Akaru, kapitola 1.

Akaru, kapitola 1.

Anotace: Je to menší blbost, ale do postavy Akaru jsem se docela vžila :) Letopočtů si nevšímejte, žádný jiný mě nenapadl :D Inu, teď už mi zbývá jen popřát příjemné čtění ;)

Sbírka: Akaru

Japonsko, 963 n.l.

 

Na jaře roku 963 zemřel císař Hishigama II. Neurčil však svého nástupce a jeho synové se nehodlali vzdát práva na trůn ve prospěch toho druhého. Přívrženci obou princů se bouřili a během několika týdnů vypukla občanská válka. Krvavá, nelítostná a bezvýsledná trvala celý jeden rok.

Pouze tři nejmocnější klany se války neúčastnily a jejich rady se dohadovaly, na jakou stranu se přiklonit.

Všeobecně se vědělo, že princ, jenž získá jejich  přízeň se stane příštím císařem. Ani jeden z bratrů nešetřil financemi na úplatky, ale ty se minuly účinkem.

                                                                                              Korugo Sekaiu, císařský kronikář

 

Několik lidí sedělo v tmavé místnosti. O čemsi živě diskutovali a až přehnaně gestikulovali rukama.

„Karo, náš klan patří mezi tři nejsilnější! Opravdu nevidím důvod, proč se přidávat na něčí stranu…“ pravil klidně starší muž sedící na židli v čele stolu.

„Souhlasím!“ ozvalo se ode dveří. Vstoupil vysoký muž s krátkými blonďatými vlasy, oblečen do bílého pláště s rudými plameny dole na lemu.

„Omlouvám se za zpoždění, Rado, ale musel jsem ještě vyslat několik poslů,“ dodal na omluvu.

Své modré oči postupně zabodl do každého z Rady. Všechny členy znal již odmalička a jeho otec, Musaši Namikaze, mu od útlého věku vtloukal do hlavy, komu z nich může opravdu věřit.

Ozvalo se zašustění látky, když se stará žena v modro zelených šatech postavila. Odkašlala si a promluvila skřehotavým hlasem:

„Minato, vybral jsi si tu nejtěžší cestu, jako sis vybrat mohl. Jistě, máme skvělé bojovníky, ale stále je jich hrozně málo oproti oběma princům. A to ani nemluvím o tom, že jestliže jeden z nich opravdu vyhraje a stane se císařem… uvědomuješ si, že tě nechá popravit za zradu?“

Vůdce klanu se usmál.

„Uvědomuji si to, Karo, ale Japonsko miluju celým svým srdcem a nedovolím, aby se jeden z těch tyranů dostal k moci. To je moje poslední slovo! A teď… teď se půjdu projít.“

S těmito slovy se otočil a vyšel ven do sluncem zalité zahrady.

Zabrán v myšlenkách došel až k lesu. Sluneční paprsky procházející skrze listoví malovaly na zem tajemné obrazce, ptáci v korunách stromů zpívali a větřík lehce pofukoval.

Lesní ticho prořízl výkřik.

„Hej, holka, když mířim, tak se nehýbej!“

„Vrať mi mou katanu!“

Minato se na okamžik zaposlouchal a jakmile uslyšel zvuky boje, vydal se po hluku. Brzy dorazil na malou mýtinku. Proti černovlasé dívce tam stáli tři chlapiska; dva na ni útočili krátkými meči, třetí mířil kuší. Za nimi ležely odhozené katany.

Černovláska sáhla do záhybů nohavic a vytáhla tři vrhací jehly. Dvě z nich našly cíl. Muž z kuší se skácel na zem s jehlou trčící z krku, druhému se zabodla do ruky v níž držel meč.

„Pche, a tohle mě má zastavit?“

Děvče se jen ušklíblo.

„Zranění ne, ale počítám s tím, že ten jed ano…“ Zatímco odpovídala, posouvala se od útočníků napravo, aby se mohla lépe dostat ke katanám. Aniž by to tušila, dostávala se tak blíž k Minatovi.

Blonďatý vůdce sledoval, jak se muž zasažený jehlou svalil v křečích na zem, sténal a kopal kolem sebe, u úst pěnu. A potom se prohnul v zádech jako luk, sténání utichlo a tělo hromotluka ztuhlo.

Černovláska se pousmála, otočila se a vrazila do Minatovi hrudi. Zajíkla se, prudce zvedla hlavu a zabodla své šedomodré oči do blankytně modrých.

Poslední z trojice chlapisek se pohnul směrem k nim. Minato uchopil dívčina zápěstí v pekelně silném sevření a vykřikl:

„Tohle je území klanu Namikaze a ona je můj zajatec! Odejdi a již se sem nikdy nevracej!“

„Říká kdo?“ křikl muž zpátky.

„Říká Minato Namikaze, vůdce klanu!“

Dívka zasyčela. Muž svěsil meč a zapískal si na koně. Minato však stisk nepovolil.

Dunění kopyt se vzdalovalo, až utichlo úplně.

Jakmile se děvče osvobodilo, vrhlo se ke katanám. Jak Minato už předtím zjistil, byla to precizní práce kovářských mistrů. Ocel byla na pohled dokonale kalená a díky překládání pevná, přesto pružná, téměř bez možnosti zlomení. Jílec byl z tvrdého ebenového dřeva, omotán pruhy hnědé kůže. Na záštitě se skvěl zlatý drak.

Druhá katana měla jílec též z ebenového dřeva, ale omotaný černým provázkem. Na její pozlacené záštitě byl vytepán bojující tygr.

Černovláska obě katany zvedla, jemně přejela dlaní přes ostří a zasunula je do jednoduchých černých sají.

