za své skutky!“ ohradila se ta elleth vášnivě.

„Ale ty nejsi jednou z Valar, abys ji soudila! Ostatně ani oni by ji ze Saerosovy smrti nevinili! Cožpak jsem ti již několikrát neříkal, že to byla pouhá nehoda?“ pokoušel se ji lord upokojit. „Tragická, to jistě… možná i zbytečná… ale rozhodně to nebyl ničí úkladný čin! Nemůžeš z toho někoho vinit jenom proto, že se potom cítíš líp!“

„Myslíte, že se cítím líp? Kdyby nebylo jí, Saerosovi by se nic nestalo a tohle mi nevymluvíte! Dobře víte, že mám pravdu! Akorát ho využila a když se jí naskytla lepší příležitost, rychle se ho zbavila! Možná jí nakonec bude i princ málo a zkusí se vetřít do přízně krále! Ona se nezastaví před ničím!“ chrlila ze sebe Elanor nová a nová obvinění.

A já si v duchu říkala, kolik dalších Eldar o mně asi smýšlí podobně. Jestli si za mými zády špitají, jaká jsem bezcitná mrcha. Bylo s podivem, jak snadno se dá láska zaměnit za vypočítavost!

„Takovou ona není a prince upřímně miluje, o tom jsem pevně přesvědčen,“ zastal se mě lord bez váhání. „A jsem si jist, že i ty jednou potkáš ellona, který bude tvé city opětovat. Nezahazuj své naděje na štěstí jen kvůli nějaké nesmyslné pomstě, Elanor. Přestaň v sobě hýčkat tu sžírající zášť a zanech svého odporného bylinkaření!“

„Odporného bylinkaření? Co Vám na něm připadá odporného? Od Vás jako léčitele bych očekávala více pochopení!“ vysmála se mu.

„Těžko můžu projevovat pochopení pro tvé travičské záměry! Nemyslíš si, že Riel již zakusila dost?! Jestli jí nějak ublížíš, přísahám u všech Valar, že toho budeš opravdu litovat!“ přislíbil jí takovým tónem, že jsem ani na okamžik nezapochybovala o vážnosti jeho hrozby.

„Kdybych ji chtěla otrávit, už dávno jsem tak učinila! Přisuzujete až přílišnou váhu pár suchým kytkám, lorde!“ prohodila Elanor přezíravě, než s tichým zašustěním svých sukní zamířila ke dveřím.

Raději jsem se jí klidila z cesty, nechtěla jsem ji ještě více popudit. Ovšem její slova zanechala v mých ústech trpkou pachuť, jako kdybych už nevědomky vypila pohár plný jedu.