Mé jediné přání - část devatenáctá

Anotace: Ukončení šesté kapitoly.

Sbírka: Mé jediné přání - Novela

*   *   *   *   *

 

Nerit dovyprávěl. Když předtím vyprávěl Sidor, nebyl ze sebe schopen dostat souvislou větu, pohnut emocionálností příběhu. Erza si pořád nevzpomínala na nic víc z těch společných prázdnin, ale příběh s ní rozhodně pohnul. To samé platilo pro Niru a Finru. Tabur na prázdno zasmrkal do kapesníku pro efekt. „To je děsné. Neumím si představit, jak se jí s tím musí žít. Vědomí, že jste zabili někoho. Ty vzpomínky, krev.“ řekl. Nerit povzdechl. „Lara dodnes občas ve spánku odříkává formuli pro magickou čepel a přitom brečí.“ řekl. „Vážně?“ podivil se Sidor. Nerit zklesle přikývl.

 

„Chudák děvče.“ přidala si Erza. Nerit se mračil. Rozhodně nechtěl vyvolávat sympatie... vzhledem k tomu jak se chová Lara dnes, mohla by takovéhle sympatie zneužít... tohle bude hodně zlé. Náhle si uvědomil, jak dlouho tu již všichni sedí. „Máte někdo odpolední vyučování?“ zeptal se. V ten okamžik se zvedl Sidor a rozběhl se. „Tos to nemohl říct dřív?“ zvolal, probíhajíc kolem Nerita. Budova, na níž stáli, měla jen dvě patra. Sidor seskočil ze střechy a ztlumil pád kouzlem. Nira zvedla mobil, a začala telefonovat.

 

„Rakone? Ano, vím o tom použití magie, to byl Sidor, zapomněl, že má vyučování. Ano, já ho za použití magie na pozemku školy k osobním účelům seřvu sama. Ne, není potřeba to hnát výš. Jistě. Ahoj.“ řekla a obrátila se ke zbytku. „Hádám, že nyní nadešel čas vysvětlit plán.“ řekla. Nerit se usmál. „Přijmeme do téhle skupiny ještě Nayu.“ zahájil. Erza s sebou trhla, Finra zamrkala a Nira se přestala usmívat a místo toho otevřela ústa v překvapení. Dveře se otevřely a dovnitř vešla Naroki. „Není Naya náhodou ta členka studentské rady, která se tě pokusila zabít?“ zeptala se. Zdálo se, že ačkoli tvrdila, že se tohohle nebude účastnit, měla pořád starost a celou dobu poslouchala za dveřmi.

 

„Nerit se podíval na hodinky. Ne, vzhledem k tomu, jaký je čas, je již nejspíše bývalou členkou studentské rady. Důvod, proč byla v studentské radě, byl ten, že byla ovládaná psychickou magií, kouzlem Šarm.“ řekl. Erza si odplivla, Nira ji následovala a Finra zaklela, přičemž jen Naroki se zeptala „Šarm?“ Nerit se zamračil. „Zakázané kouzlo, vyvolávající lásce podobný stav absolutního poblouznění, poslušnosti a podřízenosti. Kouzlo používali staří významní mágové v předletopočtu k 'šíření magického potenciálu v populaci'. Tak tomu tehdy říkali.“ pravil. Naroki si odplivla a při onom technickém termínu si všichni odplivli ještě jednou. „Po tomhle není divu, že ji chceš na naší straně. Nerite, tleskám ti, dobrý nápad.“ řekla Nira. „Bylo by lepší, kdybys nemusela tleskat.“ odvětil Tabur a Nira rovněž sklopila hlavu, uvědomujíc si, že měla s pochvalou strategie chvíli počkat, než se pocit znechucení uleží.

 

„Co dál?“ zeptala se Nira po chvíli. „Jaký má tvůj plán pokračování?“ „To vám nemohu říci.“ odvětil Nerit pomalu. „Prosím, ty to nemáš promyšlené dál? Mě na místě napadlo několik způsobů...“ řekla Nira a pak se zarazila. „Počkat, ty to máš promyšlené dál, ale odmítáš nám to říci?“ zeptala se překvapeně. Nerit přikývl. „Co je to za nesmysl?“ zeptala se. „Je to součást plánu, věřte mi. Nemohu vám říci více, jinak to nevyjde. Ale každému z vás přidělím určitou roli, se Sidorem si promluvím později, dejte mi telefonní čísla, a až vám přijde SMS, roztrhnete obálku, ne však dříve, a uděláte, co tam stojí.“ řekl klidně, přičemž vytáhl sedm obálek. Jednu podal Niře, jednu Finře, další Erze, Naroki a Taburovi. Jednu obálku náhle pustil a vítr ji chytil a odnesl dolů ze školní budovy.

