Cesta hrůzy - 1. kapitola

Anotace: První kapitola mého fantasy románu, na kterém momentálně pracuju a hotovo mám třicet kapitol. Název Cesta hrůzy je prozatím pracovní, tak nemějte hrůzu z té těžké neoriginality :D doufám, že se vám bude příběh líbit. Příjemné čtení a hezký den :)

1. Kapitola

Vítr profukoval chladnou nocí. Noční obloha, plně zakrytá temnými bouřkovými mraky, byla tu a tam křižována oslepujícímu blesky a ne zas tak daleko zněl hrom, jehož dunění se rozléhalo na míle daleko. Déšť bičoval krajinu pod sebou. Stromy se prudce ohýbaly do nepřirozených křivek, tu a tam byla silou větru utržena větev. Lesní zvířátka se choulila ve svých úkrytech, zatímco lidé vysedávali u stolů nad zapáleným svícnem, a nebo zkrátka leželi v posteli, bouřky si nevšímaje, a v klidu spali.

Jedinou výjimku tvořila malá stavba, stojící uprostřed vesnice. Z komína se vznášel do tohoto nečasu hustý kouř a byť byly okenice pevně zavřené, dalo se v úzké mezeře mezi nimi spatřit světlo. Vývěsní štítek se symbolem jednookého draka divoce kmital ze strany na stranu a jelikož měly staré zrezivělé panty, na nichž štítek visel, už něco za sebou, hlasitě vrzaly.

Uvnitř přesto panoval klid. Byl to totiž hostinec. Lokál měl čtvercový tvar. Uprostřed něj stál kamenný krb, v němž zrovna vesele plápolal oheň a nemilosrdně opékal masitou pečínku selete nad sebou. Hosté popíjeli pivo, víno či medovinu, a protože většina z nich byla od místních, tlachali nad událostmi posledního dne. Samozřejmě kletby, určené dnešní bouři, byly několikrát vyřčeny.

Jak už to bývá, obtloustlý hostinský s řídnoucími hnědými vlasy na temeni, širokým krkem a kulatým obličejem, utíral obrovskými a tučnými dlaněmi kovový korbel a jeho do široka otevřená očka lačně pozorovala mladou dívku, která v tradičním obslužném stejnokroji roznášela po lokále nápoje a jídlo. Očividně z toho neměla radost, neboť pár hostů se vyloženě neostýchalo, ujela jim ruku a plácla dívku po zadku. Kdykoliv se tak stalo, dívka cukla a tiše vyjekla, ale přesto pokračovala ve své práci. Jen vždy na malou chvíli si mohla odpočinout a posadit se na dřevěnou židli za barovým pultem. Bohužel, opravdu jen na okamžik. Hostů tu bylo poměrně dost a každý si pořád něco žádal.

Jak se večer vlekl, bouře neutichala. Pořád lomcovala s okenicemi a déšť neustále bubnoval na střechu hostince.

Najednou se dveře trhly. I dveřní panty mučivě zavrzaly, ale nebylo to téměř slyšet, vzhledem k tomu, jaký vevnitř panoval hluk.

Hostinský, za ta léta vedením svého podniku už naučený instinktivně a neomylně sledovat tyto dveře, vzhlédl a spatřil vysokou postavu, oděnou do tmavého cestovního pláště. Cizinec zatřepotal rukama a spousta kapek vody dopadla na podlahu hostince. Pak si sundal kápi a odhalil tak tvář drsného muže, ačkoliv mu mohlo být něco kolem dvaceti.

,,Zavři ty dveře, nekňubo, táhne!“ utrhl se na něj jeden z hostů, aniž by se ohlédl. Cizinec uposlechl a chladný vzduch ihned přestal pronikat do místnosti.

Pak si to zamířil k jednomu ze stolů. Byl to docela malý stůl, ale pro jednoho bohatě stačil. Přes opěradlo židle si cizinec přehodil svůj plášť. Když se posadil, nasadil výraz, že by si rád něco objednal. Dívka užuž vstávala, ale hostinský ji k jejímu velkému údivu pozastavil a šel nového hosta obsloužit sám. Nestávalo se tak často, že by sem zavítal cizinec a jak si majitel podniku posléze všiml, ještě k tomu ozbrojený prazvláštním dlouhým mečem se zahnutou špičkou na konci.

,,Vítej, vítej, cizinče,“ rozpřáhl vesele hostinský ruce a usmál se na nově příchozího. Cizinec mu však úsměv neopětoval, jenom pozdravil a ještě k tomu letmým kývnutím hlavy. To však hostinského nevyvedlo z míry, na takové typy lidí byl zvyklý a věděl, jak s nimi jednat. Proto pokračoval:

,,Nuže, pověz mi, co by sis přál?“

Cizinec se chvíli rozmýšlel, pak pohnul rty a dal se do řeči:

,,Nos na stůl pivo, dobrý muži. To nejlepší, co máš. A k tomu i nejlepší kus z tvé pečínky. Platím dobře.“

,,Služebníček,“ uklonil se hostinský  a už chvátal zpět k barovému pultu. Z kulatého soudku začal čepovat pivo a pokynul děvečce, ať jde pro maso. Zanedlouho už dívka pospíchala k cizincovi a pokládala mu na stůl jeho objednanou večeři.

,,Můj podnik má tu nejrychlejší v celém kraji, cizinče,“ houkal směrem od baru na cizince hostinský. ,,Zvlášť pro ty, co dobře platí. To si pamatuj. Hostinec u Jednookého draka.“

Cizinec na slova majitele nedbal. Poprvé za celou dobu návštěvy hostince se usmál, ale takovou vzácností neobdařil hostinského, nýbrž dívku, která mu jídlo přinesla. Dívka úsměv slabě a nervózně oplatila a za tu krátkou dobu si dokonce trochu blíže prohlédla mužovu tvář.

Z větší části ji měl pokrytou strništěm, nejspíš putoval dlouho. Na levém líci spatřila nepatrnou narůžovělou jizvu, k níž nejspíš muž přišel v dětství, vzhledem k tomu, jako málo byla vidět. Vlasy měl delší, černé jako noc, ale oči zelené jako jarní tráva na palouku. A rozhodně nevypadal jako obyvatel Jarodu. Pojem cizinec v tomto případě nebyl jen obrazný. Tím se ale dívka moc dlouho nezabývala, neboť někdo si žádal další pití či jídlo. Takže chudák musela opět tančit mezi hosty, roznášet objednávky a nedbat na občasné plácnutí po zadku. Typický hostinec, typický život mladé servírky.