Minato ji mlčky pozoroval a když skončila, přetrhl hradbu ticha jako první.

„Kdo jsi?“

Dívka chvíli mlčela a pak promluvila hlasem plným chladného pohrdání.

„Nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem vrah.“

„A tvé jméno? Mimochodem, kdo byli ti muži?“

„Na jméně nezáleží. Ti chlapi? Lovci odměn. Ale u mě většina z nich skončí…“

Blonďák pokýval hlavou. Lovci odměn. Takže ta holka musí být nukkenin.

„Já jsem - “

Černovláska ho však přerušila mávnutím ruky. Přešla k oběma mrtvolám a vytáhla z nich své jehly. Otřela je o trávu a zastrčila zpět do ohybů nohavic, aby byly kdykoliv při ruce.

„Obávám se, že budeš muset jít se mnou.“

Odpovědí mu byl pobavený úsměv.

„Zase tak moc si nevěř. Nehodlám sloužit ani Tadoshimu natož Kumamotovi!“ řekla. Tón její řeči prozrazoval, že prince nemá zrovna v lásce.

„A kdo říkal, že jsem v jejich službách?“ opáčil.

Černovláska se zarazila.

„Akaru Shimoto,“ napřáhla ruku.

„Minato Namikaze, těší mě.“ Shimoto? Tak se jmenuje můj nejlepší přítel! Nezmiňoval se o sourozencích… Každopádně, oči mají stejné, vystupování také… jistá podobnost tu je, přemítal v duchu.

„Znáš samuraje jménem Jaden Shimoto?“ zeptal se po malé odmlce.

„Jo,“ ušklíbla se, „Jaden je můj starší bratr.“

Za ponurého ticha došli až k mohutné dubové bráně. Akaru se zastavila.

„Jestli mě chceš zavřít nebo popravit, je mi líto, ale budu tě muset zabít.“ Její hlas bez jakýchkoliv emocí zněl klidně a vyrovnaně. Zřejmě jí vůbec nevadilo, že stojí před bránou jednoho z třech nejmocnějších klanů a vyhrožuje jejímu vůdci před zraky čtyř strážných.

Minato se pousmál, a rozmáchlým gestem jí pokynul, aby šla dál.

„Mezi čtyři zdi mě nedostaneš.“ A dodala: „Pak mě zabiješ, to víš, že jo.“

Nevěří mi, konstatoval v duchu.

„Alespoň večeře?“ nadhodil s nadějí. Pomalu přikývla. Když Akaru prošla na nádvoří, jeden ze strážných u brány vytáhl dýku.

„Ani se nenamáhej,“ zasyčela, ani se neohlédla. Uskočila do strany a dýka neškodně prolétla kolem. Akaru se poskočila ještě o kus dál a rozeběhla se směrem do lesa. Mladý Namikaze vyrazil za ní a dlouhými kroky zmenšoval její náskok.

Ohlédla se. To ale neměla dělat. Šlápla do starého pařezu. Shnilé dřevo zapraskalo a uvěznilo její kotník. Akaru nohou škubla, nohu si osvobodila a vzápětí zakopla o kámen. Vlivem setrvačnosti udělala dva tři kotouly, praštila se hlavou o skalku zarostlou skalničkami a zůstala ležet na zemi těžce oddychujíc. Zorničky se jí vlivem pádu rozšířily s viděla rozmazaně. Hlava jí třeštila a kotník, kterým před tím uvízla v ztrouchnivělém pařezu, natékal. Cítila, jak jí po tváři stéká pramínek něčeho teplého z rozseknutého čela a v ústech cítila kovovou pachuť krve z natrženého rtu.

Zavřela oči a těžce vydechla.

„Jsi v pořádku?“ ozval se nad ní starostlivě jeho hlas. Neodpověděla. Mlčela, i když otázku ještě několikrát opakoval.

Otevřela oči a snažila se zaostřit. Po několika minutách se jí to konečně podařilo. Minato jí podal ruku. Okázale ji ignorovala a zvedla se sama. Sice pomalu, bolestivě, ale přece.

Udělala krok dopředu, směrem od něj, brány a všech přihlížejících. Na levou nohu téměř nemohla došlápnout.

Minato ji rychle došel, podepřel a i přes její zjevnou nechuť vedl k bráně, kterou tentokrát již v klidu prošli.

Zastavili se až před „hlavním velitelstvím“, což byl vlastně dům hlavy klanu.

„Tam nejdu!“ Akaru se zapřela patami a vehementně vrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. Blonďatý vůdce si povzdychl a se slovy: „Mám taky ještě jinou práci, než se tu s tebou hádat,“ ji vzal do náruče a odnesl do ložnice pro hosty.

K jejímu údivu ji nesvázal, ani nezamkl a dokonce jí ponechal i zbraně. I když zabavování jejího arzenálu by trvalo dlouho, vzhledem k jeho množství.

Hm, zase tak vysoko to není, abych nemohla prostě vyskočit oknem a vzít roha, přemýšlela.

Rozváděla své plány k útěku asi dvacet minut, když se ozvalo rázné ŤUK! ŤUK!  ŤUK!

Akaru zmrzla v půlce pohybu a ujistila se, že úniková cesta je volná. Klika se pohnula a dveře se začaly pomalu otevírat. Instinktivně sjela rukou na jílec své katany.

Do dveří vjel vozík, za ním vstoupil muž v bílém plášti.

Doktor jí ovázal kotník, smrdutou mastí namazal obě tržné rány a beze slova odešel. Žádné otázky. Žádné mučení. Nic.

Autor veeve, 07.04.2012
Přečteno 259x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter