Svět v plamenech - Si vis pacem, para bellum

Anotace: "Kdo chce mír, připravuje se na válku." Aneb, kdyby tak naši předkové viděli naši zkaženost.

Sbírka: Svět v plamenech

Kameník vzal dlátko a paličku do ruky a po polední přestávce se dal opět do práce. Začal otesávat skálu. Dělal to, co vykonával celý svůj život. Díky tomuto lomu, bylo založeno nedaleké město Volon - obrovské kamenné mraveniště, dosahující právě své největší slávy. Kameník udeřil několikrát do dlátka, které udělalo ve skále malinkou puklinu. Udeřil znovu, aby tuto puklinu rozšířil a odsekl tak další kus kamene pro stavbu domů. V tom ale jeho dláto narazilo na něco tvrdého. Mnohem tvrdšího než skála, do které kutal od nepaměti. Odsekl několik kusů kamene a spatřil v oné tvrdé hmotě rysy lidského obličeje. Ani když onomu kameníkovi při úderu několikrát sjelo dláto na tyto dokonale vytvarovaný obličej, neobjevilo se na něm ani škrábnutí.
Asi po hodině práce bylo jasné, že se jedná o celou postavu člověka. Již se zde sešlo mnoho jiných kameníků a všichni se zatajeným dechem zírali na tělo toho statného, vysokého muže. S bázní ho položili na záda a chvíli jen tak zírali. Dech se tajil nad dokonalostí vypracování takovéto sochy. Hrudník se svíral, když si kladli pro sebe otázky, jak se něco takového mohlo vytesat z dosud nedotčené skály, a nohy se podlamovaly, když zjistili, že se další nacházejí i na jiných místech lomu!
Pro nikoho z nich to však ani nebyla záhada, po chvíli se totiž ozývala slova o plnícím se proroctví. „Oni přicházejí!“ šlo slyšet, „Předkové“ někdo vykřikl v davu. Ihned, jak se o tom dozvěděl vůdce cechu kameníku, Teodorik, rozkázal pokračovat v práci a vykopat každou takovou sochu, která se najde. A nacházelo se jich skutečně spousty. Jako mávnutím proutku se od nálezu první sochy takřka pokaždé, když někdo praštil do skály, objeví další. Společně s těmito sochami se vedle objevovaly zbraně z oceli, prapory nebo standardy se znakem býčí lebky z vrchu dolů propíchnuté kopím.
Sochy byly nalézány už druhý den a zvěsti se dostaly už i do města. Každý doufal v radostné shledání se svými předky. Ale pouze Teodorik, vůdce cechu, věděl, co to znamená. Nechal postavit stan z pestrobarevných drahých látek, do kterého nechal na lehátko položit sochu, jež byla nalezena jako první. Socha měla své ruce překřížené na hrudi, oči zavřené a tvář zarostlou. Statná postava s jizvami, ocelové nárameníky a kožené popruhy pasovali na tělo, bylo jasné, že jde o dokonale vyobrazeného bojovníka. Ale bystrému člověku by již muselo brzy dojít, že tady něco nehraje. Podezřelé to vlastně nemuselo být ani lidem příliš chytrým. Proto taky Teodorik zapíral jakékoliv fámy městské radě a snažil se získávat čas pro…
… když už bylo nalezeno ve skále několik tisíc soch, první soše začalo bušit srdce. Teodoric to poznal po večeři, pozdě v noci, kdy utichly veškeré práce v lomu. Bušící srdce šlo slyšet v té noční tichosti zcela zřetelně. A zanedlouho šlo vidět, jak kdysi kamenná kůže pomaličku růžoví. Již to nevypadalo jako socha, ale jako obyčejný, spící člověk. A za chvíli začal i dýchat! To samé se za několik hodin událo i u dalších soch. To udělalo mezi kameníky další den ráno, kdy přišli do práce, obrovský poprask, mnozí dokonce i utekli. Teodoric však rozkázal jeho dělníkům, aby pokračovali v práci a oni s remcáním a nejistým krokem odešli dělat svoji práci.