 

„Sakra, budu pro ni pak muset doběhnout. Ach, ještě jsem se chtěl zeptat na jedno. Co si myslíte o Rudanu Grendolfovi?“ zeptal se. Na jméno dodal důraz. „Co máš na mysli?“ zeptala se Erza. „Jen tak, všeobecně.“ řekl. Nira se chystala odpovědět, ale zazvonil jí telefon. Přijala hovor. „Ano? Ne nikdo v okolí nepoužil magii. Dvakrát za sebou? Ne. Nevím, snad je to v učebnách o patro nebo o dvě níž. Dobře, dám si pozor.“ řekla. „Skvěle, tím dnes skončíme, už jen ta čísla.“ řekl Nerit. Erza se podivila, že si neposlechl odpověď na svou otázku o Rudanovi.

 

Když ten večer ukládala obálku na stůl, uvažovala nad tím se podívat, co tam stojí, ale po nějaké chvíli myšlenku zahnala. Bude Neritovi věřit. Poté co se všichni rozešli, zůstal Nerit s Erzou. „Kvůli Kerimovi bude nejlepší, když se, až dokud nedojde na den akce, nesetkáme. S ostatními členy projdu, aby se s tebou o akci nebavili. Byl by průšvih, kdyby se něco pokazilo a Kerim tě odvedl pryč ze školy. Bez tebe by to nemuselo vyjít.“ řekl. Erza věděla, že lže. Tentokrát to poznala. Věděla, že v akci bude zřejmě zastávat malou roli. Ale. Nerit pak řekl ta čtyři slova. „Spoléhám se na tebe.“ a Erza cítila, že tato čtyři slova byla naprosto myšlená vážně a že alespoň o tomhle nelhal. Pocítila podivné zamrazení kolem páteře a hřejivý pocit někde v oblasti žaludku. Nebyla zbytečná. Možná její role v Neritem osnovaném dramatu není hlavní, ale on spoléhá na to, že ji dobře odehraje. V tom případě, až přijde čas, dá tomu vše.

 

*   *   *   *   *

 

Ozvalo se zaklepání na dveře. Naya Korhan ležela zničená na posteli. Celý její svět byl temný. Osobu, o níž si myslela, že ji miluje, nikdy nemilovala. Celé to byla jen magie. Od počátku. Celý její život. To vše. To vše byla lež. První polibek, její poprvé, vše dala osobě, které nejenže na ní nezáleželo, ale kterou ani po pravdě nemilovala. Co měla dělat? Myšlenkou se jí prohnala možnost zabít toho bastarda. Ale nemohla. Ne, protože by zemřela s ním, na tom jí nezáleželo. Ne, nyní byla tak na dně, že jí nešlo o vlastní život, ale uvědomila si, že nedokáže zabít. Když si myslela, že by zabila pro lásku, dokázala se k tomu přimět, a to to ani nebyla skutečná láska… ale teď? Klepání pokračovalo.

 

Naye to bylo jedno. Dnes nešla do školy, asi jí nějaký spolužák nese úkoly a pokárání od učitele. Ale na tom vůbec nezáleželo. Ležela a odmítala se pohnout. Možná by mohla otevřít okno a skočit. Kdyby to tedy nebylo jen druhé patro. Mohla... Co mohla? Netušila, co má dělat. Klepání na dveře zesílilo. Kdo by to mohl být, k čertu, kdyby to byl student, co jí nese úkoly, už by to vzdal. Ale klepání pokračovalo dál. „Já ty dveře vyrazím. Magickou čepelí... sakra, jak je formule? Venir ave něco něco, že? Ostatně si jich po mně vrhla spousty.“ řekl známý hlas.

 

Naya vstala. Bezva, snad mě přišel zabít. To by bylo skvělé. Náhle se zarazila. Proč vlastně ani nepomyslela na sebevraždu magií? Snad pro to, že to bylo proveditelné? Chtěla snad v hloubi duše žít? Otevřela dveře. Stál před ní hnědovlasý hoch s brýlemi modrýma očima, jejichž modrá barva se zdála být jaksi umělá. V pravé ruce nesl úkoly a papír s pokáráním od učitele ze školy. Nerit Morgen. Usmíval se. Levá ruka byla prázdná a setnutá v pěst. Úsměv byl křečovitý.

 

„Nemusíš se nutit usmívat.“ řekla místo pozdravu a zamířila zpět do postele. Neritův úsměv spadl. „Promiň... já jen... nahlédl jsem do tvých vzpomínek, tehdy při boji... chtěl jsem jen získat informace o studentské radě a... je mi to líto.“ řekl sklesle. Líto? Jemu je to líto? Co je mu líto? Lituje ji? Nebo snad to, že zrušil to kouzlo? Nebylo by jí vlastně s tím kouzlem lépe? Myšlenky se jí rychle hnaly hlavou. Chtěla, ho obvinit že jí vzal lásku. Chtěla ho obvinit, že jí vzal štěstí. Ale nemohla. Protože ani předtím ani jedno z toho neměla. Sedící na posteli, sklonila hlavu a rozbrečela se. Nerit se posadil napravo od ní a položil jí prázdnou levačku na hlavu a utěšoval ji, jak byl zvyklý utěšovat Naroki, když se stalo něco zlého.