„Já jsem Thorn! Kde se to u všech bohů nacházím!?“ zaznělo z pestrobarevného stanu, jenž nechal Teodoric postavit. Byl to hlas podobný hřmění, či řevu lva, a přestože se ptal, znělo to jako rozkaz a každý, kdo by takovouto otázku zaslechl, se raději schová, nebo poklekne a prosí o život.

Teodoric nevycházel z tohoto stanu celé dny a noci, jídlo si nechal nosit a tak není divu, že byl přítomen u procitnutí Thorna. „U Zukrusse! Je to pravda! Musím říct, že poslední generace už přestávaly věřit, už jsme se stávali více kameníky, než Zukrussovi akolyti. Dnes mne samotný Bůh obdařil nesmírnou mocí! K čertu s Angiusem!“ zvolal Teodoric. Byl to povyk vítěze a on se jako vítěz rozhodně cítil.
Thorn se však stále rozkoukával kolem sebe a s opovržením hleděl na pestré barvy stanu, ve kterém byl: „Odpověz mi, šašku v dětském kostýmku. Vrátil jsem se do své země? Je toto země nekonečných plání, na které si nás Zukruss kdysi vyvolil na svoji svatou válku?“
Abychom mohli pochopit rozhořčení Teodorica, jež mu propůjčení titulu „šašek“ přivodilo, musíme vědět, že být mistrem cechu kameníků byla profese s nejstarší tradicí na celém známém světě. To je však nic oproti příslibům, které byly cechmistrům dány. Bůh, Zukruss, kdysi sešel z výšin na samotnou zemi a v lidu vyhledal muže, jimž přislíbil vládu nad světem, pokud dostatečně dlouho vydrží kutat v této skále kamení. Tímto byly mimo jiné položeny základy kamenného města Volon. Nikdo, krom samotných cechmistrů a jejich učedníků o tomto slibu boha Zukrusse nikdy neměl vědět a tak se také stalo. Neobyčejná možnost stát se pánem světa byla příliš dobrá pro kohokoliv. Pro Teodorica bylo nalézání soch jasným znamením, že jeho dny vlády začínají. Drzost Jeho válečníka byla v jeho očích nekázní, jež bylo nemožné jen tak přejít.

„Kdo si myslíš, že jsi?“ dostal ze sebe Teodoric přísným, snad učitelským tónem. „A kdo si zatraceně myslíš, že jsem já?“

„Jsi šašek. Drzý šašek, ale takoví jsou obvykle nejvtipnější. Spal jsem celou věčnost šašku, rozvesel mně nějak.“ odpověděl Thorn suše. Vstal a tím přerostl Teodorica. Začal se protahovat, přičemž se koukal ze stanu ven.
Teodoric byl vždy nesmlouvavý. Pro ty nejhorší případy rebelie měl vždy po ruce bič, který mu právě spočinul v ruce. Dal se použít stejně tak venku, jako ve stanu. Toto však nebyl žádný promyšlený počin potírání rebelie. Teodoric se napřáhl a rozzuřeně vykřikl: „Nebudeš mě oslovovat šašku, otroku!“ a švihl bičem na Thorna. Thornova záda se prohnula při náhlém přívalu bolesti. Od krku po pás se na jeho zádech objevila krvácející rána.
To se Thorn ihned dostal z jednoho konce stanu na druhý za Teodoricem. Chytil ho pod krkem a svou mohutnou rukou vrazil Teodoricovi pěstí, ten omdlel.
Avšak vzbudil se celkem rychle, ovšem se svázanýma rukama na lůžku původně určeném pro Thorna. Ten stál nad ním s kamenným výrazem. „Kde jsou ostatní? Kde jsou mí válečníci?“ zeptal se Thorn a ještě pohrozil, co ho čeká, pokud neodpoví.

„U samotného Zukrusse, co mi to provádíš? Tví muži i ty jsi měl být darován mně!“ zpanikařil Teodoric, v jeho očích šla vidět bezmoc před takovým obrem, jakým byl Thorn.
„Jak to myslíš, darován? Já a ani můj kmen nejsme žádným dárkem, ani pro šašky, ani pro jiné náčelníky!“

Šlo vidět, jak si Teodoric v tomto šoku těžko vzpomíná: „Několik generací před námi se… samotný Zukruss sestoupil na zemi. S sebou si vzal spoustu bojovníků, bylo jich na tisíce a tady zůstali pouze muži, kteří nebyli válečníci a ženy všech, válečníků i obyčejných. Nám, cechmistrům pak slíbil… moc. Slíbil nám moc skrze „něco“, co se přihodí v brzkých letech, které trvali několik generací. Vy musíte být ten klíč k získání moci. Proto tě Thorne, ve jménu Zukrusse žádám, rozvaž mně a dostoj svému závazku, třebaže jsi jeden z mých předků, které vzal Zukruss kdysi z této země.“
„Ubohý hlupáku.“ začal Thorn pobaveně a v jeho očích se mísila špetka lítosti s velkou dávkou pohrdání, „Ty nevíš, kdo to Zukruss byl. Já vedl jeho vojska vstříc mnoha velkolepých vítězství. To, co jste tady dělali stovky let bylo jen součástí jeho vznešeného plánu, jak nás, tvé trofejemi ověnčené předky, dostat zpátky na NAŠE široké stepy. My jsme ruka, jež držela v rukou srdce nespočtu stvoření, které si ty ani nedokážeš představit!
Ničili jsme a bili každou živou bytost, která se kdy postavila jeho nezměrné moci. Ne, šašku, to ty jsi náš sluha, jenž po stovkách let dostál svému závazku a teď může v bolestivé agónii zemřít, neb splnil svůj účel a nyní nechává místo pro silnější a právoplatné vůdce!“ zvolal nahlas a tvrdě Thorn.
Na to Teodoric pouze zaúpěl a v holých Thornových rukách skonal.
Sotva si Thorn připnul svůj obrovský meč na svá záda, která byla zhyzděna mimo spousty jizev, i novou ránou, jeden z pomocníků bývalého Teodorica zahlučel do stanu: „Mistře, přichází městská rada Volonu, chtějí zjistit pravdu o fámách se sochami. Co máme dělat?“
„Řekni jim, že za chvíli přijdu, jen si umyju ruce.“ Pprohlásil Thorn.
Pomocník, neboli Teodoricův sluha pro nezvyklý hlas, jenž mu odpověděl, nakoukl do stanu a uzřel, jak na lůžku leží tělo mistra Teodorica z níž stále ještě tekla krev. Sluha se poté podíval i na Thorna a poznal v něm rysy sochy, jenž by měla ležet místo Teodorica na lůžku. „Démon, démon vstal a zabil mistra!“ Sluhovi se podlomila kolena a spadl na zem, poté se pozadu odškrábal pryč od stanu neustále hledíc na Thorna, jenž se ani neohlédl a celou dobu smáčel své ruce ve vědře s vodou.
Posléze Thorn vyšel ze stanu i se svou specifickou aurou, která ho obklopovala. Obyčejní dělníci najednou znejistili, obyčejného pomateného sluhy si nevšímali, ale nyní je tento nepříjemný pocit stravoval. Však Thorn byl sebejistý, jako vždy jindy. Oslnilo ho jasné žluté Slunce, na které si již po staletích odvykl. Když kolem soch, položených v řadách po celém kamenolomu, mnohdykrát i v řadách na sobě, prošel Thorn, začali praskat. Praskaly a v jejich spárách se objevovala barva kůže. Bylo to strašidelné. Rozhodně pro kameníky, jež se o sochy měli starat. Thorn se rozhlédl a uzřel, že pod kamenolomem stojí šestice lidí, oblečených ještě směšněji, než byl samotný cechmistr. Usoudil, že tito cirkusáci budou městskou radou a vydal se k ní.