 

„Proč jsi přišel?“ zeptala se, když přestala brečet. „Nabídnout pomoc.“ řekl Nerit. „Nemůžeš mi pomoci.“ odvětila okamžitě. „Nevím, dokuď to nezkusím. Záleží na tom. Jestli chceš, abych ti vymazal vzpomínky na toho bastarda, jako jsem to udělal s těmi z toho dne, mohu to udělat, ale neradím ti to.“ řekl. Cítila touhu to přijmout. Ale na jeho radu odmítla. Zakývala hlavou ze strany na stranu, dávajíc na jevo nesouhlas. „Jestli chceš, abych změnil minulost a tohle se nikdy nestalo, to je mimo mé možnosti.“ řekl Nerit. Mlčela, věděla, že tohle je mimo možnosti kohokoli. „Ale jestli chceš vidět, jak se Rimudovi Haradanovi sesypou karty, jež drží v ruce, a jestli chceš vidět jeho konec, dopřeju ti to. Stačí se jen připojit do tajného spolku ‚plán proti studentské radě‘. Do dvou týdnů bude se studentskou radou amen a její předseda bude kompletně v troskách. Pokusil se mě zabít a já jen tak snadno neodpouštím.“ řekl Nerit.

 

„Pokusila jsem se tě zabít.“ odvětila Naya. Nerit mávnul rukou. „Ano, ale za jakých podmínek? V té době jsi nebyla ničím jiným, než špičkou zbraně, kterou držel v ruce Rimud. Nezazlívám ti to, obzvláště když si uvědomím, jak se teď, když jsi prohlédla, musíš cítit.“ řekl Nerit sklesle. Litoval ji. Proč ji jen musí litovat? Když ji lituje, plně to na ni dolehne a ona tu bolest cítí ještě víc. Potřebovala tu bolest něčím umlčet. Vyplnit prázdnotu, kterou cítila. A tak ho políbila. Polibek trval tři vteřiny, pak ji Nerit odstrčil. „Co to děláš?“ zeptal se zděšeně. Sama netušila, proč to udělala. „To byl můj první...“ šeptal Nerit otřeseně. A v ten okamžik bolest silně zeslábla. Ne necítila nic k Neritovi. Ale cítila se líp. Protože se přestala litovat. „První polibek se svobodnou vůlí si nenechám vzít tím bastardem, tak jsem se ho zbavila, dokud jsem mohla.“ řekla odhodlaně. Nemusíš mě litovat, Nerite. Lituj sám sebe. Využiju tě, tak jako jsem byla do teď využívána. Splním poslední přání Rimuda a pak budu volná. Volná.

 

Náhle se jí z té myšlenky udělalo blbě. Nemůže přece zradit osobu, která se zajímá o její nepřítomnost. „Proč mi pomáháš?“ zeptala se. Nerit byl pořád ještě otřesený ztrátou svého prvního polibku. Nerite Morgene, to byl vážně tvůj první? Je ti patnáct, skoro šestnáct let, sakra, říkala si v hloubi duše a pak si uvědomila, že jelikož Rimuda líbala od dětství, ani si první polibek nepamatuje. Sklesle se sesunula, protože opět myslela na Rimuda a cítila slabost.

 

„Pomáhám ti, protože pomoc potřebuješ. A já mám spasitelský komplex.“ řekl Nerit prostě. Ta slova zněla jako vtip, ale způsob, kterým to řekl, zněl, jako by to myslel vážně. Podívala se mu do obličeje. Sakra, on to myslí vážně. „Spasitelský komplex, jo?“ řekla. „Každý máme své mouchy.“ odvětil. Mouchy? Ano, tak by se tomu dalo říkat. „Pochop, že teď nemám nikoho. Nemám přátele, jako jeho... otrokyně... jsem měla oči jen pro něj a věnovala jsem všechen čas abych byla tou nejlepší v magii, abych mu byla co nejužitečnější. Pokud mi podkopneš nohy, je se mnou konec.“ řekla odevzdaně. Pokud nabízená ruka místo toho aby jí vytáhla, jí strčí do větší hloubky, už se z toho nedostane.

 

„Jsem na tebe naštvaný za ten polibek.“ řekl Nerit. „Ale nepotopím tě. Jestli chceš přátele, představím ti ty nejlepší. Ale každý z nás má své mouchy. Nejsme dokonalí.“ prohlásil. Naya přikývla. „Dobře. Pomůžeme si navzájem – zničíme Rimuda Haradana.“ odvětila. „Skvělé. Přijď zítra po škole na střechu budovy. Budu muset jít.“ řekl. „Nechceš to... stvrdit?“ zeptala se vyzývavě a při tom odhrnula košili. Chtěla vyplnit tu prázdnotu uvnitř sebe, byla ochotná ji vyplnit čímkoli. Nerit se k ní ani neotočil. „Utop bolest v něčem jiném, radím ti. Jestli si myslíš, že by ti tohle pomohlo zapomenout, mýlíš se.“ řekl nahlas. A pak si, spíše sám pro sebe zašeptal. „Navíc se mi nechce zemřít.“

 

Dívala se za ním. Nedokázala mu říci, že pořád ji Rimud ještě drží v dlaních. Nedokázala mu říci, že je ještě jedno kouzlo, silnější a hlubší, kvůli kterému nemůže dělat nic. Ale nedokázala ho využít ke své záchraně. Nevěděla, co má dělat. Neměla ponětí. Ale doufala, že na něco přijde. Co nejdřív. Protože pokud ne, stane se určitě něco hrozného. Musí mu to říci. Dříve či později.

 

*   *   *   *   *

 

Vyšel z pokoje a zavřel dveře, aby ho neslyšela. Chodba byla prázdná. „Je na tom špatně.“ promluvil jakoby do prázdna. Z leva se ozvalo. „Jsem na levo. Je tomu tak, jak jsem si myslel. Slyšel jsem všechno. Víš, že jsem na tebe naštvaný? Původně jsem ji chtěl přijít utěšit já, ale tys říkal, 'nesmíš na scénu'. Takže jestli tvůj plán selže, udělám si z tebe sekanou, rozumíš?“ řekl hlas. Nerit se otočil směrem k hlasu. „Jasně, rozumím. Tohle jsem rozhodně nečekal, když jsem to navrhnul, ale i kdybych věděl, že přijdu o první polibek, jinak by to nešlo. Má-li tedy plán vyjít.“ odvětil Nerit nejistě.

 

„Věřím ti, Nerite Morgene… ale pamatuj. Zradíš mě, zemřeš, zradíš ji, umučím tě k smrti, rozumíš?“ zahrozil. Nerit přikývl. „Plán je v pohybu. S těmi deseti dny jsem to přehnal, blonďáku. Pozítří, nejpozději popozítří to skončím. Protože zítra přijíždí klíčová postava hry, kterou hodláme sehrát.“ řekl Nerit do prázdna. „Říkáš to moc sebejistě, až se mi to nelíbí. Ale budiž. Věřím ti. Mé telefonní číslo. Sbohem.“ řekl hlas a odešel. Náhle se na zemi před Neritem objevil papírek s telefonním číslem.

 

*   *   *   *   *

 

Když se ten den učitelka Asera Renan vrátila z obědové pauzy, usadila se v křesle ve svém kabinetě a popíjela kávu, nečekala, že jí den bude znepříjemněn. Ozvalo se zaklepání. „Dále.“ křikla. Dveře se otevřely. Za nimi nestál nikdo. Oprava – nikdo viditelný. Dveře se opět zavřely a pak kdosi zrušil své zneviditelňovací kouzlo. Nebyl to nikdo jiný, než Nerit Morgen. U jeho nohou ležel na zemi omráčený muž, blondýn. „Paní profesorko, mám na vás žádost. Až se probudí, řekněte mu, že jste to byla vy, kdo ho omráčil, protože jste ho přistihla, jak se plíží v patách studentky, aniž by měl povolení tu být, prosím.“ vypravil ze sebe jedním dechem. Učitelka, na něj zmateně hleděla. „Nemám čas to vysvětlovat. Prosím.“ řekl ještě. Asera Renan konečně přikývla. Nerit poděkoval a vypařil se. Zavrtěla hlavou.

 

 

*   *   *   *   *

 

Když Nerit ten večer přišel do pokoje, Tabur již na něj čekal a zrovna stavěl vodu na kafe. „Mám postavit i tobě?“ zeptal se. Nerit příkývl. „Jak se vedlo s Nayou?“ zeptal se. „Dostal jsem první polibek.“ odvětil Nerit a až zpožděně se chytil za ústa. „Žádný kafe nebude, ty zasraný bastarde.“ odvětil Tabur ale přesto dal stavět vodu na dvě kávy a přichystal dva hrnky. Nerit se jal vysvětlovat, ale nezmínil nic o tom, s kým se setkal ani nic, co se týkalo plánu. Ten večer měl zlý spánek. A věřil, že se to nezlepší ani další den. Protože hra, kterou se chystal rozehrát, byla jeho nejsložitějším výtvorem vůbec.