„Kde máš mistra? Čekáme zde na něj už celou věčnost.“ řekl člen rady v humorném oblečku Thornovi a znuděně si povzdechl.
„Teď je tady to všechno mé!“ prohlásil Thorn a řekl to tak, že nebyl pochyb, že to myslí vskutku vážně.
„Co? Kamenolom? Jak to, že jsme se to nedozvěděli jako první?“ prohlásil radní ve fialové čepce.
„Všechno, celé pláně této země, tento kamenolom, vaše „město“ a vlastním i vás!“ znovu vyřkl Thorn. Za ním se pak začali objevovat dělníci z kamenolomu utíkající pryč. Z kamenolomu se začal ozývat křik a mnozí z dělníků míjeli Thorna i městskou radu. Radní byli velice zaskočeni.
„Byla to pravda. Celou tu dobu nás obelhával! Bude potrestán, stejně jako ty, za svoji drzost!“ zvolal jiný radní, jenž zdá se, držel nejvyšší pozici mezi nimi. A pokynul jednomu ozbrojenci, jenž je doprovázel, aby ztrestal opovážlivost Thornova jednání.

Ozbrojenec vytáhl meč. Pouhopouhý krátký meč a když se přiblížil k Thornovi, Thorn mu chytil meč a v mžiku mu vrazil ránu pěstí. Chopil se jílce krátkého meče a zabodl ho do hrudi odzbrojeného ozbrojence. Žádný jiný výpad nebyl rychlejší a radní města se zděsili. Než se pokusili utéct, Thorn zmrzačil ještě čtyři radní a jejich nejvyššího radního chytil za řídké vlasy.
„Chtěl by jsi nyní ty doplatit na svoji troufalost? Chceš být svlečen z kůže nebo ti mám odřezávat končetiny? Nebo se chceš podívat na své vnitřnosti? Jdi hlupáku, ztrať se mi z očí. Běž a zvěstuj ve svém městě, že vaši předkové přicházejí. Jdi, zbabělče a připrav svůj lid!“ vyřkl Thorn a kopl jej do hrudi tak, že radní spadl a z kopečka se kutálel dolů. Zmrzačení radní se snažili odbelhat nebo doplazit k branám nedalekého města. Thorn se vytočil a vracel se zpátky k lomu a každého utíkajícího dělníka, kterých však už mnoho nebylo. Toho, který mu zkřížil cestu, zavraždil.
Pomaličku kráčel výše a výše a uviděl něco, z čeho mu i jeho srdce zaplesalo. Všichni jeho válečníci se probouzeli k životu a někteří již stačili i životy brát. Byl to válečný stroj o pěti tísících hlavách, jenž posledních několik set let válčil a vraždil na místech tak odlehlých, že jdou vidět jen občas na noční obloze. Ti všichni povstali na nohy, když jej viděli. Když viděli kráčet mezi nimi Thorna, Thorna se zlověstnou pověstí. Thorn, jehož přítomnost se dotýkala všech v okolí.
Jeho válečníci hledali své zbraně, jenž dělníci nacházeli se sochami a které uložili, kdo ví kam. Vztyčovaly se prapory se znakem býčí lebky probodnuté kopím na černém pozadí. Nikdo z nich neměl kus látky na sobě, všichni měli kožichy, kožené popruhy a nebo železo jako svůj všední oděv. Své zbraně měli mohutné, stejně tak byli většinou mohutní i oni samotní. Zbraně všeho druhu, uzpůsobené pouze k jedinému účelu. K Thornovi přispěchali dva jeho válečníci, jmenovali se Friko a Ruvin. Oba v ruce drželi kulaté dřevěné štíty s okraji posázenými ostny a se sekerami v druhé ruce. Byli Thornova osobní stráž jak v době klidu, tak při nejtužších bojích uprostřed bitevní vřavy.

„Hledali jsme tě, náčelníku, už jsme si mysleli, že jsi mrtev!“ řekl Friko a dodal: „Byli jsme hlupáci.“ A oba se pak hlasitě zasmáli.
„Nejsem nesmrtelný.“ odvětil Thorn s přehnanou vážností. „Jednou zemřu a bude to v boji! Snad to bude stejně mocný zážitek pro mě i pro mého protivníka. Ještě tento den dobudeme Volon. Uvidíme, co to je, to jejich... „město“!?“